Eva Filipi 3. díl: Škodit své zemi a plnit přání Bruselu nevede k respektu, ale k despektu

Milí posluchači, vítejte u pořadu Kupředu do minulosti.

Od mikrofonu vás zdraví Martina Kociánová.

To už je známý fakt, že Evropa ztratila možnost cokoli ovlivňovat, zaznělo v předchozí části rozhovoru.

Eva Filipy to neříká od stolu. Na Blízkém východě strávila 32 let jako diplomatka a velvyslankyně.

Vyprávěla, jak do Kuvajtu přijela delegace Evropské komise vysvětlit, že trest smrti je nehumán. Emír dal druhý den ráno popravit šest lidí, aby o to komisi nepřišla.

Takto podle ní končí evropské poučování, za kterým nestojí žádná skutečná síla.

S novou vládou se momentálně mění i jazyk české diplomacie a bývalá velvyslankyně usedla mezi poradce ministra zahraničí.

Otázkou je, zda a jak se podaří znovu si vydobít sebevědomou zahraniční politiku.

Milí posluchači, diplomatka a arabistka Eva Filipy, která má hluboké zkušenosti z blízkovýchodní oblasti, 13 let strávila v Sýrii jako velvyslankyně. Jako velvyslankyně byla také v Turecku, v Libanonu a celkově na Blízkém východě dohromady strávila přes 30 let.

To všechno je Eva Filipy.

Jsem moc ráda, že se opět vidíme. Vítej.

>> Děkuji za uvítání, Martina. I já jsem ráda, že tě vidím.

>> Jak vlastně může vystupovat naše země, která je malá, co se týká zdrojů, co se týká technologií? Vlastně svým způsobem momentálně není až tak významná. Jak vlastně můžeme vystupovat? Máme slepě podporovat naše současné spojence ve všem, co dělají?

>> Já ti rozumím. Jak může vypadat naše sebevědomí?

Já si myslím, že vojensky, případně politicky jako středně velká země nemůžeme hrát prim. Nemůžeme opravdu mít představu, že se podílíme na celosvětové politice. To určitě ne.

Jednak si myslím, že náš zájem je ten, aby Česká republika prosperovala. Čili vracím se tedy k té otázce byznysu, že jo.

Říká se, že musíme se věnovat i jiným zemím, ale to je tak obecné klišé. Abychom se mohli věnovat po stránce byznysu jiným zemím, tak tu produkci musíme mít a pokud ji budeme mít, tak určitě.

Já si nemyslím, že jsme ten, kdo už nemůžeme nic určovat. Ani si nemyslím, že to, že jsme v Evropské unii... Ty znáš můj skepticism, pokud jde o Evropskou unii, že bychom měli být tou krásnou součástí Evropské unie, která má tu nádhernou politiku. Vůbec si to nemyslím.

Možná do budoucna bychom se měli věnovat hodně sousedům a zkusit prostě jo. Nemyslím si tedy něco kodifikovat, to ani ne, protože já se vždycky bojím, jak se něco kodifikuje, tak to možná je pak už jenom nahoře na papírech.

Ono to chce jenom se pohybovat a být živý, pořádně živý.

Takže to, že jsme předtím... Moje kritika za minulé vlády byla, že jsme měli Ukrajinu a byli jsme jaksi hodnotový. To je pro mě něco, co neplatí, co se jaksi kdo nás obdivuje za to. My jsme jako miláčci západu, že říkáme, že Zelenskyj je úplně nejlepší. To je všecko tak povrch.

To se tak nedá dolů. Čili my bychom měli se podívat dolů, zvážit naše možnosti, ale určitě dělat něco, jako se říká vznešeně, národní zájmy, kéžby.

>> Mhm.

>> A trochu souznění, ale toho je tu čím dál míň v české republice.

>> Ty jsi říkala, že česká diplomacie si musí odpovědět především na otázky, jak dokázat, aby naše země byla více prosperující, bezpečnější a stabilnější. Ty jsi něco z toho už teď řekla. Ale jak si vlastně odpovídáš na všechny ty tři otázky?

Ty říkáš věnovat se sousedům, uvědomit si, kde je naše místo, přestat pěstovat hodnotovou politiku a vychovávat svět. To prostě je spíše směšné.

Ano.

>> A jak zajistit prosperitu?

To je v současné době, kdy implementujeme Green Deal a obnovitelné zdroje energie, o kterých bývalý ministr dopravy pan Budínský tady řekl, že jim říká občasné zdroje energie. Jak je tvá rada, abychom byli prosperující?

Já možná, že tě trápím teď. Teď mě ano, protože nějaké prostředí pro prosperitu je na ekonomii, což já nejsem. Ale dívala jsem se na koncepci zahraniční politiky, kterou si nejsem jistá, jestli se ví, ta minulá vláda přijala koncepci zahraniční politiky v květnu 2025 před volbami. To je špatně, že je to pak dokument, který platí, že?

Takže je potřeba se na tu koncepci podívat. To zaprvé.

Já si myslím, že ne mnoho slov a konkrétnost v diplomacii, v zahraniční politice. Nebýt mnohomluvný, opakovat slova a říkat, jak si zestručnit, dát do krátkých vět, co je prospěšné. Ale to je potom na víc hlavní z nich může být tvoje, že nám poradíš.

>> Já se ptám a hledám ty správné otázky a hledám lidi, kteří umí dát odpovědi.

Když jsme srovnávali tu hodnotovou politiku, tak pokud vím, té se předchozí vláda věnovala naprosto příkladně.

Hm.

>> Pak tady byly jiné druhy, jako třeba diplomacie všech azimutů, jak ji prosazoval například Miloš Zeman.

>> Kdo jiný než ty by měl zhodnotit, jak by měla vypadat diplomacie, která bude potřeba v naší zemi odpovídat nejvíce?

No, zase se vracím k tomu, že bychom měli se s hlavami moudrými podívat na to, jaký máme rozsah diplomacie a zahraniční politiky a zvážit, co všechno Česká republika dělat má a co dělat nemá.

Protože když si vezmeme, my máme 32 úřadů po světě, možná i víc s generálními konzuláty. Prostě zvážit, zda agendy, které patří zahraniční politice, nejsou příliš široké. Zda odpovídají velikosti České republiky.

Já bych nechtěla být minimalistická, ale dost mě se honí hlavou, že mohou být státy, které nejsou někde a jiné, ale kde nemáme mít takový zájem nebo nemáme vlastně žádný zájem.

A tak, jestli to neudělat trochu stručnější a trošku menší.

Nevím, to by mě teď kolegové přizabili určitě, protože každý chce být v nějaké zemi a sloužit nějaké zemi a být diplomatem. Ale asi, jestli víš, co mám na mysli. To, že jestli někdo někde sedí a posílá domů reporty, které opisuje z novin, to mohu dělat tady v Praze. To mohu dělat v Praze.

Čili skutečně vážně, ale tyto úvahy byly za každé vlády. Nevím, jestli byly za Lipavského, to si nemyslím. Ale každá vláda měla jakoby začít šetřit třeba.

A tyto úvahy se opakovaně probíhaly. Vždycky se nějaké úřady zavřely a pak se za další vlády zase otevřely a zavřely se jiné.

Trochu se nad tím usmívám, protože už mám institucionální paměť.

Nicméně diplomacie, tedy zahraniční politika, skutečně bychom měli zvážit a dát do souvislosti tu globální proměnu, tu transformaci globální.

To znamená, že máme Čínu, Rusko, jak už jsme říkali, ano, Ukrajinu. Jednou to skončí. Máme Asii. A teď jde o to, spolu se střední Evropou, se sousedy, nebo i sami. Ale co udělat s Bruselem, to je pak velký otazník, protože tam můžeme dostávat ránu mezi oči.

Bude, jak říká, jak bude ještě Evropská unie někdy fungovat lépe, nebo jde o reformu nebo o rozpuštění.

Takže to jsou ty úvahy, které na tuhle jednu hlavu jsou příliš velké. Já ti neodpovím.

Když se na to podíváš jako diplomatka s desítky let trvající zkušeností, naše země se za minulé vlády, ale i v předchozích letech velmi často chovala, jak ty jsi pojmenovala, abychom se zavděčili, abychom se stali takovými, řekněme, "hodni". Jsme miláčci.

Existuje v mezinárodních vztazích něco jako vděčnost?

Ne. Ze zásady ne. A pokud jí někdy máme, tak jen tak zvolna. Jako záleží na tom, jak myslíš tu vděčnost.

Například, když my doposud zastupujeme Spojené státy americké v Damašku, doposud to pokračuje, takže tehdy skutečně to slovo vděčnost bylo na místě. Skutečně Washington si toho velmi vážil, protože jsme udělali konkrétní dobré kroky. Kromě politických povídání jsme pomáhali lidem a vytahovali je z vězení. Čili to je druhá vděčnost.

Ale nemyslím si, že takovéto, jak jsem to viděla v Bruselu sama na svých ramínkách, že když řekneš ano něčemu, co se ti opravdu nelíbí, tak ti někdo bude blahopřát a bude tě mít rád. Vůbec si to nemyslím.

Naopak, myslím si, že v těchto mezinárodních vztazích platí sebevědomí a jasná vize, co chci. To znamená, že poškodit svojí vlastní zemi tím, že splním třeba Bruselu přání, vede spíš k despektu.

Určitě k despektu.

Je to moje zkušenost a je to i moje vyznání. Je to tak.

To znamená, že vlastně my jakožto země malá, nebo řekněme střední, tak musíme vědět, že platí zásada velmocí: neexistují žádná přátelství, pouze zájmy.

A to není sprosté slovo "národní zájem". Oni, takoví hodnotáři, by to považovali za špatné, dehonestující slovo. Není. A je to tak. Je to samozřejmě méně idealistické. Pokud máme rádi pravdu, lásku, pokud chceme takový souznění, tak to zní všelijak, ale přesně takhle to funguje.

A opravdu na těch bruselských zasedání mě to vadilo. Když jsem pak viděla naše politiky, kteří tam řekli ano i věcem, které opravdu byly proti našim zájmům, tak děčnosti se nedočkáš a potom nějaké odměny už vůbec ne.

Čili sebevědomá politika, ale mít taky vizi, skutečně nelítat od rána do večera v nějakých bodech. Mít jasnou vizi, mít vizionáře, kteří řeknou ano. Sebevědomá politika, ale musí se to udržet. Ono těch tlaků je tolik, zvláště zevnitř té země, kterou reprezentujeme. No, myslím hlavně zevnitř.

S tebe teď mluví zkušenost z ministerstva zahraničí, protože se říká, že jsou budovy a jsou úřady, které jsou opravdu toxické. Jo, na ministerstvu zahraničí aktuálně je mnoho těch, kteří vyznávají tu politiku minulé vlády a s tím se těžko pracuje.

Ale opravdu sebevědomí a vědět, co chci a jak si to propojit s těmi, kdo by smýšleli podobně. Myslím teď třeba se sousedy. Vyšegrad. Vyšegrad myslím, že má teď trochu problémy. Maďarsko je nějak trošku problematické, Polsko má teď trošku problémy.

Je tady mnoho dalších iniciativ a různých platforem. Tam vidím, že to je roztříštěné a že zase by to chtělo jakoby soustředit do třeba jedné krátké malé platformy a zkusit něco vymýšlet.

Baví mě, že tady lidé vymýšlejí, že tady nejsou lidé, kteří by si sedli k televizi a otevřeli si ji, jsou různé tyto platformy, je jich podle mě docela dost a že to je dobře.

Ty jsi naznačila nebo přímo pojmenovala, že v některých investicích v zahraničí se prostě s námi vůbec nepočítá. Myslíš si, že můžeme ještě navázat na to, co jsme mívali a byli jsme pořád stejně malí nebo velcí?

Třeba na Středním východě je to typický příklad, kdy vzhledem k naší velikosti jsme tam měli poměrně významné postavení. Stavba investičních celků, ano. Jezdíme na montáže, vývoz expertů v různých oborech, mimo jiné třeba vývoz zbraní, přijímání zahraničních studentů. Víme, kolik jsme jich tady měli.

Můžeme ještě vlastně na to navázat? Může se to obnovit? Existuje nějaká země, ze které bychom si měli vzít si tady v tomto příkladu?

To je řada otázek. Za minulého režimu měli studenti ze Sýrie, to byla cukrovarna a pipeline a všechno. Irak totéž. Byl to vývoz revoluce minulého režimu, čili to bylo pořád to samé. My jsme vyváželi revoluce. Mysleli jsme si, že Sýrie bude socialistická. Irak bude. Nic takového se nemůže stát.

Samozřejmě znám už před válkou v Iráku tento druh otázek a tvrzení. Máme na co navázat. Já bych nerada brala aktuálně našim byznysmenům iluze, ale opět jsem trochu skeptická.

My už myslím, tohle ani neumíme. Nevím, jestli ještě umíme postavit cukrovar, nevím, jestli umíme postavit plynovod. Prodat a zbourat jsme je uměli. Jestli máme tu kompetenci ještě stále je stavět sklárny — to je právě to, čeho se obávám, že už úplně není pravda, pokud jde o majetek našeho těch produkčních firem.

Teď bych opravdu musela mít tady ekonoma, který by mi řekl: „Nemáš pravdu, todle nám patří, todle vyrábíme plyno, vody něco takového může být." Nevím, teď se do Sýrie snad chystá, protože to se chystá ministerstvu průmyslu, snad chemoprojekt a tak dále.

Čili já dávám do balance jednak slovně, že bychom chtěli, a z druhé strany, že umíme to, máme na to, že bychom politicky chtěli, protože jsme tam kdysi byli. To je asi pravda, ale máme na to? Už myslím, že je přerušeno takovéto jako příklad Sýrie, kdy ti, kteří tam spolu s Čechoslováky stavěli a byli vděční, ti dneska nevládnou. Asadovi to vůbec nic neřekne o České republice. Asadovi to nic neřekne.

To navíc my nemáme peníze, ale on je nemá taky. Já si myslím, že by jedna varianta byla, kdyby třeba byla trojstranná spolupráce, že by emíráty platily a my dodávali a dělali něco trojstranného. To už jsem přemýšlela dříve, nejenom dnes.

Ale to je vrchol diplomacie. Ale já si nejsem úplně jistá, jestli to ještě umíme. Určitě řadu věcí, ale v jiných produktech. Asi ne už to, co jsme uměli v tom těžkém průmyslu.

Zbraně asi umíme, ale nevím, jestli je budou chtít. Asi jo. To myslím snad, že by měly být, ale ne v Sýrii, protože tam nejsou peníze.

Čili jak jsem já skutečně jedinou zemí, kde byla diplomacie lehce normální, byl ten Libanon, pokud řeknu lehce normální, protože tam nebyla válka, případně Turecko. V Libanonu jsem skutečně byla svědkem, kdy oni nabízeli velké projekty a vždycky to padlo na na české straně.

A to mě hrozně tam jsem poznala to, že asi už to neumíme úplně tak jako to, ale tím nechci říci, že tehdy to bylo úžasné bylo.

Ano, ale já jsem v tomhle trochu skeptik, protože už jsem zažila Irák. To byly stejné prohlášení: budeme tam, protože máme na co navázat. Tak jsme tam byli. Poslali jsme Amerikům, Američanům i expertní tým vedle. Otevřeli jsme úřad. Máme něco v Iraku dobrého, hodně byznysu. Já si nejsem úplně tak jistá.

Čili můj skepticismus vychází ze zkušenosti. Nevím, jestli až třeba někdy — my máme určitě řadu produktů úplně výborných, ale nevím, jestli těžký průmysl. To by mi řekl nějaký expert, měla bych se učit především.

Ministerstvo zahraničí prochází jistými změnami. Jak ty vidíš naši diplomacii? Měli by páteř naší zahraniční služby tvořit především kariérní diplomaté, nebo když jsi hovořila o tom zešťhlování, tak je čas možná hledat schopné lidi, kteří by hájili naše zájmy i mimo záminy?

Jo, jo, jo, to je správná otázka. My nemáme systém appointment, my nemáme systém politických nominantů. To, že se to děje, je pravda, ale vždycky je to jenom opravdu malá vrstva diplomatů, kteří přicházejí s tou či onou vládou. Viz Adam Vojtěch byl vyslanec ve Finsku. Kariérní diplomaté, těm se opravdu nelíbí političtí nominanti.

Na druhé straně si všimni, že po volbách v Americe všichni velvyslanci dávají rezignační dopis a ten nový prezident je buď nechá nebo nenechá a pošle si tam svoje lidi. Čili to jsou dvě na těch miskách váh. Jestliže chci mít svého člověka někde, aby hájil to, co právě chci v tou zemí udělat, tak ho tam pošlu. Čili buď zpřízněné duše zevnitř domu, nebo skutečně pan Macinka ať určí — nevím, jestli chce — někoho do zemí, kde bychom potřebovali posílit vědomí o České republice.

Které to jsou podle tebe?

Podle mě určitě Peking, určitě Washington, protože pořád máme velmoce. A i Rusko. Kdo dál? No, budeme přemýšlet, kdo dál. Určitě velmoce a určitě, protože pak, jak už jsem říkala, ty úřady někde — to nejsou prázdniny nebo by neměly být prázdniny pro politického nominanta. Jestliže je politický, tak musíš hájit, jako to dělá ten Tom Barák v Ankaře, Sýrii a trochu i v Libanonu a Iraku, protože ten ví, co ten Trump chce, a tak to řeší.

Takže tam u těch kariérních diplomatů je otázka — oni by měli být bez — jak se to řekne — bez přemýšlení. Oni mají dělat to, co ta vláda chce. V mém případě to nikdy nebylo pravda, protože jestliže se mi něco nelíbilo, co vláda dělá, tak jsem šla za ministrem a řekla jsem mu, že tohle je špatně a tamhle ten postoj k Turecku je úplně špatně a musíte jít tak a tak. A nebo bych byla rezignovala. To byl můj případ na začátku Sýrie. Buď rezignuješ, nebo budeš reportovat fakta.

Takže tam jde o to, že kariérní diplomat je jistě profesionální a zkušený, ale zda-li souzní s tím, co přináší vlády, protože myslím, že tady teď přichází jiná zahraniční politika, nebo aspoň je na papíře a aspoň je v hlavách. Zatím se nestihlo mnoho.

Ty jsi působila v Sýrii — jak už jsem několikrát říkala — 13 let. O takovýchto těžkých misích se říká, že by tam velvyslanec měl být dva roky, maximálně bývají čtyři, protože pak v těchto prostředích je údajně možnost, že ty diplomaty postihnout jev, kterému se říká localitis. To znamená údajný důsledek příliš dlouhých misí, kdy diplomat začne ztrácet odstup od země, v níž působí, a postupně přejímá její rétoriku, zvyklosti, myšlení. Ale o tvé delší setrvání v Sýrii právě opakovaně žádaly Spojené státy, protože Praha v Damašku vykonávala takzvané US Protective Power.

A to jsou teď dvě otázky: myslíš si, že tě to localitis taky potkalo? A co vlastně po tobě Američané chtěli? Co Spojené státy žádali, pokud to není tajné?

Tak zaprvé, ano, to jsem už slyšela, protože zvlášť u těch článků, které mě potřebovaly dehonestovat o tom, že jsem se přiblížila s tím režimem a že jsem se stala jedna z nich — to je nesmysl. Jednak jsem byla vybavená z předchozích služeb, že už jsem věděla, co je diplomacie a o čem to je.

Za druhé, jestliže diplomat jede do kulturně odlišné země, nebo třeba ne kulturně odlišné, ale odlišné země, měl by se nezamilovat. Já jsem se do žádné země, kde jsem sloužila, nezamilovala, protože je to možná dáno i tím, že člověk je nějak uzpůsoben. Nemůžeš tu zemi milovat. Může ti být bližší. Třeba mě byla blízká Sýrie tím, že Syřané jsou, jak už jsem ti kdysi říkala, autenticky laskaví. A to já mám ráda, když jsou lidi laskaví. Ale nemůžeš se ztotožnit s tím, že tam jakoby patříš. Tam nepatříš. Ty jsi středoevropan a musíš tam žít a musíš pochopit toky jejich myšlení a to, že se s nimi stýkáš a musíš mít ty kontakty, protože máš úkoly a především od Američanů, případně od Evropanů.

Když jsem pracovala v Londýně na doktorovi Chanovi, tak bez kontaktu byla ztracená. Takže ty musíš navázat kontakty, které jsou navzájem důvěryhodné. Ty nesmíš, nemusíš říkat všechno, ale musíš vzbudit důvěru, aby sis pak dosáhla toho, že ti toho Kevina z vězení pustí. To jsou příběhy.

Čili já si opravdu nemyslím, že jsem souznila s tamním režimem. Já jsem jenom věděla, že sice je diktátorský, ale že se těm komunitám daří docela dobře a tak dále. Nemyslím si, že současný režim je výhra.

Ten odstup si musíš zachovat v každé zemi, kde sloužíš. Samozřejmě, že když jsi ve Vídni, tak tam takové nemusíš řešit to, ale ten odstup si musíš zachovat. Ano.

A co po tobě vlastně opakovaně pořád žádaly Spojené státy? My jsme měli jednak konzultace i politické konzultace. A tak jak ty mě už znáš a víš, co říkám kde, tak jsem se nikdy nesnažila Američanům říkat, co chtějí slyšet. Stejně tak jsem to neříkala Bruselu, Paříži nebo Berlínu. Prostě jsem jim sypala fakta a to, že si nejsem úplně jistá, jestli to dělají dobře. Čili to je jedna stránka věci.

Za druhé jsou to tedy otázky humanitární — to bych nazvala konzulární — kdy jsme měli třeba seznam uvězněných Američanů, případně jiné evropské národnosti. A ty musíš jít a vysvětlit té syrské autoritě, což byl tedy prezident Asad, že by měli tyto lidi postupně propustit, aby se dostali domů. A to už je diplomacie taková hodně citlivá. Říct mu, že je to v jeho vlastním zájmu.

Ano, ano. A takže to myslím, že Američané hodně dbají na své občany. Tak já myslím, že každý stát, ale u těch Američanů je to výrazně.

Jo. Pokud nemá ebolu, pokud ano — pokud nemá ebolu — když má ebolu, tak odsud podsud.

Moji milí občané, repatriaci jsme repatrovali asi 250 Američanů. A takže to bylo za Donalda Trumpa, první mandát. To byl velmi intenzivní. Přestože mu Deep State a John Bolton říkali, že todle nesmí, tak on si dělal, co chtěl už tehdy. A oni mu říkali: „Nesmí s tím Asadem nic, to je diktátor." A tak on je neposlouchal. Takže ta diplomacie z naší strany české byla hodně, hodně zajímavá, hodně zajímavá a hodně intenzivní. A to bylo strašně povzbuzující.

Proto, Martino, jsem si ani nevšimla, že tam seš dlouho, že tě to strašně bavilo. Že když jsi měla tyhlety úkoly a pak ve výsledku se může něco dobrého stát v těch mezistátních vztazích, tak tě to hrozně baví.

Ne, že by se úplně stalo, ale drobné věci, o kterých zatím nebudu mluvit, se děly.

Mhm.

Tak třeba jednou Evo Filipi, napadlo mě, protože v našich médiích se za Bašarem Asadem zavřela voda. Nevíme o něm vůbec nic. Asi je v Moskvě.

Je v Moskvě.

Eh, sleduješ jeho osud třeba dál? Víš o něm něco víc?

Eh, nevím. Vím jenom, že bydlí v Moskvě. Je tam taky jedna družka, eh, kdysi moje oblíbenkyně Drůzka, která pochopila, že nemůže být proti režimu, ale nechce být také s režimem. Tak vytvořila tehdy takovou platformu demokracie za něco. Ono se to takhle hezky jmenovalo. A byl to typ takový, který na checkpointech křičí „já jsem svobodný občan" a vždycky měla velký výstřih. A tato Maj Cady samozřejmě musela také. A takže tu sleduju na Facebooku. A ona je tam tedy ne přímo u Asada, ale je také v Moskvě. Takže tam sleduji, tak jako co se děje. On bydlí v nějakém asi dobrém velkém bytě.

Eh, tam to, co nevím přesně, jak je na tom ta jeho krásná žena s tou leukémií.

Asma.

Nádherná růže blízkého východu, písková nádherná. Tak ta je nějak těžce nemocná. Jeho děti už dnes vlastně dospělí, už jsou tam také. Myslím si, že asi nebude mít tu oční kliniku, po které toužil. On netoužil poté být prezidentem. Chtěl by mít oční kliniku. Tak asi ji nemá. A myslím si, že to musí být hodně komplikované. Že on jako osoba, osobnost po tolika letech vládnutí, jaksi odejít, utéct, utéct nebo donucen utéct. Tak to myslím, že je pro něj asi osobně asi mizerní. To myslím, že by asi žádný diktátor nechtěl prožívat. Ale že jich je.

Evo Filipy, osobní otázka na závěr. Eh, když má člověk za sebou tak úspěšnou kariéru, notabene ve službě pro stát, eh, neměl by ji završit vysokou ústavní funkcí? Já se, eh, zeptám tedy úplně rovnou. Postavila by ses v prezidentském klání současnému nájemníkovi Pražského hradu? Už jen kvůli tomu, že jeho přístup k zahraniční politice se poněkud liší od současné linie naší diplomacie. Prezident Pavel se nechal slyšet, že nevidí nikoho, kdo by ho mohl důstojně nahradit. Takže to bude muset asi znovu vzít on sám. Zvládla bys mu ulevit jeho těžké břemeno?

Nešťastník. Nešťastník. Tak on vlastně nevidí nikoho. Martino, těžko.

Mhm.

Těžko.

Ale to nezní jako rozhodné, ne?

Eh, ne. Tak já myslím, že nevím, to na to se těžko odpovídá. To mě zarazilo především strašlivě. To ne jako to, že mám názory jiné a že někdo mladší, třeba ty. Já říkám rozhodně ne. Ale zkus o tom přemýšlet. A milí posluchači, vy také.

Martino, vě — Evo Filipi, já ti moc děkuji za tvůj nadhled. Za to, že jsi stále při věci, ačkoliv už v těch destinacích nejsi. Že nepolevuješ a že stále v sobě cítíš tu potřebu a službu vlasti. Moc ti za to děkuji.

Děkuju, Martino. Děkuju za tato slova. Děkuju.

Milí posluchači, Evo Filipy ukázala, že vliv ve světě se nezískává kázáním o hodnotách, ale schopností rozumět tomu, jak přemýšlejí druzí. Celý třídílný rozhovor s někdejší velvyslankyní v Sýrii si můžete poslechnout na platformě Herohero. Všechny díly najdete také na našem webu Rádio Univerzum, na Facebooku a YouTube.

Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 10 3496/2700. Upřímně děkujeme. I díky vám můžeme otevírat témata, která jinde nezazní.

Přejeme vám klidné dny a jasnou mysl. A nezapomeňte, mějte se hezky a něco proto dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.