Příčovy 2026: Udržíme mír? Výjimečné setkání, rozhovory a nepodvolení živě

Tak vítejte, vážení a milí přátelé, proti proudu.

Po roce jsme opět v Příčovech.

Před chvílí jsme prodělali nádhernou mši v zámecké kapli a teď se vrháme do víru událostí.

Chceme vám z toho prostě něco přinést všem, kteří jste nemohli se sem z jakýchkoli důvodů dostat.

Je to tady, zdá se, letos ještě živější než loni a právě před chvílí nám tady z pódia promluvil nečekaně, abych tak řekl, předseda parlamentu.

Představte si, předseda parlamentu v Příčovech.

Neskutečná věc.

Takže pojďme se podívat, co se tady vlastně děje a na závěr se ještě jednou uvidíme v Příčovech.

Jak to tady vidíte? Je to, jak to na vás působí?

Samozřejmě je to pohlazení duše, protože po všech těch darebáctví, které slyšíme kolem sebe a vidíme kolem sebe, se tady člověk setká s lidmi, kteří řeknou, že nejsme na stejné lodi a spojuje nás slovanství.

A to je to, co mě těší na tom asi nejvíc.

Jsme tu v nějaké bublině jenom, nebo musíme se vrátit k starým ověřeným křesťanským tradicím a začít chápat, co liberalismus ne v tom smyslu bruselských komisařů, prostě z Ruska, ze Spojených států i z Číny se šíří prudká modernizace světa ve smyslu technologickém, ale návrat k morálce, ke kořenům evropské morálky minulého století.

>> Odkud jste přijela?

>> Z Prahy.

>> A proč sem jezdíte?

>> Jsem tady třetím rokem, protože patřím mezi vlastence a pokračuji ve své rodině. Můj tatínek byl vlastenec a ta nová doba, sdílím vlastně myšlenky, které jsou tu prezentovány.

>> Výborně. A vy tady jezdíte opakovaně?

>> Jsem tady podruhé. Byl jsem tady loni, když nám vypli tenkrát sabotáží elektriku a byl tady Jarek Nohavica. Tak to bylo výborné.

>> Efektně. Proč sem jezdíte?

>> Nabíjí vás to tu?

>> No, ze Svatopluku sem jezdím, protože Svatopluk se taky toho zúčastní a ráda přijdu mezi lidi, kteří mají podobné myšlení.

>> Jasně. Vy říkáte, že jste byl dlouho v Austrálii.

>> Dlouho v Austrálii, teď asi třicet let.

>> Třicet let?

>> Od osmdesáti osmi.

>> Jo. A teď jste zpátky.

>> Teď jsem zpátky. Slyšíte, že mám moravský dialekt, ale žiju v jižních Čechách v Novohradských horách.

>> Aha. A proč jste se vrátil?

>> Protože se mě z LGBTQ a z té politické korektnosti tam začalo dělat úplně špatně.

>> Nejste první Australan, kterému to říká, ale ne všichni se vrátí. A když to srovnáváte realitu tam a tady teďkon v tomto ohledu, jak to vypadá?

>> Já tam mám tři dospělé děti a teď mi posílali zprávu, ukazovali mi ten vynález, který čte telefony, které v novém jižním Walesu budou jako chcou ho установit zákonem, že je to normální, že vás policie zastaví, požádá vás, váš mobilní telefon, strčí ho do zařízení, které bylo vymyšleno v Izraeli, a úplně vám vytáhne všechna data. Úplně ten telefon kopíruje úplně přesně tak, jak ho máte vy. Ví úplně všechno o vás.

>> Takže to ještě tady úplně takhle není.

>> Není. Ale to se...

>> Ale ta Evropská unie...

>> Tam míří, že jo, malými kroky.

>> Proč jste přijel do Příčel?

>> Protože mě zajímá, jak se ty malé roztříštěné vlastenecké strany budou amalgamizovat. Já pořád tady hledám nějakého zedníka, kdo bude dělat tu maltu a ty různé cihly spojovat v tu hrází, v tu zeď, která zastaví tu blbost. Protože to, co přichází ze západu, tak jak kdysi jsme obdivovali, to je z Německa, to je odtud, to je z Anglie. Dneska už je to úplně jinak.

>> Jasně. Myslíte, že se aspoň některé věci SPD prosadit, nebo je to marný sen?

>> Tak SPD funguje minimálně jako korekční prvek ve vládě. Proto jsme rádi, že můžeme alespoň věci navigovat způsobem, že situaci nezhoršují. Ale pokud situaci obyvatel nezlepší, tak alespoň, že nedochází k takové postupné erozi státních struktur a rozlézání progresivistických a nepřátelských struktur.

>> Na místě činu. Jak to tedy hodnotíte letos?

>> Velmi, velmi pozitivně, protože poprvé jsme tady ne, když to řeknu v uvozovkách jako dezolháti, ale jako podporovatelé částečně být kritičtí nové vlády, tak strašně nabíjí to setkávání s lidmi. Já tady už jsem oslovil desítky rozhovorů. Některé jsou pozitivní, jiné kritické a co vždycky si cením, že se dá mluvit tady na rovinu i o tom, co třeba děláme špatně, co lidem vadí. Je to několik věcí, že byste měli být důraznější a otevřenější v komunikaci. Někomu vadrníky, někomu stavební zákon, tak se snažíme vysvětlovat a je to zase o krok dál. I to, že poprvé jsme tady jako lidi, kteří do toho mohou trošku víc mluvit, co se v naší zemi děje a je to jenom na nás.

>> Příčovy jsou právě ve fázi velkého výbuchu, abych tak řekl. Prostě jede to tu naplno. My se ještě chceme pobavit se spoustou lidí. Chceme se zeptat také na něco Tomáše Okamury. Uvidíme, jestli se k němu dostaneme, ale rozhodně nás zajímají ze všeho nejvíc názory těch, kteří tady jsou, kteří sem přijeli ze všech možných koutů. Tak pojďme do toho davu.

>> Proč jste jeli?

>> No, protože mi není jedno, v čem žiji. S velkou nelibostí sleduji dění v Evropě a ve světě. A skutečně ta případná hrozící válka, to je obrovský strašák.

>> A vy si myslíte, bude nebo nebude?

>> Já věřím, to riziko je značné, ale věřím, že nakonec ti odpovědní zasednou k jednomu stolu a budou muset ten svět uvést do nějakého smysluplného stavu.

>> Kejby, bude nebo nebude válka?

>> Já se modlím, aby nebyla. Jak řekla Martina Kociánová, ta síla té myšlenky je obrovská. Já v mých modlitbách děkuju za to, že válka není a že nebude.

>> Marku, šéfredaktore, ahoj. Myslíš si, že to skončí mírem nebo válkou?

>> No, já bych si přál samozřejmě, aby to skončilo mírem, ale ono i války končí nakonec mírem, že jo. Takže... to je teda, hele, ještě jednou takhle a to je... já nevím. Hele, já si přeju, abychom... aby skončilo to, ne to, ale aby skončilo to, co si říká Evropská unie, protože to, co to chrlí ten... tak to už mi opravdu v mnoha směrech připomíná to, co jsme vlastně prožili před listopadem osmdesát devět. Věřím tomu, že to skončí nějakým krachem, že to nebude úplně jednoduché, ale válka to nebude. Takže věřím, že to bude mírová cesta k lepšímu světu.

>> A je to bublina? Tady to je nějaký trend váš osobní život, ale ve finále?

>> To je otázka. Ale řekla bych bublina, ale sílí. A ještě jsem tady. Určitě, protože kdybychom naprosto rezignovali, tak proč sem jezdíme, že jo, pokud by ta válka byla nevyhnutná.

>> Je to riziko značné, ale věřím, že nakonec to dobře dopadne.

>> Ladíku, vy jste tady obvykle v Příčovech. Jak na vás ty letošní events?

>> Já tu nebyl teďka dva roky, ale teď tu jsem po čtvrté mám pocit. A pro mě to je vždycky velice příjemné setkání lidí, kteří mají radost z toho, že tady jsou a že se vidí navzájem. Je to taková příjemná, taková příjemný den mezi přáteli.

>> Je to už tradiční akce, je to osmý ročník, jestli se nepletu.

A v soudě podle počtu účastníků je vidět, že spíše akce je na mírném vzestupu, než že by, jak někteří škarohledy říkají, že by stagnovala nebo že by lidi o to ztráceli zájem.

No a pak mi přijde, že spoustu lidí už to bere jako takovou tradiční součást svého roku.

>> Je to v něčem jiné nebo?

No tak dneska nám tu chybí jeden živočich a je ten svěžší vzduch. Protože je to zvláštní letos v tom, že přeci jenom když tady promluví předseda sněmovny, je to zvláštní.

Takže jak se na to koukáte, stoupáme nebo klesáme?

>> Já to spíš hodnotím podle toho, jaká tady je atmosféra. Atmosféra je tady vždycky přátelská, takže v tomhle směru se to nemění. Lidi sem jezdí víceméně ti samí. Už tady za ty roky znám víc a víc lidí, ale to, že tady je předseda sněmovny, samozřejmě je dobrá zpráva.

>> Jo.

A je to nějaká bublina nebo je to nějaký znak už něčeho, že se tady přeci jenom něco formuje vlasteneckého, ne?

Je to určitě bublina, každopádně, ale je to bublina vlastenců, kteří mají podobný styl přemýšlení, podobně se dívají na nejrůznější světové události a je to určitě bublina, protože ten, komu se nelíbí naše názory, tak tu nechodí, ale to není náš problém, to je problém těch, kteří jsou trošku zblbnutí tou propagandou režimní a mainstreamovou.

>> Eh, stoupáme nebo klesáme?

No, já bych řekl, že tak nějak jako pomaličku se to drží zatím na nějaké rovině, ale že by to bylo nějaké velké stoupání nebo velké klesání, mi nepřipadá.

Markéto, váš hlas slyší často posluchači stanice Hvězda, a konečně vás vidí také.

>> Zdravím.

>> Jak vás to baví?

No velmi, velmi. Já samozřejmě mám zkušenosti, ale stanice Hvězda mi přinesla úplně nové rozměry, novou dimenzi.

>> Aha.

>> V čem?

>> Víte, já si teprve teď uvědomuji právě ty písničky, ty české písničky, jak jsme na nich vyrůstali. To mě jednak vrací v tom čase. Tak nějak, když jsem slyšela ty první písničky, tak jsem měla pocit, že je ráno, někde doma hraje rádio a jdou mě budit a jdu do školy. To byl vlastně můj první pocit, když jsem si naladěla stanici Hvězda. A potom já se musím přiznat, že mám vlastně vůči této hudbě trochu dluh a musím to napravit.

>> Mhm.

>> Protože já jsem byla přesně ta generace, kdy nás tahle muzika vůbec nezajímala. My jsme furt měli naladěný Rádio Luxemburg.

Ano, ano.

>> A navíc já jsem vyrostla na takzvané klasické hudbě a já teprve teď objevuji, jak kvalitní hudba to je – od textů po umělce, jak jsou to skvělé zpěvačky.

>> Takže pro mě to je skutečně úplně nový svět a jsem za to moc vděčná.

Moc vám děkuju.

>> Jsou to ztráty a nálezy.

>> Ano.

>> Já prozradím všem, že vy budete jedním z moderátorů naší stanice Hvězda. Dalibůh, to je všechno dobře, ale které z těch období, která tam hvězda sleduje – to znamená, řekněme od 50. vlastně od 20. – ale od 50. do konce 80. let je pro vás nejzajímavější?

>> No, tak je známo, že já jsem pracoval v rádiu asi tři, čtyři roky a měl jsem možnost si vybírat hudbu už tam, takže mě 20. léta sedí, ale hlavně nejvíce mi sedí konec 60., 70. let s přesahem do 80. a samozřejmě se zaměřením na českou muziku.

>> A máte nějaký plán, abych tak řekl, co tam chcete vysílat, co tam chcete říkat, co tam chcete moderovat?

Plán je relativně připraven, protože máme spoustu materiálů o aktuálním dění, o kterém režimní tisk neinformuje nebo informuje jednostranně. A bylo by dobré, kdyby byl zdroj, jako je stanice Hvězda, která o tom může informovat z jiných úhlů pohledu, i když ne třeba někdy úplně něco jiného, než ten mainstream říká, ale s využitím něčeho, na co oni vůbec nemyslí a nezajímá je to.

>> Budeme se všichni moc těšit, že to budete slyšet zase.

>> Já se budu těšit. Eh, slibuju, že budu mluvit i česky, takže i lidé, i Češi z Čech, budou rozumět. Protože by si mohli stěžovat, že v ostravštině nejsou všechny věci srozumitelné, ale přizpůsobím se i čtenářům, teda posluchačům z západní části republiky.

Stoupáme nebo klesáme?

No, no, já si myslím, že pomaličku stoupáme. Já jsem většinou pozitivní člověk, protože jinak by to ani nešlo. Tak je to pomalejší, než bych třeba i já sám chtěl, ale o milimetry stoupáme, bych řekl.

Já jsem tady zrovna s jedním z hostů měla takovou diskuzi, že bychom se měli vracet k tomu odkazu, protože já si přesně pamatuju, jak mi pan kardinál Duka přesně v té svatováslavské kapli vykládal ten odkaz Cyrila a Metoděje.

Ano.

>> Mimochodem v relikviáři jsou stále, tam je relikvie svatého Cyrila. On tak říkal: „No, mnozí z nás to ani neví."

Jo, jo.

>> A přesně my jsme byli založeni jako ten most mezi východem a západem, mezi východním a západním křesťanstvím. A já mám pocit, že se na to strašně zapomínáme.

>> Ten odkaz svatého Metoděje tady máme v Paláciu. Vždyť je to palladium okradeného území českých. Mám pocit, že se na to zapomíná a že bychom to měli tak trochu zvednout, tuto otázku, a věnovat se jí.

Máte k nějakému svatci zvlášť blízko?

Ano.

K jakému?

>> Svatý Prokop, duchovní ochránce zemí českých. Měli bychom se k němu vrátit.

>> Podaří se udržet mír v Evropě?

>> Já se obávám, že ne.

>> Asi to už není o tom rozumu, ale je to o tom, že elity už se nemohou ničeho jiného chytit. Já bych spíš řekl, že to zadlužení těchto západních států už je tak veliké, že jedinou cestu, kterou z toho viděli, je právě ta válka, protože to vždycky byla cesta, jak z toho šíleného dluhu... tak doufejme, doufejme, že nebudeme mít ani jeden z nás v tomto pravdu.

Eh, chodíte tady mezi lidmi, mluvíte, co vám nejvíc říkají?

>> Tak samozřejmě je tady spoustu dotazů, protože na tomto setkání jsou všichni vlastenci a patrioti, pro které je Česká republika na prvním místě. Jsou to lidé, co pracují, co mají odpracováno, co mají rádi svoje rodiny, milují Českou republiku. Takže hlavně tady hodnotíme výsledky, které máme. Lidé mluví o tom, že skutečně pocítili, že jsou levnější energie. Hovoří o tom, že základní potraviny, že vidí, že jsou levnější. Konkrétně jsme mluvili o másle, o vajíčkách, o dalších věcech, o vepřovém masu.

>> Přesto vy osobně – jedna základní otázka. Eh, věříte tomu, že se podaří udržet mír?

>> Myslíte mír v Evropě?

>> Ano.

>> Tak já myslím, že tomu – já bych nestrašil tedy tak Ruskem až tolik. Eh, nestrašil bych, že se nám tady blíží válka. To znamená, já si myslím, že našim cílem je, aby ten mír byl. Já upřímně řečeno, je tady čím dál víc takových válečních štváčů, mi připadá, i v Evropě, pro které je vlastní kapsa blíž než prospěch celé společnosti. Ale možná, že jsem přesvědčen o tom, že SPD může malinkým kamínkem i v rámci Evropy přispět k tomu, aby se ta situace tak nehrotila.

>> Díky taky.

Děkuju, děkuju a rád jsem vás viděl a všechno nejlepší. Proti proudu. My jsme stáli před velikým problémem před asi dvěma lety.

Prostě ten náš systém už byl strašně zastaralý a jak jsme ho měnili a pořád jsme záplatovali proti těm útokům, eh, hackrů a všech těch lidí. Když to jako vrcholilo, tak, eh, ty útoky byly takové, že mě ten jeden člověk, s ním jsme to konzultovali, říká: „Tohle nemůže být jinde než v Pentagonu. To je tak silný útok, že to nemůže jít od jiného."

To jen oni. A zase jiný typ zálaty. A, a znovu ten systém byl už totálně přezáplatovaný. A, a tím pádem složitě funguje. My jsme potřebovali udělat nový.

Tak jsem se o tom různě radil s lidma. Tak jsem se jich ptal. A nakonec jsem někde při výstupu na Říp se dal do řeči s nějakými příznivci, kteří mají nějakou firmu, a řekli, že nám to udělají.

Ale přesto, když jsem slyšel tu cenu, tak se mě protočily panenky, prostě, protože my tolik nemáme. A, a takže byla jedna z možností začít to dělat postupně, což je zase záplatování, jo.

A, a pak se objevil Lukáš a říká: „Já to napíšu celý." A fakt to napsal celý od začátku do konce. Udělal ten systém tak, že jsme ho prostě pak zkoušeli. Než jsme to spouštěli, ještě asi dva měsíce to jelo společně. A v jednom dni jsme to překlopili a čekali jsme, co se stane.

Eh, čtenář a divák nic nepoznal. Ale pro nás to začalo fungovat úplně, úplně znovu. Úplně z nového, úplně jinak ovládaný, úplně jinak i ta redakční práce, všechno úplně jinak.

Takže vždycky se nakonec já mířím k tomu, co většině lidí je protivné, když to říkám. Ale když se jako dobře pomodlíte, tak on si vždycky najde najednou někdo, koho potkáte, buď na ulici, nebo se ozve a řekne: „Já vám s tím pomůžu."

Jo.

Ani Pentagon. Teď je to udělaný tak pevně od začátku, že dokonce ty útoky, eh, oni je zkoušej v určitých jenom fázích a hodinách. Když se jako něco předělává, oni to tušej, oni to maj. Tak se pokusej. Ale nepodařilo se jim to od té doby ani jednou, že by nám to zastavili. Prostě Lukáš Vajda Šumerk proti Pentagonu.

Cože?

Protiv Pentagonu Lukáš Vajda Šumerk.

Jo. Ani Koudelka. Když byl, když tam byl, tak ne.

Ono to je, ono to vypadá jako legrace, ale to byl jako docela kritický okamžik toho protiprou. Protože jsme věděli, že to změnit musíme. A, takže no, a on to prostě napsal od A do Z. A, eh, a vy to vy jste to ani nezaznamenali. Ale my jedeme úplně na něčem jiném, na jiném podvozku. Táhne nás něco jiného.

Hodně je to moderní. A byl to ostatně on, kdo taky jako modernizoval zásadním způsobem tu videosekci a to vysílání.

Takže my tam. A to samé se týká vlastně hvězdy. Takže my tam pracujem na vlastně nejmodernějších dnes programech, eh, zvenku, který jako primárně jsou dražší, než to. Ale zase máme jistotu, že to funguje a že to jako se na to můžeme spolehnout.

Samozřejmě je to všechno technika. Takže, pane, jsou chvíle, kdy já to nechci ochraňovat, já to nechci zaštiťovat. Ale tak když je to, když je to vždycky s tou pomocí Boží. A to tak opravdu pan Bůh dopouští asi některé věci. Aby, teda opravdu. A já posílám pod Boží požehnání.

Jo, takže říkám, jasně. Jako já i pro všechny, aby to fakt nezaširovali. Je to opravdu velká, velká pomoc. Ale mám cesty svoje dopisy.

No, no, já vím, já to vím, ale ne.

A děkuju za to. Protože každý, každej den, víte, ono to já vím, že to prostě je pro mnoho lidí těžko srozumitelné. Ale teď jsem s někým zrovna mluvil. Nevidím ho tu teď s vámi, eh, že prostě bez toho neexistuje nic. Nic.

A, eh, je takovej, je takovej bonmot, který říká. A myslím, že je velmi pravdivý. Který říká, že kdyby teď pánbůh vypnul vesmír, tak to nemusíme ani poznat. Ty naše existence pokládáme za tak suverénní, že bychom to možná ani nepoznali. Ale už bychom nebyli.

A, eh, tuhle jednoduchou pravdu, jako osmdesát procent lidí dnes u nás nevnímá. Eh, pokládá ji za jakousi nadstavbu něčeho. A ono je to přitom báze.

A takže, takže prostě, eh, pánbůh opouští.

Ano.

Ale neopouští. Samozřejmě.

A takže my stojíme na této bázi. A nechci, nechci být patetický. Ale že je to prostě o tom, že pokud opravdu něco zamýšlíte a opravdu se k tomu Pánu Bohu obracíte, tak on nějak odpoví. Mimochodem, i mlčení je odpověď.

Jo, my v mnoha případech. Nebo v několika. Protože my teda jsme všichni takhle divně uspůsobeni. Že kdo u nás dělá, tak jako toho Pána Boha má nějak rád. Tak, eh, jsou chvíle, kdy si říkáme: Tak už něco teďkon s tímhle musíme udělat. Ale ta odpověď nepřichází.

A tak my čekáme. A najednou obvykle v tu nejméně očekávanou chvíli se něco stane. A tehdy, tehdy se to má stát.

Takže, eh, i otázka existence další protiproudu a všech těchto věcí, eh, myslím, jako asi ojedinělého projektu v té takzvané alternativě, vědomě stojí na tomto na této bázi. A, a když prostě ten pánbůh udělá prsten dolů, no tak to má význam. Tak to je určitě pozitiv. Věc. Protože všecko je pozitivní, co tam odsud přichází.

A, takže kdo umíte, tak se spíš za ten protiproud občas pomodlete. To je kromě finančních příspěvků to nejvíc, co můžete udělat.

No.

Hm.

Finanční. Ale mluvte vy, ptejte se a říkejte vy. Já spíš bych měl poslouchat, než já jenom řeknu jednu zkušenost.

Tady, když jsem se byl podívat u pana Okamury, tak to bylo naprosto něco jiného, než je tady.

V čem?

No, a v jakém... Já jsem tam totiž nebyla, tak teď prostě já souhlasím asi tam, tam nebylo tam nebyl, nebyla snaha odpovídat na otázky.

Naslouchat, naslouchat.

Tak budu mlčet a nebudu říkat nic tam.

Už, už je taky v té funkci, na kterou je, že jo.

Nebyla ochota naslouchat vůbec. Nebyla ochota naslouchat.

Víte, ty funkce hrozně mění lidi.

Jo.

A ale nikoho jiného než Okamuru.

Já vím, že to zastřešuje. A ještě se přiznám, já jsem ho volil. Já jsem volil SPD, ale kvůli Reichlovi.

Jo, ale ty jo. Ale tam nebyla vůbec ochota vůbec vyslechovat.

Naslouchání.

Heleďte, eh, když jsme v této skupině, tak prasknu.

Jo.

A fakt to není jako, že bych k tomu člověku ho chtěl nějak pomluvit. Ale je to tak typické. Já už jsem o tom tady mluvil.

My jsme sem vezli toho otce koncelebranta. Tak jsem s ním tam o tom mluvil, že prostě my jsme dělali řadu pořadu, eh, Alfa Omega s otcem Přibylem. A, eh, k nám z těch duchovních smí chodit málo lidí. Duka si to moh riskovat, protože byl Duka.

Hm.

Ale odskákal to.

No, do, že no, odskákal otázka. Ale, eh, ale jako některý premonstráty nebo to přijdou. Některý se bojej. Některým to zakážou. A, a teď jsem já mám velký plán udělat. Protože nebojte se, nebudu o tom tady mluvit. Ale, eh, ta šílená věc kolem kulaté země nebo placaté země souvisí s něčím úplně jiným.

A já jsem chtěl a chci udělat takovýj pořad v sedmi dílech. O prvních sedmi dnech. Nebo o sedmi dnech stvoření. Každý z těch dnů stvoření vydá meditaci na život. Ale, ale my to stáhnem do té hodinky. Každej ten den.

A jenom tam. Když se jako nad tím zamyslíte o téhleté základní zprávě. Tak, eh, najednou zjistíte, že nic.

A potřebuju na to člověka.

Potřebuju jednak biblistů, aby se v tom vyznal, a jednak aby člověka otevřeného tomu přemýšlení, protože ty věci související s tím, že je tu nějaká zpráva a je tu nějaké zjištění v současné době, říkejme tomu zjišťování fyziky, kvant, kvantové fyziky, velmi v tom kruhu se to vrací k tomu.

A no, tak jsem chtěl to udělat s ním, a on už nemohl k nám teď jít, protože je tím kanovníkem u všech svatých na Pražském hradě a ti už mu to nedovolej.

A já vím, že je to nepohodlné, jako říkat: „No tak to riskněte." Vždyť to nejde, jako tlačit nikoho. Nejde.

Ale to je přesně to, s čím my jsme těch 15 let procházíme si tím a znovu a znovu.

Když byl dotaz na to, jestli se nás pokoušejí nebo nepokoušejí. Ono je to tak dokonce, že se třeba stane, stává se před volbami, když se blížejí, že přijde někdo z nějaké strany a říká: „Hlejte, my vám uděláme, u vás utratíme reklamu za tři miliony klidně." Ale potřebujeme, říkáme, ale my to nevemem. Všechny šťastné.

Ty lidi opravdu na nás koukají, jak na blázny, ale my to nemůžeme vzít. A v tomto jsme skutečně naprosto jediní.

Já myslím, že to je hodně tím, že opravdu my na tu pomoc Boží spoléháme a že prostě Pánbůh nekorumpuje.

Jak jste říkal o tom biblistovi, jo, to je pan děkan, ten děkan, pan profesor, taky přibyl, že jo. Ale jsou tady ještě. Je tady, jsou, hledáme je. Je tady ten pan doktor Broš a ten taky asi bude limitovaný. Tomu taky pan doktor Broš. S tím jsme si toho užili něco, protože pan doktor Broš je senzační, senzační exorcista a byl u nás asi dvakrát a no, a pak dostal, ne? Pak dostal, Bůh zaplať, dostal funkci děkana na té bohoslovecké fakultě a už nemohl, a hned následovali.

To je další věc. To je další věc.

Ale my jsme se za něj vždycky jako brali. Já tím jenom chci říct, že těm lidem to nevyčítám, nevytýkám. Každý se musí rozhodovat za sebe, ale u těch duchovních mě to mrzí jiným způsobem, protože to jsou lidi, u kterých a zase jich takové tak moc není v té církvi, který opravdu věřejí a ti se musejí prostě oni vykomunikovat s tím Pánem Bohem, teda jo.

A já sám nevím, jak teda, jak bych, jak bych tohle komunikoval, jo. Prostá spověď jako na to třeba, jo, ale on kouká do toho srdce, jo, takže a tak dále.

Pojďme něco jiného. Takže klidně se ptejte na cokoli.

Celý den se nad tím zamýšlím, když se mluvilo o těch médiích třeba.

Ano, mladí lidi, mladí lidi, prostě mladí lidi nezajímá televize ani rozhlas, protože to prostě nesledují. Co s nima? Protože si myslím, že je to prostě nezajímá.

Nezajímá, a nebo čtou deník N. Rozumíte? Pořád celý den mi to leží v hlavě, že vlastně mladí lidi a jejich rodiče, už jejich rodiče, pokusím odpovědět, protože to je pochopitelně věc, kterou dlouhodobě promýšlíme a dlouhodobě se jí zabýváme, a já teď odpovím hrozně, jako jo, ale jsem o tom naprosto přesvědčen.

To je problém krklavec. To je tentýž problém jako s krtkem nechat být. Totiž, tak jako my jsme si tím prošli v jiné situaci, v jiných situacích, za jiných technologických rozměrů té propagandy a v jednu chvíli najednou to nebylo prostě, ta realita se tak mine s tím, co mě teda tvrdí, že si tu otázku položím, do té doby, dokud tole nenastane, tak je to zbytečná práce.

Existujou ve všem, tvrdím, ve všem společenském existujou čtyři procenta menšiny. Vždycky jsou to kolem těch čtyř procent. Mezi těma mladými jsou ty čtyři procenta a víme o tom, píšou nám ty lidi, poslouchají to. A my víme, ale že jsou to ty čtyři procenta. Ten tu další část je zbytečné nějakým spekulativním způsobem se pokoušet. Nejde to.

Prostě jsou tam uvězněni a dokud sami neprorazí tu bránu toho digitálního koncentráku, tak v něm budou uvězněni. A ve chvíli, kdy jim to dojde, tak se můžou dít hrozivé věci. Ale já se vůbec prostě už jsem se přestal zabývat tím, jak oslovit mladé. Prostě my oslovujeme lidi, a mladý, nemladý, to je úplně jedno.

Máme spoustu hezkých reakcí třeba na hvězdu, na ty staré písničky. Najednou prostě oni jako říkají: „Aha, no to jsme jako vlastně bezva, ale musejí sami, jo? Není to nikdo, myslím si, není to, nemá původ. Říkat, jako tak teď je přitáhnem a pojď, co kdybysme vymysleli tamto a tamto, nesmysl."

Víte co, mně se zdá, že oni prostě vůbec nepochybují. Oni jsou si tak jistí. Oni mají taky víc generací a vlastně ta poslední generace je hodně o tom, co o tom píšou, hodně revolučně naladěná. Tam si myslím, že by byl prostor, jako jsou nespokojení s tím světem, ve kterém žijí ty nejmladší, a myslím, že tam by byl prostor jako získat víc jak čtyři procenta.

Nezískáte nic, věřte mi. Musejte, ten krok musí nastoudit. Když se bavíme, když se bavíme teda o těch věcech, církvínek, církevník. Je to, jako když prostě se někdo zabývá tím, proč je stále méně lidí v kostele.

Tady ty hlavní aktéry. Já se jim vždycky snažím říct, když se s některými těmi duchovními mluvím, a co, jste politická strana? Chcete, aby vás volili, nějaksi získáváte si nějaké, a nebude o to Slovo Boží a na něm trváte? Tak ať přijdou oni.

Prostě v tomto smyslu slova ta společenská evoluce existuje, jakkoli ve vývoji druhů, nikoli, ale v tom společenském smyslu slova určitě existuje. A já myslím, že prostě ty situace, které se stále a stále víc zostřují, a znovu, vždycky jsem tady kladl otázku války a míru, protože si vůbec neuměji představit ty lidi něco, jako my tak trošku, že jsme se narodili těsně po válce, tak jako přeci jenom to doznívalo v těch rodičích, a když jsme prostě vyběhli ven, tak jsme byli, tak jsme byli všichni Rusové a stříleli jsme ty Němce, a kdo, kdo byl, jo, úbožák, tak musel být ten Němec, a tak dále, protože ještě jsme tím, ještě jsme to vnímali, ty generace, už které mají děti, pro ně je to vyprávění. I když je to, berou to vážně, ale je to vyprávění, a ta představa, vůbec jenom představa toho, že by k tomu došlo, jim naprosto nedochází.

Jim nedochází, že se to ani nedozvědí, že ta válka začala, protože už nebudou, a nebo budou definitivně vyřízení na celý život. Se to ani nedozvědí, že ta země je zničená.

A takže ta evoluce jde nějakým směrem, a jde o to ovlivňovat ty tendence, kterým směrem jde.

Evoluce je hodně složitý problém. Společenská evoluce. Jo, to by bylo skoro na velkou debatu. Možná bysme ji někdy měli udělat, protože do ní vstupuje, to je, jako vypočítat mapu mraků. Jo.

Do toho vstupuje nesčetně prvků a dat, který prostě neovlivníte. To je proti tomu vypočítat, nebo ty zvěsti o klimatické lži, to je proti tomu snazší ještě. Jo, ale z počasí nevymyslí, nevypočítá nikdo. I když se to snažej různě ovlivňovat, a tak dále, tak něco udělaj někde a ono to má odezvu úplně někde jinde pak. A celý se jim to sesype na hlavu, protože to nakonec za tři měsíce zasáhne je a tak dále.

A to je pořád ještě legrace proti společenské evoluci, protože těch v našem případě několik milionů lidí má několik milionů osudů, má několik milionů záměrů a oni je promítají do té reality každej den.

No, a teď nevím, jestli mluvíte o evoluci, anebo o ovlivňování společnosti.

Evoluci.

O tom, co se nakonec děje. Já proto nejsem příznivcem demokracie, protože vím, že to je nesmysl. To je pomocná berlička k něčemu, aby ten svět vůbec v tom zatím mohl existovat.

Ale přeci jenom, kdyby tu byla aspoň ta základní demokracie, ta principiální, která respektuje přání většiny, tak ta většina se klidně může mýlit.

Klidně.

A tím postupným způsobem omyl, pokus se tím postupným způsobem to nakonec někam ubírá směrem, který bude správný, protože vyjádří to, co vnímá ta většina, a ta většina se nemýlí.

Ale když do toho zasáhnou všechny ty hrozné věci, prostě všech těch propagand a všeho toho, tak se to přesně naruší. Jako když tady vytvoříte tudle níž a tudle výš a tím se to foukne, tak se to naruší. Ale ono se to zase někde objeví. Ten organismus je tak odolný, že dokud ty lidi budou, tak prostě ta naději trvá.

A proto znovu vždycky opakuju tu otázku: válka nebo mír?

Jo.