Budeme dál měnit soukromí za pohodlí

Vážení posluchači a milí diváci, v dnešním salónu Echa se budeme bavit o možných ohrožení soukromí.

Máme zde řadu zákonů, iniciativ a regulací. U nich se zdá, že jsou ochotny odsunout ochranu soukromí na druhou kolej ve jménu ochrany bezpečnosti, ochrany dětí či boje proti terorismu.

O tom, co všechno se v této oblasti děje a na co si dávat pozor, budeme diskutovat.

Pozvání přijali Petr Gangur, vědecký pracovník na právnické fakultě Univerzity Karlovy, odborník z institutu H21, který v současnosti působí na CEU ve Vídni. Cecílie Jilková, autorka a publicistka se zaměřením na občanské svobody v digitálním světě. Jan Vořil, advokát a výkonný ředitel organizace Juridicum Remédium a Petr Koubský, redaktor deníku N pro vědu a techniku.

Doufám, že se vám diskuze bude líbit.

Nedávno jsme zažili poměrně intenzivní debatu o návrhu evropské regulace pro boj proti šíření dětské pornografie a pro ochranu dětí, který byl znám pod názvem chat control. Ale možná více než ta ochrana dětí, tak to, co by vstalo, bylo téma poměrně brutálního zásahu do soukromí, kterým minimálně některé verze toho návrhu hrozily.

A pro mě, jako pro ostatní, pro několik ostatních lidí, s kterými jsem se o tom bavil, tak to byl takový jakýsi symbolický okamžik, kdy Evropská unie, která alespoň do té doby byla vnímána jako entita, která spíše chrání osobní údaje, minimálně od dob GDPR, se najednou vyjevila v podstatě jako entita, která možná ochranu soukromí je ochotna převést na druhou kolej ve jménu jiných zájmů – konkrétně ochrany dětí například nebo boje proti terorismu nebo ochrany bezpečnosti a tak dále.

A já bych se odrazil právě od toho návrhu chat control. Jednak bych se vás chtěl zeptat, co vlastně si o tom vy myslíte. Já jsem tady chtěl na začátku říct, že ten návrh už je pravděpodobně mrtev, ale pak vlastně v posledních dnech jsem zjistil, že možná to tak není, což tady kolegové právníci možná mě uvedou na pravou míru.

A pak jsem se vás chtěl zeptat: než se dostaneme do konkrétností a možná dalších možných návrhů, které mohou zasahovat v Evropě do soukromí, tak zda vnímáte tady tento jistý posun, kdy možná ochrana soukromí, aspoň tak, jak se mi to zdá, začíná být jakousi téměř podružnou hodnotou, a ty jiné zájmy – ať už je to právě bezpečnost, ochrana dětí, boj proti terorismu a tak dále – tak hrají prim.

Co si o tom myslíte? Já bych možná dal prvně slovo Petru Gangurovi, protože jsem před pár týdny vlastně viděl jeho přednášku na tohle téma.

K tomu chat controlu mám pocit, že chat control ne úplně končí. Ono v Evropské unii málokdy něco úplně končí. Takže je to teď, pokud vím, v trialogu a pokračují tam nějaké debaty k tomu, jak to zase trošku změnit, aby to bylo více průchozí těmi orgány Evropské unie. Takže chat control nějak v pozadí na nás čeká a nevíme, co přijde dál.

No a pokud jde o to směřování práva na soukromí, tak se mi zdá, že jsou vlastně tři varianty toho, co to znamená právo na soukromí. Můžeme mít právo na soukromí vůči těm platformám, vůči těm americkým společnostem, ale pak můžeme mít právo na soukromí vůči nějakým jiným lidem – že nikdo mi nemůže koukat do mého emailu. A to třetí je právo na soukromí vůči státu nebo vůči unii.

A ten poslední zmíněný – vůči státu a unii – se mi zdá, že moc akcentovaný není. Respektive bych řekl, že akcentovaný není skoro vůbec. Zatímco ty první dva v jistých variacích akcentovány jsou, ale ten poslední dost v těch debatách chybí, se mi zdá.

Tak já možná navážu na pana kolegu. Zrovna co se týče toho zmíňovaného chat controlu, souhlasím s tím, že rozhodně mrtev není. Na druhou stranu ani si nemyslím, že lze říci, že Evropská unie je v tom jednotná. Oni prostě v Evropské unii jsou různé směry, jak se o tom přemýšlí. Evropský parlament je zatím vlastně radikálně proti tomu. Evropská komise je pro chat control a Evropská rada tak víceméně lavíruje různým směrem, kam se vydat. Takže jsou tam prostě různé hlasy, které se budou nějakým způsobem vypořádávat.

Problém toho je, že skutečně ten chat control – a někde to řekla tuším velmi hezky v nějakém podcastu Markéta Gregorová – to není, že vy ho vyhodíte dveřmi a on vleze oknem, ale pak se snaží podkopat a pak je znovu vyhozen a snaží se dostat nějakou dírou ve stěně a prostě pořád se nám to vrací. A není tady vlastně respekt ze strany Evropské komise k tomu, že prostě ten návrh byl odmítnut, a pořád se nám to znovu a znovu vrací.

Dá se aspoň říct, že taková ta tvrdý zásah ve formě těch detekčních příkazů nebo toho automatického skenování – aspoň tohle je řekněme jako pryč ze stolu?

Myslím, že ani to se říct nedá. Sice v tom návrhu schváleném Evropskou komisí to mělo být jako dobrovolné opatření, nicméně celý ten návrh je formulován k tomu, aby v podstatě tlačil do toho, abychom jednou měli povinně ty detekční příkazy. A do toho máme Evropskou komisi, která je pořád tlačí jako nějakou povinnost. Takže tam je otázka prostě, co z toho trialogu vypadne. Zřejmě se nedá čekat, že by to bylo něco ještě během tohoto předsednictví, možná během příštího půl roku. Já doufám, že to nakonec spadne pod stůl, ale obávám se, že se nám to bude pořád vracet.

A co jste zmiňoval nějaký posun třeba v nějakém respektu soukromí?

Já myslím, že to hodně souvisí s tím, jaký významem nabývá vlastně ten digitální prostor nebo vůbec ta témata spojená s tím digitálem v našem životě. Tím pádem je tady mnohem víc těch debat, které se digitálu týkají. A základní problém tam je, že třeba právě u toho chat controlu, pokud bychom měli vést debatu o tom, že se tady otevře každý dopis, že se dopis naskenuje, že se nějakým způsobem katalogizuje, aby se v něm dalo vyhledávat a centrálně se bude ukládat, tak asi tu debatu vůbec nevedeme – hned na začátku prostě tyhle úvahy utneme. Ale chat control, které v podstatě dělá to samé, byť v digitálním prostředí, tak tady donekonečna vedeme debatu a pořád prostě nasloucháme těm, kteří se snaží za každou cenu to protlačit, protože nemáme zatím vyvinutý dostatečný smysl pro chápání, jak funguje ten digitální svět. Je to do značné míry abstraktní pro spoustu lidí a tím pádem nejsou schopni dohlédnout těch potenciálních rizik.

Ona ředitelka Signal Foundation ve svém projevu podle mě někdy už jako před dvěma lety řekla, že tohle lobují společnosti, které jsou ve skutečnosti společnosti AI, které vlastně v tom vidějí ten potenciál, že oni budou nějak ověřovat ty hashe, nebo prostě nevím, ale jde vyloženě o ten byznys.

>> A ještě co?

Ne, to je – no, to je když ten obrázek, když vlastně každý ten obrázek by měl dostat jakoby nějaký nezaměnitelný příznak, kterým potom ten obrázek je napříč těmi platformami a kanály jakoby trackovatelný a tak dále, jo.

Takže je to založeno na nějaké technologii fotoDNA.

My jsme o tom psali asi před rokem. Já jsem o tom psala pro Den Michaela Schelenbergera a tam vlastně mi přišlo zajímavé, že ona říkala: „No, to jsou sice společnosti AI, ale oni se nějakým způsobem využívají k tomu neziskové organizace, jako je například Thorn, který stojí za tím velkým lobingem za chat control a samozřejmě komisařka – myslím Vestagerová, že jo."

Takže tihleti vlastně byli jakoby u toho zrodu, takže zase za vším hledají peníze. Je to otázka, jakým způsobem to pak bude fungovat a bude generovat obrovský byznys pro určité typy společností.

>> Aha, dobře.

>> A co se týče toho obratu Evropské unie, já si myslím, že to je celkově politickým posunem doleva, protože to je kolektivismus. My upřednostňujeme blaho, všeobecné blaho, před právě jednotlivcem, když to úplně zjednoduším.

>> Mhm.

Mhm.

Mhm.

Eh, díky. Jestli můžu ještě poprosit pana Kupského.

>> No, já jsem tady zřetelně nejstarší, jak se tak dívám, takže si dovolím z této pozice připomenout, že ta tendence nepřišla v několika málo posledních letech. To je věc, která je setrvalá podle mě po celou dobu, co existuje komerční internet. To znamená od poloviny 90. let.

A tím, jak jeho význam vyrůstá a jak přirůstá do našich životů stále více, tak tendence sáhnout lidem do soukromí se vždycky s těmi nejlepšími úmysly se stále zesiluje. Je to pro nás citelnější, protože ten digitální svět používáme víc.

Dokud jsme si v 90. letech jenom občas posílali e-maily a nebyli na tom příliš závislí, tak si s tím nikdo zas tak moc hlavu nepotřeboval lámat.

Dneska je to náš život na té síti. Dokonce i když nechceme – mnozí tak moc nechceme – ale stejně nám nic jiného nezbývá.

Takže já si myslím, že je dobré a poučné číst ten současný stav jako pokračování dosti dlouhodobého trendu, který nakonec není vždycky jenom v Evropě. V Americe se podobných věcí dělo taky dost. Záleží na tom, jaká politická konstelace tam zrovna je, jak silná je ta lobby Silicon Valley a podobně.

Ale samozřejmě máte pravdu, že umělá inteligence to zase posouvá kousek dál.

>> Hm.

Hm.

Eh, k té umělé inteligenci bych se rád dostal, ale odrazím se od toho, co jste teď říkal, protože mi to připomnělo takovou myšlenku. Myslím, že jste to zmiňoval, pane Obořile, teď nedávno na konferenci – že nebezpečí pro to soukromí, jestli mě potom, když tak opravte, pramení i z toho, že my, jak jsme technologicky více vyspělí, máme možné nástroje, které lze nějakým způsobem využívat. A často to není nutně tím, že by tu byla nutná poptávka nebo nutnost ty nástroje používat – ve smyslu automatického rozpoznávání obličejů, jo? Není tu nutně bezpečnostní situace tak špatná, takže bychom tohle potřebovali zavádět.

Ale tím, že někdo vymyslel nástroj pro automatické rozpoznávání obličejů, je tu vlastně tlak na to, abychom to využívali. Říkám to správně a případně byste dal příklady?

>> Určitě.

No tak zrovna třeba u té detekce obličejů – myslím, že je to dobrý příklad. Je to prostě technologie, která samozřejmě nějakým způsobem může pomáhat bezpečnostním složkám. Otázka je, potřebujeme ji, a proč ta technologie vznikla? Vznikla prostě proto, že nějaká firma něco vymyslela, ale je to skutečně řešení nějaké potřeby bezpečnostní, nebo je to řešení potřeb té firmy?

A teď se můžeme vrátit třeba k tomu lobingu a k chat control. Řešíme chat control kvůli tomu, že chceme chránit děti, nebo do toho vstupují mnohem více zájmy někoho, kdo chce prodávat nějaké nástroje na detekci a podobně?

Jo, já se obávám, že bohužel je to směs obojího. Často ti, kteří chtějí prosazovat třeba ochranu těch dětí nebo chtějí bojovat proti kriminalitě, tak zatím úplně nevidí tu druhou stránku – že často je ta technologie prostě jenom tlačena z nějakých byznysových zájmů.

>> Hm.

Zároveň bych řekl, že spousta těch technologií není o tom, že se musí vybudovat nějaká složitá infrastruktura. Mnoho z nich už vlastně existuje, jenom je vypnutá. To hrozně ulehčuje jakékoliv rozhodování o tom, že ta technologie bude spuštěna – třeba u toho rozpoznávání obličejů na té radnici. Tam je tak, že ta kamera je schopná udělat rozpoznávání obličejů, software k tomu není těžké obstarat. Takže křivka toho, jak těžké je od nápadu k implementaci, je vlastně strašně krátká.

To je jedna z věcí, která možná i ten chat control dělá trošku těžší – že tady ještě potřebujeme vytvořit nějakou infrastrukturu. Ale u některých takových jiných oblastí, jako třeba rozpoznání obličejů, je to opravdu o stisku tlačítka až skoro.

To mimochodem jsme teď zažili u té kauzy s těmi fotbalovými stadiony. Zjistilo se, když najednou začaly úvahy, že by se spustila biometrická identifikace, že Slavie, Sparta, Zbrojovka Brno už ty technologie dávno mají nakoupené a mají je nainstalované. Vlastně jenom čekají, až dojde k nějaké změně zákona, která jim to povolí.

No a samozřejmě pak je tam tlak: my máme ty technologie, tak asi by bylo dobré změnit ten zákon, abychom je nekupovali zbytečně, že jo.

>> No a ta logika ze strany zbrojovky nebo jiných týmů nakupovat tady tyhle technologie jaká?

No, očekávají, že prostě k té změně zákona dojde a jim to nějak usnadní provoz – budou vědět, kdo jim chodí na zápasy. Jejich záměr je vlastně zabránit vstupu nějakých výtržníků na ty zápasy. To znamená, měli byste nějakou databázi lidí, kteří to mají zakázáno od soudu, nebo na základě nějakých vnitřních pravidel těch klubů. Když tam udělali výtržnost v minulosti, tak by to mělo bránit jejich vstupu.

Ale samozřejmě snímalo by to všechny, kteří tam vstupují. Dělalo by to z těch obličejů biometrické šablony, které se potom porovnávají.

Teď je otázka nějaké nepřezkoumatelnosti a omylnosti těch systémů. Úřad pro ochranu osobních údajů třeba v nějakém jednání chce, aby ta databáze nebyla u těch klubů, byla by někde jinde. Ale pak stojíte na té bráně, chcete jít na fotbal, ono vám to řekne: ne?

A teď jako, jak se budete dovolávat toho, že jste nic neprovedl, jo.

Je tam jako řada prostě těch potenciálních problémů.

Mm.

Tam je, když jsme se dotkli fotbalu, tam je to pocukrováno na první pohled jinou motivací a to sice — já nevím, jak moc často chodíte na fotbal — tam jsou zpravidla šílené fronty a ty šílené fronty ústupují a tahle technologie podle oficiálních přihlášení těch klubů může usnadnit, že nemusíte ukazovat lístek, nemusí se kontrolovat, prostě jenom projdete, ta kamera vás sejme.

Čili vlastně se to dá prodat jako úžasně pozitivní záležitost. Nemusíte se dvacet minut tlačit před vstupem a přijít o ten gól, co padl ve třetí minutě, protože jste tam ještě nebyli. Půjde to krásně jako po drádku.

A to si myslím, že byl jeden z důvodů, kvůli kterému to nakupovali. A docela se mi zdá, že si ani neuvědomili, jak tvrdě narazí prozatím na evropské právo a že ty pokuty by opravdu byly šílené.

To se muselo stát ta záležitost na derby, aby se tohle vytáhlo na světlo světa. Ale jak dlouho to bude trvat v této poloze? To se neví.

Přitom teda tušit to mohli, protože už od roku 2019 tady máme k té problematice stanovisko úřadu pro ochranu osobních údajů, který to odmítl.

Takže, a abychom nehanili pouze Evropu, tak ono někdy na národní úrovni my se to děláme ještě snad horší, než jak by nám to bylo předstoupeno z Evropy. Já vím, že byl tady i ten velký případ nebo soudní proces, který jste snad vedli vy ohledně data retention, to znamená sběru dat a který navzdory tomu, že Evropský soudní dvůr rozhodl, že tohle by Česká republika a bezpečnostní složky dělat neměly, tak navzdory tomu oni to pořád dělají.

Jestli je to tak, no.

Je to sběr metadat o elektronických komunikacích. Máme tady jako velikou rozsáhlou judikaturu soudního dvora Evropské unie, která vlastně říká, že plošný sběr těch dat, které jsou tady ukládány o každém našem telefonátu, není možný nebo neměl by být možný u nás v České republice. Tohle vůbec nerespektujeme.

Teď na konci roku vlastně na základě naší nějaké iniciativy rozhodl Nejvyšší soud, tedy to označil i tu českou právní úpravu za rozpornou s tou evropskou a vláda na to pořád nereaguje. Takže proto bych byl i zdrženlivý k nějakému obviňování Evropské unie.

Ano, je tam spousta nějakých jako neblahých vývojů a trendů, ale ty najdeme i třeba právě na té národní úrovni. A to, že ministerstvo ignoruje tady rozhodnutí Nejvyššího soudu a tu judikaturu konstantní a plošně se tu sbírají data vlastně ilegálně o každém z nás, tak je za mě teda naprosto nepřijatelný stav.

Hm hm hm.

Já bych to posunul k jinému tématu a teď zase možná bych to těžiště nebo tu pozornost obrátil se k té Evropě a vrátil bych se k tomu tématu ochrany dětí, protože velké téma i na evropské úrovni je teď téma neblahých účinků sociálních sítí na nezletilé.

A já navzor k tomu, že dlouhou dobu jsem skutečně byl spíš takovým jako skalním obhájcem občanských svobod téměř za každou cenu, tak tady tenhle ta směna, řekněme jakási hodnotová, mně přijde doopravdy významná, protože si myslím, že ten účinek sociálních sítí na třeba duševní zdraví dětí je doopravdy citelný a je to věc naléhavá.

A hovoří se o tom, že by teda zde mohla být zavedena povinnost kontroly věků. Předtím, než člověk bude moct užívat sociální sítě. Myslím, že jste zmiňoval, že byl dokonce nedávno i seminář — byl seminář na úřadu vlády, kde byli psychiatři. Byl tam zástupce pana Vobořila, kolegové z právnické firmy Remedium — Hinek Trojánek a v publiku byla řada odborníků, neziskových organizací, nějací novináři a vlastně všichni, kdo chtěli, se dostali ke slovu.

Bylo to velice zajímavé. Já jsem byla hrozně vděčná, že se to uspořádalo, protože ta debata byla vlastně velice příjemná. Nikdo tam nezastával nějaký fanatický názor na jednu nebo na druhou stranu, opravdu bylo vidět, že ta společnost se snaží na to nahlížet rozumně.

A já si myslím, že to je jakoby výhoda posttotalitní země, která si umí představit, jak se tyhle věci dají zneužít. Jo, na druhou stranu si myslím, že taková Austrálie třeba v tomhle trošku zaspala, protože Austrálie — víme, že do toho jakoby tak hňácli — jo, moc to nefunguje, jak tady možná pan Vobořil potom shrne a teďka se diví.

Takže ta debata byla přínosná. V podstatě jsem to pochopila tak, že mobily budou zakázány ve školách, že to jako přes to vlak nejede. To, když jsem pak řekla doma svojí osmnáctileté dceři, tak nasadila takový uražený výraz a říkala: „To je naprostý nesmysl." A já říkám: „Chci ti říci, měla tam jít." A ona říká: „Já to potřebuju ten mobil, jako třeba se tam dívám na rozvrh." A já: „No, ten rozvrh bys mohla napsat na papírek." A ona: „Ne, to v žádném případě." No.

Eh, nicméně — je to analogové řešení, přesně.

Ano.

Spě do analogové.

Nicméně, ale ona vyvracela i takový ten argument, co tam říkal premiér, že on říkal: „No, oni jako — nevím kde — teďka v nějaké zemi v Irsku — říkali: ‚Noo, ale ty děti se potom víc smějou a víc se spolu baví.' A dcera říkala: „No, jak kde, jako my máme třídy, kde se spolu úplně v pohodě smějou a baví, i když ty mobily mají, a pak jsou třídy, kde to prostě nefunguje ten kolektiv." Jo, ale tak já stejně myslím, že děti by měly být součástí debaty — ty starší děti, které už jako třeba i zažily dobu bez sociálních sítí, protože jsme je na ně nepustili. Prostě nemyslím tím osmiletý děti.

No a ta debata byla ale nadějná v tom, že tam nedošlo ke žádné shodě na tom, že by se měly plošně zakázat sociální sítě třeba od patnácti let nebo tak. Vyšlo z toho semináře, že to pojďme ještě pozorovat ty jiné země, jak se jim to daří nebo nedaří. Protože hodně lidí v tom publiku — což byli ale zase odborníci — tak říkali: „Ale to vám nepomůže, to nebude fungovat, tam jsou jako jiné problémy."

Vedle mě seděla paní z Eduinu, která říkala: „Já školím ty děti, já s nima procházím ty sociální sítě jako takový průvodce, ne jako policista, ale jako průvodce. Ukazujeme si ty věci a to, co tady prostě nabízíte jako řešení — co nabízí ta vláda jako řešení — to znamená ten plošný zákaz — že to vůbec nebude fungovat, jo."

Takže tam byla hodně odborníků, která říkali: „Takhle ne."

No a současně jsme se samozřejmě bavili o té věkové verifikaci, že by měla být nějakým způsobem odstupňovaná. To znamená, někde by měl zasahovat jenom rodič, jo? To znamená, vy nastavíte rodičovskou kontrolu v telefonu — vlastně ta platforma se nic nedozví, ani stát se nic nedozvídá. Je to prostě opravdu největší soukromí pro to dítě.

A potom, když by šlo o nějaký opravdu rizikový obsah, jako je třeba hazard nebo pornografie, tak tam to ověření dělat opravdu s velkým fokusem na to soukromí.

A tam jsem já tam jen připomněla, že my vlastně máme — my jsme už ve fázi implementace té digitální peněženky, protože je potřeba zmínit, že komise chce, aby se to dělalo skrze tu digitální peněženku.

>> K tomu bych se ještě dostal přesně k té metodě toho ověřování.

>> Ale ještě bych tedy, abych dokončila report z toho semináře, si myslím, že to bylo jako příjemné.

Na začátku nám pouštěli — což není bohužel vidět v tom streamu — takový dokument, nebo spíš nás školili a ukazovali nám materiály, co všechno dneska děti mohou na těch sítích potkat.

A bylo to naprosto děsivé i pro mě, a to si myslím, že něco znám, tak to jsem teda vůbec netušila, že třeba v rámci Robloxu se děti můžou dostat k pornu.

Jo, a to hrajou fakt.

No, Roblox je hra pro malé děti, kde jsou panáčci prostě, jo.

A teď tam nám ukazovali, že vlastně to dítě, když získává nějaké bonusy nebo kredity, tak se dostává do pater budovy, což jsou asi nějaké levely, a když se dostane nejvýš, tak tam probíhá nějaká house party, kde normálně vlastně souloží ty panáčci, jo — což bylo jako šílené.

Co mě mrzelo — tuhle prezentaci dělal Český telekomunikační úřad.

Byli tam dva úředníci z toho úřadu, takže byl ten komentář, který k tomu dávali. Oni nám vlastně říkali, že s tímhle jezdí turné, jo — to znamená, oni jezdí do škol a všude možně školit. A vlastně oni měli moc dobře udělaný ten materiál, ale ty komentáře, který k tomu dávali, tak byly vlastně dehonestační. Že oni primárně říkali, že nejenom ty děti, že jako hrají, jsou špatné, ale pak jsme se bavili o tom, že tam jsou třeba nějaké mladé maminky, které na TikToku streamují a streamují i svoje děti, a že samozřejmě to dítě nemá možnost protestovat. A teď tam padaly takové věty — no, a už je rozvedená, a už má druhé dítě — z úst státního úředníka.

Já jsem pak za těma pánama šla a říkám: „Prosím vás, vy tady dehonestujete veřejně. Prostě je tam její obličej, a vy o ní v podstatě říkáte, že je morálně špatná, že má druhé dítě. Když máme nízkou porodnost a je to hezká věc, jo. Paní, mladá maminka, může pocházet přesně z prostředí, kde ta rodina nebyla schopná korigovat, nebo naopak to bylo ještě špatné v té rodině. Takže místo aby oni říkali: ta paní potřebuje pomoc, my potřebujeme jí vysvětlit, nestreamujte live svoje dítě a sebe, není to dobrý nápad — tak oni tam morálně odsuzovali, jo?"

>> Tímto můžeme distančně pokárat ČTU.

A jinak [smích], já, kdybych se vrátil právě k tomu soukromí a k těm možným rizikům — já jsem ten seminář, ač jsem na něm nebyl, tak jsem slyšel také chválu z více stran. Jenom mám trochu obavu z toho, co jsem si zjišťoval — zda to vůbec bude v rukou národní exekutivy. Protože ty velké sociální sítě jsou regulovány skrze nařízení o digitálních službách (DS).

A mimo jiné Peter Gangur si všiml, že možná ta povinnost tvrdšího ztotožnění těch uživatelů — předtím, než budou mít dovoleno používat sociální sítě — tak už plyne z toho nařízení, které je platné od roku 2024.

To překáží.

>> No, v podstatě se může stát, že si v České republice řekneme, že to chceme mít odstupňované, a že tam chceme mít přístupy, které nám budou dávat smysl. Akorát Evropská unie má z toho nařízení právo vytvořit nějaké pokyny nebo guidelines — spíš jako návod, jak to dělat, jak tu verifikaci provádět na různých online platformách.

No a problém je, že Evropská unie nepochopitelně řekla, že to primární východisko má být ta digitální občanka.

Takže pro nás — když si řekneme, že pro sociální síť tam nemá být ta občanka, protože nám to přijde přehnané — tak ale komise řekne, že v našich doporučení, která sice nejsou striktně vzato součástí práva, ale jsou velmi blízko právu, protože komise s nimi počítá, nebo to nařízení počítá s tím, že komise je vydá.

No, ale komise pak řekne: no, a pokud se tyto guidelines nebudou dodržovat, tak půjdeme k soudu a hrozí vám velké pokuty z obratu, jo.

Takže ta linie — 6 % z celosvětového obratu.

>> Takže ve chvíli, kdy máme takovouhle páku, a pak tady český seminář, tak prostě je asi patrné, co z toho ty platformy spíš budou poslouchat, no.

Ale pardon, to není jenom český seminář. Tu legislativu chystají mnohé evropské země. Chtěl jsem říct všechny, to bych přeháněl — všechny určitě ne — ale bude jich v tuhle chvíli už tak přes deset, které to mají nějakým způsobem rozpracované.

Stejný postup jako u nás zatím jede prakticky všude v Evropě, a každý si do toho zkouší něco svého.

Co [hudba]