Oto Klempíř: „Demokracie bez odvahy vést debatu je jen hrou na demokracii“

Vážené kolegyně, vážení kolegové, je to jednoduché. Opozice dnes žádá o vyslovení nedůvěry této vládě a vlastně proč ne, je to její právo. Je dobře, že toto právo má, protože demokracie bez opozice není žádnou demokracií. Stejně tak ale platí, že demokracie bez odvahy vést debatu a případně jí do sporu není skutečnou demokracií, ale jen hrou na demokracii. My ministři za motoristy na rozdíl od současné opozice tuto definici demokracie respektujeme. Nevnímáme spory a odlišné názory jako něco nepatřičného. [odkašlání] nepovyšujeme se, [kašel] nepovyšujeme se jako někteří zde. Nemoralizujeme ostatní proto, abychom si mysleli, že máme lepší nápady, než mají oni. My motoristé si jen stojíme za tím, že naše myšlenky jsou správné a že tak to má být. Seznam vládních úspěchů jste už slyšeli včera od pana premiéra. Něco z toho možná zopakuji, protože opakování je, jak všichni víme, matka moudrosti. Projdu dále věci z mého úřadu, protože mám pocit, že zvláště vy, kteří jste nyní v opozici, máte trochu tendenci tato fakta přehlížet nebo dezinterpretovat. Mnohem více mě ovšem zajímá otázka, proč vlastně tato schůze probíhá. A myslím si, že odpověď není zas tak složitá. Česká politika si během posledních let zvykla totiž zaměňovat aktivitu za výkon. Tiskové konference si zvyklaměňovat za výsledky. Marketing si zvykla zaměňovat za správu státu. Různé morální pózy a kliše si zvykla zaměňovat za odvahu a videíčka na internetu za politický názor. I proto se tady stále častěji bavíme o symbolech a stále méně se bavíme o podstatě. Vy mluvíte o titulcích médií, které vám fandí, myslím vás, opozice a zapomínáte na důsledky. Vy stavíte na první místo emoce, my stavíme na první místo fakta. Jenže my na rozdíl od vás nebudeme řídit stát podle nálad na sociálních sítích. Stát totiž není žádný marketingový projekt. Stát je dlouhodobý závazek a každý, kdo někdy něco řídil, ví jednu věc. Pokud děláte rozhodnutí, občas chybu uděláte. Pokud neděláte žádná rozhodnutí, neděláte chyby, ale také nic nezměníte a nic nedokážete. To vaše vláda, vážená opozice, byla ubátá. To vaše vláda měla strach udělat téměř jakékoli rozhodnutí. To vláda ODS byla ta, která místo správy státu zvolila jakousi zatuchlost a místo odpovědného rozhodování tady bylo dohazování kšeftíků. svým názorově blízkým. A věřte mi, že takto je. Za ten první rok ve vládě a na ministerstvu kultury e jsem těch důkazů viděl opravdu haldu. Hlavním problémem předchozí vlády nebyl nebylo to, že by se udělalo velmi mnoho chyb. Problém byl v tom, že se až příliš často prostě nerozhodovalo vůbec. Váš problém je, že když jste něco náhodou udělali, tak jste to buď úplně nebo alespoň částečně spackali a my to musíme napravovat. Dámy a pánové, mám pocit, že se česká politika ocitá v takzvané pasti okamžiku. Řešíme každou kauzu, každou větu, řešíme každý titulek, ale stále méně mluvíme o tom, jak má česká politika vypadat třeba za 10 nebo dokonce za 20 let. A to je přece základní úkol politiky. Nestarat se jen o dnešek, ale vytvářet podmínky pro budoucnost, vrátit lidem důvěru ve stát a odvahu nést odpovědnost sami za sebe. Stát není účetní položka. Stát je společenství lidí. společenství, které potřebuje důvěru, potřebuje sebevědomí, identitu a potřebuje správně fungující instituce. Dovolte mi nyní obrátit pozornost k oblasti, za kterou nesu odpovědnost, tedy za kulturu. Možná si někdo řekne, že kultura není při debatě o důvěře vlády eh důležitým tématem, ale já si myslím pravý opak, protože vztah státu ke kultuře totiž přesně ukazuje, jakou představu má stát o společnosti. A tady je potřeba zdůraznit, že v roce 202 bude mít můj úřad o 1 miliardu 653 milionů Kč víc než loni. A rozpočet toho úřadu, tedy myslím ministerstvo kultury, bude 19 miliard 256 milionů Kč. Jen pořádek. Tohleto navýšení probíhá bez stimulační drogy zvané národní plán obnovy. Tu k dispozici nemáme. Naše vláda si totiž uvědomuje, že kultura není žádný luxus. Zároveň je potřeba říct, že podle mě kultura také nemůže být koníček několika vyvolených. Kultura je prostor, ve kterém společnost přemýšlí sama o sobě, ve kterém si připomíná svoji historii, ve kterém hledá svoji budoucnost. Silná kultura totiž znamená velice silnou společnost. Nikoli proto, že by řešila všechny problémy, ale proto, že pomáhá vytvářet důvěru, identitu a soudržnost. A to v době, kdy se společnost stále snadněji rozděluje na jednotlivé tábory. Je to důležitější, než kdy dříve takhle reagovat. A když mluvím o rozdělování společnosti, tak tím nemyslím jen hybridní hrozby, ale tak je naprosto pro mě nepochopitelné rozdělování společnosti na myi. Kultura ovšem, jak říkám, není jen veřejná služba, je také významnou součástí české ekonomiky. Podle posledních datce kultura v roce 2024 podílela téměř 2 % na tvorbě hrubého domácího produktu a zaměstnávala kolem 240 000 lidí. Tržby z vlastní činnosti dosáhly více než 320 miliard Kč a představovali zhruba 84 % příjmu celého odvětví. To jsou čísla, která vyvracejí jeden zažitý mýtus, totiž ten, že kultura stojí především na dotacích. Nestojí, jak slyšíte. Kultura vytváří pracovní místa. Kultura podporuje cestovní ruch, podporuje služby, podporuje regionální rozvoj, kultura podporuje inovace a především se stává stále více součástí ekonomické konkurenceschopnosti států. Jeden příklad za všechny je třeba Švédsko. Země se zhruba stejným počtem obyvatel je lídrem v počítačových hrách pro mobilní přístroje. Je lídrem v hudebních aplikacích. a především dlouhodobě silná v hudební branži. I proto říkám, že kultura není náklad, je investicí. Stejně jako vzdělání, stejně jako bezpečnost, stejně jako věda. Když mluvíme o kultuře, nemluvíme přece jen o Praze, nemluvíme jen o velkých institucích, nemluvíme jen o Národním divadle. Mluvíme třeba o knihovnách v malých městech, o muzeích v regionech, o kulturních domech. Mluvíme o spolcích, o místních festivalech. Mluvíme o lidech, kteří po práci organizují kulturní život ve svých obcích. často bez velké pozornosti médií, často bez jakékoli pozornosti politiků, ale právě oni, tito bezejmení drží kulturní život této země pohromadě a právě na ně nesmíme zapomínat, protože kultura nevzniká pouze ve velkých centrech, vzniká všude tam, kde se lidé chtějí setkávat, tvořit a sdílet své zkušenosti. Proto jsem připravený a řekl jsem to i na festivalu tolik probíraném a komentovaném festival ve Strážnici, že budeme podporovat folklór. Jsme připraveni podpořit umění v regionech, protože tam je často dalekohůř dostupné než ve velkých městech. A právě v těchto dnech eh vidíme, že nejde o nějakou abstraktní debatu. Prezident Unie orchestrálních hudebníků mě upozornil nedávno na situaci v Jihočeském divadle, kde se dnes řeší propouštění zaměstnanců. Jihočeské divadlo sice není institucí ministerstva kultury a já jako ministr nemohu a dokonce ani nechci zasahovat do personálních rozhodnutí jeho vedení ani jako jeho zřizovatele, ale nemůžeme dělat, že se nás podobné problémy netýkají. ukazují totiž na mnohem širší problém české kultury a to je ten, že profesionální kultura v regionech nemůže dlouhodobě stát výhradně na bedrech jednotlivých měst. Eh, proto otevíráme debatu z kraji o stabilnějším vícezdrojovém financování profesionální kultury. Už příští týden mě čeká jednání [odkašlání] s hejmanem, promiňte, Karlovařského kraje a následovat budou další. Chci co nejdříve jednat také s vedením třeba Jihočeského kraje, protože pokud říkáme, že kultura nemá být výsadou Prahy, musíme proto také něco udělat. Eh, dámy a pánové, pokud mě něco skutečně znepokojuje, tak je to dlouhotrvající politizace kultury a médií veřejné služby. A říkám to bez ohledu na to, z jaké části politického spektra přichází. V posledních letech stále častěji slyšíme, že kultura a média veřejné služby mají potvrzovat takzvané správné názory, že mají podporovat jednu nebo druhou ideologii, že jsou součástí politického boje. Já myslím, že je to fatální omyl. Úkolem umění není potvrzovat názory politiků. Úkolem kulture kultury není sloužit vládě, ani opozici, ale ani žádné ideologii. Úkolem kultury je klást otázky, inspirovat, provokovat k přemýšlení, ukazovat různé pohledy na svět, nořit se do hlouby osudu, vyprávět příběhy, ale hlavně být absolutně svobodný. Ve chvíli, kdy začneme hodnotit umění podle jeho politické užitečnosti, přestáváme vytvářet kulturu a začínáme vytvářet propagandu. A s propagandou má tato země příliš mnoho zkušeností na to, aby takovou chybu zopakovala. Připomeňme si jednu nepříjemnou pravdu. Jak říkal TG Masarik a taky občas opakuje filozof Václav Bělohradský, společnost nerozdělují rozdílné názory. Ty jsou normální. Společnost rozděluje přesvědčení, že existují občané prvního a druhého řádu. Ti osvícení, ti zaostalí, ti správní, ti nesprávní, dezoláti a lepšolidé. A právě proti tomu bychom měli vystupovat. Kultura a média veřejné služby nemají vydávat lidem morální certifikáty a už vůbec to nemá dělat ministr kultury. Moje práce není říkat lidem, co si mají myslet. Moje práce je vytvářet podmínky, aby mohli myslet svobodně. Dámy a pánové, vážení hosté, pokud mě dnes něco znepokojuje, není to nedostatek talentů, není to nedostatek peněz, dokonce ani nedostatek institucí. Nejvíc mě znepakuje rostoucí přesvědčení, že kultura má být nástrojem jakési převýchovy společnosti, že jejím úkolem je občanům vysvětlovat, co je správné, koho mají obdivovat, koho mají odsuzovat, jak mají mluvit, jak mají přemýšlet a někdy dokonce jak mají žít. To není kultura, to je ideologie. A vždycky, když se kultura stala služkou ideologie, dopadlo to s ní velice špatně. Nezáleží na tom, jestli šlo o kulturu nebo o ideologii pravicovou, levicovou nebo o ideologii jakoukoli jinou. Výsledek byl pokaždé stejný. Méně svobody, méně talentu, méně důvěry a více strnulé konformity. Proto odmítám představu, že ministerstvo kultury má být ministerstvem správných názorů. není a podvedení motoristů ani mým nikdy takové nebude. Ministerstvo kultury bude ministerstvem svobodného prostoru. A nyní pozor, teď přichází první moment, kdy se budu věnovat podrobněji médiím veřejné služby. I zde jsme od opozice svědky pokusu zatáhnout tyto instituce do každodenního politického zápasu. Chci jasně říct, že média veřejné služby nemají být vládní, nemají být ani opoziční, mají být veřejnoprávní, mají sloužit občanům. A právě proto jsme přistoupili ke změně jejich financování. Ne proto, abychom si kupovali vliv, ne proto, abychom si kupovali přízeň, ale proto, že nezávislost něco stojí. Můžeme vést legitimní debatu o kvalitě jednotlivých pořadů. Můžeme vést legitimní debatu o hospodaření, ale nesmíme zpochybňovat samotnou hodnotu veřejnoprávních médií, protože demokracie bez nezávislých institucí jaksi nefunguje. Brzo přijde čas, kdy si tady toto téma budeme moci probrat do detailu. To vám slibuji, ale budu rád, když si do té doby připravíte odpověď na jednu základní otázku. Jak moc se osobně cítíte nesvobodní? Dámy a pánové z opozice, máte pocit, že vám tady někdo brání ve svobodném projevu? Máte snad opravdu pocit, že kvůli tomu, že vaše příjmy jsou napojené na státní rozpočet, tak zde nemůžete svobodně mluvit? Brání vám snad vláda v tom říkat, co si myslíte? Já myslím, že ne. Takže jasně vidíte, že forma financování nemá nic společného se svobodou projevu. Pokud nyní chodíte po médiích a mýtincích a říkáte, že změna financování ohrozí nezávislost zpravodajství, tak vědomě lžete. Je na vás si ujasnit, zda lži jsou legitimní součástí demokracie. A jak každý, kdo četl Bibli, speciálně lidovci, dobře vědí, že největší lhář je ďábel. Jste snad jeho součástí? Tež si myslím, že ne. Když už mluvíme o svobodě projevu, tak se k ní váže svým způsobem i náš dokument Státní kulturní politika, který nedávno vzbudil velké vášně. Na rozdíl od předchozího vedení jsme ho nedělali jako podklad podklad pro budoucí vypisování dotačních titulů. Nepsali jsme ho, ale ani jako soubor přání lidí z kulturního byznysu a už vůbec ne jako dokument, který by měl skončit někde v Šuplíku zapomenutý. My jsme v něm dali odpověď na jednoduchou otázku, jakou kulturu chceme v České republice mít. A také jsme samozřejmě v souladu s programovým prohlášením vlády jasně řekli, že kultura stojí na třech pilířích. na lidech, na kulturním dědictví a na budoucnosti, na lidech, protože kultura bez lidí neexistuje. Můžeme mít krásné budovy, opravené hrady, skvělé strategie, můžeme mít rozpočty. Ale pokud nebudeme mít schopné umělce, spisovatele, překladatele, knihovníky, památkáře, kurátory, muzejníky a další odborníky, nebude existovat žádná kultura, protože vztah ke kultuře často začíná úplně obyčejně. Třeba tím, že vám někdo jako dítěti přečte první knížku. Později si svou první přečtete sami. A právě proto chceme mnohem víc pracovat se čtenářstvím jako s celoživotním cyklem a návykem. Nejde jen o to naučit děti číst. Jde o to, aby měli co číst, aby měli kam pro knihy chodit a aby o vztah ke knihám nikdy nepřišli ani jako dospělí. K tomu potřebujeme knihovny, školy, autory, nakladatele a samozřejmě jako to základní potřebujeme k tomu dobré knihy. A dobrá kniha zase potřebuje lidi, kteří jí pomohou na svět, spisovatele, nakladatelé a také překladatelé. Proto nová kulturní politika překladatele výslovně zmiňuje a proto bude pokračovat i konkrétní podpora literatury a překladů. Dotační výzvy příští rok vyhlásíme na příští rok vyhlásíme už v polovině v první polovině října. A právě pro českou literaturu a její cestu ke čtenářům za hranicemi bude příští týden naprosto mimořádný. Česká republika totiž bude čestným hostem frankfurtského knižního veletrhu. Pro někoho je to možná jen další veletrh v Německu, ale ve skutečnosti je to šance, aby si českých knih všimli zahraniční nakladatelé, aby dostali kvalitní překlady, aby si českého autora mohl otevřít čtenář v Berlíně, Paříži, Madridu nebo třeba i v Tokiu. [frknutí] A právě v tom vidím smysl naší podpory, aby dobrá česká kniha měla šanci vzniknout, aby si našla svého čtenáře tady doma a aby ty nejlepší dostali šanci najít si čtenáře i ve světě. Frankfurtský mezinárodní veletrh proto nemá být cílem, ale má být začátkem. Druhým pilířem naší státní kulturní politiky je kulturní dědictví. A já často říkám jednu věc. Památky jsou naše moře. Jiné státy mají pobřeží, ale my máme historická města, máme hrady, zámky, krajinu, archivy, muzea, tradice, máme folklór. To je naše výhoda a je to i naše bohatství. A pokud ho budeme rozvíjet rozumně, pokud ho budeme rozvíjet jak se patří, může přinášet ekonomickou i společenskou hodnotu ještě desítky let. Památky nejsou skladištěm historie, památky jsou kapitálem budoucnosti. A uvedu jeden úplně čerstvý příklad, který se jmenuje Hřebčín v napajedlích. Právě letos je to 140 let od jeho založení. 140 let tradice chovu anglického plnokrevníka. Místo odtud pocházeli dostihoví šampionióni a kam se na přestní prestižní dražby koní sjížděli zájemci z dalekého zahraničí. Přesto předchozí vedení ministerstva kultury rozhodlo, že památkovou ochranu nebude mít celý historický areál, ale že mimo ní zůstanou krom jiného navazující pastviny. Já jsem toto rozhodnutí v červnu zrušil a letos 4. září ministerstvo kultury po novém odborném posouzení rozhodlo, že kulturní památkou bude celý hrazený areál hřebína, včetně jeho pastvin. Protože hřebín bez pastvin není hřebčín. Je to jen několik starých budov. A já nechci, aby se ze 140 let české historie stala jen vzpomínka na to, co jsme si nechali zmizet před očima. zachováním areálu jako celku jsme navíc otevřeli možnost, aby se jednou pastviny vrátily ke svému původnímu účelu a aby se do napajel jednoho dne vrátily i koně. A třetím pilířem naší státní kulturní politiky je budoucnost, protože kultura není jen minulost. Kultura je také kreativita, audiovize, design, architektura, nové technologie, digitální ekonomika a dnes také umělá inteligence. Musíme být schopni chránit autory a jejich práva, ale nesmíme bránit žádným inovacím. Musíme být otevřeni budoucnosti v kultuře, protože země, která rezignuje na kreativitu, dlouhodobě rezignuje i na konkurenceschopnost. A v dokumentu státní kulturní politiky se váže opět k tomu jeden důležitý bod. Někteří lidé z opozice novou podobu tohoto materiálu využili k politické hře postavené na populismu. Ano, náš dokument neplní všechna přání profesních sdružení, zainteresovaných nátlakových uskupení a dalších institucí, které v materiálu připraveném v dílně ODS dostaly prostor. nevynechává jich potřeby, ale dává je do reálného rámce. Kdyby tento dokument opozice opravdu četla a nepoužívala jen titulky zainteresovaných stran, musela by nás, řekněme přine nejvenší pochválit za odvahu a dát dokument do racionálního rámce, kam skutečně patří. Slibuje mě v něm totiž to, na co Česká republika má a co si může dovolit financovat. Dámy a pánové, za některý rok se nám podařilo, za necelý rok se nám podařilo svět kultury trochu rozpohybovat. Zpřístupnili jsme galerie, muzea a památky lidem. Náš projekt vstupů zdarma do objektů spravovaných ministerstvem kultury není nic jiného než obrovská akce, která posouvá kulturu blíž lidem. A to v modelu, kdy muzea a galerie na tomto projektu netratí ani korunu. A chci uvést ještě jeden, možná drobný, ale podle mě docela výmluvný příklad. Máme v Česku, máme v České republice správně řečeno soutěž Gloria Musealis. Už více než 20 let oceňuje nejlepší práci našich muze galerií. výstavy, nové expozice, projekty, za kterými jsou často roky práce lidí v muzeích po celé republice. Její letošní ročník se ale původně vůbec neměl uskutečnit. Soutěž měla být eh na dva roky přerušena. Nám to přišlo škoda. Nechat něco, co více než 20 let zrálo, fungovalo, jednoduše na dva roky zmizet a bůh ví, co se co by se s tím pak stalo v následujících letech. Možno, možno by to mohlo zmizet úplně, úplně konečně. Proto jsme si sedli s associací muzeí a galerií a českým výborem ICOM a snažili se najít řešení a našli jsme ho. Ministerstvo převzalo větší díl odpovědnosti za organizaci a 1. září 1. září tohoto roku jsme 25. ročník soutěže vyhlásili. Možná to není rozhodnutí, které se dostane na titulní stránky novin, ale přesně takhle si představují práci ministerstva. Když něco dává smysl a narazí to na problém, nemáme vysvětlovat, proč to nejde. Máme se pokusit najít způsob, jak to půjde. A stejně prakticky přistupujeme i ke kulturnímu dědictví. Zrychlujeme obnovu památek. začala velkorysá oprava unikátní pražské stavby invalidovny, ze které se stane nové kulturní centrum. Začala rekonstrukce nové scény Národního divadla, Roky odkládaná. Na jim konci bude jedinečný divadelní prostor pro moderní divadlo. Dokončujeme také nový depozitář Národní knihovny v Hostěvaři, který otevřeme už letos v listopadu. A není to jen další sklad knih. Vzniká tam moderní zázemí pro 3 miliony svazků pro jejich ochranu, odborné zpracování a digitalizaci. Národní knihovna zároveň buduje systém, který díky díky kterému dokážeme české písemné dědictví nejen uchovat, ale stále více ho zpřístupňovat lidem digitálně. A troufnu si říct, že v digitalizaci knihovních fondů nespatříme k evropské špičce. Již brzy také spustíme eh stavbu depozitáře Národní galerie. Mohl bych také mluvit ostravském muzeu plus nebo brněnském Janáčkově kulturním centru nebo chystané opravě pevnosti Terezín. Je toho vážně mnoho. Dámy a pánové, k dnešnímu hlasování bych řekl toto. Není to jen o této vládě. Je o tom, zda budeme mít odvahu myslet v dlouhodobém horizontu, zda budeme investovat nejen do betonu, ale také do lidí, do vzdělání, do vědy, do kultury, do institucí a do důvěry, do důvěry ve stát a naši vládu. Protože silný stát nevzniká pouze z ekonomických ukazatelů. Silný stát vzniká tehdy, když ví, kdo je, když si váží své svobody, když si váží své historie a když má dostatek sebevědomí přemýšlet o budoucnosti. Vláda udělala hodně dobrých věcí. Slyšeli jsme jste to i od mých kolegů. Přes všechny případné chyby, které jsme nepochybně udělali, jsem přesvědčen, že naše vláda vede Českou republiku správným směrem a proto návrh na vyslovení nedůvěry této vládě nepodpoří. Děkuji vám za pozornost. Já vám děkuji, pane ministře.