NAPRAVO s Kateřinou Dostálovu

Hezký večer.

Vítejte v pravidelném pondělní vysílání pořadu Napravo.

Jmenuji se Kateřina Dostálová a vy mě právě teď sledujete živě na platformě Aby bylo jasno a také na Veroxu.

Já bych vás dneska večer chtěla poprosit z rozbouřené Olomouce o to, abyste mi drželi palce, protože jak vidíte, mám sluchátka a několikrát se nám podařilo vypadnout. Já vítám déšť. Je to úžasný, ale způsobuje to tyto problémy. To pro začátek.

Ale taky se dnes dotknu aktuality. Aktuality vládní. Skončily vládní prázdniny a dnes jsme mohli vidět po vládních prázdninách první tiskovou konferenci. Já jsem vám řekla, že se na ně dívám ráda, protože trvají necelou hodinu, mají švih.

A samozřejmě kromě sucha, což je v pořádku, které vláda řeší a řeší už od února, jak jsem se dozvěděla od ministra životního prostředí Igora Červeného, tak mě na té vládní tiskovce zaujala paní vicepremiérka a ministryně financí Alena Šillerová.

Ona nám totiž prozradila, že na rozdíl od Zbigniewa Ziobry, který nezveřejňoval to, jak se domlouvá rozpočet v průběhu prázdnin a v září a tak dále, tak paní ministryně nám oznámila, že se zítra sejde na ministerstvu se všemi ministry a bude řešit jejich požadavky, které se týkají rozpočtu.

A proč o tom tak dlouze mluvím? Mě tam zaujalo jedno. Ona velice politicky korektně, což už se snažíme všichni, abychom byli terčem útoku, řekla, že s nimi chce mluvit o neziskovkách. A neziskovky jsou samozřejmě organizace, které jsou často bohulibé a pomáhají, ale je jich také řada těch, o kterých bude chtít s ministerstvem mluvit.

Já jsem měla velkou radost, protože všichni víme, že ten neziskový sektor je napíchnutý na takřka všechna ministerstva a zatím jsme slyšeli první zásah ze strany ministerstva zahraničních věcí od Petra Macinka. Je to měsíc zpátky a snad se dozvíme něco nového.

Proč o tom tak mluvím v úvodu? Protože neziskového sektoru a neziskovek se dotknu i já v dnešním vysílání pořadu Napravo.

Ale co jsem si pro vás připravil? Na témata jsou dvě, ale jsou natolik plná, že si myslím, že budou úplně stačit.

První téma. Tam mě inspiroval festival, fesťák Trutnov. A to ne proto, že by prezident Pavel se ho účastnil poprvé. On se s přáteli Václava Havla poprvé nesetkává, ale tentokrát je to poprvé v jakési jiné časovém úseku.

Prezident Pavel už je tři roky ve své funkci, rozjíždí svou volební kampaň a já si myslím, že bychom se měli podívat zpátky do toho období vlastně nejen roku 89, ale já bych řekla do období socialismu s lidskou tváří, socialismu s reformními komunisty, tak jak se jim říkalo.

Myslím si, že to bude pro vás zajímavé, protože se to bude týkat tématu, které se nám zdálo natolik nemyslitelné až perverzní, aby se komunistický funkcionář kamarádil s přáteli Václava Havla. Tak ono to nic nového pod sluncem, jak si řekneme, není.

To druhé téma jsem si nazvala stranicí. Spíš bych měla říct dneska Amarouny, pokud se chci bavit o opozici. A já se o opozici bavit chci, protože dneska už nevidíme vůbec žádný rozdíl mezi ODS, Stanem, TOP 09, prakticky ani Piráty. Takže budeme se bavit o opozici, protože nad ní vyjadřuje svou velkou nespokojenost i velký tábor jejich příznivců.

Tak ale pojďme na začátek. Řekla jsem, inspiroval mě Trutnov. Pojďme se podívat na první obrázek.

Samozřejmě je to AI, je to velká nadsázka, ale mě k tomuto obrázku a použití tohoto obrázku inspiroval výrok Petra Koláře ještě předtím, než byl Petr Pavel zvolen, kdy prohlásil, že tento bývalý komunista nás může usmířit s naší komunistickou minulostí.

A já jsem ale netušila, že nás bude usmiřovat s tou minulostí, jak jsem už zmínila, reformních komunistů, komunistů, socialismu s tou lidskou tváří. A najednou jsem si vzpomněla, co mi to vlastně říkal Petr Fiala, kde nastal ten obrat, který jsme sledovali čtyři roky, kde najednou ODS, pro níž byl ten tábor Václava Havla vždycky soupeřem, našla tu náklonnost a ten obrat byl obrovským směrem k Bruselu, k Evropské unii a my jsme sledovali čtyři roky vládní, absolutně vládní katastrofy.

Aspoň já jsem to takhle cítila. Pro mě to období s Petrem Fialou bylo horší než 80. léta.

Ale já jsem si vzpomněla na jedno krátké video, kdy Petr Fiala nám v podstatě tuto politiku vnucoval ještě vlastně minulý rok před volbami. A pojďme si pustit krátké video. Má samozřejmě i ten paralelní boční účinek jako odstrašení. Pojďme na to.

>> Občanská demokratická strana. A to říkám. Mě se občas lidi ptají: A proč jste, pane profesore, šel zrovna do ODS? Proč jste zachraňoval stranu, která už byla mrtvá v roce 2013?

A já na to odpovídám jednak, protože si myslím, že tady má být středopravicová slušná politická strana, která by jinak v tom systému chyběla a současně, protože ODS je jedinou nástupnickou stranou Občanského fóra, která do dneška působí v České republice.

Rok 2025, Občanské fórum, a on tam ještě za chvíli na to dodal étos listopadu 89 a jsme tam. Proč vznikla Občanská demokratická strana?

Občanská demokratická strana vznikla právě proto, že se postavila tomu socialismu s lidskou tváří, že se vymezila vůči tomu táborů právě, který chtěl navázat na ten rok 68, a že chtěla kapitalismus, ne socialismus s lidskou tváří, chtěla svobodný a volný trh.

A jak dopadla Občanská demokratická strana, jak dopadlo občanských hnutí, ten zbytek, to víte.

A já vám řeknu, proč se Petr Fiala vrací. Protože to, co vlastně teďka reprezentují ti Amarouni, to je ten socialismus s lidskou tváří. To je ten Brusel, který nemá tu naši zkušenost. On nepoznal to, co je socialismus.

A víte, mně se moc líbilo, jak liberální demokracii nebo ty americké demokraty popisoval Ronald Reagan. A tady si vezmu brýle, protože chci být v té citaci přesná.

A teďka si tak promítněte do závorky, jak kdybyste si říkali: Ehh, tohleto je ten Brusel. Pokud se to hýbe, zdaň to. Pokud se to pořád hýbe, reguluj to. A když se to přestane hýbat, dotuj to.

Milí přátelé, a ten obrázek jsem tam vám dala schválně dřív. Brusel, dnes EU.

A já si myslím, že jestli to budeme chtít zopakovat s liberální demokracií a Petrem Fialou a Amarouny, tak jsme naprosto nepoučitelní.

No a pro vysvětlení, víte, k tomu Trutnovu ještě vlastně to přátelství Petra Pavla s těmi přáteli Václava Havla. Ono je tam jedna věc. Když nenávidíš pravici a kapitalismus víc než komunisty, tak je to spojení vlastně s tím normalizačním kádrem a předsedou Zvláštního oddělení KSČ Petrem Pavlem vcelku logické.

Já bych řekla ještě jednu věc. Jako lidi z takové jakési konformity volí tu ODS a TOP 09 a takový vždycky měla takovej ten punc toho jako, že to jsou ty lidi podnikaví, chytří a oni vlastně v tom roce 21 volili ty strany z jakési konformity a příslušnosti k sociálnímu statusu.

Ale mě v podstatě ten Trutnov taky odhalil jednu věc. Když se nad tím zamyslíte, tak v podstatě ta konformita s tím sociálním statusem je v podstatě úplně stejná, jako byla tehdy.

Tehdy v podstatě těch reformních komunistů a takových lidí bylo sice míň, ale bylo je co nejvíc slyšet.

Eh, já už vám to nebudu přibližovat, protože jsem našla článek.

Toho člověka jsem si sama pro sebe objevila poprvé. Má Nick Venca. Popsal to tak skvěle.

To, co já vám teďka tady vysvětluju, tak možná trošku kostrbatě. Že si ho pustíme. Já jako ilustraci jsem vybrala. Já jsem vám načetla jeho článek jako ilustraci k tomu textu – tři obrázky, které vám to dokreslí. A poslouchejte pozorně.

Ježškovozraky, to snad ani není možné. Čtu v posledních dnech.

Petr Pavel navštívil disidentský festival a byl disidenty poplácán po zádech, což spoustě lidem připadá naprosto absurdní.

Na první pohled a při představě, že byl protikladem komunistů – svoboda, volný trh, kapitalismus, minimálně stát s minimem regulací založený na principu „Lesz fér" – to tak může vypadat.

Jenže přesně takový disent prostě nebyl. Minimálně ne jako celek.

Velkou část disentu tvořili lidé jako Havel, Šabatová, Benda, Šustrová, Mlinář, Rajchman, Diviš a další kaviárový socialisti. Mnozí z nich se nazývali reformní komunisté.

Halóóó, pořád nic.

Tohle všechno byli lidé, jejichž cílem byla dost podobná rovnostářská společnost jako v případě komunistů. Lišili se v cestě a v prostředcích. Nebyly to protiklady, byli to konkurenti.

No a vztah disentu a Pávka není principiálně jiný. Ti lidé společně nenávidí kapitalismus, konzervatismus, svobodu, volný a neregulovaný trh stejně měrou.

Jejich nenávist tomuto všemu je daleko větší než fakt, že současná tvář liberální levice, jejich vidění světa by je před 40 lety mlátila pendrekem podemřích, aby dosáhla podobného cíle jinými prostředky.

Ti lidé si v Bruselu našli nové společné velkého dubiska a naprosto racionálně prioritizují spojenectví do doby, než zlikvidují diverzi. A pak bude dostatek času na hádky, zda se u budování nového socialismu bude pojídat kaviár a popíjet božolé, nebo párky a pivo.

A já si myslím, že to bylo velice výstižné. Já mu za to – za Vencovi seč, za tento výklad – naprosto děkuji. Bylo to brilantní.

Ano, to mocné dubisko.

Já jsem jednou, když jsem byla poprvé v rozhovoru na AB – už je to tři, pět let – tak jsem řekla, že Petr Fiala si vzal na jeden podpatek jeho pravé boty vlastně Karlovu univerzitu, aby patřil do té lepší společnosti. A druhej podpatek, o který aby stál rovně, tak to byl prostě Brusel.

Ano, oni potřebují ten Brusel s těma ideologiema liberální demokracie, jak říká Benjamin Kuras – svévolné ideologie. Prostě potřebovali se vyšvihnout do toho Bruselu. Oni se opírají.

V podstatě ta společnost Václava Havla byla dobře, že zazněla ta jména, která slyšíte stále dneska. Když se podíváte – Petr Kolář byl od počátku s Václavem Havlem, od roku 93 byl přímo jako jeho poradce. Michal Žantovský prakticky úplně od samých počátků. Vladimír Mlinář, to samé. Jan Dobrovský, to samé.

Jmenují pořád ty stejné lidi.

Ale já jsem velice ráda, že jsem našla ten obrázek s tím Martinem Jeronimu Věchetem, který sedí vedle Petra Pavla na lavici na tom festivalu. Protože když jsem pátrala v té minulosti, tak jsem objevila video, kdy on navštívil Miloše Jakeše. Miloše Jakeše a šel mu donést – věnoval to tričko s Václavem Havlem Petru Pavlovi – takže on to tričko daroval Miloši Jakešovi. Video je staré asi deset let. Když si to video poslechnete – já jsem vám vybrala jednu minutu – ale schválně si poslechněte závěr toho videa.

>> Poznáváte? To jste vy?

>> No to měli chocete.

>> Nevím, já neznám tyhle věci. Václav Havel, když dělal v pivovaru v 70.

>> No jo, má tu nějakou knížku.

>> Tak to vám ani dávat nebudu. Jsem rád, že jsme se poznali.

>> No a neřekl bych. A v tom je krásný ten život, že plný paradoxů, plný neočekávaných událostí. Kdyby mě někdo řekl před dvaceti pěti lety, že se tady spolu setkáme ve vašem obýváku a že vás pozvu na ten festival, který jste kdysi rozháněli – tak mu řeknu, že se zbláznil.

>> Dnes je to jiný.

>> Že se zbláznil.

>> Dnes je to jiný. Dnes bych rád, dnes bych rád, kdybyste, kdybyste taky – bych řekl – přistupovali tak jako k socialismu, k tomu kapitalismu, kterej skutečně má důvody, kde jsou reálné důvody proti němu vystupovat.

>> Vidíte, krása.

>> Vy jste neměli. Vy jste neměli.

>> No a řekl to zcela jasně. Kdybyste přistupovali stejně k tomu kapitalismu.

No a proč tak ta strašná averze k Donaldu Trumpovi? Proč ta strašná averze proti tomu, že on se Donald Trump v podstatě opíral o normální lidi, o ty farmáře z Texasu a zvítězil s obrovskou silou, protože měli dost těch liberálních demokratů z těch velkých měst a té přetvářky.

Ale víte, já jsem pátrala taky ve svých vzpomínkách. Nejenom protože si toho pamatuju docela dost a byla jsem i na výslechu a několikrát jsem se tady o tom zmínila – na STB – takže jsem si poslechla film. Je to myslím patnáct let starý film.

Podívala jsem se na film, který natočila Česká televize a jmenuje se: „Nikomu jsem neublížil."

Já jsem vám to tady dala jako takovou upoutávku na to, abyste si to pustili, abysme se pohli dál, abysme o tom něco věděli. Protože mě fakt velice trápí, jak se u nás nálepkuje a prakticky o téhle minulosti lidi vůbec nic neví.

Já jsem vám vybrala kratičkou ukázku z toho filmu jako ilustrativní pro jednu věc. Totiž ten pan Geronimo Viechet – on proto, aby nemusel na vojnu – si sehnal modrou knížku. A tu modrou knížku si sehnal proto, že se nechal zavřít na několik měsíců na psychiatrii.

To jsou paradoxy, víte. Sedí vedle vojáka, generála NATO. Sám má modrou knížku. Ale on není sám. Má ji taky Alexander Vondra. A má ji, představte si, třeba Strong Europe Martin Kroupa. Buď má modrou knížku – řekl – nebo se dopracoval k tomu, že čekal a prodlužoval si svá studia tak dlouho, aby na tu vojnu vůbec nemusel.

To spojuje tady tyhlety lidi.

Ale proč to říkám? Psychiatrie.

Eh, na začátku, hned v roce 90, působil na ministerstvu zdravotnictví psycholog Slavomil Hubálek a on vám něco ke spolupráci psychiatrů a STB teďka řekne.

>> Já mám takovou velkou zkušenost. Já jsem po převratu musel řešit dvacet případů ředitelů přímo řízených organizací ministerstva zdravotnictví. Těch organizací je dvě stě. To jsou velké psychiatrické léčebny, velké ústavy a podobně. A z těch dvou set ředitelů bylo sto dvacet spolupracovníků STB. To znamená, museli k jednomu datu opustit svoje funkce. A já jsem pracoval na ministerstvu zdravotnictví a dostal jsem za úkol s těmito lidmi mít ten poslední rozhovor. A pro mě, jako pro psychologa, to byl neuvěřitelný zážitek. Protože oni všichni prakticky mluvili úplně stejně. Říkali, že mají absolutně čistý svědomí. Že mají absolutně čistý svědomí, protože nikdy nikomu neublížili.

A já jsem se tak občas zeptal: a kdo z nás má absolutně čistý svědomí?

Je to velmi zvláštní, ale z těch 200 selhalo 20 a z těch 20 to přiznal jeden.

A toho já si dodnes vážím, protože ten uznal, že to bylo nemorální, nemravný.

Oni tu psychiatrii používali dvojím způsobem. Oni prakticky prokrytí – tak jako si domluvil Martin Běchet Geronimo – že se tam ulije jakýmkoliv způsobem za získáním nějakých výhod.

A tím já neříkám, že spolupracoval, to je mi vcelku jedno, ale taky se používali k represím. A takových případů bylo strašně moc, kdy vám vyhrožovali pod nátlakem psychiatrii a podobně. A bylo jich 20, docela to stojí za to. Víte, já už docela dlouho přemýšlím, vlastně prakticky od té doby, kdy se ten útok na lidi intenzivňuje – lidi, o kterých se to ví nebo se přiznali.

Žijeme to už dlouho, prakticky od těch posledních pět let velice intenzivně. Mluvím o nálepkování, kdo byl Estebák a spolupracovník.

A mě trápí to, že ty mladší generace prakticky vůbec neví. Jsou schopni smíchat všechno dohromady.

A mě docela uráží to, že i vzdělaní lidé a lidé, kteří zastupují soukromé televize – teď mám na mysli třeba Martina Veselovského z DVTV – vedou s člověkem jako je Luděk Staněk, s takovým tím bavičem, diskuzi na téma toho, že Oleg Lempíř neměl mluvit se svou minulostí STB na pohřbu pana profesora Knižáka. Teď se o tom bavili, ale on je ministr kultury. A já si říkám: toto jsou vzdělaní lidé a jak zneužívají. Když já nevím – třeba pohřeb se státními poctami měla Vlasta Chramosová, o které se ví a ona se veřejně přiznala, že spolupracovala od roku 57 až do roku 62. Vezměte si, to byly padesátá léta, tvrdý režim komunistický, spolupracovala s STB.

Já si říkám: kde berou tu drzost, proč o tom mluví, když o tom nic neví, pokud to nepoužívají jenom jako záměr?

V tom filmu, který vám doporučuji – opravdu si ho pusťte – protože tam se dozvíte, jakým způsobem byli lidé vydíráni. Jak vás vydírali rodinou, zaháněli vás do kouta.

Já ne, já nikoho neodsuzuji. Vždycky to byla otázka osobní statečnosti. Ale já si myslím, že se k tomu ještě dostaneme, protože vám ukážu jeden příklad.

Vzpomněla jsem si, když jsem viděla ten film. V pátek jsem se svým milým kolegou Janem Schneiderem vedla diskuzi v jeho pořadu – já jsem tam moderátor, jsme ve válce. Bavili jsme se o nálepkování, které zaznělo v projevu Donalda Trumpa směrem k komunistům. Byl to jeho dlouhý projev na den nezávislosti.

A co mě tam zaujalo? Zaujalo mě, že Jan Schneider se podíval, kdo dává ty nálepky. Já bych dokonce řekla: kdo si bez viny, hoď po mně kamenem. Ale teď si pustíme Jana Schneidera. Myslím si, že vám řekne něco velice pravdivého.

>> Tudletu nálepkovací rétoriku většinou používají lidi, kteří jsou z těch komunistických rodin bývalých. Jo. Nechci být příliš adresný, ale prostě těch případů je dost. Já jsem, když byly ty rehabilitace po tom roce 90 a tak dál, zjistil, že s tou nenávistnou retorikou přicházeli lidi, kteří si většinou zavdali, nebo to byli takoví takzvaní političtí vězni, který škodili tomu režimu tím, že vykrádali železniční vagony třeba. Jo. A ty skuteční političtí vězni, který seděli v těch padesátých letech, tak tam bylo zajímavé, že oni byli mnohem opatrnější, mnohem uměřenější. A navíc i v tom kriminále seděli s komunisty a takovéhle plošné nálepky nepoužívali. Oni zase – spíš to je takové – tam nebyl ten nepřítel, neměl jméno, ale nepřítelem byl jev. A toho jevu zlého se mohl dopustit prostě kdokoli. <<

Mě Jan Schneider často mluví z duše, ale mně se okamžitě, když tohleto říkalo, už ten pátek vybavili lidé, kdo to používají.

Snad nejodpornější rétoriku pro mě používá Jan Dobrovský. Vždycky od něho slyšíme v těch jeho podcastech, jak se vyvine nějaký smradlavý vzduch z kanálu a okamžitě argumentuje Jindříchem Rajichlem. Ale nikdy nemá odvahu si proti tomu člověkovi sednout, protože by to argumentačně prostě neutáhl.

A jeho otec Luboš Dobrovský, ministr obrany ještě v době varšavské smlouvy spolu s Václavem Havlem, byl komunista. Byl ten reformní komunista nebo představoval ten socialismus s lidskou tváří. Nebo vezměte si Petra Kláru – já jsem vám tady jednou pustila z jeho podcastu ukázku, kde říkal, že jeho rodiče se tím 68 také odnesli, protože oba jeho rodiče byli komunisti.

Takže ta rétorika se nese z těchto lidí.

No a když se, já jsem zmínila třeba toho otce Klepíže, který nám o sobě prakticky řekl všechno – přiznal se a prostě litoval toho a omluvil se.

Tak pojďme se podívat na někoho, koho mi právě Jan Schneider připomněl. Martin Fendrich, známý aktuálně, známý publicista, náměstek na vnitru Jana Rumla, nám napsal hned po zvolení Donalda Trumpa: „To je jejich největší nepřítel. Trump je svině."

No, a víte, co dělal Martin Fendrich v osmdesátých letech? Vykrádal spolu s partou zavazadla, zásilky na Letiště Václava Havla. A protože to bylo na letišti, tak na to první přišla STB, pak ho dostala rukou kriminálka a pak se polepšil.

Ale ta rétorika – já jsem si na to vzpomněla a děkuji ti, milý Jane, že jsi mě na to navedl – ano, jsou to právě tito lidé. Je to v nich. Ano. A je to určitý jev. Oni se brání té změně, která teď přichází s Trumpem. Nejsou schopni přijmout demokraticky, že prohráli volby. Babiše nikdy neuznají.

Dokonce se Jakuba Landovského ptají: co by na to jeho otec, disident, pán Landovský? Říkají, že pracuje pro Babiše, že to jsou tak neférové a podpásové věci. Já bych chtěla, abychom se otevřeně bavili, jaká ta minulost byla, a ne takto nálepkovali, protože to není fér.

Každý, kdo dělá na zahraničním obchodu – já jsem se to o tom taky zmínila. Tím neomlouvám Babiše. Chtěl být jako každý, kdo dělal na zahraničním obchodu. Ale rozhodně se to nedává srovnávat s tím, co jsem já tady před chvílí zmínila a co jsem vám ukázala jako ukázku. Určitě se podívejte na ten film.

Ale teď vám řeknu, že se chci posunout dál. Pořád zůstanu u prezidenta Pavla, protože tohle je zajímavé.

Poslouchala jsem poradu Echa a tam v jedné chvíli Dalibor Balšínek upozorňuje na velice zajímavou nabídku, kterou dal Andrej Babiš. Já jsem o tom ještě neslyšela, nečetla. Je to informace, která vzešla z těch kruhů blízkých radám. Andrej Babiš dal velice dobrou nabídku Petru Pavlovi: pokud nebude bránit vzniku jeho vlády.

No, ale já si myslím, že vám to Dalibor řekne sám. Pojďme si ho poslechnout.

Je jedna taková zajímavost o již autenticitě a pravosti nevpochybuji, protože to jsem slyšel z hodně důvěryhodných zdrojů.

Když bylo první setkání po volbách mezi Andrejem Babišem a Petrem Pavlem, tak proběhlo mezi čtyřma očima a Andrej Babiš nabídl Petru Pavlovi, že když nebude dělat problémy se sestavením jmenování vlády, že nemá vůbec žádnou potřebu s ním bojovat a že mu na funkci jako prezidenta nezáleží, že klidně ho podpoří, že můžou nějakým způsobem fungovat.

Nabídl mu v podstatě podporu a zcela otevřeně mu řekl, že nenasadí protikandidáta v příštích prezidentských volbách, že z mocenského hlediska to není pro něj důležité.

Petr Pavel údajně tuto nabídku neřekl svým poradcům a rozhodl si to sám, že tuto nabídku odmítl.

No a vlastně od té doby lze sledovat postupnou gradaci napětí mezi těmi oběma stranami, kdy aktivním v tom byl Petr Macinka, ale teď už vlastně v tom boji musí pokračovat Andrej Babiš a vypadá to, že Hrad taky nechce zvolnit tempo, takže souboj bude pokračovat.

No, mně ta informace přijde velice zajímavá a teďka můžeme spekulovat.

Zaznělo tam, že se prezident Pavel rozhodl sám, že to bylo bez poradců. Tudíž já spekuluji, že pokud to nevěděli jeho poradci, tak já nepředpokládám, že by to hlásil třeba věře Jourové nebo panu Macháčkovi, ale myslím si, že by minimálně to věděl Petr Kolář nebo Michal Žantovský, takže to mohl být někdo ze zahraničí.

No, ale v každém případě to svědčí o jednom, že prezident Pavel má zájem na tom, co nám tady asi před čtrnácti dny – já jsem vám pustila ukázku – řekl Michal Žantovský, že už v době Václava Havla ho žádali, dokonce udělali vejezdní zasedání na dva dny jeho nejbližší poradci, aby se více vymezil a postavil vůči parlamentu a vůči vládě.

Takže prezident Pavel evidentně chce a je to jeho úmyslem, ne, že bude dál prezidentem všech. On se evidentně záměrně postavil a my nevíme, čí zájmy Petr Pavel reprezentuje.

V čích zájmech je to, aby se nám měnila ta zastupitelská demokracie na poloprezidentský či prezidentský systém.

A možná bude zajímavé, když si pustíme minutu, kousíček z rozhovoru s panem Pavlem Benešem. Já jsem vybrala tu, která si myslím, že se týká právě tohoto tématu. Pavel Beneš byl spolužák v tom zpravodajském kurzu, který absolvoval spolu s Petrem Pavlem.

Takže my si teďka pustíme jednu minutu, kterou jsem vybrala a která mi zapada do toho uvažování o tom, proč to Petr Pavel dělá.

>> Je podivný to, že se dostal tak rychle do toho kurzu. Je podivný, že se najednou v roce 92 dostává do kurzu, který je skoro ten stejný. Akorát je podivné, že v roce 95 jde znova studovat a tak dále. Ale dobře, to je ta vojenská kariéra, ale ta jeho civilní kariéra je naplněná takovými hloupostmi, že si říkáte někdy: "Vždyť to nebyl úplně hloupej chlap, vždyť to prostě nemůže být pravda to, co ho napadne." Vezměte si, jak bylo rozumné, že se stal fotografem? Vždyť to je dehonestace úřadu prezidenta.

Vezměte si, teď řeknu o tom prezidentovi. Já jsem se vždycky domníval, že úřad prezidence je instituce s plnou vážností. A copak může prezident s odpuštěním chodit mávat vlajkama, chodit nějakým způsobem fotografovat a ještě takovým, že se stane jakoby – já vím, že má ty zájmy, ale nedělá to – nemusí to být to, že to dělá prezident. Každá funkce vás nějak omezuje, ať se na to díváte jakkoliv. A jestli to je veřejná funkce, no tak prezident může nějaké věci a nějaké prostě nemůže, protože to je ten institut toho prezidenta se vší vážností a on to přestává respektovat a hraje takovou populistickou hru. A tady začíná ten problém s tou politikou.

Já si myslím, že uvažujeme podobně. Říkáme si, proč to Petr Pavel dělá – zážitkový prezident. Jestli to už neneříkádí, protože se nabourává do takových věcí, které jsou pro výkon úřadu prezidenta tak nemyslitelné.

Ale ještě předtím, než jsem právě proto vybírala tuto ukázku, ještě předtím, než jsem vlastně tu ukázku hledala, tak jsem viděla tento obrázek. Pojďme se podívat, uvidíme dva obrázky.

A to je ten obrázek vlevo. A na tom obrázku vlevo vidíte, že Petr Pavel se díky Formuli 1 objevil ve 447 zahraničních médiích v 59 zemích. A tady vpravo už si někdo dělá legraci, že vyslezne z toho skafandru i kosmonauta a půjde do toho jako kosmonauta svobodu.

No proč ne? Protože tady je podstatné těch 59 zemí.

Víte co? Kam mě to vede v těch spekulacích a v těch úvahách? Samozřejmě, mě to vede k té úvaze. Když říkám, jestli se svěřil těm poradcům a jestli jsou ještě nějací další poradci, tak Petr Pavel se tolik bratří s tím slavným Václavem Havlem, který byl populární hlavně na tom mezinárodním poli, protože Havel byl absolutně nekonformní prezident. Absolutně bourával všechny představy o prezidentech i na západě.

No a jestli Petr Pavel – protože já ani na západě v podstatě nevidím prezidenty, kteří by se pořád létali, létali nad hlavou, viseli na lanech a jezdili na Dakar, fotili profesionálně, prostě spoustu všech těch věcí, které vidíme – to vlastně Petra Pavla staví do jakési nové doby České republiky, která byla vepředu s tím Václavem Havlem.

Akorát doporučím vám výborný článek z dneška na Final World Erika Besta, který říká, že Petr Pavel se tak přimknul k Německu, že jak to vypadá v Německu, tak Friedrichovi Mercovi už jaksi odpočívá v politickém pokoji tam zvoní a že by měl být tím prvním, kdo se tam půjde poklonit.

Ale přesto to nemění nic na tom, že ten zájem – vzhledem k tomu, jak vidíme, jak se lidi bouří proti těm ideologiím liberální demokracie a proti Bruselu jako takovému – teďka vidíme v Holandsku už povstali znovu zemědělci. Vidíme v Německu, jak dopadnou volby na podzim v Sasku a vlastně v té východní části Německa.

A tohle všechno si myslím, že dává smysl. A pak si říkáte, proč to – už v roce – tyto věci se plánují všechny velice dlouho dopředu. Ale proč vlastně vznikl ten vlivový deník, to médium, o kterém teď často píše Thomas Paukner?

Tak já jsem vám vybrala takovou krátkou ukázku, abysme se podívali na ty sponzory. Pojďme si to pustit.

>> V roce 2018 prohrál Jiří Drahoš prezidentské volby s Milošem Zemanem. Krátce po Zemanově znovuzvolení vzniká deník N. Médium sice tvrdí, že jeho provoz je financován předplatiteli, avšak již v prosinci téhož roku vložili do společnosti 35 milionů Kč přední finanční podporovatelé Jiřího Drahoše – miliardáři Libor Winkler, Martin Hájek, Ondřej Fric a manželé Horákovi. Celkový objem vkladů v letech 2018 až 2023 přesáhl 62 milionů Kč.

Půl roku po založení deníku N se Petr Pavel stal členem jeho redakční rady. V roce 2019 na stránkách Deníku N vyšel jeho první rozhovor, v němž naznačil možnou prezidentskou kandidaturu.

V následujících letech médium systematicky budovalo Pavlův mediální obraz v bezpečném prostředí s pečlivým damage kontrolem komunistické minulosti a postupným etablováním generála Pavla na děje české politiky.

Třešničkou na dortu pak je fakt, že přibližně 80 % sponzorů prezidentské kampaně Petra Pavla se překrývá se zakladateli společnosti Independent Press, která Deník N vlastní.

Deník N byl tedy od samého počátku bez ohledu na hospodářské výsledky budován jako vlivové médium.

Skupina lidí s miliardovými majetky je šest let držela nad vodou s jediným záměrem vyladit a prodat veřejnosti image Petra Pavla jako nového prezidenta České republiky.

Známe jména, ale nevíme, kdo to je.

A k Deníku N bych chtěla říci jednu věc. Mně by vůbec nevadilo, kdyby se skupina podnikatelů rozhodla, že bude někoho podporovat a bude vydávat svůj tisk. My vidíme, že Donald Trump má svůj True Social, třeba svoji sociální síť, když ho vyfakovali prostě z Twitteru. Na západě je vcelku běžné, že víme, odkud jde ten zájem podporovat svého kandidáta.

Co já považuji za absolutní přešlap – a nevím, jak bych to nazvala slušným slovem – tak použiju to slušné. Přešlap je to, že si ti novináři, kteří tam pracují, říkají nezávislí. A to určitě v pořádku není. Ale my jsme slyšeli vlastně jména těch, co jsou za tou oponou. Teďka se podíváme na konkrétní jméno. Kdo řídí ty Amarouny a straníky?