2026-06-22 - Studio AZbest – Poslední rozhovor s hrdinou osvobození Prahy Stanislavem Vodsloňem

[hudba] Posloucháte studio Azbest.

Posloucháte studio Azbest na Svobodném rádiu s Milanem Zadělákem.

Dne 2. září by oslavil své narozeniny pamětník a přímý účastník osvobozování Prahy od německých okupantů pan Stanislav Vloň.

Bohužel tento výjimečný člověk zemřel 16. června 2026.

Ještě 4. června jsem osobně pana Vloně navštívil a natočil jsem s ním rozhovor, který vám nyní nabízím.

[hudba] Se mnou ve studiu je můj dnešní host Stanislav Vloň, který nejenom, že v letošním roce oslaví kulaté své narozeniny, ale je to také přímý účastník osvobozování Prahy, tedy pražského povstání.

Pane Vloně, vítejte a dobrý den.

Dobrý den i vám.

Vy jste tedy přímý účastník bojů, tedy osvobození Prahy. A kolik vám bylo v té době let, protože v letošním roce všechno nejlepší, mimochodem oslavíte 100 let. Kolik vám bylo tehdy?

Ono to začalo de facto v 18 letech, jo, když jsem byl v prosinci 1944 přijat do ilegální skupiny, která měla za úkol právě pomáhat tomu, aby ti, co potřebovali informaci, dostávali. No a já jsem de facto měl 18 roků a osm měsíců, když došlo k povstání. To bylo v květnu 45, jak každý ví.

Jo. No, já jsem byl od prvního dne, od první hodiny účastníkem povstání až do jeho závěru.

Kdy došlo podle vašeho názoru k osvobození Prahy? Bylo to 8. nebo 9. května?

No, podle mého názoru, který je potvrzen hroby padlých sovětských vojáků a našich lidí, jo, to bylo 9. května. Stačí se podívat a znát fakta, vědět, že všichni historici znali dobře, že padlo přes 500 sovětských vojáků a ty nepadli, že by bojovali mezi sebou, ale byl to boj proti německé SS, SSákům, který se ujmuli poté, kdy Wehrmacht složil zbraně. Zhruba se bojů a bojovatelé společně proti okupantům. Měli jeden jediný úkol a to okamžitě potlačit povstání.

To se jim nepodařilo. Takže boji pokračovaly až do 9. května ráno, kdy přijela sovětská armáda a pomohla nám prakticky de facto pomohla tomu, aby Praha nebyla zničena, aby povstání zůstalo jako vítězné povstání.

Vy jste, pane Vloně, obdržel, dostal zbraň, účastnil jste se přímo se zbraní v ruce. Střílel jste nebo jak to probíhalo na vašem stanovišti?

Bylo to takhle. Tím, jak jsem pracoval v legalitě v té skupině, tak jsem taky předával různé letáky, různé ilegální materiály našim zástupcům, který byli v ozbrojené skupině. A když nastalo to období 5. května, tak v odpoledních hodinách došlo k ozbrojení velmi rychle. Ti Němci byli rádi, že také skončila válka, jak aspoň jsme si to mysleli.

A do povstání jsem se přímo dostal tím, že jsem 5. května v odpoledních hodinách dostal pušku, munici a dva granáty, který byly s dlouhou hlavní takovou dřevěnou. A dva lidi, který už čekali na mě, že půjdeme na barikádu, kterou oni určí. Pak přišli další dva lidi, odvezli nás na barikádu. A ten první večer, nebo podvečer vlastně, jo, tak jsme vyzkoušeli, jak ta barikáda, kterou postavili tam někteří jiní lidi než my, jestli dohodíme, dostaneme se na ten granát na tu silnici, kterou jsme měli za úkol uhájit v každém případě a nedopustit, aby Němci se dostali přes tu silnici na směr na různá letiště nebo do jiného prostoru.

No a tak po půl hodině mi udělali kamarádi zase jednu takovou barikádu trochu níž, zhruba 5 metrů pod tou hlavní. Jo. Odkud bylo spolehlivé, že se trefím. Až jsme to vyzkoušeli kameny, které měli zhruba váhu asi jako ty granáty, jo. A když jsme zjistili, že to je ono, no, tak jsem měl jistotu, že při použití granátu budu stačit být v pokrčení za tou barikádou a splnit úkol, který mi byl dán.

Jinak ale jsem byl na hlavní barikádě ze začátku společně s ostatními a už v 5 večer se objevili první Němci. No tak jsme je s sebou některé trefili, některé zahnali, utekli hned, jo, ale hlavní boje potom byly další dny. 6. u nás tam a definitivní a nejtvrdší boje byly 7. a potom.

Jak moc intenzivní byly ty boje celou dobu, řekněme od 6. do 8. nebo do 9.? Byly to sporadické přestřelky nebo to byly opravdu tvrdé boje?

No, bylo to takhle. Ty boje začaly 5., jak jsem říkal. Jo. No, já bych řekl, že se Němci pokoušeli přes naší barikádu dostat se na ruzínské letiště a níže do toho prostoru. A byly to zhruba kolem 20, 30 tisíc lidí, které jsme viděli. A náš vedoucí Franta Bartiš řekl: „Do nich." Jo. No a tím, jak jsme po nich stříleli, řadu z nich zabili, jo, tak tím pádem ty další ten den nepřišli. Přišli až další den 7., a vrchol byl 8.

Kdy jsme dostali informaci, že po Wehrmachtu, který 5. museli předat zbraně, se ujalo vedení bojů proti povstalcům SS. To byla celá divize SS. Včera byl myslím Admiral Shader, tak nějak se jmenoval. Jo, a měli za úkol zlikvidovat povstání.

To se jim nepodařilo a boje pokračovaly celou dobu až do 9., kdy přijeli Sověti.

Jo. My jsme na té naší barikádě měli každý den zhruba kolem 20, 30 i více, který se pokoušeli dostat ven.

A to byly 6., 7., 8. – to byli SSáci z SS divize, která byla sídlí v Hrubočepích. Jo, tak ta v podvečer dělala velká skupina kolem tak 40, 50 esáků prohlížela terén. My jsme měli za úkol od našeho vedoucího té barikády nestřílet, počkat. Uvidíme, co se bude dít. Jo. No a tak jsme čekali a oni najednou dali pokyn. Bylo vidět, že mají jít zpátky, kde nebylo vidět.

Na koho. A přijela dvě auta, jedno otevřené, a v nich jsme viděli nějakou tu generalitu. Nevíme, kdo to byl, co to bylo zač. Jo.

A SS kolem se pokoušela dostat taky ven. Jo. Aby asi zajistili tu dopravu toho jejich vedení. Jo. No a dostali jsme pokyn. Já jsem už byl zatím v té malé barikádě s granáty. Čtyři granáty jsem měl, byly to po dvou vždycky. Dostal jsem pokyn: „Slávu, buď připravený." Tak jsem byl připravený s tím jedním párem dvou granátů v pokrčení, poněvadž nebyla vysoká barikáda, to byla jenom taková užší barikáda. No a dostal jsem pokyn: „Teď hoď." Tak jsem to mrskl tam, kam jsem to házel předtím jako kameny na zkoušku. Jo. No a slyšel jsem výbuchy, výbuchy, požár. Jo. A řekl jsem si, že jsem se trefil výborně, rovnou jsem se trefil do toho auta. To je náhoda. Ale trefil jsem se, jo. Aniž bych to viděl, jo. Ale poslouchal jsem vedoucího naší skupiny a mířil jsem naprosto přesně na tu cestu, tak jak jsem to uměl předtím za zkouškou kameny.

Ano, vy jste tedy osobně způsobil Němcům nějaké ztráty, zranění a možná i smrt. A docházelo k nějakým ztrátám i ve vašich řadách?

Eh, tak každý den ti Němci nás nikoho nestrefili. Každý den spíš sbírali ty raněné a mrtvé. Jo.

Ano.

Ale ten poslední den, 8., to beru, jako jsme byli pohromadě, tak jeden to dostal, že zemřel na naší barikádě. Přehnul se naklonil dopředu. A druhej byl taky zraněný a vím, že zemřel asi po 10 dnech po osvobození.

Ale těch Němců, kolik bylo mrtvejch, to nevím, ale oni vždycky to odklízeli ten den a náš vedoucí té barikády říká: "Nestřílet, nechat, bejt schovaný pořád." A ten toho osmého, když jsme dostali takovou zprávu, že se připravuje po té cestce, kterou oni Němci zdokonalili, aby byla sjízná pro automobily, z Lubočeb, tak jsme dostali úkol nepřipustit, aby se dostali dál.

No a najednou po té skupině, která byla na motorkách, se objevilo osobní auto, za ním druhý, ale to první bylo otevřené a tam já to neviděl.

Já jsem ležel s třema granátama vpředu, jo.

Ale ten vedoucí naší barikády říkal: "Slávo!" Mně říkali: "Slávo, buď připraven. Pozor, pozor, pozor."

Pak řek: "Teď." Tak jsem to mrsknul tam, kam jsem házel předtím kameny a ono to byla trefa rovnou na to auto.

To byla pro mě náhoda, že?

Ale pro tu naší skupinu nahoře to byl výsledek.

Tak jsem taky udělal ten průzor, co jsem tam měl. Podíval se tam a viděl jsem, jak to hoří.

Jo, toSSáky kolem velkou skupinu. Jo.

A stříleli už i na tu barikádu a po chvilce, asi za hodinu a půl, za dvě hodiny maximálně, byl znova pokus dostat se SSáka nahoru.

Dostal jsem pokoj hodit další dva ty granáty, tak jsem je tam mrskl, kde jsem je zahlíd taky na levé straně.

No a byl Franta Batiš, měl lehký kulomet, tak dlouhým kulometem do nich ještě a byly tam mrtví, lehaví a zbytek utekl pryč.

Vzpomněl byste si, to bylo osm večer?

Kolik Němců se podařilo vám osobně nebo vaší skupině vyřadit tehdy?

Těžko říct, ale každej den kolem těch 30, 40 bylo.

A z toho určitě nejmíň polovina byla mrtvá.

Nejmíň polovina těch SSáků.

Wehrmacht se to vzdali normálně a Rusáci, který to převzali, a tak ty opravdu ten úkol, kterej asi dostali, zlikvidovat povstání, tak se pokoušeli nás zlikvidovat, protože přes nás byla cesta volná na západ. Buď to na rzeňské letiště nebo na západ do západních Čech.

Ale ani jeden se nedostal. Ani jeden se nedostal přes tu naši skupinu.

Tak to byl velký úspěch a vy už jste tehdy věděli, že se blíží Rudá armáda. Dostali jste nějaké echo, že Rusové už přicházejí?

Toho večera jsme dostali informaci, že se Sovětská armáda blíží, ale současně jsme se nevěděli, kde jsou.

To ne.

Jenomže už jsme měli naznačení území, že už se blíží ku Praze. Nic bližšího jsem nevěděl.

A jenom jsme měli za úkol spočítat, kolik máme zbraní, jestli jsme schopni se ubránit případnímu útoku.

Já jsem měl konkrétně do té pušky jenom pět nábojů, jo. A každej z nás kolem pěti měl a pouze jedna skupina měla ty granáty, ty granáty pohromadil.

No a to se čekalo, co se bude dít.

Toho devátého jsme slyšeli, byli jsme vzhůru. To jsem, nikdo nespal. Já a to se podřimovalo jenom, jak se říká, v sedě, ve stoji.

A to už jsme byli unavení opravdu, jo.

A říkali jsme si, jestli pak, když na nás zaútočí, ty náboje staču.

Ale pak jsme slyšeli ostrou střelbu ze Smíchova, ze Zvichova, tam z té části.

A řekli jsme: "Proboha, tohle to jsou kulomety. To je něco nového." Z obou stran bylo slyšet granáty, kulomety.

No a kolem devět hodin, tak devět třicet, jsme viděli na té silnici ze Slivence, že jedou auta.

To bylo toho devátého května.

A někdo říká: "Ježíš, to jsou Sověti, mají pětibodou hvězdu." Tak jsme řekli, ježíš, tak mě to je vyhráno.

Ale čekali jsme na pokyn, co dělat dál, protože pořád se střílelo za — na Smíchově. To bylo kousek od nás, jo.

Tak jsme čekali a pak kolem poledne jsme dostali pokoj: "Můžete to zlikvidovat, protože už jsou tady Sověti a ti tu cestu zatarasili a bojují za naši svobodu."

V kolik hodin například jste poznal, že už je opravdu poslední výstřel, že ta válka skončila? To bylo toho devátého května odpoledne po obědě nebo ještě v průběhu dopoledne?

Ne, to bylo kolem poledne.

Hodinky jsem nikdy neměl, to byl přepěch. Ale tak vím, že bylo kolem poledne a že asi ve dvě hodiny jsem se dostal domů a vím, že máma měla zvařenou drštku, tak jsem si drštku a pak jsem zalezl a o ničem jsem nevěděl.

Neměl jste chuť jít slavit společně s Pražany, vítat Rudou armádu?

To jsem nemoh. Já jsem byl akorát na to padnout a spát, a spal jsem až toho desátého. Jsem se probudil a vím, že jsem slyšel, jak táta nebo máma, oba dva možná, říkali: "Ježíš, probuď se, jsou tady Sověti." A já říkám: "Viděl jsem houby, spal jsem dál." Ta únava se projevila.

No a toho devátého, zase to bylo už desátého, jsem se probudil úplně kolem devíti ráno a znova za hodinu jsem znova spal až do tří hodin. Jo, ta únava se projevila přece jenom.

A já jsem už na nějaké vítání, jo, jsem říkal, jsou tady, jsou jo, tak to je dobrý, zaplať pánbůh za to.

No a od té doby uplynulo už více než 80 let, 81 let, abych byl přesný. A hodně se od té doby změnilo.

Změnilo se například to, jak se dnes podává tato doba. Ve školách se děti učí, že vůbec Rudá armáda neosvobodila Prahu, že to byly snad i Američané, ale hlavně se učí, že to bylo osmého května, ne devátého. Co říkáte vy osobně na překrucování této zkušenosti?

Podívejte se, tu otázku dostávám několikrát na těch besedách a říkám otevřeně. Jděte se podívat na Lošeny, na hroby sovětských vojáků a tam, kde je známo, že věděli, o koho jdeme, jo, tak je uvedeno, kdy padli v Praze, a je to devátého května. Čili bojovali devátého května. A já si vzpomínám, že mi kamarád vyprávěl člověče, tak teprve jsme dostali za úkol toho devátého, aby jsme devátého večer opustili barikádu, že tam jsou všude v kraji sověti a bojují.

To a já jsem měl akorát jsem byl zralý, tak na to opravdu ležet a spát. A pak teprve toho desátého odpoledne jsem se šel podívat a viděl a pozdravit se sověty.

A jak vy osobně vzpomínáte dnes s odstupem 81 let na tu dobu? Je vám líto, že se to dá říct zapomíná?

No, já to beru jako reálnou situaci. Každej jsme byl nějaký a lidí, který to přežili, těch už je málo. Já vím, například mých kamarádů, kteří byli účastníci někde na barikádě a někde nežije. Já jsem takový pamětník. Už možná ještě někdo je, ale to jsou v ústavech někdy.

Ale já zatím jsem sám doma. Dovedu se obsluhovat, jo, protože na mě to spadlo všechno v loňském roce, jako když někdo na člověka hodí studenou mokrou dekou a řekne: "Tak a žij, kamaráde." Jo.

No tak se zapomíná, ale pravda je a ty hroby jsou svědectví, že toho devátého ty boje ještě byly.

Říká Stanislav Voclon, přímý účastník osvobození Prahy, pražského povstání. Pane Vocloni, já vám mockrát děkuji za vaše zajímavé vyprávění.

Přeji vám pevné zdraví a ještě jednou hodně štěstí a všechno nejlepší k těm vašim letošním sedmdesátinám narozeninám.

A já doufám, že až vám bude příští rok 101 let, že to společně zase tady oslavíme.

>> Děkuju za přání. Nevím, no. Snad se to podaří.

>> Poslední rozloučení s panem Vocloněm bude v úterý 23. června.

Pane Voclone, bylo mi ctí se s vámi setkat. Čest vaší památce.

Milan Zadělák, Svobodné rádio, studio Azbest.

>> [hudba]