🎙️ Zmatky do hlav našim dětem? Učitelé jako temné plody režimu. Odpor je možný, jak? | Petr Hájek

Volby na dosah. Kotrmělce politiků, půkol a agentury s falešnými průzkumy veřejného mínění zahájili žeň.

To, že současně začíná i školní rok, je proti tomu banalita.

Hradní mluvící hlava opoziční páté kolony Bruselu zaskočí do nějaké té první třídy.

Ať tu dračí sedbu roznese spolu s korporátem do většiny ostatních.

To aby děti, až si jednou budou připomínat okamžik, kdy se poprvé povinně staly potravou režimní saně ideologické masáže, od prvních dnů věděly, že amorálnost se vyplácí, že být zrádce, křivopřísežník a lump nijak nebrání v dosažení nejvyšších kariérních postů, pokud se režimu podvolí, pokud mu svou duši a lidskou důstojnost prodají za pár zlatek nebo 30 stříbrných. Konec poučení, ne začátek.

Protože co o tom ohavném každoročním divadle může infiltrovanému potomkovi asi říkat rodič, který se sám podvolil? Pro nějž je ta plastová postava stylizovaná do podoby tatíčka Masaryka potvrzením alibi, vlastní zbabělosti a rezignace na občanskou suverenitu.

Žel ani nepodvolený nemá příliš na výběr. Těžko může šestileté dítě zamotat hlavu ještě víc.

Jako by nestačilo, že dítě bude od prvních dnů vystaveno tlaku instituce, která mu do hlavy liče úplně odlišného, než třeba začalo z volna vnímat ve své rodině, že ho systém bude rovnat do řady a každé vyčnívání trestat.

Ostatně rodič se má co ohánět, aby stíhal alespoň finančně. Školství je u nás sice povinné a formálně bezplatné, leč takzvaná dodatečná náklady přesouvá stát na rodiče naprosto neomaleně.

Vyslechnout si na veřejnoprávním rozhlasu rozhovor na toto téma – jeden takový si střihli právě dnes – je přímo o stržení nervové soustavy na všechny pomůcky nezbytné k vyučování povinných předmětů.

Lze prý dosáhnout platně, čili tak, jak tomu bylo za nás, kteří jsme chodili do škol onom zločinném, nelegitimním a zavržení hodném předpřevratovém režimu reálného socialismu. Musel takový být, protože je na to zákon.

I to se dítě brzy dozví. I to, že zákony se musejí dodržovat, což platí pro všechny, neboť před zákonem jsme si prý rovni.

To jim budou lít do hlav.

Co může s touhle docela promyšlenou pastí udělat muž či žena? U ostatních nejméně 70 dalších pohlaví je každá rada marná. Kteří prostě jen nechtějí rezignovat, přestože každodenní bitva o existenční minima v našem nereálném bruselském socialismu je téměř úplně vyčerpává.

Než se dostaneme k odpovědi, je třeba si uvědomit podstatnou věc, na kterou zapomínáme. Rodiče dnešních prvňáčků se z větší části narodili či začali navštěvovat školy už po převratu, více méně produktem ‚očkování' školským systémem, který k nám vtrhl bez varování, vítán naprostou většinou překvapeného přihlížejícího národa, včetně autora tohoto textu.

A téměř okamžitě začal hlásat báječné principy toho dekadentního světa. I když se zprvu nepodařilo: '68 invazí Varšavské smlouvy vyporažené větvi KSČ s mystifikačním heslem „socialismus s lidskou tváří" převzít okamžitě moc, jak zamýšlela skupina kolem Václava Havla. Školství si zcela podřídili první dvě koaliční vlády Václava Klause. Měly plné hlavy a ruce s tolika jinými, převážně ekonomickými a státoprávními tématy, že to nejdůležitější v podstatě nechali plavat.

Prvním ministrem školství se sice stal vzdělaný, úctyhodný a lidsky mimořádný Petr Pithart. Jenže i když měl poměrně jasnou představu o novém fungování především základních škol, v koaliční vládě neměl dost podpory, protože školství prostě nebylo prioritou.

Po něm nastoupil pozdější spoluorganizátor sarajevského atentátu na VK Ivan Pilip. Obluda, o níž netřeba ztratit snad ani jediné slovo.

A konečně třetím byl vrátivší se emigrant Ivan Grůša, hluboký zajatec německého vlivu.

Havlisté se sice do těch prvních vlád viditelně nedostali, ale byli v nich pod jinými značkami, jako třeba právě Ivan Pilip či Jan Ruml. Odpadlíci jako Daniel Kroupa a spol., ani nemluvě. Nicméně zahájili pochod institucemi dle vzoru západní levice a právě školství ovládli jako první.

Jejich západní, brzy už bruselští soudruzi, mírnili jejich frustraci a netrpělivost odkazem na úsloví: „Kdo si počká, ten se dočká." A měli pravdu. Dočkali se.

Dnes mají v rukou prakticky veškeré státní vysoké školy i většinu soukromých. Společné dílo Havlistů a sboru přisluhovačů pod dlouholetým vedením soudružky Vladimíry Dvořákové – to je ta, co je v absurdní profesi politoložka – v čele akreditační komise.

Tahle komise vydávala či zamítala takové jakési licence takzvaným vysokým školám, kterýmž ani ne dosadním středním školám, vznikajícím jako houby po dešti podle tvrdého progresivistického ideologického klíče.

Odtud pak režim začal nejen produkovat učitele nižších stupňů, ale postupně dělat i výpady do širšího politického okolí. Umísťovali je do palebných pozic.

Typicky významnou postavu německé páté kolony Petra Fialu. Opět mimochodem politolog.

Nejprve ubytovali a zabydleli ho jako rektora Masarykovy univerzity. No a pak z něj narychlo upekli ministra školství a nakonec premiéra zničující mafiánské vládní koalice.

A tak je to pořád. Mají pevně v rukou to nejdůležitější. Opravdu nejdůležitější. To není přehánění.

Nejednou v těchto souvislostech citovaný román „Podvolení" – jinak značně problematického francouzského romanopisce Michela Houellebecqa – líčí, co přijde, až se prezidentem v té jejich Francii stane muslim, poté co se opětovně hlavní strany spojí, jen aby ve druhém kole voleb hlavy státu nezvítězila Marine Le Pen.

Á, ve Francii je prezidentský systém, takže prezident tam jmenuje vládu. A když se toho muslimského vítěze ptají, jaká ministerstva bude chtít kontrolovat – zvlášť jestli obranu, finance, vnitro – zavrtí hlavou. Chce jediné: ministerstvo školství.

U nás vlastně tato situace už nastala. 35 let pochodu institucemi havlistů a dalších extrémních levičáků přineslo plody.

Jeden šílenější název ministrů školství bez ohledu na to, zda ve vládách pod vedením ODS či ČSSD. To je jen třešnička na dortu.

Celý obrovský ledovec totalitního školství jediné povolené ideologie je pevně a bezpečně skryt pod hladinou veřejného zájmu. A přitom jde na prvním místě právě o něj.

Žádná lež o globálním oteplování, kterou sám šíří, ho hned tak nerozpustí.

Většina dnes extrémně mimochodem přeplacených mladších a mladých učitelů je jeho produktem. Čest a obdiv výjimkám.

Represivní moc vůči zbytků skutečných učitelů – vy paní učitelka Bednářová – za to funguje okamžitě a nemilosrdně.

Poslední ministr školství, hodný toho označení, se jmenoval Josef Dobeš. Byl z věcí veřejných, a to bylo za premiéra Petra Nečase.

Dobeš měl jasnou představu, jak vrátit systém a aparát zpět na koleje ideově neutrální školy. Chtěl učit základy skutečného vzdělání, nikoli nechutnosti genderismu.

No a to už cenili všichni kalouskové ve vládě zuby. Stačilo pak, aby jmenoval za svého náměstka vzdělaného národovce Ladislava Bátoru, a vyletěli jak čerti, což fakticky jsou. Kvůli školství. Hrozili odchodem z vlády.

No, prostě Holbekův efekt jako vyšitý. Příště už nic podobného nepřipustili.

Současný ministr Robert Plaga vystřídal Fialova kámoše, brněnského muzikologa Mikuláše Becka, skutečnou progresivistickou hydru, odhodlanou dokončit skázu našeho školství dle bruselského zadání.

Prostě vytvořit z dětí a z mladých generací totálně vygumované mozky bez vzdělání, navíc pohlavně znejištěné a i proto snadno manipulovatelné.

Plaga je sice rovněž z brněnské líhně, o školství si určitě nemyslí nic, tedy kromě toho, co si myslí Andrej Babiš.

Ale Bek to rozhodně není.

Babišovy nápady například se zákazem mobilu ve školách jsou sice občas trefné, ale absolutně kloužou po povrchu problému. A mohutný pod hladinou skrytý ledovec to proto vespod úspěšně dál, tak říkajíc, chladí.

Ti mladí učitelé jsou na tom vlastně podobně jako zmínění většinoví rodiče dnešních prvňáčků. Jsou plody pochodu institucemi. Nejsou to žádné amorální stvůry jako Petr Pavel. Oni si ty nesmysly a zrůdnosti opravdu myslí a mají je za správné.

Jako si budou dost možná za pár let myslet učitelé a mladí rodiče, že muslimské právo Šaría je koneckonců dobrá a pro Francii užitečná věc. A v porovnání s předchozí úchylnou dekadencí vlastně záchrana.

No jo, ale co s tím?

Totéž, co udělali před třemi desítkami let. Oni chce to trpělivost a pochod. Institucemi se to samozřejmě hned tak nepodaří. Ty mají pevně v rukou. Vlády jako je ta Babišova si s tím, ač s malým hlasem koaličních partnerů typu SPD, to sice mohou trochu narušit, ale ještě to nezmění.

Pochod nepodvolených se proto musí dít krůček po krůčku. Bude neuvěřitelně namáhavý a bez okamžitých výsledků. Třeba neustále chodit za učiteli do škol. Mimochodem, běhal jsem za nimi kvůli svým dětem i za reálného socíku a postupně to mělo účinek, tím spíš v tom současném nereálném, který musí předstírat formální demokracii. Prostě trvat na tom, že dítě nepatří státu, že rodiče mají právo nepustit ho třeba na hambaté úchylné hrádky typu sexuální výchova, ale mají trvat i na tom, že pomůcky má dostat dítě ze školy, ne že si je musí rodiče nakupovat, když už z daní školu jednou zaplatili.

Že na všechny ty neskutečně drahé kroužky a mimoškolní činnost – za toho podle zákona zločinného, nelegitimního a zavržení hodného předlistopadového režimu hrazené státem – mnoho rodičů nedosáhne, pokud jim třeba nepomohou prarodiče.

Ale ten citovaný zákon má ještě jeden zajímavý prvek. V paragrafu 3 praví, že odpor občanů proti tomuto režimu byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty i v případě odboje a spojení se s cizí mocností. Konec citátu.

No, řekněte, není to docela inspirativní? Vždyť nic pozemské netrvá na věky a současný režim má navíc už docela na kahánku, jakkoli je na pohled stále ještě silný, ale to jenom stínuje právě tak jako ty morbidní válečné chutě.

Možná není tak daleko doba, kdy se o něm budou psát podobné dny. Ne, doufejme, že snad ne, protože taková pitomost samozřejmě do zákona nepatří, pokud se tím nechystá další totalita, jako je to v našem případě.

Nicméně odpor může mít nesčíslně podob. Hlavně v souboji o děti se nesmí spoléhat na vládu, i když tam už nedřepí ta obluda Bek.

Jasně, jasně. Stojí to hodně času, nervů, ale také nápadů. Hovořme o nich, předávejme si je. Čím budeme v různých formách občanského odporu kreativnější, tím ten zabetonovaný moloch bude bezradnější.

Zvláště pak, když ti, kterým je dáno – abych tak řekl – k tomu připojí soustavný kontakt, prosbu o pomoc a spolupráci světa nad světem.

Samozřejmě ten hlavní balván se jmenuje Brusel a všichni jeho zdejší zkorumpovaní pomáhači, od hradu po Ústavní soud.

Ostatně soudím, že Evropská unie musí být zničena.

Yeah.