SKALDOVINY: Jan Skalický s Markem Obrtelem a Zdeňkem Vyskočilem

Dobrý večer, vážení přátelé.

Jak jste zjistili už u prvního streamu, tak Petr dneska není, natáčí pro vás další záležitosti, takže tam byl Luboš. Teďkon večer jsem tady já, ale já to udělám jako vždycky velice rychle.

Pouze pány jsem pustila.

A Honzíkovi teďkom předávám v jeho skaldovinách slovo.

Honzíko, je to tvoje.

>> Jirko, děkuju.

Děkuju Budoš TV za to, že tady můžeme takhle vysílat.

No a samozřejmě vítám hlavně ty nejdůležitější, to jsou naši diváci, posluchači, který se dívají teďka v přímém přenosu a nebo ze záznamu.

Dneska jsem si připravil další ze speciálů předvolebních před senátními volbami a vítám tady Marka Obertela.

Marek Obertel je nejenom voják, člověk s misí, doktor a tak dále, ale v tuhle chvíli je také kandidát do senátu na Moravě.

On nám k tomu všechno řekne.

Vítám tě tady, Marku.

Ahoj a díky, že přijal moje pozvání.

Dobrý večer tobě i divákům a těším se na další průběh.

>> No a protože tvoje téma, který dneska chceš řešit, jsou nejenom větráky, nebo respektive akceleřační zóny a problémy s větrníky, které máte vy zejména na Moravě a musím říct, že v oblasti kolem Přerova, Olomoucka a tak dále. Tam je vlastně ta zasaženost tím nebezpečím nejsilnější.

Možná vedle Ralska, vedle těch oblastí bývajících armádních prostorů, které se vlastně na to často nabízejí, ale tvoje hlavní téma je bezpečnost.

Seš člověk, kterej byl v misi, kterej se pohybuje kolem konfliktu a to je dneska podle mě zajímavé téma a proto jsem pozval dalšího mýho kamaráda a to je Zdeněk Vyskočil.

Ahoj, Zdeňku.

>> Dobrý večer, pánové.

Děkuju za pozvání.

Dobrý večer, divákům.

A Zňka jsem pozval proto, protože to je jeden z mnoha. Protože musím říct, že v tý naší konzervativní vlastenecké a dneska můžu říct už – nemám se za to slovo omluvit, dostanu vozem vynadáno – ale ne jakékoliv dezolátní nebo nějaké podobné scéně, ale v té mainstreamové, kde jsme většina, máme dneska 108, tak v téhleté scéně je mnoho bezpečnostních analytiků.

Nebudu je tady teďka jmenovat, všichni je známe, ale Zdeněk Vyskočil je člověk, kterej si prošel řadou, řekněme, oborů kolem bezpečnosti.

A proto mě hrozně zajímá ta praxe a tu on opravdu má, čili není to teoretik, vesčasý analytik, ale je to praktik a je to taky člověk, který je v té scéně konzervativní, řekněme vlastenecké, tak je velmi aktivní a je stejně jako já členem strany pro.

Marku, ty seš členem strany ČSNS Michala Klusáčka, když to tak řeknu.

Je to tak. Ano, jsem členem, že jo, a za tuhletu stranu kandiduješ a já ti dám prostor.

>> Co? Pardon.

>> Ne, že jsem jenom od dubna vlastně byl zvolen druhým místopředsedou strany, takže mně děkuju.

Tak to já jsem, vyznám se, nezaznamenal, jsem rád.

Čili seš druhý místopředseda strany.

Kdo je první místopředseda strany?

>> Michal Ševčík.

>> Michal Ševčík.

Tak toho známe taky.

Sup.

Tak já teďka dám prostor Markovi Obertelovi a dám mu jenom takovej trošku jako řekněme moderátorskej prostor mantinelovanej a chtěl bych, aby v tom prvním vstupu vlastně ty, protože tě všichni známe, všichni tě znají, tak aby ses představil právě v souvislosti se senátními volbami a napojil vlastně ty svoje bývalé zkušenosti na to, proč ses vlastně rozhodnul kandidovat do Senátu, kde a kdo jsou tvoji konkurenti.

Prostě pojďme do toho.

Já si myslím, že je velice dobře, aby voliči, ale vůbec veřejnost obecně i ty nevoliči, protože jak správně říká Zdeněk Vyskočil, hlavně lidi, pojďte k volbám a volte koho chcete.

Volte svého výběru a my se budeme moc snažit, abysme vás přesvědčili, že ten správný výběr jsme my.

Nicméně co ty, Marku Obertel, jako voják, doktor, co ty řekneš k tomu, když se tě zeptám, proč kandiduješ do Senátu a jak to souvisí s tou tvojí celkovou životní dráhou?

Mhm.

Tak jako důvody pro kandidaturu do Senátu u mě v letošním roce byly dva.

Jeden teda byl ten, že tak jak už jsem řekl, měli jsme teda sjezd naší strany, kde jsme víceméně se sešli, dá se říct, drtivá většina členské základny.

No a kromě toho zvolení, tak jsem tam víceméně byl jednomyslně nominován naší stranou do senátních voleb za senátní obvod číslo 63 v Čerově.

Takže to se potom těžko odmítá, aby člověk prostě musím dodržovat tu stranickou disciplínu.

Takže to je jeden důvod.

A druhý je ten, že asi je známo o mně, že já jsem vlastně mnoho let de facto doufám teda, že jsem konzistentní ve svých názorech a mám vlastně určitá určité priority, které dlouhodobě dlouholetě prosazuju.

No jenomže bohužel prosazovat je jako z role občana nebo aktivisty nebo prostě dokonce nějaké zájmové organizace a podobně je strašně málo a spoléhat na zdravý rozum v naší společnosti už mnoho let docela nejde.

No, takže zbývají prostě jenom dvě cesty.

Z nich ta jediná normální je ta cesta parlamentní, že jo.

To znamená, že prostě se pokusit změnit to politické klíma tím, že prostě ve spolupráci s kolegy stejně myslící, stejně vlastenecky orientovaných.

Doufám, že to tady nezní jako sprosté slovo jako jinde ve společnosti.

No, takže já prostě ten pocit sounáležitosti s tou naší zemí mě provází od malička.

Proto jsem taky oblikl uniformu kdysi, proto jsem taky chtěl být vojenským lékařem a podobně.

Takže jako to byl druhý důvod, že jsem si uvědomil, že prostě musí člověk to minimálně podstoupit tu zkoušku a zkusit prostě uspět a posílit řady těch, kteří to s tou naší zemí myslí doopravdy a neberou jí jenom jako kolonii, že jo.

Jakože většina jaksi současného složení senátu to tak bohužel včetně jejího předsedy bere, protože když se podíváme na to, co se tam děje, tak se to ani neotřelo o vlastenectví.

Takže to byl druhý důvod.

No, takže asi tak.

>> Tak jasná věc.

Eh, ty když jsi byl nebo respektive ty seš vlastně pořád vojenský doktor, i když seš teďka orientovanej na zdravotní služby soukromí, že jo, nebo jak to je vlastně?

Eh, zůstáváš v nějaké jakoby určitém režimu, neříkám rezervy, ale jak to vlastně je s vojenským doktorem s tou pozicí?

Já už nejsem už teda nejsem vojenským lékařem, protože ta moje kariéra vojenská skončila v roce 2006, ale de facto teď to bude vlastně 1.12, to bude přesně 20 let, co jsem vyslíkl uniformu.

Ale eh asi by se tak nestalo, kdyby ten můj život neprovázely takové ty zkušenosti vlastně z těch zahraničních misí.

Ale nešlo o ty mise samotné, že jo.

Ale jak už jsem mnohokrát vysvětloval, důvodem bylo to poznání toho skutečného stavu věcí, protože já jsem si prošel de facto, dá se říct všema misemi armády.

Některé z nich byly velmi úspěšné z hlediska vojenského, tedy vojensko-zdravotnického, protože já jsem byl tím vojenským lékařem, že jo. Takže my jsme tam udělali kus dobré práce. Všechno se povedlo, ale taky jsem tam slýchal různé… nechci říct nářky, ale vlastně zkazky od lidí. Ať už to byli prostě Srbové, ať už to byli Afghánci, ať už to byli lidé z Kosova, ale bohužel z té druhé strany Kosova, to znamená opět z té srbské strany a tak dále. No a vlastně postupem času člověk zjistil, že na tom není jenom kouska pravdy, ale že to je skoro celá pravda, že jo.

A vlastně já jsem na poslední misi, která měla být v podstatě nejklidnější, tak jsem byl konfrontovaný s řadou mezinárodních zločinů. Dneska já to tak nazývám, protože to tak je, že jo. Protože když někdo někomu odebírá orgány, nebo kšeftuje s narkotikou, nebo dělá jiné věci tohoto kalibru, tak se jedná o zločin. A pokud je to podporováno nějakou organizací, jako je Severoatlantická aliance, tak to už je na považenou.

No, takže vlastně to byl důvod toho odchodu z armády. No a vlastně já jsem se v roce 2006 stal vojákem v záloze. Čili už nejsem vojenský lékař, ale dál se věnuju svojí největší životní lásce, řeknu-li to tak, a to je urgentní a akutní medicína. A přitom samozřejmě ještě dalším věcem.

Teď momentálně mě velice zajímá boj, skutečný boj proti civilizačním chorobám a skutečná prevence. A jenom tady řeknu na odlehčení, že v podstatě pro mě není prevencí to, že mě v 50 letech někdo pozve na kolonoskopii a řekne mi: „No, tak máte nádor, ale máte ho v časném stádiu, je to dobré, budeme vás operovat a zachráníme vás." Já mnohem raději ten nádor vůbec mít nebudu, jo? A ještě raději budu, když ho nebudou mít moje děti.

Takže to je pro mě ta skutečná prevence – nemít ty problémy. Ne, že vám někdo zjistí ve 40 vysoký tlak, nebo že jste skoro před infarktem, nebo že máte ten nádor. A to je teď momentálně problematika, které se strašně moc věnuju, a je to vlastně i trošku náplní mojí senátní kampaně, ale má to obrovské přesahy.

Já to vím, protože tvoji senátní kampaň sleduji a sledoval jsem i tvoje vysvětlování u takové tabulky, kde maluješ. Takže já samozřejmě vím, co děláš. Já se na to budu ptát, ale já bych ještě si dovolil, než dám slovo Zdeňkovi, si položit jednu otázku, kterou dlouho ti chci dát a dám ti ji teď před diváky, protože chci, aby se lidé zajímali o věci a věděli, jak člověk přemýšlí, když mám svůj pořad.

A to je to, že ty jsi člověk, který byl na misích sám. Já vám to řekl – na všech prakticky. Já nechci hodnotit my se jako takový. Já chci hodnotit naši armádu. Zajímá mě, jak jsi tam poznal armádu jako celek, protože často zaznívá, že naše armáda se zaměřuje na mise a na vnější akce. A otázka vnitřní bezpečnosti, k tomu pak půjdu se Zdeňkem, je otazníkem.

Pro mě to začíná už tím, že kdyby jsem se nezajímal, kdyby jsem neznal lidi, jako seš ty, jako jsou bezpečnostní analytici – ať už to je Štefan, Jarda nebo další – tak já, kdyby jsem byl jenom jako občan vrhnut na pospas státnímu, řeknu to tak, servisu nějakému, který by měl stát poskytovat, tak si říkám: Ty jo, situace ve světě přituhuje. Já vlastně nevím, kam bych běžel v případě nějakého útoku. Nevím, kde mám nějakou masku. Nevím vlastně nic, že jo.

A tak to asi mají většinou lidé. A ta armáda, kterou my jsme znali, a Zdeněk to zná, kterou jsme znali z dob, když to začínalo občanskou naukou a pak to postupovalo dál… Řeknu, možná vy pánové ne, ale já jsem se tomu trošku usmíval v době té školy. Bral jsem to jako něco přehnaneho, když jsme si oblékali uniformu. Bylo to mi připadalo jako vojenská příprava, že jo. A dneska, a možná za to budu vyčítán, co bych za to dal, kdyby moje děti měly nějakou takovoutu přípravu a věděly, co mají dělat, že jo.

A tak ať nemluvím já, ptám se: Jak ty v kontextu toho, co jsi zažil na těch misích, bys ty mise zařadil do servisu, který má poskytovat armáda? A jestli vůbec nějaké další služby, jako je třeba obrana země, jako je ochrana obyvatel, nebo třeba instruktáž obyvatel, provádění krizí s obyvateli? Jak ty toto vidíš – ten servis armády, který poskytuje nám, občanům, kterého si jí platíme?

Tak já už jsem v podstatě mnohokrát řekl, že největším dluhem armády České republiky vůči našemu státu, občanům a veřejnosti je to, že armáda neplní v podstatě svoji základní povinnost stanovenou i zákonem o zbrojených silách. A to je to, že armáda má v první řadě umět bránit území vlastního státu, že jo. Od toho ji máme. Je to o vnější bezpečnosti a tak dál.

No, jakkoliv eufemisticky řečeno, nebo jakkoliv se na to chceme podívat z nejlepšího úhlu pohledu, tak prostě tyto schopnosti samozřejmě nedosahuje ani v tom nejlepším snu. Proto se taky často armáda nazývá expedičním sborem, což je asi pravý výraz pro to, jaké operační schopnosti má dnes naše armáda. Protože jak už jsem řekl, obrana státního území je hypotéza, která se nemůže nikdy naplnit za současného stavu.

Já jsem ještě zažil roky, kdy jsem byl příslušníkem Československé lidové armády na počátku svých studií, až do roku 1990. Takže mohu posuzovat i schopnosti armády, která byla tehdy. Byť měla vojáky v základní službě, kteří na to občas chtěli házet bobek nebo se chovat různě, prostě ta operační schopnost byla obrovská. Samozřejmě prvoročák byl ten správný voják, který byl vycvičen a zvládal všechno a tak dále. Ten druhoročák už ležel na tom bytě trošku, protože tam šlo o těch 220 000 vojáků, které jsme měli mít. A to bylo právě to číslo, které bylo schopno v té první fázi, v návaznosti na spojenecké síly, potom naši zemi opravdu ubránit v případě napadení.

Samozřejmě ty větší formy konfliktu, to je vždycky problém. Je to problém i dnes a byl by to obrovský problém samozřejmě, kdyby došlo k něčemu takovému. No a současný stav… Nejen že armáda nemá základní schopnost, kterou by měla mít, ale my jsme bohužel od roku 1999 začali aktivně se podílet i na mezinárodním zločinu, který v podstatě aliance po světě páchá. Bylo mi to mnohokrát vyčítáno, že to takhle říkám, ale já to konsistentně říkám celých těch 12 let.

jestliže masakrujete nějaké země prostě a její obyvatelstvo a infrastrukturu a všechno v podstatě bezdůvodně bez vyhlášení války, bez schválení Rady bezpečnosti OSN, tak jak jinak jak jinak nazvat prostě takovou misi, než prostě mezinárodním zločinem?

A eh takových misí proběhlo za těch eh vlastně dneska 20, kolik to je už 30 let vlastně přes 30 let, že tak už jich proběhlo hodně a my se jich teda účastníme v roli člena Severatlantské aliance od roku 1999.

A co je nejhorší, když ses ptal na tu roli té naší armády, tak my tam na těch misích bohužel hrajeme úlohu užitečných idiotů.

byť teda buď byť se nechci dotknout řadových prostě vojáků, kteří na těch misích pracují většinou velmi dobře.

My jsme tam jako naši vojáci jsou tam hodnoceni většinou velice dobře v rámci eh těch aliančních sil.

Ono to taky o něčem svědčí.

Možná, že pořád ještě tady přetrvává jakýsi duch toho skutečného výcviku.

prostě ne hraní si na něco, jak jsem to zažil na mnoha aliančních cvičeních v zahraničí, kdy jsme si tam něco předstírali, ale v podstatě aliance dá se říct fakticky nikdy necvičila.

To byly všechno velitelskoštávní cvičení na papíře, že jo, a podobně.

To až teď vlastně v souvislosti s ukrajinskou krizí probíhá, co s tím v tom pobaltí nebo na běloruských hranicích nebo na hranicích kalíngradské oblasti a podobně, tak tam probíhají už nějaká ostrá nasazení, jako dá se říct, ale formou cvičení, ale ty velitelskoštábní hry to to válku ani nepřipomínalo, že jo.

Takže s těmi užitečnými idioty, což jsem už prostě mnohokrát řekl, že v podstatě jde o to, abyste na stožárech prostě té dané operace, aby tam viselo co nejvíc vlajek, jo, o to o to tam jde.

Takže jestli máte v kontingentu čtyři vojáky jednoho státu, což bylo v mým případě, když jsem velel polní nemocnici vlastně v Afghanistánu nebo vlastně celému kontingentu vlastně v Afghistánu, tak jsem měl v kontingentu čtyři litevské vojáky, ale na stožáru tím pádem už ta litevská vlajka vlála a tudíž ten už ten zločin páchalo 23 států, že jo, a ne 22.

No a o to tady jde, že jo, protože kdyby to dělal jeden stát, tak bude za agresora.

No taky někdy ne, ale prostě mnohdy bude za toho agresora a tak dál.

Kdežto, když to páchá koalice 23 zemí alianční k tomu, >> tak je v podstatě, tak je to jaksi omilostněno, protože se řekne, že to je de facto jako to je v pořádku, že jo.

>> No, takže tak.

>> Takže toto je asi pohled na dnešní armádu.

A znovu říkám, tím se nechci dotknout těch jednotlivých prostě eh vojáků na základních funkcích, kteří si tam tu práci odvedou, stejně jako jsme si ji tam odvedli my.

Spoustě lidí jsme tam ty životy zachránili vlastně na těch misích a to byli jestli to byli Afghánci nebo jestli to byli spojenečtí vojáci a podobně, nebo v Kosovu a tak dále.

Já jsem Jo, to ještě možná řeknu, jestli můžu ještě dvě minutky.

To byla docela legrace v uvozovkách legrace, protože já jsem říkám absolvoval skoro všechny ty mise různé eh takzvané válečné a podobně, ale já jsem se skutečnou válkou e trvající 72 hodin se vším všudy, prostě se zraněnými mrtvými prostě kde jsme museli řešit jako opravdu naprosto drsný způsob zdravotnického zabezpečení v době, kdy jsme tam neměli už vlastně dané prostředky a tak, tak to se odehrálo v Kosovu v roce.

roce 2004, kdy v prostě tam měl být naprostý klid a najednou se to zvrhlo prostě do situace, která vyústila eh ozbrojené střety prostě albánských bývalých eh kosovské osvozenecké armády vlastně těch příslušníků se zbytkem srbů, kteří tam žili.

No a v podstatě to vyústilo do střetu nakonec mezi aliančními jednotkami, které tam byly vlastně proto, aby těm Albáncům nějak jako de facto zajistili ten mír proti Srbům a opak byl pravdou vlastně.

A my jsme nakonec de facto bojovali proti proti eh ozbrojeným složkám vlastně bývalé kosovské osvobozenecké armády vlastně proti obyvatelům a tak.

Takže to teď co byla taková perlička jakože já jsem za svůj vojenský život zažil válku tři dny.

Pánbůh zaplať za ty dary, skutečnou válku, jako když to tak řeknu.

No, ale můžu říct, že mi to poměrně i stačilo.

>> Takže >> tak.

Já děkuju, děkuju Marku, za tuhleten za tu otevřenost a i to, že tady ne nepřibarvuješ, že řekneš, byl jsem tři dny ve válce, je to je to myslím docela dost tři dny vzhledem k průměrný životnosti vojáka.

E, ale je to, že já děkuju za tvoji otevřenost a takovou jakoby bych řek vnášení věcí, který prostě lidi nevěděj.

Proto já jsem hrozně rád, že mi teda dneska slepše, až dám teďka slovo Zdenkovi, tak všichni uslyšej, že jeho pohled je vždycky velmi zajímavej.

A teďka, kdyžt koukám na tu obrazovku, tak vám ještě chci poděkovat za jednu věc, jo?

Já kdyžtak na vás koukám, tak vám děkuju za to, že já mám z vás absolutně nejdší vlasy.

Já jsem v podstatě taková mánička tady mezi vámi, jo, tak to to děkuju.

Je vidět, že jste kluci vojenský a že e prostě krátkejch sestřih je vám přirozenejch.

Já bych chtěl teďka dát Zdeďkovi eh slovo a chtěl bych mu položit nečekaně, samozřejmě čekaně tu samou otázku.

Mě by zajímalo, jak on, kterj se pohyboval v bezpečnostních složkách, záleží na něm, jak svoji minulost odhalí, jak on vlastně vnímá tu dnešní bezpečnost.

Můžeš to rozšířit klidně i na na řekněme policejní složky, ale já bych rád, aby zkentovali tu armádu, protože v dnešní době, kdy denně teďka se takhle zvážním, jo, už přestanu vtipkovat váničkách, denně slyšíme tolik věcí o tom, jak vlastně se všichni chystají na všechny a jak ta Evropa se chystá na toho Rusa, jo, a jak je to vlastně potřeba, jo.

A zároveň slyšíme dneska o tom bylo řešeno hodně v souvislosti s vítězstvím AFD v Německu, jak je Německo ekonomicky v háji.

Vidíme, jak je Anglie v háji, jo, a tak dále.

Čili známe tydlety situace, kdy často války vznikaly právě proto, že určitý velmoci je potřebovaly na určitým způsobem vyřešení finančních problémů, odvědění pozornosti a tak dále.

A když tole vidíme a zároveň vidíme ten paradox, jak je u nás ta armáda posazená a jaký služby dává, který ne, tak podle mě mezi základní větu normálně člověka patří.

Já chci prostě mír a chci prostě umět tudletu zemi bránit v případě, že by ten mír byl nějak ohroženej a eh chci mít servis, kterej mně bude jasně dávat určitej klid v tom, že vím, že ten stát tyto témata uchopuje a stará se o ně.

Poslední věta, Zdenku, než ti dám slovo.

Dával jsem to sám na svůj Facebook.

Myslím, že se to jmenovalo Štít 84, velký cvičení.

Já když jsem tam prostě viděl, že naše armáda vypravila za 4 minuty 82 bojovejch stíhaček prostě do vzduchu v naprosto koordinovaným systému, tak doufám, že tady neříkám nic novýho, když řeknu, no kde máme my dneska 82 stíhaček, že jo, my ani nemáme.

Jo, ale vůbec si nejsem jistej, jak při současným rušení letišť a tak dále bysme se k tomu stavěli.

Eh, takže e ta už jenom z takovejhlech věcí vidíme, že ten stát dává jinou prioritu.

armádě.

Teďka nechce mluví o nákupech, jo, kuchyni, to se k tomu ještě dostaneme.

Zdeňku, jak ty teda vidíš, ty jako člověk, který se bezpečnostní zabývá celej život, máš to i vystudovaný, jak ty vlastně vidíš současný bezpečnostní servis pro obyvatelstvo České republiky?

No, já bych chtěl na úvod poděkovat panu doktorovi za jeho službu, protože i tři dny v takzvané válce jsou si myslím naprosto dostačujícím, aby si člověk uvědomil, o čem to vlastně všechno je.

Každopádně, tak děkuju, pane doktore, že jste nás chránil tam, kde dneska máme tendenci to zpochybňovat.

A my všichni dobře víme, jak i vy, tak i já dobře víme, že armáda byla vždycky historicky něčím jakoby z politického hlediska nechtěným.

Vzpomeňme si, po první světové válce v Československu se hovořilo o tom, že žádná armáda třeba vůbec nebude, že budou vznikat nějak jenom takové ty milice po vzoru Švýcarska. To je taková ta klasika. Jsme ohrožení, mámo, vytáhni mi z pod postele pušku a náboje a já budu bránit vás.

Čili o armádě se vůbec nedalo hovořit a všichni moc dobře víme, jak ta armáda najednou byla připravená na krize, které nás historicky, už to vezmu, čekali v tom roce 38 třeba například.

Měli jsme armádu, která byla nejlépe připravenou. Co do počtu jsme byli menší stát, tak samozřejmě byla početně menší než německá. Myslím si, že na ale mnohem vyšší morální úrovni, což se ukázalo v té mobilizaci, která si myslím, že byla tou nejlepší mobilizací, nebo vůbec takovou mobilizaci by si asi přála každá armáda světa, když bych to takhle řekl v tom samozřejmě odlehčeném slova smyslu.

No a samozřejmě víme moc dobře, jak jsme se k té armádě politicky zachovali i v tom roce 38.

Velký poděkování patří vojákům a občanům vůbec, kteří se nevzdali a odešli do zahraničí a bojovali za nás, ať už na západě nebo na východní frontě.

Ty ti lidi si to prostě vytrpěli včetně jejich rodin potom tady doma v protektorátě.

Proto velký dík a zásluhy našemu skutečnému generálovi prezidentovi Ludvíku Svobodovi podle mého názoru, protože tomu zavraždili syna v koncentračním táboře a on sám byl frontovým generálem, takže si to zažil, i když mu to Marsal Koněv několikrát opakovaně vyčítal, že mu zakazoval být takzvaným automatickým. Protože svoboda opravdu líp na té, hned na začátku, s těmi lidma mnohokrát.

Co se týče té dnešní doby, my jsme se opravdu z té Československé lidové armády i díky jejímu zřízení ocitli úplně někde, kde si myslím, že jsme se ocitnout nechtěli.

Ta armáda, to je takový vždycky, vždycky takový jakoby řekněme problém politiků, taková dvojsečnost, řekněme určitá nerozhodnost těch politiků, zda armádu mít, do jaké míry mít, protože to stojí peníze, obrovské peníze.

A co se týče bezpečnosti obecně, že armáda je jakýsi meč. A já, protože jsem se pohybowal ve složkách ministerstva vnitra a nikoliv obrany, tak policie byla vždycky spíš takový skalpel, když to řeknu, na řešení vnitřních problémů.

Když si představíte, že ten lidský organismus je vlastně ta země, která je někým napadená. Jo, ta armáda je meč. Policie byla skalpel, čili to nasazení vždycky taky podle toho by mohlo odpovídat.

No a dneska vlastně je potřeba si uvědomit, že ti politici tápou a tápali hodně i v minulosti za posledních 30 let, kdy se řešilo, zda do armády financovat, kolik financovat.

A my jsme vždycky od toho Mnichova 38 si myslím, kromě teda té minulé armády, té československé lidové armády, my jsme vždycky žili v představě, že za těch posledních 30 let bohužel, že nás někdo stejně bude chránit, jo, článek pět smlouvy na to a tak dále, a tak dále, a my nemusíme investovat do toho zas ty 2 % HDP.

To když se třeba podíváme, že za první republiky od poloviny 30. let se do armády investovalo až 20 % HDP, jo, v souvislosti třeba s výstavbou těch pohraničních opevnění, fortů a podobně.

Čili vlastně ta země by to klidně utáhla. My máme spíš problém s tím, že neefektivně přerozdělujeme daně, jo, ten celej daňový systém u nás je vždycky problém.

Eh, pan doktor tady zmínil zákon, kterým je armáda nebo zbrojné síly definovány, a řekl, že vlastně armáda dnes tu úlohu v tomto pojetí toho zákona neplní.

Já s tím naprosto souhlasím, pane doktore.

Já bych tady uvedl zákon 273 z roku 2008 sbírky. To je zákon o policii České republiky. Tam je ten problém, tak jak jste ho popsal, úplně ten stejný.

Jo. Hned v paragrafu 2 je definováno, eh, co policie má konkrétně za úkol a jeden z těch úkolů je nějaká prevence proti kriminalitě.

My moc dobře, nebo já moc dobře vím a příslušníci policie, kteří dnes slouží a v tuto chvíli bojují tu svoji válku v uvozovkách proti zločinnosti, která se teď v tuto chvíli o třicet minut po osmé večer někde po republice odehrává, eh, a oni proti ní zasahují nějakým způsobem, tak my dobře víme, že prostě ta policie v dnešní době eh dost katastrofálním způsobem selhává, protože se to systémově asi chce, jo.

Není ten systém, není nastaven tak, aby jako zatáhl za záchrannou brzdu a řekl: „Policie je v rozvratu, je potřeba s tím něco dělat." Zatím se tak nestalo.

Výsledkem toho bylo třeba nedávné tragické události v souvislosti třeba s filozofickou fakultou.

Eh, to je selhání nikoliv vždycky jednotlivců, jak tady řekl i pan doktor, že to není útok na ty konkrétní představitele té armády nebo takhle, to není, já to taky nemyslím jako konkrétní selhání těch konkrétních příslušníků, ať už těch, kteří zasahovali a podobně.

To je selhání toho systému a těch osob, kteří definují a představují ten systém a nějakým způsobem ho nastavují.

Jenomže my máme ten další problém, jo? Vy si představíte, že máte vnitřní bezpečnost a vnější bezpečnost.

Ta vnější bezpečnost je řekněme nějakým způsobem limitována naší armádou, našima mezinárodníma závazkama a podobně.

Co se týče vnitřní bezpečnosti, máme velký problém i v rámci složek týkajících se třeba vězeňské služby, jo, když si představíte, že dochází v poslední době k útěkům vězňů, eh, když si představíte, že máme problém v rámci justiční stráže, jo, i jinými ozbrojenými složkami, než je klasicky policie a armáda, jo, celní správa, celníci by mohli vyprávět, jo, čili ta u nás ta bezpečnost pro tebe, Honzo, jak tys říkal, ty ten obyčejný občan, který ráno jde do práce, večer se vrací z práce domů a nečeká, že cestou někde v Kauflandu dojde k tomu, že se stane obětí, jako takovej to je, když se to takhle řekne, měkkej cíl, nebo nedejbože něčeho podobného nebo obyčejného přepadení.

Já když tady pan doktor vzpomínal armádu Štít 84, myslím, že jsem to byl zrovna já, který sem ti to videoal do WhatsAppu, ale nebo minimálně jsem ti ho tam poslal, protože ty letadla využívala přistání té D1, té dálnice, což je, což je celkem zajímavá skutečnost.

E, proto jsem ti to jako odborně poslal.

Každopádně jsem rád, že sis to teda pustil. Každopádně jsem si to zapamatoval, ale každopádně chtěl jsem říci, že zmínil — ano a zmínil — ale chtěl jsem říci, že stejně tak jak pan doktor tady uvedl tu problematiku té armády, ta policie na to úplně stejně.

Eh, ona v porovnání s takovou, řekněme, eh, sborem národní bezpečnosti, který končil na počátku 90.

Leť a byl nahrazen policií České republiky.

Tak naše policie vzhledem k tomu, že priority dnešního státu jsou někde úplně jinde, si nemůže zadat.

Jo, to prostě já vždycky zmiňuju tu statistiku, že v roce 88 na území Československé socialistické republiky, to znamená ještě i na území Slovenska, když tam bylo dalších 5 milionů lidí k nám, tak k tomu poslednímu prosincovému dnu, k tomu Silvestru, když to tak řeknu, tak v rámci ozbrojených složek, v rámci ministerstva vnitra, to znamená sboru národní bezpečnosti, vojska ministerstva vnitra a tam se schovávala pod to pohraniční stráž a podobně.

Tak vlastně co se týče všech těch představitelů chránících řekněme tu bezpečnost, to znamená veřejná bezpečnost, kriminální služba, státní bezpečnost, tak u nás na území republiky v té době, 31. prosince 1988, včetně civilních zaměstnanců sloužilo něco okolo 23 000 příslušejících.

To ještě neexistovala samozřejmě městská policie a některé jiné věci, které existují dneska navíc a měli jsme to Slovensko na území.

A když si vezmete, že dneska jenom policie tabulkově předpokládá přibližný počet včetně civilních zaměstnanců někde kolem 40 000 těch služníků, tak já se zaprvé ptám, kde je ten policejní stát, o kterém se vždycky bavíme v souvislosti s minulostí, když u nás chybí nám to Slovensko a my máme o polovinu větší nárok na početní postavu v policii.

A za druhé se ptám, je potřeba poukázat na to, že čím víc policistů, nerovná se více bezpečnosti v ulicích.