Rozhovor na TN.cz byl jeden z nejšílenějších za desetiletí. | Václav Klaus

Pane prezidente, díl 86.

A naším hostem je jako vždycky pan Václav Klaus.

Dobrý den.

>> Dobrý den.

>> Scházíme se, pane prezidente, v tomto pořadu pár dnů poté, co odešel z tohoto světa Milan Knižák.

Já si troufám říct, že byl váš nejbližší kamarád.

>> [frknutí] >> No, dost jsme tady s vámi. Když jste chodil do pořadu, sledovali jsme, jak jste prožíval vlastně konec Milana Knižáka. Vím, že jste tam byl často u něj.

Řekněte, nevím, jestli to není příliš intimní otázka – jaký konec života měl Milan Knižák, jakým způsobem odcházel?

Tak já myslím, že zaprvé měl takový jistý stabilní vývoj do chvíle tři týdny před jeho úmrtím. Byl normálně doma. Ne že by se pohyboval dobře, ne že by mu bylo do skoku, ale pohyboval se s vozítkem – tím takovým vozítkem s držátkem – a byl do jisté míry takhle soběstačný.

No a před těmi třemi týdny před tím koncem opravdu se najednou s tím vozítkem nebylo jak ho postavit. Takže od té doby byl v nemocnici a myslím, že se nepostavil ani – ani si troufám říci, že ani neposadil.

To byla jedna věc. Druhá věc: on to nesl sebevědomě, hrdě. On, já myslím, by taky chtěl, aby se to nedalo poznat, ale já jsem cítil [frknutí], že prostě on – tak sebevědomý, silný člověk – nechtěl žít ve světě bez moci. To on nikdy v životě nebyl. Tomu se přeci ze všech sil bránil.

A mě, já to tak beru, musím zítra pronést řeč a nevím, jak, jak moc to smím takhle nadhodit – že mi tak naznačoval, že by si přál, aby tenhle konec nebyl prostě, aby to nepřetrvávalo tato situace bez moci. Takhle bych to asi nazval.

Přemýšlel jsem, kam se vlastně datuje ten začátek toho vašeho úzkého, nejlepšího kamarádství. Kde to, pane prezidente, začalo?

>> Já teda nejsem člověk, který by si psal deníček a našel přesně moment. Tak my jsme dokonce – já myslím – na sebe něco střelili. Ale v mým kanceláři jsme objevili email, který mi napsal v červnu 96.

A to bylo ve chvíli, kdy byla taková ta zvláštní situace těch voleb. Kdo si to ještě trochu pamatuje? Chyběl jeden hlas – překvapivě jeden hlas chyběl té dosavadní vládní koalici ODS, KDU a ODA.

No a tak se nevědělo, co bude dál. No a Knižáka tehdy strašně popudilo, jak se Zeman troufal, jak se prezident Havel troufal, jak různí vyskakovali a tak dále. A on se do toho v tu chvíli pustil a mám tenhleten email a k tomu přiložil nějaký svůj text, který ve stejnou chvíli publikoval v Reflexu a tam jako to končí hezkým slovem: „Václav Klaus v úsilí udělat něco s touto zemí zešedivěl" a za to ho mám rád.

>> Pane prezidente, eh Milan Knižák pro tuto zemi znamenal zcela jistě mnoho jako umělec, ale také jako ředitel Národní galerie. Do jaké míry vy jste sledoval to, co se v Národní galerii děje?

>> Tak já jsem Milana sledoval minimálně už v té první fázi, kdy se stal rektorem ABU – Akademie výtvarných umění. Tam jsem ty souboje vnímal. Potom přišla ta Národní galerie – to byl jeho souboj o jiné pojetí, jiné pojetí vůbec chápání institucí státu typu národní galerie.

Takže já zítra mluvím na pohřbu, tak pokouším se tyhlety věci – výčet – udělat, ale mám tam takovou větu, že určitě to, co tady teď řeknu, nepostihne obří šíř jeho aktivit a každý z publika by to měl být schopen doplnit. Neaspiruji na to.

Národní galerie do toho určitě patří mezi ty velké věci. Ale zdráhám se přijmout, že tohle bylo nejdůležitější. Tohle bylo nejdůležitější.

Já myslím, že u Milana Knižáka byl nejdůležitější celek jeho života, jeho zcela konzistentního chování, jeho postoj k lidem, ke světu. V tom je neopakovatelný a to je jeho hlavní dílo – kterou věc udělal se sebou samým, bych řekl.

>> Hm.

Já teda musím říct, že mám pocit – byť se nedají vytrhávat jednotlivosti, jak vy říkáte – že nejhezčí vlastně na Knižákovi z mého pohledu bylo – já jsem obdivoval jeho vztah k loutkám.

>> To proto, že jsem několikrát zažil, když o tom začal mluvit o loutkách a měl posluchače – v tu chvíli někoho, koho to upřímně zajímá. Jemu se zažehly takové plamínky v očích. Nevím, jestli jste to někdy zažil.

>> Já myslím, že to je pravda. A veřejnost asi vlastně neví, že celé třetí patro zámku v Lednici do dneška má obří výstavu jeho loutek, kde jsou loutky od 5 cm do 2 m. Kdo cestuje na jižní Moravu, ať se na to jde podívat. Unikátní sbírka.

Vždycky si říkám, když někdo významný odejde a někdo jiný významný říká, skončila jedna éra – tak zaprvé mně to přijde trochu takové klišé. Za druhé – jaká éra. Ale já vám tentokrát opravdu mám pocit, že skončila nějaká éra, protože nevidím nikoho jiného takového – v nejlepším slova smyslu samorosta – jako byl profesor Knižák.

Jak to vidíte vy?

>> Tak samorost je férové slovo, ale já bych ho ani nepoužil. Já myslím, že on byl prostě svůj. Stál za svým a on nesnášel lež, přetváření, faleš. Prostě proti tomu vystupoval naprosto rezolutně.

A já jsem několikrát v posledních dnech za něj bojoval v médiích, protože mě zlobily věty, že Knižák byl provokatér. Já zásadně to popírám, já polemizuju. Milan Knižák prostě pouze nahlas, bez zábran – které má většina z nás – prostě říkal nahlas to, co si myslí. A že se to někdy někomu nelíbilo, to nebylo provokace.

Provokace, provokatérství dělají někteří kvázi umělci svými díly, které záměrně provokují. Knižák nepotřeboval záměrně provokovat. On byl naprosto autentický v tomhle.

>> Přesto se někteří lidé právě jeho dílem cítili být vyprovokovaní.

>> Přinejmenším k tomu, aby se nějak vyjádřili.

Vy sám máte nějakou zásadní hmatatelnou vzpomínku na Milana Knižáka – něco, co visí u vás doma nebo stojí na zahradě, nebo něco, co vám bude...

>> Ne. Tak samozřejmě obrazů – od malých až po obří, jako je tady celá ta vaše stěna – mám od Milana Knižáka hromadu a nevím, kde je budu moct mít, až nebudu mít svůj institut, že do žádného bytu se nic takového nemůže vejít. Jedna z nich je velká, velká – jak tady ta stěna. Takovýchto věcí mám hromadu, ale já myslím, že on opravdu stvořil spoustu zásadního díla a nenechme si ho sploštit.

>> Mhm.

Tak pojďme dál. Pane prezidente, my v tomto pořadu velmi často – a řekl bych až podezřele často – narážíme na české školství, na ten systém a na plody toho systému.

Před pár dny se nechal slyšet předseda Poslanecké sněmovny pan Okamura něco ve smyslu, že by zrušil deváté třídy základních škol, což mám pocit, že snad myslí jako nějakou ránu z milosti. Protože ještě to v tomhle stavu si myslím, že z toho školství nezbude vůbec nic.

A zajímá mě váš názor.

No, tak já jsem si všiml tohoto jeho výroku a plně souhlasím s kolegou Ivo Strejčkem, který tady také určitě několikrát vystupoval a který napsal před několika dny komentář k tomuhle a říkal: to je velmi diskusní otázka, ale je to jako poslední téma, kterým by se mělo začít rozplétat neřešitelné klubko problému našeho školství.

Tak já jsem stará škola, který měl osmiletku, takže já jsem žádnou devátou třídu neměl. Proto se trošku na svět dívám tímhletím způsobem.

Vím, že to pak někdy bylo zaváděno, někdy zase rušeno, někdy zaváděno. Nevím, nevím, nejsem toho obhájcem.

Víte, v mezičase, kdy jsme měli poslední povídání spolu, já jsem hovořil s jedním vzdáleným známým, který učí na vysoké škole. Dokonce jsem ho zval do XTV a on říkal: "Já tam nemůžu jít a říct ty věci nahlas. Vyhodili by mě ze školy, že jo."

A zaprvé – ale co mě úplně vyděsilo, pane prezidente – on říkal, že oni jako vysoká škola (a já ji nebudu raději jmenovat) slevují postupně z nároků na ty žáky, protože ti, kteří přicházejí po maturitě – nechci říct jenom po gymnáziu, ale po maturitě – na ty vysoké školy i na ty složité obory. A nemluvím o profesorovi genderových studií, proboha, jo, mluvím o něčem vážném.

Tak oni sami, ti lidé na těch vysokých školách, jsou z toho špatní. Prosím, kde toto má konec, pane prezidente?

>> No konec to nemá. Prostě jde o tom, že neuvěřitelně klesá kvalita vzdělání a že vzniká spousta škol a školiček, které nechtějí po těch žácích skoro nic. To je evidentní fakt.

Já jsem se bavil s jiným profesorem – tentokrát to byl profesor chemie – a říkal nám, přihlásil se člověk při zkouškách a nevěděl, nevěděl, co je to chemická tabulka prvků. A ten pan profesor mě to líčil jako něco, co za svůj život ještě vůbec nepoznal.

Nicméně tento člověk, který udělal maturitu, nevím z čeho, ale když se hlásil na chemii, tak bych se divil, že dělal maturitu v genderových studiích.

Jak říkáte, no, jestli to fakt nevěděl, tak to je hrozný.

>> Eh, kde leží ta nesoudnost? Na bedrech koho?

>> No, tak nesoudnost leží na nezvládnutí transpolistopadové transformace v oboru školství. Prostě v oboru školství nikdy se nevynoril žádný reformátor, někdo, kdo by táhnul prostě tu změnu schoolství.

A proto tam vznikla taková lidová tvořivost, která byla založena na jedné jiné věci: rozbití jednotných osnov, prostě dát co největší volnost jednotlivým školám, jednotlivým typům škol.

A zadruhé na myšlence, že je správně: co Čech, to vysokoškolák. A aby se tohle heslo mohlo uskutečnit, tak se musí požadavky snížit. No, to je banální věc.

Takže nemůže pomoci pan ministr Plaga. Musí z něj přijít nějaký skutečný autentický reformátor, ale musí mít podporu svého předsedy vlády.

>> Tento můj přednášející na vysoké škole, relativně významné – eh, říkal ještě další věci. Říkal, že eh často slyší od rodičů a jejich žáků, že oni mají přece právo na vzdělání a já tvrdím, že nemají.

Jo, právo na vzdělání je nesmysl. To je jedno z těch takzvaných pozitivních práv. My liberálové uznáváme negativní práva jedině – že nesmí být takhle blokován – ale pozitivní právo na vzduch, na vodu, na cestování na Aljašku nebo Antarktidu nebo na vzdělání člověk nemá. Opravdu nemá.

V jisté chvíli vlády dospěli k závěru, že si myslí, že nějaká úroveň školství má být všeobecnou povinností. Bylo to přijato jako základní princip a že se to zvyšuje postupně – já myslím, že až nadměrně – ale víc nemůže být. A to rozbití toho jednotného školství je prostě špatně.

>> Víte, pane profesore – či spíš pane prezidente – ono je to tak. Eh, právo na vzdělání je stejný nesmysl jako právo na zdraví.

>> No samozřejmě, ale ve chvíli, kdy to těm dětem říkají rodiče, kdy jim to říkají jejich učitelé a nejen to – dnes také výchovní poradci, asistenti, školní psychologové a suita jakýchsi lidí, kteří právě eh pracují s tím svým bakalářským titulem. A tomu se nějak nevysmívám. Já také jsem pouze bakalář, ale mají bakaláře z těch různých genderových a nesmyslných dalších pavěd.

Není toto ta příčina, aby někdo zastavil to všechno okolo toho systému a teprv potom to bylo rozebráno a stavěno znovu zpátky?

>> Určitě. A já, jak už jsem řekl, žádnej Plaga to nevyřeší a dokonce ani to nevyřeší nějakej chytřejší ministr školství. To musí vzít premiér, to musí zvládat, to musí vzít společnost jako celek za svůj cíl a prostě zrušit ten dosavadní princip.

Ale nevím, kdo by se toho prostě chopil. Čili zrušit deváté třídy – se spornou otázkou, jestli se ušetří tolik, jak říkal pan Okamura tímhle krokem. Zdá se, že ne, že to číslo nebylo přesné, ale prostě tudy cesta nevede.

Takže zásadní změna určitě nezbytná, anebo zahynem.

>> Já k tomu řeknu poslední věc. V tomto studiu včera se diskutovalo na toto téma a zejména host vyprávěl o systému školství v Číně. A z toho celé vyplynulo, že jestli se Číně eh stále za něco vysmíváme, tak co se týče školství, tak tam jsme daleko, daleko, daleko pozadu. A to se mi moc dobře neříká.

Tak to je. Já s tím souhlasím a vidím to podle toho, jak na všech mezinárodních akcích, významných konferencích přibývá najednou čínských reprezentantů. Eh, jsou to vážení řečníci na těchto fórech. Už taky se naučili anglicky a takže ta komunikace je vynikající.

No, Čína jde neuvěřitelně dopředu i v tomto směru. Nejen, že má lepší čipy či auta.

>> Tak eh pojďme zase o kousek dál. Před pár dny na lidovky.cz byl uveřejněn článek podepsaný vámi a Tadeášem Frylerem. Doufám, že čtu dobře to příjmení – s názvem Podrobnosti a odlišnosti vývoje české a německé ekonomiky.

Já jsem žil v tom, pane prezidente, že česká ekonomika víceméně s maličkým nějakým rozdílem kopíruje to, co se děje v Německu. Dokonce my často slyšíme od vás ekonomů, že česká ekonomika je plně závislá na německé. A vy tady v tom článku píšete o odlišnostech. Tak jak to je?

>> No, nejen tak. Mezi tou ekonomikou naší a německou – v tom článku se snažím popsat řada podobností, ale samozřejmě také řada odlišností.

Nás zaujal v jednom německém týdenníku publikovaný graf vývoje německé ekonomiky od roku 2002 do roku 2025. A já jsem se na ten graf díval, říkal jsem: "No, to snad není možný. Tak to je strašně podobný grafu, který bych nakreslil o ekonomice české."

No tak jsme se na to podívali, nakreslili jsme do jednoho grafu téhlety věci. A doporučuji každému se na to podívat. Je to prostě fascinující, jak ten vývoj je podobný.

>> Je to na lidovkách – na lidovky.cz – a na našich všech možných webových stránkách našeho institutu.

>> No a každého musí napadnout, když vezmu ten – doufám, že to bude aspoň trošku vidět. Modrá barva jsme my, červená je Německo.

Tady takové ty rozdíly, které už jsou podle grafu docela hmatatelné, tak ty se přihodily. V čem? Že my jsme nad Německem.

>> No, tak my jsme v té první fázi – to bylo ještě doznívání té fáze takového našeho rychlého dohánění té ekonomiky německé. A proto tady v tom pádu ekonomiky v roce 2008-2009 my jsme měli evidentně v těch předcházejících letech rychlejší růst. Což teda vede k tomu, že celkově jsme na tom lépe než to Německo.

Ten článek německý mluvil o chronické stagnaci německé ekonomiky a on ten náš jako když já už jsem tam potom neuvedl třetí graf, který by obsahoval ty léta před tím rokem 2008, a nechal tam jenom od toho roku 2008 do dneška, a tam už tomu Německu jsme daleko, daleko podobnější.

Prostě je to velmi pomalý ekonomický růst. Často se tomu říká stagnace.

>> Rozumím.

A teď k té závislosti. Jsme nebo nejsme závislí na německé ekonomice?

>> No, nevím. Já to slůvko „závislý" nevím. My máme vysoký podíl s Německem, samozřejmě, takže to je určitě pravda, ale myslím, že je to všechno daleko složitější. My máme také řadu věcí úplně jinak než to Německo a přesto ten vývoj je stejný.

To znamená, že pro mě jeden z hlavních závěrů z té analýzy je, že dominantní — a je to přesahující i Německo i Česko — dominantní je ten vývoj té světové ekonomiky. A ty hlavní vzestupy a pády, jak vidíme na těchto grafech, probíhají i v tom Německu i v tom Česku ve stejné chvíli.

>> Mhm.

Já jsem nedávno slyšel jakousi debatu někde na internetu o tom, jak moc je naše ekonomika závislá, nebo není. Vy nemáte rád to slovo „závislá", tak jak je moc ovlivněná tím, co k nám přichází přes oceán — neboli, tam to trošku parodovaně jeden z těch diskutujících — jak je ovlivněná tím, jak se Donald Trump vyspí.

No, má to vůbec nějaký vliv podle vás?

>> Ale má to určitě vliv. Ale samozřejmě ten vliv: Trump ovlivňuje vývoj světové ekonomiky svými kroky, tudíž i německé i české. To je teze číslo jedna.

Ten Trump ovlivňuje náš vývoj přímo vlastním obchodem, který tady je. Ovšem přes všechny silácké výroky na té či oné straně ten zahraniční obchod náš a Spojených států žádný dramatický vývoj díky Trumpovi teď neudělal. To jako musím říct naprosto jasně.

Odlišme: co je silácká Trumpova rétorika od toho, jaké jsou ty skutečné dopady, plus jaká jsou časová zpoždění v těch dopadech. Takže v těch číslech to dneska nenajdeme.

>> Eh, další věc. Nedá mě to, abych se vás nezeptal, a možná se zeptám na některé podrobnosti. Já jsem, pane prezidente, včera večer v němém úžasu sledoval vaši návštěvu na TNC.cz.

>> Hm.

>> A rozhovor — eh, ještě v ještě větším úžasu — výkon paní moderátorky, který hodnotit nemohu, ale nebudu se ptát, jak vám bylo. Ale je potřeba, aby asi některé věci dozněly, protože to teď vypadá — ona tam jaksi tvrdě vás nenechala domluvit a to bylo to zásadní téma, kdy ona opakovala jenom jednu jedinou tezi: že Rusko napadlo Ukrajinu.

Je to tak, ale vy jste chtěl mluvit o pozadí toho a ona, paní moderátorka, jistě v dobrém úmyslu.

Jistě v dobrém úmyslu, pane prezidente. Jste šarmantní, Xavere.

>> No, dobrý úmysl tam v žádném případě nebyl. V žádné — v žádného dobrého úmyslu tam nebylo.

>> Tak nechte mi můj názor.

>> Jistě, v dobrém místě.

>> Já vám ho nevěřím.

Vede to k tomu, že děláte dobře. V této chvíli řekněte: není chyba, že se my jako společnost nezabýváme tím, co všechno bylo před 22. únorem? Říkám to dobře?

>> Určitě.

>> Eh, v roce 2002? Tak to je 22.

>> Ano.

>> 22. února, protože to mělo nějaké souvislosti, ale mně to přijde, že nejenom moderátorka, o které bych si myslel, že je profesionální, ale i také lidé v hospodách a všude na ulicích o tom nechtějí slyšet, jako by nic tomu nepředcházelo.

Řekněte váš pohled na tu věc.

>> Né?

Tak já si především myslím, že ten rozhovor byl mimořádně šílený. A kdybych vzal šílenost rozhovorů za třeba desetiletí, tak tohodle — tenhle — bych dal do první trojice absurditou. To zas moc víc jich takhle nebylo.

To je věc jedna. Druhá: eh, to téma kolem Ukrajiny a podobně, to bylo opravdu jenom jedno z témat. Ta hlasatelka přišla s neuvěřitelně arogantním hodnocením toho, co se děje v Africe, v Ceutě mezi Marokem a Španělskem. Já jsem nevěřil svým očím a ona se mě pak zeptala, jestli jsem si všiml — rozhodně výrok premiéra Babiše na toto téma.

Já jsem řekl: nejen si všiml, ale po dlouhé době jsem Babišovi tleskal. Ona začala řvát, že přeci marocká vláda záměrně tam cpá lidi, aby vpadli na evropské území.

Tak jsem se ji snažil vysvětlit, že to tak není. Pochopil jsem, že to je beznadějné.

Takže to, jestli jsme se dostali až asi na třetí nebo čtvrtý k té Ukrajině, to už byl jenom logický výsledek toho beznadějného — od začátku beznadějného — hovoru.

Ale jestli tahleta paní opravdu — já nevím, kolik jí bylo let, mladá relativně — jestli prostě ona opravdu trvá na tom, že každý člověk má právo žít, jít za lepším životem a žít v kterékoliv zemi světa, kde si umane. Já jsem to takhle — takhle holé, takhle bezprostředně — snad ještě nikdy neslyšel jako tuhle.

>> Ale, ale pane prezidente, o tom jsem před chvílí mluvil. Existují lidé, kteří si myslí, že mají právo na vzdělání.

>> Nejenom na vzdělání, ale —

>> Právo na zdraví a právo na...

>> To bylo holý nesmysl. To jsem vůbec nebral vážně.

>> No ne, ale to bylo řečeno tak agresivně, že já myslím, že čtete něco takovéhle. Ale já bych to řekl do očí — do očí jsem se s tím ještě asi opravdu nesetkal.

>> No a teď pojďme tedy k tomu, eh — co Ukrajina, Rusko — protože já mám rád, když se ty věci vysvětlují — alespoň podle možností — v nějakém širším kontextu, ale ten tam bohužel nezazněl. Tak ať nech zazní teď.

>> Tak ona, ona evidentně nechtěla. Já nevím, nakolik je to politika televizní stanice, nebo nakolik je to extrémní stanovisko téhleté konkrétní moderátorky. To nechci soudit, ale je to fakt, že ta tragédie — neomluvitelná tragédie, která se stala na Ukrajině — existuje. A že k ní došlo vinou světové komunity, všech velmocí, všech světových organizací — OSN, Evropské unie a dalších — to je naprostá tragédie.

A když to budeme splošťovat na to, kdo ten den překročil první hranici, no, pak je jasný, že kývnem na to — že rusko-ukrajinská debata končí.

No, to jsem se jí snažil trošku namítnout a ona nenávistně, brutálně prostě nebyla ochotna vůbec o tom mluvit.

To, pane prezidente, všichni víme, že Rusko překročilo hranici, ale ty věci okolo... Já si třeba kladu často otázku: kde byly tyto ostré názory těchto lidí v době, kdy Rusko vstoupilo na Krym? Protože celý svět sledoval a jakoby nic.

Tak si buďto říkám: je v tom nějaký rozdíl? Je to asi jiný případ? Nebo něco byla poslední kapka — nebo jak se říká — přetekla nádoba. Jaký je v tom vlastně rozdíl?

Já teď nechci komentovat, jaký byl rozdíl o pět let později v názoru na tuhletu věc. Ale je naprosto evidentní, že to, co se odehrávalo na Ukrajině — zejména po takzvaném Majdanu, po roce 2014 — kdy na Ukrajině propuklo vyloženě pronásledování a hrozivé pronásledování ruského obyvatelstva na východě Ukrajiny.

No, takže se schyluje něco děsivého. To přeci bylo jasné každému. Mnozí jsme křičeli, nikdo to nechtěl slyšet. Velmoci se dívaly někam jinam a Evropa mlčela prvně.

Teď nemlčí — spolu s panem Macronem — a tváří se, že se má bojovat do posledního živého Ukrajince ještě, a tak dále.

A [vzdychy] no nevím, nic nového k tomu asi teď neřeknu.

To už jsme tady opakovali mnohokrát. Prostě vezměme kontext toho všeho, co se stalo. To vůbec není obhajoba Ruska. To nevím. Když tomu rozumím. Tomu rozumím.

Ale zajímá mě, jestli byste sumárně podepsal fakt, že prostě na Ukrajině se jakýsi přechod k demokracii prostě nepovedl.

To je to, čemu my jsme tady říkali Sametová revoluce. Ona beze sporu také sametová byla. A naše země se velmi dobře jaksi transformovala tam a alespoň tam, kde jsme, tak tam to prostě určitě, ne?

Tak určitě.

Tak Ukrajina žádnou sametovou, ale v podstatě ani nesametovou revoluci neudělala.

V Rusku nedošlo k žádné takovéhle — teď Rusko beru jako Sovětský svaz — nedošlo k žádné takovéhle transformaci celé společnosti politicky, ekonomicky, jinak. Tam došlo k jediné věci. Tady bylo, došlo jedině k tomu zrušení Sovětského svazu, což jako spoustu těch dříve Ruskem utlačovaných republik — baltických nebo kavkazských nebo asijských tamhle nebo i Ukrajinu — tak samozřejmě uspokojilo. Tak pro ně to bylo uspokojení.

My jsme mysleli, že děláme revoluci proti komunismu, oni dělali revoluci proti Moskvě.

OK.

A z hlediska jejich historických komplikací a tragédií je to kdy oprávněné, ale oni neudělali tu druhou část. A ta Ukrajina je obětí této netransformace.

Mhm.

Ještě poslední věc, kterou musím zmínit, protože u mě způsobuje lehčí nervozitu. Pane prezidente, pozoruji, co se děje ve straně Motoristé sobě, a pozoruju, že ve většině měst — respektive jenom ve třech městech — budou stavět své kandidátky do komunálních voleb, a o senátu ani nemluvě.

Jak to máme my obyčejní lidé? Co my voliči číst tuto situaci?

Savereru, vy tady máte tak často retransmisi na rozhovorech, že jí vidíte víc než já. Takže vy si určitě odpovíte na tuto otázku líp než já.

Já do té strany nevidím. Jenom zvnějšku si myslím, že z jejich, že mají najednou moc členů vlády a zapadli do problematiky vládnutí. A trošku mimo zůstává otázka budování politické strany jako takové. A to dlouhodobě podle mého názoru není možné.

A to, kolik jsou schopni postavit kandidátek, v kolika městech nebo obcích, to o tom, že nemají na stavět kandidátku v 6 000 obcí České republiky. To je triviální. Taky ve spoustě nich nemá ani žádná další politická strana. Tam většina kandidátů je název města a sobě nebo občané toho či tohohle.

Čili v tomhle ty Motoristé krok žádný další výrazný neudělali.

Teď já jsem to říkal vždycky, a oni teď si vytáhli v médiích můj výrok tři, čtyři roky starý, kdy jsem říkal: "Vy se necpěte do vlády, vy nejdříve se dostaňte do parlamentu, tím se dostanete daleko blíž k těmhle procesům. Mezitím budujte stranu" — tak dále.

Oni mi to teď média nepředržitě jako zdůrazňují, že jsem tohleto řekl, jakoby, a berou to jako kritiku motoristů. Já jsem to řekl před třemi, čtyřmi lety jako výrok, kdy se ta strana budovala. To není výrok dnešní situaci.

Nevím, asi v těch komunálních volbách toho moc neudělají. Nevím. Těším se na příště.

Bude příště nějaké? Jestli se ale v těch vedrech — vy se tváříte, jakoby nejsou žádná vedra.

Jako vy jste asi byl u moře dlouhé týdny nebo něco takového?

Ano, byl jsem tři dny.

Odpusťte mi to, prosím. Byl jsem tři dny u moře.

To je prostě symbol dovolenkářství.

Jasně. Ale ne, já bych řekl, že dneska teď mluvíme teda ve čtvrtku odpoledne — já jsem poprvé měl pocit takového znervózňujícího vedra. Já jsem do této chvíle to přecházel tak, jakoby je vedro, ale nějak jsem si nedovolil se vzrušovat. A dneska se mi zdálo, my v institutu samozřejmě nemáme žádnou klimatizaci. Tam bylo na umření. A když jsem sem jel k vám, tak jsem vzdychal.

Tak ať to dobře přežijeme.

Pane prezidente, těším se na příště a na shledanou.

Děkuju také, na shledanou, pane prezidente. A naším hostem byl, jak vždycky, pan Václav Klaus.