TERAZ TAKTO: “Petr Pavel aj Zuzana Čaputová sú z jednej politickej ‘rozmnožovne’," vraví P. Šik

My vlastně v médiích denně slyšíme něco, co pan prezident udělal. Jednou zachrání nějakýho paraglidistu, poté se zajede podívat někde, někomu něco poradí, potom se setká s dětmi, s důchodci a prakticky není jedinej den, abychom nevěděli, co ten prezident dělá.

[hudba]

Přeji dobrý den. Vítejte při nové epizóde relace Teraz takto s Ankou Žitnou.

Český prezident Peter Pavel je majstrovským příkladem marketingového rebrandingu. Jak se z komunistického pohlavára dokáže stát miláček liberální kaviárny.

Nejen o Petrovi Pavlovi, ale i o tom, co se děje v České republice a o vztazích českého prezidenta a bývalé slovenské prezidentky Zuzany Čaputové.

Budu hovořit s poradcem ministra zahraničních věcí České republiky Pavlem Šikem.

Dobrý den. Pavle, vítejte tak na dálku.

Dobrý den, děkuji. Dobrý den, zdravím z Bang Koku a předem se omlouvám, pokud tady bude trošku hlasitě. Je tady divočeji než u nás.

Takže Bangkok je velmi exotická destinace na naše pomery, ale já se chci bavit o vaší domácí české politice, kterou na Slovensku a moji diváci obzvlášť velmi pozorně sledujeme.

Viděli jsme teď několik takových soubojů mezi českým prezidentem a českou vládou. Naposledy v Ankaře na summitu. Dokonce Ústavný súd rozhodoval o tom, zda Peter Pavel má nebo nemá být součástí delegace.

O tom si povíme později, ale já jsem zaregistrovala, jak jeden z politiků českých označil, co se děje okolo pana prezidenta a jeho manželky. Jakým způsobem teď mají velmi silné PR. Vidím je v každém médiu, vidím různých situacích ve škole s důchodci. Paní Pavlová je označovaná za druhou teda princeznu Dianu.

Jak to vnímate?

Jak je to taková kamaleónizace? Jak bych to parafrázovala jednoho z vašich politiků.

Tak to slovo myslím, že použil Jindřích Reichel v nějaké televizní debatě. Je to zajímavé přirovnání. Každopádně já bych to asi nepoužil úplně, ale možná bych použil něco podobného v tom smyslu, že to PR toho prezidenta je opravdu mimořádně úderný.

My vlastně v médiích denně slyšíme něco, co pan prezident udělal. Jednou zachrání nějakýho paraglidistu, poté se zajede podívat někde, někomu něco poradí, potom se setká s dětmi, s důchodci a prakticky není jedinej den, abychom nevěděli, co ten prezident dělá.

A já si myslím, že to není žádnej zázrak, že to takhle někdo začne vnímat, že to je opravdu nějakým způsobem vytváření kultu osobnosti kolem osoby prezidenta.

A podle mě už trošku i jako násilná forma je toho, že opravdu ta média, především veřejnoprávní média, v tomto případě rádio, ale i ty spřátelené média, jako je Deník N, jako je Seznam, nevím to přesně, ale možná, že má s prezidentem opravdu nějakou dohodu, tak vlastně prakticky neustále přináší epizody z jeho života.

A musím říci, že ty epizody ze života vůdce opravdu byly především známy z těch východních diktatur, kdy ten vůdce opravdu byl představován takhle – že dneska udělal tady to, dneska pomohl támhle tomu. Takže se nedivím potom tomu, že někdo to nazývá, pana prezidenta, což je taková poměrně doslovné vyjádření.

Jak se vlastně dá pochopit to, že on byl opravdu příslušníkem socialistické armády? On podporoval, když Sověti vstoupili na území Československa, byl členem komunistické strany, absolvoval školení vojenské rozvědky, čiže byl v podstatě velmi vysoká silná figura bývalého režimu.

Potom se z něho stal generál NATO a to by se dalo možná pochopit, ale že vlastně kavárenská sféra, která vyčítá například Andreji Babišovi, že nějakým způsobem v minulosti byly podezření, že měl spolupracovat s StB. Nevadí jim tato minulost prezidenta?

Tak tam se v české debatě se diskutuje často slovo, že on si to odpracoval.

Hm. Já nevím, jestli on byl takovou velkou figurou v bývalém režimu. Možná ještě na to neměl ten čas a tu příležitost. Byl poměrně mladý, ne tak mladý, aby nevěděl, co dělá, ale byl poměrně mladý na to, aby udělal vysokou kariéru prozatím. Měl vlastně štěstí v tom, že revoluce přišla a on už nebyl možný, aby tu kariéru nastartovanou dodělal.

Ale to, že vědomě vstoupil do strany a to, že vědomě chtěl pro tehdejší režim pracovat, to se mi zdá jako jasná věc. A jeho výmluvy o tom, že byl mladý nebo že to byla mladická nerozvážnost, mi přijdou absurdní.

Já samozřejmě chápu, že on chtěl být prý vždycky voják, to znamená jinou možnost neměl. Buď být voják a pracovat pro režim, nebo říct prostě ne.

Ale já si myslím, že máme pořád ještě dost lidí, nebo měli jsme i tehdy dost lidí, kteří taky chtěli něco dělat, co je baví, chtěli dělat svou oblíbenou kariéru, ale pro ten režim pracovat nechtěli.

A proto takové řeči o tom, že vlastně neměl jinou možnost než pro ten režim pracovat, aby mohl dělat tu svou krásnou kariéru, se mi zdají jako alibi.

Jak říkám, bylo spousta lidí, kteří nemohli pracovat ve svém oboru, nemohli dělat svou oblíbenou profesi, protože prostě odmítli být součástí toho režimu.

Jak to, že mu to pražská kavárenská sféra nějakým způsobem odpustila?

Je to taková určitá masírka v tom, že on samozřejmě v armádě zůstal, vypracoval se. Bylo i potom na jeho kariéře vidět, že věděl, jak se dělá kariéra pro jakýkoliv režim, pro jakýkoliv systém.

No a tak udělal kariéru opravdu velikou a já si myslím, že tam funguje taková určitá česká maloměšťáctví v tom smyslu, že měl poměrně vysokou funkci v rámci vojenské aliance a tím pádem je to někdo, kdo něco dokázal, kdo ten stát nějakým způsobem reprezentoval a to se chápe pod výrazem, že to odpracoval pro novou republiku.

Ale teraz máte na druhé straně taký tenší skandál s klempířem, který je váš ministr kultury, který jako mladý chlapan se zapletl se StB. Ono to je celý ten příběh – všechny ty lidské příběhy mají různé aspekty, ale zase tomu tohle neodpustí. Tam ide vyslovené lincování, dokonce mediální lynch i na miláčika kavárenské sféry, moderátora Česmíra Stráka, který udělal rozhovor s tím klempířem, a potom ho vinil tím, že s ním udělal rozhovor, že už jsme teda kamarádi.

Víte, že to jsou právě takové příběhy, kdy když dva dělaj totéž, není to totéž, a toto je přesně ten příběh. Vidím to špatně?

To je – mě z toho poměrně je smutno nebo někdy i špatně, protože to je opravdu jako ten nejvyšší vrchol pokrytectého měšťáctví.

Ehm, já přesnou historii o tom nevím, ale podle toho, co je v pramenech dostupné, tak vím, že Ota se dostal nějak do spárů STB a myslím, že nikdo z dnešních morálních majáků si nedokáže představit, co to znamenalo.

Když vás zmáčkne prostě tajná policie diktaturního režimu a když vám hrozí, že vám vlastně zničí nejenom vám život, ale vlastně všem blízkým – a já tam měl štěstí, myslím, a i odvahu na to, že se dokázal nějakým způsobem z toho vymanit ještě dávno předtím, než byla revoluce.

To znamená, že to nebylo nějaké poslední chvíle nějaké hry, ale prostě řekl ne. Možná měl štěstí na to, že to mohl vůbec říct, ostatní to nemohli říct, ale řekl to a vlastně ze spárů tady té tajné policie se vymanil.

Já úplně vidím, jak na jednu stranu to je špatně. To znamená, u Oty třeba jako u těch maloměšťáků pražských, kde Ota je standardně v médiích nazýván jako Estébák, Babiš je nazýván jako Estébák, ale vlastně u prezidenta všichni zavřou oči. A to, že chtěl být rozvědčík a dělat prostě někde u nepřítele v zahraničí nějakou poměrně možná nebezpečnou věc – to všichni přehlíží.

Je to ukázka absolutního dvojího metru, jímž jsme svědky vlastně v dnešní době skoro pravidelně. Ty strany se rozdělily.

To, co je dovoleno našemu člověku, není dovoleno jejím člověku a tak dále.

Nevím, jestli ta provládní strana je tak brutálně kritická, jako je ta strana vlastně, která se přiklonila k tomu prezidentovi, protože z jejich strany tam slyším opravdu hodně špatné nadávky, dehonestaci a nevím, jestli to je v pořádku.

No, to je poměrně špatně.

Často je to zvláštné, lebo já to sledujem poměrně pozorně a myslím, že i věta Slovákov sleduje české média a toto si všímá, že je mimořádně dobrý vztah mezi českým prezidentem a bývalou slovenskou prezidentkou Zuzanou Čaputovou. Byli hvězdami festivalu Pohoda, nedávno na Slovensku.

Jak vnímate tuto spolupráci?

Jsou to vlastně lidé, kteří jsou hodnově stejní, které prezentují přesně ty isté hodnoty, které nějakým způsobem rezonují v té liberální progresívní časti společnosti.

Asi určitě. Já myslím, že pocházejí ze stejné, vlastně ze stejného rozmnožovny, bych to tak řekl.

Je to – já tady vidím to jako takovou měšťáckou společnost. Ta měšťácká společnost se vyznačuje tím, že je to taková společnost těch velkých měst, kde si každej na něco hraje a chce patřit k té správné elitě.

A tady ty dvě postavy – náš prezident a také bývalá prezidentka Slovenska – vlastně patří do takové té elity. Taková ta elita, co nic nemění, co zanechává status quo, co vlastně uznává, že někteří lidé mají právo vést ostatní, ale někteří lidé na to právo nemají, protože prostě nepatří do toho vybraného a prověřeného kruhu těch elit.

Ono se to projevuje tak, že nějak tady šéfredaktor – myslím, že to bylo Info – řekl, že vlastně je lepší, aby nás vedli nějaké elity, než aby nás vedla lůza.

Takže oni patří do toho kruhu té elity, kterou ti, co chtějí být elitou a tou lepší částí společnosti, tam chtějí taky patřit.

Na druhé straně pro ně znamená, že vlastně ta dnešní česká vláda i většina parlamentu je pro ně lůza, která převzala kormidlo, a to se musí nějakým způsobem změnit.

Já to takhle úplně jednoduše vidím.

A oni nevidí to, že vlastně za tou – vy hovoříte, já ten výraz nerada používám, ale budu jen citovat vás – za tou lzou stojí také voliči, tak jako za tou elitou v úvozovkách. A ti voliči, potom co?

Lebo my jsme slyšeli například herečku Magdu Vašariovou, která se vyjadřovala velmi nepěkně o voličích například vaší vlády. A vidím, že vy to máte u vás velmi podobné.

Jak to vnímá možná ta část voličů, která je označována za tou, co volí lůzu?

Tak ono to je vlastně jiné slovo pro dezolát. Lůza a dezolát je vlastně něco úplně podobného.

To jsou ty lidé ze spodiny, která v principu podle některých lidí zřejmě nemá právo na to, aby určovala nějaký směřování společného státu.

To, že za nimi stojí voliči – často to vidíme v diskuzích na sociálních sítích – že se to vlastně, že ti lidé, co volí prezidenta Pavla, co volí opozici, toho skoro litují, že někteří lidé mají volební právo. To, že vlastně se baví úplně vážně – a to není ojedinělý výraz v těch diskuzích – že úplně vážně by si přáli, aby někteří volební právo neměli, aby tady ta takzvaná lůza nebo dezoláti – já tu lůzu jsem nepoužil sám, myslím, že to byl pan Šmarc, šéfredaktor Info, kterej to v nějaké televizní diskuzi použil.

Já to vidím dost jako tragicky. A je to, je to ale každopádně – pokud se vždycky ptáme, kdo rozdělil tu společnost na ty dvě části, které dneska úplně zřetelně vidíme – tak jsou to podle mě ti, kteří začali právě s tím dělením.

Jsou to ti, co začali s dělením na svině a ty ostatní, na lůzu, na dezoláty a ty ostatní a tak dále.

My jsme to viděli za naší bývalé vlády v podobě osobnosti jejich strategického mluvčího, který začal velice nepěkně mluvit o těch ostatních, ale bylo to i slovníčko některých bývalých vládních politiků.

Takže tam někde to začalo. Ono to začalo možná ještě mnohem dřív, ale vlastně vidíme posledních pět čtyři roky rozdělování společnosti na základě toho, o čem se mluví, o čem se může mluvit, o čem se nemůže mluvit. Kdo říká ty správné názory, kdo neříká ty správné názory.

A vlastně dneska už je to jenom důsledek toho, že ta společnost se je dělená na tu elitu, která říká ty správné názory podle ní, a na tu lůzu, na ty dezoláty a na takový ty ohrožení demokracie, kde to jsou ti, kteří říkají ty nesprávné názory nebo chtějí mluvit otevřeně i o věcech, o kterých se mluvit nemá.

Eh, u nás vznikl takový seznam hlasů agresora. Jsou tam lidé, které někdo vybral, vytypoval na základě jejich údajných postojů k Ukrajině a k Rusku. Jako minimálně několik jich tam je, kteří v životě se o Rusku a Ukrajině nevyjadrili, ale na tom seznamu jsou, protože mají odlišné pohľady a postoje k iným témám.

Máte také vy v České republice něco takového?

Já myslím, že těch seznamů tady vyšlo už několik a vycházely za poslední čtyři roky poměrně pravidelně. Nebyly to oficiální seznamy, které by byly vládní, ale jsou to seznamy, které vytvářely takové neziskové organizace, jako jsou čeští elfové a takovéto další.

U nich se, jak si mnozí myslí, že vlastně ta spolupráce s některými státními složkami tam vždycky byla, nebo minimálně se státními penězi.

Máme i takovéhle seznamy. V poslední době už nejsou... nebo to není úplně až takový téma, protože tyhle organizace ztratily poměrně velkej – velkou část svého hlasu. Ale samozřejmě každej, kdo se tím zabýval, by vám okamžitě takovej seznam mohl dát.

Jo. A právě i u toho proruskýho a zrádcovskýho a tak dále, každej, kdo nesouhlasil prostě s jednotným postojem vůči tý zahraniční agresi Ruska a kdo to viděl nějakým způsobem – neviděl černobíle nebo to viděl víc v detailech a mluvil o těch detailech a neviděl Ukrajinu jako úplně hrdinskou zemi, která vlastně nedělala žádnou chybu – tak okamžitě byl zařazenej na tenhle seznam. Jo, tam prostě bylo: buď jste 300 % na jedný straně a nebo jste pro ruský zrádce a patříte na ten seznam.

Když se podívá na politiku vaši oficiální – já jsem zmínila v úvodu ten spor prezidenta s vládou, když šlo o to, kdo pojede na čele delegace do Ankary na summit NATO. Mimochodem velmi důležitej summit, protože se tam řešily peníze pro Ukrajinu a řešily se další podporné mechanizmy, které mají reflektovat na situaci na Ukrajině.

Český prezident se obrátil na Ústavný soud. To je mimořádně zajímavý moment, protože Česká republika je prezidentskou republikou, ale to jako by i to rozhodnutí toho Ústavného soudu, kterej velmi promptně dal za pravdu a podporil ho, je to také jako podpora toho prezidentského systému. Dá se to tak čítat?

>> Já nevím, někteří to tvrdí. Já jsem tady v tom poměrně... nebo si myslím, že to je – že to bylo jako nevhodné rozhodnutí. Ani ze strany prezidenta to nebylo dobré rozhodnutí. Já si nemyslím, že to bylo dobré rozhodnutí ze strany Ústavního soudu, že se do toho takhle vložil, protože by se nestalo vůbec nic, kdyby řekl: ano, my to rozhodneme, ale máme na to normálně standardní dobu a bude to někdy na podzim. Prostě teď prezident nepojede, protože to vláda tak rozhodla, ale někdy to rozhodneme a potom se puede říct zpětně: OK, měl jet, neměl jet – ale nic by se vlastně nestalo.

I podle vývoje, co se stalo v tý Ankaře samotný, by se vlastně vůbec nic nestalo, kdyby tam ten prezident nebyl. On tam seděl a koukal. Potom se snažil vlastně rozšiřovat zprávy o tom, že kdyby tam nebyl, tak by bylo něco jinak. Nebylo by vůbec nic jinak.

Babiš tam prostě tentokrát chtěl jet sám, protože to viděl z jeho pohledu jako velice důležitej summit. Viděl to jako summit, kde chce být vedoucí delegace, protože každý, kdo ty summity zná, tak ví, že tam je prostě jeden stůl a u toho jednoho stolu sedí za jednu zemi jeden člověk a ty ostatní jsou za ním. To je taková ta slavná fotka, jak sedí ten prezident za Babišem. No a tam prostě on chtěl sedět sám. Já to plně chápu.

Je to – vlády mají poměrně komplikovanou situaci, ne? Ten rozpočet, který vlastně musí řešit, a ty dlouhy, který musí řešit, jim tady zůstaly nějak od minulé vlády, která vlastně udělala velmi velkou díru do zadlužení. A já to chápu, že tam chtěl sedět a prostě nechtěl ani dávat najevo nějakou ochotu se podílet na dalších financích. Tam nejde o to, že by bylo něco schválený a něco se potom podepisovalo, ale je to o nějakých symbolech nebo o nějakých zkazech těm ostatním. Hele, my na to opravdu teď nemáme. My máme opravdu velké starosti s tím, abysme to nějakou způsobem financovali. Dluh nám roste velice rychle a já prostě to chci jim říct jako sám. To takhle to vidím já.

To, že Pavel si to vynutil skrz ten Ústavní soud a to, že ten Ústavní soud mu to pomohl udělat. Já si myslím, že tam vznikl obrovská díra do důvěry – dobrý do Ústavnímu soudu, což jsme věděli úplně jasně, protože něco takového vlastně nikdy nikde ještě nebylo uděláno a ten Ústavní soud ani nemá pravomoci, podle mě – nejsem právní, nechci to hodnotit – ale podle toho, co jsem četl, nemá – neměl by dělat takovéhle zásadní věci a takhle zasahovat něčím operativním do vládnutí v tom státě. On může potom zpětně stanovit, jestli něco bylo ústavní nebo nebylo ústavní, ale nemůže si hrát na někoho, kdo rozhoduje o tom, co se bude teď dělat.

Jo, to je ten zásadní rozdíl podle mě. A ten Ústavní soud to udělal.

Ten Pavel tam nakonec jel, což si myslím, že mu ani nepomohlo, jako vůbec v očích veřejnosti, aspoň teda v určité části veřejnosti. To celý je nešťastný.

Každopádně, nakolik to před tou Ankarou vypadalo v české politice tak, že proti sobě stojí motoristi a prezident, tak vlastně po tý Ankaře jsme mohli pozorovat, že už to není – nejsou motoristi a prezident, ale je to celá vláda, která se opravdu za Babišem v řadě sjednotila a řekla: „A dost. A todleto už bylo moc." A vznikly opravdu opravdové rozkoly, které jsme viděli hned po návratu z tý Ankary a v reakci toho samotného Babiše.

Jo.

>> No, vlastně celý ten spor mezi prezidentem a vládou současnou, on začal jako spor prezidenta a motoristů, když odmítl vyjmenovat ministra zahraničních věcí Filipa Turka. A vnímáte to tak, že toto je vlastně pokračování těch animozit mezi prezidentem a představiteli strany motoristů?

>> Já samozřejmě jako poradce Petra Macinky budu asi zřejmě neúplně nezávislý, ale myslím, že to není pokračování toho sporu. Myslím, že ten prezident už na začátku, když se měla vláda jmenovat, už Babišovi poměrně házel klacky pod nohy. Měl nějakou snahu zasahovat do programového prohlášení vlády. Prodlužoval jmenování s tím, že si nejdřív musí s někým popovídat, i když tady to není standardní věc.

A ten Babiš poměrně dlouho trpělivě to snášel a zřejmě doufal, že se to nějakým způsobem urovná. Což o motoristech asi říct objektivně nejde. Oni samozřejmě byli naštvaní, že tam měli nominaci toho Filipa Turka, kterou potom nebyla schválená.

Ale ta Ankara to celý změnila – aspoň teda podle mýho vnímání toho, co se děje teď – ta Ankara to změnila opravdu tak, že i ten Babiš bouchnul do toho stolu a řekl: „Dost, teď už to není jenom o motoristech a není to už jenom o prezidentovi a motoristech, ale teď je to prostě opravdu o vládě a prezidentovi, protože ten prezident si začíná chovat opravdu jako na vnuci opozice, což už bylo pro některý patrný předtím.

Teď už to musí být pro všechny patrné jako pro všechny.

No a to pokračování je s tím, že teď neschválil zákon o rozpočtu, nebo lépe řečeno ho vetoval, a ten boj se naprosto rozhořel.

Eh, takže nikdo nedokáže si podle mě říct, jak to bude vypadat dál, protože ta ústava ani ty hranice – si myslím, že nejsem právník a nejsem ústavní právník – na to by asi odpověděl lépe, ale ta ústava není napsaná podle mě na něco takovýdleho. Není napsaná.

Čiže vy hovoříte, že očekáváte boj o moc mezi prezidentem a vládou a toto vlastně poznamená politické... v České republice?

Jako určitě teď přichází zásadní moment, a to je to, že vlastně my jsme měli nějak napsanou ústavu, že jo. Já jsem dokonce slyšel názor od jednoho člověka, kterej tehdy byl u toho, že vlastně všichni, kdo jí tehdy pomáhali dopisovat, vlastně věděli, že není dokonalá, jo, ale vlastně všichni předpokládali, že nikdy něco takovýho, jako se děje teď, nikdy nenastane.

Mhm.

Potom se to změnilo. Vlastně přidala se ta přímá volba, která vlastně eh nepatří do té naší ústavy, protože ta ústava tím nebyla nebyla odpovídajícím způsobem změněná. Vy prostě dáte člověku nebo dáte nějakýmu politikovi přímou volbu, to znamená, celej národ volí, ale vlastně necháte všechno tak, jak to bylo dřív za to – u toho prezidenta, kterýho volil parlament. Což jako nemůže úplně úplně stoprocent fungovat.

A jakkoli eh tomu Zemanovi se to tenkrát vyčítalo, že on vlastně tu hranici té ústavy vlastně začíná zkoušet, tak teď Petr Pavel se rozhodl, že jí jako vyzkouší úplně, a já si myslím, že bude velkej problém, že vlastně ten Ústavní soud teď bude v tom složení, v jakým je, bude vlastně jakoby dopisovat tu ústavu. A todleto todleto může bejt docela docela dost zásadní zásadní problém. Aspoň teda já to tak vidím.

Čiže mění se Česká republika, nebo může se měnit Česká republika na prezidentský systém, poloprezidentský, na něco v tom smysle?

Mnozí, mnozí to tak vidí. Mnozí to tak vidí, že vlastně ten přímo volený prezident bude chtít větší pravomoci, větší pravomoci v tom, eh, že už to nebude někdo, kdo reprezentuje ten stát, kdo vlastně jenom jakoby dělá ty ceremonie, protože prakticky doteďka to byly jenom ceremonie – něco vláda něco schválila, on to vlastně jenom jako podpísal nebo nepodpísal.

Mhm.

Přesně tak. Potvrdil, ale většinou ho to podepsal a tak dále.

No a teď samozřejmě je otázka, jestli jestli ta prezidentská funkce má mít něco víc, jestli to je opravdu jako aktivní aktivní funkce eh v tom vedení státu, a nebo není.

Eh a teď vlastně to bude jako docela zajímavej moment, co se týče jako české ústavy, jak se to bude vyvíjet a jak eh jak to vlastně ten Ústavní soud eh bude pojímat. Vidíme, že podle mě vidíme, že si to uvědomujou i ostatní, protože teď třeba vláda vláda zažádala, aby to převzal někdo jiný jakoby soudce jako zpravodaj než pan Čámal.

To znamená, že si tam začínají jako spousta lidí uvědomovat, o co se teď bude hrát. Eh, a že to možná není až taková eh nadsázka legrace, nebo taková nedůležitá věc, ale že to je poměrně zásadní věc, že se vlastně opravdu bude ta ústava dopisovat, jo, co se týče těch právomocí toho prezidenta.

Bude to velmi zajímavé sledovat a děkujem, že jste si našli čas i během vaší dovolené. Pozdravujeme vás a věřím, že se potom budeme vidět i v takovém tom civilném pracovnom prostředí. Dovidenia. Pekný pozdrav do krásného Slovenska. Pozdrav všem! Byl dnes poradcem ministra zahraničních věcí České republiky Petra Macinka Pavel Šikujeme za pozornost a vidíme v příští epizodě relace Teraz takto se Zlatou Žitnou.

Dovidenia.

[hudba]