Ptejte se živě Markéty Radhi Šichtařové

Zdravím vás, tady Markéta Šichtařová.

Omlouvám se za trochu zdržený začátek vysílání, protože internet nám tady trochu stávkoval. Nicméně zdá se, že všechno už funguje.

A jestli vás možná můžu poprosit, udělejme takovou malou kontrolu, že připojení už je v pořádku. Jestli někdo tam jste teď živě, buďte prosím tak hodní a napište cokoliv, nějaký nesmysl do komentáře. Jenom abychom ověřili, že ty komentáře a to živé vysílání nám teď právě správně funguje.

Jinak vás zdravím ještě jednou. Tohle je pořad "Ptejte se živě Markéty Šichtařové" a já mám dneska pro vás připravené. Kromě toho, že hodlám odpovídat na vaše dotazy, mám taky připravené jedno takové větší téma. Totiž Češi nainvestovali doslova miliardy do toxických aktiv, a peníze z nich možná už nikdy neuvidí.

Takže nemáte náhodou také některou z těchto investic? Pokud máte podezření, vydržte, za chviličku se k tomu dostaneme.

Nezapomeňte kliknout ještě na odběr. A samozřejmě ještě připomínám, že pokud nás sledujete během živého vysílání, pište určitě vaše zprávy, pište vaše otázky, protože já jsem tu od toho, abych je pro vás odpovídala.

No a máme tady už první dotaz ještě z minula. Ten dotaz je od paní Marcely Šnejdrové a paní píše: "Státní dluhopis je pro všechny ideální." To je tedy spíš komentář.

No, není, troufnu si říci. A zrovna shodou okolností o tomhle chci dneska mluvit. Počkejte si na dnešní téma.

Za prvé totiž není dluhopis jako dluhopis. Za druhé státní dluhopis je často spojen s nižší likviditou ve smyslu nějakého komplikovanějšího předčasného splacení. Nebo pokud není spojen s tou nižší likviditou, tak zase výnos toho státního dluhopisu nemusí být uspokojující pro každého. A pokud to není státní dluhopis, ale jenom dluhopis, tak to má zase jiné mouchy. K tomu se ještě za chvilinku dostaneme.

Jinak zdravím pana "Tvrdé máslo", který nás také zdraví a hlásí nám, že všechno je v pořádku, že technické potíže už jsou zřejmě odstraněny, a taky nám tady přišly nějaké palce, takže skvěle. Takže už nám to snad bude fungovat až do konce.

Tak já ještě připomenu jednu věc, ale vlastně ani připomínat nemusím, protože koukám, že tady máme rovnou od nějakého pana "cyklokolisty". To asi nebude motorkář.

Tak tady máme dotaz, nebo možná takový komentář. Pán píše: "Takže vy chcete říci, že DSA pro Hero Hero neplatí, nebo jde jenom o váš kšeftík?" No tak co jste mi to zrovna vzal z pusy, protože já jsem vás chtěla pozvat na Hero Hero.

Samozřejmě, že DSA pro Hero Hero platí, jenomže DSA není předpis, který všem sociálním sítím nařizuje stejnou míru mazání obsahu nebo banování účtu. Existují významné, opravdu významné rozdíly v praktické moderaci jednotlivých platforem. Každá z nich to má nastaveno trochu jinak. Nejde o to, že by Hero Hero bylo mimo působnost DSA. A tvrzení, že jde jenom o kšeftík, tak to je spíš osobní útok než argument.

A je to bohužel výraz vaší neznalosti fungování jednotlivých platforem a výraz neznalosti toho, jak fungují jejich algoritmy.

Tak například o takové platformě LinkedIn je známo, že je možná trochu méně striktní než Facebook, ale jenom pokud jde o některé konkrétní věci. V okamžiku, kdy se například na LinkedInu jako nějaký živnostník pokusíte upozornit na to, že třeba vyrábíte nějaké výrobky, prodáváte nějaké výrobky, tak je oheň na střeše. Protože aniž by vám to LinkedIn neřekl, tak je to prostě nějakým způsobem takzvaně v rozporu s jeho zásadami komunity, což zase je věc, která třeba vám úplně bezproblémově projde třeba na Facebooku.

A pak tady máme jiné platformy, nebudu to moc rozpetávat a nebudu jmenovat, kde zase je naprosto jasné a známo tedy v některých komunitách, že prostě tam nesmíte použít některá klíčová slova, která by třeba naznačovala, že mluvíte o nějakých tématech. Ten nastavený algoritmus v podstatě nezkoumá, jestli říkáte nebo neříkáte pravdu. Tomu algoritmu je pravda úplně jedno. Tomu algoritmu jde prostě o to, že v nějakém kontextu nesmíte zmínit nějaké konkrétní téma. Považuje to za problematické.

No a tohleto nastavení na Hero Hero není, takže tam můžeme spoustu věcí komunikovat mnohem otevřeněji, pokud jsou samozřejmě pravdivé a není z toho vůbec žádný problém.

Takže tímto vás ještě jednou zvu ráda na Hero Hero, kde těch informací se dozvíte mnohem více než na jakýchkoliv jiných sociálních sítích, kde já funguju. Každý den tam najdete čerstvý komentář a čerstvou analýzu a mnohem delší videa, než třeba se objevují na YouTube. A právě v té druhé bonusové části tam vždycky najdete něco, co třeba by jinde mohlo dělat nějakou neplechu.

Tak pan Jiří Hamrík píše: "To zabavování majetku na anonymní udání by se nakrásně mělo otočit proti nim, proti vládním zlodějům. Pletu se?" Bohužel se asi pletete.

Tohle je tedy reakce na video, že stát vám může zabavit majetek bez rozhodnutí soudu o vaší vině. A já se obávám, že se to proti politikům neotočí. Podívejte se, jak dlouho už tam někteří z nich fungují a všichni tak nějak tuší, že asi některá konkrétní jména nemají úplně čistý štít.

V politice to prostě funguje tak, že si všichni vzájemně kryjí záda. Tedy minimálně pokud jsou ze stejných partají, nebo třeba i pokud ze stejných partají nejsou, ale jsou třeba ze stejného tábora – tedy míněno jsou všichni z opozice, nebo jsou všichni z koalice.

A takhle to funguje ještě dlouho po tom, že se jim třeba po volbách nepovede dostat se třeba do parlamentu, nebo někam jinam kandidují a propadnou se do nějaké trafiky, kterou už mají v podstatě dopředu tak nějak jistou, protože ti vysloužilí politici dostávají trafiky. Ono těch volných míst ve státní sféře v různých dozorčích radách a podobně je nepočítaně.

No a ti všichni samozřejmě budou vždycky navzájem se krýt, takže myslím si, že to nařízení, nebo vlastně ten zákon, který se u nás chystá – že by se třeba mohl zabavovat majetek bez rozhodnutí soudu o vaší vině, jenom na základě podezření – takže si velmi dobře pohlídají, aby se jich to nedotknulo.

Samozřejmě máme tady některé takové úplně jakousi vrcholky ledovce, které už se nedaly moc dlouho ustát. Těmi vrcholky ledovce teď v poslední době třeba Bitcoinová kauza. Jiříkovskému hrozí 20 let a víc, Blažekovi 6 a půl roku, ostatním hrozí jim třeba 3 a půl roku. Jasně, to je pravda.

Ale na druhou stranu, to je potom takové spíš jako, že obětujeme nějakého obětního beránka, aby to dobře vypadalo, aby se tak odvrátila pozornost, ale ta velká masa těch politiků tam potom funguje dál.

Takže se udělá nějaký exemplární proces s někým, kdo už to opravdu nemůže ustát, a ti ostatní, kteří tam zůstávají, tak si myslím velmi dobře pohlídají, aby tenhleten zákon na ně nedopadl. Vlastně jde jenom o to, abyste se nestali touhletou špičkou ledovce a aby na vás nespadla takováhle exemplární kauza.

Tak vozovna "Bystro" nám tady píše: "To nedává smysl. Investiční byty byly postaveny a materiál je vyroben.

Štítky do minulosti, to je retroaktivita zákona za spáchaný zločin, který před platností zákona nebyl trestný." No, tohle je zajímavý komentář, který se týká toho, že jsme mluvili na tomhle kanále o nařízení EPBD4 a o nových extra přísných energetických štítcích, které mají tedy přijít nařízením Evropské komise. Eh, pardon, tohle bude směrnice, ne? Nařízení. Eh, které by mohly docela zásadně omezit právě nakládání s nemovitostmi do budoucna.

A vy máte pravdu. Tohle skutečně je v podstatě retroaktivita, jenomže bohužel byla naivní představa, že někdo na tu retroaktivitu bere ohled.

Když si koupíte benzínové auto a najednou vám třeba zakáží vjez do města – to snad není retroaktivita? Je to retroaktivita. Bohužel, ale těch retroaktivit, které by měly být principiálně v zákoně nedovolené, neměly by se prostě v právním systému vůbec vyskytovat. Je to naprosto amorální a je to jeden z takových obecných právních principů.

Tak bohužel se jich Evropská unie a nejen ona dopouští v řadě případů. A já znova říkám, dopouští se toho nejenom Evropská unie. Já například si v tomhletom případě dovolím trošku pochlubit se tím, že i naše společnost, firma Next Finance, jednou přispěla k zabránění takové právní retroaktivity.

Je to už pár let nazpátek. Já si nepamatuju přesně, ve kterém to bylo roce, ale možná to bude dobrých 10 let zpátky. Tehdy se rozhodovalo o tom, jestli se docela razantně změní stavební spoření. A protože tehdy bylo úplně jasné, že když u už uzavřených smlouv se změní podmínky, tak to bude s prominutím retroaktivita jako prase. Tak se vymyslel způsob, jak se ty domluvené smlouvy nějakým způsobem osekají, navýší se tam zdanění, prostě udělá se to tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

Ale v podstatě ten ekonomický princip retroaktivní byl i tak, a my jsme tehdy na to psali velikou rozsáhlou analýzu, kdy jsme to zkoumali ze všech jaksi úhlů pohledu.

A moje zkušenost teda s českým právním systémem je především taková, že ten český právní systém totálně plave v ekonomických záležitostech. Ale opravdu jako totálně plave. A tak se nějak prostě přihodilo – aniž my jsme o tom tehdy měli tušení – že ta naše rozsáhlá analýza se dostala tehdy k Ústavnímu soudu. A on k ní přihlédnul. To jsme se dozvěděli až potom vlastně v tom jeho vyjádření. Tak přihlédl k té analýze při posuzování tohoto zákona a došel k tomu, že opravdu se jedná o retroaktivitu. I tam vysloveně zmínil v tom odůvodnění, že tedy jako i naše analýza to takto prostě pojmenovává a že ten soud se s tím ztotožnil.

No a vlastně ten zákon tehdy neprošel.

Takže tím jenom chci naznačit, že ty retroaktivity se zkouší pořád do kolečka. Někdy se zkouší vyloženě se špatným úmyslem na začátku a někdy se zkouší z neznalosti, protože lidé, kteří to navrhují, tak opravdu v té ekonomii a ekonomice většinou totálně plavou. Třeba i rozumějí dobře právu, ale většinou prostě nevědí, co tím právem chtějí upravit.

Takže tyhle retroaktivní energetické štítky, to je úplně typicky zářad. Vy si snad myslíte, že ty štítky stanoval někdo nebo rozhodoval o nich někdo, kdo vážně rozumí stavebnictví nebo kdo vážně rozumí energetickému stavu budov, ne? Tohle vlastně v Bruselu prosadili zelení aktivisté, kteří neměli ponětí o tom, o čem vlastně se rozhoduje.

Tak paní nebo další. Možná to nečtu úplně dobře – píše: "Dobrý den, jste spokojená s navrhovanými tresty za bitcoinovou aféru?" Ježišmarja.

Takže tohle je dotaz vyloženě pro aktivního politika, který se zabýval politikou. Tohle není otázka pro ekonoma.

Vzhledem k tomu, když vezmu v úvahu, co všechno těmi penězi bylo pravděpodobně financováno – že vlastně ty peníze protekly přes dark web. Pravděpodobně za to byly nakoupeny zbraně, které šly někam do třetího světa, kde se dost možná podílely na všelijakých genocidách. Že za to protekly peníze za trestnou činnost. Takže tohle vlastně by se klidně dalo v některých zemích podle jejich práva možná kvalifikovat jako třeba – já nevím – na pomáhání genocidě nebo nějaké podobné trestné činy takového silného kalibru.

U nás to samozřejmě asi kvalifikovat nebude, ale umím si představit, že prostě podle některých právních řádů by to takhle mohlo být pojato.

Čili tam šlo o velké věci. To se nedá zužovat na slovo Bitcoin. Bitcoin je v podstatě v tomto naprosto nevinná záležitost. To je jenom prostředek směny. Bitcoin technicky vzato nemůže být úplně čistý nebo špinavý, ale špinavý může být ten původ nebo ta činnost, ze které pochází.

A tady to vypadá, že to šlo do hodně velkých konsekvencí, které zdaleka ještě nebyly rozkryty.

Takže těch 20 let se mi připadne zcela adekvátní. Eh ti ostatní – já nějak nemůžu věřit tomu, že nevěděli, co činí. Samozřejmě, kdyby se nějak prokázalo, že nevěděli, co činí, a jenom třeba jednali z nějaké hlouposti, neznalosti, opominutí – budiž – tak by to asi bylo odpovídající.

Ale známe zase české tunelářské prostředí a nějak se mi nechce věřit, že by ti lidé všichni – nebudu jaki jmenovat každého jednotlivě, protože tam zase nejsem soudce – ale prostě nemůžu uvěřit tomu, že by to bylo z jejich strany tak úplně nevinné.

A pokud věděli, čemu napomáhají, pokud věděli, že ty peníze třeba šly do nějakých válečných zón – no, tak potom ty tresty jsou hodně nízké.

Ale to je zase – já nejsem právník – takže to je spíš můj osobní názor a nemůžu prostě říci, jestli to je adekvátní z pohledu toho, co český právní řád umožňuje.

Tak další dotaz tady máme od Tomáše Konopáče. Píše: "Je škoda, že otcové zakladatelé České republiky nestanovili už při zakládání státu pravidlo, že stát nemá právo si půjčovat. Možná by se nám žilo nejlépe na planetě." A někdo další mu tady to odpovídá, reaguje: "Mohli bysme to udělat teď, ale není vůle občanů."

No, já bych tomu dodala – tady nejde jenom o to, že není vůle občanů. Tady především není vůle politiků. Občané by možná asi s tím i souhlasili. Koneckonců, vždyť stávající vládní koalice šla do voleb s tím, že chce omezit zadlužování a že chce spravit veřejné finance.

Ať vezmete kteroukoliv stranu dnešní vládní koalice – všechny měly plná ústa toho, že chtějí vyspravit veřejné finance. A ukažte mi, kdo z nich dneska hlasoval pro státní rozpočet nebo proti státnímu rozpočtu a proti dalšímu dluhu.

Já se zdržela tehdy. Eh, dneska, když se sestavuje rozpočet na příští rok, všichni vykládají o tom, jak se musíme zadlužením proinvestovat k větší prosperitě – což jsou lži.

Takže není tady vůle především těch, kdo to slibovali. Protože oni prostě trpí utkvělou myšlenkou, že kdyby začali ořezávat zadlužování státu a výdaje státu, tak by příště nebyli zvoleni.

Podle mě to je nesmyslná myšlenka. Podle mě by velká část voličů uvítala, kdyby porozuměla tomu, že zadlužování jim ve skutečnosti snižuje životní úroveň. Takže by prostě byli pro snížit zadlužení.

Konečně, Reagan v Americe s tím tehdy vyhrál prezidentské volby, když vlastně představil koncept takzvané Laferovy křivky a vysvětlil voličům, že vysoké daně prostě nejsou dobrý nápad.

Dobře, tak se mu to utrhlo z řetězu a potom zase kvůli studené válce se zadlužil, ale minimálně v těch prvních letech se mu podařilo daně snižovat a podařilo se mu ekonomiku nastartovat. V tom druhém volebním období už to bylo slabší.

Takže ta myšlenka není úplně nebo je nesmyslná, že kdo by přišel se snížením státního dluhu, tak že by prostě plakal u voleb.

Tak zdravíme pana Pavla Sichru, který nám tady poslal první super chat. Toho si moc vážíme. To je náš takový pravidelný divák a moc rádi ho vidíme. Díky ještě jednou.

A další dotazy tady máme. Tak tady spousta lidí ještě komentuje bitcoinovou aféru, že by správně už měli hnit ve vazbě, takže asi víme, jak to dopadne a tak dál.

A Miroslava Pavlišová píše: "Dobrý den. Do těch toxických investic patří podle vás i flexibondy nebo pokladniční poukázky, které teď vydal stát?"

Ne. Pod pojmem toxická aktiva mám na mysli aktiva, u kterých je velmi vysoká pravděpodobnost, že nebudou splaceny. A ta velmi vysoká pravděpodobnost je už v okamžiku, kdy ta aktiva jsou vydávána.

Ty takzvané flexibondy nejsou úplně přesně pokladniční poukázky, ale rozumíme si — tak tyhlety dluhopisy nejsou toxické, ty jsou prostě jenom pro spoustu lidí nevýhodné.

Pozor, teď si dávám velký pozor na formulaci. Říkám pro spoustu lidí, neříkám pro každého. Jsou lidé, pro které tyhlety státní dluhopisy jsou dobrá investice. A taky je spousta lidí, pro které nejsou výhodné, ale prostě nezařadila bych to rozhodně pod označení toxické dluhopisy nebo toxická aktiva.

Jestli vás tohle zajímá o těch státních dluhopisech nebo dluhopisech republiky — pokaždé se jmenují trošku jinak — je tady na tomto kanále i video týkající se jich a myslím, že ještě jedno tady přibyde brzy.

Ještě se zeptám, možná nebudete chtít odpovědět. Před časem se šířilo médii vaše spory s panem Pikorou. Mohu se zeptat, jak to nakonec dopadlo? Jsem váš volič a rád bych věděl, zda jste to vyhrála.

Nejednalo se o spory, jednalo se o to, že jsem zveřejnila některé informace, které si spousta lidí nepřála, aby byly zveřejněny. Ale jinak to komentovat nebudu.

Já si myslím, že se ještě dozvíte možná i celkem brzy, jak to všechno dopadlo. Ale obecně se k tomu nevyjadřuji od té doby a vyjadřovat nebudu. V podstatě nemám důvod a motivaci se k tomu jakkoliv vyjadřovat, protože já jsem se vyjádřila jednou a taky jsem už vlastně v tu chvíli řekla: toto je poprvé a naposledy. A od té doby vlastně držím to, že nemám motivaci opakovat se a říkat něco dvakrát, třikrát, dvacetkrát.

Takže pane Pavle Sichro píše: "Krásný letní večer vám, paní, i všem ostatním váženým lidem dobré vůle se srdíčkem na pravém místě." Děkujeme.

No a ještě než se dostaneme k dalším otázkám, tak už jsme tady dneska několikrát nakousli ty státní dluhopisy, tak pojďme na ně, ať si tedy povíme, o co se jedná.

Jak už jsem říkala, na konci srpna vydá stát další dluhopisy určené pro fyzické osoby. Samozřejmě vláda nám zase bude všem vysvětlovat, jak jsou výhodné, bezpečné, jaká to je skvělá investiční příležitost, jak je to báječné pro běžné spořitele.

Ale já bych tady na chvilinku se zastavila a trošku bych zpozornila, protože v posledních týdnech, měsících se na českém dluhopisovém trhu objevilo několik, řekněme, velmi nepříjemných případů, které řádově dohromady čítají několik miliard korun. A jedná se o miliardy korun, které do těch dluhopisů vložily čili běžní drobní investoři, důchodci.

A to je důležité, protože když se řekne dluhopis, tak právě spousta lidí si představí něco relativně bezpečného. Tenhleten dojem tady právě rozšiřuje ten stát, který vydává státní dluhopisy a zaklíná se tím, jak jsou bezpečné. A tím vznikl pro spoustu lidí dojem, že výraz dluhopis je synonym bezpečnosti.

Jenomže takhle to úplně není.

Co to vlastně je dluhopis? No, dluhopis je cenný papír, který stvrzuje, že půjčíte vaše peníze buď státům nebo nějaké firmě nebo třeba nějaké obci a za to jako odměnu dostáváte úrok.

Jenomže mezi státním dluhopisem a mezi dluhopisem malé firmy může být z hlediska rizika úplně stejný rozdíl jako třeba mezi terminovaným vkladem a sázkou v kasínu. Tedy může to být rozdíl naprosto diametrální.

Řekněme si takový typický příklad, se kterým já se setkávám ve své praxi, když za mnou přicházejí klienti a ukazují mi třeba, jak mají rozložené svoje investice a říkají: "No, co teď já s tím mám udělat? Mám to nějak třeba přeskládat? Dá se to ještě zachránit?"

Tak třeba máme takového důchodce, který měl naspořený 1 milion úspory na důchod. No a nechtěl peníze nechat ležet na spořícím účtu, protože mu úrok, tak jako spoustě lidem, připadal příliš nízký. Měl pravdu. Spořicí účet buď tak pokryje inflaci, nebo mnohdy třeba ani nepokryje, pokud tam má ty vyšší částku.

Do akcí se tenhleten pán nechtěl pouštět, protože považoval to za velmi rizikové. Necítil se na to, neuměl to.

No a takový investiční byt nebo nějaký pozemek — to měl pocit zase, že už prošvihl. Za prvé milion by mu na to stejně nestačil a za druhé měl pocit, že už ty ceny prostě ujely příliš vysoko a že už se to dneska nevyplatí.

Potud všechno v pořádku.

No a potom mu zazvonil telefon a na druhém konci byl prodejce, který mu začal nabízet dluhopisy nějakého startupu nebo nějaké firmy. Zašantročil se známými jmény a nabízel mu úrok 10, 11, 12 procent ročně.

No, pokud jste člověk, který hledá něco lepšího, výnosnějšího, než spořicí účet v bance, no tak samozřejmě 12 procent zní naprosto fantasticky. Stačí jenom koupit dluhopis, čekat a máte každý rok 12 procent.

Takže ten náš důchodce se do toho šel.

No a dneska má pocit, že o ty peníze asi přijde a má oprávněný pocit, protože po pouhém půlroce ta nejmenovaná firma skončila v insolvenci, přestala splácet úroky a teď je otázkou, jestli mu vůbec vrátí nejenom ty úroky, ale i ty půjčené peníze, ten jeho vklad.

Tohle je modelový příklad. Těch případů je řada na českém trhu. Spíš jde o další dílek mozaiky, která začíná být na českém dluhopisovém trhu dost znepokojivá.

To číslo, ten počet firem, které vydaly dluhopisy, takzvané korporátní dluhopisy, tedy dluhopisy firmy, a které bankrotují, už překročil podle posledních dostupných údajů dvoucifernou hranici. Takže už víc jak 10 procent firem prostě není schopno tyhlety korporátní dluhopisy splatit.

Důležité je uvědomit si, že v tomto případě nejde většinou primárně o podvody. Ono tam většinou jde o skutečný podnikatelský záměr.

Firma přijde do banky, chce si od banky půjčit peníze. Banka se na ten projekt podívá a řekne: "Hm, to nám připadá moc rizikové, my vám ty peníze nepůjčíme." A tak ta firma se rozhodne, že když nedostane peníze v bance, takže si je prostě půjčí skrze korporátní dluhopisy.

Vydá dluhopisy, všechny papíry k tomu má naprosto v pořádku.

Jenomže ten podnikatelský záměr jí nevyjde přesně tak, jak banka odhadovala správně, a dluží miliony, nebo třeba někdy i desítky milionů.

U takovýchto emisí skutečně desítky milionů jsou běžná částka, kolik firma vybere na dluhopisech na ten svůj projekt od klientů.

Některé firmy získaly v minulosti i nižší 100 milionů Kč skrze svoje emise dluhopisu.

Mě poměrně často píšou lidé, kteří třeba říkají: „No, my tady máme tuhletu firmu, která investuje do zelených věcí, tady staví větrníky a teď nás kontaktovali, že nám nabízí 12 %. Mám jim to půjčit?" Tak sami si odpovězte, jak vysoká je šance, že to vyjde nebo že to nevyjde.

Přitom často těmletěm firmám takzvané emisní prospekty umožňují vybrat od klientů třeba i víc než miliardu.

Takhle ten záměr je často postaven.

Co to je emisní prospekt?

Emisní prospekt je takový dokument, který schvaluje Česká národní banka a který vlastně doprovází vydání toho cenného papíru. Je to takový rodný list toho dluhopisu. Něco jako třeba byl velký technický průkaz u auta, dokud se ještě na ně hrálo.

Já bych třeba zmínila skupinu Presten. Ta od investorů získala zhruba 4 miliardy Kč. V posledních týdnech se její situace docela výrazně zhoršila. Je otázkou, jestli bude schopná platit svoje závazky.

Jiný známý případ, který třeba prošuměl médii: Wood Seeds. To je jeden z takových dlouhodobějších hráčů na českém dluhopisovém trhu. Ten v minulých letech od investorů získal 1,7 miliardy Kč a některým držitelům dluhopisů letos v létě přestal vyplácet úroky, což je podivné.

Mnoho firem má několik tranší dluhopisů. Některé třeba splácí, jiné nesplácí. Každopádně takhle bychom mohli pokračovat a skutečně se bavíme řádově o miliardách korun.

Jak se ale může stát, že tyhlety peníze drobných investorů končí ve firmách, na které by se banka ani nepodívala?

No, protože ta dluhopisová nabídka skutečně se může jevit pro drobného investora jako velice atraktivní. Firma nabídne třeba 10 nebo 12 %. Nějaký prodejce zavolá potenciálnímu investorovi v podstatě tak trošku náhodně podle v uvozovkách zlatých stránek. Vysvětlí mu, že jde o zajímavou příležitost. No a obchod je hotový.

Kdo z nás se nestačil potkat s tím, že mu takhle volají všelijací prodejci?

Jenomže otázka zní: kdo z toho obchodu má skutečný ekonomický prospěch?

Ten, kdo vydává dluhopisy, ta firma, neboli emitent, tak ten chce získat peníze co nejlevněji. Ten distributor, prodejce chce zase získat provizi za prodej. No a pak tady máme investora, často toho důchodce. No a to je ten, který vlastně na svých bedrech nese celé investiční riziko.

A přesně tady právě je ten největší problém toho trhu s korporátními dluhopisy.

Pokud totiž někdo vám prodává, nabízí investici a ta jeho odměna závisí na tom, že skutečně si ten dluhopis koupíte, tak jeho zájem je úplně odlišný od vašeho zájmu. Váš zájem je uložit peníze bezpečně, obvykle, ale zájem toho prodejce je vám třeba ta rizika buď zamlčet, nebo tak nějak zašveholit, abyste o nich moc nevěděli, moc nad nimi nepřemýšleli.

A pokud navíc ten prodejce prodává produkt, kterému třeba sám nerozumí, tak může vzniknout velmi nebezpečná kombinace.

A moje osobní zkušenost je, že až příliš mnoho prodejců opravdu vůbec nerozumí tomu, co prodávají.

Já občas s oblibou dělám takový můj sport: když mi takhle zavolá nějaký prodejce a začne mi nabízet nějaký dluhopis — a dělají to občas z nepochopitelných, nutkavých příčin — tak se jich začnu vyptávat a začnu je tak trošku dusit, abych zjistila, co vlastně vědí o tom, co doopravdy prodávají.

To byste se nestačili divit, jak jsou jejich reakce zmatečné a naprosto ekonomicky nesmyslné.

Oni často sami opravdu nevědí, co přesně prodávají. Nerozumí tomu ekonomicky.

No, ale to je ještě pořád dobré. Tihleti prodejci alespoň vědí tak nějak, co to je dluhopis a na co ty peníze jsou použity.

Ale tím, kdo má opravdu nejméně informací, bývá investor. Přitom právě on nese to riziko, že bude mít ztrátu, pokud ta firma zkrachuje. Prostě ty jeho peníze často končí v projektech, na které by profesionální investor vůbec nesáhnul.

Znovu říkám: ono to většinou funguje tak, že prostě banka — teda firma si jde pro peníze do banky a banka, což je v podstatě profesionální investor, tu firmu vyhodí a řekne jí: „Tohle je pro nás moc rizikové, běžte jinam." No a ta firma vydá dluhopisy.

Jenomže pro firmu to není první volba. Vydání dluhopisu je vždycky až druhá volba, tedy minimálně v Evropě, protože je to pro ně dražší než úvěr v bance. Získat úvěr v bance je vlastně pro spoustu firem výhra, protože ty úvěry v bance bývají levnější.

Ale drobní investoři tohle často nevědí. Neuvědomují si, že ta investice je riziková a právě proto na ní nepůjčila banka.

Zkrátka, i když profesionální investor odmítne půjčit peníze, tak často půjčí někdo jenom proto, že mu někdo slíbil zaručený 12% výnos.

Navíc ten prodej dluhopisů není totéž jako investiční služba, která je velmi silně regulovaná. Takže ten emitent se vlastně může do značné míry vyhnout regulatornímu dohledu České národní banky, který se týká regulovaných distributorů.

Tím tedy vzniká taková zvláštní situace, kdy vlastně ten samotný emitent může tu svoji nabídku dluhopisu dostat přímo k drobnému investorovi bez nějaké velké bariéry a opravdu vám může zavolat a říct: „My jsme firma XY a my prostě vám nabízíme tyhle dluhopisy a dáme vám vysoký úrok."

Já bych tedy byla velice opatrná vždycky, když někdo začne používat slova nebo slovní spojení jako bezpečný výnos, nebo jistý úrok, nebo bezpečná investice, nebo výhodná investice.

Tohleto jsou principiálně podivná slovní spojení. A mimochodem povšimněte si, že ode mě nikdy neuslyšíte. Já když vyprávím o investicích, tak nepoužívám tahla spojení.

Nic jako stoproc bezpečí totiž ve financích neexistuje. A pokud takový pojem jako bezpečná investice použijete, tak to používá jenom podvodník, anebo někdo úplně neznalý.

Protože vždycky je potřeba uvědomit si, že vysoký výnos prostě není nějaký dárek, který pro vás připravila firma, která prodává dluhopisy. Je to cena za riziko. Čím vyšší je riziko, tím větší je cena. Neboli čím vyšší je výnos slibovaný, tím větší podstupujete riziko.

A nulové riziko prostě neexistuje. Každá firma může zkrachovat, může vyhořet, může zbankrotovat, může na ní spadnout třeba druhý tunguský meteorit. Jasně, ta pravděpodobnost je malá, ale malá pravděpodobnost neznamená nulová pravděpodobnost.

A jestli vám někdo nabízí 12% za jakoukoliv investici a říká, tohle je tutovka, tak byste si v první řadě měli položit otázku: Proč ta firma za moji investici, za moji půjčku chce platit 12 %? Proč si ta firma neumí půjčit někde levněji? Proč jí nepůjčí banka? Proč jí nepůjčí profesionální investoři? Proč ta firma přišla za mnou, třeba za důchodcem?

Čím vyšší úrok, tím víc jsou tyhlety otázky důležité.

A znova říkám, je tady potřeba odlišit, že část těchto dluhopisů, které nikdy už nebudou splacené, tak jsou od počátku plánovaný podvod, ale jiná část jsou prostě jenom nevydařené podnikatelské záměry.

Takže tady nefunguje takové to "zavřeme je, protože oni nás podvedli". Oni nechtěli většinou dost často ty klienty doopravdy podvést. Jim se prostě to regulérně nepodařilo. Podstupovali velké riziko. Třeba vás i informovali o tom riziku. Vy jste se rozhodli taky podstoupit. Holt se to nepodařilo.