Učí nás věřit, ne přemýšlet. Filosof Jan Konfršt o systému, výchově, víře a svobodě.

Napsal jsi text dopis nejen synům, kde rekapituluješ svůj život a zaobíráš se tím, co ti předal tvůj otec a co předáš ty svým synům.

Středobodem je pak kritické myšlení a jeho svoboda.

Jak spolu souvisí kritika a svoboda myšlení?

Tady je především důležitá ta motivace, proč jsem se rozhodl takovýto dopis, takovéto zamyšlení napsat.

Jsem ten dříve narozený, jak se říká, trochu odlehčeně, a vím, že jsem tady na omezený čas. Současně cítím také vnitřní povinnost říci synům to, co jsem jim do této doby neřekl verbálně – to, co jsem možná neřekl proto, že jsem měl obavy z toho, jak to přijmou.

Předtím, než jsem toto zamyšlení nebo tento dopis začal psát, jsem prožíval opravdu dlouhé období, abych si srovnal v hlavě, zda ten dopis opravdu napsat mám, a pokud ano, tak jakou formou a jaká bude jeho nosná energie, nosná myšlenka.

A ty jsi tady zmínil kritické myšlení, které je pro mě nesmírně důležité.

Je to pro mě de facto nosná energie této, řeknu, poslední fáze mého života.

Já jsem se už dlouho, dlouho dávno rozhodl, že se nebudu bát a začal jsem se důsledně loučit se strachem – strachem spočívajícím v souvislosti s čímkoli, ať už je to z něčeho, ale především z někoho. Z reakce na třeba moje slova.

Voudil jsem, že máme-li být pravdiví vůči sobě, tak musíme tu pravdu prezentovat i navenek.

A ten dopis nebo pozadí tohoto dopisu spočívá právě v tomto.

Moji synové mají o mně určitou představu. Jsem jejich otec. Vychovával jsem je tak, jak jsem dokázal, ale rozhodně to neznamená, že by souhlasili se vším, co dělám, jak se chovám, jak přemýšlím, jaké je moje směřování, jaký je můj život, jaké jsou moje životní priority.

A tak jsem usoudil, že na čase, než se rozloučím s tímto životem, jim napsat, co je pro mě nejdůležitější – a to je právě kritické myšlení.

Jde o to projevit svůj názor. Nemám na mysli lacinú kritiku čehokoli nebo kohokoli za každou cenu, ale pakliže se vyrovnávám s něčím, čemu třeba neúplně rozumím nebo co je pro mě novum, tak k tomu přistupuji tak, jak jen dokážu odpoutaně, nezávisle na výsledku, k čemu dojdu.

A to já nazývám kritickým myšlením – že chci přijít na podstatu té věci, na podstatu toho všeho, co je v té jednotlivé informaci skryto.

Rozhodl jsem se napsat tento dopis, abych jim, mým synům, sdělil, že toto považuji za nejdůležitější. Nebát se, přemýšlet o tom, co jakákoli informace znamená a co bude znamenat v čase budoucím – v tomto případě pro mě osobně.

To je můj způsob chápání kritického myšlení.

V mnoha kulturách se muži zasvěcují v přechodových rituálech skrze blízkost bolesti a smrti, aby se stali muži a byli pro kmen prospěšní. Jinak se věří, že muž, který se nevedl sám na sebe, je pro kmen nebezpečný.

Je to přežitek, nebo k nám nějak tyto zvyklosti dále promlouvají v naší civilizaci?

Není to přežitek, ale mluvíš tady o jiné kultuře.

Jsou mi známi různé rituály, jak se zasvěcují mladí muži ve čtrnácti, patnácti letech v době dospívání, aby byly platní pro svoje společenství, svůj kmen.

Ale mluvíme tady o jiné kultuře.

My jsme se buď narodili, nebo jsme se rozhodli, dohodli jsme se v čase před tím zrodit se do tohoto prostředí.

Vybrali jsme si tento stát, tuto kulturu a jsme zvyklí – a to není zvyklost v tom negativním slova smyslu – jsme zvyklí uvažovat, řeknu, hodně odlišně, jinak než lidé nebo mladíci, kteří se narodili do jiné kultury.

Myslím, že tím poměrně jasně napovídám, že slepě následovat takovéto příklady by bylo v podstatě až nesmyslné.

Co dnes nejvíce předávají otcové synům? A dá se to vůbec generalizovat, nebo je to čistě individuální?

Předání poselství má svoje společné charakterové prvky, ale je to jinak velmi osobní, ryze individuální.

Vybíráme si svoje rodiče při zrození a naši potomci vybírají zase nás.

Ale to je ten individuální vklad s individuálním způsobem chápání smyslu života, jeho hledání.

Je v tom natolik individuality, že myslím – nebo odvážím se říci – že v tomto případě ta individualita převažuje nad tím společným.

Nelhostejnost.

Je to primární kvalita nebo je to prodloužená ruka soucitu, péče či lásky? Odkud se nelhostejnost bere?

Už jenom to, že jsem se rozhodl napsat ten dopis, který jsi citoval na začátku nebo o kterém jsi se zmínil, je znaménkem toho, že nejsem lhostejným člověkem, že nejdu tímto životem lhostejně, že vnímám – nebo minimálně se snažím vnímat – všechny jeho složitosti, veškerou radost, veškeré trápení, všechnu energii, co do života patří.

Nejsem lhostejný. Nejsem lhostejný vůči tomuto vnímání, vůči sobě a tím pádem ani skrze sebe vůči těm, mezi kterými se pohybuji, se kterými hovořím.

Nelhostejnost je pro mě jedna z vlastností, která je rozhodující pro to, abych mohl mít na konci života čisté svědomí.

Napsal jsi knihu Poutník, kde se věnuješ Ježíši Kristovi z pohledu viděného na vlastní oči.

Přitom se tato verze liší od tradičního křesťanského pohledu.

V čem se liší nejvíce?

Liší se velmi, zcela principielně od základního křesťanského pohledu na tuto dobu, na tuto osobu, která je symbolem své době.

V tom, jak vnímat Boha jako fenomén.

Pokusím se dopovědět toto trochu šířeji.

Narodili jsme se v křesťanském prostředí, byť velmi málo lidí už kostel navštěvuje pravidelně, byť velmi málo se lidí věnuje praktikování víry jako takové, tak přesto všichni jsme vírou prosyceni, aniž si to uvědomujeme.

Ale to prosycení vírou je právě podmíněné tou energií, kterou nám po ta století – ať už verbálně nebo nonverbálně – vkládána do srdce, do mysli, do duše.

A jsme ovlivňováni tímto narativem, který nazýváme křesťanskou vírou, křesťanským náboženstvím.

A já vidím – a mám velmi principální rozdíl mezi vírou a náboženstvím.

A v čem se lišilo moje pojetí nebo o čem vypráví Poutník?

V čem se dramaticky liší od toho, řeknu, oficiálního, institucionalizovaného náboženství.

Ježíš přišel s něčím naprosto odlišným – a to, že toho Boha nemusíme vyznávat tak, že si ho posadíme před sebe na ten symbolický piedestal a bude někým, případně něčím mimo nás.

Přišel s tím, že energii Boží máme všichni v sobě, že nejde o personifikované náboženství, ale o individuální víru ve svou vlastní osobní, interní božskost.

Sice říkáme – aniž v tu chvíli opravdu vnímáme, co říkáme – že Bůh je všude přítomný, ale odmítáme si to dopovědět.

Je-li všude přítomný, tak je i ve mně. A je-li vždy přítomný, tak je vždy přítomný i ve mně.

A mám-li dost, budu-li mít dostatek odvahy, tak si to dopovím.

Tak je-li všude přítomný a vždy přítomný, tak já jsem vlastně jeho zástupcem.

Tady v tomto životě, na této zemi, v tomto přítomném okamžiku.

A protože je vždy přítomný, tak vlastně trval v každém přítomném okamžiku.

Ježíš přišel s tou nejen myšlenkou, ale postojem, názorem, že člověče, přemýšlej – ty jsi vlastně tím Božím zástupcem na zemi.

My také známe větu: ano, Boží pomoc.

A já vím, že ta Boží ruka kouká z rukávu mé košile.

Takhle se to říká trochu odlehčeně, ale víme, co říkáme, byť odlehčeně.

Přišel s tím, že my jsme vlastně těmi Božími zástupci na zemi. Jen si to odmítáme přiznat, protože máme strach a obavu z té odpovědnosti následné. Jsem miliardo zástupcem, no, tak bych měl být taky odpovědný za svoje myšlení, konání, život.

Gibsonův film Umučení Krista i katolické líčení jeho utrpení na kříži se zaměřují nejvíce na brutalitu a násilí jeho života. Vnímal jsem ve svých vizích v jeho životě kvality jako jemnost, lehkost a třeba i téma, že vše bude a je dobré. Láskou, upřímností, jemností je celá ta kniha, kterou jsi tady zmínil. Kniha Poutník prodchnutá.

Já nabízím skrze svoje osobní prožitky, skrze svoji velmi hlubokou paměť úplně jiný obraz přítomnosti celé doby přítomnosti Ježíše mezi námi před těma 2000 lety. Viděl jsem tento film, který jsi zmínil – utrpením Mila Gibsona – a můžu se k tomu jen dopovědět: hluboce s tím nesouhlasím.

Víš, Viktore, my jsme vychováváni k tomu, abychom byli poslušnými, abychom byli lidmi na někom závislými, abychom někoho poslouchali, abychom měli své vzory, abychom se chovali tak, aby s námi systém de facto mohl, dovolím si dopovědět, nakládat tak, jak uzná on sám za vhodné. A to je v přímém protikladu s tou osobní svobodou.

O tom, jak vnímal svobodu, jak vnímal život Ježíš v mých hlubokých vzpomínkách, o tom jsem se už zmínil. A celá kniha nebo poselství té mé knih spočívá v něčem jiném, než je oficiálně známé. A to, že způsob života jeho Ježíše Krista, včetně jeho konce, byl odlišný, velmi odlišný od toho, jak je nám po staletí předkládáno.

Prožil svoje bolesti, prožíval svoje utrpení, myslím i fyzické utrpení, ale v žádném případě ne takové, jak je podáno prostřednictvím filmu Mela Gibsona. To je účelové podání proto, abychom byli vedeni k tomu, že máme v někoho věřit, máme se k někomu obracet, právě k takovému, kdo je ochoten za nás trpět. Ale to je ten základní, základní z mého pohledu omyl, ve kterém vyrůstáme a k čemu jsme de facto vedení. Který z nás de facto dělá osoby, lidi nesvobodné.

Proto jsem psal knihu Poutník, abych nabídnul svobodnější, láskyplnější pohled. Nejenom proto, aby to bylo v tom protikladu, ale že jsou to – teď se o sobě vyjádřím jako o třetí osobě – že jsou to vzpomínky člověka, který v jeho době žil a zažíval, jak žil.

Jak mocná je lidská bytost, která je svobodná? Jak mocný byl projekt Člověka stvořeného? Nejednou jsem neřekl a často jsem i napsal, že člověk se jako svobodný rodí a přišel jsem proto, aby svobodným zůstal. Rodí se ale do prostředí a do politického prostředí, kterého jako svobodný člověk odmítá přijmout, protože takto svobodný člověk, takto de facto nezávislý člověk, je systému nepohodlný.

A tak zažíváme život za životem tento neustálý střet a hledání sebe samého, abychom si uvědomili či poznali, poznávali až poznali, v čem ta osobní svoboda spočívá. Ne v principiálním protestu vůči čemukoli, komukoli, vůči systému, ale rozlišení nebo výuka rozlišování.

V čem, v jaké situaci, v jakém ohledu budu já tomu systému poslušný, ale kde je pro mě ta nitrná svoboda silnějším poutem vůči mě samotnému? Střed víry, osobní osvobodu a poslušnost vůči mému předchozímu rozhodnutí narodit se v tomto čase. Svoboda volby, svoboda zničit sebe a své blízké, svoboda žít láskou, tedy v odvaze.

Spousta lidí, zdá se, utíká od moci za svůj život. Bojí se vlastní moci. Co je zatím? Bojí se vlastní moci. Vlastní moc, pardon, velmi úzce souvisí také se zodpovědností.

Svoboda je velký fenomén, ale svoboda má také svoje striktní omezení a to už musí rozhodovat každý sám za sebe. Chovat se stoprocentně svobodně je de facto synonymem anarchismu. Ale o tom nemluvím. Mluvím o tom, že člověk je svobodný a v rámci této nitrní svobody si má uvědomovat, jak souvisí s jeho odpovědností vůči sobě, vůči svému chování – jak vůči systému, tak vůči svým bližním.

Ale všechno toto souvisí s tím: budu k tomu mít dostatek odvahy, budu dostatečně odvážný, budu schopný říci si třeba tak, jak mluvíme teďka v rámci tohoto rozhovoru. Budu ochoten svoji svobodu takto nabízet, takto prezentovat, nebudu mít strach. Nebudu mít strach od veta třeba systému. Nebudu mít strach z toho, že pokud řeknu druhému člověku do očí pravdu v rámci mnou vnímané svobody, zůstanu ještě jeho přítelem, bude se mnou ještě ochoten mluvit? Půjde se mnou lidově řečeno ještě na pivo?

Strach a svoboda to jsou de facto dvě protichůdné nebo dvě naprosto vlastnosti komparativní.

Milí sledující, moc vás zdravíme z redakce a děkujeme vám, že se díváte na naše videa a že nás podporujete.

Sedmého července jsme publikovali video s právníkem a církevním Janem Roskem na téma predátorů a YouTube nás odměnil novým banem, který samozřejmě zhodnocuje to, že jsme ve videu řešili téma pro elity velice nepohodlné a také sdíleli grafy o tom, jak jsme brzděný.

My se samozřejmě nehodláme vzdávat a nehodláme mlčet. Ty velké sociální sítě jsou pořád pro nás důležité pro šíření našeho obsahu a vážíme si, že tomu rozumíte a podporujete nás. Pokud můžete, podpořte nás, prosím nyní i finančně, ať zvládneme tohle období vynoceného propadu a můžeme tady být pro vás dál.

Děkujeme.