Ivan Hoffman: (Ne)podat ruku zlu

Vážení přátelé rádia Univerzum, vítejte u pořadu Politikos, jehož poslechu vás zve Ivan Hoffman.

Představa, kterou má o sobě západní civilizace, je samozřejmě představou západní civilizace. To, jak se vidíme v zrcadle, nic nevypovídá o tom, jak nás vidí civilizace jiné, ne západní. Existují důvody, proč by nás to mělo zajímat, nebo si jinak můžeme dovolit ignorovat, jak na nás nezápadní svět pohlíží.

Zatímco si západ myslí, že je lídrem civilizace, vzorem, příkladem barbarům a také donorem nuzných domorodců, nezápad vidí povýšené kolonizátory a řeší, jak s nimi, s bílým zlem, po 500 leté zkušenosti pronásledování, zotročování, vyvražďování, hladovění a bombardování, vycházet.

V bílé západní představě nesní otrok o svobodě, sní o tom mít vlastního otroka. A jeli ponechán bez vedení a dozoru, zcela se opustí a zkrachuje. Západ si nepřipouští, že by se nezápadní svět mohl bez západu obejít. Na kolonizaci pohlíží jako na laskavost, kterou divochům prokázal v minulosti a na kterou budou odkázáni i do budoucna. Za to, že je naučil jíst příborem, inkasoval pouze nějaké ty naturálie, plodiny, nebo třeba zlato, diamanty, uran, ropu, a nechápe, proč by se na tom mělo něco měnit.

Kolonie se však emancipují a mnohé z toho, na co byl západ zvyklý, je najednou nesamozřejmé. Západní imperialismus mění strategii, jak udržet svou dominanci. A tam, kde nesvede sjednat poslušnost klackem, předstírá zájem sjednat partnerství. S partnerstvím západu je to jako s tou nabídkou mafiána, kterou nelze odmítnout.

Anebo lze. Nezápadní svět zvědavě hledí k Íránu, kde to právě západu nevyšlo s klackem a dochází na předstírání zájmu o partnerství založeném na dohodě. Historická zkušenost říká, že se západem lze uzavřít pouze dohodu fiktivní. Věřit západu je naivní. Při první příležitosti se vrátí ke klacku a zapomene, co podepsal.

Má tedy smysl se západem vyjednávat? Není to chyba. Předně se ukazuje, že vyjednávání legitimizuje vyjednávajícího partnera. Iránci logicky váhají, zda dojednávat koexistenci s někým, kdo v západní Asii nemá co dělat a je tam jen proto, že má zbraně, aby tam mohl být.

V tomto smyslu Iránci chápou, že vyjednávání není prostředkem k dosažení výsledku, ale je výsledkem. Podpisem čehokoli ztratí to, na čem záleželo. Stručně řečeno, dilematem Iránců je, zda podat ruku zlu a slibovat si od toho, že je zlo bude respektovat jako rovnocenného partnera. Určitě nebude.

Nezápadní, nebo také třetí svět, začíná na tradiční západní despekt reagovat symetricky. Nejde jen o to, že západu nevěří, rovněž si ho neváží. Pohrdá západem stejně jako západ pohrdá třetím, nevyvinutým, zaostalým světem. Když se nevyjednává férově a opakovaně se zjišťuje, že vyjednávání je jenom rafinovaná past nalíčená lhářem, důsledkem všeobecné nedůvěry je nikdy nekončící konflikt. Vyjednávání nemá ambici konflikt ukončit. Vyjednávání je součástí konfliktu.

Chybějící víra ve fairplay vede svět do bludného kruhu, ve kterém si nakonec zlo podává ruku se zlem. Otázka je, zda západ svou důvěryhodnost prohospodařil, nebo ji nikdy neměl.

Geopolitiku není zvykem poměřovat morálními a už vůbec ne duchovními kritérii, což je osudová chyba. Duchovně vzato si západ v geopolitice počíná bezbožně, nekřesťansky. Je to z hlediska moci pragmatické, neboť řečeno s Dostojevským: není-li Bůh, vše je dovoleno. Když to ale domyslíme, obohacení se západu imperiální a koloniální expanzí neprovázelo Boží požehnání a svůj dnešní úpadek západ může vnímat jako Boží trest.

Všechno začalo tím, že západ zišťně podal ruku zlu, a končí to tak, že za podání ruky západ nikomu nestojí. Že si to západ nepřiznává, na věci nic nemění.