Naivita, prozíravost, vývoj a volby v Německu - rozhovor s Janem Bittnerem

Eh, oni ti Němci mi řekli zajímavou věc.

Když se v roce 1990 sjednotili, tak jejich životní úroveň šla velmi prudce nahoru. Ano, to oni byli nadšení, ale říkali, že my za posledních 20 let jako člověče, my jako stojíme. My máme pocit, že my se nemáme lépe.

A naopak to, co se dneska děje v Německu, vždyť Alice Weidel, spolupředsedkyně AfD, řekla, že Německo v podstatě stojí před bankrotem, a těch 44 % to je významná síla. Ukazuje to odklon Němců i od vládnoucích struktur CDU. No, SPD, tuším, tam dostala jejich sociální demokracie snad 7 %. To je naprostý fiasko, že jo.

Další host Mariana Barany. Otázky i odpovědi jsou před námi.

Vážení diváci a všichni milí příznivci TV Česko, já vás vítám u tohoto rozhovoru, kde mé pozvání tentokrát přijal pan Jan Bitner, glosátor a komentátor politického dění. Vítejte.

>> Já vás zdravím, pane Barane, a i vaše skvělé diváky a těším se na to. Také pojďme dneska začít takovým jakoby zamýšlením nad vývojem naší společnosti od roku 1989. Oba dva něco pamatujeme. Vyrostli jsme, eh, když minulý režim končil, bylo mně 18. Vám bylo o něco lehce více. Jak to vlastně hodnotíte? To, co se u nás v Česku stalo, jak se to vyvinulo, vyvíjelo. Co na to říkáte?

>> No, začnu asi tak, že řeknu, kolik máme času, ale to berte jenom jako nadsázku. No, mně bylo o něco více, mně bylo 27 let, takže ale oba dva jsme byli obecně prostě mladí a neměli jsme vůbec žádné zkušenosti. A já když se dnes ohlédnu zpět, tak si jasně uvědomuji, že my jsme si tehdy prostě naivně mysleli, že eh spoustu těch dobrých věcí, které byly, a to bezpochyby byly, e k tomu se možná dostaneme, že jaksi zůstanou automaticky zachovány a že jenom přijdou takové ty benefity, po kterých jsme pošilhávali za hranice.

E já osobně jsem byl nadšen z listopadových událostí, protože my jsme byli i rodina, která byla politicky perzekovaná. A já jsem si vždycky říkal, když mě bylo nějakých 23, 24, že to není možný, že tady nechci v tom režimu umřít. A prostě pro mě to byl vrchol dosavadní existence a obrovský nadšení.

Dnes vidím, že jsem nejen já, ale spoustu mých vrstevníků, že jsme byli v mnoha věcech velmi naivní.

No, jak kdysi to hodnotil prezident Václav Klaus, dneska bývalý prezident Václav Klaus, tak říkal, že problémy rostly. 30 % podniků vyrábělo na sklad zboží, který nikdo nechtěl, a těch 70 % té ekonomiky dotovalo ty lidi, co pracovali v těch 30 %. Což bych řekl jako zajímavé číslo. Dneska se o tom tolik nemluví. Asi je dobré si to také říci.

Co myslíte, že se nám od toho roku 1989 dá se říct povedlo, podařilo jako společnosti?

No, to je slovo do pranice. No, já ještě bych se trošičku vrátil k panu bývalému prezidentu Václavu Klausovi. Já jsem byl a v podstatě dnes i z jeho hlediska jeho postojů k dění v Evropské unii a s jeho velmi pozitivním vztahem k naší zemi a takové to zdravé vlastenectví, které on v sobě bezpochyby má. Tak e já si myslím, že i on si to tehdy představoval trošičku jinak.

On byl, řekl bych, ztělesněním takového českého liberalismu u nás. On se velmi inspiroval. Bohužel se v mnoha aspektech projevila i ta česká národní povaha. V tomto kontextu myslím i docela negativně.

Ale no, otázka zní, co jsme, co se nám podařilo, kam jsme dospěli.

Tak eh bezpochyby eh jsme vykročili v roce 1990 tím směrem, že jsme se zbavili toho východního bratra, toho našeho protektora, a pravdou je, že i když bylo spoustu negativních věcí v 90., že jo, všichni si je pamatujeme, ale to byla éra naprosté svobody. To když srovnáme s dneškem, tak tomu třeba i mladší lidé budou těžko věřit.

Ale no, já jako těžko hledám slova, protože jistě žijeme v zemi, kde můžeme svobodně cestovat, můžeme jezdit po celém světě. Pořád si stále říkáme, že si můžeme psát a říkat, co chceme, byť už to tak asi není. A to víme oba velmi dobře.

Já jsem to osobně zažil na Facebooku několikrát, kdy jsem vždycky dostal varování, že jsou s Facebookovým profilem problémy, že jsem se tam nějak vyjádřil asi nějak, jak bych neměl.

E, mohli bychom se bavit o tom nařízení Evropské unie s názvem DSA, že jo, kdy se jedná o jaksi monitoring a čtení zpráv, soukromé korespondence, a a tak nějak se to všecko halí do toho boje proti hybridním hrozbám nebo boje s terorismem, protože terorista není vidět, že jo, ten je všude, takže se dá vždycky do toho schovat cokoliv.

Já třeba před pěti lety si vzpomínám, že jsem si šel pořídit nový občanský průkaz a velmi mě šokovala úřednice, když mi říkala: „Dejte prst teďko tady, položte a uděláme vám otisk prstu." A já jsem velmi protestoval a říkal jsem: „Prosím vás, to přece, co já vím, tak vždy se otisky braly pouze lidem s kriminálním pozadím nebo kriminálníkům." A ona říkala: „Ne, to nebojte, to nikde se nebude archivovat." Já říkám: „No, tak proč ho ale chcete teda?" Takže samozřejmě někde na úložišti leží můj prst.

Takže to jsou věci, které jsou eh jistě všichni známe tu teorii o té žábě, že jo. Hoďte jí do sklenice horké vody, ona vyskočí, a když ji dáte do studené a budete pomalinku zahřívat, zahřívat, tak ji uvaříte. Vidíme to dnes a denně. To prostě to postupné ukrajování občanských svobod a to sešeřování, zglajšťování společnosti, a snad ještě nejsme tak daleko, kdy přijde povinné vyjadřování názoru vrchnosti.

No, ostatně já to tady mám za sebou obraz na zdi, ale e kde jsou ještě původní dvojčata na Manhattanu, ale včera jsme si připomněli 25. výročí. A já si myslím, že to je jeden z milníků, kdy to, o čem teď právě mluvím, eh byl jaksi průvodním jevem toho celého dění, kdy bych řekl, že západní společnosti nebo kapitalismus jako takový byl na vrcholu v 80. letech, kdy dospěl do vrcholu, a postupně s tou pomalinku odeznívající globalizací eh začaly tyhlety negativní průvodní jevy, a určitě 11. září byl jedním z nich.

Ještě jednu větu k tomu. Eh, přece si pamatujeme, co následovalo, kdy ve Spojených státech byl přijat takzvaný Patriot Act, neboli možná vlastenecký zákon, který právě eh otevíral cestu k tomu omezování občanských práv a svobod do té doby ve Spojených státech nevídanu a neslýchanému. A dneska to vidíme jako běžnou realitu, kdy nám na letišti snímají oční rohovky, dáváme všude otisky prstů, zouvají nás na letišti, že jo, nemůžeme si vzít vodu do letadla. No, a tak to prostě.

>> No, je to drsné k tomu, bysme mohli říct mnoho věcí. Jsem rád, že vy jste taková duše otevřená a přemýšlivá. To je dobré znamení v naší zemi, že takové lidi tady máme. To je nadějné.

A když se ještě vrátíme k té naší milé zemi české, Čechy, Moravu, Slezsku, to je naše Česko, tak co myslíte, že se nám nepovedlo po tom roce 1989 nebo co se nedaří z vašeho pohledu?

Já si tak vzpomínám na jedno z hesel Tomáše Garrika Masaryka, který říkal: „No, tak tož tu demokracii bychom měli rádi, ještě ty demokraty, že jo. A druhé slovo: nebát se a nekrást." Já mám pocit, že tady si to mnozí trošku otočili. Oni se opravdu nebojí, ale kradou.

Já bych jenom připomněl už možná téměř, no možná víc než dvacet let, staré vyjádření klasika Františka Ringa Čecha.

Když mluvil o tom, jak říkal: "Kluci, oni rozkradli úplně všechno. Úplně všechno rozkradli."

Jaké dnes je naše dnešní postavení? Tak v podstatě jsme zemí skladu Montoven, kdy v drtivé většině vyrábíme výrobky s nízkou přidanou hodnotou, tudíž i ta stále nízká mzdová hladina tomu odpovídá.

Byť tedy ceny ostatních komodit dnes jsou v podstatě u nás světové, můžeme se podívat kolem sebe a vidíme, že je v Německu nakupujeme a i bohužel levněji. A o kvalitě se ani nebavme.

Mluvila o tom velmi hezky a podrobně několikrát a vydala o tom i knihu Ilona Švihlíková — "Jak jsme se stali kolonií".

Já si myslím, že bohužel na našem vývoji v posledních, no, sedmatřiceti letech v podstatě nebudeme nacházet moc pozitivního.

Pokud si dáme nějakou čáru, namalujeme si na papír a napíšeme si na jednu stranu klady a na druhou stranu zápory, tak já myslím, že ten výsledek není potěšující.

Na druhou stranu — jakou máme šanci na změnu? Já jsem osobně dospěl k závěru, že při současném rozložení sil to prostě není možné.

Zaprvé — nejsme Velká Británie, abychom mohli vystupovat z Evropské unie. Já si to ani neumím představit.

Za druhé — není ani obecně poptávka mezi společností.

A za třetí — já si myslím, že oni by nás nepropustili jen tak snadno.

Já jsem slyšel před asi rokem krásnou repliku slovenského profesora Jána Baránka, který říkal, že by nás odrali do kosti. Prostě by to nebylo zadarmo.

A já se třeba na svém Facebooku setkávám občas s takovými — nechci říct výkřiky — ale těch progresivních liberálů, kteří říkají, jak hodně jsme dostali z Evropské unie a kolik vlastně z ní čerpáme. A ono to není tak růžové.

Je to asi čtyři roky, kdy moje kolegyně z kandidátky v Litínově, paní doktorka Ivana Turková, o tom měla pořad na konkurenční televizi, a ona tam přesně vypočítala, jak to je ve skutečnosti. A když to řekla, aby to každý úplně pochopil, tak ten závěr byl poměrně frustrující.

Je to asi tak, jako kdyby vám, pane Barane, někdo čtrnáct dní platil od prvního ledna váš rozpočet a pak byste hospodařil se svými, ale musel byste kupovat věci, které vám ten někdo určí, a za ceny, které vám ten někdo určí.

Já myslím, že v tomhle případě by každý řekl: "Děkuji pěkně, nechte si těch prvních čtrnáct dní v lednu, ale já si budu celý rok hospodařit se svými penězi."

Protože my zapomínáme na to, že v současné době je tam samozřejmě znatelný ještě převis těch peněz, které přišly oproti těm, které jako příspěvek do pokladny EU jako členská země posíláme.

Ale u mnoha těch takzvaných projektů je zaprvé povinné takzvané kofinancování. To znamená, že stát musí přispívat nějakou část — patnáct, dvacet i více procent — na konkrétní projekt.

Za druhé jsme všichni četli a slyšeli o mnohých projektech — o rozhlednách, údolí, opravených tenisových kurtech, kde se schází, řekněme, lidé dobře situovaní, a v neposlední řadě také administrace.

Zpracování těch projektů stojí poměrně značné peníze.

Takže to je právě to, jak kolegyně Ivana Turková říkala: čtrnáct dní vás budeme živit, ale pak nás budete poslouchat po zbytek roku.

A to je v těžkém rozporu s tím, co jsme si slibovali tehdy v kampani před vstupem do Evropské unie.

Já si to vybavuji úplně přesně — když nás португальský rybář očekává a francouzský zemědělec nás očekává.

No a výsledek — já řeknu jeden příklad.

Byl jsem v červnu s dvěma přáteli na Moravě, na Vínci, na otevírání sklípku, kam jezdíme už nějakou dobu. A já jsem se jednoho významného vinaře ptal, jak to je s těmi víny v těch obchodech za sto padesát korun.

Říkám: To přece nemohou být dobrá vína.

A on říkal: Pozor, mohou být a velmi dobrá. A jenom proto, že prostě ten francouzský nebo ten italský producent vína má vysoké národní dotace a oni si to pak dovolí v těch obchodech za tyhle peníze prodávat. Ale my jim nestačíme. My takové dotace nemáme.

Takže ty představy o těch rovných podmínkách vzaly velmi rychle za své a my vidíme všichni, že ty podmínky rovné ani zdaleka nejsou.

No, je to velký problém. Ta dotační ekonomika, na kterou jsme po pár letech kapitalismu najeli, očividně nás vede do pekel a bude třeba nějakým způsobem jí utnout, nebo ji okleštit na minimum, nevím úplně přesně.

Řada vlastně místních Čechů, Moravanů, všichni přemýšlí o nějaké variantě seskupení států střední Evropy, které by mohly mít sílu udělat určitou zásadní změnu a být takovým partnerem pro Spojené státy, který o tom také občas mluví. Že je to jedno z takových otevřených témat, s kterým počítají — že v Evropě by se mohl rozběhnout tento scénář.

Pan prezident Václav Klaus, bývalý prezident, bych řekl, že velmi opatrně se vyjadřoval střízlivě i k Evropské unii, že jo.

Jeho vyjádření typu „No, je otázka, co to znamená, co zatím je…"

Dnes vidíme, že to, co se nám slibovalo tenkrát, a to, co na nás zkoušejí dnes — posledních deset let — tak to je velký rozdíl.

Je otázka, jestli by se to dalo nějakým způsobem vidět jako podvod ze strany těch, kteří nás zatahovali do Evropské unie, nebo jak to tedy nazvat.

A rozhodně je na místě — bych řekl — u těchto mezinárodních smluv, paktů a podobně mít nějaký časový rámec, ve kterém bychom měli určité spolupráce a účasti v paktech přehodnocovat.

Nevím, jestli jednou za dvacet let, nebo jak to vlastně dělat — aby i nová generace se mohla zamyslet a mohli bychom vidět: takhle to funguje, tohle ne a kudy se tedy ubírat.

Jo. A je velice možné a reálné, že se dostáváme do nějakého bodu, že budeme nuceni to přehodnotit a najít nějaké nové stanovisko, které může být jiné, než jsme si mysleli ještě před deseti lety.

Ale tak to jako bývá — že to je život.

Já bych řekl, že určitým mementem mohou být právě minulý týden proběhlé zemské volby v Sasku Anhalsku, které ukázaly zajímavé okolnosti.

Tak zaprvé — jednoznačně dnes je Německo rozděleno opět na východ a západ.

Já jsem tam v době covidu asi tři roky jezdil přes hranice, protože tady prostě naše práce stála — u školy nefungovaly — a tak jsem se dostal do dost velkého styku s těmi lidmi.

Já jsem tam jezdil autobusem linkovým po horách. To bylo pro mě neskutečný zážitek.

Ale ti Němci mi řekli zajímavou věc.

Když se v roce 1990 sjednotili, tak jejich životní úroveň šla velmi prudce nahoru. Ano, to oni byli nadšeni, ale říkali: Ale my za posledních dvacet let, člověče, my stojíme. My máme pocit, že se nemáme lépe.

A naopak to, co se dnes děje v Německu — vždyť Alice Weidel, spolupredsedkyně AfD, řekla, že Německo v podstatě stojí před bankrotem. A těch čtyřiačtyřiceti procent je významná síla.

Ukazuje to odklon Němců i od vládnoucích struktur CDU.

No, SPD tuším tam dostala jejich sociální demokracie snad 7 %.

To je naprostý fiasko, že jo.

A byť tedy my máme trošičku jako vztyčený prst, že z AfD se občas oznívaly nějaké ty narážky nebo vysloveně požadavky, co se týkají Benešových dekretů.

Já si myslím, že to ale je spíš okrajová část frakce, že to není určitě dominantní.

Němci chtějí prostě řešit svůj zásadní domácí problém, na který bylo zaděláno tím známým Merkeleným beischaffenasem.

Dnes se jim tam potulují miliony, já nevím, jestli nižší desítky milionů spolu prostě s těmi původními přibližně německého původu.

Jsou školy, kde jednoznačně převažují migranti, kde se ani snad nedá mluvit německy dneska v těch školách.

No a když se podíváme na to, co Němci provedli — že se odstřihli od jádra před kolika 12 lety a to, co teď nedávno, že tedy prostě přišli o levné ruské stabilní suroviny — no, tak Německo na tom není vůbec dobře.

No a současné bubnování na válečné bubny, když každou chvíli slyšíme, že prostě válka je nevyhnutná.

Naposledy někdy v červnu letošního roku, jak mám pocit, náčelník generálního štábu bundeswehru Carsten Broer řekl, že válka s Ruskem je nevyhnutná nejpozději v roce 2029 nebo 2030.

No tak já nevím, co si normální lidi mají myslet.

Já přece válčit s Ruskem nechci.

Vy zrovna tak, a nebo naše děti, že by šly do první linie.

Možná by jí měl pan Zdechovský, že jo, výtečný válečník, nebo možná pan Lipavský, když si nasadí tu jeho hezkou helmu a tu vestu, ale ne vážně, jako harasit zbraněmi a říkat lidem o tom, že budeme válčit.

Proboha, Rusko má přes 5 000 jaderných nosičů, jak chtějí s takovouhle jadernou velmocí válčit.

Oni říkají, ale ale vůbec neřeknou b.

Já si myslím, že bychom měli lidem připomenout slova Vladimíra Putina, která pronesl před mnoha lety.

Nejsem si jist, jestli to bylo na té známé nebo slavné mníchovské konferenci v roce 2007, ale ta věta zněla, že pokud by došlo k nějakému válečnému konfliktu, byť jadernému, tak Rusové to nebudou váhat zmáčknout, protože řekl: pokud nebude Rusko, tak k čemu by nám byl svět bez Ruska?

Já myslím, že je třeba to říkat, aby si to s plnou váhou uvědomili.

Ale když jsem byl předminulý týden v Příčovek, tak jsem tam byl jeden z mála optimistů, který říkali, že si nakonec myslím, že ti odpovědní si budou muset sednout ke stolu a budou muset najít nějaký modus operandi prostě soužití, protože to prostě jinak nejde.

Přece si nemůžeme tu naší planetu zničit.

To by byl konec.

Určitě budeme doporučovat, aby sousedi své německé hlavy schladili, zvláště ty fanatiky, ty rodiny, který chtěj pořád válčit s Ruskem.

Na to nejsme zvědaví, že?

Takže ať si dají do pořádku svoje problémy, migraci a podobně, mají tam velké potíže, nějaké zaklekávání na vlastní obyvatele, který to Německo nějakým způsobem vybudovali, tak tam je hodně co měnit. A jestli nějakým způsobem nevystřízlivý, tak můžou se tady ocitnout v Evropě za chvíli sami.

A ta izolace, kterou tady brojí proti Rusku, tak to, co rozsívají, můžou nakonec zklidit a zažít neskutečný propad ekonomiky a kdečeho.

Hm.

Takže německý soused je nám známý, protože je tady za kopcem.

Máme s ním své zkušenosti.

Před víc jak 100 lety jsme jásali, že jsme získali vlastní takovou agendu a vzniklo Československo.

Nastoupil takovou zajímavou osobu prezidenta, kterým je první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

Určitě v našich očích osoba považovaná, respektovaná, přirozeně respektovaná.

I když jsi z našince zažil taky svoje s různými skupinami, jak dneska vidíte, já se na to tak ptám, abysme víc jakoby přemýšleli o tom v uvozovkách „borcích na hradě", kterého tam dneska máme.

Jakým způsobem ho vnímáte vy?

Je to člověk na svým místě? Je to za odměnu? Je to člověk s přirozeným respektem nebo je to trochu ostuda jako toho úřadu?

Nevím, co si o tom myslíte.

Já když to řeknu, tak začnu malinko tak trošičku obklikou, ale dospěji k tomu.

Víte, my když jsme byli mladí — vy jste o 10 let mladší zhruba — ale já si nepamatuju ze svého okolí nikoho, kdo by schvaloval nebo obhajoval tehdejší režim.

Nikoho.

A přesto, že jsme byli vystaveni masivnímu vymývání mozku ve školách, propaganda běžela všude, jak se říkalo, na plné pecky, a my jsme si uchovali zdravý rozum.

O to víc je frustrující, když se dnes podíváme, kolik zejména mladých lidí je schopno snad i uvěřit tomu, že Petr Pavel snad byl přítelem Václava Havla a že spolu snad bojovali na demontáži socialismu nebo něco takového.

No, vždyť přece tenhle člověk pochází z prostředí a ten jeho vlastnoručně psaný životopis, který napsal v roce 1987, v době, kdy mu bylo 26 let, byl dospělý člověk — z toho čiší naprostá servilita a odanost tomu režimu a Sovětskému svazu.

Buď to myslel úplně vážně, a nebo to bylo čistě pragmatické, naprosto nemorální jednání za účelem získání osobního prospěchu.

Já bych pochopil, když prostě mu došlo v roce 1989 na přelomu 90, že prostě ta éra skončila, no, tak pokračoval ve službě v armádě, ve službě vlasti, tak dobře. Takže předtím byl v armádě, tak pořád v té armádě je, ale tím měla jeho kariéra skončit.

To, že se nechal vůbec jakoby vybrat někým — protože podle mého názoru spoustu těch jeho prolážení, která on pouští na veřejnost, nemá z vlastní hlavy, ale píšou mu to různě ti Kolářové a Žantovšti a podobní, kteří ho obklopují.

On je jenom jejich viditelnou loutkou nastrčenou, ale že ten člověk nemá vůbec páteř, nemá vůbec sebeúctu, to je opravdu velmi zarážející.

Pro mě to není prezident, byť musím respektovat funkci prezidenta.

Byl zvolen demokraticky ve volbách.

No, ale proto jsem mluvil o tom začátku, že kolik dneska lidí je schopno věřit tomu, že je to v podstatě maják demokracie a slušný a čestný člověk.

Já žasnu.

Ne, skutečně tenhle člověk na hradě nemá co pohledávat, ale na druhou stranu je to i jistý obrázek o stavu naší společnosti.

No to myslím si, že je pravda.

Do veřejného prostoru se dostali informace o tom, že může být vysloveně vedený jakoby v těch západních strukturách jako agent s cílem zlikvidovat Česko ve prospěch tedy Spojených států evropských.

Asi tole zatím nebudeme tolik rozebírat.

Je dobré to zmínit, aby další investigativci se do toho více zapojili.

Hm.

Tadihleta oblast těch agentů je určitě taky dobré sledovat, protože často se nám věci prezentují jenom jednobarevně — že tady je nebezpečí, je Rusko a tak dále — a zároveň daleko větší nebezpečí pro nás může být například Německo, což je podstatně blíže.

Takže je dobré být střízliv.

Hejte se, čas nám běží, roste nám tady nová generace.

My jsme ještě parta těch starších, my jsme pod přísahou, že?

Takže my jsme trochu lidé jako jiného zrna a jinýho jakoby výchozího bodu myšlení ve vztahu k republice.

Teďka nám tady vyrostly naše děti, máme vnoučata.

Co byste té nové generaci nějak chtěl říci, nějak na něco poukázat, nějaké takové sdělení důležité?

Co myslíte, že by si měli vzít k srdci?

A bude pro ně jako dobrá rada, nějaký dobrý apel, dobrá nějaká korekce od vás?

No, to jste mi dal tedy úkol. [smích]

No, víte co? Eh, dneska ta mladá generace je vystavená všude přítomným útoku médií, sítí. Eh, oni hltají jenom stručná vyjádření. Oni nejsou schopni číst delší článek. O knize se ani nebaví. Jenom scrollují takové to gro, že jo, té mladé generace, byť mezi nimi je celá řada výjimek určitě, ale prostě bavíme se o většině.

Je třeba je nějakým způsobem přitáhnout k tomu, aby si uvědomovali, že jsou Češi, že jsou příslušníci národa, který přežil 1000 let, byť byla období, kdy jsme ztratili úplně svojí samostatnost a přesto ti lidé uchovávali to srdíčko pro svůj původ, pro to svoje čeství.

No, měly by se více vzdělávat, měli by se více zajímat o historii. Ale učitelé ve školách vám řeknou, vy jim řeknete, kdo byl Tomáš Garrigue Masaryk, oni nevědí, středoškoláci, eh, pletou si letopočty, prostě nevědí. Eh, to se velmi zanedbalo.

Eh, bohužel, eh, prostě musím říci a potvrzuje to spoustu mých pamětníků nebo vrstevníků, opravuji se, že prostě ať si každý říká, co chce, ale to školství do roku 1989, pokud si odmyslíme ten ideologický balast, tak bylo skutečně na špičkové světové úrovni.

A dneska, co vidíme? Matematika je těžká, no tak jim odpustíme maturitu. Nebudou ani maturovat. A třeba se podívejme, já myslím, že vy jste z té generace také, nás chodilo na základní školu do třídy 32, a já si přesně pamatuju, že nás na střední školy šlo osm a z toho pak dva skončili na vysoké škole. To totiž odpovídá nějaké křivce inteligence v národě.

A dneska já jsem někde četl, že snad 60 % populačního ročníku pokračuje studiem na nějaké BŠ. No, proboha, tak jak vypadá asi kvalita těch škol? Ta kvalita eh té populace se nemohla tak drasticky zvýšit.

Takže celkově to naše školství je v tristním stavu a pokud budeme chtít s tím něco udělat, tak to musí být jeden z prvních kroků, kdy se musí provést skutečně zásadní reformy a změny v celé české vzdělávací soustavě.

Určitě. Naprosto souhlasím a asi takovým jako příkladem, který nabírá na síle v Česku, je paní profesorka Nerudová, kde většina vzdělaných lidí, kteří jsou a i profesoři nejsou, tak ale kroutí hlavou, jak je možné, že člověk s tímto, s touto mentální kapacitou tu profesu dostal. Jiné, dějou se tu věci v zemi české a některé i velmi nehezké. To jsem se trošku začal... poetickou strunou.

Mějte se, dneska nám to uteklo. Já vám moc děkuju za vaše vyjádření a za návštěvu.

Bylo mi ctí a zdravím vaše diváky a vás a třeba někdy zase na viděnou.

Vážení diváci, slyšeli jste, co si myslíte o těch tématech, která jsme zvedli s hostem, s panem Bitnerem. Jak to vidíte vy? Těšíme se na vaše komentáře pod videem a zase na vás příště. Mějte se dobře.