Ivan Hoffman: V4: Společně proti Bruselu

Vážení přátelé Rádia Univerzum, vítejte u pořadu Politikos.

K jehož poslechu vás zve Ivan Hoffman. Jaké překvapení?

V Maďarsku se k radosti Bruselu změnil premiér a vyšegrádská skupina je rázem nepochybně k nalibosti Bruselu zpět. Přitom ještě nedávno vypadal celý projekt středoevropského partnerství na odpis kvůli neschodám Česka se Slovenskem, Polska s Maďarskem a pak Maďarska se Slovenskem.

Co tak asi mohlo znesvářené členy neformálního klubu sjednotit? I když se to neřeklo nahlas, je to společný nepřítel: arogantní, nekompetentní a krachující Brusel. Vyplývá to z prohlášení jednotlivých premiérů.

„Chtěli bychom spolupráci V4, která je schopna dosáhnout skutečně hmatatelných výsledků. Chceme V4 silnou v Evropě," řekl Péter Maďar.

„Nemusíme se ve všem shodovat, ale v klíčových tématech máme styčné body. Pokud pochopíme, že to, co nás spojuje, je vždy silnější, než co nás rozděluje, pak nás Evropa uslyší," prohlásil Donald Tusk.

„Jsem z toho nadšený. Těším se na spolupráci. Jsem rád, že jsme opět na stejné lodi a budeme bojovat za zájmy našich zemí," řekl novinářům Andrej Babiš s tím, že ve vyšegrádské skupině vidí budoucnost Evropy.

A Robert Fico se přidal, že členové V4 nechtějí být jen objektem cizích rozhodnutí, ale naopak chtějí být aktivním aktérem. Vyzval k obnovení schůzek premiérů V4 před každým unijním summitem: „Nebudeme dávat na stůl témata, která nás rozdělují. Je velký objem agendy, kde budeme silnější, pokud se dohodneme."

Vypadá to na dobrý plán. V Evropě jde do tuhého. Unii ovládá nevolená elita, která má na svědomí nekontrolovanou migraci, neúnosnou byrokracii či ideologický fanatismus. Zvrátit migrační pakt a zelený úděl je na cíli solitérů, které bruselská mašinérie žere zaživa. Blok středoevropských zemí ale představuje hlas, který nelze ignorovat, a také hlas, ke kterému se může kdekdo další případ od případu připojit.

Příběh Vyšegrádu se začal psát 15. února 1991. Původně vyšegrádská trojka Maďarska, Československa a Polska vznikla kvůli evropské integraci. V době, kdy zanikala Varšavská smlouva a RVHP a zdálo se rozumné nepřetlačovat se ve dveřích do Evropy.

Atmosféra ve Vyšigrádu byla ovšem chladná. Bývalí disidenti žárlivě soupeřili o přízeň západu. Jako reportér jsem cestu do Vyšegrádu vyhodnotil jako ztrátu času. Na článek to tenkrát nebylo.

Vyšegrád pak po roce 1992 upadl v zapomnění. Jenomže o šest let později se už tento spolek jako vyšegrádská čtyřka vynořuje jako podzemní řeka a chová se tak dodnes.

Předností V4 je její neformálnost. Tím, že členy k ničemu nezavazuje, není ani důvod jej v případě nějakých nedorozumění nebo momentální neužitečnosti rozpouštět. V4 je k ruce, když se to hodí, a k ničemu nenutí toho, kdo o společný postup nestojí. To je mimochodem důvod, proč je averze na V4 bez zuba a jejím kritikům chybí publikum.

V časech, kdy se v politice nedrží slovo, ignorují se smlouvy a každý si egoisticky hladí svého, je hezké vidět čtyři vysmáté premiéry, kteří právě zjistili, že si mohou být vzájemně k užitku. Jak dlouho jim úsměvy vydrží, je jiná otázka.

Brusel má v evropských perifériích své lidi, skrze které u nás ovlivňuje politiku, média i ekonomiku. Unijní jádro kolem Německa a Francie ovládá byrokratickou mašinérii a ta nedopustí debatu o zásadních otázkách fungování unie. Politické zápasy se vedou pouze o marginálie.

Brusel je tvrdý soupeř a dnes navíc začíná připomínat kobylu, co kolem sebe kope v posledním tažení. Vyšegrádská skupina nemá šanci Brusel porazit ani reformovat v otevřeném konfliktu. Dnes se ale konflikty vedou asymetricky.

Kdo ví, co vzejde z toho, když se spojí čtyři potížisté odhodlaní promyšleně okopávat Bruselu kotníky? Určitě se tím nic nezkazí, protože zkazit na EU už nějakou dobu není co.