2026-06-22 - Studio AZbest – Poslední rozhovor s hrdinou osvobození Prahy Stanislavem Vodsloňem

[hudba] Posloucháte Studio Azbest na Svobodném rádiu s Milanem Zadělákem.

Dne 2. září by oslavil své narozeniny pamětník a přímý účastník osvobozování Prahy od německých okupantů pan Stanislav Vorcloň. Bohužel tento výjimečný člověk zemřel 16. června 2026. Ještě 4. června jsem osobně pana Vorcloně navštívil a natočil jsem s ním rozhovor, který vám nyní nabízím.

[hudba]

Se mnou ve studiu je můj dnešní host Stanislav Vorcloň, který nejenom že v letošním roce oslaví kulaté narozeniny, ale je to také přímý účastník osvobozování Prahy, tedy pražského povstání. Pane Vorcloňi, vítejte a dobrý den.

Dobrý den i vám.

Vy jste tedy přímý účastník bojů, tedy osvobození Prahy. A kolik vám bylo v té době let? Protože v letošním roce všechno nejlepší mimochodem oslavíte 100 let. Kolik vám bylo tehdy?

Ono to začalo de facto v 18 letech, jo, když jsem byl v prosinci roku 1944 přijat do ilegální skupiny, která měla za úkol právě pomáhat tomu, aby ti, co potřebovali informaci, dostávali. No a já jsem de facto měl 18 roků a osm měsíců, když došlo k povstání. To bylo v květnu 1945, jak každý ví.

Jo. No, já jsem byl od prvního dne, od první hodiny účastníkem povstání až do toho závěru.

Kdy došlo podle vašeho názoru k tomu osvobození Prahy? Bylo to 8. nebo 9. května?

No, podle mého názoru, který je potvrzen hroby padlých sovětských vojáků a našich lidí, to bylo 9. května. Stačí se podívat a znát fakta, vědět, že padlo přes 500 sovětských vojáků a ty nepadli, aby bojovali mezi sebou, ale byl to boj proti německé SS, SSákům, kteří se ujmuli poté, kdy Wehrmacht složil zbraně. Tak skončily se boje a bojovali Sověti společně proti postaňákům. Měli jeden jediný úkol a to okamžitě potlačit povstání.

To se jim nepodařilo. Takže boje pokračovaly až do 9. května ráno, kdy přijela sovětská armáda a pomohla nám prakticky de facto pomohla tomu, aby Praha nebyla zničena, aby povstání zůstalo jako vítězné povstání.

Vy jste, pane Vorcloňi, obdržel zbraň, účastnil jste se přímo se zbraní v ruce. Střílel jste, nebo jak to probíhalo na tom vašem stanovišti?

Bylo to takhle. Tím, jak jsem pracoval v legalitě v té skupině, tak jsem taky předával různé letáky, různé ilegální materiály našim zástupcům, kteří byli v ozbrojené skupině. A když nastalo to období 5. května, tak v odpoledních hodinách došlo k ozbrojení velmi rychle. Ti Němci byli rádi, že taky skončila válka, jak aspoň jsme si to mysleli.

Do povstání jsem se přímo dostal tím, že jsem toho 5. května v odpoledních hodinách dostal pušku, munici a dva granáty, které byly s dlouhou hlavní takovou dřevěnou. Dva lidi, kteří už čekali na mě, řekli, že půjdeme na barikádu, kterou oni určí. Pak přišli další dva lidi, odvezli nás na barikádu a ten první večer, nebo to bylo podvečer vlastně, tak jsme vyzkoušeli, jak ta barikáda, kterou postavili tam některí jiní lidi než my. Takhle jsme se dohodli, jestli se trefíme granáty na tu silnici, kterou jsme měli za úkol uhájit v každém případě a nedopustit, aby se Němci dostali přes tu silnici dál na směr na různé letiště nebo do jiného prostoru.

No tak po půl hodině mi udělali kamarádi zase jednu takovou barikádu trochu níž, zhruba 5 metrů pod tou hlavní. Odkud bylo spolehlivé, že se trefím, poněvadž jsme to vyzkoušeli kameny, které měly zhruba váhu asi jako ty granáty. A když jsme zjistili, že to je ono, no tak jsem měl jistotu, že použití granátu bude stačit být v poklepu za tou barikádou a splnit úkol, který mi byl dán.

Jinak ale jsem byl na hlavní barikádě ze začátku společně s ostatními. Už v 5 hodin večer se objevili první Němci. No tak jsme je s sebou některé trefili, některé zahnali, utekli hned, ale hlavní boje potom byly další dny — 6., 7. — a tam a nejtvrdší boje byly toho 7. a 8. Potom.

Jak moc intenzivní byly ty boje celou tu dobu, řekněme od toho 6. do toho 8. nebo do 9.? Byly to sporadické přestřelky nebo to byly opravdu tvrdé boje?

No, bylo to takhle. Asi ty boje začaly toho 5., jak jsem říkal. No, já bych řekl, že se pokoušeli Němci přes naši barikádu dostat se na rozvolnické letiště a do toho prostoru. A byli to zhruba kolem 20 až 30 tisíc lidí, které jsme viděli. A kde náš vedoucí Franta Bartis řekl: "Na ně!" No a tím, jak jsme po nich stříleli, řadu z nich zabili, tak tím pádem ty další ten den nepřišli. Přišli až další den. 7. A vrchol byl 8.

Kdy jsme dostali informaci, že po Wehrchtu, který 5. museli předat zbraně, tak se ujmulo vedení bojů proti postaňákům SS. To byla celá divize SS. Včera byl myslím Admiral Schäfer, tak nějak se jmenoval.

A ty měli za úkol zlikvidovat povstání.

To se jim nepodařilo a boje pokračovaly celou tu dobu až do toho 9., kdy přijeli Sověti.

My jsme na naší barikádě měli každý den vždycky kolem 20, 30 i víc lidí, kteří se pokoušeli dostat ven.

Aho, to byly už to byli 6., 7., 8. to byli SSáci. SS Divize, která byla sídlící v Liběchově. Tak ta toho 8. takhle v podvečer přijela velká skupina kolem 40 až 50 lidí a ohlížela terén. My jsme měli za úkol od našeho vedoucího té barikády nestřílet, počkat a uvidíme, co se bude dít.

No a tak jsme čekali a oni najednou dali pokyn. Bylo vidět, že mají jít zpátky, kde nebylo vidět. A najednou přijely dvě auta, jedno otevřené, a v nich jsme viděli nějakou tu generalitu. Nevíme, kdo to byl, co to bylo zač. SS kolem se pokoušeli se dostat taky ven, aby asi zajistili ten převoz jejich velení.

No a dostali jsme pokyn. Já jsem už byl mezitím v té malé barikádě s granáty. Čtyři granáty jsem měl, po dvou vždycky. Dostal jsem pokyn: "Buď připraven!" Tak jsem byl připravený s tím jedním granátem, s tím jedním skupinou dvou granátů v poklepu, poněvadž nebyla vysoká barikáda, to byla jenom taková užší barikáda.

No a dostal jsem pokyn: "Teď hoď!" Tak jsem to mrsknul tam, kam jsem to házel předtím jako kameny na zkoušku.

No a slyšel jsem výbuchy, požár. A říkal jsem si: "Švýborně, rovnou se trefil do toho auta. To je náhoda. Ale trefil ses, jo?"

Aniž bych to viděl, jo, ale poslouchal jsem toho vedoucího naší skupiny a mířil jsem naprosto přesně na tu cestu, tak jak jsem to uměl předtím za zkouškou kameny.

Ano, vy jste tedy osobně způsobil Němcům nějaké ztráty, zranění a možná i smrt. A docházelo k nějakým ztrátám i ve vašich řadách?

Takhle, každý den ti Němci nás nikoho nestrefili. Každý den spíš sbírali ty raněné a mrtvé.

Ale ten poslední den, toho 8., aby jako jsme byli pohromadě, tak jeden to dostal, že zemřel na naší barikádě. Přesvědčoval se naklonil dopředu a druhý byl těžce raněný a vím, že zemřel po 10 dnech po osvobození.

Ale těch Němců kolik bylo mrtvejch, to nevím, ale oni vždycky to odklízeli ten den a náš vedoucí té barikády říká: „Nestřílej, nechej, buď schovaný pořád."

A ten den, toho 8., když jsme dostali takovou zprávu, že se připravuje po té cestce, kterou oni Němci zdokonalili, aby byla sjízná pro automobily ze Lubočeb, tak jsme dostali rozkaz nepřipustit, aby se dostali dál.

No a najednou po té skupině, která byla na motorkách, se objevilo osobní auto, za ním druhý, ale to první bylo odkryté a tam já, já to neviděl. Já jsem ležel s těma granátama vpředu, jo.

Ale ten vedoucí naší barikády říkal: „Slávo!" Mě říkali Slávo, tehdy. „Buď připraven. Pozor, pozor, pozor. Pak řekni."

Tak jsem to mrsknul tam, kam jsem házel předtím kameny a ono to byla trefa rovnou na to auto. To byla pro mě náhoda, že? Ale pro tu naší skupinu nahoře to bylo výsledek.

Tak jsem taky udělal ten průzor, co jsem tam měl, podíval se tam a viděl jsem, jak to hoří, ty Sověty kolem velkou skupinu. Jo.

A stříleli už i na tu barikádu. A po chvilce, asi za hodinu a půl, za dvě hodiny maximálně, byl znova pokus dostat se Sověty na horu k nám. Dostal jsem pokoj hodit další dva ty granáty, tak jsem je tam maskul, kde jsem je zahlíd taky na levé straně.

No a Franta Batiš s lehkým kulometem, tak střílel lehkým kulometem do nich ještě a byli tam mrtví, haněný a zbytek utekl pryč. Jo.

To bylo 8. večera, jo?

Ano.

Kolik Němců se podařilo vám osobně nebo vaší skupině vyřadit tehdy?

Těžko říct, ale každej den kolem těch 30, 40 bylo.

A z toho určitě nejmíň polovina byly teda mrtvý. Jo.

Nejmíň polovina těch Sovětu teda.

Ano.

Normálně ty to vzdali a SS, který to převzali, tak ty opravdu ten úkol, kterej asi dostali, zlikvidovat povstání, tak se pokoušel nás zlikvidovat, protože přes nás byla cesta do volna na západ. Tak na to k růzňskému letišti a nebo na západ do západních Čech.

No, ale ani jeden se nedostal. Ani jeden se nedostal přes tu naši skupinu.

Tak to byl velký úspěch a vy už jste tehdy věděli, že se blíží Rudá armáda. Dostali jste nějaké echo, že Rusové už přicházejí?

Ano. To 8. večer jsme dostali informaci, že se Sovětská armáda blíží. Ale současně se nevědělo, kde jsou. To ne.

Jenomže už je na našem území, že už se blíží k Praze. Nic bližšího jsem nevěděl. Jo.

A jenom jsme měli za úkol spočítat, kolik máme zbraní, jestli jsme schopni se ubránit případnému útoku. Jo.

No, já jsem měl konkrétně do té pušky jenom pět těch nábojů, jo. A každej z nás kolem pěti měl a jen pouze jedna skupina těch granátů, tyto granáty pohromadě. Jo.

No a to se čekalo, co se bude dít. Jo, toho 9. jsme slyšeli, byli jsme vzhůru, to jsme nikdo nespal. Já a to se provádělo jenom jak říká v sedu, ve stoji, jo?

A to už jsme byli unavení opravdu, jo.

A říkali jsme si, jestli pak budou, když na nás zaútočí, ty náboje stačit. Jo.

No, ale pak jsme sešli ostrou střelbou ze Smíchova, ze Zvichova, z té části. Jo.

A řekli jsme: „Proboha, tole to jsou kulomety. To je něco nového." To bylo z obou stran slyšet granáty, kulomety, jo.

No a kolem 9. hodiny, tak 9:30 jsme viděli na té silnici ze Slivence, že jedou auta. To bylo toho 9. května.

9. května. Ano.

A někdo říká: „Ježíš, to jsou Sověti, mají červenou hvězdu." Tak jsme řekli: „Ježíš, tak mě to je vyhráno." No, ale čekali jsme na pokyn, co dělat dál, protože pořád se střílelo na Smíchově. To bylo kousek od nás, jo.

Tak jsme čekali a pak kolem poledne jsme dostali povel. Můžete to zlikvidovat, protože už jsou tady Sověti a tu cestu zatarasili a bojují za naši svobodu. Jo.

V kolik hodin například jste poznal, že už je opravdu poslední výstřel, že ta válka skončila? To bylo toho 9. května odpoledne po obědě nebo ještě v průběhu dopoledne?

Ne, to bylo kolem poledne.

Hodinky jsem nikdy neměl. To přeju. Jo, ale tak vím, že bylo kolem poledne a že asi ve 2. hodiny jsem se dostal domů a vím, že máma měla zvařenou držkou, tak jsem si držkou a pak jsem zaleh a o ničem jsem nevěděl.

Neměl jste chuť jít slavit společně s Pražany vítat Rudou armádu?

To jsem nemoh. Neměl jsem. Já jsem byl akorát na to padnout a spát. Aspal jsem až toho 10. Jsem se probudil a vím, že jsem slyšel, jak táta nebo máma, oba dva možná, říkali: „Probuď se, jsou tady Sověti." A já říkám, viděl jsem houby, spal jsem dál. Ta únava přece se projevila. Jo.

No a toho 9., eh, zase to bylo už 10., jsem se probudil úplně kolem tak 9. ráno a znova jsem spal. Za hodinu jsem prej znova spal až do odpoledních hodin. Jo, ta únava se projevila přece jenom.

No a já jsem už na nějaké vítání to jsem říkal, tady jsou. Jo, tak to je dobrý, zaplať Pán Bůh za to. Jo.

No a od té doby uplynulo už více než 80 let, 81 let, abych byl přesný. A hodně se od té doby změnilo. Změnilo se například to, jak se dnes podává tato doba. Ve školách se děti učí, že vůbec Rudá armáda neosvobodila Prahu, že to byly snad i Američané, ale hlavně se učí, že to bylo 8. května, ne 9. Co říkáte vy osobně na překrucování této zkušenosti?

Podívejte se, tu otázku dostávám několikrát na těch besedách a říkám otevřeně. Jděte se podívat na Lošeny, na hroby sovětských vojáků a tam, kde je známo, že věděli, o koho jde, jmenují je, jo, tak je uvedeno, kdy padli v praze.

A je to 9. května, čili bojovali 9. května. A já si vzpomínám, že mi kamarád vyprávěl: „Člověče, tak v 6:30 teprve jsme dostali za úkol toho 9., eh, abychom, 9. večer, abychom opustili barikádu, že už jsou všude v Praze Sověti a bojují." To a já jsem měl akorát jsem byl zralý na to opravdu ležet a spát a pak teprve toho 10. odpoledne jsem se šel podívat a viděl a pozdravit se s Sověty. Jo.

A jak vy osobně, nebo jak jste to prohráli, jak osobně vzpomínáte, dnes s odstupem 80 let na tu dobu s nostalgií, je vám líto, že už se to, dalo by se říct, zapomíná? Jak na to vzpomínáte dnes, na tu dobu?

No, já to beru jako reálnou situaci. Každej z nás nějakej a lidi, který to přežili, těch už je málo.

Já vím, například mých kamarádů, kteří byli účastní někde na barikádě, a někde nežije. Já jsem takový pamětník. Už možná ještě někdo je, ale to jsou v ústavech někdy.

Ale já zatím jsem sám doma. Dovedu se obsluhovat, jo, protože na mě to spadlo všechno v loňském roce, jako když někdo na člověka hodí studenou mokrou deku a řekne: „Tak a že kamaráde." Jo.

No tak eh zapomíná se, ale pravda je a ty hroby jsou svědectvím, že toho devátého ty boje ještě byly.

Říká Stanislav Vocloň, přímý účastník osvobození Prahy pražského povstání.

Pane Vocloni, já vám mockrát děkuji za vaše zajímavé vyprávění.

Přeji vám pevné zdraví a ještě jednou hodně štěstí a všechno nejlepší k těm vašim letošním narozeninám, a já doufám, že až vám bude příští rok 101 let, že to společně zase tady oslavíme.

>> Děkuju za přání. Nevím, no snad se to podaří.

>> Poslední rozloučení s panem Vocloňem bude v úterý 23. června.

Pane Vocloni, bylo mi ctí se s vámi setkat. Čest vaší památce.

Milan Zadělák, Svobodné rádio, studio Azbest.

[hudba]