Mnislav Zelený 2. díl: Skutečným náčelníkem je ten, za kým lidé jdou, slibovat nemusí nic

Milí posluchači, vítejte u pořadu Kupředu do minulosti.

Od mikrofonu vás zdraví Martina Kociánová.

Jazyk amazonských indiánů nezná slovo pokrok. Nezná ani slovo rozvoj a nemá výraz pro náhodu. Nechybí jim a ten svět drží tisíce let pohromadě. Jakákoli nová věc, nová cesta, nový objev je špatný objev, popsal jejich pravidlo etnolog. Může to znít jako zaostalost, jenže tam všechno potřebné vymysleli už dědové a pradědové. Nikdo tam nemusí začínat znovu a nikdo nikoho nepředhání.

U nás je to obráceně. Chceme, aby se naše děti měly lépe než my, a tak se musí pořád něco vymýšlet. Pořád jedeme, pořád šlapeme, abychom dojeli do nějakého cíle, říká náš host. I kdyby na konci té cesty čekala propast.

Milí posluchači, i dnes je mým hostem Mislav Zelený Atapana. Jméno Atapana dostal od kmene Javalapity. Znamená to list zelené palmy. Tento muž byl také velvyslancem České republiky v Kolumbii a v Ekvádoru. Mislav Zelený je mým vzácným hostem. Jsem ráda, že jsi tady. Vítej.

>> Děkuji ti za pozvání.

Ty také velmi často cituješ ještě jednoho filozofa, britského historika Arnolda Toynbeeho, a podle něj vyhlídky lidské rasy na přežití byly poznáním nadějnější v dobách, kdy jsme byli bezbraní vůči tygrům, než dnes, kdy jsme bezbraní vůči sobě samým. V tomto světle jsme vlastně proti indiánům ještě bezbranější, protože oni by si alespoň s tygry poradili nepochybně lépe než my, za předpokladu, že by nějaký tygr v Amazonii žil. Ale co je vede k tomu, že jsou zřejmě méně bez zbraní vůči sobě navzájem než my? Je to ta příslušnost k té přírodě? Je to to přijetí přirozeného řádu věcí. Co to je? Co je zatím za indiánské dudu?

>> Indián se té přírodě nevzpouzí. Se jí nevzpouzí, přijímají tak, jak to přijde. Můžeme říct, že není schopen se bránit. My se snažíme přírodu používat. My se snažíme ji využívat. My se snažíme z ní něco mít. My se snažíme ji vyždímat.

>> Jo, čili my ji máme k nějakým potřebám. On ji má k tomu, že ji oslavuje. Nikdy se nevzpouzí, nikdy, ani slovem se na nic nehraší a vždycky je spokojený, ať je to kdykoliv. My tu přírodu chceme organizovat, řídit, aby nám sloužila. Ale přitom neustále na ní si stěžujeme. Neustále, když je zima, tak chceme, aby bylo teplo. Když je teplo, tak chceme, aby byla zima. Když prší, tak chceme, aby bylo sucho. A pořád si na ní stěžujeme.

A já si vzpomínám, já to mám všechno takto od těch indiánů, ne že by mi něco říkali. Náčelník Karitana mi říkal: „Neptej se a pozoruj." A to je zase obrovský rozdíl mezi našima civilizacema, kdy pořád musíme něco hodnotit. Tak jsem začal pozorovat a v noci je tam zima, já jsem zrůzněný, mám deku, kalhoty, svetr, a jednou v šest hodin svítá sluníčko, začíná houkání, vítání slunce. A když Taju otevřela vrátka do té obrovské maliky, tak sluneční paprsky proběhly rovnou k hamace mého náčelníka Aritany. Okamžitě mi došlo, že vlastně oni i ten způsob výstavby těch příbytků orientují vzhledem ke slunci, vzhledem ke kosmu. Čili oni jsou nejenom děti země, ale oni jsou děti kosmu. Oni o tom moc nemluví, ale tohle bylo tak nádherné, kdy prostě proběhlo to.

Ano. Náčelník dostal první pozdrav přímo do hamaky a když teďka stavěli novou chalupu a novou vesnici, tak zase to postaví tak, aby to bylo správně orientované vůči světovým stranám, což nás vůbec nezajímá.

A on vstal úplně nahý. Já jsem byl oblečený a přijde ke mně a říká: „A to pane, kolik je teď vopravdy a to pane, to je ale zima."

>> Ale on si nestěžoval si. To byla zatracená silná zima. Mně bylo špatně, nemohl jsem se už dočkat ráno. A v poledne, když byla čtyřicítka, tak přijde ke mně a říká: „A to pane, kolik je teď vopravdy, to je ale vedro!" A prostě se z něj nelilo a vždycky byl spokojený. Vždycky byl spokojený. Když tam přijdou komáři a začnou je kousat, je spokojený. Nikdy si na nic nestěžuje.

>> Ty jsi jednou líčil, jak jsi se šamanovi chubil, že západní civilizace se pomocí techniky, kterou sestrojila, vymyslela, dostala na měsíc. Že létáme do kosmu, létáme na měsíc. A on se podivil, čímž je to jako zvláštní, protože oni se přece po měsíci procházejí, když chtějí. A tak si říkám, jestli tento imaginativní způsob myšlení je transplantovatelný, jestli je to věc, kterou bychom si měli osvojovat, učit se jí, pracovat se svojí myslí, abychom si dokázali vlastně nejen víc porozumět, ale abychom možná sebe sama posunuli za představu, že pokud člověk něco nezaví, nesestrojí, nesmontuje, tak vlastně nic nezmůže.

>> Já bych ti mohl odpovědět asi tak, že nemáme ty správné vůdce, kteří by to mohli nějakým způsobem nastartovat. Vůdce u nich není člověk, který něco slibuje a proto je vůdce, protože jde všude první. A tady by ten člověk musel taky všechno nastartovat tím, že by byl ten první, který by to prožil. Nejen vymyslel, ale prožil. Když se to rozhodne postavit novou chalupu, tak neřekne ani slovo. My jsme kultura, která pořád mluví. Ať se člověk podívá na jakýkoliv schůzi nebo jednání, tak se prostě donekonečna mluví. Čili Indián moc nemluví. Indián, když se baví, tak se baví, ale vážně nemluví. On když chce, aby se stavěla chalupa, no tak vezme první sekeru a jde. A když se podívá za sebe a vidí, že tam všichni za ním jdou, tak je pořád náčelník. Když za ním nikdo nejde, tak už náčelník není.

A já si při této příležitosti vzpomínám vždycky na z předminulého století, z roku 1840 v severní Americe. Byl náčelník Vašaky Kmy a už byl starý. Takže ta mladá generace si řekla, už je neschopný, už je to starý dědek, tak my si zvolíme nějakého jiného. Vašaky na to neřekl ani slovo. Nehájil se jako my bychom se hájili, vykřikoval, jak je nejlepší. Ne, bezeslova zmizel. To bylo ještě v dobách, když tam byly velké války mezi nimi. Za nějakou dobu přišel k tomu poradnímu ohništi, tam všichni seděli, a beze slova jim hodil čtyři skalpy na zem a byl zase dál náčelník beze slova.

Jo, čili my se uchylujeme k tomu, kdo umí výborně mluvit a mluvit, všechno těmi slovy vysvětlili, tak to je ten nejlepší člověk. A tady právě dochází k tomu, že to asi není nejlepší. Nejlepší je ten, který třeba moc nemluví a pak udělá. Čili indiáni jsou lidé činu speciálně, ať už je to šaman nebo náčelník nebo jiný. Nikdo nikomu nic neslibuje.

>> Náčelník Vašaky bezeslova zmizel, pak se vrátil.

Teď udělám velký oblouk. Ty prorokuješ. A často na to upozorňuješ, že i my Češi můžeme zmizet z pomocí slov, ale zmizet, že se časem rozplyneme, protože nic není na pořád a že Evropa a vůbec západní civilizace tady k tomuto vyvanutí směřuje. Řekněme, je to opravdu přirozený běh věcí a je to vlastně stejné jako osud, který zažili severoameričtí indiáni, kdy je nově příchozí tehdy z Evropy.

Překřídili, vyhnali, vyhubili, podrobili si jakým způsobem.

Bereš to jako přirozený běh věcí, nebo se s tímto nesmiřuješ?

Tím, že jsme objevili nový svět, tak bohužel věci šly tímhletím způsobem.

Ovšem pozor, to je tak všude a tak vždycky to bylo.

Když se podíváme do našich pradávních dějin, tak Vršovci se rozplynuli, Slavníkovci se rozplynuli, rozplynuli se ty Čechové.

>> Oni se nerozplynuli, oni byli velmi drsně rozplynutí.

Ano, byli rozplynuti.

>> Ano, byli rozplynuti. My Čechové jsme je rozplynuli. My jsme nebyli žádní holoubátka, jak se neustále snažíme prezentovat. Jsme stejní jako byli Teutoni, stejní jako Iberové, stejní jako Sasové.

>> Proto tady jsme.

>> Proto ano, proto tady jsme.

A samozřejmě já jako velice brojím proti takové velké organizaci evropské, která se snaží udělat z nás jeden národ a mají tu představu politici, který jsou všude takto podobní, že když se to schválí na nějakém plénu, tak se to stane.

A já se divím, že neznají trochu historie, že tyto věci se nemůžou rozhodovat u stolu, že se jim musejí nechat vývoji.

Ten vývoj, jak jsem řekl, ano, my se rozplýváme v Evropě v Evropany, ale neznamená, že když se něco rozhodne na nějaké schůzi Evropské unie, že se založejí Spojené evropské národy nebo státy, že to tak bude. To prostě nikdy nebude.

Ty říkáš, že z nařízení, pokynů a rozhodnutí ještě nikdy žádný národ nevznikl a že bychom ten proces našeho rozplývání se naší identitou rozhodně neměli podporovat a sami jí pomáhat a že bychom měli dělat přinejmenším to, co indiáni – bránit svůj pohled na svět, svou identitu a svou rodnou hroudu.

>> Přesně tak.

Ti indiáni severoameričtí ji tehdy bránili.

Řekni mi čím?

To, že my jsme se rozhodli, že je asi čas, abychom vyvanuli.

Máš proto ze svého binárního protikladu příroda, kultura nějakou teorii?

>> Je to smutný.

Je to smutný.

A já když vidím záběry třeba z Amazonie, když přelítává nad místem, kde jsou ještě ti nedomyšlení, což je opravdu nepatrný prostor, a vidím ty záběry z letadla – dole stojí ten červeně pomalovaný indián, kterej tam poskakuje, dívá se nahoru a on proti tomu letadlu namiřuje luk a šíp – tak mě jde mráz po zádech. Říkám si: zatraceně, on jde bránit svoji rodinu, svůj kmen, svoji existenci proti komukoliv a je mu jedno, jak dopadne. Čili v tom opravdu mě jde mráz po zádech.

Já tu vidím tu fotku toho červeně namalovaného indiána.

Mm.

Když tam míří proti tomu a kdyby tam přijely tanky, tak věřím, že by střílel tím lukem proti tanku.

A to my neumíme. To z nás vyvanula tahleta – nechci říct bojovnost – ale vlastně ten strach o sebezničení.

Ano, chlap se brání za rodinu, řekněme, ale ten národ je právě pod kuratelou prostě bandou politiků, kteří si uzmuli toto právo a s námi čachrují.

Jo.

A je to smutný, je to smutný, že v té Evropě, ano, je to starý kontinent.

>> Ano, tím se všechno omlouvá.

>> Tím se všechno omlouvá.

No, tak my už jsme tak starý, že už ustupujeme z těch pozic, kdy jsme tady takzvaně vládli světu, když jsme ten svět si rozdělili.

A teďko ten svět si zase rozděluje nás.

Takže se nad tím třeba trochu pousmívám. Říkám si: teď jsme dávali za uši jiným, teď budeme to stávat za uši my.

Ale každopádně ten indián – my bychom měli bránit naše hodnoty, naše tradice, naši kulturu, náš jazyk.

Tak jako indiáni Javalapity brání svůj jazyk, i když jich je už poslední osm.

A náčelník Tapy se snaží zachránit ten jazyk. V té přemíře těch kmenů a přemíře národů v Jižní Americe se snaží zachránit jazyk.

Takže my bychom taky měli se snažit.

To není nic proti tomu, abychom nevytvářeli sjednocenou Evropu, ale sjednocená Evropa musí stát na silných základech a ty základy tvoří ty jednotlivé národy.

Mhm.

>> A když ten národ bude silný a bude mít silný jazyk a silné tradice a silné lidi, tak tím pádem bude i silná Evropa.

>> Připomíná mi to údajný povzdech jednoho indiánského náčelníka ze Severní Ameriky, který měl říct: nás nechte se jednou porozhlédnout po prérii, než zmizíme.

Vypadá to, že podobnou větu si už řekla Evropská komise a ty teď zdůrazňuješ, že silnou Evropu mohou vytvořit jenom silné národy. Ale ten protitlak je přesně opačný – rozpustit ty národy v Evropě. Protože ta teorie je, že vlastně národy vytvářejí třenice, hranice vytvářejí spory a nejrůznější násilí, animozity, posléze atrocity a já nevím co všechno.

Řekni mi, kde se to přesmyklo?

Ty jako kulturní antropolog bys možná na to mohl mít takový odborný pohled a zároveň nadhled člen kmene Javalapity.

To je – [smích] – mě vtahuješ do situace, kde samozřejmě se tak neorientuji.

Mám jenom ten vágní pohled na jakýsi národ, který by měl držet své tradice, svoji kulturu.

I když už budeme třeba víc Evropané než Češi, ale stáli jsme tedy víc Češi než Evropané.

A ten, kdo říká, že Evropa, tak to je politická hra. To je politická hra, protože jakou řečí by pak měl mluvit? Nějakou evropskou řečí, jo?

Čili to je ti soudruzi, kteří si říkají, že jsou Evropani – no, tak já se pousmívám – co to je Evropan? Co to je Evropan?

Jo, my musíme tomu dát čas. Prostě všemu musíme dát čas a my nemůžeme to udělat tak rychle jako ve Spojených státech.

My pořád vidíme ty Spojené státy, jak to tam funguje. No dobře, to jsou státy, kdy nejsou žádné národy, nebo jsou tam tolik národů, že každý si najde svoji cestičku nebo takový svůj byznys.

Ale nejsou to národy, že jo, ty vznikaly. Ten vývoj, ten vznik byl, jak všichni dobře víme, zcela jinaký než ten náš. Takže to není příklad vhodný k následování.

>> Hm.

Těžko říct, jestli když se podaří rozpustit a zpochybnit existenci národu, tak jestli dalším vývojovým stádiem nebudou kmeny.

[smích] Ty jako kulturní antropolog možná dokážeš docenit, že někdy společnost zůstane na úrovni kmenů a někdy se vyvine v národ.

Dokonce třeba na části Afriky fungují především kmenová uspořádání. Dokonce i u Afrikánerů na jihu černého kontinentu, potomků holandských přistěhovalců se mluví jako o jediném bílém kmeni.

Řekni mi, čím to je?

Čím to je, že někdy zůstaneme u kmenového uspořádání a někdy vzniká národ a někdy pak národ zase zaniká?

No, tak ten vývoj je krutý. To víme, jak jsme si řekli před chvílí – ty Češi, ten náš český národ se postavili na tom, že jsme ty ostatní zlikvidovali. Ten slabší odpadl.

Čili to je přesně podle té přírodní filozofie – slabší odpadne. To je to krutý.

U těch indiánů v Severní Americe tam bohužel, jak mají poslední zprávy, tak ta situace je tam velice, velice smutná, kdy Běloši si takzvaně začali už před časem sypat popel na hlavu a omlouvat se za tu historii, jo.

Omlouvat se, co bylo před 100, 300 lety, ať už to bylo otroctví nebo hubení indiánských mužů. Tak teď, jako situace se obrátila, jako v těch paragrafech, že indiáni mají právo na všechno.

Jsou jediní, který můžou mít třeba místa, kde jsou ty hrací automaty, kde jsou herny, jo, čili nejenom Las Vegas, ale taky u Indiánů. Jsou majitelé naftových polí a tak dále.

A najednou my jsme je vrhli, my jsme je vrhli z kmenového období, vrhli je do kapitalismu, do vrcholného kapitalismu.

A samozřejmě ten skok, podobně jako v Číně to byl ten skok velkého kormidelníka, že jo, jako je vždycky katastrofální. Jo, samozřejmě tam dochází teďko k strašným hrůzám, kdy indiánský mladík přijde do muzea a ukáže ve vitrině: „Tato čelenka je mýho dědy," a oni musejí vydat.

On ji vezme za rohem, ji prodá do frcu a koupí si flašku a ožere se.

Já jsem právě chtěla říct, že tady toto, co popisuješ, je taková rafinovanější ohnivá voda. Je to vlastně ode zdi ke zdi, kdy jsme zase to odnesli ty indiáni, jo, protože absolutně nevhodným způsobem jako zasáhli, vrhnuli je do kapitalismu, naučili je používat peníze, což je ďáblůvka – ohnivou vodu. Zlikvidoval je.

A teď, jako jim teď chtějí, aby jim bylo odpuštěno, tak mají veškerá práva a oni už k tomu nemají vztah.

Čili si říkám, my musíme mít pevné národní základy, abychom nedopadli stejně.

Abychom nedopadli stejně.

Přesně tak. Byť jsme bychom mohli dopadnout.

Ty jsi se tady zmiňoval o tom, jak přistupuje k matce zemi indián a jak kořistnicky k ní přistupujeme my. Rabujeme všechny zdroje země.

Ale není na náhodou na vině to, že je nás zkrátka příliš nás? A teď vlastně řeknu teorii, ke které se automaticky přiřazuje přílast konspirační, že by na světě měla zůstat jen takzvaná zlatá miliarda, aby byl na světě nadále udržitelný život.

A já nechci, aby sis tady nabíhal nějakým způsobem, ale vlastně by mě zajímalo, čím to je, že v některých chudých oblastech je porodnost prakticky nekontrolovatelná a my tam v rámci různých humanitárních akcí, což je určitě bohulibé, tak tam zachraňujeme životy, které pak ale čeká následně existence v naprosté bídě. Čímto, že indiáni tento problém nemají?

Nemají. Nemají, protože... No, to se dostávám na strašně tenký led, že já vím, už jednou o tobě jeden děkan řekl, že jsi takový novodobý Mengele, tak já bych nerada ti jakýmkoliv způsobem ublížila.

S tímhletím, jako chodím na uzavřené přednášky, kde lidi už mě trošku znají nebo vědí, a nebudou třeba mě udávat nebo žalovat.

Protože mluvit otevřeně o indiánské kultuře je náročné, protože není to jenom ty krásné tance, ty krásné zpěvy, ten krásný život, ta radost – a tam je právě ta krutost, že oni nechali tu přírodu za sebe a si řešit svoje vlastní věci.

No a jsme u toho, že je tam vysoká dětská úmrtnost. Je tam vysoká dětská úmrtnost až skoro 30% a šamani nějak nemají moc – ne chuť, ale nepouští si do toho, aby příliš zachraňovali takzvané slabé kusy, které umírají.

A zatím je totiž to, že ovšem oni to tak nevědí, že tím si zabezpečují čistý genofond. Slabší odcházejí a zůstávají ty silnější.

Čili my říkáme, že průměrný věk u Indiánů Amazonu je kolem 30 let, ovšem včetně všech narozených. Já abych se ubezpečil v tom, že dožití je úplně někde jinde. Čili ten dospělý, ten se dožívá 70, 80 i 90 let.

Já bych si to ověřil, tak jsem opravdu asi po 40 letech přijel ke kofánům a byli tam všichni mí kamarádi z té doby. Všichni. Nechyběl jeden a všichni byli na tom zdravotně a fyzicky lépe než já. Všichni měli svoje vlastní zuby a já nemám ani jeden vlastní zub.

Tak pak se může položit otázka, co je tedy lepší.

Myslím si, že na přemýšlení tímto směrem vůbec nejsme nastaveni a myslím si, že si toto téma nechej na své uzavřené přednášky, protože myslím si, že jsme si na nůž už naběhli oba mnohokrát a když si naběhneme po 17., už by nám to mohlo skutečně ve spoustě věcí.

Jako já říkám, že to je také u nich. Já neříkám, aby to bylo tady. Pozor.

Jo, to neříkám a jenom říkám, že oni mají touhletou krutostí výhodu, že se tam nepřemnožejí, že jich je tam jenom tolik, kolik se jich tam uživí, jo, v těch tropech a že jejich genofond bude čistý, když je necháme na pokoji dalších 1000 let. Přežijí ti nejsilnější.

Ty už desítky let tvrdíš – a vlastně jsme tím dnes tak trochu začínali – že všechny naše vynálezy, technologie, ten náš velký pokrok a věčný růst, tak bude nakonec jednou z příčin našeho pádu.

Odvoláváš se v tomto i na Einsteina a často se odvoláváš také na australského filozofa Tobyho Orda z Oxfordské univerzity, který se věnuje osudu a budoucnosti lidstva a podle něj, cituji, lidstvo ročně utratí více za zmrzlinu, než za to, abychom zjistili, že technologie, které jsme sami vyvinuli, nás jednou nezničí.

V poslední době je to především AI, umělá inteligence, které ty se asi obáváš nejvíc.

V prvním díle jsi řekl, že z AI dojde k jakémusi přetržení lidství, té cesty od přírody ke kultuře. Tím to roztrhne.

Pokoušel ses při poslední návštěvě, protože jsi před nedávnem byl u Jivaro Lapiatu, pokoušel ses třeba s AI seznámit svoje kamaády z kmene a vysvětlit jim, co to je umělá inteligence?

No, tak jako všechny vynálezy takzvaně nám pomůžou. Všechny vynálezy – všechno bude jednodušší, rychlejší, lepší.

Jo, čili to je to zlaté zrnko, na který nás ty různé slavné světové firmy lákají, že všechno bude lepší, všechno bude jednodušší, lacinější, rychlejší. Je to pravda.

Ano, když si člověk dá vyhledávač na umělou inteligenci, tak jako najde všechno, co potřebuje. No to je přeci nádhera, že jo. Najde všechny výsledky, najde všechna spojení, jo.

Najednou ten svět ještě bližší, je to jo, je to obrovské nadšení. Všichni plácejí ručičkama.

Jako v době, kdy se rozbil atom, jako v době, kdy se vymyslely atomové zbraně a obohacený uran. Tenkrát taky všichni trhali ručičkama.

Jo, ale jako nikdo už nevidí, co bude. Nikdo už nevidí, co bude.

A třeba ten Einstein to tušil, ale to je zase člověk, kterej s tím nehne. To je člověk, kterej řekl – nevím, jestli to cituji správně – že bez náboženství nebo bez víry věda pokulhává. Nějak něco takovýho řekl, že jo.

Čili to jsou věci, který se zase taky moc nenosejí.

Proto ty říkáš, že vědecká revoluce vyžaduje především revoluci morální. Jinak si s takzvaným pokrokem lidstvo – a zejména ta část, ke které patříme – nedokáže poradit.

Řekni mi, jak by měla vypadat revoluce morální? Připomíná to také slova Baťů.

To, co jsme si zvykli nazývat ekonomickou krizí, je hluboká krize mravní, když to tak parafrázuji.

Muselo by dojít k obrovské očistě krve.

Jak to myslíš?

A ne, to jsem teďko tak plácnul, ale když jsme všichni vychovaní, všichni vlastně jedeme na té stejné lodi, tak nás morálka nezajímá, protože to nepřináší peníze, nepřináší to bohatství.

Takže nevidím cesty, že by došlo k obratu. To by ne, to by musela být nějaká pohádka, kdyby došlo opravdu ne. To si myslím, že v tomhletom jsme asi ztraceni.

Já se obávám, že napravit morálku – to je něco takovéhoto neuchopitelnéhož. To se nedá zvážit, to se nedá změřit, že jo.

Já asi chápu, že to byla nějaká tvá indiánská přirovnání, ale morálku a očista krve – ne, morálka, očista ducha. Jak to myslel?

No, ne, já jsem to myslel krutě. Prostě by tady museli být jiní lidé. Eh, to bychom tady nemuseli, nemohli být my. Po nás potopa, eh, noví lidé a ty by snad tu morálku mohli uchopit za lepší konec, ne?

Zatím bylo řečeno, že nevěřím, že my se nějak vylepšíme. My si můžeme opravdu vytvářet ty skupiny. Já tomu říkám takové ty bubliny. Já taky žiju v takové bublině. Eh, a snažím se moc nebýt ovlivnitelný tím okolím. Eh, a jak jsem už jednou říkal, mám radost, když se mladí začínají nějak formovat do nějakých takovejch radostnejch skupin.

Eh, a teď jde o to, jestli se to posune, jestli se to posune někam dál. Jestli od těch rytmickejch tanců, těch bubnů, kdy všichni se cítí šťastní a veselí a jsou takzvaně ty free a todleto – jestli dojde k té očistě morální, že jo. Protože pak se člověk vrací z té skupiny do toho běžného života a tam zase zapadne do těch korporátních kolejí a jede dál.

A takže aby to přerostlo v tu morální očistu, tak by muselo opravdu dojít k nějakému zlomu, nebo muselo by být těch skupin obrovský množství a museli by mít taky nějakou váhu.

Jenže zatím váhu má nějaká společnost, která se říká demokratická, že jo, kdy ta demokracie – to není žádná demokracie, že jo. Jo, demokracie u Indiánů.

Eh, Mislave Zelený a Tapano, já si moc vážím toho, že jsi přišel. Moc si vážím tvé otevřenosti a toho, že zkrátka dospěl jsi k určitému poznání a nemůžeš jinak, než nás o něm autenticky informovat. Je to cenné. Díky moc.

Taky díky a já se snažím být otevřený za každou cenu, protože jsem svobodný.

Milí posluchači, celý rozhovor s etnologem Mislavem Zeleným a Tapanou o moudrosti amazonských indiánů, ztracených přechodových rituálech a propasti, ke které míří naše civilizace, si můžete poslechnout vcelku a v předstihu na platformě Herohero. Jednotlivé díly jinak najdete postupně, jak jste zvyklí, na našem webu Rádio Univerzum, na Facebooku a YouTube.

Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 10 349 16/2700, upřímně děkujeme.

I díky vám můžeme otevírat témata, která jinde nezazní. Opatrujte se a nezapomeňte. Mějte se hezky a něco proto dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.