Dan Šustr 3. díl: Nejhorší totalitou je vynucená stejnost. Každý člověk je od přírody trochu jiný

Milí posluchači, vítejte u pořadu Rada starších.

Od mikrofonu vás zdraví Martina Kociánová.

Co kdybyste na ulici už nikdy nepotkali nikoho staršího 50 let, protože všichni odletěli na Mars. Zní to jako zasloužený důchod.

Jenže Mars je v nové knize Dana Šustra Fahrenhej 2084 jen hezké slovo pro to, jak se společnost zbaví těch, kteří už dosloužili. Náš host tak dovádí do krajnosti něco, co vnímáme už dnes, kdy se proti sobě staví blaho generací dětí a prarodičů.

V jeho temné dystopii se lidem promítají reklamy přímo do mozku pro jednodušší ovládatelnost. Sex je zakázán, rodina zrušená a z jazyka zmizely rody. Každý je jen „to". Je to groteska nebo varování?

V pokračování našeho rozhovoru se ptáme, kam až může dojít společnost posedlá rovností a pohodlím.

Milí posluchači, naším dnešním hostem je skladatel, textař, lídr slavné kapely Tichá dohoda, která od 90. let spolu spoluurčovala dění na naší hudební scéně. Ovšem také zmíním, že je to specialista na marketing a v poslední době spisovatel, autor už dvou knih: Mine Kohbuch, Chleba, Špexelí a Chlast, a také absolutní novinky Fahrenhej 2084, a také tvůrce fiktivní postavy Old Shoterhenda. Dane Šustre, jsem ráda, že jsi tady. Vítej.

Děkuji, děkuji za přivítání a zdravím taky všechny posluchače.

Tvoje naprosto čerstvá kniha Fahrenhej 2084. Je to kniha, která vlastně pokračuje v příbězích knih George Orwella 1984 a 451 stupňů Fahrenheita, kterou napsal Ray Bradbury. Eh, jak jsi přišel s tím nápadem, že se ti ty dvě knihy spojí a že je budeš dokončovat, že to budeš rozvíjet?

No, mě jakoby prostě tou inspirací je současný jakoby stav té naší počítačové, nebo digitální prostě společnosti. A právě eh tím, tím popudem, jo, je vlastně vývoj té nejmladší generace, protože ta naše nejmladší generace dnes vlastně už vůbec jakoby nevyrůstá prostě v takovém tom eh, co jsme znali my v tom tradičním nějakém eh prostředí toho vzdělání, psaní a čtení.

Oni opravdu, protože ti rodiče vlastně, jak se říká, oni s nimi nekomunikují. Já třeba opravdu jsem zažil, že byli ve speciálním nějakém zařízení logopedickém, prostě bylo dítě, kterému ta matka strká ten mobil, aby od něj měla pokoj, do ruky tak jakoby často, že ta holčička vlastně mluvila skoro anglicky, přestože to byla češka, protože se dívala pořád na nějaké takové ty jednoduché filmy, které byly v angličtině.

To dítě se přirozeně učí.

Jo. Druhá věc je, že prostě oni opravdu – a teď je to samozřejmě nemluvím jako o těch malých dětech, ale mluvím třeba už o dnešních středoškolácích – a oni opravdu jakoby mají problémy prostě přečíst text, rozumět mu, číst souvislejší text. Eh, je obrovský výpadek prostě v psaní tím psacím vázaným písmem, protože všude vlastně my už to dnes nevidíme.

Dřív se tím psal dopisy, dneska vlastně se tím asi píše jenom na škole do sešitu. Jinak to běžně nepoužívají, protože na všech těch zařízeních, mobilech, tabletech, počítačích už všechno píšete přes klávesnici nebo přes nějaký ten dotykový displej tiskacími písmeny.

A úplně vrcholem všeho je, když prostě máte nějakou ikonku, smajlík nebo apku. Čili vy v podstatě oni už v podstatě jakoby začínají komunikovat takovým tím jakoby ikonografickým, ikonografickým způsobem.

Jo. Další věc, která mě naprosto šokovala, když jsem byl na maturitním plese svoje dcery, tak my jsme měli připravené přistužková, postužkování, že jo, se dávají drobné na svatebnáka. My jsme měli ty ruličky s rodiči s těch, s těch drobnými, a eh, milí eh ne – vzali transparenty s QR kódem a chodili tam s QR kódem.

Jo. A teď oni si prostě vůbec neuvědomují, co jakoby odevzdávají. Tou tím opuštěním prostě toho psaného a čteného a tou digitalizací a v podstatě tam já se bojím, že to trošku někam jako spěje, eh, že eh ta potřeba toho čtení a psaní prostě v podstatě se ukáže jakoby zbytečná.

A potom jsem byl na jedné přednášce o umělé inteligenci a tam byl nějaký pán, který teda pracoval snad pro ČVUT, ale ve spolupráci s Oxfordskou univerzitou. A on právě říkal, že ti studenti na Oxfordu už vůbec nechtějí tištěné učebnice, protože než se ta učebnice vyrobí, vytiskne, tak je outdated.

A to bylo přesně to, co mě inspirovalo. Já jsem říkal, ano, ale takhle oni si to odůvodní, že vlastně v tom digitálním online světě je všechno na kliknutí, je to všechno okamžitě online.

Pardon, teď jsem bouchnul do stolu.

Jo, jak a můžeš, můžeš přepisovat historii podle toho, jak se ti to ten den hodí.

Ano. A to je to, co vlastně píšu já v té anotaci, nebo někde jsem to psal, že vlastně ten eh e, jak se jmená, Winston Smith.

Winston.

Winston Smith. Ten smysl. Eh, vlastně on tam seděl, že jo, v tom oddělení na tom ministerstvu pravdy a teď musel vždycky vlastně si vzít ten novinový článek, vymazat tu fotku, nalepit tam novou, dát to do té potrubní pošty, poslat, ne?

Ne, dneska prostě tam vyměníte obrázek, dáte klik a je to na internetu. A víme, že se to ale děje, že se mění titulky třeba, když se nějaký titulek nelíbí. Víme, že se prostě vlastně a už se to nedá ani dohledat, že jo.

Dřívější cenzura byla dobrá v tom, že tam buď bylo bílé místo, nebo to bylo začerněné, tak se jako vědělo, že tam něco nemohlo být, že jo.

No, dneska to dnes se to přeskládá v zápětí.

Abych naše posluchače uvedla do děje, tak eh tvoje kniha Fahrenhej 2084 eh vypovídá historii společnosti, kdy se po velké říjnové zelené revoluci a následném vítězství v demokratických volbách dostala eh k vládě protestní strana antinárodního socialismu Aasoc. Tady si hraješ samozřejmě už s těmi orvelovskými výrazy a ta v zápětí díky parlamentní většině zrušila demokratické volby i ostatní politické strany s výjimkou svých spojenců zelených pirátů.

A tak jsem si říkala, kdepak jsi asi viděl předobraz?

V Čechách. Já jsem, já sem, víte takhle, já víš, že tady vlastně já to píšu zase v Kochbuchu, že Old Shoterhenda tvrdí, že lidi jsou kokoti a v průběhu staletí se nemění, nemění se lidské charaktery, nemění se lidské povahy.

Jo. Důkazem toho, že ty věci platí neustále, právě máme třeba v té antice, když si vezmeme nějaká antická díla, jo, když si vezmeme třeba antické tragédie, když si vezmeme Shakespearea, kolik staletí už jsou ty příběhy staré, ale ty vlastně lidské povahy se nemění.

Proto my tady v Evropě se můžeme smát příběhům žluté rodiny Simpsonů, protože vlastně přestože žijí v té Americe, žijí v trošku jiných jakoby sociálně kulturních jakoby souvislostech, nebo ekonomicko-kulturních souvislostech, tak ale pořád ty projevy těch lidských eh povah jsou nám blízké.

Jo, samozřejmě budeme mít trošku problém, když se budeme dívat na takový japonský nebo korejský film, kde prostě je tam trošičku jiná ta kultura jakoby mezilidská, nebo ty mezilidské vztahy, ale určitě bychom to taky pochopili.

Nicméně proč teda eh proč teda jsem si půjčoval?

No, protože ty věci se přece neustále opakují.

Kdo byl zvolen v demokratických volbách a potom zrušil všechny ostatní strany?

NSDAP, že jo.

Přesně. Úplně stejně. Stala se ve chvíli, kdy byli u moci, tak měli tu možnost zrušit prostě ostatní politické strany, že jo, komunisty, sociální demokracii a tak dále.

Velká říjnová zelená revoluce, tak pamětníci určitě jaksi dešifrují odkaz.

>> No, tvůj zelený pozdrav tam je také odkazující na historické konsekvence.

>> A hlavně se tak jako hezky rýmuje, víš.

>> [smích] >> Ta tvá strana antinárodního socialismu vytvořila 14 artikulí, kterými se řídí.

No a vlastně svým způsobem i tady si myslím, že jsi měl z čeho čerpat. Já to jenom namátkou.

Všechna humana jsou si rovna. Je jenom jedno pohlaví, pohlaví lidské. Sex rozděluje muže a ženy na muže a ženy a takové rozdělení je zločinem proti rovnosti. Proto je sex zakázán. Rodina je společenský konstrukt a tak dále.

A mě jenom vlastně jako u tebe, češtináře, bohemistu se mi líbí, jak sis musel vyhrát s tím jazykem, kdy vlastně všichni jsou. To a já jenom tady jenom malý, to je to jedno pohlaví a to je právě, aby nebyla diskriminace.

Mhm.

>> A jak já osobně zastávám ten názor, že vlastně to galtování, to znamená taková ta přikázaná umělá rovnost, to je to zprůměrování.

>> Ono to není rovnost, ono je to stejnost.

Zprůměrování je v podstatě absolutně největší strašák, nejhorší možná totalita, jaká nás může potkat, protože přece my každý jsme trošičku jiný. Jo, teď nemluvím o tom, že jsme muži a ženy nebo že jsou pohlaví prostě, ale že prostě i každý muž je jiný než ten další, každý kluk je jiný, každá holka a tak dále. Čili prostě ta, jak jsi říkala, vynucená stejnost je prostě podle mě nejhorší představa totality, jo?

Čili já jsem vlastně otočil o 360° tu teorii o těch XY pohlavích a srazil jsem to na to jedno. Já jsem se snažil prostě vytvořit právě vlastně na pozadí toho příběhu tu, pokud možno absurdní společnost.

Já jsem se ještě bavila právě tím jazykem, protože ono to vlastně nás vrhne do naprosto bizarního jazyka, přestože vlastně se s tím už dnes také setkáváme.

Evo tedy vstala a šla ke kávovaru u knihovny. Před chvílí jsem si sama byla dělat svoji morning shot. Trochu mi zbylo a ještě ji vysvětlovala. Ta newspeak je strašlivá zhovadilost, pomyslelo si Marko, ale na venek nehrnulo brvu. Nicméně káva krásně voněla. Nebyla to žádná fair trade břečka z McDonaldu, ale určitě něco z bonzexu, pomyslelo si Marko.

>> Uč mi to, prosím tě, já jenom tady koukám, jestli jsi se přeřekla, nebo jestli tam ještě nám zůstala nějaká…

>> Ano. Je to vysvětlovalo, ne? Vysvětloval. Ty jsi např. vysvětlovala si přečetla. Ani nechci ani svým očím věřit.

No, my jsme měli opravdu s tím strašnou práci, protože prostě ta shoda pod mě tým přískem tady to bylo prostě peklo, jo. A já musím říct, že jsem se přistihl potom v tom srpnu loňského roku, kdy jsem to dopisoval, tak přesně jako v tom Berlíně, když jsem začal myslet německy, tak jsem začal myslet v tom středním rodě a bylo to fakt peklo.

Dane, jsem moc ráda, že jsi přišla. [smích] Ale když se podívám na jiné dystopie, [frknutí] nejen ty, které jsi následoval, Fahrenheita 451° a Orwellovo 1984, tak se můžeme podívat třeba na Huxleyho a tam je ta pointa v tom, že ti hrdinové, jak berou tu drogu Somu, tak oni to podvolení absolvují dobrovolně, protože je to zbavuje racionálního pohledu na svět. Neobáváš se, že vlastně my si v tom dostatku, přebytku, v těch klicích dáváme tu somu také a vlastně by mnozí by jako opravdu svobodu ve své hlavě, svobodu svého myšlení, svobodu svého konání neměnili, protože prostě by to nevyměnili za to pohodlí?

>> Já abych řekl pravdu, já jako z toho Huxleyho jsem si vzal zase jenom ten lifeborn, to znamená tu umělou výrobu [odkašlání] nebo řízenou reprodukci dětí.

Ano.

>> Těch dětí. To znamená vlastně je to tam zase nějaká odezva, odkaz na Huxleyho tady. Ten svět je obrácený v tom, že vlastně je zakázáno. Jsou tam prohibice 361 dní v roce, kromě těch čtyř svátků, kdy teda mohou zadarmo popíjet to jejich pivo.

>> A vlastně je povoleno, jsou povolené lehké drogy, je zakázaný tabák a teď se to tam vlastně jakoby vexluje, že jo.

Prostě to, co každá ta nedostatková ekonomika prostě vytvoří, je prostě nějaký černý trh. [frknutí] Takže jako tohleto tam jakoby to tam není. Tam právě já si myslím, že naopak ti hrdinové se dobrovolně nepodvolují, že právě naopak hledají všichni nebo většina z nich hledá nějaký únik nebo skulinku nebo se snaží vydupat si prostě vytvořit si svůj nějaký vlastní soukromý prostor v rámci možností toho, který tam mají.

Ale přesto dokážeš překvapit, jak i ti hlavní hrdinové, se kterými se chceš ztotožnit, mají to myšlení vlastně v některých okamžicích tak strašně zmrzačené a nemocné.

Co mě ještě zaujalo, je vlastně další věc, která tam hraje poměrně významnou roli. A zase jenom kousek odcituju.

Mars byl slengový výraz pro důstojný a spravedlivý občanský důchod. Všichni občané do něj odcházeli již. Všechna občana by tam měla být.

>> Všichni, všechna občana.

Já to mě to nejde. [smích]

No, já vím. No, pozor na to, protože my jsme přesně s tímhle měli strašnou práci.

>> To musela být opravdu mravenčí všichni občané.

Do něj odcházeli již v 50 letech. Aby si mohli užít krásnou druhou polovinu života poté, co odevzdali svou aktivní část ve službě nové společnosti. Ve městě jste proto také nikoho nad 50 nepotkali. Žádná motající se a překážející důchodce, stará a nemocná humana nad hrobem, belhající se po ulicích a obtěžující vysedáváním na lavičkách v parcích. To byl rovněž velký společenský pokrok.

>> Hm.

Když se zamyslím nad tím, jak se generace sobě vzdalují a jak se tak zvláštně pod Prahou pracuje na tom, abychom ta stará humana vnímali jako, že bychom je možná měli vystřelit na Mars, tak jsem si říkala, jestli i tohle je věc, která se ti tak jako hodila do toho příběhu, nebo jestli je to věc prostě, nad kterou přemýšlíš, která tě…

>> Tam takhle já ti můžu říct pozadí. Já zaprvé si myslím, že dokud nejsme schopni prokazatelně osídlit aspoň nějakou základnu na Měsíci, tak si myslím, že ta kampaň za nějaké lehké osídlení Marsu je prostě šarlatánství.

>> Mm.

Já si to naprosto prostě opravdu jsem o tom naprosto přesvědčen. Pokud nejsme v současné chvíli schopni jaksi zajistit ochranu proti tomu kosmickému záření, to znamená skafandry, abychom to přežili, tak prostě a nejsme schopni doletět kvůli tomu ani na Měsíc. Teď je, že jo, zase ten jakoby problém, že Američani tvrdí, že nemají dostat nebo nejsou schopni vyvinout ty skafandry, ale vždyť přece už tam byly, tak proč si nevezmou ty, co tam byly, protože je nezreplikují.

Jako to se stěhlo. [smích]

>> Dobře, tak jako říkám, zreplikují.

Jo, tak jednou už tu technologii měli, to jako jí zapomněli, ne?

Dobře, ale máme obrovský vývoj a vlastně nejsme schopni ji zopakovat.

>> Nechci se do toho zabrušovat, víš, jako jsem jenom hloupý kytarista, takže já nerozumím kosmickému výzkumu, ale je mi to prostě jaksi jako shooterovi mi to nedá, jo, ale dobře.

Tak ale když nejsme schopni doletět na ten Mars, na ten Měsíc, tak jak chceme lítat na ten Mars?

Další věc je tady prostě opravdu to, že pokud jsem správně četl, tak po několika dnech — já teď nevím, jestli to po dvou nebo po čtyřech dnech — po několika dnech prostě ten lidský organismus, respektive svaly v tom beztížném stavu, prostě ztrácejí jakoby tu schopnost toho pohybu.

Proto taky ti kosmonauty, kteří tam pobývají nějakou delší dobu, vynášejí buď na těch nosítkách, jo, nebo na těch seslích, kdy prostě oni nejsou schopni prostě bezprostředně po tom návratu chodit.

Jo, čili s tím je spojeno strašná spousta různých jakoby otázek, na které bych se neměl, kterými by se neměl zabývat nějaký prostě rockový kytarista, ale to je věc, prostě ať se tím zabývají opravdu ty hlavy pomazané, ale prostě mně to připadá jako divné.

Takže to byla jakoby jedna věc v pozadí.

To znamená, pokud oni tam v té společnosti udržitelné spravedlivé posílají na Mars někoho, tak prostě je posílají kamsi, jaksi >> vystřelujou je.

>> Vystřelujou je.

>> A druhá věc, která je v pozadí, a to bych poprosil — pokud třeba někdo by tady z posluchačů věděl, dokázal mi poradit — já jsem četl před dávnou dobou moc krásnou pohádku.

Byla to nějaká orientální pohádka a bylo to o mladém nějakém králi, kterého děsil pohled na staré lidi a on dal rozkaz, že vlastně všechny staré lidi museli jakoby vystěhovat z toho města královského prostě pryč. A potom nastalo — já už si nevzpomínám, jestli došlo k nějaké prostě k nějakému problému a oni ho nedokázali vyřešit — ale vlastně poradil jim až nějaký starý člověk a ten mladý král přišel na to, že ta moudrost je u těch starých lidí. Tak vlastně jakoby se mohli vrátit a on jako přišel na to, že udělal chybu.

Kdyby někdo tu pohádku znal, moc rád bych — já jsem ji totiž hledal, já jsem ji tam chtěl jako uvést do té knihy — ale prostě bohužel už jako hold, prostě nevím, kde to, kde jsem k tomu přišel, ale je to prostě nádherné podobenství.

Je to nějaká lidová pohádka, to znamená není to žádná fabulace.

>> Sázím se, že naši posluchači mi to napíšou a já ti to sdělím.

Hm.

>> Moc děkuji předem a myslím, že je to orientální pohádka, že je to orientální, teď určitě je to orientální pohádka, ale myslím si, že je spíš z nějakého arabského světa, než než z nějakého z Číny nebo tak, ale možná se pletu, možná může to být třeba i Korea, nevím, nevím.

>> Ty jsi teď jen tak nahodil, že je zvláštní, že věci, které už jsme objevili, technické, technologické, najednou třeba nejsme schopni zreplikovat a zopakovat po mnoha desítkách let znovu.

>> Jak je to s kulturou?

Ty jsi začínal vlastně za minulého režimu, studoval jsi, četl jsi hodně, měl jsi v rodině intelektuální zázemí, házíš tady tituly knih a autorů, které ano, které ne každý četl.

Řekni mi, umíš si představit, že teď vstupuješ do dospělosti vybaven vlastně stejnou touhou познávání umění, kultury jako tehdy?

Dnes, co by sis v tomhle světě počal? Knihy, filmy, zorientuješ se, najdeš si?

>> Takhle.

Já jsem se na tuhle otázku vlastně připravil, protože >> Ale já jsem ti ji neříkala.

[smích] Já bych tě k ní navedl sám, protože mě překvapilo, že jsem schválně jako zadal, nebo jsem se podíval na internet, jestli teda k tomu něco najdu, jestli už to někoho nenapadlo.

Tak já jsem si to tady vypsal a přečtu to.

Víš, co je to cargo kult?

>> Eh, vím, co je to cargo. Vím, co je to kult, ale co je cargo kult dohromady, nevím.

A to je taková prostě jakoby — jak bych to řekl — nevědomá nebo neuvědomělá nápodoba, rituální nápodoba nějakých činností, jo, které prostě mají svůj význam, ale musí mít teda potom nějaký ten jakoby praktický, technický základ.

Vysvětlím, kde to vzniklo.

Vzniklo to v Melanézii za druhé světové války, kdy prostě na ty základny americké vojenské, tak prostě přilétaly zásobovací bombardéry, zásobovací letadla, a buď shazovali teda na padácích nějaké zásoby, nebo tam přistávali, vykládali jim. A ti domorodci třeba z toho něco dostali od těch vojáků a tak, nebo našli tam, když to spadlo někam vedle, tak našli tu bednu a v tom bylo něco — já nevím — nějaké konzervy a tak dále.

No a když ti vojáci odešli, tak ti domorodci chtěli pořád dostávat to zboží, jako prostě ty dodávky, no.

Tak prostě začali napodobovat — z bambusu stavěli ta letadla, dávali si kokosové ořechy prostě na hlavu jako sluchátka, jo, a dělali, že vysílají.

Tomu se říká Cargokult, jo. Ono to vypadá směšně, ale samozřejmě ti lidé prostě nechápali. Viděli jenom ty vnější znaky a nechápali, co je za tím, co je vlastně tou technickou stránkou.

No a já jsem si říkal, že vlastně když se tak podívám na tu současnou kulturu, na ta média — a zase v Kochbuchu, Schöterhent mluví o tom plnění kontentu, neboli obsahu — protože všechny ty televizní kanály, všechna ta komerční rádia a tak dále, musí přece neustále vysílat.

Čili oni potřebují obsah.

>> Ona ta média potřebují, tak hezky česky, content. [smích]

Content, content, jo, v newsch content.

Jo a čili prostě je potřeba neustále něco vyrábět, jo, něčím to plnit.

A to je vlastně přesně to, co dneska, když si pustíš jakýkoliv televizní kanál — pozor, tak ne jakýkoliv — prostě ten National Geographic třeba, nebo History Channel, já to jako beru — tam se dá najít prostě samozřejmě spousta zavěšených dokumentů a tak dále >> ale také se musí už člověk prohledávat.

>> Ano.

A hlavně musí zase jakoby trošičku — jak bych to řekl — šutrhovskou břicvou používat.

[smích] Jo, >> ale >> nevěř ničemu, co si nemůžeš ověřit.

Ano.

>> A když ti bude někdo v televizi něco tvrdit, tak čili oni v podstatě jakoby vytvářejí ten obsah, kde jenom už napodobují nějaké ty vnější znaky.

Typickým příkladem jsou třeba u nás, a asi možná i ve světě, seriálové hvězdy, jo?

Vy si otevřete internet a vám tam skočí nějaká upoutávka nějakého bulváru nebo něco — že nějaká seriálová hvězda, hvězda ze seriálu.

Vy neznáte ten seriál, vy nevíte, co to je za člověka, ale je to seriálová hvězda. Jo, ale prostě to je on a pokud možno se vyjadřuje k jaderné energetice, >> ne?

To je jedno, že má nového přítele, nebo že má nemocného pejska, jo, to je prostě jedno.

Ale to je zase ten bulvár taky potřebuje svůj kontent a k tomu potřebuje ty hvězdy.

A teď ono se nám to všechno takhle krásně cyklí a vrbí a tak.

Já jsem si to zadal — co je to cargo kult v kultuře?

Mhm.

>> Hele a představ si, co mi vyskočilo.

## UPRAVENÝ TEXT:

V kultuře a massmédiích se cargo projevuje jako bezmyšlenkovité kopírování úspěšných formátů, trendů nebo estetiky bez pochopení toho, proč původní dílo fungovalo.

Teď pozor. Projevy v massmédiích a televizi: kopírování formátů. Televize často přebírají úspěšný zahraniční koncept, například reality show, talk show, ale napodobí pouze vizuální kulisy a strukturu. Selhávají v dramaturgii, castingu nebo dynamice, takže pořád diváky nebaví.

Jo, určitě si pamatuješ — vždycky byly nějaké třeba billboardy, že nějaký nový pořad na nějaké televizi a podobně: nejúspěšnější pořad v Británii. No a tady.

Jasně. Sensační titulky a virální trendy. Redakce mechanicky kopírují strukturu úspěšných internetových titulků nebo styl videí z TikToku bez pochopení psychologie diváka a kvalitního obsahu. Dosahují pouze povrchní krátkodobé pozornosti.

Tady bych jaksi naprosto brutálně vystřelil směrem k našim politikům, jo. To, co dělají na těch TikToku a podobně, je nedůstojné. Je to nedůstojné. Prosím vás, nedělejte to. To je věc ostatních, ale u těch našich mně to vadí, protože jak je známo, noblesse oblige — postavení zavazuje. Měli byste se chovat podle toho.

Dane, ve své knize Fahrenheit 2084 se hodně věnuješ tomu, jak se lidé nechají zotrčit, jak mají čipy v mozku, které jim promítají reklamy v přesný čas, jak jsou skrze to ovladatelní. Tak daleko ještě řekněme plošně nejsme, ačkoliv pokusy tady jsou. Ale jak by jsi tedy charakterizoval to stádium digitální společnosti, do kterého jsme dospěli?

No, já si myslím, že vynikající věc — a myslím, že to říkal nedávno snad Jaroslav Dušek, jestli se nemýlím — tak je soustředit se... počkej, možná to říkal Stanislav Novotný. Jeden z těch dvou to říkal. A to není důležité. Důležité je — pardon, omlouvám se, pánové — je to důležité, že jste to říkali. Někdo z vás, tak se omlouvám, že si nepamatuju, kdo přesně, ale důležité, že to zaznělo.

Důležité, že to zaznělo. Ale opravdu je to řeč těla. Čili ten jeden z těch dvou myslím říkal: "Pusťte si televizi, vypněte zvuk a chvíli se dívejte."

Jarda.

Jo, je to Jarda Dušek.

Tak a vlastně to je přesně ono, jo. Čili my 85 procent vnímu získáváme vizuálně. Čili první věc je ta řeč těla. Znáte to určitě, všichni jste to zažili — mluvil jsem s ním, něco mi říkal, ale bylo to nějaké divné, nebo se mi na tom nezdálo něco. A to je právě ten věm té řeči těla.

Čili když si opravdu udělejte to, myslím, že to právě Jarda Dušek takhle říkal: pusťte si zprávy nebo nějakou tiskovou konferenci, vypněte si zvuk, podívejte se na ty politiky, co vám říkají. To je jedna věc. Ale druhá věc je — dostaneme se k tomu vizuálnímu, k vizuálnímu vjemu, co je fenoménem, vizuálním fenoménem té současné doby sociálních sítí. Jsou to rýly. Jak vypadá rýl? Jaký má formát? Krátká informace, ale vizuálně je formát 9 na 1.

My přeci máme širokouhlé periferní vidění, které nám pomáhá — informuje nás o souvislostech v okolí, případně i nějakém nebezpečí, když se blíží třeba auto a podobně. A co se týče našich mediálních prostředků — našich filmových, vizuálních — tak dokonce jsme vyvinuli Cinemascope Palevision, prostě širokouhlý, krásný formát. To jsou takové ty filmy, když to pustí v televizi, tak máte nahoře a dole takový ten černý pruh, jo. Proč? No, protože vy vidíte do té šíře. My jsme v dnešní době — nebo teda ne my, ale prostě ta technika toto vidění otočila a ty boky ořízla.

Co si myslíš, že tím sleduje?

To nesleduje. To je jenom prostě jakoby tupost vynucená formátem toho mobilu — oni si ho nejsou schopni prostě natočit na ležato.

Ale je to přece úplně stejný signál pro nás, pro naše vnímání — vlastně to omezení těch souvislostí po stranách, jako je ta řeč těla. To znamená, ta řeč těla nám něco říká, a tady to oříznutí těch postranních souvislostí nám vlastně něco odebírá — nějakou informaci.

Mhm.

Je potřeba si to uvědomit. Tady nejde o to, že někdo si tady natočí video a něco tam říká. Tady jde o to, že se do toho formátu už převádějí třeba i dříve natočené ty široké formáty. Jo, a zamyslete se nad tím.

Všímejme si zdánlivých maličkostí.

Přesně. A to je, jak se říká, ten ďábel je ukrytý v detailu, a to je přesně to, co zužuje ten rozhled. To je symbol zužení toho rozhledu té digitální společnosti.

Jsem tě nachytřil, viď? Zase?

No, ty stále, ne?

Tak já ještě jenom bych upozornil, kdyžtak, že občasně píšu na blog Literate, ale je tam rubrika Svět podle Old Shooterha. Ale tím, že já vlastně všechno, co dělám — a to bych taky ještě rád podtrhnul — všechno se snažím dělat z toho hlediska věčnosti. To znamená, žádná z mých věcí není aktuální. Snažím se, aby měla takovou širší, obecnější a dlouhodobější platnost, jo. Takže vlastně ty příspěvky, které tam jsou — které jsou občasné — tak podle mého názoru je možné je přečíst i s odstupem. Třeba je tam článek o srdci Evropy. Proč považuju Prahu nebo Čechy za srdce Evropy.

Ty jsi napsal dvě knihy, kde v jedné to všechno pořeší Schutnerh, starý hipík, ta druhá je propracovaný dystopický román. Takže ty jsi jaksi naplnil onen citát, že péro je ostřejší než meč. A co nás čeká v hudbě?

Protože když se podíváme na hudbu, tak není vlastně čas na jaksi znovuzrození protestní role. Řekněme, rock and roll vznikl na protest proti takovému tomu salonnímu swingu. O 20 let později přišel punk taky jako protestní hnutí. Myslíš si, že k tomu je dnes u kapel a hudebníků nějaký vůle?

No, víš, já jsem se vznikem rock and rolu poměrně zevrubně zabýval, protože mým velkým idolem je Allen Freed. Nevím, jestli víš, kdo byl.

Vím, protože jsem se to dočetla v tvém rozhovoru a tak jsem si to všechno dohledala.

Výborně. No, takže — a seš schopná mi to zopakovat, nebo mám mluvit já raději?

Dobře, povídejte si.

Čili Allen Freed byl americký disk jokey — respektive člověk, který pouštěl v rádiích písničky — a byl to on, kdo první použil právě to spojení slov rock and roll. Čili on je autorem toho názvu. Co je však důležité, je potřeba si uvědomit jednu věc: prvotní a původní rock and rollové skupiny byly převážně černošské skupiny. A pozor — hlavním nástrojem tam nebyla vůbec kytara, ale saxofon a piano. Little Richard, jo, čili prostě tam opravdu ten prvotní rock and roll byl právě takový zdivočelý swing, který třeba vycházel z blues. Prostě to je to, jak se říká, ta dvanáctitaktová harmonica — hrálo se to rychleji. Z Kidaru přišel až Chuck Berry.

Co se týče toho protestu — tam zase z hlediska znalostí nějakého řekněme obchodního marketingu — taková ta jedna z hlavních písní je "Rock Around the Clock", že jo, od... Teda Haley, jak se jmenuje, and his Comets. Sním jenom mi vypadlo. Bill Haley and His Comets.

Tak je píseň, která vyšla, eh, možná mě znalci opraví, ale prostě plus mínus rok. Myslím, že vyšla původně v roce 1950 a proslavila se ale až o rok později, v roce 1951, kdy ji použili ve filmu Džungle před tabulí. A vlastně ve spojení s tím jakoby rebelským filmem, prostě o jakoby té problémové mládeži a tak dále na té střední škole, tak vlastně to dostalo tenhle punc.

Do té doby to prostě bylo brané jako spíš opravdu nějaká nová zábavní hudební prostě forma.

Eh, já potom ještě bych upozornil na to, co tam velice jaksi ještě působilo — problémy byly ta textová složka, protože ty písně se jakoby tak nějak jaksi, eh, dost motaly kolem řekněme sexu nebo aspoň v nějakém takovém tom jakoby náznaku.

Čili tam zase, kdo viděl — bohužel ten film dnes není k sehnání v češtině. Jmenovalo se to V zajetí rytmu, originálu American Hots, což je vlastně film právě o tom koncertu, který chtěl uspořádat nebo který uspořádal Allen Freed. A eh, tam právě ta první část je, dá se to sehnat teda v angličtině, kdo chce. Eh, tam právě v té první části je, že jsou komise, který chtějí zakazovat rock and rollové právě písně kvůli textům, že kazí mravnost mládeže.