Brilantní vysvětlení sporu: VLÁDA VERSUS HRAD v rozhovoru s profesorem Gerlochem

Mohl Ústavní soud zabránit právě tím, že by to předběžné opatření nevydal.

A proč ho neměl vydat?

Protože podle zákona o Ústavním soudu v tomto druhu řízení předběžné opatření nepřipadá v úvahu.

Tam vlastně se chce, aby se rozhodlo, který orgán rozhoduje.

Jo, to je rozhodování o tom, kdo rozhoduje.

A protože tady rozhodují ty dva orgány, přičemž vláda vlastně tahá za silnější provaz v tomto režimu, protože ona odpovídá za ta rozhodnutí a ten předseda vlády musí souhlasit.

Je tady další host Mariána Barana.

Otázky i odpovědi jsou před náma.

Vážení diváci a všichni milí příznivci TV Česko, já vás vítám u tohoto rozhovoru, kde mé pozvání tentokrát přijal emeritní prorektor Univerzity Karlovy, odborník na ústavní právo pan profesor Aleš Gerloch.

Vítejte.

Dobrý den. Jsem rád, že jsme se mohli takto propojit a můžeme se podívat na nějaké otázky, na věci, které lidi zajímají.

Jedna z nich je nedávný spor mezi hradem a vládou, kdy vidíme, že pan prezident Petr Pavel zadal svoje trable Ústavnímu soudu a ten nějak ve věci toho letu na Sami, na to do Ankary rozhodl.

Jak sám vidíte to chování nebo ten krok toho Ústavního soudu, nebo co byste chtěl divákům v této věci nějak osvětlit?

Tak je třeba především připomenout, což se myslím obecně neví a dokonce i politici to často zaměňují a zdá se, že v této věci trošku zatápal i Ústavní soud, že prezident republiky má tři takové roviny, ve kterých se pohybuje z hlediska ústavy a ty nelze zaměňovat.

Je to upraveno ve třech článcích ústavy.

Koho by to zajímalo? Je to článek 62, 63 a 64 ústavy a navazují na to další samozřejmě pak ustanovení, popřípadě zákony běžné.

A ten první režim je ten 62, kde prezident republiky rozhoduje samostatně a nebo v součinnosti s jinými orgány než je vláda.

A tam patří i jmenování členů vlády na návrh předsedy vlády a to je, jak asi většina diváků ví, poměrně častý okamžik sporu mezi prezidentem republiky a předsedou vlády.

A tady je třeba říci, že ústava v tom článku 68 to definuje celkem jasně: prezident republiky jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy vlády.

Takže tady si myslím, je ta dikce jednoznačná. Rozhoduje prezident, on vybírá předsedu vlády, ale s ohledem na to, že vláda odpovídá poslanecké sněmovně, musí zase respektovat zejména po volbách do sněmovny výsledek voleb.

A potom ten návrh předsedy vlády by v zásadě měl respektovat. Je to vláda, kterou si sestavuje.

Předseda vlády musí získat důvěru většiny poslanců, ale když jednotlivého člena vlády odmítne s nějakým zdůvodněním, ať už zcela jaksi přesvědčivým nebo méně přesvědčivým, tak je to jeho pravomoc.

Jo, tady není ten režim souhlasu předsedy vlády nebo nějakého jiného orgánu.

Druhý režim je potom ten, o kterém tady jde, na co se ptá pan redaktor. To je ta otázka společných pravomocí prezidenta republiky a předsedy vlády, potažmo vlády, protože předseda vlády provádí takzvanou kontrazignaci, čili rozhodnutí prezidenta podléhají spolupodpisu předsedy vlády, jinak nejsou platná.

A protože předseda vlády je členem vlády, je to kolegiální orgán. I on je vázán pak usnesením vlády a musí postupovat podle tohoto usnesení.

Čili nebylo by ústavně konformní, aby samostatně rozhodoval v rozporu s tím, co chce vláda.

A jak je postavení prezidenta republiky tady?

A to se přímo už týká té Ankary.

On je představitelem státu navenek, reprezentuje stát navenek, nebo je vrchní velitel ozbrojených sil, sjednává mezinárodní smlouvy. Takže to jsou samozřejmě důležité pravomoci, které ale patří do tohoto režimu, ve kterém nerozhoduje samostatně.

Jaký je důsledek?

Prezident republiky tady vlastně má jakousi kontrolní funkci, někdo by řekl až brzdící funkci.

Čili pokud třeba má pravomoc jmenovat soudce, tak potom může říct: Já soudce XY nejmenuju z těchto důvodů, i když to vláda navrhuje. Nebo jmenujte XY generálem a on řekne: Ne, já ho prostě nejmenuji, a je to.

A podobné je to i tady. Pokud by řekl prostě: Tuto mezinárodní smlouvu já nepodepíšu, dokud tam bude nějaké ustanovení, které si myslím, že je chybné.

Už tady to bude trošku komplikovanější, protože mezinárodní smlouvy, pokud jsou vyžadován souhlas parlamentu, schvalují obě komory parlamentu, čili není to čistě na něm.

Mohou být posuzovány Ústavním soudem předtím, než jsou přijaty. Takže tam záleží, jestli Ústavní soud řekne: je to ústavně konformní, není, a tak dále. Ale zase tady má nějaké významné slovo.

Ale když to shrneme v těchto otázkách, kterých je většina, týká se toho, co je v tom článku 63 a co je v běžných zákonech — a to je důležité — v řadě běžných zákonů, tak vlastně nerozhoduje samostatně, ale rozhoduje v souladu s vládou. Když to zjednodušíme.

A praxe už více než 30 let, kdy platí ústava, je taková, že vláda tady vše předem schvaluje a prezident republiky potom může říct: Já toto neudělám, nebo zatím to neudělám.

A podobně. Jo. Týká se to jak personálních otázek, tak i některých věcných otázek.

A konečně třetí rovina potom práva prezidenta republiky.

Prezident republiky podle toho článku 64 má právo se účastnit jednání vlády, zval si členy vlády na vysvětlení určitých otázek, které se týkají jejich působnosti. Účastnit si jednání obou komor parlamentu — sněmovny, senátu — vystupovat na nich.

Takže stejně tak má podle jiného ještě ustanovení třeba právo vracet zákony zpět sněmovně.

Čili to jsou práva.

Má právo zase podle zákona Ústavnímu soudu podat návrh na přezkoumání ústavnosti zákona Ústavnímu soudu.

A tady samozřejmě se nejedná vlastně o výkon pravomoci v tom vlastním slova smyslu, protože on nerozhoduje, nečiní žádná rozhodnutí.

Logicky tedy záleží na něm, jestli toto právo využije nebo ne.

Jo, rozdíl je ten, že pravomoc je vlastně povinnost za určitých podmínek postupovat nějakým způsobem. Kdežto tady se jedná o oprávnění, takže jestli on bude dejme tomu Ústavnímu soudu předkládat každý druhý, třetí zákon, který přijal parlament, posouzení je na něm.

Jestli bude používat takzvané veto, ještě předtím, než ten zákon je finalizován definitivně a vrací se do sněmovny, také je na něm.

Jo, měl by to zvážit a má to nějaké politické souvislosti. To je druhá věc. Jestli to vůbec bude činit, nebude, jak často, jak to zdůvodní a podobně.

A když to zhrnu: tady Ústavní soud v té kauze Ankara jakoby zaměnil a sám prezident to takhle vlastně chápe — ten režim, jestli se týká práva prezidenta. Čili líčí to tak, jakože má právo jet na to jednání Severoatlantické aliance.

Tomu vláda vlastně jakoby brání, aby tam mohl jet.

Ale tak to vlastně není, protože to není to právo z toho článku 64, ale je to výkon určité pravomoci.

Na tomto jednání samozřejmě se činí minimálně nějaké politické závazky.

Nakonec víme, že takový politický závazek byl učiněn v loňském roce, pokud jde o navyšování výdajů na zbrojení a ten učinil zrovna prezident republiky.

Není to vlastně právní smlouva, ale jistě to není bezvýznamné, protože je to hlava státu, která zastupuje stát navenek.

Takže tady to musí být pod určitou kontrolou vlády.

A takhle to celkem běžně fungovalo. To není něco nového.

A proč? Protože prezident republiky není odpovědný z výkonu funkce. Čili on činí rozhodnutí, za které ale odpovídá vláda poslanecké sněmovně a ta jí může vyslovit nedůvěru. A vláda by musela pak odstoupit a bude jmenována případně nová vláda.

Takže to má závažné důsledky a celá ta konstrukce tedy je založena na tom, čemu se někdy zjednodušeně říká, že prezident republiky vlastně panuje, ale nevládne. On tam má určitou, jak jsem vysvětlil, kontrolní roli, někde i iniciativní, ale v jiném režimu.

A v zásadě jeho hlavní úkol je vedle reprezentace státu navenek právě spíše provádět určitou kontrolu nad rozhodováním vlády v tom směru omezené kontroly ústavnosti, můžeme říci, a zákonnosti, včetně toho, že se může obracet na Ústavní soud.

Ale ta role je spíše brzdící, kdežto jiné orgány mají tu iniciační roli a mají tedy tu klíčovou roli z hlediska formování vládní politiky, včetně samozřejmě zahraniční politiky.

A je to dáno zase čím? Tím, že se opírá vláda o většinu poslanecké sněmovny, která byla vytvořena v demokratických volbách.

Tím, že se zavedla přímá volba prezidenta republiky, došlo možná k určitému znejasnění toho vztahu, protože předtím prezident byl volen parlamentem a to je typické pro klasický parlamentní systém, kde prezident republiky není odpovědný, ale vlastně parlament si vybírá svého prezidenta a obvykle nebývá nějaký zásadní názorový rozdíl mezi prezidentem a vládou.

Tím, že prezident je volen jednak v jiném časovém období, ale hlavně přímo občany, tak je možné, že jeho řada názorů není shodná s vládou. Ale jak stále platí to, co kdysi říkal prezident Edward Beneš po roce 45: Já jsem ústavní prezident, moje názory jsou názory vlády.

To je to, co je typické pro parlamentní systém a pro tedy náš systém ústavní v dané platné ústavní úpravě.

Když se tedy podíváme na ty kroky, to stanovisko, na tu praxi Ústavního soudu v této věci, jak byste ho tedy ohodnotil? Co z čeho se dopustili? Bylo to dobře, bylo to špatně, co tam bylo špatně, aby diváci trochu nahlédli do toho vlastně, jak to je?

To, co bylo špatně podle mě, už bylo, že vůbec se prezident republiky obrátil na Ústavní soud, protože tyto věci se v zásadě neřeší soudní cestou. Řeší se jednáním mezi těmi ústavními činiteli a řekl bych dokonce i uznáním, že klíčovou pozici v tomto režimu – teď nemyslím ve všech pravomocech, ve všech právech prezidenta, ale v tomto režimu – má prostě vláda.

To z té ústavy plyne.

Ústavní soud potom vyhověl zatím takzvanému předběžnému opatření, čili on nerozhodl ve věci samé. A tady já vidím docela zásadní chybu, protože to, že se nějak zabývá tímto návrhem, tak to v podstatě asi nemůže, než se tím zabývat, jestliže takový návrh byl podán.

Ale podle mého názoru měl se usnést na tom, že předběžně tu věc projedná, že ji projedná přednostně před ostatními, což neznamená během jednoho, dvou dnů, a do té doby, že prostě v té věci nerozhodne.

Proč? Protože tento druh řízení – zase si uvědomme – u Ústavního soudu probíhá řada různých řízení. Zase odkazuji na zákon o Ústavním soudu. Ten pojem řízení Ústavního soudu je plurál. To znamená jejich několik druhů, nikoli jedno řízení, které by bylo ovládáno vlastně stejnými pravidly.

A toto je trošku specifické řízení, které vlastně řeší určité kompetenční spory mezi ústavními orgány. Většina těch kompetenčních sporů není řešena Ústavním soudem. Pokud se týká spory třeba mezi dvěma soudy nebo dvěma správními úřady, tak je řeší dneska často Nejvyšší správní soud třeba nebo nějakým jiným způsobem.

A Ústavní soud, pokud vím, toto je vlastně druhý případ, kdy je takovýto spor veden Ústavnímu soudu.

Čili pozor, on se netýká práva prezidenta, natož práva někam jezdit nebo nejezdit. A to je právě to, co je problémem základním. Nejde o to, jestli rozhoduje on primárně o tom, kam pojede, nebo o tom primárně rozhoduje vláda a nebo je to věc nějakého společného rozhodnutí.

A co vlastně se rozumí tím rozhodnutím podle ústavy? Protože ústava říká: Prezident republiky vyžaduje k platnosti svých rozhodnutí spolupodpis předsedy vlády.

Prezident tady tvrdí, že vlastně toto není rozhodnutí v tomto smyslu, takže to ještě bude ten Ústavní soud řešit.

Ale podle mě trošku Ústavní soud je omezen zákonem o Ústavním soudu, protože ten extenzivně – to znamená rozšiřujícím způsobem – vyložil ten pojem rozhodnutí. V ústavě skutečně i kolegové ústavní právníci často upozorňují na to, že to rozhodnutí je formalizované rozhodnutí, které on vydává. Je tam to rozhodnutí vydané prezidentem, čili není to třeba rozhodnutí, že někoho přijme třeba na jednání a podobně ve smyslu psychologickém.

Ale zákon o Ústavním soudu říká, že tyto spory se vedou nejenom o tato formalizovaná rozhodnutí, ale i o opatření, která jsou činěná. A toto je právě to typické opatření podle mého názoru, které vlastně má jakousi organizační funkci a i tyto opatření jsou tedy v režimu kontrazignace, protože jsou v tom režimu toho článku 63.

A o tom celkem nikdo nepochyboval, protože pokud by to mělo být opačně, tak potom by vlastně došlo k nějakému rekonstituování ústavy, že tedy rozhodující slovo má prezident republiky a ta vláda je jakýmsi servisním zabezpečovacím orgánem.

To tam do jisté míry vlastně v tom návrhu prezidenta takto zaznělo, že tedy vláda má zabezpečit a ministerstvo zahraničních věcí, aby on mohl jet na tuto zahraniční cestu, tam vystupovat a jednat.

Navrhl ovšem jen, že má být členem delegace, nikoli tedy vedoucím.

Takže to ten spor potom dále jaksi gradoval, ještě kdo bude vedoucím delegace, vedl někdy takovým trošku tragikomickým jaksi situacím dvou delegací jakoby fakticky a podobně.

Čili tomu mohl Ústavní soud zabránit právě tím, že by to předběžné opatření nevydal.

A proč ho neměl vydat? Protože podle zákona o Ústavním soudu v tomto druhu řízení předběžné opatření nepřichází v úvahu. Tam vlastně se chce, aby se rozhodlo, který orgán rozhoduje. To je to rozhodování o tom, kdo rozhoduje.

A protože tady rozhodují ty dva orgány, přičemž vláda vlastně tahá za silnější provaz v tomto režimu, protože ona odpovídá za ta rozhodnutí a ten předseda vlády musí souhlasit. Takže potom vlastně i kdyby nakonec finálně to ještě nenastalo, Ústavní soud rozhodl, že tedy je to opačně nějak a prezident republiky jako první podepisuje jakákoli rozhodnutí a vláda buď souhlasí nebo nesouhlasí, což by bylo prakticky docela komplikované oproti tomu současnému režimu, tak pořád by to vyžadovalo souhlas předsedy vlády, potažmo vlády. Ať už to podepisuje jako první, nebo mu to dají až po tom schválení.

A to předběžné opatření se týká režimu ústavních stížností.

A v tom já vidím zase velký problém, protože ústavní stížnosti jsou jiným instrumentem, který se týká ochrany práv osob fyzických nebo právnických osob a je to naprosto převažující způsob řízení Ústavního soudu o ústavních stížnostech, ale naši politici často to různě zaměňují.

Například mluví teď nedávno – je to týden zhruba – podali takzvanou ústavní stížnost vůči jednomu zákonu, zákonu o rozpočtové odpovědnosti, ale to není žádná ústavní stížnost, neboť je to návrh na přezkoumání ústavnosti zákona.

O tom rozhoduje plénum zase v jiném režimu, ale tím, že se volí jako nepřípadné pojmy, tak tím se vlastně vytváří matoucí situace, jako by tedy vlastně ta řízení všechna se řídila nějakými stejnými pravidly a na základě toho, že lze vydávat pak i ta předběžná opatření.

Ta předběžná opatření, jak jsem řekl, jsou jenom v tom řízení o ústavních stížnostech a Ústavní soud si tady pomohl tím, že se odvolal na Občanský soudní řád podle jednoho ustanovení – tuším, že je to paragraf 63 toho zákona – a že tedy bude postupovat podle Občanského soudního řádu, kde samozřejmě ten institut předběžného opatření je například otec po rozvodu unese dítě nebo chce, dejme tomu, ho odvést někam do zahraničí, kde žije, a ta matka podá návrh na předběžné opatření, aby se to znemožnilo, protože pak už těžko by dosáhla řešení toho sporu. Už by to dítě neviděla, třeba, nebo velmi komplikovaně by se to řešilo.

Jo, to jsou tyto případy.

A když by se to dostalo k Ústavnímu soudu, tak se může skutečně použít tento institut, který je v občanském soudním řádu běžně zakotven, ale ten se netýká sporu dvou ústavných orgánů nebo vůbec státních orgánů, protože tyto dva státní orgány nemají žádná práva v tomto směru, jo, ale jsou to orgány, které mají nějakou pravomoc, způsobnost, nějakým způsobem spolupracují, popřípadě vedou, dejme tomu, nějaké spory.

Samozřejmě je možné, jo, ale nějakým způsobem se rozhodne, jak se bude dál postupovat.

Jo, ale uzavřel bych to tím, že ten problém vlastně u Ústavního soudu vznikl tím, že upozornili na to dva soudci, kteří nesouhlasili a tři nebyli přítomní, takže bylo tam deset soudců pro tento návrh.

To opřel pouze o argumentaci.

Prezident republiky tam už jezdil v minulosti – nejenom tento, ale i jiní.

A je to určitá tradice a není to takzvaně prima facie neústavní, což znamená, není to vlastně v rozporu s ústavou, ale trošku to připomíná situaci, kdyby třeba někdo chodil po určité ulici dvacet let a teď mu tu ulici nějak uzavřeli, že tam budou stavět a teď on by se domáhal toho, že tam dvacet let chodí, aby se zabránilo té stavbě. Tak by podal takový návrh a tvrdil, že není to vlastně neústavní. Čili Ústavní soud je ochránce ústavnosti a nejde o to, aby jako konstatoval: „Toto není neústavný," ale aby řekl: „Podle ústavy to tak musí být a proto my tak to rozhodujeme."

A to je zase další takové pochybení, které tam bylo.

Vyčkejme tedy toho finálního rozhodnutí, toho konečného rozhodnutí.

Prezident republiky mohl vzít zpět ten návrh.

Já jsem vlastně patřil k těm několika málo, kteří se na něj obrátili, jestli by to nevzal zpátky.

To může pouze se souhlasem Ústavního soudu tady podle toho zákona, ale řekl, že tak neučiní a že vyčká, jaké bude to konečné rozhodnutí.

Tady bude důležité, jak Ústavní soud to zdůvodní.

Předběžně se domnívám, že těžko může říci, že to má být úplně jinak, než to bylo třicet tři nebo třicet čtyři let.

**>> No, z toho vašeho vyjádření to vypadá, že Ústavní soud se tím předběžným opatřením tedy dopustil v této věci určitého prohřešku a trochu nás jako občany zmátl, nebo jak to nazvat. Takže děkuji tedy moc za osvětlení této věci. Myslím, že je to srozumitelné a výhoda i těch videí na internetu je, že ten občan, každý z nás si to můžeme pustit znova a můžeme nad tím přemýšlet, protože tohle jsou samozřejmě trošku složitější věci, které málokdo z nás to na první dobrou chytí a vy samozřejmě jako odborník to máte srovnané v hlavě a vidíte ty souvislosti, které běžný občan samozřejmě na první dobru nevidí, protože se tomu nevěnuje, nebo ta naše mentální kapacita je jinde trochu, což je v pořádku. A proto je dobré takhle se obracet na zasvěcené, když to řeknu tak, nebo orientující se v té problematice, aby nás uvedli do obrazu, aby nám to vysvětlili.**

>> Já možná bych doplnil jednu drobnost ještě.

Ten zákon o Ústavním soudu je sice běžný zákon, není součástí přímo ústavy, ale je podle ústavy pro Ústavní soud stejně závazný jako ústava, listina základních práv a svobod a ostatní součásti ústavního pořádku.

To je asi důležité si uvědomit, jo?

Ústavní soud nerozhoduje volnou úvahou, jenom podle, řekněme, pocitu spravedlnosti nebo podle rozumu, řekněme, co si myslí, že je jaksi rozumné, jo, ale je vázán rovněž literou jednak ústavy, listiny základních práv, dalších ústavních zákonů a samozřejmě tím zákonem o Ústavním soudu.

Proto bych řekl, že pokud jde o to předběžné opatření, tak skutečně to byl určitý dosti závažný přešlap, který bych od Ústavního soudu ani nečekal.

**>> No, to máte pravdu. Abychom byli trošku vyvážení, tak musíme říct ke cti Ústavního soudu, že velice jsme kvitovali v tom covidovém období, jak shazovaly ty nepatřičná opatření vlády Andreje Babiše ze stolu, jak to rušily. Těch bylo snad čtyřicet nebo kolik. Tak to myslím, že Ústavní soud zafungoval výborně. To jsme byli tedy my Češi, to jsme do toho viděli, byli na ně pyšní a hrdi. A doufejme, že dobrou měrou ten náš Ústavní soud bude i nadále pokračovat.**

>> No, je třeba říci, že Ústavní soud řeší kolem pěti tisíc případů ročně.

Naprostou většinu z nich sice odmítá jako těch, které nemají tu ústavní dimenzi, řekněme, ten ústavní význam.

Většinu taky řeší v senátech tříčlenných, nikoli v plénu, ale naprostá většina těch rozhodnutí je velmi dobře zdůvodněná a plní tu funkci ochrany ústavnosti, někdy i zákonnosti velmi dobře celkově.

To je nezvratná pravda.

Takže to je taky dobré, že to mohlo zaznít na tomhle místě v tomhle rozhovoru.

A hleďte, když se podíváme na téma, nebo oblast justice – jak moc z vašeho pohledu myslíte si, že v Česku ty soudy dobře fungují? Teď jsme tady měli profláknutou jednu kauzu paní soudkyně Tiché, která ve věci SPD trochu jakoby takovým politickým poškozováním v těch volbách, které se konaly v minulém roce, tak je osolila tou pokutou třibilionovou a tak dále.

Těch případů je samozřejmě daleko více a toto je jeden z nejprofláknutějších.

Většinou se to týká obyčejných lidí, kde ty soudy osolí a lidé, kteří skoro horko těžko vyžijí, tak musí platit další peníze.

Na ty si berou půjčky, ty musí potom se šíleným úrokem splácet.

A takhle tady máme problémy s exekutory, s lichvou a podobně.

Jak tedy vidíte vy fungování justice? Lze jí něco vyčítat? Je to v pořádku? Nebo mají občané něco pochopit, něco praktikovat, co byste k tomu řekl?

**>> Tak zase je to poměrně složitý mechanismus, složitý systém, kde samozřejmě se střetává několik základních principů.**

Tak zase je to poměrně složitý mechanismus, složitý systém, kde samozřejmě se střetává několik základních principů.

Eh, ten základní princip legality, princip zákonnosti, čili soudy rozhodují podle zákonů. Takže někdy to může skutečně být tak, že určitá zákonná úprava není třeba adekvátní, nějakým způsobem může být zastaralá nebo od začátku je prostě problematická, ale ten soudce by neměl napravovat to, co je v zákoně, ale postupuje podle něj. Takže i to může být důvod vlastně, že to rozhodnutí je jaksi problematické.

Dalším samozřejmě takovým důležitým principem je přímo ústavní zakotvená nezávislost soudu, ale ta se právě musí porovnávat s tím principem zákonnosti. Ta nezávislost neznamená, že rozhoduje volnou úvahou.

Přímo to bych poukázal na článek 95 ústavy a obecně bych pro diváky řekl: "Dívejte se do zákonů a do ústavy. Eh, a tam prostě najdete často řešení. Není to něco mimořádně složitého. Samozřejmě některé zákony jsou velmi komplikované, ale tady zrovna ta úprava myslím není nějak mimořádně zase komplikovaná.

Čili výslovně řečeno, soudci rozhodují podle zákonů a podle mezinárodních smluv, kterými je vázána Česká republika. Nejsou už vázáni třeba vyhláškami a jinými právními předpisy nižší právní síly, než jsou zákony. A v případě, kdy mají za to, že ten zákon je neústavní podle jejich názoru, můžou ho předat Ústavnímu soudu, aby posoudil i ústavnost toho zákona v té konkrétní věci a pak rozhodují podle názoru Ústavního soudu.

Takže tam je třeba vidět, že v řadě těch věcí je to řešení celkem jednoduché a jednoznačné, ale nevždy to tak bude, zejména pro časté změny právního řádu, časté změny zákonů, určité rozpory, které tam jsou. Někdy jsou tam zase nějaké abstraktní formulace, které musí být vyloženy.

A zrovna bych upozornil na jeden důležitý judikát Ústavního soudu, který se promítl právě v té kauze, o které hovoříme, a to byl nález Ústavního soudu, který se týkal svobody projevu a kde Ústavní soud vyslovil názor – je to možná ještě ani ne rok – že demokratický právní stát se nesmí bát názorů kontroverzních, které zazní a které třeba věk větší část lidí není ochotna přijmout a musí prostě být schopen je akceptovat, že to souvisí samozřejmě se svobodou projevu.

A toto vlastně použila pak soudkyně při přezkumu toho rozhodnutí, o kterém hovoříme, a zrušila tu vysokou pokutu, opřela se vyloženě o tento právní názor Ústavního soudu. Já si myslím, že on je jako věcně správný, ale i logický, protože pokud bychom jaksi vyžadovali jenom projevy, které se líbí většině lidí nebo se líbí nějakým oficiálním představitelům státu, a chválí je třeba a podobně, no, tak samozřejmě ta svoboda projevu je tím výrazně omezena, protože očekáváme, že vedle toho budou i projevy kritické. Měly by být asi věcné.

Eh, ale je jasné, že třeba v předvolební kampani se objevují i taková hesla, která mohou být zjednodušená. Jo, to se do značné míry i vyžaduje a mohou být chápána jaksi chybně, ale od toho tady jsou voliči, aby to posoudili a rozhodli, zejména svým hlasem, i tuto otázku – líbí se jim ta forma, nelíbí se jim nebo ty názory a podobně.

Já bych třeba teď poukázal na heslo, které vybral pan předseda ODS Martin Kubka: "Senát jim nedáme." No, tak tady bych řekl, že pan předseda ODS, ale přidali se i další představitelé politických stran, kteří dneska mají dohromady většinu v Senátu, k tomu, že tady vlastně se vede nějaký boj o senát, aby si pověsili nad svůj psací stůl ústavní zásadu, že lidstvo, všechna státní moc, čili senát, ale ani jiné orgány nepatří těm, kteří tam jsou – čili nepatří ani těm senátorům, ani soudcům třeba nebo vládě, poslancům a podobně – ale jsou to zástupci lidu, přímo nebo zprostředkovaně.

Soudci samozřejmě jsou nezávislí v tom smyslu, že oni rozhodují nestranně a nezávisle podle zákonů. Nejsou tedy odpovědni voličům na rozdíl od těch volených zástupců, ale pořád vlastně musí respektovat, že ty soudy nepatří soudcům, stejně jako senát nepatří těm senátorům, čili musí se řídit těmi pravidly a musí, pokud jde konkrétně o senátory nebo členy zastupitelstev obcí, se řídit vůlí voličů a ta rozhodne o tom, jaká bude ta základní orientace a zejména jaké konkrétní pak třeba zákony budou přijímány nebo vyhlášky v obcích, jiná rozhodnutí budou činěna, jak bude se staven také třeba ve sněmovně rozpočet a podobně. To všechno je do určité míry předurčeno výsledkem voleb.

Jo, ale chci, když se vrátím zpět, tak samozřejmě v té volební kampani ta hesla jsou do jisté míry zavádějící, někdy více, někdy méně nebo jsou třeba expresivní. A to je třeba respektovat. Zase na to už je celkem dost soudních rozhodnutí, že toto hraje roli.

Já bych připomněl kauzu, kde jsem sám zastupoval, to už je více než dvacet let, ve věci neplatnosti volby jednoho senátora. A tehdy Nejvyšší správní soud řekl, že nebyl platně zvolen, protože tam došlo k určitým dezinformacím v té volební kampani a že tedy vyslovuje neplatnost té volby. Ústavní soud zrušil toto rozhodnutí s tím, že voliči se musí rozebrat v tom, co jsou pravdivá tvrzení a co jsou tvrzení nepravdivá a zavádějící, že to nebyly přímo názory toho kandidáta a že v té volební kampani skutečně nelze tak snadno vyslovit neplatnost volby jenom pro třeba expresivnost nebo nejednoznačnost určitých názorů, které jsou vysloveny.

A proč? Protože zase ty volby mohly být takto zmařeny, jo? Čili jakmile by se tvrdilo, že jakýkoliv prostě problematický výrok, názor nebo plakát a tak dále, billboard, že by volby byly neplatné, tak by to mohlo vést k tomu, že vlastně to někdo udělá schválně a tím pádem vlastně dosáhne toho, protože mu řeknou pár dnů před volbami, že asi neuspěje, aby se volby opakovaly, jo.

Takže i to je třeba vidět. Čili bych to uzavřel tím, pokud jde o trestní odpovědnost, že tam zvláště musíme zvažovat subsidiaritu trestní represe – to znamená, že trestní represe je na místě až když jsou využity jiné prostředky. Mohlo by se jednat třeba v některých případech o přestupky, dejme tomu, nikoli o trestné činy, nebo o občanskoprávní delikty a podobně. Pokud někdo se cítí dotčen, může se bránit občanskou právní cestou proti nějakým výrokům, že jo.

Eh, takže ta trestní represe by měla být takto omezena a vlastně chránit to, co je podstatné – to znamená ta svoboda projevu, to je ta podstata toho práva, nikoli opak – jaksi zakazování té svobody projevu. Jo, čili samozřejmě určité limity tam jsou.

A když to ještě bych zobecnil na tu otázku justice vůbec, já to vidím ve dvou věcech ty určité garance. První – a tady lze podle mě uvažovat o nějakém zpřísnění nebo nazvěme to modifikaci těch podmínek jmenování soudcem. Čili my máme relativně třeba nízký věk, relativně málo zkušeností třeba pro některé občany pro ty soudce – jo, je to třicet let, relativně krátká doba činnosti. Často třeba nevykonávají nějakou rozsáhlou právní praxi jinou a pak se stanou soudci a už soudí jaksi celý život.

Eh, v řadě států je to tak, že musí být nejprve třeba advokáty nebo státními zástupci nebo v jiných právních profesích, než se stanou soudci, že ten věk je vyšší – eh – pro nástup do této činnosti. Anebo alespoň nemusí být vyšší věk, ale delší praxe.

Stačí, když se napíše, musí být 20 let třeba v právní praxi, než se stane soudcem, protože to je jedna z takových klíčových právních profesí, eh, která skutečně vyžaduje určité znalosti, ale i určité zkušenosti, určitou – prostě – určitý životní nadlet. A tím spíše u soudců Ústavního soudu, samozřejmě, jo, ale i u ostatních.