Petr Macinka: „Dnes probíhá střet mezi dvěma představami o společnosti“

Děkuji. Děkuji. Vážená paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové. Jsem rád, že taky dostávám prostor tady vyjádřit se jako předseda jedné z vládních stran k dnešnímu bodu programu, tedy k tomu, že opozice svolala tuto mimořádnou schůzi poslanecké sněmovny, aby se pokusila vyslovit nedůvěru vládě. Já myslím, že to je právo opozice. Hlasování o důvěře a nedůvěře vládě patří k základním mechanismů parlamentní demokracie. A já jsem vlastně docela rád, že si to dnes můžeme připomenout, protože když někdy poslouchám, jak je v České republice eh údajně ohrožena demokracie, jak zde vládnou údajné antisystémové síly a jak se naše země snad pomalu propadá někam mimo civilizovaný svět, tak ten dnešní pohled, obrazný pohled do tohoto sálu, pokud by byl naplněn by by působil docela uklidňujícím dojmem. Opozice svolala schůzi, vláda přišla, opozice může mluvit, vláda může odpovídat a nakonec se bude hlasovat. Tomu se, dámy a pánové, říká parlamentní demokracie, která funguje. Úplně jiná otázka samozřejmě je, proč se tady tato schůze koná právě teď několik dnů před volbami. A ještě jiná otázka je, zda někdo vůbec v této místnosti skutečně očekává, že vláda dnes padne. To asi víme všichni, jak to dopadne. Takže si asi nemusíme hrát na to, že jsme se dnes sešli v nějaké mimořádné chvíli ohrožení republiky, e, až opozice zatáhla za poslední záchrannou brzdu. To asi ne, že? Opozice nepochybně využila své ústavní právo svolat mimořádnou schůzi a zároveň získala několik hodin televizního vysílání před volbami. Eh, což samozřejmě není protiústavní, není to ani nedemokratické, to je politika a proto já to samozřejmě nikomu nezazlívám. Možná kdybych byl na vašem místě, tak bych také přemýšlel, jak se několik dnů před volbami dostat na co nejdelší dobu do televize. Ale když už jste nás sem tedy svolali, tak by bylo asi škoda tady této příležitosti nevyužít, protože hlasování o nedůvěře vlády má jednu docela užitečnou vlastnost. Ono nutí tu vládu zastavit se a říct, co vlastně dělá, co se jí podařilo, co se jí nepodařilo, kde existují mezi koaličními stranami rozdíly, kam chceme tuto zemi vést. A já vás možná překvapím tím, že říkám, že si myslím, že dobrá opozice je pro vládu důležitá. Já jsem pravicový politik. Já věřím v konkurenci. Konkurence je užitečná nejenom v podnikání, v ekonomice, ale určitě je užitečná taky v politice. Konkurence vás nutí neusnout, nutí vás obhajovat vlastní rozhodnutí, nutí vás být lepší. A taky proto bych si přál, aby ta opozice tady byla silná. Přál bych si silnou opozici. Opozici, která řekne: "Toto děláte špatně a my bychom to udělali lépe a takto. Tento váš zákon je chybný. My tady máme náš lepší. Tady tyto vaše priority jsou špatné a představujeme vám ty svoje a tak dále a tak dále." Taková opozice by byla pro vládu nepříjemná. Eh, a bylo by to teda ale pro zemi bohužel tedy užitečné. Bohužel, že to tak nevidím, protože slabá opozice a teď se opravdu nechci nikoho dotknout, je pro vládu spíše dárkem. Pro vládu je dárkem, že je slabá opozice, ale určitě to není dárkem pro demokracii. Takže já bych proto uvítal, kdyby vedle neustálého vymezování eh vůči Babišovi, Okamurovi nebo Macinkovi bylo stále častěji slyšet také to, co vlastně chcete dělat vy. co chcete dělat, ne co chcete zrušit, ne koho chcete porazit, před kým chcete Českou republiku zase zachraňovat, ale chtěl bych slyšet, co chcete nabídnout. A to fakt není řečnická otázka, to je myslím podstata politické soutěže. Takže v tomto smyslu by možná leckdo mohl hodnotit včerejší expoze pana předkladatele jako hodinovou reklamu na vlastní bezvýznam. No nic, teď k tomu hlavnímu důvodu dnešní schůze, k rozpočtu. Tady možná taky leckoho zklamu. Nebudu vám tvrdit, že schodek 386 miliard Kč je skvělý. Není. Je vysoký. Podle mého názoru je příliš vysoký a motoristé to říkají celou dobu otevřeně. Určitě proto teda nezačnu dnes před tady touto sněmovnou tvrdit opak jenom proto, že sedím ve vládě, protože koaliční vláda není žádná sekta. Členové koalice nemusí každý ráno vstát a přesvědčit sami sebe o tom, že všechno, na čem se večer předtím dohodli, je jejich politický ideál. Protože koalice je kompromis. A kompromis znamená, že někdy hlasujete i pro výsledek, který by vypadal úplně jinak, kdybyste rozhodovali sami. Motoristé mají ve vládě svoji váhu. Hnutí ANO má ve vládě svoji váhu. SPD má svoji váhu, protože voliči nějak rozdali karty a my s nimi musíme hrát. Za ten výsledek samozřejmě neseme společnou odpovědnost a já od ní určitě neutíkám. Stejně tak nebudu ale předstírat, že 386 miliard schodku je číslo, které bych si já nebo motoristé, které bychom si napsali na papír, kdybychom státní rozpočet sestavahovali sami. To bychom si nenapsali. My jsme před volbami měli heslo, které nám často nám motoristům často připomínáte, i když tedy připomínáte pouze polovinu toho hesla. Tohlecto znělo. Ukončíme Fialu a pohlídáme Babiše. Eh, myslím, že Fialu ukončili voliči. Eh, a teď zbývá teda ta druhá část. Pohlídáme Babiše. A já jsem vlastně docela rád, že to zmiňujete, protože taky je mám možnost se k tomu vyjádřit. Tak začneme rozpočtem. Toto, ten rozpočet na rok 2027 je prvním rozpočtem, který tady tato vláda připravila reálně v tom celém rozpočtovém cyklu. Je to první skutečný volební, první skutečný rozpočet tohoto volebního období, za který naše vláda nese plnou politickou odpovědnost. Je první, ale určitě není poslední. Před námi jsou ještě více než tři roky fungování této vlády a o tom, zda vláda zvládla veřejné finance, podle mě nakonec nebude rozhodovat jedno izolované číslo. Rozhodne trajektorie. A já bych to chtěl říct úplně otevřeně. Eh, jestli budeme za tři roky stát na tomto místě a předkládat České republice rozpočty se schodky blíží blížícími se eh 400 miliard, tak vám určitě nebudu vysvětlovat, že všechno je v pořádku, protože nebude. Pokud by takto vysoké schodky pokračovaly celé to volební období, tak bych to považoval za neúspěch té vlády. A pokud u toho celé volební období budou motoristé, tak to samozřejmě by byl také neúspěch motoristů. To chci říct zcela jasně, ale stejně jasně bych rád poznamenal, že eh není správné soudit celé čtyřleté volební období podle jednoho prvního rozpočtu. Na ta čísla se podívejme na konci. jestli deficit klesal, jestli se podařilo brzdit růst výdajů, jestli jsme odstranili nějaké zbytečné výdaje, jestli ekonomika rostla, jestli stát postupně přestal utrácet výrazně více, než kolik vybere, to všechno pak bude měřitelné. Tam se už nikdo neschová za nějakou tiskovou konferenci. Ani vláda, ani opozice, ani motoristé. A proto říkám něco, co možná není v politice úplně obvyklé. Náš slib voličům, že budeme Andreje Babiše hlídat, neposuzujte podle toho, co o něm říkáme dnes. Posuďte jej podle výsledku celého volebního období, protože pak už to nikdo neokecá, ani já. Když jsme říkali, že pohlídáme Babiše, tak jsme tím nikdy nemysleli pouze kalkulačku ministerstva financí a možná tady vzniká v hlavách některých jisté nedorozumění. E, tak mi dovolte k tomu říct pár slov. Ano. A motoristé nejsou stejné politické strany. Kdyby byly, tak by jedna z nich byla zbytečná. My máme různé voliče, máme různou historii, máme v některých otázkách různé názory a máme taky rozdílnou politickou DNA. Hnutí ANO je široké politické hnutí. Je to catch all party, které má své pravé křídlo, levé křídlo. Motoristé jsou menší stranou, ale aspoň o to jednoznačně jednoznačně ji víme, kde stojíme. Jsme pravicová strana, jsme konzervativní strana, věříme v osobní svobodu a osobní odpovědnost. Věříme v soukromé vlastnictví. Věříme v trh. Věříme v rodinu. Věříme v národní stát. A nevěříme tomu, že úkolem státu je vychovávat dospělé lidi podle momentálně převládající ideologie. A právě v tomto smyslu chápeme svoji úlohu v dnešní vládě. Nejsme tady od toho, abychom byli nějakou menší kopií hnutí. Ano. Jsme tu také proto, abychom byli její pravicovou a konzervativní kotvou. A ano, i toto je ono. Pohlídáme Babiše, protože jeden z asi největších a nejdůležitějších politických sporů v současnosti eh podle mého názoru už dávno neprobíhá mezi tou tradiční pravicí a tradiční levicí. Já myslím, že spor o to, jestli budou daně 19 nebo 21 %, tak to byl sporem, to bylo sporem tak možná konce 90. let. Podle mého názoru dnes probíhá jiný střed. Je to střed mezi dvěma představami o společnosti. Jedna představa říká: "Člověk je svéprávný, má právo rozhodovat o svém životě. Stát má chránit jeho bezpečnost, svobodu a majetek. Eh, má stanovat srozumitelná pravidla a pokud a pak mu, pokud možno raději v ničem nepřekážet. Ta druhá představa říká něco jiného, možná opačného, že člověka je potřeba stále více vést, že je potřeba ho regulovat, motivovat, dotovat, zdaňovat, vychovávat, vysvětlovat mu různé věci, například čím má jezdit, jak má topit, co si má kupovat, jaká slova má používat a které společenské postoje jsou žádoucí. Tak my motoristé stojíme na té první straně tohoto sporu. A jestli tomu někdo chce říkat kulturní válka, tak prosím klidně. My určitě nehodláme předstírat, že žádný takový spor neexistuje. To fakt nebudeme. Pomiňme nebo ne můžeme zmínit tady náš eh Evergreen Green Deal. Pro nás to nikdy nebyla a nebude to pouze technická debata o nějakých emisích. Je to debata o tom, kolik práva má politika zasahovat lidem do jejich každodenního života. Když politika rozhoduje, jaké automobily mají být za několik let dostupné na evropském trhu, tak to není klimatická politika. Je to taky průmyslová a spotřebitelská politika. Když evropský systém emisních povolenek zdražuje energii, vytápění nebo dopravu, tak to není pouze klimatická politika, to je sociální a hospodářská politika. A když průmysl kvůli drahé energii a regulacím přestává být konkurenceschopný, nemůžeme lidem říkat, že mají být spokojeni, protože jsme alespoň splnili nějakou tabulku. Proto my chceme změnu evropské klimatické politiky. Proto odmítáme ETS2. Proto odmítáme administrativní vytlačování spalovacích motorů a proto říkáme, že ochrana životního prostředí musí hlavně respektovat ekonomickou a technologickou realitu. Stejný hodnotový spor vedeme v otázkách týkajících týkajících se migrace. Samozřejmě se asi všichni zhodneme, že pomáhat člověku v nouzi je správné, ale stát, který nedokáže rozhodovat o tom, kdo vstupuje na jeho území a kdo na něm může zůstat, přestává plnit jednu ze svých základních funkcí. My jaksi nepovažujeme ochranu hranic za extrémismus. Naopak je to základní funkce státu. Rozlišovat mezi legální a nelegální migrací není xenofobie, to je základ právního řádu. A nesouhlasit s konkrétní evropskou migrační politikou není protive. To je legitimní politický spor. Podobný spor vedeme na v jiném tématu, tématu svobody slova. Svoboda slova není právo říkat pouze to, s čím souhlasí nějaká vláda, ani to, s čím souhlasí opozice, ani to, s čím souhlasí novináři nebo univerzity nebo neziskovky. Naopak smyslem svobody slova je právě ochrana názoru, který někoho rozčiluje. Samozřejmě v mezích zákona, ale ty mezi stanoví nějaký právní předpis. Určitě ne nějaká společenská móda nebo aktivistická organizace nebo politická neziskovka a určitě ne žádný samozvaný arbitrážní sbor nějakých správných názorů. Tím se dostávám k neziskovkám. neziskovým organizacím. I tady se ta debata často docela karikuje. Nikdo nechce rušit žádné spolky. Nikdo nechce zakazovat občanskou společnost. Určitě nikdo nechce bránit lidem, aby se sdružovali a prosazovali názory, kterým věří. Naopak to je svoboda. Ale svoboda sdružování neznamená automatický nárok na peníze daňového poplatníka. jestli chce někdo provozovat politický aktivismus. Samozřejmě, že na to má v demokracii plné právo, ať přesvědčuje občany, ať si hledá podporovatele, ať si získává soukromé peníze. No, ale je naprosto legitimní se ptát, proč má jeho politický aktivismus povinně financovat občan, který s ním nesouhlasí. To není žádný útok na občanskou společnost. To je debata o tom, co má nebo nemá platit stát. Podobných otázek se nabízí mnoho. Otázka, která se týká kultury, vzdělávání a dalších oblastí. Stát tady není od toho, aby určoval správný názor. Nemá prostřednictvím veřejných peněz vytvářet prostředí, ve kterém je jeden ideový proud automaticky považován za morálně nadřazený těm ostatním. To jako pluralita není problém, který má stát vyřešit. Pluralita je naopak stav, který má demokratický stát chránit. No a tohle všechno, dámy a pánové, je to ono, to ono pohlídáme. Všimněte si, že neříkám pohlídali jsme, používám přítomný čas. Hlídáme, pohlídáme, protože jsme stále na začátku volebního období. Máme před sebou víc než tři roky a právě proto mi připadá trošku předčasné, když nám opozice už dnes vystavuje závěrečné vysvědčení. Počkejte si, počkejte si a na konci toho volebního období bude mnohem jednodušší zjistit, jestli jsme uspěli. U rozpočtu budou čísla. Buď bude jasné, že deficit klesal, nebo nebude. U Green Dealu bude možné říci, co jsme změnili, co jsme nezměnili. U migrace bude možné říci, co jsme prosadili nebo co jsme zablokovali. U regulací bude možné spočítat, co zmizelo a nebo co přibylo. U financování politického aktivismu bude možné zjistit, kam veřejné peníze tekly a nebo téct přestaly. To všechno si budete moci zkontrolovat. A to je možná jeden z podstatných rozdílů mezi námi a částí dnešní opozice. V minulých letech česká politika se často dělila na strany demokratické a údajně nedemokratické, na přijatelné a nepřijatelné, na ty, se kterými se smí mluvit a na ty, se kterými se mluvit nemá a tak dále. Tak my tady tuto představu odmítáme. Demokracie není systém, ve kterém všichni slušní lidé spolu souhlasí. Demokracie je naopak systém, který umožňuje lidem zásadně nesouhlasit a přesto spolužít v jedné zemi. Je to náročnější, ale je to také daleko svobodnější. Takže až se mě příště zeptáte, pane Macinko, tak jak přesně hledáte Andreje Babiše? Tak moje odpověď bude jednoduchá. Chceme tlačit na to, aby se rozpočtová politika v průběhu volebního období vracela k odpovědnosti. Chceme bránit tomu, aby se každý problém automaticky řešil jenom dalšími veřejnými penězi. Chceme bránit český průmysl před regulacemi, které považujeme za škodlivé. Chceme velmi přísnou migrační politiku. Chceme omezovat financování politického aktivismu státem. Chceme chránit svobodu veřejné debaty. Chceme připomínat jednoduchou skutečnost, že stát existuje pro občana, nikoliv občan pro stát. Někdy přitom uspějeme, někdy budeme muset udělat nějaký kompromis, ale někdy třeba prohrajeme. Jsme koaliční strana, ne majitelé České republiky. Ale dokud v této vládě jsme, tak tento hlas v ní bude přítomen. Eh, teď mi krátce dovolte eh přejít k oblasti, za kterou nesu ve vládě osobní zodpovědnost k zahraniční politice. Když jsem přicházel do Černického paláce, tak jsem nechtěl dělat žádnou revoluci v geopolitickém ukotvení České republiky. Česká republika zůstává členem NATO, zůstává členem Evropské unie. Spojené státy zůstávají naším zásadním bezpečnostním partnerem. Máme své spojence, máme své závazky a máme také své zájmy. Co jsem ale změnit chtěl, tak byl způsob, jakým českou zahraniční politiku děláme. Méně aktivismu, více diplomacie, méně gest, více výsledků, méně automatického přejímání cizích postojů. a více vlastního úsudku, protože úkolem českého ministra zahraničí není objíždět svět a vysvětlovat ostatním státům, co si mají myslet a jak se mají chovat. To bejvávalo. Úkolem ministra zahraničních věcí je primárně prosazovat zájmy České republiky. U každého rozhodnutí se ptát, je to dobré pro bezpečnost České republiky, je to dobré pro její prosperitu, je to dobré pro svobodu jejich občanů a pokud je odpověď ano, tak stojí za to o to bojovat. Proto považujeme transatlantický vztah za zásadní. Evropa musí převzít větší díl své zodpovědnosti za vlastní obranu, ale Spojené státy zůstávají zásadní součástí evropské bezpečnosti. Také proto jsme obnovili důraz na spolupráci ve střední Evropě. Vyšegrad pro nás není žádný nostalgický klub. má být praktickým nástrojem pro energetiku, pro infrastrukturu, pro konkurenceschopnost, pro ochranu hranic, pro koordinaci v Evropské unii, tam kde máme společné zájmy. A myslím, že je dobré, že se státy vyšegrádské čtyřky znovu pravidelně scházejí a koordinují svoje postoje. To také nebývalo zvykem v uplynulých čtyřech letech. Stejně pragmaticky přistupujeme k Evropské unii. Motoristé nejsou stranou vystupování České republiky z Evropské unie. Někdy jsme nebyli, ale zároveň taky nejsme stranou, která bude další a další eh přenášení pravomocí do Bruselu automaticky vydávat za historický pokrok. Já myslím, že Evropa má vážný problém s konkurenceschopností. Má drahé energie, má přeregulovaný průmysl, zaostává v některých technologiích, ale odpovědí Bruselu, jak vidíme, je pokaždé zase jenom další regulace. Pro nás to není správný přístup. Ona silná Evropská unie neznamená slabší členské státy. Právě proto chceme být v Evropě aktivní a prosazovat své zájmy. Ne je při vstupu do jednací místnosti odkládat všatně tak jak tomu bývalo v minulosti. Ano. Eh změnili jsme také tón debaty o válce na Ukrajině. Rusko napadlo Ukrajinu a Česká republika má zájem na tom, aby vojenská agrese nebyla nějakým úspěšným nástrojem mezinárodní politiky. Máme samozřejmě zájem na tom, aby Ukrajina zůstala samostatným státem, ale taky máme zájem na tom, aby ta válka skončila, protože válka není PR program. Určitě ne pro tuto naši vládu. Taky to tak nebývalo v minulosti. Ve válce umírají lidé každý den a úkolem diplomacie fakt není soutěžit v tom, kdo pronese bojovnější větu eh v článku, rozhovoru, v diskuzi nebo na Twitteru. E úkolem diplomacie je především hledat okamžik, kdy je možné tu válku ukončit nějakým jednáním, protože síla a diplomacie nejsou žádné protiklady. Bez síly nemá diplomacie váhu, ale bez diplomacie nemá síla žádný politický cíl. Eh, česká zahraniční politika taky nemůže končit na hranicích Evropské unie, protože víme, že svět se mění a přesouvá se ekonomické těžiště. Některé regiony a země rostou a rostou ty, kterým česká politika v minulosti žádnou velkou pozornost nevěnovala. Asie, Indo Pacifik, Blízký východ, Afrika, Latinská Amerika. To samozřejmě neznamená, že by všechny tady tyto regiony a nebo že by všechny státy byly našimi spojenci. To určitě ne. Ale diplomacie není umění mluvit pouze s lidmi, kterých se kterými se ve všem shodneme, se kterými ve všem souhlasíme. To by bylo velice pohodlné povolání. Diplomacie je naopak schopnost jednat i s těmi, s nimiž se neshodujeme, pokud tím můžeme něco získat pro Českou republiku. Proto taky klademe velký důraz na ekonomickou diplomacii. Také to tak nebývalo v těch uplynulých letech. Eh, české ambasády už ví, že mají pomáhat českým firmám, že mají otevírat trhy, pomáhat získávat zakázky, přivádět investice, hledat technologie, budovat bezpečnější dodavatelské řetězce. To nedělá tu diplomacii méně vznešenou. To je diplomacie, jejichž užitek skutečně pozná občan České republiky. Dámy a pánové, eh naše vláda určitě není bezchybná. Já určitě nejsem bezchybný, motoristé určitě nejsou bezchybní. A určitě během tohoto volebního období uděláme některá rozhodnutí, která se třeba nepovedou, protože kdo tvrdí, že při vládnutí nikdy žádnou chybu neudělal, tak pravděpodobně nikdy nic skutečně neřídil. Ale politika se nakonec neposuzuje podle bezchybnosti, posuzuje se podle směru a podle výsledků. A proto se vrátím na začátek. Tady na této schůzi budeme hlasovat o tom, zda má či nemá vláda důvěru této poslanecké sněmovny. Chápu, že vy, dámy a pánové, z opozice této vládě nevěříte. To je docela legitimní, protože kdybyste vládě věřili, tak byste pravděpodobně nebyli opozicí. My své vládě důvěru samozřejmě vyslovíme. Ne proto, že považujeme každé rozhodnutí za dokonalé, ani ne proto, že bychom byli spokojeni s každým číslem ve státním rozpočtu. A už vůbec ne proto, že bychom zapomněli, co jsme říkali před volbami. Právě naopak. My jsme v této vládě proto, abychom své priority dokázali prosazovat a jsme v ní také proto, abychom ovlivňovali věci, které by bez nás, bez motoristů mohly vypadat docela jinak. A to je podstata koalice. Ne ztratit vlastní identitu, ale svůj mandát použít k ovlivnění výsledného směru. Takže já nebudu říkat dnes, že tato vláda je dokonalá. Raději řeknu, podle čeho má být jednou hodnocena. Na konci volebního období se podívejme na státní rozpočet. Je deficit výrazně nižší? Pak jsme se někam posunuli? Není. Pak je na místě říct, že jsme neuspěli. Podívejme se na český průmysl, na ceny energií, na množství regulace, na automobilový průmysl, na migrační politiku nebo na to, co stát financuje, na to, jaký prostor má svobodná veřejná debata. Podívejme se na postavení České republiky v Evropě. Podívejme se na naše transatlantické vztahy, na to, jestli česká diplomacie přinesla českým občanům a firmám konkrétní výsledky. A potom hodnoťme podle výsledků, ne podle tiskových konferencí nebo podle sloganů a ne podle toho, kdo na koho dnes v poslanecké sněmovně hlasitěji zakřičí. My jsme před volbama řekli, ukončíme fialu a pohlídáme Babiše. Ta první část už je naplněna zaplať pánbůh. Ta druhá právě teď probíhá a ano, platí to určitě i pro rozpočet. Takže na konci volebního období bude možné říci, jestli jsme naplnili i tento závazek. Budou před námi výsledky čísla rozhodnutí a země, kterou po sobě tato vláda zanechá. A potom teprve přijde to skutečné hlasování o důvěře. Ne tady to dnešní, ale to, ve kterém hlasují občané České republiky ve volbách. A přesně tak je to v demokracii správně. Děkuji za pozornost.