2026-08-28 - PŘEVZATO - Ritteruv komentar 101 Dlouha cesta domu

Dobrý den, vítám vás u tohoto vydání Ritrovarantu.

Dnes budeme mluvit o dlouhé cestě domů.

Jak jsem na to přišel? Víte, před pár lety jsem, jak myslím většina lidí ví, fanouškem Bruce Springsteena – jeho hudby, ne jeho politiky – a Boba Dylana – jeho hudby a jeho textů. Chci říct, že oba se mnou velmi rezonují.

Před pár lety jsem měl příležitost vidět Bruce Springsteena na koncertě a víte, vyšlo nové album a já jsem ho ještě neslyšel. On zahrál jednu z písní z toho alba a mě okamžitě oslovil každý aspekt té písně. Opravdu se mi líbila.

Byla to "Long Walk Home", ale víte, pár textů se mnou rezonovalo silně. V podstatě syn – otec mluví ke svému synovi. Říká, víte, vlajka, která vlaje nad soudní budovou, znamená, že určité věci jsou vytesány do kamene. Kdo jsme, co uděláme a co ne.

A tohle byla vždycky moje základní představa o tom, co znamená být Američanem. Chci říct, vlajka je symbolem národa a je to živé ztělesnění národa, živý symbol národa. To je otázka zákona. Vím, že jsou lidé, kteří se tomu uchechtnou, a jsou jiní lidé, kteří věří, že mohou vlajku spálit a vy opravdu smíte. Ústava to dovoluje. První dodatek – svoboda slova – vám umožňuje zneuctít živý symbol našeho národa.

Ale víte, vždycky jsem věřil, že tito lidé jsou v menšině, že většina Američanů je jako já – lidé, kteří se podívají na vlajku a řeknou: "To něco znamená a znamená to, kdo jsme." A také to definuje, co uděláme a co ne.

A my jako jednotlivci – nebudu tady sedět a snažit se vám věšet na nos a tvrdit, že Amerika byla po celou svou historii silou dobra. Každý národ, který je založen na myšlence otroctví, už vstupuje do historické hry s jedním strikem.

A víte, v průběhu času jsme udělali řadu věcí. Krutost, kterou jsme projevili vůči původním Američanům, Indiánům – naše genocidní vyhlazování jejich kultury. Naše schopnost uzavírat smlouvy a porušovat smlouvy. Stačí se podívat na naše rané dny impéria – co jsme dělali na Filipínách, brutální potlačování filipínského lidu – abychom pochopili, že nejsme žádný lidumilný stát.

Ano, přišli jsme Evropě na pomoc v první světové válce. Ano, přišli jsme znovu ve druhé světové válce do Evropy a bojovali jsme proti silám fašismu, proti nacistickému Německu a císařskému Japonsku. Ale v mezidobí jsme vedli sérii malých válek v Karibiku.

Eh, většina Američanů tyto malé války nezná. To byly ty malé války, které přiměly legendu námořní pěchoty Smedleye Butlera k zamyšlení, že víte, byl v podstatě nájemným žoldákem velkého byznysu. Byl to rváč. To říká Mariňák, dvojnásobný držitel medaile, který to přiznává.

A tak mezi těmito dvěma slavnými intervencemi ze strany Spojených států ve jménu demokracie si myslím, že realita Ameriky byla taková, že jsme imperiální mocnost, která používá vojenskou sílu k potlačení suverénních tužeb, suverénních lidí.

A to pokračovalo i potom. Máme tu studenou válku, která má být tou úžasnou věcí – svoboda proti komunismu. Jaká svrní! Studená válka byla jen o moci, o dolaru. Doslova.

Chci říct, když se zamyslíte nad tím, že zakládajícím dokumentem studené války byl dlouhý telegram George Kennana a dlouhý telegram byl jednoduše vyvolán dotazem ministerstva financí. Proč Josif Stalin pronesl projev, v němž řekl, že nedovolí, aby Sovětský svaz ovládl dolar? Že odmítnou všechny ty nabídky pomoci podobné Marshallovu plánu?

Protože Sovětský svaz chtěl být svobodným suverénním státem s kontrolou nad suverénní ekonomikou, která měla svou vlastní suverénní měnu a nebyla zavázána dolaru.

Dnes, když se podíváme na stav mezinárodního společenství a jeho vztah k dolaru, vidíme, že Sovětský svaz se rozhodl správně. Ale víte, to vyvolalo ten dlouhý telegram, který pak překroutili lidé jako Paul Nitze z Rady národní bezpečnosti.

Víte, Harry Truman dovolil, aby se toto překroucení přetavilo do doktríny zadržování. Protože jsme nemohli dovolit Sovětskému svazu, aby byl suverénní ve svých vlastních ekonomických tužbách, museli jsme tuto hrozbu zadržet, aby se ten jed nerozlil dál.

Nebylo to ani tak o šíření mezinárodního komunismu, jako spíše o zadržování schopnosti národů postavit se hegemonii amerického dolaru. O tom byla studená válka na rovinu. Takhle jednoduché to je.

A pak, když studená válka skončí, vidíme, že Spojeným státům nikdy nešlo o podporu demokracie, ale vždy o podporu kapitalismu a finanční nadvlády nad světem.

Pan Mary, jeden z těch vyšších úředníků na velvyslanectví Spojených států v roce 1993, napsal memorandum, které je něco jako druhý dlouhý telegram.

Mnoho lidí ho ignorovalo, protože dnes neradi přemýšlíme o realitě Ruska. Chceme se zabývat pouze rusofobními fantaziemi lidí, kteří vykreslují Vladimira Putina jako druhé vtělení Satana.

Ale víte, Mary řekl, že Spojené státy ničí schopnost Ruska budovat demokratické instituce tím, že trvají na zaplavení ruského trhu takzvanými americkými experty, kteří tam nejsou ve prospěch ruského lidu, ale proto, aby prodali jakousi západní vizi toho, jak by měl kapitalismus vypadat.

A v Rusku jsme napáchali velké škody. Takže to vítězství, které svobodu milující lidé vyhráli nad těmi zlými komunisty – jak se to vítězství projevilo? Ne pomocnou rukou, která by lidem pomohla nahoru, ale spíše nohama na krku, které je tlačí dolů.

To je realita Ameriky v období po studené válce. A od té doby jsme to jen opakovali.

Měli jsme šanci, když Sovětský svaz zanikl, představit si nový skvělý svět, kde by Amerika byla jednou z mnoha, kde by se OSN mohla konečně stát institucí multipolarity. Místo toho jsme se rozhodli, že jsme vyhráli studenou válku a proto vítězi patří kořist.

A tou kořistí nebylo jen vykořisťování Ruska, ale nadvláda nad světem. Viděli jsme to za Billa Clintona. Víte, k čemu to vedlo?

Vedlo to k tomu, co teď děláme na Blízkém Východě – k tomuto permanentnímu stavu konfliktu, k neschopnosti respektovat právní stát.

Hrál jsem v tom klíčovou roli, kdy jsme měli za úkol jako zbrojní inspektoři OSN odzbrojit Irák, abychom nakonec zjistili, že Spojené státy nemají v úmyslu dovolit Iráku odzbrojit. Protože kdyby byl Irák odzbrojen, pak byly zrušeny sankce a Saddámu Huseinovi by bylo umožněno pokračovat jako vůdci suverénního státu zvaného Irák. To jsme nechtěli.

Chtěli jsme, aby Saddám zmizel, a tak jsme museli vytvořit fikci o nespolupracujícím Iráku, která by nám nakonec umožnila ospravedlnit invazi a okupaci této země – nelegální invazi a okupaci.

To nás vrací zpět znovu k základní představě o tom, kde jsme dnes. Na konci druhé světové války norimberské procesy zdánlivě berou nacistické válečné zločince k odpovědnosti za zločiny, které spáchaly během té války.

Víte, soudce Jackson, který byl tehdy žalobcem, později soudce Nejvyššího soudu, nám řekl, že největším zločinem ze všech válečných zločinů je útočná válka, protože z ní vycházejí všechny ostatní válečné zločiny.

Takže Spojené státy, moje země, vlajka, kterou miluji a chovám v úctě, vlaje nad národem, který v nedávné době rozpoutal nelegální útočné války. Ne jednou, ne dvakrát, ale nejméně třikrát: proti Iráku v roce 2003, proti Afghánistánu v roce 2001 a proti Íránu v roce 2026. Opět bez jakékoli legitimity pro invazi a okupaci těchto zemí.

Takže se vracíme k textu Bruce Springsteena. Vlajka, která vlaje nad soudní budovou, znamená, že určité věci jsou vytesány do kamene: kdo jsme, co uděláme a co ne.

A tady je otázka. Když se vydávám na tuto dlouhou cestu vzpomínkami a přemýšlím o tom, kdo jsem, co jsem a k čemu patřím, k tomuto národu zvanému Spojené státy, co ta vlajka znamená pro vás, co představuje? A neříkejte mi žádné řeči o tom, že já na vlajku nevěřím. Vy na tu vlajku věříte. Protože jste se pod tou vlajkou narodili a žijete ve Spojených státech amerických a hluboko uvnitř víte, že chcete cítit hrdost na tuto zemi, ale nemůžete.

A je tu důvod, proč nemůžete. Protože chápete, že věci jsou špatně. A to, že jste schopni říct: "Uvědomuji si, že věci jsou špatně," znamená, že ta vlajka něco znamená, protože ta vlajka nastavuje standard. Vlajka je ukotvena v ústavě, což znamená, že jsme právní stát. A hluboko uvnitř každý Američan, který se dívá na vlajku s odporem, ví, že důvod, proč se na ni dívá s odporem, je ten, že ta vlajka nepředstavuje věci, které by měla.

Což znamená, že svým způsobem ta vlajka plní svou povinnost. Ta vlajka nám připomíná pokrytectví lidí, pokrytectví národa. A otázka zní: co s tím uděláme?

Čekají nás volby v polovině období. Kdo ví, co se v těchto volbách stane. Seymour Hersh, muž, kterého si hluboce vážím a obdivuji ho, publikoval článek, který nás varuje před kontinuitou vlády a před tím, co se nazývá prezidentské nouzové akční směrnice, kde byla prezidentu Spojených států dána kongresem pravomoc zavést nouzová opatření, nouzové dekrety, kdykoli se mu zachce, protože kongres nespecifikoval, co by to mohlo spustit. Věci, které by mohly například rozpustit kongres, vyhlásit stanné právo a učinit Nejvyšší soud bezvýznamným. Prezident to může udělat, kdykoli se mu zachce.

A teď se blížíme k volbám v polovině období, kde jde o samotné přežití Donalda Trumpa. Pokud prohraje, je tu šance, že by mohl čelit impeachmentu, mohl by být odsouzen, mohl by jít do vězení, celé jeho impérium by se mohlo zhroutit. Bude tam jen tak sedět a říkat: "Ne, to přijímám. Přijímám vůli lidu." Nikdy nepřijal vůli lidu.

A tak co pro vás ta vlajka znamená a jak daleko zajdete, abyste bránili to, co ta vlajka představuje? Nemluvím zde o revoluci, ale mluvím o uznání, že tato vlajka je spojena s ústavní republikou. Republikou, kde dnes ústava nemá žádný význam, protože jí nikdo nebrání. Nikdo nedokáže ani formulovat, co to ústava je.

Čekají nás volby. V ten volební den půjdete do budovy, kde bude vlajka. A ta vlajka je vytesána do kamene. Definuje, kdo jsme, co uděláme a co ne. Co uděláte vy a co neuděláte.

Projděte se se mnou a zamyslete se nad tím. A možná přijdeme na odpověď, která by mohla nějak zachránit tuto republiku, za kterou stojíme. Jeden národ nedělitelný.

To je můj názor. Díky za pozornost. Až mě příště něco napadne, určitě vám dám vědět.