Ze 70 % na 16 %. Hynek Kmoníček o pádu významu Evropy

Vítejte u rozhovoru parlamentních listů.

Mé jméno je Radím Panenka a vítám u nás pana Hinka Kmíčka.

Dobrý den.

>> Dobrý den v Praze.

>> Děkuju, pane Velvče, že jste si na nás ještě udělal čas před odletem do New Yorku. Vy jste teď nově velvyslancem České republiky při OSN. Vy už jste ale přímo v té funkci byl, jestli se nepletu, ne?

Já když jsem předával pověřovací listiny generálnímu tajemníkovi Guteréšovi, tak jsme žertovali na téma, že poprvé jsem tam předával pověřovací listiny skoro přesně před 25 lety, to jest v dobách, kdy on ještě netušil o existenci OSN a býval portugalským premiérem. Takže na mě tak koukal, jako kdybych byl jeho předchůdce, ne?

>> Tak vy jste teď byl v Praze kvůli poradě velvyslanců, každoroční tradiční. S tou vaší zkušeností z diplomacie, ve které působíte dlouho 30 let či víc. Možná už než 30 let?

Byla to moje 31. porada velvyslanců v řadě bez jediného přerušení.

>> No, tak to jste zažil řadu ministrů taky. Ono se docela dost mluví o tom projevu, který ministr zahraničí Macinka tam přednesl, který byl velmi dobrý. A teď to neříkám proto, že je to můj ministr. Za těch 31 porad bych ne vždy podepsal to, co tam ministr říká. Tentokrát bych to asi podepsal bez příliš velkých komentářů, pokud vůbec nějakých.

>> Myslíte, že by se dalo mluvit o nějakém zásadním směru v české zahraniční politice? Protože jsem četl, že někteří si ten projev tak vyložili.

Tak je to samozřejmě ukázka toho, kam ministr bude chtít v příštích letech tu českou zahraniční službu nasměřovat. To ale vůbec neznamená, že se to jedním projevem podaří. To bude znamenat dlouhou práci s tím, čemu se někdy říká deep state, aby pro něj nové a ne vždy příjemné myšlenky přijal, aby na nich skutečně začal taky fyzicky v dennodenní praxi pracovat.

A nutno říct, že prostě to není jednotný sbor velvyslanců, že by si všichni mysleli totéž. Vždycky tam máte velkou šedou zónu, která si dost často nemyslí vůbec nic. Ale pak tam máte úplně vyhraněné ideové tábory, s kterými je třeba pracovat.

Pan ministr si bude muset postavit velmi kvalitní vnitřní tým, aby skutečně s ministerstvem komunikoval, aby se nejenom dávaly projevy a příkazy, ale aby se také plnily a aby se také sledovalo, zda a jak se plní. A to je prostě opravdu veliký úkol na dennodenní práci.

Takže já chápu, že mnozí ten projev vidí jako přelomový, protože byl výrazně jiný myšlenkově i obsahově než u jeho předchůdců. Eh, na druhé straně ty projevy jsou vždycky jenom výstřelem z Aurory. Teprve pak začíná skutečná realita.

>> Já bych z toho projevu zmínil v tuhle chvíli jenom jednu věc. Těch zajímavých pasáží bylo celá řada, ale abychom tady byli dlouho, kdybychom všechno chtěli rozebírat. A konkrétně to, že ministr vůči vám velvyslancům tady řekl, že od vás nežádá, abyste mu říkali, co se stalo včera, ale co se stane. Do jaké míry je to zaprvé reálné? To je možná otázka ani ne tak na vás s vašimi zkušenostmi, ale třeba i na jiné členy diplomatického sboru. Ale hlavně nakolik je to potřebné v tom současném světě, kdy prostě vidíme, že ta pravidla, na která jsme byli zvyklí, neexistují, že se přeskupují síly a tak dále?

To je naprosto relevantní žádost, protože nová tvář diplomacie posledních 20, 30 let, kde každý je v podstatě novinářem díky sociálním médiím a všudy přítomností telefonů, se prostě úžasným způsobem zrychlila. Není důležité často vědět, protože všichni ví všechno. Důležitá je analýza a z té analýzy být schopen právě to, co chce pan ministr, tedy vyvodit, co se pravděpodobně — nikdy nemůžeme vědět — ale pravděpodobně odehraje v té dané oblasti nebo relaci dále.

Proto je to důležité tuhle pasáž vnímat v kontextu s tím, co tam také řekl, že neočekává, že se velvyslanci nikdy nebudou mýlit. Protože vyzvat je k věštění a zároveň po nich chtít neomylnost by nedávalo smysl. Ten ministr má opravdu ty projevy hodně promyšlené, takže jsou konzistentní.

Ten svět se opravdu mění neuvěřitelnou rychlostí. Dám jako úplně katastrofický příklad: první zahraniční, opravdu funkční ambasáda, která někde byla v zahraničí, byla ambasáda benátského knížectví v Istanbulu. A když jsem si kontroloval, jak vypadala její komunikace s ústředím, tak příkaz ústředí do Istanbulu šel v průměru šest měsíců. Pak následovala odpověď. Představte si to dnes, kdy je to vlastně 6 mikrosekund.

Čili důležité není už dnes vědět to, co vědí všichni a za dvě minuty bude na internetu. Důležité je skutečně být schopen si z toho vytáhnout ty věci důležité a být schopen, alespoň částečně s vědomím možných omylů, predikovat, kam se svět posune, tak abychom vůči tomu mohli realisticky upravovat naše očekávání a naše pozice.

>> Pokud jde o to, jak ten svět bude vypadat nebo kam směřuje, tak směřuje evidentně k multipolárnímu uspořádání. Není to tak, že by tady byla jedna mocnost nebo že by tady byly dvě mezi sebou soupeřící mocnosti. Co z toho, co by si z toho měla vzít, nebo kam by se v tom rodícím se jiném světě měla vydat česká zahraniční politika?

Mělo by všechno poměřovat svým národním zájmem, který by měl být jasně definovaný napříč politickými stranami a domácí politickou diskuzí. Měla by vycházet z reality, ze světa, jaký je, nikoli takového, kterého by ráda viděla nebo který by možná byl krásný, ale bohužel nikdy neexistoval a tím méně existuje dnes.

Měla by vycházet z toho, že jsme středně velká evropská země s výrazným důrazem na naši středoevropskost a uvědomovat si, že celá Evropa dnes pokrývá pouze 16 % světového HDP. Když se porovnáme v asijském století s znovu nastupujícími velkými asijskými tygry, rozhodně by je neměla poučovat, jak dosáhnout našeho třikrát pomalejšího v průměru rozvoje HDP, nebo jak přistupovat k nejrůznějším problémům, které oni vidí jinak, protože žijí v jiné situaci.

Evropské hodnoty, které jsme třeba ještě před 20 lety vítězně všude předváděli a snažili se nabádat všechny, aby byly námi, se vždycky ukázalo, že je to jako v botanice. Když vezmete hodnotu nebo květinu a přesadíte ji do úplně jiného ekosystému, může udělat jenom dvě věci: chcípnout, zahynout nebo zmutovat.

Takže naše úloha by měla být realisticky vidět to, v čem jsme silní, v čem jsme pro zahraničí atraktivní. Jsme atraktivní s vysokou životní úrovní, velkou sociální péčí v porovnání se zbytkem světa. U nás se pravděpodobně nejlépe v Evropě, na planetě žije s nejlepším sociálním systémem. A díky tomu se k nám snaží každý druhý přistěhovat, aby si našeho sociálního systému také užil. To je odvrácená strana tohoto stavu.

Takže měli bychom být připraveni, vědět, v čem jsme silní, a mentálně se posunout tam, že si to sami nebudeme kazit a že se budeme rozhodnutí v tom, že si to chceme ubránit.

V asijském století se 16% síla Evropy bude spíše snižovat.

Neměla by tedy páchat ekonomické sebevraždy nejrůznějšími módními vlnami, které zaznamenáváme.

Myslíte si, že si je Evropa nebo evropské státy – ty, které bychom řekli, zvláště je dalo říci, patří k těm rozhodujícím silám našeho kontinentu – uvědomují, že se zřejmě tady mýlili v té snaze snažit se ty naše hodnoty implementovat a přesazovat do jiných částí světa?

Někteří z nich si to uvědomují, když se podívají na volební predikce v Německu nebo ve Francii. Tam se veškerá zahraniční politika vždycky odráží v něčem domácím.

A myslím, že tenhleten mylný směr nejvíc vidí na předpokládaných volebních výsledcích v příštích letech.

>> Mhm.

Co se toho světa týče, tak já bych se zeptal ještě na jednu věc, která mi teď napadla. Protože vy jste byli velvyslancem ve Washingtonu, tady ve Spojených státech amerických.

Jak se díváte na to české politické prostředí, kde vidíme, že celá řada mnohdy známých tváří – ať už v politice nebo mimo aktivní desítky let – patřily v podstatě od listopadu 1989 k největším a nejhlasitějším zastáncům transatlantické vazby, ale to už neplatí. Z celé řady z nich se stali vlastně antiamerikansité v současné době.

>> No, to je pozoruhodné sledovat, jak lidé, kteří měli naprosto zboštěnu tuto relaci, jsou dneska často jejími nejtvrdšími a ne vždy korektními kritiky.

Prostě – málo co tak bolí jako zklamaná láska.

No, k tomu ještě jedna věc, protože nevím, jestli všichni, ale z toho, jak různé jejich reakce a názory čtu, to vypadá, že oni jsou přesvědčeni, že jakmile skončí Donald Trump v Bílém domě, tak se to zase všechno vrátí do těch starých kolejí.

>> Že je podle nich do normálu. A tvrdě se mýlí, protože samozřejmě nastane i za několik let konec období Donalda Trumpa, což vůbec neznamená, že se změní situace ve Spojených státech, a tož, že jeho hnutí uvnitř republikánské strany zanikne.

>> On možná třeba příští prezident bude demokratický, ale to hnutí se samozřejmě v nějaké modifikované formě přežije a vrátí.

Já myslím, že v této chvíli už se třeba hraje hra o to, co bude obsahem toho hnutí ve chvíli, kdy to nebude soustředěno pouze na prezidenta Trumpa.

Vy určitě taky sledujete diskuzi o tom, jestli to podědí spíš JD Vance nebo Marco Rubio.

>> Že Marco Rubio je standardnější diplomat než JD Vance, který není zrovna moc evropský, se říká.

No, já si nemyslím, že to podědí ani jeden z nich.

Já si myslím, že nejvýznamnější tváří příštího MAGA hnutí bude Donald Trump Junior, protože to tak bývá.

>> Já taky si myslím, že jsme totálně neschopní číst třeba americkou bezpečnostní strategii tak, jak opravdu je.

Ona tady bývala označována, když vyšla, jako 32stránková antieuropského postoje.

No a to je naprostá mylka.

To je antievropskounijní postoj.

To je boj za národní státy proti Evropské unii.

Ať si o tom myslíme, co chceme, ať jsme za podobné myšlenky nebo ne, tak je ale nemůžeme dezinterpretovat svým vlastním ideovým nánosem do antiamerického nebo antievropského postoje.

My jsme na tom zase jako vždycky. Důležité, jaké to doopravdy je, ne takové, jaké bych to chtěl mít, a pak to v těch textech tak dlouho hledám.

Já jsem se – není to tak dávno – někdy začátkem léta docela bavil, když jsem si četl různé reakce na to, že americká vláda vypsala granty určené pro organizace a jednotlivce v Evropě na podporu národní suverenity, svobody projevu a těchto, řekněme, i pro Washington zásadních věcí a témat.

A bavil jsem se proto, když jsem si četl reakce některých z těch vlastně bývalých transatlantistů, kteří to jednoznačně hodnotili jako nepřijatelné vměšování Spojených států.

>> Přestože mnozí z nich seděli v nejrůznějších nevládních organizacích placených různou agendou, Freedomhousem.

Ano.

Takže prostě jedním směrem to jde, z druhé strany je to nepřijatelné.

Američané se nijak zvlášť nezměnili v tom, že jsou schopni dosáhnout nějakých myšlenkových obratů, ale vesměs je podporují stejnými kanály pod jinými institucemi.

Ještě bych se vrátil k tomu, co jste říkal před chviličkou – co se týče toho nástupnictví nebo dědictví. Protože mě to taky napadlo, si přiznám, v minulosti. Považujete to skutečně za nejpravděpodobnější scénář?

>> V případě, že republikáni nezískají příští prezidentství, dojde k určité reflexi uvnitř toho hnutí.

Otázka je, kam se vyvine JD Vance a Marco Rubio.

Ale myslím, že pro ně podstatné bude vždycky ta komunikace s tou širší Trumpovou rodinou a hlavně jejím ekonomickým zázemím, protože ty sponzorské dary jsou hodně vázány tímto směrem.

>> Mhm.

Což vlastně pro nás, pro Českou republiku, by to asi bylo určitá výhoda, ne?

Nebo už se to tak brát nedá?

>> Třeba bychom se jednou dočkali vedení Ameriky, které nejenom že má nějakého Čecha v rodině, ale Donald Trump Junior česky i mluví.

Tak to by opravdu bylo zajímavé.

Nevím, jak by na to koukali lidé, kteří milovali období, kdy v americkém vedení byla Madeleine Albrightová.

Asi by to byl přesný opak toho, co se dělo tenkrát.

A zase bychom se dostali k tomu, že největší nadšenci by byli největšími kritiky.

>> Mm.

Když jsme mluvili o té národní bezpečnostní strategii americké a o jejím mylném výkladu u nás – který není antievropský, ale antievropskounijní – a my jsme to viděli de facto od toho nástupu nebo opětovného nástupu Trumpa do Bílého domu, kdy v podstatě se de facto nezměnilo: nejedná se s představiteli Evropské unie, Bruselu. Jinými slovy řečeno – ale když už tak jedná, když musí – s vědomím hodnoty tohoto rituálu.

>> No tak ano, to bylo třeba ta schůzka někde v té šatně na golfovém hřišti, kde paní Ursula von der Leyenová čekala, až až bude mít pauzu při hraní golfu, aby tam dojednali tu obchodní dohodu.

Což není třeba jako – řekl bych – důsledně diplomaticky promyšlený útlak.

To je prostě reálný odraz toho, na jakém místě priorit je v téhleté chvíli u tohoto prezidenta Evropská unie.

>> Na druhou stranu je možné si to vykládat i tak, že vlastně ta americká administrativa s Evropskou unií nakládá podle toho, jaká je její řekněme síla ve světě.

Protože kdybychom byli stále velmocí jako Evropa, jak jsme byli – no, tak řekněme, že to dělají nediplomaticky brutálně, ale v zásadě dělají to, co jsme mohli očekávat, což je postupný americký odchod z Evropy, která už pro ně není ekonomickou a politickou prioritou.

Odchod z transatlantického prostoru do transpacifického.

Je to výsledek směřování evropských společností - prostě velkých amerických společností z východního pobřeží na západ, blíž prostě novým trhům budoucnosti a novým bezpečnostním výzvám budoucnosti.

Madlenight mi vždycky říkala: „Pamatuj, že Američani nejsou monogamní."

Tak to tedy opravdu nejsou.

My jsme jako ta bývalá manželka, a v Asii se možná objevují nové mladší nevěsty.

No, my na to koukáme tak jako bývalé manželky.

Říkáme si: „No, počkej, ty uvidíš." Ale on uvidí, no, uvidí něco úplně jiného.

No, co by tak mohl vidět při naší ekonomické síle?

No, při naší ekonomické síle Američané zjistí, že investice v Evropské unii jsou legálně kryté, jsou strašně dlouhé na to, aby vám přinesly zpět patřičný zisk, ale zase si můžete být jistý, že vám je nějaký příští diktátor nesebere škrtem jednoho pera. Že je to tedy pomalé, stabilní, konzervativní prostředí, kde oni mají problém s tím, že by ho chtěli mít ještě konzervativnější.

No, ale ona se Evropa vlastně tímhle způsobem vyvíjí.

Počkejme teďka po výsledcích různých národních voleb, které nám zase změří to, kam se vlastně - jestli taková věc existuje - obecné mínění Evropana přece jenom posouvá blíž k reálnému světu od období nadšených ideologií.

Myslíte, že Evropa, Evropská unie, je jako úplně již věci historie, nebo ne?

Ne, je, jenom se mění takhle.

Kolem roku 1913 jsme ještě pokrývali 70 % světového HDP.

Dneska už je to 16 a bude to asi méně.

Teď musíme si říct, co se s tím dá dělat.

To je vlastně to, kam směřuje vaše otázka.

Ne mnoho.

Protože kdybychom chtěli bojovat ekonomicky s Asií, museli bychom se naučit žít jako Asiati.

Chcete mít 12hodinovou pracovní dobu, chcete mít tři dny dovolené za 30 let nebo něco podobného, tak prostě vzniká koncentrace základního bohatství.

Proto ta Asie jede prostě dvakrát, třikrát rychleji než my, ale platí za to způsobem života, který je do Evropy a pro Evropany nepřenositelný.

My jsme - my jdeme přesně opačným směrem.

Dneska už všichni chtějí mít home office a ano a ne a nepracovat tolik.

No, otázka je - je-li to udržitelné, když ten tlak zvenči bude stoupat.

Ono to částečně udržitelné je, protože najedeme na úplně jiné technologie, které umožní věci, které prostě v roce 1890 na pásu byly nepředstavitelné.

Nicméně taková naše představa, že se máme jako nějak špatně, není to pravda.

Máme se až příliš dobře v poměru k tomu, jaký je náš výkon.

A měli bychom si v první řadě nekazit svoje vlastní výsledky.

Já dám prostě klasický příklad.

Není možné, aby Evropa udržovala ceny energií, které jsou výrazně vyšší než ty americké a katastrofálně vyšší než ty asijské.

To vám všechny vaše výrobky zdraží natolik, že byste musel vyrábět něco, co nikdo jiný na světě nevyrobí.

Jinak to za tyhle ceny nikdo nebude kupovat.

No, jo, jenom a jsme u toho.

Ano.

A jsme u Green Dealu. My jsme chtěli ten demokratický plyn, přece, že jo, ne ten diktátorský.

Ale plyn, molekuly plynu nemají národnost a tím méně mají ideové přesvědčení.

Samozřejmě, že je to ekonomická zbraň a nás prostě bezpečnostní situace dohnala ke krokům, které byly pro hospodářství úplně katastrofické.

Pamatujete si na 21% inflaci v České republice, v zemi, která vždycky mívala 2–3 %?

Ano.

Čili my do budoucna se budeme muset být schopni sami sebe ubránit před vnitřními i vnějšími tlaky, zaměřit se na to, co je skutečně důležité a z pohledu Evropské unie to třeba - já to řeknu na drsno - to fakt není dekarbonizace, to je prostě ceny energií kombinované s tlakem na migrační politiku.

Ve chvíli, kdy budu mít tyhle dvě věci jako Evropan tak, že si řeknu, je to v pořádku, s tím se dá žít, s tím mohu konkurovat, tak samozřejmě okamžitě začnu dekarbonizovat, protože to je správná věc, ale musím si umět vybrat priority.

Vidíte to teďka, kdy náš dlouhý zápas o změnu systému emisních povolenek se prostě podařil z části.

Ale stále ještě lidé nechápou, že má-li limit - člověk peníze na obranu, musí si je vydělat.

Aby si je vydělal, musí mít prodejné výrobky.

Aby měl prodejné výrobky, musí mít dostupné množství a ceny energií.

Jinak to nejde.

To je matematika.

Ano.

No, ještě pokud jde o tu naši zemi, o Českou republiku - já registruju různé pohledy a debaty nad tím, kam bychom tedy z hlediska toho, řekněme, geopolitického směru se měli vydat.

A mnozí právě upozorňují na to, že vzhledem k tomu, v jakém stavu je ta Evropská unie ve smyslu toho centra Bruselu a toho, co prosazuje, že zatím jaksi tu změnu - byť v některých ohledech pomalu - přichází, ale ne - znovu objevil Brusel jadernou energii.

No, ale že bychom tedy měli především se orientovat na Spojené státy, na trumpovské, republikánské Spojené státy, kde vlastně i dnes máme v Praze politickou reprezentaci, které konvenuje to zaměření na národní suverenitu, svobodu projevu, prostě pragmatismus v zahraniční politice a méně na ten Brusel. Což naopak ti - ti bývalí transatlantisté - naopak se teď přeorientovali z toho Washingtonu na Brusel, že jo.

No, zase ono by to bylo krásné, kdyby to technicky šlo, ale prostě Českou republiku - ať má jakýkoli politický názor většinový v té chvíli - nepřetransportujete do Texasu.

Prostě ne.

My jsme středoevropský stát, který musí mít co nejlepší styky a kontakty se svými sousedy a musíme mít - řeknu takové - prosím slovo - takový výtlak v bruselském ústředí, abychom tam podporovali ty proudy, které z nás do budoucna udělají konkurenceschopnější entitu v asijském století.

Je pravda, že ten Brusel reaguje pomalu, ale reaguje. Už konečně začíná vnímat i ty lidi, kteří tím pádem musí popřít sebe sama - vis, jaderná energie.

To je ukázka toho, že to jde. Je to pomalé, ztrácíme roky, ale konečně to běží trochu správnějším směrem.

Nevzdávejme to, protože vaše politika je vždycky v první řadě tvořena geopoliticky vaším místem na mapě.

Stejně jako nemůžeme Evropu mít bezpečnou bez amerických bezpečnostních záruk - jenom musíme na to teď víc přemlouvat - tak se nemůžeme přestěhovat všichni do Spojených států, byť třeba jenom myšlenkově.

Prostě to nejde.

Jsme středoevropský desetimilionový stát, pro který z ekonomického pohledu zásadní trh budou vždycky velké západoevropské ekonomiky.

Je nesmysl házet všechno do jednoho košíku.

To vám neudělal žádný schopný investor v tomto století.

Musíme mít vajíčka v Americe a musíme mít vajíčka v každém z evropských států, tak aby vždycky do České republiky přišly ty dividendy z té části, která kvete.

Hm.

Pokud jde o naše geografické umístění, tedy střední Evropu, do jaké míry podle vás dává pro nás jako Čechy, Českou republiku do budoucna smysl se soustředit více na středoevropskou spolupráci, třeba na Vyšegrádskou čtyřku, ale možná potenciálně na nějaké její rozšíření nebo třeba jiný formát?

Je to takhle. My se tomu nevyhneme. I kdyby se nám to nelíbilo nebo to v některých okamžicích nefunguje – a takové okamžiky byly – tak jsme z toho nikdy nemohli úplně vycouvat. Prostě geopolitika je vaším osudem.

To, co bychom asi měli dělat, děláme, pokoušíme se dělat, je dosahovat v některých tématech takové shodnosti východní a západní Evropy, abychom měli dostatečně velkou většinu, mnohamilionovou, čtyřicet, šedesát milionovou, při rozhodovacích procesech v EU. Protože sami tam možná něco Polsko prosadí samo se svými čtyřiceti miliony, ale nikdo z nás ostatních s deseti miliony nebo ještě menších nemá šanci. My opravdu musíme jít v bloku a zatím jsme nikdy pořádně nebyli schopni ten blok využít v Bruselu tak, jak bylo třeba.

To je myslím velký úkol do budoucnosti celé naší části Evropy, protože my si některé věci v téhle části Evropy myslíme stejně. Třeba všichni jsme tam do Evropské unie vstupovali zhruba ve stejný okamžik, ale nebyla to tato Evropská unie. To, co jsme chtěli, byla Evropská unie jako návrat do Evropy. Mysleli jsme tím Evropu roku 1980. Nemysleli jsme tím Evropu, kde se nadměrně zvýšilo množství Senegalců a my je chceme taky. To tedy jako nechceme.

Ano.

No, ještě jedna otázka. Tím bych se vrátil k tomu úvodu a tedy především k vaší nejnovější destinaci – OSN v New Yorku, sídlu OSN.

Do jaké míry, protože vy jste určitě sledoval víc než já ty různé debaty v minulosti o roli organizace Spojených národů. Dokonce někteří ministři bývalé vlády chtěli vystupovat z OSN kvůli nějakým hlasováním, která se jim nelíbila.

Myslíte si, že v tom, jak se ten svět mění, že by ta role OSN mohla naopak posílit v něčem, protože prostě jiné fórum, kde by se kopírovala všechny státy světa se svými členy, neexistuje a představa, že by mělo vzniknout jiné, je úplně nerealistická?

Ano, ale všechny pokusy o zřízení něčeho jiného, jako byl třeba Board of Peace, úplně nekvetou. To si řekněme.

Ano. OSN samozřejmě odráží mocenský stav světa po roce 1945. Už neodráží současnou situaci. Bude muset dojít k výrazné reformě.

Mimochodem, abych hájil OSN, já neznám jinou velkou organizaci, která by meziročně snížila svůj rozpočet o sedm procent.

To jako v Čechách moc nezaznělo. OSN se to podařilo. Stačilo prostě některé dublované procesy snížit. Když v bruselském ústředí máme dneska čtyřicet pět tisíc úředníků...

V OSN je to třicet pět tisíc, pokrývá to celý svět a je to vlastně rozdělené ještě mezi New York, Ženevu, Nairobi a další místa, kde jsou různé agentury. Takže v porovnání efektivnosti – nechci nic říkat, jenom naznačuji.

OSN má nenahraditelnou úlohu seizmografu. Když se u vás něco stane, každý z nás – ať sedíme tady nebo v Bujumburu – má pocit, že to na to kouká celý svět. Jediný způsob, jak si změříte, jestli to opravdu někoho zajímá, je, jestli na to a jak zareaguje organizace Spojených národů. Ta vám ukazuje relevantnost vašeho problému a konfliktu. Kdyby nedělala nic jiného, tak už kvůli tomuto to za to stojí.

Navíc OSN se musí starat o konflikty, které nejsou dnes v novinách, aby tam nebyly zítra. Málo se ví, že třeba Rada bezpečnosti, která jakoby nic nedělá, protože se to vždycky zavetuje, ve skutečnosti má na starosti jedenáct aktivních vojenských operací s třiapadesáti tisíci vojáky – armáda OSN, pětapadesát tisíc vojáků ze sto sedmnácti zemí. To je prostě obrovský kolos.

A já vím, že není prioritou této země, jak vypadá stav v nesvářených kmenech na východním Kongu. Ale když tam to pořádí nebude, tak se to dostane do stavu, že se na nás přijdou podívat, protože doma to nebude žitelné.

Pane vyslanče, mockrát vám děkuju za návštěvu. Přeji šťastný let do New Yorku za pár dní a doufám, že až zase zavítáte do Prahy, tak si na nás a naše diváky uděláte čas.

Já děkuji po delší dobu vašim divákům za pozornost a čas si určitě udělám.

Mockrát díky.