HOVORY ZE ZEMĚ - Včely nejsou továrna na med. Snažím se, aby měly co jíst - Karin Borejová

Ahoj, vítejte u nového dílu "Hovoru ze země" s Karin a nejeními včely.

Ano, my jsme si popovídali s Karin o biodiverzitě. Ukázala nám, kde žije, to prostředí, ve kterém žije, a co tam vlastně dělá proto, aby se jí tam mohly chodit ta zvířátka. Takový různý, eh, jak se tomu říká... já jsem chtěl říct lákadla, ale oni to jsou taková jako hezkého, že jo, domečky, to jsou kompostéry a tak dál a tak dál. Jsou там boudy, chýšky malé.

Takže bylo moc hezké se setkat s takovým člověkem, kterému jde hlavně o to, aby ty včelky – protože tento díl je o včelách – tak aby měly hlavně co jíst.

Ano.

A co opylovat.

Ano.

Já jsem byla několikrát v tomhle povídání dojatá. Bylo to takové hezké. Karin je velmi, eh, vřelá bytost. Je moc fajn a je to hezké, jak se postupem let vrací zpátky k radám, které slyšela třeba ve dvaceti letech. Je to hezké.

Takže si moc tohle povídání užijte. My jsme rádi, že jsme zavítali po delší době zase takhle do Beskidy. Díky Karin, podívejte se... a děkujeme také za to, že nás podporujete, že můžeme právě si udělat takovýhle výlet, natočit někoho a že jste s námi, že sdílíte, že komentujete. Eh, vnímáme to a jsme za to rádi, protože díky tomu se ten rozhovor může dostat k lidem, které to může třeba inspirovat a můžou třeba začít, eh, krmit divoké včely.

Ano, kromě těch velkých včel, jako to dělá Karen.

Já jsem jako fakt moc rád, že jsme v obklopení takovýchto lidí a budeme rádi, když toto video, tento rozhovor se zase dostane trochu někam dál.

Mějte se hezky, uvidíme se zase v neděli. Děkujeme za veškerou podporu a vlastně za všechno, co takhle spolu vytváříme a užijte si povídání.

Ahoj.

Jsme u mě doma v Janovicích, Moravskoslezský kraj.

Beskid.

Beskydy.

Super.

Takže je to vidět, že máme tady zimu, máme tady zeleno na rozdíl od jiných oblastí. U nás asi nejvíce pršelo, jak jsem sledovala, a jsem za to jakoby fakt vděčná.

No, víš co? Právě to, jak jsi říkal, jak jsi mi zavolal, jak tam byl vlastně ten impuls toho, že budeme mluvit o těch včelách.

Mm.

Tak tenkrát jsem si říkal: "No, nebudu tě vyvádět jakoby z nějakého omylu. Aha. To bude jenom z malé části, protože včely jsou součástí té biodiverzity, která tady je. A jsou samozřejmě důležité, ale nejsou důležitější než jiné věci, o kterých si snad budeme dneska povídat a uvidíme, co stihneme. Protože pokud bys mi nechal rozpovídat, tak by to bylo na několik dní a rozhodně by to nestihli bychom si říct v jednom podcastu."

A co ty to tady vůbec všechno děláš?

Jo, takže já pouze tvořím. Dříve jsem si myslela, že tvořím biodiverzitu. Před pár lety jsem si to myslela. Dneska si myslím, že tvořím něco, eh, co vytváří nějaké podmínky, které možná uslyší nějaký živočich a řekne si: "Ou, fajn, tak tohle se mi líbí a tady já půjdu." Ale už to zdaleka není tak, že bych si řekla: "Teď tvořím ještěkárium a budou tady ještě. Teď tvořím hadárium a budou tady hadi," protože hadárium je na jedné straně zahrady a hadi se objevili na druhé straně zahrady. A tím jsem pochopila, že já pouze zvou a vytvářím nějaké podmínky a pak žasnu. Protože to, co je podstatné, mě – já nevím, co mám čekat, takže nemohu vědět, co se objeví, když to neznám.

Jo, jestliže se mi objeví druh zvířete, který jsem v životě neslyšela, v životě neviděla – protože nejsem biolog, žádné vzdělání v tomto oboru nemám – tak jenom žasnu.

Takže dneska vím, že připravuju něco. Já tvořím, já si hraju a pak pozoruju a žasnu a učím se a to je celé.

No a kde se v tobě vzala ta touha pozorovat a objevovat?

Pozorovat. Aha.

Tak to je docela zajímavý příběh, protože ve skutečnosti by tady měla být ještě moje sestra dvojče. Eh, rozdíl mezi tím, když se narodíš sám, nebo dva, je strašně velký. Protože když jste dvě zvídavé holčičky, tak my neustále komunikujeme, neustále jsme se bavili, pořád se bavíme. Proto i ta moje výřečnost, protože to je neustálý dialog.

A jako maličké děti jsme chodili na koupaliště a pozorovali otisky chodidel. To byla docela naše velká zábava. A věděli jsme – protože lékaři to hodně řešili – co je ploché nohy. To je špatně.

A takové ty úplné otisky chodidel nám přišly: "Aha, to je špatně."

A naše otisky byly takové ty téměř žádné otisky. A to nám přišlo: "Wow, tak to je přesně to, co má být."

Až postupem času jsme zjistily, že ne. Že vlastně jsme se třeba nevešly do některých bot, protože jsme měly vysoký nános. Ale tenkrát tu souvislost mezi téměř žádným otiskem chodidla a nevejdu se do boty kvůli vysokému násosu jsme nechápaly. Ale už tenkrát vznikalo vlastně to naše pozorování.

A jelikož jsme se nerozvíjely v jiných věcech – nemám smysl pro zpěv, nemůžu malovat, neumím hrát na žádný hudební nástroj – tak pánbůh ti to někde nadělí. A nadělil nám to do pozorování.

Takže my jsme vlastně opravdu to začalo jako pozorování materiálu. Šily jsme hodně všechno, ale fakt jsme hodně pozorovali to tělo. Byli jsme chvilku i modelky a jak jsme jezdily tramvají a lidé se drželi těch madel, tak jsme říkaly: "Aha, jak to, že ona má takovou plochou podpažní jamku a ta má tu hlubokou?" Zase my jsme měly tu hlubokou. To bylo vždycky všechno, co jsme měly – bylo to ideální.

Jako jste to pozorovali.

Jo, jo, pozorovali jsme.

A pak jsme ale pochopily: "Aha, tak ty naše odstaté lopatky, to s tím souvisí."

Jo.

Takže vlastně, eh, z toho vznikla naše profese. Takže v první řadě naše profese je, eh, pozorování těla a hledání těch souvislostí a hledání způsobů, jak z toho ven.

Ale teprve, když jsme se sem nastěhovali, tak jsme řešily květoucí květy. A teprve covid – fakt covid – nám umožnil dát dál ten čas, abychom se začly věnovat biodiverzitě.

Takže tělu se věnuju 54 let, protože mi je 54 let. Ale, eh, profesně 22 let. Ale biodiverzitě jenom šest.

Jo, to je opravdu úplný zlomeček.

Takže co jsem si myslela ohledně toho, že já vím... Dneska jsem si třeba říkala: "Napíšu knihu, ebook o biodiverzitě." Tak ne, absolutně ne, úplně nula. Že tam můžu říct, co jsem udělala a co nevyšlo, co jsem očekávala a nepřišli a co jsem neočekávala a přišlo – o tom můžu psát. Ale už nemůžu napsat jako knihu: "Biodiverzita se tvoří takto." To fakt nemohu dělat. Až jsem si uvědomila a spadla jsem z toho pocitu "wow, já něco tvořím a něco se tady eh vytváří," tak ne. Ono se to vytváří samo.

Já pouze něco dělám, něco mě baví. Já jsem hrozně ráda, že jsem k tomu mohla být, že mi byly umožněné tyto podmínky, tato zahrada, toto zdraví, eh, a všechno kolem. Že mi bylo umožněno k tomu, abych mohla, abych mohla pozorovat.

Takže fakt s tím neskutečně jsem vděčná za všechno a dneska už vím: já nejsem ta, která, eh, něco rozhoduje, ale já jsem ta, která byla přizvaná a může se nějakým způsobem podílet na něčem, co se tady děje na té zahradě.

Takže jako opravdu zpět k té pokoře, k tomu pocitu, že něco vím.

To je hezký.

Hele, tak teďka ti ukážu, tedy. Mluvili jsme o těch včelách, tak pojďme se podívat na sršně.

Ano, na sršně, jo.

Na sršně.

Tak sršni jsou samozřejmě chránění tvorové a není to tak moc přijímaná společností, protože oni moc bzučí, jsou velcí a bzučí na rozdíl od včel, které teda bzučí méně.

Říká se, že když včely zahynou, zahyneme my. Asi, já nevím, jak tomu se nedokážu úplně vyjádřit.

Ty jsi udělala takovéhle speciální boudu.

No jo, ten special, ta speciální boudička byla vytvořena pro čmeláky. Tady je ještě druhá, ale obydleli ji v té horní části sršni a ti sršni pomalu vylízají jeden.

Koukni, teďka tam vchází.

Jo, tak tahleta boudička byla původně tady. Byla přímo tady, seděla v úrovni mých očí.

A když se podíváme kolem na ten prostor, tak tady je vlastně jenom takový tunel a tady je šeřík a vlastně ten sršeň, když přilétal, tak se musel snížit a letěl přímo proti obličeji, aby zaletěl tady.

Ale protože to tady převážně obsluhuje moje mamka, tak jsem fakt nechtěla riskovat, aby se bála.

Těch sršňů je potom více.

Tak jsme udělali to, že jsme to ucpali, vzala jsem tu boudu a připevnila jsem ji nahoru, protože tady nikomu nevadí, jsou vysoko. Vidíš, že ani nevíme, že tam jsou.

Mají si tam svůj klidný život a myslím si, že jsou velmi užiteční, protože třeba loví nějaký obtížnější hmyz. Můžeme to vnímat jako, že jsou nebo nejsou prospěšní.

Kdyby byly tady, tak bych je vnímala jako, že tam je nějaké riziko. Není to příjemné, když ti letí sršeň proti obličeji. Když jsou tam, tak jsem za ně šťastná.

Není to jediné místo, kde jsou na zahradě sršni a hlídám je. Toto je třeba jeden z těch důležitých hmyzů, které bychom si na zahradě měli ponechat a možná bychom jim měli nějaké místo připravit.

Jo, když jsme se sem nastěhovali před 30 lety, ta dřevěnka už tady samozřejmě stála a já jsem si už tenkrát všimla, že tady se něco děje mezi těma cihlama.

Tady je jakoby nějaký základ a tady mezi těma cihlama je taková pískovocementová malta nebo něco.

A všimni si těch děr, co tady jsou různě.

Tady.

Ano, tady.

Tak teďka neuvidíme nic, protože jsi přišel na konci léta, ale během jara tam vidíš, jak tam vlétají takoví malinkatí čmláčci.

A ti malinkatí čmláčci jsou divoká včelka, která se jmenuje Pelonoska.

Ona si vytváří chodbičky a z těch chodbička takové komůrky, do kterých si klade vajíčka, má tam ty svoje miminka a potom lítá a hledá si potravu pro ta miminka.

Třeba tady u toho jezírka, když se podíváš, tak já ti potom klidně dodám to video, jak se živí hezky na tom modrém a na jiných rostlinkách.

Takže jsem pozorovala, kde se ona živí a jak se potom zalétá zpátky do těch děr. Je to fakt divoká včelička a vidí se, že všude je jich tady spousta.

Ačkoli jsou jako samotářky, tak žijí tak, že všechny jsou na stejném místě, ale každá má svoji komůrku.

Na rozdíl od medonosné, která funguje jako kolektiv, který společně krmí miminka a jednu matku, tak tady každá pelonoska je vlastně matičkou, má svoje děti a krmi si ty svoje děti, ale bydlí na stejném místě.

Takže tady může být třeba 50 pelonosek, které si vytvářejí ty dírečky a v těch dírečkách mají ty svoje miminka. Já jsem je neviděla, takže jsem se na internetu jenom dívala, jak to vlastně vypadá ty komůrky.

Mhm.

A to je třeba druhá věc, která mi připadá docela zajímavá. Proč když bych dneska, když někdo řekne, wow, já bych chtěla být taky včelář, tak já bych řekla: a proč nechceš být včelářem divokých včelek?

Jo, vytvářet ty podmínky. Protože možná každý jsme včelář divokých včelek, že stačí začít nějakým způsobem.

Jo, tam je další sršeň.

Správně jsi ho našel.

To je druhé místo.

Ten bydlí doslova s mamkou v obiváku, ale tam je samozřejmě izolace a tak dále.

Tam je druhý.

A chceš třetího?

Jo, ten obsadil budku na ptáky.

Jo.

Nechám ti doříct, co jsi chtěla.

Jo.

Takže, co chci říct, je, že nenadřazujme medonosnou včelu těm jiným tvorům, protože všichni jsou pro nás důležití.

My dohromady s tím vším tvoříme tu biodiverzitu. To, že nám dává medonosná včela med, nebo spíš jí bereme ten med – ona nám nic nedává. My jí bereme ten med.

To vytvořilo nějakou chybnou filozofii o tom, že je důležitější než všechno ostatní.

A dneska už se třeba ví, že ten čmelák je takový systematický a opiluje rostlinku vedle rostlinky.

Zatímco včelka jde jinak – třeba si drží, že bude chodit ten den pampelišky, ale nejde jednu pampelišku vedle druhé.

Takže třeba lidi, kteří mají sady, si už radši pořídí čmeláky, protože vědí, že půjde systematicky květ po květu.

Tak jsem to slyšela a brala jsem si to.

Včelka to má jinak – si letí tam, tam, ale drží si převážně ten den jeden květ, jeden druh květu, takže nese jeden druh medu do svého úlu.

Výzkumný ústav bodavého hmyzu v Brně – tam je nejvíce zájemců o čmeláky právě těch zemědělců a sadařů.

Hm.

Jo, tak už v tuto chvíli víme, že včela medonosná a čmelák plní stejnou funkci v tomto ekosystému. Chraňme je všechny, jo, stejně tak jako sršně, kteří třeba nemusejí opilovat, ale zase nás budou zbavovat toho obtížnějšího hmyzu.

My jsme minulý rok v létě měli nad maringotkou sršně.

Mhm.

Jo, jako fakt jsme tam měli hodně moc sršňů.

Teď už tam nejsou, jsou zase někde jinde.

Mhm.

A ten rok jsme měli hodně málo hmyzu.

No.

Jo, protože ten sršeň opravdu hodně zvládne.

Ale možná jsi nepozoroval, že tam byli i netopíři večer.

No a ti potřebujou polovinu své váhy sníst během dne nebo během noci, aby přežili. Netopíři nejvíc určitě.

Byli tam netopíři.

Tak to byli hlavně netopíři.

Jo, sršeň tě mohl zbavit třeba vos.

Ty tam jsme tam neměli vůbec.

No, ale letos tam máme.

Aha.

Jo.

A dneska letos nemáte ty sršně?

Letos nemám ty sršně.

Ne, děkuju.

Ne, tak jako končí léto, takže teďka už samozřejmě sršni budou ubývat.

Teďka už je můžeme třeba pozorovat na zemi a vidíš, že už jsou staří.

Jo, že když pozoruješ sršně na zemi, tak je to sršeň, který už nemá moc síly.

Hm.

No. Takže jestli to chápu dobře, tak ty jsi vlastně během svých let začla pozorovat nejen tělo, ale i to, kde my žijeme.

Hm.

A vlastně z toho jsi vyvodila nějaké určité závěry, že jo.

Si myslím, že každý máme nějakou svoji práci a pak nějaké své zájmy a obdaří v mém případě to štěstí je, že to pozoruji. Taky tak jako ty neustále fotím, neustále natáčím a právě ten kontakt, to ten, že natáčíš, to, že já ti něco říkám, ti dá více informací, než kdyby se mnou jen tak mluvil, protože už by ji byl myšlenkama jinde. Ale tím, že se mnou takhle komunikuješ, tak jsi naprosto pozorný k tomu, co říkám.

Soustředím se na to, co — přesně.

No a to stejné jsem já. Takže já když s lidmi mluvím, když přijdou třeba na diagnostiku držení těla, tak jsem jim 100 % pozorná. Co říkají, kdy se, jak hýbali, jaké měli zaměstnání, jak dělali sport a tak dále. A to stejné je s tím, že když se dívám na to jezírko: "Aha, tak proč je najednou takové čisté a najednou vidím, že tam je šnek. Co to je za šneka?" A začnu potom pátrat. Jakože, jo, a najednou zjišťuješ, že aha, to není jenom tím šnekem. Že se mě třeba lidi zeptají: „Proč máš tak čisté jezírko? Co, co děláš pro to jezírko?"

Já jsem říkala: „No, pro to jezírko nedělám nic." Ale je tam vzduch, je tam nějaká cirkulace vody, jsou tam šneci, jsou tam vášky, jsou tam žáby a to všechno asi to jezírko čistí. Já se na tom podílím možná jedním procentem, ale těch 95 % dělá to všechno kolem. A jindy bych mohla říct: „Aha, ne, já, jako jo, já jsem dobrá, já tady dělám tohle, tohle, tohle," ale já vím, že ne, jo. Že jako já jsem pouze vytvořila nějaké ty podmínky a ty podmínky si někdo našel a to je to, co mě právě vždycky překvapí.

Já si říkám: „Kde se tu vzal ten šnek? Jako jo, vždyť já jsem tam žádného šneka nedala, přece tu nedošel." Tak samozřejmě potom zjistím, že s nějakou rostlinkou jsem to tu asi — nebo nějaký pták. Jako já nevím, prostě jak se tam můžou ty různé hlemáždi dostat, protože jsou to různé druhy.

A mění se to a ty jenom jakoby se díváš a opravdu pozoruješ a žasneš. A to stejné je to prostě s tím hmyzem, kdy si říkám, že tam jsou docela živí, jako ti sršni. Kdy si říkám: „Tak to je tedy zajímavé, že jedna taková dřevěnka je tedy docela velký hmyzí domečku." Takže u mě docela hmyzích domečků takových nemám, vidíš, protože oni jsou opravdu všude.

Pojďme pryč od těch sršňů.

Jdeme.

Tady toto je včelín, který tady byl, ale letos, protože tady nemám letos včely, jsme ho takhle nádherně rekonstruovali a nechali jsme ho zrekonstruovat. Jako taková — já nevím, jestli to tam mnozí nevidí. A ti, co jsou z Beskyd, tak budou si říkat: „Ty jo, Pustevny."

A proč jim to bude připomínat Pustevny? Protože jsem trošičku jakoby čerpala inspiraci z architekta Jurkoviče a mě to tam — ach, mně to přijde, že do těch Beskyd to jde. Teďka pojď si vzít ten záběr odsaď, aby si tam vzal i tu dřevěnku, aby jsi viděl, že to tady prostě do té krajiny, do tohohle prostředí prostě patří.

A já jsem to udělala tak jako kdyby z úcty k tomuhle prostoru, protože to tady bylo. Ten včelin tu byl a z úcty k přírodě, z úcty k tomu, co ti předchozí majitelé tady dělali.

Bydlíme tady tedy 30 let, jo. Po 30 letech jsme si dovolili tuto rekonstrukci, protože mi na Varroze zahynuly včely a mám jenom jedny, které jsou jinde. K tomu dojdeme. A tím pádem mi to umožnilo, dalo mi to příležitost. Dívám se na to pozitivně — příležitost ten včelin zrekonstruovat a opravdu jsem ho hodně zlepšila.

To, co jsem tam zlepšila, je docela zásadní. Já jsem tam dala jenom šest vletů, jo. Původně tady bylo těch vletů 16.

Mhm.

Které jsme zredukovali na osm. A stejně je to neměli obsazené. Ale to — proč včely dneska — jeden z důvodů, proč včela medonosná dneska hypne, je předimenzovanost včel.

No, no, no, no. Protože všichni cítí v tom byznys. Zaprvé je to móda, včelařit. Zadruhé byznys — dobrý byznys, protože med je drahý. Takže lidé si staví těch mnoho, mnoho včelínů vedle sebe a to je jako ve všem. Ta pandemie tam potom je, jako jo. Takže to je důvod — oni se začnou vylupovat, napadat se a tím si přenášejí vlastně choroby a tím vlastně dochází... To je hlavní, jeden z hlavních důvodů toho úhynu, je předimenzovanost. To je jeden z hlavních důvodů.

Traduje se taková legenda, že ty jsi ty včely ale vůbec přece nechtěla, ne?

Jo.

Ty jsi je... ty jsi je zdědila?

No, úplně původně ne, nedědila. Když jsme to koupili, tak jsem chtěla včely. Měla jsem dvoje včely. Ale jak potom — zaprvé neumíš to, nerozumíš tomu. Pak se ti narodí děti. Do toho můj guru včelař — umřel bohužel. A pojďme se podívat na toho guru včelaře. On tam asi... počkej.

Guru včelař? To slyším poprvý v životě.

Jo, to říkám — tady pán Gola je můj guru včelař a vlastně je to člověk, který mě naučil... který mě naučil všechno. A on tenkrát řekl: „Eh, to nejdůležitější je, aby včela měla čistící půd."

Tenkrát se včelařilo úplně jinak, chápeš. To je 30 let zpátky, jo. A já vždycky říkám: za mlada se včelařilo jinak, jo. Mně je přes 40 let a já jsem ke včelám přišla, když mi bylo 24. A tenkrát bylo jiné klima, jiné jaro, všechno bylo jiné. Dneska nebyly ty klimatické změny tak zřetelné, jak jsou dnes, a nebyla Varroa. A včelařilo se v jiných úlech. Nebylo nástavkové včelaření, jo. Takže opravdu jsem takový ten člověk, co je trošku historický.

Nebyli Varroa a síta v úlech, ale bylo to závislé na tom, jestli mají včely čistící půd nebo nemají. To je docela zásadní, jo. Protože dneska jsou úly — a to ti ukážu. Já sama mám ten úl s tím varoasítem. Je to vlastně dá se říct povinnost. Ale ty včelky už si ho nevyčistí, protože ony se k tomu prostě nedostanou.

A domnívám se — a teď se opravdu domnívám — že tím jsme jim jakoby vzali tu schopnost rozvíjet se a předávat si, že si musí ten úl svůj uklízet. A protože to tam není a já fakt pořád mi to zní nejdůležitější — je, aby včela měla ten čistící půd. Tak dneska ty včelky, které jsou nějak geneticky upravené — všechny jsou ty matky, protože si kupují včeláři matky.

Já to — no, no, no.

Povídej.

Tak já si myslím, že oni už tam dávají nějakou svojí genetiku a chtějí, aby byly nerojivé a aby nebyly bodavé, jo. Aby nebyli tolik bodavé a aby nosili hodně medu, jo. Tak tyto tři jsou kritéria. Ale on řekl jiné — aby měli čistící půd, jo.

A já bych dneska — a já vůbec nevím, jestli je to možné — si přála, aby ty včelky si vrátily tu schopnost žít trošku jakoby tak přirozeněji. Kdy si myslím, že její hlavní péče je rozmnožovací. Takže samozřejmě to rojení je normální. A za druhé — přežít. To znamená, že ten čistící půd musela mít.

Když řekneš ten čistící půd, tak to znamená, že ona si vynášela všechno a oni tam byli absolutně čisto v tom úlu.

Dno, dno bylo velmi čisté. Když zahynula včelka, vynesli opravdu každou včelku před ten včelín.

A ty jsi tam viděl najednou třeba více včel, hromadku včel, které si po té zimě uklidily sami.

Ale nejenom to, ale tam nebyl — a to ti to ukážu na tom úle, protože doufám, že to tam bude.

Já velmi často čistím to dno, které až pod varoem čistím, ale jak rychle se nám vytvoří plíseň, jo?

A oni to nemůžou uklidit, protože oni se k tomu nedostanou ty včely.

Jo.

A to mi přijde hrozně zvláštní.

Já si myslím, že toto je jedna z věcí, která může být tím zdrojem té — vlastně, proč jsou nemoci, proč se zhoršuje.

No, protože my taky nechceme doma plíseň, že?

A já nevím. Já samozřejmě vůbec nevím, ale já sama jsem velmi uklízecí typ a přesto tam nejdu každý týden jim to dno čistit. Nejdu prostě, protože zapomínám, nechce se mi, mám spoustu jiných věcí. Ale proč já to mám čistit, když to je normální práce té včelky a je to její přirozený půd?

Jo, to je právě to zvláštní.

Takže ty vlastně mě teďka celou dobu vlastně říkáš, že my jsme sebrali včelám jejich přirozené schopnosti.

Já nevím, jestli jsme jim to sebrali, ale rozhodně jsme jim vzali to, co oni přirozeně dělali. Ten čistící půd — jak měli, protože vlastně měli hladké dno a teď je tam síto. Oni chodí po takovém sítě, to je mříška — varované síť se to formálně jmenuje — a tam má všechno propadávat dolů.

Je to tam proto, že když se léčí včela, tak se tam dá taková chemická látka. V tu chvíli zahyne ten brouk varoa — brouk varoa je vlastně něco jako klíště, ale velké klíště, které té včelě sedí na těch zádech, dostane se dokonce do buňky, prorýt buňky a vysakuje jako ten život těch mladých včeliček. A tím se to včelstvo velmi oslabuje. Proto zahyne. To není infekce, ale oslabení.

A pak když už je to včelstvo slabé, tak — když jsme slabí, když třeba jsme nespalili několik nocí, jsme oslabení — v tu chvíli jsme náchylnější k onemocnění. Logicky onemocníme. V tu chvíli už je ta včela náchylná třeba k tomu včelnímu moru, což je nemoc. A ta se tam dostane tím, že jsme předimenzovali ty včely a že jsou v kontaktu s těmi jinými včelami, které už jsou napadané, třeba tou touto nemocí, tím tímhletem.

Takže já, jak nad tím přemýšlím a jak to všechno pozoruju a ty souvislosti, tak je tady několik věcí.

První věc, kterou jsem řekla: předimenzovali jsme ty včely, jich je moc. Tím pádem jsou příliš v kontaktu s jinými včelami.

Druhá věc je — mluví se o monokultuře. To znamená, že dneska se seče, lidi mají své sekačky, je málo kvetoucích rostlin. I když je mnoho lidí, kteří mají bylinky, mají všechno — ale louky, ne? Kde vidíme květnaté louky, jich málo, protože se seče brzy, ještě dřív než stihnou vykvést, a seče se často. Dříve se seklo na začátku prázdnin a v září potom, na konci, a mezitím ty louky kvetly. A dneska nekvetou. Takže to znamená, že ta včelka vlastně nemá dostatek zdroje.

A teďka si vezmeme, že ten včelář má třicet včelstev, nebo dokonce více. Ale kde má vzít tu potravu?

Jo.

A teďka ta včela — a to si uvědomme — nám opravdu nedává med. Ona ten med si vytváří pro sebe, ne pro nás. Pro sebe.

A my dneska říkáme: „Ne, nejez ten bílý cukr, protože není zdravý, to jsou prázdné kalorie. Dej si med, protože obsahuje spoustu vitamínů, minerálů, enzymů. On opravdu je léčivý."

A my to těm včelkám vezmeme a dáme jim ten cukr. To je první věc špatná, kterou děláme.

Ale druhá věc: my je přistavíme, abychom měli toho medu hodně, abychom to mohli těm lidem dát. Tak my je přistavíme k řebkovému poli a tím pádem je to řebkový med. Nebo někde jinde — až je to monokultura. To znamená, že ten med už vlastně ani neobsahuje to, co dříve.

Dříve byly ty různé remízky, takové ty různé stráně, a na ní byla mateřídouška, tam kvetla divizna, tam zase byla kostival lékařský, tam byla šalvěj, divoká šalvěj, tam zase byl — u lesa rostl — já si nevzpomenu teďka na další bylinu. Další bylinka: timián. Mnoho.

A každá ta bylinka — dneska si koupíme čaj průduškový, který obsahuje timián, diviznu, všechny ty léčivé látky, a do toho si dáme ten med a říkáme si: „To jsme teda zdraví."

A včelám dáme monokulturu a vezmeme jim med a dáme jim radši ten cukr.

Budeme pokračovat dál.

Ale podívej, toto je nástavec z těch jediných mých včel, které mi zbyly aktuálně.

Mhm.

Mám je teďka venku, mám je pod stromem. Vnímám to jako mnohem přirozenější prostředí. Skutečně toto je nádherný včelín, ale jak se změnilo — to klima je šílené vedro. A v té budově je v létě fakt vedro a tím pádem to nedělá dobře.

Mnohem lépe je jim pod tím stromem, logicky, protože zaprvé tam mám třeba nějaký průduch na jedné straně, kde jim můžu třeba otevřít, aby jim tam trošičku proudil vzduch. Ale tady by jim neproudil ten vzduch.

A do toho mají jako proudění z toho česna. Tady to není jako v tom včelíně. Takže já to tady musím vymyslet — jestli tady vrátím včely, aby tady v tomto prostoru nebylo tak strašné vedro, aby tady nebyl ten stojatý vzduch.

No, ten stojatý vzduch.

Jo.

No a potom — jak se vlastně všechny toto jsou úly, které jsem musela vysušit, protože mi zahynuli včely v těch minulých letech. A jsou v nich některé komíny — jsou plné nějakých rámků, které teďka vůbec nepoužívám, protože včelkám jsem dala nové rámky, aby si je vystavily.

A podívej, toto se experimentuji. Protože tady mám ty bylinky: šalvěj, tymián, mateřídouška, dobromysl.

Mhm.

A právě si myslím, že tak — jako přirozeně funguje nějaký repelent. Chtěla jsem říct: když si to potřeš, víme, že když si to potřeš, tak tam na ten komár nepůjde, protože oni to přirozeně nemají rádi — ty esence.

Tak se mi — doufám — ale na základě nějakých informací — že ten brouk varoa třeba to nebude mít rád. Nebo tady nám jde hlavně přes zimu o to, aby to nenadpadl voskový zavíječ, který se živí vlastně tím voskem. A on ti přes zimu vlastně způsobí, že ti ten vosk celý sežere — je to taková mušelka, která ti tu běhá — a nakonec ji naklademe do toho. A ty její larvy se živí tím voskem. Takže na jaře bych přišla a tady by byly úplně zničené jakoby ty rámečky a já bych je už nemohla použít.

Tak to by bylo škoda.

Toto je jakoby letošní dílo, proto je takové krásné světlé. A vlastně to je další stavební schopnost — té včelky — je opravdu vystavovat si to dílo sami.

Chceme-li, aby byly zdravé, je dobré, když je to pořád takové — tomu se říká panenské dílo — aby bylo krásné světlé.

Jakmile už je tmavé, tak už je to několik let používané a už tam právě můžou být nějaké různé ty mikroby.

Takže na co já bych dbala, je ta hygiena toho, aby ty včelky, abychom jim dávali tu možnost toho stavby. To je další věc. Furt mám na mysli toho pana Glu, kterého mám jako svého guru včelaře, který kladl důraz na tu čistotu těch úlů. Ale díky tomu, co ta včelka umí. Takže ona si umí uklidit a ona si umí vystavět nové dílo.

Tohleto bychom jí měli dávat tuto příležitost.

Dneska třeba velkovčeláři to mají tak, že si toto koupí z umělé hmoty.

Celé, takže to není ani přírodní vosk, ale je to nějaká umělá hmota, do které oni rovnou kladou, protože to má tvar těch buněk.

Takže když chce velkočelař, aby ta včela nosila med, a protože on je živ z toho prodeje medu, tak řekne: „Ne, ty nebudeš budovat, ty budeš nosit med." A radši jim dá z té umělé hmoty. Ale to ty nevíš, když si koupíš ten med, že vlastně jí nedal ty přirozené podmínky.

Jo, to se velmi liší od malovčeláře. Malovčeláři jsou lidé, kteří chtějí žít způsobem ve spojení s tou přírodou více. Neříkám, že všichni, ale myslím si, že mezi nima je spousta těch, kteří ještě stále jsou schopni si vzpomenout, jak to bylo, když to dělal dědeček.

Jo, protože často se to předává z generace na generaci, ale ne tak z generace na generaci, ale jednu generaci přeskočí. Protože taťka byl na tom poli, ale dědeček už byl v důchodu a řekl: „Vzal jsem toho vnoučka, kterého měl, a řekl: Pojď, já ti to ukážu." Takže ten malý chlapek, kterej dneska je 60letý, 70letý pán, se to učil před 50 lety, 55, 60 lety od svého dědečka. A to bylo úplně jinak.

Tenkrát to bylo úplně jinak. Tenkrát velkého včelařství vůbec neexistovala.

Doufám, že tam není osín hnízdí, protože tady vidíme, že si u věci... já na to koukám, vidím, že tam je osí vosí hnízdí.

Takže mám tady uložené třeba rámky, jsou prázdné. Do nich potom vlastně ty spravím, vyčistím. Do nich potom dávám z včelího vosku udělané mezistěny. A to jsou takové jako pláty, na které si oni potom ty buňky vystaví.

Oni jsou takové jako dá se říct ploché, ale už je tam jakoby taková, nazvala bych to perforace, jako jak má ta buňka vypadat. A oni si vytvoří z toho to svoje dílo jakoby postupně.

Takže je to dřevo. Opravdu je to dřevo, drát. A takhle funguje většina těch malovčelářů, kteří fungují pořád ještě po staru.