J. Bobošíková: Evropa maže ruskou kulturu? | I na verox.cz.

Milí přátelé, sport ale není jediným místem, kde Evropa hledá odpověď. Stejný spor se vede také v kultuře a právě tam je možná ještě viditelnější, protože zatímco sportovní reprezentaci lze zakázat poměrně snadno, u kultury najednou přestává být jasné, kde vlastně končí stát a kde začíná samotná civilizace.

Po roce 2022 začaly evropské kulturní instituce řešit otázku, kterou si předtím téměř nikdo nepokládal. Je ruský umělec představitelem ruského státu nebo především svobodným jednotlivcem? Mají evropské instituce odmítat každého Rusa nebo pouze ty, kteří otevřeně podporují politiku Kremlu? Jednotná odpověď neexistuje a právě to ukazuje, že ani zde Evropa nemá společnou strategii.

Nejlépe je to vidět na benátském bienále. Po ruské invazi se stal ruský pavilon symbolem mnohem většího sporu. Jedni tvrdili, že oficiální ruská účast ve chvíli, kdy Rusko vede válku, legitimizuje jeho politiku. Ovšem druzí odpovídali, že právě kultura má zůstat posledním prostorem dialogu a že odmítání umělců pouze podle jejich původu potvrzuje ruskou propagandu. Tu, která vlastním občanům tvrdí, že Evropa odmítá Rusko jako celek, ne vládu, ne Kreml, ale Rusko.

Stejnou otázku otevřel případ světoznámého dirigenta Valérie Gergieva. Jedna část Evropy říká, že veřejně podporoval Vladimíra Putina, a tedy nemá na evropských scénách vystupovat. Druhá část namítá, kde přesně končí politická odpovědnost a kde začíná umění. Má být umělec posuzován podle své tvorby nebo podle svých politických postojů? Ani zde Evropa nenašla jednotné pravidlo. Každá země, každá instituce, každé divadlo rozhoduje jinak.

A právě tady se dostáváme k nejhlubšímu problému celé evropské debaty. Evropa se pokouší oddělit ruskou kulturu od ruské státnosti. Jenže vůbec není jisté, že to lze. My Evropané jsme zvyklí rozlišovat mezi státem, vládou a režimem. Můžeme být hrdí na vlastní zemi a současně kritizovat vlastní vládu. Jenže ruská historická zkušenost je úplně jiná.

Pro mnoho Rusů není stát jen úřad. Je symbolem historické kontinuity. Je symbolem národní identity a symbolem samotné existence země. Právě proto mnoho Rusů nevnímá sportovní reprezentaci ani kulturní symboly odděleně od státu, ale vnímá je jako součást jednoho celku.

A právě proto může být iluzí očekávat, že odmítání ruských sportovců nebo kulturních symbolů bude v Rusku chápáno jako kritika konkrétní vlády. Velká část ruské společnosti to může číst úplně jinak – jako odmítnutí Ruska samotného, jeho dějin, jeho identity, jeho státnosti, ať se nám to líbí nebo ne.

Právě proto se evropská politika dostává do paradoxu. Na jedné straně chce oslabovat kremelskou propagandu, na druhé straně někdy sama vytváří argumenty, které propaganda používá. Kreml dlouhodobě tvrdí, že západ nebojuje proti konkrétní vládě, ale proti Rusku jako takovému. Čím méně Evropa rozlišuje mezi režimem, státem a společností, tím snažší práci této propagandě poskytuje.