Změna režimu - politiky .Drulák,Semín,Turoňová,Pecina,Skalický,Doležal,Štefec,Rozkovcová 15.6.2026

Milí přátelé, dámy, pánové, vítám vás všechny srdečně na dnešním představení knížky, kterou jsme nazvali Změna režimu politiky.

Je to již šestá kniha naší svatoplukovské edice v nakladatelství Dofén.

Máme tady mezi námi, když teď ho momentálně nevidím, ale byl tady za tím stolkem Daniel Podhradský. To je ředitel.

Dobře, tak to je pan ředitel nakladatelství, který tu knihu přivezl, přivezl i jiné knihy, které jsme u něj vydali.

Takže po skončení té dnešní besedy, té debaty s autory této knihy budete mít možnost si ty knížky tady zakoupit a nechat si je také podepsat od autorů.

Na vzniku této knihy se podílelo celkem 21 osobností veřejného života. S Danielem tedy 22. Je tam celkem 18 příspěvků, takže některé ty příspěvky mají dva autory a já jsem si na pódium pozval devět z nich.

V té první části vám budu klást otázky. Budou to otázky stručné a vás také prosím o co nejstručnější odpovědi, aby se dostalo na každého, aby taky byla příležitost v té řekněme úvodní části, abyste se také mohli ptát vy.

Ale já bych vám nejprve rád na úvod přece jenom tu knihu představil, než se dovíme, co je obsahem těch jednotlivých příspěvků.

Co nás tedy k tomu vedlo?

Mnozí víte, že knížku s podobným názvem jsme vydali už před rokem. Ta se také jmenuje Změna režimu. Tato se věnuje jednotlivým politikám. A ta první kniha je řekněme psaná ve vyšší míře obecnosti. Tam se věnujeme institucím.

V té první knize vysvětlujeme, proč pro zachování demokratického a svobodného života v naší zemi nestačí už pouhá změna vlády. Proč je pro záchranu demokracie zapotřebí provést některé zcela zásadní fundamentální změny na úrovni naší ústavy. Nově koncipujeme poměr mezi jednotlivými institucemi a zabýváme se těmi řekněme základními východisky pro tolik potřebnou politickou změnu.

Ale abychom nezůstali právě v rovině té obecnosti, tak jsme vlastně tuto ambici přetavili v tu druhou knihu, kde už rozpracováváme tuto ideu do těch jednotlivých kapitol podle toho, jak je řízen stát. Tak jako má vláda svá ministerstva, tak tato kniha má svoje rezortní kapitoly, kde se ti autoři přichází s představou, jak by stát, který je suverénem na svém území, který není omezován zvenčí, svázán k tomu, aby měl řekněme úzce vymezený manévrovací prostor, tak stát, který ho má daleko širší, jak by taková politika v tom daném oboru měla vypadat.

Je myslím důležité číst ty knížky ve správném pořadí. Takže pokud si tady koupíte tu druhou a nebudete mít tu první, uděláte chybu. To není jako marketingový tah, to uznáte, ale to není ten hlavní důvod, proč to říkám.

Když budete číst tu dvojku, tak si budete říkat: To přece se nedá prosadit za současné situace. Jistě, protože to, co je zapotřebí udělat předtím, vysvětlujeme v té první knize, která vyšla před rokem.

Co mají všechny ty příspěvky v té druhé knize společné?

Je to primárně idea svrchovanosti. My vycházíme právě už z předpokladu, že Česká republika, náš stát má opět možnost si plně určit, jakou cestou se v té které oblasti vydá, bez toho, že by jí něco k tomu nařizoval nebo zakazoval Brusel nebo jiné centra moci, která nemáme pod kontrolou.

Takže to je základní východisko. Je to myšlenka svrchovanosti, suverenity, což je ostatně téma také naší vůbec první knížky v té edici Svatopluk.

Druhý důležitý aspekt všech těch příspěvků je to, že přicházíme s vizemi, které jsou proveditelné, které jsou praktické. Čili není to nějaké snění, není to, co by mohlo být, kdyby se stalo něco, co v zásadě je naivní očekávat, ale co se dá opravdu reálně prosadit za předpokladu, že se uvolní ty šrouby a budeme zase trochu svobodněji dýchat.

Je tam prostě obsažena politika národních zájmů. Nejsou to nějaké konstruktivistické nápady z říše politických abstrakcí, ale prostě konkrétní kroky, které je třeba provést, aby ten systém sloužil obecnému dobru, což je základní účel vlastně fungování státu.

Zároveň jsme dbali na to během přípravy té knihy, aby to nebylo 18 příspěvků tak nějak jako halabala, že si každý napíše, co ho momentálně napadá. Všechny ty příspěvky mají podobnou strukturu. Popisují ten současný stav, ty největší neduhy toho stávajícího režimu a pak přichází s tou představou, s těmi jednotlivými kroky, co je zapotřebí prosadit, co je zapotřebí změnit.

Čili ta kniha jako celek tvoří jakýsi vnitřně soudržný manuál dobrého vládnutí.

A poslední moje poznámka na úvod: Není to jenom kniha do poličky. Takových knih, které prostě si koupíme, prolistujeme, někam vložíme, máme sami hodně. A to jsme nechtěli toto množství ještě rozšířit o tuto. Ale hlavním účelem té knihy je ve společnosti vyvolat debatu, diskuzi o jejím obsahu.

Čili taková debata, jako povedeme dnes, tu povedeme v příštích měsících po celé republice. Všude tam, kde má Svatopluk svoje regionální větve, kde působí, budeme zvát vždycky v nějaké obměněné sestavě autory této knihy a vysvětlovat, o co nám jde, co chceme v této zemi prosadit.

Čili ta kniha je jakýsi materiál, podklad pro to, abychom společně si vydiskutovali, o co budeme jednou usilovat, až se ta politická situace ještě více změní.

A nyní mi dovolte, abych představil ty, které jsem si vybral pro tu dnešní besedu.

Nemohl jsem sem posadit za ten stůl všechny i z těch, jak vidíte, prostorových důvodů, ale to neznamená, že by jejich příspěvky byly nějak méně cenné nebo méně hodnotné. Já s těmi samozřejmě počítám na ty besedy na jiných místech, ale tady v Praze jsme chtěli udělat setkání v co nejhojnějším počtu. Ty další už budou třeba jenom se dvěma, se třemi autory.

Takže já si dovolím nejprve představit Janu Turoňovou, Petra Druláka, Jana Skalického, Ilonu Švihlíkovou, Martina Pecinu, Ivana Noveského, Tomáše Doležala a Andreu Roskovcovou.

A mezi námi jsou ještě další autoři. Pan doktor Rád, pak tady Tomáš Břicháček, Miroslav Belica. No a to nejlepší nakonec: já se jmenuju Michal Semín.

Jak jsem říkal, takovým leitmotivem té knížky je ta idea svrchovanosti. Takže jsem si pro vás, přátelé, připravil otázky, které se týkají pochopitelně těch vašich příspěvků, ale budu se na ně dívat právě skrz tu optiku.

Jani, já bych začal s dovolením u tebe. Ty v tom svém příspěvku koncipuješ novou bezpečnostní doktrínu, která je směřována směrem dovnitř, čili něco, co by normálně mělo na starost ministerstvo vnitra. A ty říkáš, že migrační politiku dnes fakticky neurčuje Praha, ale Brusel. Přes migrační pakt, přes financování neziskových organizací ze zahraničních zdrojů.

Co je podle tebe třeba udělat, aby se vliv těchto faktorů minimalizoval?

No, dobře, děkuju moc.

No, já si asi stoupnu taky, abych byla vidět.

No, nemáme hlasitej mikrofon.

Děkuju.

No, ono to hodně souvisí právě s tou svrchovaností, suverenitou, o které ty mluvíš. My v podstatě... já to, co se nedá zapnout. Mikrofon jenom pro mě tady není posle, ze záznamu vždyť to tady.

[smích]

Měl si sednout blíž, abys líp slyšel.

[smích] Dobře, takže zapínat se nebudeme.

Tak souvisí právě s tou svrchovaností, suverenitou. Eh, hodně, protože my máme samozřejmě naše bezpečnostní složky, ty jsou funkční, tady existujou, máme jejich strukturu. Samozřejmě dají se mnohem vylepšit. O tom se třeba ještě pobavíme, ale jsou tady.

Ale důležité je, jaké mají politické zadání, jak fungují v tom našem státě, kdo jim říká, co mají dělat, co mají chránit a co chránit nemají.

A samozřejmě ta migrace, to je velké téma, protože zrovna v té migraci eh, asi v budoucnu [odkašlání] budeme nejvíc pozorovat, jaké vlastně motivy a zájmy jsou naší vlády.

Eh, jak my víme, minulá vláda nám prostě migrační pakt vyjednala. Dokonce i ho vyjednávala, migrační pakt schválila, přijala.

A ono to jakoby teď vypadá, já mám pocit, že to trošku spí, ale ono je to jenom tím, že k tomu už diskuze byla a žili jsme v tom období, kdy ještě ten migrační pakt nebyl platný. Ale zrovna teď v červnu roku 2026 přichází v platnost a teprve od příštího roku se začnou ty jeho pravidla nastavovat, bych to řekla, v takové v takovém tom plném gardu, protože teď ještě jsme v jakémsi si mezidobí.

A ty ses ptal, jako co my můžeme dělat, aby k tomu teda nedošlo nebo aby se nás ten migrační pakt nethrál hranic.

Jo, věnuješ se v té první části svého příspěvku se zabýváš ochranou hranic. Jak je chceš posilnit? Co chceš konkrétně? Co navrhov?

Ono by bylo ideální, kdyby prostě my jsme nerespektovali ty pravidla migračního paktu. Kdyby my jsme nesouhlasili s tím, že si budeme brát migranty, které Evropská unie bude rozdělovat, abysme nesouhlasili s tím, že nám sem budou posílat migranty, kterým my máme vyřizovat žádosti o azyl, a abysme nesouhlasili s tím, že se z toho budeme vyplácet ty velké peníze.

Ale když už tohle se nezvládne a opravdu by došlo na nejhorší, že nám ti lidé sem přicházet budou, což je otázka, jestli budou nebo ne, protože sami migranti, kteří jsou v západní Evropě, oni sem nechtějí. Ti stávající prostě nechtějí do střední a do východní Evropy, což je ta naše obrovská výhoda. Ale ty nový nám sem posílat můžou.

A ve chvíli, kdy k tomu přijde, tak tam jsem se věnovala té ochraně hranic, ke které mě ty vybízíš. A tam samozřejmě nemáme jinou možnost, než to, abysme přijali opatření na ochranu těch hranic. Vlastně to, co jsme si teď odvykli.

My jsme si eh v rámci vlastně všech ostatních opatření řekli: dobře, eh, hranice nám chrání Evropa, hranice nám chrání Frontex, my se tomu nemusíme věnovat, jo. A my musíme prostě změnit to myšlení. Musí to samozřejmě udělat vláda a začít si ty pravidla eh na té naší vnitřní hranici znovu zavádět.

Ostatně dělají to i jiné státy. Dělá to Německo, prostě jako odehrává se to Polsko, jo. Není to nic, co by mělo být úplně mimo současnou dobu, současnou éru.

No a eh to je vlastně jedna věc, jo. Ta vůle, ta vůle vůbec to udělat, ta tady musí být, jo, za určitých okolností tady být musí.

No a potom jsou ty technické možnosti a to zase v dnešní době my ty technické možnosti máme. Já se o nějakých zmiňuju. To znamená, je to vlastně to, že jsme se pořádně nevěnovali například eh nákupu dronů. Škoda, že tady není Jarda Štefec dneska. Ten by nám o tom možná víc popovídal.

A takže kromě těch dronů, který nám můžou prostě mapovat, chránit nám ty hranice, tak máme prostě technologie, kteří jsou schopný místo těch lidí, abysme tam nemuseli mít desítky, stovky vojáků, policistů. Tak jsme schopni tam mít i technologie.

Děkuju, Jano. Já bych měl, mě napadají další otázky, když hovoří samozřejmě, ale já myslím, že uděláme takové první kolečko a když budeme na tom časově dobře, tak bych vám pak ještě položil jednu otázku, jo, navazující na to, co jste řekli.

Zmínila jsi Jaroslava Števce? Omlouvá se. Jo, mrzí ho, že nemohl nakonec dorazit. Je to jediný vlastně z těch autorů, který tu měl sedět. Bohužel, bohužel tu tedy není.

Ten se ve svém příspěvku věnuje také bezpečnosti, ale to je vnější. Jo, poukazuje na to, že nám chybí vlastně bezpečnost nebo obranná doktrína a přichází s nějakou tedy představou toho, jakou bychom měli přijmout.

Ty potřebné reformy v těchto silových rezortech, jako je vnitro a obrana, tak nejsou možné bez posílení naší suverenity v zahraniční politice. Ty ses, Petře, té otázce věnoval už v té první knížce, kde jsi zdůraznil mimo jiné tu potřebu našeho určitého rozvolnění těch vztahů na ty struktury politického západu.

Eh, v této druhé knize eh píšeš jakýsi program pro svrchovaně jednající ministerstvo zahraničí, jo, které jenom neodezírá z úst těch velmocí nebo těch nadnárodních subjektů.

Eh, ta tvoje vize nového Zamini tam zajímavě vlastně, nebo přichází s úplně novou rolí pro prezidenta republiky.

Jsme dnes aktéry sporu, že jo, kdo vlastně u nás tvoří zahraniční politiku, zda vláda, prezident. A jestli by si mohl vlastně tu první a druhou knihu tak trochu propojit právě přes tu osobu prezidenta.

Jo, děkuju. Já si nakonec stoupnu, když tady vlastně z hlediska ozvučení je to asi lepší.

No, pokud má mít stát skutečně svojí zahraniční politiku, pokud má být suverénní, tak potřebuje zahraniční politiku. Stát, který je součástí EU a NATO, v podstatě zahraniční politiku moc nepotřebuje. Ona ní může rezignovat. Jako ne, že by to bylo dobře. I členské státy EU a NATO mají zahraniční politiku. Máme příklad Turecka, máme příklad Orbánova Maďarska, Francie něco dělá.

Jo, to znám.

Ale když ten stát nedělá nic, tak v zásadě se o něj ostatní postarají, ne v nějakém dobrém slova smyslu. Jo, je tam nějakej bruselskej autopilot a ten to řídí, jo. Ten stát vlastně nemusí dělat nic. Ta jeho existence úplně nemusí být ohrožena.

Jo, ona je ohrožená v podstatě těmi postupnými bruselskými kroky, podobně jako ostatních členských států, ale je to něco jiného.

V okamžiku, kdy skutečně stát se chová suverénně, kdy skutečně dělá důležité volby, tak některé ty volby můžou dopadnout dobře a některé špatně. Jo, je to jako v byzny. Když je někdo zaměstnancem a když je někdo tím podnikatelem, který to vlastní.

My v EU a NATO jsme v pozici trochu těch zaměstnanců, jo? To znamená, my třeba ten zaměstnanec v dostatečně vysoké pozici může tomu vedení něco říkat a může změnit dokonce jich od té firmy. Ale když to nedělá, tak nějak jo, nějak se veze, nějak to funguje.

Kdežto když nejsme součástí těchto uskupení a já myslím, že my nebudeme součástí těchto uskupení, ne třeba z důvodu, že bysme dokázali jednostranně vystoupit, to snad by ani mysli moc nešlo, ale oni se rozpadnou, dostanou se do takové krize, že budeme v jiné situaci.

Tak v takových chvíli skutečně se dělají rozhodnutí, která mohou být dobrá nebo špatná.

No jako v té firmě ten majitel může udělat fantastický rozhodnutí, který tu firmu katapultuje do úplně vyšší kategorie podnikání, nebo udělá takové rozhodnutí, které povede k zániku té firmy.

To všechno se nese se svrchovaností.

A proto, pokud tedy mluvíme o svrchovanosti, tak bychom měli mluvit o institucionálních předpokladech. Co se musí změnit v těch institucích, aby ten stát skutečně se mohl vůbec svrchovaně chovat?

No a my jsme vlastně k tomuto tam, jak Michal říká, tam je určité předpolí v té první knize, protože my mluvíme o poloprezidentském systému. My mluvíme o poloprezidentském systému a to z dobrých důvodů, že v okamžiku, kdy stát je svrchovaný, tak tam musí být jasno v tom, kdo dělá zahraniční politiku a kdo za to nese odpovědnost.

Když se podíváme na tenhle režim, tak vlastně v tomhle jasno úplně nikdy nebylo. Dneska po 33 nebo 34 letech od vzniku České republiky se zvažuje, že se podá ústavní žaloba, aby se vyjasnily kompetence prezidenta a vlády v zahraniční politice.

To o něčem svědčí.

To znamená, my v tom Bruselu, v tom bruselském systému si to vlastně ale můžeme dovolit. Je to vlastně jedno. V okamžiku, kdy skutečně budeme odpovědný za svůj osud, tak si tohle dovolit nemůžeme.

Tady může být jen jedna instituce zodpovědná za zahraniční politiku. A my ty konce, my tu můj koncept změny režimu koncipujeme tak, že to má být prezident, přímo volený prezident.

To znamená, je to ten poloprezidentský systém podle De Gaullova vzoru.

To neznamená, že by ministr zahraničí nehrál nějakou podstatnou roli. Ministr zahraničí by měl hrát mnohem podstatnější roli, než hraje dnes.

Když se podíváte na tu mou kapitolu, tak je to ministerstvo zahraničí, jaké jsme ještě neměli. Jo, to, co tam navrhuju.

To znamená odpovědnost za rozvědku. Dneska rozvědka z nějakých důvodů odpovídá ministerstvu vnitra. Jo, zvláštní. Jo, u kontraozvědky by to člověk pochopil. U rozvědky je to fakt divný.

Odpovědnost za ekonomickou diplomacii. Dneska klíčové odbory ekonomické diplomacie jsou na ministerstvu průmyslu a obchodu.

A pak samozřejmě vypořádat se s těmi, kteří tu svrchovanost nahlodávají zevnitř. Nevládky, kulturní fronta, to jsou ta česká centra, ale také nelojální úředníci.

To je jeden z velkých problémů ministerstva zahraničí. Podstatná část toho úřednictva je socializována do těch bruselských struktur.

Každý ministr zahraničí, který by chtěl dělat nějaké změny, tak musí vycházet z toho, nevím jakou část, jo, možná třetinu, čtvrtinu, že by se s nima musel rozloučit, jo.

Takže to jsou možná takové základní kontury.

Já už asi jsem přesáhl ten čas, tak nebudu tady dál.

>> Děkuju. Děkuju, Petře. Zbytek samozřejmě najdete v té knize. Ona by byla škoda, kdyby vám naši milí tady autoři všechno řekli, že jo.

Jo. Takže a myslím, že jste i pochopili z toho, co Petr Drábek říkal, jak je důležité číst ty knihy společně, že to je opravdu koncipované jako tandem. Že když pak budete číst vlastně tu precizaci, tu představu o tom, jak má fungovat ministerstvo zahraničí, tak v tom současném systému vlastně nenacházíte dostatečný zdůvodnění pro to, jak by to takhle mohlo fungovat. Ale v případě zvlášť toho poloprezidentského režimu už to samozřejmě smysl dává.

Jo, takže číst v tomhle pořadí.

Děkuju. Přejdeme nyní od té bezpečnostní a zahraniční politiky k ekonomice, že tak jako je třeba posílit odolnost našeho státu v otázkách bezpečnosti, tak něco podobného se musí odehrát i na hospodářství.

To dnes vykazuje nemalé zranitelnosti a o nich a o tom, jak je odstranit, píše ve svém příspěvku Ilona Švihlíková.

Ilono, ty jsi autorkou dneska už slavné teze, že Česká republika se stala kolonií, ekonomicky závislá na zahraničním kapitálu, zahraničních bankách, zahraničních mateřských firmách.

Jaké hlavní kroky podle tebe, co je i v tom tvém příspěvku, jaké kroky navrhuješ učinit, abychom se z tohoto dosti nelichotivého postavení vymaněli?

Prosím, Ilono.

>> Dobrý den. Taky já se raději postavím.

A >> děláte to správně?

Ano. Dobře.

Tak já jsem se věnovala, přesně jak Michal řekl, těm zranitelnostem, protože to je téma, kterému se u nás moc pozornosti nevěnuje a zároveň je to téma, které se ukazuje být čím dál důležitější. Když se podíváte na dění v posledních měsících, tak vidíte, že velmoci se snaží cílit přesně na slabosti určitých zemí a vydírat je s tím prostě a omezovat výrazně jejich prostor ku svému prospěchu. A naopak třeba země, do které bychom to neřekli, zase velmi aktivně pracují se svými silnými stránkami, jako je třeba geografie v případě Iránu a podobně.

Takže ono je dobré mít tuhletu jako tu základní analýzu a vědět, v jakých oblastech jsem buď okamžitě vyděratelný a v jakých řekněme nevyužívám minimálně svůj potenciál. Já jsem zbytečně zranitelný a jde to napravit.

Já jsem se tam věnovala několika tématům, ale stručně, aspoň abych dodala trochu optimismu, zmíním jedno a to jsou dvě, ale jedno jako pozitivně, a to je otázka vlastnictví dluhopisů.

Tohle je samozřejmě velikánský problém, protože se hodně hovoří o tom, že dluh je vysoký a jak je vysoký a nebezpečný a podobně. A potom obsluha dluhu a jak vypadají výnosy z dluhopisu a že se zvyšují nejenom u nás, ale vlastně v celém světě.

To je tím proinflačním prostředí mimo jiné.

Ale už se hrozně málo mluví o tom, že je velice důležité, kdo ty dluhopisy drží, jo, kdo je má prostě pod svou kontrolou.

A tady na první pohled, jak tam píšu, to vypadá, že Česká republika je na tom úplně báječně, protože vykazujeme velikánský podíl v držbě rezidentů, ne jako Japonsko, ale taky velmi vysoký.

Ale bohužel, když se podíváme podrobněji do té statistiky ministerstva financí, tak zjistíme, že velká většina z toho jsou sice domácí subjekty, ale jsou to dcerky nadnárodních firem, ať už bank nebo různých fondů investičních, penzijních, pojišťovacích společností a podobně.

To znamená subjekt, který je pod zahraniční kontrolou, ne pod domácí.

A tam ta vyděratelnost je samozřejmě veliká, obzvláště v tom našem podnikání finančního sektoru jako takového.

Takže jeden z nástrojů, který malinko přispívá a který jste možná už využili, je právě dostat víc dluhopisů mezi občany.

To znamená dluhopisy pro občany, což je teď, co probíhá.

Vidíte, že zájem o to je.

Ano, nejsou to cifry, které by dokázaly vykompenzovat to, co dělají ty banky, ale je to dobrý, každopádně dobrý směr.

Tak to je jedna z těch věcí.

Druhá věc je mobilizace domácího finančního kapitálu.

My máme velkou výhodu v tom, že naše obyvatelstvo je velmi spořivé z mnoha různých důvodů, ať se nebudu tady zabředávat do toho, jak máme velké úspory a proč, ale každopádně máme velké úspory, akorát je zase máme uložené u těch cerek těch nadnárodních bank.

To znamená, my musíme vytvořit vlastní domácí struktury a nikdo mi nebude říkat, že to nejde, protože když se podíváte na ty skutečně české banky, které u nás operují, tak všechny vznikly zdola jako družstevní záložny.

Všechny.

Jo, takže ten potenciál tady je včetně rozvoje kapitálového trhu, což by se nám taky moc hodilo, abychom tu závislost na tom zahraničním rozhodování, se kterým zrovna tady ta osoba po mé levici má zkušenosti [smích], abychom omezili – upřímně skoro všichni podnikatelé s tím maj nějaké zkušenosti.

No a další bod, kterému se věnuju, je naše velká závislost na exportu.

My samozřejmě máme nějaký exportní profil ekonomiky, to není nutně špatně, ale přece jenom by bylo dobré, abychom trošku víc tu ekonomiku vybalancovali, trošku víc narovnali, a proto já tam navrhuji několik opatření na posílení té lokální ekonomiky, aby se nám prostě víc střetávala ta naše výroba s tou naší domácí spotřebou, abychom si uvědomovali, že každý náš nákup má nějaký smysl.

A vlastně tím končím něčím podobným, co už tady zaznělo, a sice, že ty velké změny často začínají v naší hlavě a naším každodenním rozhodováním – čemu dáme přednost a jaká kritéria si u toho stanovíme, jestli se rozhodneme podpořit českou banku, české dluhopisy, české výrobky, pokud k tomu prostě ta možnost je a pokud tenhleten výběr existuje.

My se totiž často do té nohy – jako kromě toho Bruselu a dalších – střílíme i sami tím, že jsme málo lojální sami k sobě, tak říkají.

Vím, že tohle neplatí samozřejmě na náš spolek, že jinak byste do něho taky nevlezli, ale je to celkově problém, který se tady snažím – respektive dlouhodobě – burcovat, abychom si vážili vlastní práce a podporovali ji, protože za to za nás jaksi nikdo jiný neudělá.

[potlesk] Já ti děkuju, Ilono.

Určitě si už teď jste plně vědomi té vzájemné – jak se jaksi – jak to té těch souvislostí mezi tou politickou svrchovaností a tou svrchovaností ekonomickou.

Jedna bez druhé dost dobře není možná.

[povzdech] Eh, já tady Honza Skalický už určitě je na tahu, že jsem ho jako přeskočil, ale doprava – to uznáte – to si počká ještě chvíli, protože kdo jste sem jeli toudle dopravou, to je prostě nereformovatelný, jo?

Se v zásadě změnit skoro nedá.

A nebo na to musí bejt někdo jako je Skalický, teda.

Ale dobře, pojedeme tak, jak to mám tady pěkně před sebou.

A to je Martin Pecina.

Martine, byl zbytečnej – no, ale [odkašlání] ty sis to určitě nahrál.

Takže tvůj příspěvek se jmenuje vize národně orientovaného a méně regulovaného hospodářství.

Takže moje otázka zní: jak souvisí – pokud vůbec – ta přemíra těch regulací s tím, že to naše hospodářství je do té míry, o které mluvila taky tady před tebou Ilona, vlastně v područí těch cizích zájmů, jo?

Jestli – jestli to množství těch všelijakých zákazů, příkazů, regulací – jak to s tím souvisí, že jsme že jsme takto vázáni na to, na ten zahraniční vliv.

Dobrý den všem.

No, [odkašlání] já nevím, jestli ta ty regulace souvisí s tím, že jsme v područí.

Určitě ty regulace souvisí s tím, že v zásadě celý průmysl v Evropě nebo průmysl téměř v celé Evropě umírá.

A mě se mnozí lidé ptali na to, kdo si myslím, že to způsobuje.

Já to fakt nevím.

A krásnou odpověď na to možná dává knížka pana kolegy Petra Hampla, který vysvětluje, že to je vlastně samovolný proces.

Tak možná to tak skutečně je.

Ale ty procesy té regulace, zejména regulace, které jsou ideologicky podmíněné, tak ty jsou pro náš průmysl zničující.

Se to viděli v mnoha oblastech, ale já jsem se v té knížce snažil vypíchnout oblasti, ve kterých Česká republika byla vždycky silná, protože si myslím, že tak jak ve firmě máte – si musíte, když přijdete do nové firmy, udělat nějakou SWOT analýzu a říct si: „Toto jsou silné stránky, slabé stránky, příležitosti, hrozby" – tak stejně by si to měl udělat každý ministr průmyslu a říct si, kde jsou silné stránky a kde jsou příležitosti.

To jsem se snažil nějak pojmenovat a prostě v České republice více než 200 let fungovalo silné hornictví, silné hutnictví, těžké strojírenství, přesné strojírenství, automobilový průmysl, a to jsou věci, ve kterých jsme byli fakt dobří, a oni postupně – jako od vrchu, tak jak jsem to jmenoval – postupně umírají, že jo?

Hornictví.

Ještě něco zbylo v severních Čechách na těžbu, povrchovou těžbu hnědého uhlí.

Možná se bude někde těžit litium, ale jako nikoho to v zásadě moc nezajímá.

O hutnictví se netřeba bavit.

Mimochodem, kdo by si myslel, že jsem já koupil novou huti, tak podotýkám, že to si vymysleli novináři, že je to absurdní, a do takové jsme se dostali situace, že nikdo nechce slyšet, když řeknu: „Vždyť já jsem nic nekoupil", a pak si večer v televizi přečtu, že firma, kterou koupil bývalý ministr Pecina, propouští nějaké lidi. Tak to je úplně na infarkt.

To neuvěří.

Ale přesně tak, přesně tak.

Už mi to nikdo, už mi to nikdo neuvěří.

A tak jak z hutnictví už nám zůstalo v zásadě jenom Třinec – z těch 12 milionů tun, které se tady vyráběly těsně před vstupem do unie – tak je to dneska někde kolem z 12,5 milionu, tak je to nějaké dva a něco milionů tun ročně.

No a to strojírenství postupně taky – tady se nebudem bavit podrobně – v Ostravě ten proces úplně stejný. Vítkovice měly 185 let a je po nich definitivně.

Takže je to způsobeno dneska jednak tím, že se taky málo ví – při tom vstupu do Evropské unie jsme vyjednali tak skvělé podmínky v čele s panem Telíčkou, že jsme třeba museli se zavázat, že omezíme výrobu oceli na polovičku – 12,5 milionu tun během roku.

A to byl jakoby jeden vliv.

Druhej vliv je, že nás samozřejmě drtí konkurence ze západu – když už jakoby přežila – tak chce, abysme umřeli my.

To je taky vcelku pochopitelné.

A když už se nám začne – když se nám začne dařit třeba vyvážet do Číny – tak pošleme někoho přes Tchajwan nebo někdo pošle pana Vystrčila přes Tchajwan. To má samozřejmě nějaké byznysové pozadí.

On tam nejel proto, aby zachraňoval Tchajwance.

To je asi každému jasné.

Čili takhle jakoby postupně nás to likviduje.

No a teď přišly ty ideologicky podmíněné zásahy, jako je Green Deal, jako je ESG. O tom většinou ani nevíte, ale já musím – já musím prostě zaměstnávat ve firmě, která má 60 lidí, jednoho člověka na to, aby sledoval uhlíkovou stopu zaměstnanců.

Sledujeme, jestli zaměstnanci jezdí na kole, jestli zaměstnanci jezdí na kole nebo jezdí tramvají nebo jezdí autem do práce, a když jezdí autem, jestli mají elektromobil. Nebo to úplně – prostě naprosté šílenství.

Naprosté šílenství.

Teď jakoby do toho regulace bank – takže banka vám nedá úvěr na to, když chcete stavět uhelnou elektrárnu ve Vietnamu, tak na to zapomeňte.

Vietnamcům to nevadí, že jo?

No a jako naše činnost taky nevadí, ale naše, jako banka, naše italská banka, kterou děláme, tak nám nedá úvěr na to, aby my jsme dělali inženýrskou činnost na uhelné elektrárně ve Vietnamu.

O tom, že nesmíme dělat do Číny, do Ruska, že nás v tom nikdo nepodpoří.

No, o tom se ani jako nebavím a že když budeme dodávat do Ruska, tak nás ještě zavřou.

Jo, čili, čili to je jakoby tyto regulace, které jsou ideologicky politicky podmíněné, nás asi začínají drtit víc a víc.

Místo toho, abysme si řekli: „Tohle jsou naše silné obory, pojďme podpořit, co ještě přežilo," a vydefiniujme si nějaké obory perspektivní, ve kterých se zdá, že jsme dneska dobří.

A ty pojďme podpořit, jako to dělají v mnoha jiných státech.

Moc děkuju, Martine.

[potlesk]

Všechny ty nesmysly spojené s Green Dealem, o kterých jsi tady zmínil, tak se silně projevují v naší energetické politice.

Tam ta podvázanost, nebo ta podřízenost zase tomu nadnárodnímu, těm strukturám, tak se na tom velmi dobře dá jako ilustrovat.

A s touhle problematikou se v naší knížce věnoval Ivanovský.