V jakém režimu chceme žít?

Ale jako čeho si všímám, a to je obecný – a ono nám to vlastně přichází právě z Evropy nebo z toho Evropského soudu – tak to je obrovský aktivismus soudců, jo.

A já to vlastně sleduji spíš tady na té úrovni právě toho evropského práva, kdy my vlastně pořád fungujeme léta podle stejných smluv, které prostě jsou v nějakém znění, novelizované Lisabonské smlouvy.

Dobře, ale nepohli jsme. My jsme jako jednotlivé členské státy nepředali další pravomoci nikdy za poslední léta. A přitom si ta Evropa prostřednictvím toho soudu – stále víc a víc, hlavně Evropská komise – usurpuje ty pravomoci.

Je tady další host Marián Baran.

Otázky i odpovědi jsou před námi.

Vážení diváci a všichni přátelé, milí přátelé TV Česko, já vás vítám u tohoto rozhovoru, kde mé pozvání tentokrát přijela paní doktorka Jana Turoňová, členka spolku Svatopluk. Vítejte.

Dobrý den, děkuju za pozvání.

Tak vy, paní doktorko, patříte mezi takové aktivní naše spoluobčanky. To je skvělé. To vždycky je něco, co mám z toho radost. Začínáte nějak nebo politicky nějakým způsobem působíte. Co způsobilo to, že jste začala něco v tom politickém slova smyslu, v tom veřejném něco dělat?

Tak já jsem vždycky se zajímala o veřejné dění, o politiku a nebylo mi vůbec lhostejné to, co se odehrává kolem mě. A přišlo mi to vlastně jako přirozené, jo. A mně se asi v životě spojily takové dvě věci: jednak mě trochu už odrostly děti a zároveň přicházel covid. Jo, takže to bylo vlastně takové téma, kdy jsem si já uvědomila, že není úplně všechno v pořádku, nebo tak, jak je nám předkládáno. Určitě jsem nebyla sama tam. Vím, že takových lidí byla obrovské množství. A dnes vlastně se z těchto lidí dá mluvit o nějaké alternativní scéně. Takže jsme se vlastně až tak institucionalizovali. A takže se to stalo i se mnou. No a od té doby vlastně veřejně působím. A to veřejné působení k té politice už má blízko. No, takže tak. Ale já vždycky říkám, že ta politika je pro mě opravdu taková činnost s vyšší hodnotou, jo. Jako to je, čemu já říkám politika, jo. Takže takových spoustu lidí, co chtějí po funkcích a chtějí je za každou cenu získat a potom si v podstatě nějak přilepšují v tom svém životě – tomu já úplně politika neříkám, jo. Ale tak jenom abych uvedla na pravou míru, co já za tím slovem vnímám.

No tak to máte pravdu, že jsou takzvaní funkcionáři, co jdou po tom postu a jde jim o to těžit z peněz, z veřejných peněz. Ale o nějakou skutečnou dobrou službu, prospěšnou, užitečnou jim nejde. To jsem rád, že srdcařka jste v této věci a že nejste taková filozofka funkcionářka. To určitě nejsem.

No, ale já myslím, že někdy nejde jenom možná o ty peníze v těchto skupinách, ale i vlastně o takové to uznání okolí, být součástí té správné společnosti, té elity. A co si budeme říkat, vlastně od covidu – my, co jsme na té scéně jako alternativní, ono se teda říká dezolácká, kdoví jaká – ale já rád používám spíš to seriznější prostě alternativní scéna. Tak my tohle nemáme, že je to uznání. A tam se nějaké o nějaké moc společenské prestiže mluvit nedá, jo. Takže ta politická aktivity v tom mainstreamu vlastně přináší nejen třeba ten zisk jako ekonomický, finanční, ale právě i ten společenský. No a to je vlastně něco, co i ti politici, kteří jsou dnes z té alternativy a jsou třeba v poslanecké sněmovně, si taky neužívají, jo. Jsou taky strašně ostrakizovaní, pronásledovaní, jo. Takže ono to určitě není snadné, no. Tak se taky si vážím těch lidí, co do toho jdou. No prostě nemají ty ovce, no, většinové společnosti nebo té víc veřejné společnosti. Otázka je, co je jako većinová společnost, že jo. Tam jde spíš o to, co je víc slyšet a co je víc vidět. No, rozhodně ty hlavní média jsou prostě v jiných rukách než na té alternativě. No.

To je pravda. My jsme zmínili ten spolek Svatopluk.

Helejte se, to je spolek, který málokdo zná. Co vlastně byste o něm nám mohla všem říci z vašeho pohledu, doktorky Jany Turoňové? Vlastně, o co tomu spolku jde, na čem pracuje, jaký má nějaké vize, cíle, záměry? Jestli to můžete přiblížit divákům.

Tak já jsem vlastně v tou dobu, když jsem se dostala do veřejného života, poznala právě Svatopluk. On se úplně čerstvě zakládal. Já jsem tam nebyla úplně od začátku, ale vlastně po pár měsících už jsem tam stoupla. A co se mně na něm líbilo, tak to byla hlavní myšlenka, která je vlastně dodnes. A to je propojení z pravo-levého spektra, jo, politického. To znamená lidí, kteří víc uvažují o tom světě, o politice levicově, i těch, co uvažují pravicově. Tak tam se vlastně vyzdvihují ta témata, která tyhle dvě skupiny spojují, jo. Ono se třeba dneska hodně říká, že dělení na pravici, levici není podstatné. A což do určité míry je pravda. Ale právě ve Svatopluku jako pořád toto dělení respektujeme. Ale z obou těch táborů vlastně vybíráme ta témata, která potom nám tu společnost dělí. Na tu liberální nebo neoliberální, progresivistickou na jedné straně, a na druhé straně tu konzervativní, tradiční, hájící svrchovanost. A takový ten, jak já říkám, zdravý selský rozum, jo. Takže my tam opravdu máme lidi z různých spekter. Ale spojuje nás právě tento zájem o Českou republiku a o naše zájmy. Snažíme se vlastně vůbec definovat, co jsou zájmy České republiky, našich občanů. Mluvíme vlastně o takových třech hlavních pilířích, jako je prosperita, bezpečnost a právě ta svrchovanost. Přidáváme k tomu odvahu taky, která je vlastně potřeba k tomu všemu, abysme tohle mohli získat. No a Svatopluk je vlastně spolek, ve kterém jsou i lidé, kteří se o politiku zajímají, jak pasivně, tak aktivně. Takže tam máme i aktivní politiky. A to právě z toho spektra pravo-levého, vlastně nejbližší ty politické strany. Když bych to měla říct konkrétně, tak nám jsou vlastně dnes ty strany, co jsou kolem SPD, co s nimi vlastně jsou v tom poslaneckém klubu. To bylo vlastně na té jedné straně. A vlastně na druhé tam byli lidé, co byli kolem vzniklého a potom fungujícího Stačilo. Takže to byla taková naše oblast.

Ale máme tam občas i lidi z ANO a takové, co jsou jako, jak bych řekla, trochu rozumnější. Tak tam máme i je.

A potom je tam samozřejmě spoustu lidí, kteří vůbec nejsou z politiky, nebo nechtějí s ní mít nic společného, ale vlastně hledají v té naší společnosti zpřízněné duše, zpřízněné lidi, se kterými můžou mluvit o svých názorech, které z pohledu liberálů a progresivistů nejsou správné. Tak oni tam vlastně nachází lidi, kteří s nimi nebo kteří je považují za to, že jsou v pořádku.

Asi bych to tak řekla.

Ono je to i jeden z nejčastějších důvodů, proč lidé do našeho spolku vstupují – to společenství podobně smýšlejících lidí.

Takže my jsme opravdu živé společenství. Vedle těch přednášek a besed děláme i společné výlety a teďka třeba poprvé budeme dělat i cyklovýlety. Takže my tam opravdu protínáme spoustu společenských dimenzí.

A je to hrozně zajímavé.

Jak teďka třeba na podzim máme několik projektů nebo dva takové velké projekty.

Jedním je velká mezinárodní konference, kterou děláme, a ta je vlastně na téma střední Evropy, protože to považujeme za důležitou spolupráci zemí střední Evropy a současně ve vztahu k zemím BRICS a ke globálnímu jihu.

Takže to nás vlastně čeká za týden, za necelý týden.

To je taková první mezinárodní konference, kterou pořádáme.

A potom rozjíždíme taky svůj mediální projekt – budeme mít nový.

Doufám, že takhle na té alternativní scéně máme dost prostoru.

A myslím si, že musíme dělat náhrady právě těm českým televizím.

Takže do toho se víc pouštíme, protože máme YouTube, kde děláme Svatopulkový trialogu. To jsou spíš takové odborné besedy a chceme to trošku rozšířit.

Takže máme těch aktivit hodně a hlavně mám radost, že nám pořád přichází noví členové.

My máme vlastně už přes 1100 členů, aktivních, co nám opravdu zaplatí členský příspěvek a jsou prostě u nás nejenom tak, že někde něco odkliknou, ale je to opravdu takhle udělané, což je už velké společenství lidí, se kterými pracujeme. Vlastně jsme se rozvinuli nejenom po České republice, kde máme regionální větve skoro už ve všech krajích, ale máme už ty regionální buňky i na Slovensku – dokonce dvě. Už jsme se v minulém roce dostali i na východní Slovensko a všude to prostě funguje.

Máme tam šikovné správce, takže je to takový velký moloch. A já jsem s tím vlastně hodně spjatá, protože tuhle organizaci – tu vnitřní, tu vnější – mám na starosti. Takže pro mě je to opravdu každodenní aktivita řízení poměrně velkého spolku.

Myslím, že jsme větší než občas nějaká politická strana, pokud jde o členskou základnu. Jsou tady i menší politické strany, které nejsou moc vidět.

>> Na jednu stranu díky bohu za to, že tam můžou taky růst lidé a časem se uvidí, jestli se to tak rozroste nebo jestli se propojí s nějakou větší skupinou.

Já občas sleduji vašeho předsedu, profesora Druláka. Tímto ho teda zdravíme.

>> Ano, ano, zdravíme.

>> A musím uznat, že patří mezi lidi, kteří za prvé disponují solidními znalostmi, což se u každého profesora v Česku naprosto říci nedá. Asi to nechci více rozvádět. A zároveň disponuje něčím cenným – schopností nad těmito znalostmi v určitých kontextech přemýšlet.

Což když se podíváme na mainstream nebo na takové politické sestavy, které v posledních 10–15 let nám vládly, tak i v těch volbách jsou tady nějaké jejich sliby, jejich tvrzení. Vesměs mainstream moc neřeší, nerozvíjí myšlenky a tak dále. Ale vlastně potom ten volič je čistě v pozici, že by měl papouškovský tleskat nějakému tomu vůdci, vůdcům. A to je špatně.

Takže dobrou práci děláte v Svatopulku. Myslím si, že proto ne nadarmo to nějak roste, protože my Čechové, Moravané, Slezané i Slováci rozpoznáme dobré věci. To my na to máme čuch.

Takže si myslím, že to takhle je.

No, jak sám jste spokojená s tím stavem naší společnosti v kontextu nějakého hodnocení od roku 1989, kdy nám skončil nějaký režim, měli jsme nějaké naději, nějaké vyhlídky? A kam jsme se to dostali? Kde jsme jako společnost z vašeho pohledu?

No, to je taková těžká otázka – to je shrnout toto období.

No, já jsem v roce 89 byla malá. Takže si na tu atmosféru vlastně nepamatuju.

Takže já vždycky poslouchám to, co poslouchám od ostatních, ale vlastně jsem pochopila, že tam byly obrovské naději. Že tady bude demokracie, svoboda, že se přiblížíme západu a budeme v podstatě na té úrovni. A teďka jenom šlo o to, kde to bude za dva roky, nebo prostě za osm, za deset let.

A teď se to vlastně očekávalo.

No a vlastně ono to nějakou delší dobu vypadalo, že vývoj je v pořádku, i když si pozornější všímali, že asi ne. Ale vlastně by se dalo říct, že to tak vypadalo.

No a od roku 2014–15, kdy začala velká migrační krize, ta první velká migrační vlna, se vlastně ukázalo, že to tak není. Že se tady hraje nějaká úplně jiná hra. A to i pokud jde o Evropskou unii, do které jsme se chtěli dostat. Samozřejmě s tím vším to souviselo, s tím naším pozitivním a úžasným vývojem.

A teď se vlastně najednou ukázalo, že to asi nebude o prosperitě Evropanů a jejich blahobytu. Že tam je něco jiného.

No a vlastně se, když to řeknu jednoduše, pro mě ukázalo, že my jsme nikdy neměli být plnohodnotnou součástí Evropy, Evropské unie. Že jsme neměli být rovnocennými partnery, ale opravdu že jsme měli být tou kolonií, jak krásně říká i naše spoluzakladatelka Svatopulku Ilona Švihlíková. Jak jsme se stali kolonií – ona to tak krásně popsala. Knížka už je, myslím, přes deset let stará, ale ona to tam už před těmi deseti lety naprosto perfektně popsala, kam jsme se vlastně dostali.

No a tady jsme.

A teď jako já mám pocit, že od té chvíle, kdy začal ten covid, válka na Ukrajině, tak najednou se to začíná říkat úplně otevřeně, začíná se to říkat úplně veřejně, což je vlastně na jednu stranu strašně pozitivní.

Já jsem za to jako hrozně ráda, no, ale taky to přináší tu obrovskou agresivitu ve společnosti, jo, a ten obrovský rozpor.

A teď vlastně jde jenom o to, jestli dál budeme tou kolonií, jestli se nám to bude ještě prohlubovat, komu nakonec bysme teoreticky měli sloužit, jestli to teda má být v Německu, jestli to má být Brusel, co se vlastně vůbec bude dít s těmi evropskými institucemi, nebo Amerika, jestli to má být.

Jo.

A nebo jestli se budeme hledat tu svojí cestu, jo, v těch obrovských vlastně geopolitických změnách, které kolem nás probíhají.

No a to je zase další věc. Když jsme mluvili o Svatoplukovi, my máme prostě tu vizi té vlastní cesty, jo, ale zase s tím uvědoměním, že jsme státek malý oproti ostatním nebo malý, no, takovej jako střední, ale v podstatě jako slabý oproti ostatním těm velkým a že k tomu potřebujeme pro tu emancipaci partnery.

No a tak, kde vlastně jít hledat, jinde než ve státech, které jsou kolem nás a mají vlastně podobné problémy.

Nějak jsme historicky provázáni, nějak jsme už na sebe zvyklí i v tom dobrém, i v tom špatném, víme třeba, co o sobě čekat.

Takže tam je vlastně ta možnost vytvořit si vlastní budoucnost, no.

Což je teda běh na dlouhou trať, no.

Tak takhle já to jako zhruba vidím, no – prostě naději, která se nenaplnily a ukázalo se, že nikdy se ani naplnit neměly.

Tak to vnímám.

No a beru to jako výzvu v podstatě pro tu naši generaci nebo pro tu moji generaci, jo, trochu třeba mladší, starší, prostě všechny, které jsme tady v tomto věku.

Hm.

No, tak ono v tom 89. Značná představa byla teda kapitalismus, který tady byl pouzen i pik let.

Dojeli jsme teda na tu dotační ekonomiku, kterou jsme tam nechtěli nikdy.

To se nějak s námi odehrálo.

No a myslím si, že vlastně se stalo takové to předání toho řízení do nějakého Bruselu a podobně.

A my jsme asi před takovým rozhodnutím, si to řízení vzít zpátky a řídit si stát a spoustu věcí primárně sami a nedávat to někde. Zkrátka, jako Rusko – určitě je dobré s nimi budovat dobrý vztahy beze sporu.

A nebo je, jo, Německo, Brusel – chceme mít dobrý vztahy, ale nechceme dělat pracovní tábor komukoli.

A možná je dobré, že teda vyšlo na světlo boží, že jsou takové mnohé plány a záměry s Čechy, Moravany, Slezany, Slováky – tu kolonii z nás dělat, ten pracovní tábor z nás dělat – a to asi je taky takový procitnutí, vypřísnění se.

No, dobrá.

Určitě.

No, hajte se.

A co myslíte si, že se nám vysloveně jako společnosti nedaří v tom období, ve kterém jsme, nebo s čím jste nespokojená?

Já si právě myslím, že se docela daří té společnosti, že oni jsou vlastně jako – většina lidí je docela spokojených, jo. Když se teda trochu přesuneme třeba k výsledkům voleb do Poslanecké sněmovny, což byla taková ukázka vlastně poslední, co jsme mohli vidět, tak se podívejte, že máme společnost rozdělenou na třetiny, jo?

Máme tu jednu, která prostě byla naprosto spokojená s politikou Petra Fialy, pětikoalice, jo, potom by to byla čtyřkoalice a tak dále. Já k nim pirátů počítám.

To znamená, ti byli naprosto spokojení.

Ti lidé tady jsou pořád.

Teďka mezi nimi akorát dochází k takovým trochu pohybům, protože ta ODESKA přece jenom se nějak rozpadá a ten Kuba, myslím hejtmana Kubu, si udělal nějaké nové uskupení.

No tak teďka takoví ti zarytí odcházejí k tomu stanu možná.

Jo, takže to jsou nějaké pohyby pořád uvnitř tohoto názorovém hodnotovém táboře.

Tak to máme jeden, jo? Za mě jako katastrofa.

No a potom máme druhý, tak to je podle výsledků – to je Andrej Babiš.

Ano.

A potom je ta třetina té alternativy. Ale já bych se jako zastavila u Ano, jo, u Babiše.

Tam totiž byla vlastně ta jeho kampaň v podstatě jako velmi chytrá, velmi dobrá, protože on říkal: ano, jsou tady problémy, kritizoval prostě ty věci, ale vlastně lidem řekl: „Ale není to tak hrozné, nebojte, já se o to postarám, já to nějak vyřeším, můžete to nechat být, nebudeme revolucionářit, jo, nechceme prostě ty velké rozpory a bude to dobrý." No, jako vidíme, že není to dobrý, jo.

Teďka třeba téma velkých akceleračních zón – vidíme, kolik akceleračních zón, jaké obrovské množství jich pořád máme my v České republice a co třeba dokázali Slováci.

Slováci je dokázali dost snížit.

My ne.

To znamená, není to zas velká změna, ale když si vezmete tu podporu, tak ji měl obrovskou.

To znamená, že lidem vlastně je pořád hrozně dobře.

Oni jsou vlastně docela spokojení.

Oni si uvědomují, že dost velká část si uvědomuje, že nejsou věci úplně v pořádku.

Nelíbí se jim ten Green Deal, spalovací motory, že se mají rušit, že se vůbec průmysly ruší, že mají být třeba ty větrné elektrárny a další věci, ale nepociťují ještě takové problémy, aby něco strpěli pro změnu, aby jim to bylo, aby strpěli něco nepříjemného, jo.

Protože ve chvíli, kdy my si začneme brát zpátky, jak vy jste říkal, tu naši, to naše řízení, tu naši suverenitu, no, tak to je boj, jo.

Já neříkám boj jako vojenský, ale je to prostě boj s Bruselem, jo.

A teď ten boj je nepříjemný.

Když se podíváme do Maďarska, ten boj znamenal, že prostě nedostávali peníze, že prostě na spoustu věcí nebylo.

Bylo to taky něco, co nakonec prohrálo Orbánovy volby, protože ti lidé si mysleli, že jim bude líp, když jim tam přijdou prostě ty miliardy, které tam byly někde zastavené, jo.

Takže a tohle všechno, pokud lidé chtějí změnu, tak musí být připraveni.

No a to oni nejsou podle mého názoru, jak jste se ptal.

Takže si myslím, že pořád nepociťují nějaké velké problémy.

I když se tomu divím, protože ono stačí pořád chodit do potravin a nakupovat a tankovat a myslím, že tam pořád vidíme, že máte v košíku to stejné, ale pořád se platí víc a víc, jo.

Tak nevím, kde už potom bude ta hranice, že si řeknou Češi: hele, todle už se nám nelíbí, jako jo, možná by bylo fajn podpořit a dát třeba hlas někomu, kdo je radikálnější v těch změnách, jo, protože ono to není... ta určitá radikalita není úplně příjemná, no.

Ono se to ne dobře poslouchá.

No, tak řada lidí je navázaná na ty skupiny, které profitují z těch dluhů, které se dělají republice a oni z toho jsou zajištění.

A to je docela značná skupina lidí, kterí vlastně přemýšlí stylem: „No, tak to zaplatí zase živnostníci a podnikatelé, ty to vydělaj a nám přerozdělej peníze, my si platíme svoje hypotéky a tak dále. Náš problém to není, ať to odmaká zase tady ta skupina, která tu ekonomiku táhne."

Potom tady máte 600 000 lidí v exekuci. Zhruba to je 2 miliony lidí, na které to má vliv. Na ty rodiny, kterí myslím, že očividně spokojení nejsou. Řada z nich už nemá práci, mají poškozeného zdraví po covidu, různé zdravotní potíže. A to si myslím, že – a vidím, no – a potom je tady dost taky určitá skupina lidí, kterí to vidí realisticky a nechtějí tedy pokračovat jako nezodpovědně. To znamená sekání dalších dluhů. A protože to je způsob k likvidaci republiky, k zotročení. Že vidí dál než za rok, že jo.

Takže takhle trochu je situace. Co byste si přála, aby se nám v Česku podařilo? Jaký nějaký rámec? Vy jste právnička, že?

Jak to vidíte v tomto smyslu? Fungujeme dobře po stránce vynucování práva nebo jak jste spokojená i s justicí? Teď jsem nedávno mluvil s panem profesorem Gerlochem. Jak tady vidíte ty soudy a tak dále, jak to tady šlape?

Tak pan profesor Gerloch – to je právě ten, který v tom právu žije. Já jsem právníčka, studovala jsem a potom jsem se věnovala mezinárodnímu právu, evropskému. Mě to vlastně hrozně zajímalo a tam jsem se seznámila nebo potkala s mediací. Takže já vlastně dneska jako právnička pracuju hlavně s lidmi, kterí jsou právě mimo ten soudní systém, protože mediace je něco, co je alternativní způsob řešení sporu.

Tam je to ten moment, kdy ještě lidé nejdou k soudům a snaží si pod svojí vlastní kontrolou ten spor – mluvím o soukromoprávních sporech – si ho vyřešit. Takže tohle mi přijde třeba smysluplné v tomto pomáhat. A to docela funguje, ale třeba jak říkáte, jakoby v jakém jsme stavu, no, tak prostě když si vezmete ty spory třeba, tak ta mediace je naprosto marginalizovaná. Protože vedle toho ta obrovská advokátní lobby prostě dostává si ty lidi pěkně do těch sporů a do těch soudů a dlouho si je tam jako hybku má z toho dost peněz. To je u nás strašně ještě rozšířené a moc vlastně nejsme jakoby připravení mentálně. Češi nejsou mentálně připraveni na to, aby sami bez soudce, bez nějaké třetí autority rozhodovali ty spory.

No, ale to je vlastně něco v rámci jejich psychiky, jejich nastavení. No jinak, tím, že nejsem advokátka, tak já s těmi soudy prakticky nemám zkušenosti, kromě jenom toho, kde se to s tou mediací dotýká. Ale čeho si všímám – a to je obecné – a ono nám to přichází právě z Evropy nebo z Evropského soudu – tak to je obrovský aktivismus soudců. A já to sleduju spíš tady na té úrovni právě toho evropského práva. My vlastně pořád fungujeme léta podle stejných smluv, které jsou v nějakém znění, novelizované lisabonské smlouvy.

Dobře, ale nepohlí jsme. My jsme jako jednotlivé členské státy nepředali další pravomoci nikdy za poslední léta. A přitom si ta Evropa prostřednictvím toho soudu, stále víc a víc – hlavně Evropská komise – usurpuje ty pravomoci. A to je jedna z věcí právě, kde my ztrácíme tu naši svrchovanost, kde se vzdáváme. A naši politici to dělají. A nejenom politici – dělají to i zaměstnanci ministerstev. Dělá to celý ten náš vnitrostátní byrokratický aparát vlastně ve spolupráci s tím evropským.

Takže když bych měla něco, co mě pálí nebo co si uvědomuju, tak je to přesně tady tohle. A bohužel se ten soudcovský aktivismus učí vlastně i ti naši soudci vnitrostátní. My totiž máme kontinentální právní systém. To znamená náš soud se rozhoduje podle právních předpisů, vykládá právo. Ten anglosaský svět je jiný. Tam soudce právo tvoří. To je prostě takový základní rozdíl.

A vlastně na půdě Evropské unie se nám tím, že tam byla Velká Británie – už asi dneska není, ale tam dlouho byla – tak se nám vlastně tyhle dva velké systémy právní střetli. A tam začala takováhle kombinace, že soudce – myslím ty evropské soudce – rozhodují podle předpisů, ale současně mají ten výklad toho práva a tvorbu práva. A to byl takový zvláštní mix, na který my jsme nebyli zvyklí. Náš klasický kontinentální soudce na to nebyl zvyklej. Ale oni si na to už dneska zvykli a ty mladé generace jsou na to zvyklí. A oni nám to zanášejí i do těch našich soudních síní.

A teďka nemluvím o sporech třeba obchodních, ale mluvím o těch, které tady zažíváme a zažíváme pořád – o těch politických. Protože my víme, že od dob covidu pár politiků soudních řeší, a tam se přesně tento aktivismus a tento princip přenášel. Takže tohodle si všímám.

Jo, ale ono je to zase spíš z toho pohledu právě té politické a veřejné aktivity, no. Protože tohle tam prostě je, no. Takže i samozřejmě tohle je potřeba upravovat, no.

A my jsme vlastně nedávno ve Svatopulku udělali takovou – jak bych to řekla – takovou odvážnou akci. My jsme vlastně vyhlásili potřebu změny režimu. Jo, ono to zní strašně. Ono to zní provokativně, protože slovo režim je v našich podmínkách – českých – spojeno s obdobím před rokem 1989. To znamená s komunisty. Prostě když se řekne režim, tak každý vidí totalitu, komunisty, nesvobodu, cenzuru, všechno tady tohle. Jo.

Takže my když jsme říkali, chceme změnu režimu, tak to najednou působilo: „Aha, tak oni chtějí zpátky tam, všechno tam," což je samozřejmě naprostá hloupost. Režim je naprosto univerzální slovo naší, na našeho i ústavního práva vůbec jako státovědy. Režimy jsou různé, jsou demokratické, jsou totalitní, mají prostě mnoho podob. Ale je to furt provokativní, jo.

Takže my jsme tohle udělali, a vydali jsme k tomu dvě knihy. Jedna je vlastně víc o teorii, o těch institucích, právě o tom, co by se mělo měnit. Máme tam právě i ten soudcovský aktivismus, změnu justice, ale samozřejmě i všechny další oblasti – školství, ekonomika, zemědělství, mezinárodní politika. Prostě všechno.

Ehm nebo takový ten všechno, to taky zase přeháním. Prostě ten základ, jo, takový ten základ.

Prostě ukázat, co je tady špatně, co by se mělo měnit, s tím záměrem, abysme byli svobodnější, abysme si víc rozhodovali o svém životě, o našem státě, o našich zájmech, o našem národě.

No, takže i tomuhle jsme se věnovali. A vlastně jakoby věnujeme pořád, no.

Tak jo, tím jsme poškádali i mainstream. Teda jsme byli i na novinkách.

>> No, myslím si, že děláte dobrou práci. I ta vydavatelská činnost, to je taky potřeba. Jako je tady mnoho věcí, o kterých se zkrátka veřejné debaty nevedou. Nemluví se. Jo, mainstream to nebude zvedat, nebude to otevírat. Takže díky bohu, že takhle, odspodu se různé věci rozhýbávají.

A myslím si, že trochu ten hlad těch lidí, aby se zajímali a zjistili víc, zjistili, jestli vlastně nejsou lepší cesty, jo, lepší varianty, že tady jsou. A je fajn, že jste na značkách a že něco takového vytváříte. To je super. Jsem za to rád. Jsem za to vděčný.

Můžete mi poslat i nějaký link? Já bych ho dal potom pod video třeba, kde ti lidé najdou nějaký webový pluk nebo nějaké ty knížky, kde by si mohli podívat.

Dobře.

>> No, jako co si budeme říkat? On třeba i ten nakladatel, který nám ty knížky vydává, tak má prostě problémy, že jo. Od chvíle, kdy nám začal vydávat ty knihy, tak ho z jedné distribuční sítě, jako ostatní ty, protože má nakladatelství, tak úplně odstavili, jo. Takže ono to jako není jednoduché.

Jo, já nemám moc ráda takové to srovnávání, že třeba jsme žili v době, jako to bylo. Jo, a teď se říká – kdy. Jo, ale to neznamená, že živijme úplně v době svobodné, jako v takovém svobodném období. Není to tak, jo, jako kdo se samozřejmě do ničeho nepouští a nekritizuje, ten problémy nemá. Ale ti lidé, kteří ano, kteří jdou po tom současném režimu – já jsem mluvila o tom i když byla ještě fialová vláda, i o takovém fialově režimu – prostě mluvím o současném režimu, mluvím o režimu po roce 89. To byl režim před rokem 89, po roce 89. Takže vždycky je to nějaký režim a ten současný režim má samozřejmě taky svoje nepřátele, jo.

A prostě když se mu někdo znelíbí, tak se dokáže aktivovat. Jo. Takže to tak žijeme v takovéhle době určitě.

>> No, tak ono mlčet je někdy moudrost a někdy zločin a mezitím je potřeba rozlišovat, že není to jedno. Čas nám utekl, tak zase někdy příště. Já vám děkuju za návštěvu.

>> Taky děkuju za pozvání. Na shledanou.

>> A vy, vážení diváci, co si myslíte o tom, co jsme slyšeli s paní doktorkou Turoňovou? Potřebujeme přemýšlet. Chcete číst a přečíst zajímavé knížky, které vychází tady u nás v Česku? Po domluvě s paní doktorkou vám nechávám link pod videem. Děkuji za vaši pozornost a těším se na vás příště. Mějte se dobře.