Petr Zuska 2. díl: Válka s jadernou velmocí nemá vítěze, jakékoli vítězství by znamenalo konec

Milí posluchači, vítejte u pořadu Kupředu do minulosti.

Od mikrofonu vás zdraví Martina Kociánová.

Pokud lež začíná být normou, tak v tu chvíli už nemá nic hranice a může se stát naprosto cokoliv. Varoval v předchozí části rozhovoru náš host Petr Zuzka.

Tanečník a choreograf světového formátu se před pěti lety postavil proudu proti pandemickým restrikcím i proti takzvaným izmům, které přišly v těsném závěsu.

Většina jeho uměleckých kolegů mlčela. On psal otevřené výzvy divadlům, aby znovu otevřela, a brzy se ocitl na pomyslné černé listině.

Výsledky se dostavily. Takzvaným dezinformátorům obvykle ubývá práce, ale on neslevil ani opici.

Sám o sobě dnes říká, že je bílá brána, černá ovce.

Odmítnout být součástí stáda vždycky něco stojí.

Co vše takový vzdor člověku připraví a unese to každý? I těmto otázkám se budeme dnes věnovat.

Milí posluchači, tanečník a choreograf světového formátu, který působil jako solista baletu Národního divadla, ale také v Mnichově nebo v kanadském Montrealu, 15 let umělecký šéf baletu, laureát mnoha českých i světových cen, ale také člověk, který velmi statečně formuluje své občanské postoje, byl jedním z prvních signatářů Charty 2022 a spoluzakladatel občanské platformy Zdravé fórum.

Petr Zuzka, mým hostem.

Jsem ráda, že se opět vidíme.

Dobrý den.

>> Dobrý den. Moc se těším.

Vy jste zmínil, že jste možná zažil nějaké urážky, možná i redukci uměleckého působení, což jste zmínil, že to bylo i přeshraniční a zaznamenal jste také odliv některých kamarádů.

A já jsem se právě na to chtěla zeptat, jestli jste přeci jen nebyl postaven před dilema, jak si změnit své veřejné vystupování, protože přece máte rodinu a protože vy jako choreograf nemůžete pracovat bez kamenných domů.

Mnozí rebelové zkrotli, když si uvědomili, že by si prostě v brance už takzvaně neškrtli.

A ne proto, že by byli zbabělí, ale proto, že najednou byli postaveni před dilema jako možná kdysi dávno, jestli na tu kotelnu mají nutu.

>> Hm. Já pochopitelně si to uvědomoval.

Byly i momenty, kdy jsem opravdu měl, ne, že bych měl strach, to ne, ale obavy. Obavy jsem měl samozřejmě o moji obživu a tak dále. A měl jsem dvě děti, skvělé děti.

A to je vlastně jeden z těch důvodů.

Já bych to v životě nevrátil zpátky, ani centimetr bych nezměnil na těch pěti letech, i když vím, že mi to rozhodně něco ubralo a možná bude ubírat i dál.

Uvidíme, ale prostě jak jsem řekl, v určitých věcech pro mě kompromis neexistuje.

A já, jedna z věcí, která je jednou z nejpodstatnějších, proč já vůbec to dělám, to není jenom kvůli sobě, že bych si budoval ego nebo jenom že nesnáším falešnost, to není ani ve mně.

Je to z nějakého vnitřního přesvědčení, ale hlavně je to o tom, že jsem viděl vyrůstat své dvě děti, úžasného kluka a holku, a já jsem říkal, já musím udělat maximum pro to, aby měli šanci vyrůstat a žít v nějaké relativně normální a relativně svobodné společnosti.

A to je jedna z mých největších motivací.

Možná, že kdybych neměl děti, tak nejsem tak radikální.

Jsme v roce 2023, bylo mi tehdy 51 let, dneska je mi 57.

Tak bych si řekl, dobrý, tak už to nějak dožiješ, jako nějak to oškrtáš ten systém.

Ale já to dělám vlastně kvůli tomu, že jsem začal s těmi dětmi trochu později, než je normální, až ve 40 letech. A o to víc si uvědomuju, že to je strašně podstatné v lidském životě, že tady něco nechá. A já si představuju, že budou žít v něčem, k čemu by to mohlo vést, je pro mě naprosto šílené.

Takže to je jeden z hlavních důvodů, proč jsem to dělal.

A jak říkám znova, i kdyby mě to stálo víc, myslím si, že bych nic nezměnil.

Pochopitelně není to stejné jako za dobismu nebo z protektorátu, kdy když vás na to gestapo odvlekli a začli vás tam mučit, tak to je úplně jiný příběh.

Tak to člověk neví, jak by se zachoval.

Ale ty metody jsou sofistikované, a pueden být stejně nebezpečné.

>> Odvaha asi není to nebát se, ale odvaha je strach překonat.

Možná jste měl strach také, možná ne. Ale když jsem vás viděla na Václavském náměstí, jak zpíváte Protest song 2023, tak jsem si říkala, ten chlap má kuráž.

Neměl jste aspoň někdy nahnáno?

>> Ne, to ne. Na těch demonstracích člověk nahnáno nemá.

Tam je to o tom, že tehdy to byl rok 2023.

Ano.

To byl vlastně moje druhá písnička, ale první vyloženě protest song.

A když máte před sebou, to byl opravdu Václavák skoro až k Můstku plný.

>> To se pletete, tam bylo pár stovek.

Jo, jo.

To jsou nižší desítky.

Tak to je taková energie, kterou vám dají zpátky ti lidé.

Já jsem měl úplně jiný nervy.

A navíc jsem říkal to, co cítím.

A myslím si, že písnička nebyla úplně špatná.

Dokonce Jaromír Nohavica mě za ní moc pochválil i za tu první už.

Ale já jsem měl hlavně nervy z toho, že poprvé v životě jsem složil text i hudbu.

A teď moje první publikum bylo 80 000 lidí.

Tak to jako, kdo to má?

Takže jsem měl trému pochopitelně. Zaprvé abych nezapomněl text. Zadruhé abych, jako profík na kytaru nejsem.

Takže samozřejmě člověk se obává, ale když zahrajete pár akordů a po první sloce to úplně odplyne a jako vůbec. A že bych měl strach z toho, že budu dehonestován za to. To jsem neměl.

Stejně tak jako když jsem psal rozhovory, nebo jsem psal něco na Facebook, nebo jsem byl někde vidět, jsem mluvil, to jsem vnímal úplně jinak.

>> Americký básník Lawrence Ferlinghetti řekl: "Jen mrtví se neangažují."

>> Ono to může platit plus i mínus. Angažovat se lze nejrůznějšími směry.

Jak se díváte na aktivity vašich kolegů z umělecké branže, kteří třeba právě teď vystupují na demonstracích proti dnešní vládě a mluví o hodnotovém ohrožení?

No, je mi to líto.

Já teda musím ještě na začátek vlastně říct, že toleto všechno jako vnímám už vlastně od těch dob covidismu a já musím říct, že já jsem vlastně prožil obrovskou deziluzi, co se týče umělců nebo jako mého oboru, lidí v mém oboru.

Pro mě je to byla skutečně obrovská deziluze.

Já jsem možná byl trošku naivní v tom, že jsem si myslel, že ty umělci mají koule. Nemají.

A samozřejmě je to deziluze i o tom, že vidím, jak lidé dokážou bejt, jaká je ta stádnost vlastně v těch lidech zakořeněná a ta většinová.

A já samozřejmě nechci jako individuálně – každý člověk má určité hodnoty a je to samozřejmě individualita a tak dále – ale prostě ten faktor té stádnosti je strašně cítit z té společnosti.

A takže deziluze dvě: jedna z lidí a jedna ze společnosti. Nechci říct z lidí, ale ze společnosti jako takové. A jedna konkrétně z těch umělců, z těch mých kolegů.

Jak se na to koukám, myslím si, že jsou tam tři hlavní faktory.

Buď jsou za to prostě a řeknu to natvrdo – buď jsou za to zaplacení, nebo mají za to něco slíbené. To je jakoby jedna věc, kde která tam figuruje určitě nebo může figurovat.

Druhá věc je totální nevědomost a totální naivita. To není o tom, že když je to opravdu špičkový herec, teď nechci jmenovat, že na té samé úrovni jeho povědomí o tom, co se skutečně ve světě děje.

A pak je tam pochopitelně také nějaké ego v rámci toho, že teď je dobré vlastně se nějak ukázat, protože ty lidi cítí, že je to třeba může nějakým způsobem zviditelnit.

A v tom pozitivním slova smyslu, protože ten mainstream oni jsou vlastně těma svýma vyjádřeníma proti současné vládě, i když je to proti současné vládě, tak pořád je to vlastně na straně toho mainstreamu a na straně té pravdy v uvozovkách a toho daleko lepšího světa, kterej bysme si přáli.

A může tam být také strach z toho, že bude exkomunikován z této skupiny lidí, kteří to s ostatními myslí dobře.

Já už jsem se s tím setkal u pár lidí z mé branže, který mi řekli, že mě obdivují za to, co si dovoluju. Že oni to vidí podobně, nebo ne úplně stejně – třeba jsme se na něčem neshhodli – ale na 60–70 % jsme se shodli. A oni říkali: „Ty vole, my bysme to nedali. Toto je neuvěřitelné, co děláš."

Myslím si, že zrovna Ivan Veskočil se o tom vyjadřoval, že mnoho herců mu to vlastně říká – že s ním naprosto souhlasí, ale že si to nemohou dovolit, protože prostě potřebují točit.

A někteří mě pak ještě prosí, abych jim třeba na Facebooku jejich příspěvek nelajkovala, že by si toho někdo mohl všimnout.

Jasně.

Vy jste řekl, že jste bývalý umělec, který se dostal na šestku.

A to ještě máte štěstí tím, že jste muž? Na tom cestě mám štěstí.

Štěstí. Protože když mě chtějí opoziční názorové proudy nějakým způsobem dehonestovat, tak hlavní argument, proč jsem se já dostala na šestku, je, že jsem stará.

Oni si myslí, že na ty ženy to víc funguje.

To je takhle – jak se jako urazí hodně, to je taková lehká cesta k urážce pro ženu.

To záleží taky na tom, na koho ta urážka je směřovaná.

Když se podíváme na to, jakým způsobem lze být informovaný a zda lze určitému mediálnímu tlaku odolat, tak se můžeme podívat na jeden příklad za všechny.

Když už jsme tady zmiňovali Václavské náměstí a demonstrace Česko proti Bídě. Tehdy se média skutečně předháněla, kdo více ze směšní účastníky.

Zatímco nedávnou Letnou, kterou organizovali Miliony chvilek pro demokracii, tak přenášela i veřejnoprávní televize v přímém přenosu.

Ta otázka je taková jednoduchá, ale o čem to svědčí a co si myslíte, že se s tím dá udělat nebo by mělo udělat?

No, svědčí to o tom, že to není nic pochopitelně nového. Svědčí to o tom, že prostě Česká televize – a nejenom ta, ale i další – především jako veřejnoprávní médium, tak naprosto v informacích, v objektivitě informací, naprosto selhala poslední léta. Úplně kardinálně. A to není selhání, že by se jim to nepovedlo. Oni vyloženě – to je vlastně hlasná trouba propagandy určitého směru myšlení a ne likvidace, ale prostě co největší dehonestace všech těch protivníků.

Takže prostě mluvit o české televizi jako o veřejnoprávním médiu na pozadí toho, co ta televize těch pět let vytváří, je prostě úplně mimo mísu.

A pochopitelně to není jenom Česká televize, ale je to pochopitelně spousta i mainstreamových médií. Jejich řekl bych drtivá většina.

Takže tam není žádná objektivita.

Já si myslím, že neselhali pochopitelně jenom umělci. Oni selhali samozřejmě jako strašná spousta lékařů během covidu. To musíme taky říct, že medicína jako taková trochu selhala. Vědci, věďáci, věďáci, tak vědecky pochopitelně taky. A z podobných důvodů.

No a samozřejmě je to obrovské selhání médií, protože media – když někdo nese na sobě vinu z toho obrovského rozdělení té společnosti a z těch příkopů a těch zdí, který jsou prostě mezi ty lidi stavěné – tak jsou to především média.

To jsou především média, které tydlety příkopy hloubí.

Takže za mě, co se s tím má dělat, já nevím.

Pochopitelně teďko se vede nějaké tažení za zrušením takzvaných koncesionářských poplatků rozhlasu a televize, že bude televize placena ze státního rozpočtu.

Já nejsem úplně legislativec, nevím, jestli je tohle cesta. Já si myslím, já si osobně myslím, že vlastně je potřeba nějaká zásadní změna v té společnosti a potom i ta média budou fungovat jinak. Nebo jim prostě nezbývá nic jiného, než jim zatnout jako tipec. Prostě vyloženě na sílu. Protože oni nezacházejí v rukavičkách s tou druhou stranou.

A já už jako začínám mít takovej pocit – až jsem vždycky chtěl být vlastně slušný a myslím, že pořád slušný jsem – tak teď už začíná fakt platit na hrubej pytl, hrubá záplata. Protože ta slušnost vlastně nikam nevede.

To není o tom, že budete respektovat nějaký názor, že vás někdo označí za dezolátora a za konspirátora a dezinformátora, a vy mu řeknete: „No tak to je tvůj názor, pojďme o tom diskutovat."

No jako já proč bych já měl být nějaký dezolát nebo konspirační teorie, když prostě já tady nazývám věci pravými jmény a mám nějaký normální selský rozum, na rozdíl od toho člověka, jo.

Takže za mě ten boj vůči těm médiím nebo vůči současné podobě těch médií je na místě, protože oni bojují naprosto neostrožnými prostředky, jo.

Ale jakým způsobem udělat to financování a jestli to financování jenom zrušit, nebo výborný nápad je – už nevím, kde jsem ho slyšel – tak ať jsou koncesionářské poplatky dobrovolné. Ať ten, co si myslí, že to je veřejnoprávní, pošle klidně milion ročně, ten člověk.

Ale prostě ti, co se na televizi ani nekukají a nemají ani televizi doma, tak jenom proto, že mají mobilní telefon, mají platit koncesionářský poplatky. No, to vidíme, že to už je vlastně uzurpování lidí. Že si musejí platit něco – informace, kterou polovina toho národa vlastně nechce slyšet, protože ji považuje za totální lež, jo.

Případně se to dá používat jako lakmusový papírek toho, o čem se nemluví.

>> Ano.

>> Protože já se ze zpráv velice často dozvím, co nemám vědět.

Ano, ano, ano.

>> Zaregistroval jste alespoň u některé z těch jmenovaných skupin, nebo u dílčích lidí a oblastí našeho veřejného života, že by přeci jenom po těch letech, třeba od covidu, dospěli k určité reflexi, sebereflexi, nebo dokonce a posteriori poznání?

>> Není.

Já vlastně takovej případ.

Musím říct, že je to vlastně spíš naopak. Ty lidi, i když jak jsem mluvil o té krakatici s těma dlouhejma chapadlama, tak ale už jako začíná určitá eroze, jo. A oni jako něco začíná už praskat a vylézat na povrch, jo.

Ať už je to ohledně covidu, ať už je to o Ukrajině, ať už jsou to prostě věci, které se teď ocitly i ve veřejném prostoru. Určitě teda v Evropě. V evropských zemích si ta země furt drží takovou jednu linii, ale už začínají prosakovat normálně do mediálního prostoru věci, které jako před dvěma lety ještě vůbec nikdo nemohl vyslovit, jo. Jakoby teď už jsou normálně v mediálním prostoru.

Ale to je takovej efekt, že vlastně ty lidi se ještě utvrzují v tom, že to tak není a jakoby to vůbec neslyšeli. Oni to nechtějí vnímat.

Jo.

A to je třeba jedna z věcí – je to citát, který je v malinkej změně použitej taky v mým estonském představení o Arvo Perta. A to je: Je daleko snažší lidi oklamat, než je přesvědčit, že byli oklamáni.

Jo.

>> Mark Twain.

>> Mark Twain.

Vidíte?

No vidíte to? Mark Twain.

>> Když citujete klasiky, tak já sestoupím do nižších pater. Brumbál v Harry Potterovi říká větu: Je těžké postavit se svým nepřátelům, ale ještě těžší je někdy se postavit svým přátelům. Jste tomu vystavován často?

>> Nejsem, úplně ne.

A mě těch přátel dost jako ubilo, ale zase jsem získal jiný.

Jo, ale já jsem nechápal, že ty lidi jakoby nevidí tu pravdu. Měl jsem takovou naivní tendenci je vlastně přesvědčovat – dávat jim ty argumenty a vysvětlovat, že opravdu to tak není, jak jim říkají v televizi, jo.

No a pochopil jsem, že to vůbec nemá smysl. To je jako s vírou v Boha, jo. Kdybyste někomu vysvětlovala z vědeckého hlediska – já nejsem vyloženě religiózní, ale jsem duchovní člověk, si myslím jako umělec – ale kdyby nějaký vědec nějakému věřícímu člověku hluboce vysvětloval z vědeckého hlediska, že Boží existence je chyba, jo, tak to trojčlenkou nepřesvědčíte. Prostě to nemá šanci, jo?

A já si myslím, že to není záležitost zdravého rozumu a logického uvažování, které selhává. Tady je nějaké přesvědčení, který si ten člověk vytvořil. Vytvořil si ho proto, že už někde v podvědomí ví, že se třeba tehdy mýlil. Ale přiznat si, že celou dobu věřil něčemu, co se ukázalo jako omyl, je pro některý lidi strašně bolestné, jo.

Já třeba nemám problém říct nebo přiznat si veřejně nějaký svůj omyl, ale toto jsou tak hluboké věci nějakého přesvědčení, že si dovedu představit, že s tím má někdo velký problém.

Vy jste už tady zmínil, že některé pevné představy o covidu, migraci, Ukrajině se už trochu drolí a veřejném prostoru se ocitají informace a fakta, která tam dříve nebyla.

U nás částečně zamíchaly karty veřejného života loňské volby. Ke slovu se dostali vedle dominantního hnutí také – konglomerát postavený na základech hnutí SPD, účastí svobodných trikolory. A tak pro – když už se nám blíží nebo už uplynulo těch pomyslných 100 dnů hájení – jak byste hodnotil kroky nové vlády a jakým způsobem umožnila proměnu veřejné atmosféry?

Já musím říct, že pochopitelně došlo k naprosto jednoznačně pozitivním změnám. To samozřejmě vidíme na mnoha aspektech. Ale mrzí mě, že čím dál tím víc mám pocit, že programové prohlášení té nové vlády vypadalo vlastně velice razantně a že všechny podstatné aspekty, nebo většina z nich tam byla fakt zakotvená. A potom vlastně jste to začali postupně rozměňovat a začali jste trochu couvat, jo.

Když půjdu do dnešních dnů, tak pochopitelně vidíme – ministr kultury teď skutečně šlápnul do těch médií. Petr Macinka se staví velmi kriticky k prezidentovi. To všechno kvituju, je to dobré. Nebo k zahraniční politice – že Ukrajina není prioritou pro českou vládu. Prostě to je naprosto legitimní názor. Prioritou je Česká republika, ne Ukrajina. A spoustu dalších věcí – přehodnocování ETS2, jo. Ale celkově to jsou pozitivní věci.

Negativní na tomto je, že mám pocit, že ta vláda se zásadních věcí, skutečně zásadních, prostě bojí.

>> Co jsou podle vás ty zásadní věci?

>> Ty zásadní věci například jsou – že teď se budeme bavit o ETS2, a proč se nebavíme o ETS1 a proč se nebavíme o Green Dealu jako takovém? To je celá zelená ideologie, jedna velká lež, která má být shozená ze stolu okamžitě, jo.

>> Filip Turek je zmocněnec Green Dealu a šlape do toho.

>> Šlape do toho.

No tak ale Filip Turek jako není přímo ve vládě, jo, ale jakoby mě se zase já vím, že politika je festival kompromisů a vím, že nejde všechno jako najednou a i zase zmiňuju tu Krakatici s těma chapadlama.

Musí se jakoby k tomu přistupovat nějak pozvolna a s rozumem, jo.

Ale co mi třeba jako vyloženě hodně vadilo už na začátku bylo, že vláda měla v programu prohlášení, že nebude pokračovat v muniční iniciativě, a najednou ano, budeme pokračovat, ale nebudeme tam dávat peníze.

Tak to je takový - vidíte, to je pro mě takovej kompromis, kterej já říkám, tak jak mám názor - jsem oblečená nebo nejsem oblečená - nebo je to něco mezi. Prostě tam bylo jasně, že nebude pokračovat muniční iniciativa.

No a samozřejmě prostě muniční iniciativa pokračuje a akorát Česká republika do toho nedává peníze.

Jo, prostě myslím si, že prostě chybí koule, no. Chybí prostě koule. Chybí opravdu přesvědčení a razantnost té vládě.

Myslím si, že by měla být vlastně v rámci vyhrocenosti té situace daleko razantnější, než je. To si myslím.

A ač jak jsem řekl, spoustu věcí se děje a ač vím, že to není jednoduché, tak věci zaberou čas, ne? Nejde všechno řešit ze dne na den, tak si myslím, že je to trošku - mám z toho pocit takový polovičatosti, no.

Když zmiňujete muniční iniciativu, je to proto, že máte obavu? Pro mě ji nedávno na jedné přednášce formuloval mluvčí, když říká: „Nenechte se nadchnout pro zbrojení. Zbrojení nikdy nevede k míru. Kdykoliv zbrojíte, v určitém okamžiku se těch zbraní potřebujete zbavit."

>> No, to je docela logická záležitost.

Ano, souhlasím. Je to muniční iniciativa. Je to něco, co prostě vede naprosto přirozeně a jednoznačně k nějaké válečné eskalaci. To víme.

No a co se týče Zelenského a jeho režimu a jeho toho, jak se ten člověk projevuje a co se vlastně na Ukrajině ve skutečnosti děje a jaký ten konflikt má svoje skutečné kořeny.

Tak já prostě nechápu vůbec tu adoraci Zelenského prostě majoritou evropských politiků.

Prostě to je něco naprosto zhoubnýho a já pochopitelně vím, že to zachraňuje ekonomiku v rámci zbrojení a tak dále, ale teď bylo osmdesáté výročí konce druhé světové války a když se na to podíváte, tak máte pocit, že ty lidi se úplně zbláznili.

Už to říkal John Lennon kdysi, že "world leaders look at them, they must be insane". Oni musejí být šílení, jo.

A prostě já dneska nemůžu říct nic jiného, jo.

A ta paměť toho lidstva se zdá jako velice sklerotická teda, no. Po osmdesáti letech od skončení jednoho z největších hrůz historie lidstva prostě už se zadělává na další, jo, ale zadělává se na to teda poctivě, jo.

Takže já docela chápu ty, kteří v tom mají obrovské peníze a řeknou si: válka je prostě nejlepší byznys.

Je to výrok z Šindlerova seznamu, kdy on říká své ženě Oskar Šindler: "Já jsem vždycky měl dobré myšlenky, ale chyběla mi v tom jedna proměnná - válka."

To bylo ještě v době, kdy se domníval, že na válce tedy zásadním způsobem vydělá.

Ale abych pravdu řekla, nechápu to válečné nadšení a to chřestění zbraněmi ze stran občanů.

No, je to dáno jakoby, že jo.

Tak co se týče Iránu, tak tam je to trošku dál od nás, že jo. A myslím si, že nejsou úplně ty názory tak vyhraněné. Ale Ukrajina - Ukrajina byla od začátku tak cpána těm lidem do hlavy, že na Ukrajině se bojuje za nás a že se tam bojuje za demokracii a všechny tydlety narativy, jo.

To byla taková věmejvárna, to bylo úplně stejné jako s covidem, že jo.

Vždyť ten ukrajinismus, covidismus - čtyřiadvacátého února 2022 zmizel covid. Zmizel. Zmizel, protože přišel Putin, jo.

Takže prostě to byla taková masáž, že ty lidi jsou tím válcovaní a převálcovaní, že jo.

A navíc samozřejmě v tý zemi je do určité míry oprávněně, do určité míry neoprávněně nějaká rezervovanost nebo řekl bych až někdy odpor k Sovětskému svazu, ale potažmo k Rusům, že jo.

No a ten odpor je jasnej - srpen šedesátosm a na druhou stranu čtyřiapadesát - to mluví jinak. A osmdesátkrát třicet osm také. A když se dostaneme do Mnichova, tak to je zas úplně něco jiného, no.

Ale je to rozpačité. Já to chápu. Mnoho lidí, který zažili osmačtyřicet, tak šedesátosm pro ně byla obrovská deziluze. Já to naprosto chápu a tomu nelze než rozumět. Ale ta hysterie a ta rusofobie a ta šílená, která se tady po té vojenské operaci a po té agresi na Ukrajině objevila, to prostě nemá vůbec obdoby, jo.

To je prostě přes všechny čáry, jo. Prostě ten konflikt samozřejmě víme proč vzniknul a víme, co se tam dlouhodobě řeší, že jo, v tý oblasti.

A teď to tady bylo předkládáno jako: Putinovy tanky přijedou na Smíchov, když něco nebudeme dělat.

A spousta lidí tomu věří, jakože ta válka je nevyhnutelná s tím Putinem, že ten Putin opravdu chce dojít až do Portugalska nebo já nevím co, jo.

Mě to zaujal méně, ale zajímavý průzkum Michala Smetany z Fakulty Sociálních věd, který se vyjadřuje k jaderným konfliktům a vůbec k Severoatlantické alianci. Řekl, že podle průzkumů je jaderný konflikt mnohem přijatelnější pro občany než pro politiky.

>> Aha.

Tak to - že vlastně jsme to začali relativizovat, jo.

Ale vždyť když ta bomba nebude mít bůh ví kolik kilotun, tak ono to zas takovou paseku nenadělá.

>> No, to je neuvěřitelný.

No jako - oni jako v podstatě - já mám někdy pocit, že Putina musíme porazit, jo.

A teď říkám: jak ho chcete porazit? Tadle ta válka nemá vítěze, prostě jestli k něčemu dojde, tak je to totální konec. A oni říkají: Putina musíme porazit. Jadanou velmoc - jadanou velmoc, jo. Ale prostě to je - já nevím, já mám někdy pocit, že to nejsou dospělí lidi. Že to jsou prostě děti, který si hrají s kyblíčkama s lopatičkama na písečku. Prostě stavějí si tam hrady a teď si házejí písek do očí navzájem.

No jinak nevím, neuvěřitelný.

>> Petře, Zuzko, jsem moc ráda, že jsme se setkali. Jsem ráda, že jsem vás poznala i jinde než na jevišti a jsem velmi vděčná za to, jakým způsobem dokážete formulovat váš pohled na svět. Je to pro nás cenné. Díky.

Moc si vážím vašich slov, děkuju za rozhovor a přeju všechno dobrý vám a všem posluchačům.

Milí posluchači, celý rozhovor s Petrem Zuzkou o svobodě mysli i umění, o tlacích, které dnešní doba vyvíjí, si můžete poslechnout na platformě Herohero.

Všechny díly najdete také postupně, jak jste zvyklí, na našem webu Rádio Univerzum, na Facebooku i YouTube.

Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1034916/2700 – upřímně děkujeme.

Bez vás by to prostě nešlo.

Martina Kociánová se na vás těší příště.

Zatím se mějte hezky a něco pro to dělejte.

Nikdo jiný to za nás neudělá.