P. Drulák: Irán–2500 let války a diplomacie. Proč tuto velmoc nejde zlomit. Na Verox.cz bez reklam.

Dobrý den, vítejte na speciálu věnovanému Iránu.

Začneme tím, začneme základními charakteristikami této velké země.

Iran má 93 milionů obyvatel.

To znamená, že je 17. nejlidnatější stát světa, těsně před Tureckem, ale za Egyptem se 120 miliony.

Mezi jeho obyvatelstvem převažují Peršané šíitého vyznání, ale na území Iránu také žijí silné menšiny Kurdů a Azerů.

Má také obrovskou rozlohu 1,5 milionu čtverečních kilometrů, což je dvakrát tolik než Turecko.

A pokud bychom to chtěli převést do evropských poměrů, tak to zhruba odpovídá teritoriu Německa, Francie, Itálie a Velké Británie dohromady.

Tedy když se podíváte na mapu a představíte si západní Evropu, tak to je rozloha Iránu.

Je to tedy země neobyčejně lidnatá, neobyčejně velká.

No a když se podíváme na jeho polohu, tak ten základ Iránu, takový ten geografický základ se už několik tisíc let nachází mezi Kaspickým mořem a Perským zálivem, ale samozřejmě u tak velké rozlohy je to území mnohem větší.

Dnešní výklad bych rád rozdělil do dvou částí.

Nejprve se podíváme na dějiny, ale u takové dějiny v kostce, a potom na současný Írán.

Když se díváme na Írán, na iránské dějiny, tak samozřejmě to samo by si vyžádalo několik přednáškových večerů.

My na to máme sotva 20 minut, tak pojedu trochu letem světem, ale je potřeba začít od začátku.

Asi ne od úplného začátku, ale od chvíle, kdy Evropa začíná Írán vnímat.

Evropa, která v té době neexistuje, protože mluvíme o době před 2 500 lety.

A když se podíváme na 2 500 let iránské státní zkušenosti, politické zkušenosti, diplomatické zkušenosti, tak můžeme říct, že lze mluvit o 2 500 letech nepřetržité války a diplomacie.

2 500 let představitelé Iránu se cvičí těchto umění a lze proto očekávat, že o tom letos ví, možná trochu víc než národy, které se objevily na jevišti třeba před 1 500 lety nebo před 500 lety.

Já osobně si beru z těch iránských dějin dvě lekce.

Ta první je to, že území a národ, který vždy disponuje významným vlivem politickým a kulturním, přičemž i to kulturní je potřeba dvakrát podtrhnout.

My vidíme, že v iránských dějinách Irán zaznamenává obrovská vítězství vojenská i vítězství kulturní, ale také zaznamenává porážky, porážky vojenské.

Irán je často ovládán cizími velmocemi, ale i v těchto porážkách platí to, že iránská kultura si ty dobyvatele tak říkajíc ochočí.

Oni se z nich stávají Íránci.

To je první lekce.

To znamená, Írán tak úplně nikdy neprohraje.

Buď vyhraje vojensky se vším všudy, nebo vojensky může i prohrát, ale z toho dobyvatele, který Írán ovládne, se v další generaci stává Íránec.

Druhá lekce: ve 20. století jsme viděli řadu pokusů o přiblížení se západem. Když se Írán modernizuje, přibližuje se západu a také vidíme pokaždé krach těch pokusů.

Tyto pokusy krachují a pokud se zeptáme, čí vinou, tak větší část té viny je bohužel třeba hledat na straně západu.

Teď se vrhneme na ty dějiny.

Začneme tím, jak vypadal Írán ve starověku.

Nemluví se v té době o Íránu, ale o Perské říši.

Jak vidíte, ta říše byla obrovská.

Máte na mapě říši, kterou vytvořil Kyros II., jeden z nejslavnějších vládců persských dějin z dynastie Achamejnovců.

V dějinách se mluví o takzvané Staroperské říši.

Toto je snímek z 6. a 5. století.

To znamená, že 6. a 5. století je období, kdy Írán skutečně ovládá toto obrovské území, které, když se na to podíváme z hlediska dnešní geografie, tak můžeme říct od Indie, od hranic s Indií až po Balkán, včetně Egypta.

Je to tedy obrovská říše.

Do té doby v dějinách na tom území v západní Eurázie žádná taková říše nebyla.

Jediná říše, s níž se to dá srovnávat, jsou říše, které byly třeba v Číně v té době, ale v tom našem prostoru nic takového nebylo.

Perská říše byla první.

Byla to říše, v níž žilo mnoho národů se svými jazyky, se svými náboženstvími a perská říše tyto identity víceméně respektovala.

Peršané tvořili menšinu, dokonce poměrně malou menšinu, a snažili se vládnout tak, aby ta jejich vláda byla pro ty různé národy snesitelná.

Jedním z těch národů jsou i Židé.

Když dneska vidíme ten židovsko-peršanský, židovsko-iránský rozpor, tak samozřejmě Židé a Peršané už se znali před 2 500 lety.

Netanyahu dneska vykládá, že Peršané je utlačují, jistě ten vztah nebyl úplně jednoduchý.

Na druhou stranu asi stojí za zmínku, že díky Peršanům se Židé mohli vrátit do Palestiny, odkud je vyhnali Asiřané do takzvaného babylonského zajetí.

Perský král jim umožnil se vrátit a dokonce jim subvencoval výstavbu Šalomunova chrámu.

Takže to perské vládě nebylo úplně zas tak těžké.

Někdy bylo těžší, někdy lehčí.

Jazykem té perské říše nebyla perština v té době, protože Peršané v té době přicházejí jako noví lidé, jako dobyvatelé a přejímají jazyk, který je v té oblasti jazykem všeobecně přijímaným a to je aramejština.

To znamená v té Staré perské říši se mluví aramejsky a díky tomu, že se stává vlastně správním jazykem říše na mnoho století, tak platí i to, že aramejština je také jazykem prvních křesťanů.

Říká se, že to je jazyk Ježíše Krista, právě proto, že ta perská říše ho v tom regionu podržela a využívala.

Samozřejmě já jsem říkal, že mluvíme o chvíli, kdy se Peršané nějakým způsobem střetávají nebo setkávají s tím, co dnes představuje Evropa.

Kolébkou evropské kultury v tomto prostoru je Řecko, starověké Řecko.

Když se podíváme na Balkán a přilehlé ostrovy, to v pátém a třetím století je řecký svět.

No a s tímto řeckým světem se Peršané střetávají, protože samozřejmě Peršané si představují, že by v tom svém rozmachu mohli ovládnout i Řeky.

Dochází ke slavným řeckoperským válkám v pátém století.

Těmi perskými krály, pod jejichž vedením se tyto války vedou, jsou slavná jména jako Dareos nebo Xerxes.

A z dějepisu víme, že Řekové vyhrávají v těch řeckoperských válkách.

To jsou slavné bitvy, které vstupují do dějin, ale už se často nedozvíme, nebo není to tak zdůrazňováno, že Peršané vlastně neprohráli ve všem.

Řekové vyhráli, porazili Peršany v několika rozhodujících bitvách.

Ale k čemu dochází potom?

Potom dochází k tomu, že ti Řekové se mezi sebou tak rozhádají, že nakonec tím nejsilnějším hráčem v Řecku je perský král.

Řekové k němu chodí, aby je usmířil.

Perský král se stává garantem míru v Řecku ve čtvrtém století.

Říká se tomu "králův mír".

To je období v řeckých dějinách, kdy se mluví o králově míru.

A tím králem není žádný řecký král, ale je to perský král.

Hraje roli hegemona, ale takového hegemona, s nímž už ty Řekové víceméně mohou žít.

Někteří Řekové mimochodem od začátku dávají přednost Peršanům než nadvládě jiného řeckého města.

Takové Théby se nenechají na Peršany dopustit.

Ta řecká hegemonie, ta perská hegemonie v řeckém světě končí v 4. století s Alexandrem Makedonským, protože jeho otci Filipu Makedonskému se daří sjednotit řecký svět proti Peršanům a jeho syn toto dílo dokončí tím, že skutečně se mu podaří porazit perskou říši.

Ale zase jaká je to porážka? Peršané sice prohrají, Alexandr Makedonský se dostane až k Indii, tam naopak on utrpí zdrcující porážku a z té Perzie už se nikdy nevrátí, zahyne tam. Jeho říše trvá několik málo let a během jeho krátce po smrti se rozpadne.

Ta část, která nás zajímá Perszie, tak tu získává pod správu jeden z jeho generálů, který se jmenuje Seleuk a zakládá takzvanou seleukovskou dynastii. Asi dvě století vládne a je to přesně ta dynastie, která přejímá persské zvyky a instituce. To znamená, původem je Seleuk Řek. Ale seleukovci se stávají během jedné generace, dvou generací Peršanům.

Seleukovská dynastie má krátké trvání a od 3. století před naším letopočtem ji střídá jiná vláda, a to takzvaná vláda Partů. Partové jsou nomádi ze střední Asie, kteří Perzii dobývají, dobývají od Seleukovců a opět ovládnou Perzii, ale ovládnou ji tím způsobem, že se sami stávají Peršany. Tedy je to vzorec, který se opakuje.

Partská říše trvá až do 3. století našeho letopočtu. To znamená, je to říše, která pak soupeří s římskou říší. Je to vlastně jediný skutečný vyzyvatel římské říše. Římská říše pohltila, ovládla všechno kolem, kromě Partů, kromě tedy toho území, kterému se říká Perzie. A Partové a Římané spolu bojují, ale také uzavírají spoustu dohod. Také mezi nimi existují vzájemně výhodné vztahy, protože v partské říši, do partské říše ústí významné obchodní cesty z Číny, z Indie.

Římané v době císařství se stávají téměř závislými na hedvábí. Stojí o hedvábí a římská elita ho vyvažuje zlatem, což je skvělý byznys pro Party. Partové ovšem žádné hedvábí nevyrábějí. Hedvábí přichází z Číny. Římané se s Číňany nikdy nesetkají. Nikdy nedojde k tomu, že by se sešla jejich poselstva.

A ta partská říše je důležitou křižovatkou, prostředníkem mezi římskou říší na západě a čínskou říší na východě a koneckonců i indickou říší na jihovýchodě.

V třetím století partská říše slábne a pak se nakonec prosadí jedna místní dynastie, perská dynastie, která se ujímá vlády, Party srhnuje a začíná slavné období, další slavné období perských dějin, kterému se říká sasánovská dynastie nebo sasánovská říše. Také se říká novoperská říše.

Ta novoperská říše, která začíná ve třetím století, se odlišuje od té staroperské. To byli ti Peršané, kteří vládli z řeky. Takže sasánovská novopersská říše trvá od 3. století asi do 7. století a je to skutečně říše, která na rozdíl od všech těch předchozích zakotvuje persskou identitu, protože Partové úplně Peršany nebyly. Oni se operštili, ale přece jenom byla to dynastie, která byla cizí.

A jak už jsme říkali v té Achaemeniovské říši, v té předchozí říši, tak tam vlastně ti Peršané využívali aramejštinu a snažili se nějak vyvažovat ty různé národy, které měli na svém území.

Novoperská říše je jiná. Novoperská říše celý ten útvar centralizuje. Je to dáno také tím, že vidí vedle sebe Řím, vidí, co dokázal Řím. Do určité míry Řím napodobují. Vytvářejí silné centrální instituce. Zakotvují jediný oficiální jazyk, kterým je perština, a zakotvují také své vlastní náboženství.

Tím náboženstvím, které se stává státním náboženstvím, podobně jako ve starém Římě ke konci bylo státním náboženstvím křesťanství, tak státním náboženstvím sasánovské říše se stává zoroastrismus. To je spojeno s prorokem Zaradhuštrou nebo Zarathuštrou, záleží jak se to vyslovuje.

Tedy je to silný celek, který si je vědom své identity a který tu identitu institucionálně i nábožensky a kulturně zakotvuje. Také se kodifikuje perština jako jazyk státní správy, kultury, náboženství a vlastně všech oblastí života.

Sasánovská říše pokračuje v bojích se západořímskou říší, ale ta západořimská říše už ve čtvrtém století nepředstavuje nějakého velkého soupeře. Ta má tolik starostí s Germány, s Huny, že pro Sasánovce nějakého velkého vyzyvatele nepředstavuje.

To znamená, sasánovská říše je schopná částečně expandovat. Na druhou stranu ona se střetává s východořimskou říší, s říší, které se říká Byzanc. A proto, když se podíváme na dějiny 5. století, tak ty jsou definovány střetem těchto dvou velkých říší. Jinak tam nikdo jiný vlastně není.

Po pádu západořímské říše vzniká na západě období, řekněme zmatku. A na východě máme tyto dvě velké kulturní říše, byzantskou říši.

Mimochodem, to je jeden z důvodů, proč například v té sasánovské říši pronásledují křesťany, protože je považují za agenty Říma. Na druhou stranu tam se objeví Nestoriáni, což je taková heretická větev z hlediska Říma. Řím je neuznává a Sasánovci je nechávají na pokoji. To znamená, jejich problém není, že by měli problém s křesťanstvím, ale s tím, že ty křesťany, kteří byli lojální k Římu nebo ke Konstantinopoli, tak viděli jako zahraniční agenty.

Války s Byzancí samozřejmě jsou vyčerpávající. Jsou vyčerpávající a to pro obě říše, jak pro tu byzantskou, tak pro tu sasánovskou. A proto přichází obrovská změna v 7. století.

V 7. století, během několika málo desetiletí, ovládne to obrovské území, kterému říkáme Perszie, ale i severní Afrika, část Evropy, ovládne islám. Arabové přicházejí s novou vírou a tahle nová víra během několika desetiletí vytvoří zase říši, kterou do té doby svět neznal.

Ta říše islámu je vlastně větší, než byla říše perská, větší i než říše římská. Samozřejmě není tak stabilní, protože ona se záhy začne rozpadat, ale z hlediska dějin Perszie je to skutečně zlomový bod, zásadní moment, protože Perzie se stává součástí islámského světa.

Za té sasánovské říše měli své vlastní náboženství. Ten zoroastrismus mizí a Perzie přechází na islám. Také platí, že Perzie přichází o svou vlastní dynastii, protože pak na mnoho století, na nějakých osm devět století, v Perzii vládnou cizí dynastie, buď arabského původu, nebo mongolského původu, nebo tureckého původu.

Ale to neznamená, že by tím zanikla persská kultura nebo persské instituce. Právě naopak. Persská kultura a persské instituce se stanou základem toho, co představuje říše islámu, co představují ty různé chalifáty. Když se mluví o islámské kultuře, o umění, o literatuře, o filozofii, diplomacii, státní správě, to všechno je z větší části perské.

Velcí filozofové, islámští filozofové jsou, většina z nich Peršané.

Píší v perštině.

To krásné umění, které máme spojeno s islámem, je z větší části perské umění.

Státní správa, diplomacie, tam je ta tisíciletá perská zkušenost.

Takže to je zase příklad toho, kdy Persie podlehne, ale toho dobyvatatele si tak říkajíc ochočí.

Ti vládci přijímají perskou kulturu.

Samozřejmě už od 7. století se objevuje rozpor, který je pak charakteristikou islámského světa až dodnes, a to je rozpor mezi Araby a Peršany.

Hlásí se k islámu, ale to neznamená, že by byli ve všem úplně bratři.

Takže arabsko-perský rozpor, který dneska třeba vidíme na tom, jak většina arabských států v zálivu má na svém území americké základny a je proto bombardována Íránem.

To je, řekněme, takový poslední příklad toho arabsko-perského rozporu.

Tak ten se zakládá už v 7. století v té na první pohled velké zelené islámské říši.

Jak už jsem říkal, na několik století tedy Perzii nevládne žádná perská dynastie.

Střídají se tam, jakkoliv spoléhají a staví na perských institucích.

A pak když uděláme velký skok do 16. století, tak je tu další přelom.

16. století je pro Perzii, podobně jako pro Evropu, začátek novověku.

My se v Evropě tak nějak přeme, kdy začíná novověk.

Někdo říká, že to je objevení Ameriky, někdo, že jsou to velké náboženské války, někdo to klade až do třicetileté války.

Mluvíme o 16. a 17. století.

V Perzii je to totéž.

Novověk začíná v 16. století a je spojen s nástupem dynastie takzvaných Safiovců.

Safiovci byla dynastie, která byla turecká, turecká svým jazykem, ale převzala perskou kulturu.

Je zvláštní tím, že tato dynastie vychází vlastně ze sufijského bratrstva.

Sufismus je taková zvláštní větev mystického islámu, která se objevuje a která má desítky různých škol, které se objevují po celém území, obrovském území, které představuje islám.

A oni tedy ti Safiovci původně vycházejí ze sufijského bratrstva, ale postupně vytváří mocenské struktury a to takové, které jim nakonec umožní převzít Perzii.

Také se v určité chvíli svého vývoje obrací ke šíitské větvi islámu.

To je možná zajímavé si uvědomit, protože my dnes samozřejmě říkáme, že Írán je šíitský.

Je to šíitská velmoc, ale nebylo to tak od nepaměti.

Do 16. století byl Irán sunický.

Byl samozřejmě perský.

Perszie byla perská, ale Persie byla sunická.

Obrat ke šíitskému islámu souvisí nebo je dílem právě té dynastie Safiovců, které z Perszie udělají velmoc, samostatnou velmoc a navíc šíitskou velmoc.

Co to znamená?

Je to tedy velmoc, která se liší od velkých sousedů.

Kdo je tehdy tím největším sousedem, když mluvíme o 16. a 17. století?

V 16. a 17. století je nejvyšším a největším a skutečně mocným sousedem Osmanská říše.

Osmanská říše, která je v 16. a 17. století tím hlavním mocenským hráčem.

Nikdo v Evropě není tak velký, aby se mohl porovnávat s osmanskou říší.

Takže Osmanská říše má na západě Evropu a my to známe ty dějiny z nějakých, řekněme, evropsko-tureckých válek, které vedly především Habsburkové, Benátčané a další, ale pak má také svojí východní hranici a tam najednou se musí stýkat a potýkat s obnovenou perskou říší, kterou vedou Safiovci.

To je jeden mocný soused, kterého mají Peršané.

Druhý mocný soused je na východě a jsou to Mugalové.

Mugalská říše v Indii.

Mugalové je turkický kmen, který v 16. století, podobně jako Safiovci v té době, sjednotí Indii a vytvoří obrovskou indickou říši.

Když se podíváme tedy na mapu těch Safiovců, tak vidíme, že Persie je jiná mapa.

Uvidíme ty dvě říše.

Tady máme vlastně růžově označenou, růžově vybarvenou Perzii a na západ je Osmanská říše, na východ je mugalská říše.

Co je zajímavé?

Zajímavé je mimo jiné to, že všechny tři ty říše jsou vedeny dynastií turkického původu.

U Osmanů je to zřejmé, ale platí to i o Safiovcích a platí to i o Mugalech.

To znamená dynastie turkického původu.

A ve všech těch třech říších hraje perština jako jazyk velmi důležitou roli.

Perština je jazykem literatury a kultury v osmanské říši a je správním jazykem v mugalské říši.

Je to zajímavé, že v Indii ten jazyk správy dvora je perština.

Ono je to dáno tím, že samozřejmě ta Indie je bohatá na nejrůznější jazyky a kultury a ti dobyvatelé tedy tam přinášejí jazyk svůj, kterým to chtějí celé spravovat.

A samozřejmě Perština je jazykem safiovské říše.

Ten význam perštiny v Indii je dokonce tak velký, že Východoindická společnost, což je tedy ta britská společnost, která kolonizuje Indii od 18. století, má svůj oficiální jazyk perštinu, aby se v té Indii vůbec domluvili.

Safiovská říše vzkvétá v 15., 16. a 17. století.

Vrcholu dosahuje v 18. století, kdy se zase její území rozšíří nevídaně.

Ale ten vrchol znamená pád.

Podléhá vnitřním rozbrojům a nastupuje nová dynastie.

Nicméně také nastupují evropští kolonizátoři.

Zatímco v tom 16. a 17. století byli těmi hlavními vyzyvateli nebo těmi nejdůležitějšími sousedy pro Peršany Osmané na západě a Mugalové na východě, tak od druhé poloviny 18. století se to mění a v 19. století už je to úplně jinak.

Objevují se dvě velké říše, s nimiž se Persie musí nějakým způsobem vyrovnávat, a to je ruská říše na severu a pak britské impérium, které obsadilo tu Indii a které si vytváří pozice i na Blízkém východě.

To znamená ruské impérium a britské impérium.

Ta tehdejší dynastie není schopná se úplně ubránit před těmito dvěma impérii.

Dokáže si sice zachovat institucionální nezávislost, že formálně existuje, že není tedy úplně přivtělena, jako třeba Indie, zachovává si své vládce, ale vojensky prohrává s Rusy a ekonomicky se nechá kolonizovat od Britů.

Proto oni si tam také rozdělují ty sféry vlivů, jak ukazuje ta mapa.

Na mapě, když se podíváme na tu mapu, tak severní část si přisvojují Rusové, jižní část Britové.

Nejsou to sféry vlivu v tom smyslu, že by skutečně ta severní část se stala součástí Ruska a ta jižní část se stala součástí Velké Británie, ale spíš jsou to takové vlivové zóny, kde ty dvě velmoci navzájem se respektují, že si tak říkajíc nelezou do zelí.

Něco podobného udělali v Číně v 19. století.

Takže si takhle nechali existovat sice perskou monarchii, ale politicky a vlivově si ji rozdělili.

Tohle rozdělení přichází až v roce 1900 až 1907.

Je výsledkem něčeho, čemu se říká Velká hra.

Velká hra mezi ruskou říší a britskou říší o vliv v Perzii a ve střední Asii.

Ten termín Velká hra používal Rudyard Kipling a právě ukazuje to, jak se vlastně tyto dvě velké říše přetahují a střetávají v tom velmi důležitém prostoru, kde na sebe narážejí.

To, že v tom roce 1907 si rozdělili sféry vlivů, to byl obrovský úspěch, protože to znamenalo mír, že se Rusové a Britové načas usmířili.

To byl obrovský vlastně posun, protože ruské impérium mělo svého největšího odpůrce, soupeře, rivala v britském impériu a platilo to částečně i naopak.

Samozřejmě Britové taky soutěžili s Francouzi, ale ty je tak neohrožovali jako Rusové, protože Rusové je ohrožovali právě cestou do Indie. Tam vlastně Francouzi žádné pozice neměli.

A to, že se Rusové a Britové v roce 1907 smířili, tak to pak vytváří předpoklady pro to jejich spojenectví v první světové válce. To je základ trojdohody.

Tak jako se Britové a Francouzi na přelomu 19. a 20. století smiřují a také v koloniích — to bylo v Africe, že si tam rozdělili vlivové sféry — tak s Rusi si je rozdělili v Perzii. A tato dvě smíření, francouzsko-britská a britsko-ruská vytvářejí trojdohodu. Ten spolek, který potom v té první světové válce bojuje proti Německu a Rakousko-Uhersku.

Ale v Perzii se to v prvních letech 20. století stalo podstatně víc. 1907 bylo rozdělení sfér vlivu, ale o rok dříve, v roce 1906 získává Perszie ústavu jako první mocnost v této části světa. Získává volený parlament. Nestává se parlamentní republikou, zůstává monarchií. Má stále šáha, ale ten šah přijímá ústavu, přijímá určitá omezení a je zde volený parlament.

To znamená, že jde podobnou cestou jako šly evropské velmoci a jde tou cestou velmi brzy. V roce 1906, kdy o něčem takovém není ani vidu ani slechu nikde v severní Africe, nikde na Blízkém východě, nikde vlastně v Asii, se toto odehrává v Perzii. To znamená důležitý přelomový rok, který vlastně i ukazuje určitý zájem té persské elity, Peršanů o Evropu, protože oni si uvědomují své zaostávání a chtějí se od západu učit.

Chtějí dohnat to, co zameškali, protože nechtějí, aby si je Britové a Rusové rozdělovali a chtějí si vládnout sami. A najednou vidí, že na to nemají, že ti ostatní jsou dál. Chtějí modernizovat a modernizace znamená přejímat evropské způsoby.

V tom Perszie není nijak výjimečná. To samé o několik desetiletí dříve už udělalo Japonsko a o několik let později totéž udělá Čína. Persie to dělá v roce 1906, ale v těchto letech dochází k další významné události. Tentokrát v roce 1908.

V roce 1908 v Perzii Britové objevují ropu a Perzie, ta jižní, zejména ta jižní část Persie, kde jsou ta hlavní naleziště, se stává pro Brity nepostradatelnou.

Samozřejmě, když Britové objeví ropu, tak první, co je napadne, je, že si tu ropu chtějí obsadit. Chtějí si ji vzít a na té osláblé perské říši si vymůžou naprosto privilegované ropné koncese.

V prvních letech 20. století, v prvních desetiletích 20. století už se samozřejmě dostává do krize i monarchie, protože ta monarchie je možná i právem viněna za to zaostávání. Ale tento proces krize monarchie se naplní až ve 20. letech.

V první polovině 20. let nastupuje do čela Perszie nová elita. Tu zosobňuje plukovník Réza Šách. Réza Šách pochází ze skromných poměrů a provádí převrat. Patří k elitním vojenským jednotkám a je to člověk vzdělnaný, má určitý rozhled a vidí, že prostě v těch starých poměrech Perszie nikdy nebude mít na to, aby se mohla stát rovnocenným partnerem a soupeřem těch západních velmocí.

Provádí převrat, postaví se do čela státu. Původně má představu, že by možná založil i republiku, ale setkává se, střetává se s místními konzervativci, pro něž je to nepřijatelné. Oni prostě chtějí vládce, chtějí šáha.

Takže Réza Šách nastupuje na trůn a s ním i nová dynastie, dynastie Páhlaví. Někdy se pojmenovává ten nový vládce jako Réza Šách Páhlavý.

Je tu neopomenutelný geopolitický kontext, protože Réza Šách by asi nemohl být úspěšný, kdyby neměl podporu Britů. Britové mají zájem na tom, aby v Perzii vládl někdo, kdo je schopen jim zajistit, že si budou moct beztrestně čerpat a obchodovat perskou ropu. S tou starou monarchií je těžká domluva. Ona je neefektivní, je tak zkorumpovaná, že i když uplácejí, tak nakonec ty úplatky k ničemu nevedou. Všechno se musí vyjednávat znova.

A britům vůbec nevadí, když se v čele státu objeví nějaký mladý důstojník, který je prozápadně orientovaný a který jim zaručí, že co si s ním dohodnou, bude také platit. To byla role Rézy Šáha.

Réza Šách se potom projevuje v těch následujících desetiletích jako autoritářský modernizátor. Vládne pevnou rukou a zemi chce modernizovat.

Pokud bychom ho měli s někým srovnat, tak se nabízí sousední Turecko po zániku Osmanské říše, které také v jehož čele stane ambiciózní důstojník Mustafa Kemal Paša, kterému se přezdívá Atatürk.

Réza Šách a Atatürk jsou si v čem podobní, protože se snaží své země, které vnímají jako zaostalé, pozápadnit. Snaží se zmenšit vliv církve. V případě Atatürka je to tradiční sunická církev. V případě Rézy Páhlavýho je to šíitská církev.

Vnucují svému obyvatelstvu oblečení, evropské oblečení. Peršané se podobně jako Turci v těch 30. letech začínají oblékat evropsky. Týká se to jak mužů, tak žen.

Réza Šách zakazuje hidžáb. To ve 30. letech vyvolá tak silné protesty, že je musí násilně potlačit a jsou tam stovky mrtvých.

To je politika Rézy Šáha. Zatěžkávací zkouška pro něho přichází během druhé světové války, protože Réza Šách sice vděčí za mnoho Britům, ale současně si je vědom toho, že chce vytvořit samostatný Írán a rozhodně se nechce zapojit do války na straně Britů.

Co on dělá? Pokouší se o politiku neutrality. Snaží se dohodnout jak s Brity, tak s Němci. Pro něho jsou Němci vlastně velmi zajímavým partnerem, protože Írán neohrožují a představují mimořádně vyspělou ekonomickou velmoc.

Nicméně tuto politiku neutrality Réza Šáhovi netolerují ani Britové ani Sověti. Co udělají? Udělají to, co udělali v roce 1907. Tu zemi si opět rozdělí, ale tentokrát už i vojensky. Tentokrát tam pošlou i vojáky.

Takže Sovětský svaz obsadí sever, Velká Británie obsadí jih a Rézu Šáha donutí abdikaci. Vzdá se trůnu a odchází do exilu do Jižní Afriky. To znamená, že Britové se o něj postarají a pošlou ho do svého dominia.

Proto mimochodem se první setkání velké trojky, válečné velké trojky Roosevelta, Churchilla a Stalina koná právě v Teheránu. Teherán má totiž ten půvab, že Sověti se tam mohou přemístit, aniž by Stalin potřeboval opustit území ovládané sovětskou armádou. A ti dva, Britové a Američané, jsou zvyklí létat letadly.

Stalin to neměl moc rád, takže pro něj bylo důležité, že se může dostat na území, které má pod plnou kontrolou a nemusí se přepravovat přes území, která pod kontrolou nemá.

V roce 1943 proto dochází k prvnímu setkání velké trojky právě v Teheránu. Hostitelem už není Réza Šách, ale jeho syn Muhammad Réza Páhlavý.

Důležitá postava, protože on v roce 1904 nastupuje jako šá v roce 1941 a vládne až do roku 1979.

Významná postava v dějinách moderního Iránu, protože dnes už se vlastně dostáváme téměř do současnosti.

Muhammad Réza pokračuje v reformách svého otce. Zpočátku se snaží být umírnější. Je to umírněný modernizátor, který se snaží dávat velký prostor i parlamentu, volené vládě, demokracii. Ale postupem času roste jeho autokratičnost a rostou represe. Vytváří obávanou politickou policii Savak, která páchá četné zločiny proti jeho odpůrcům.

Ale je to něco, co souvisí s určitým přelomem ve vládě Muhammada Rezí Páhlavého.

Ten přelom je spojen s rokem 1953, protože v roce 1953 dochází k převratu. Převratu, který Réza Muhammad Réza Páhlavý neorganizuje, ale přijímá.

K čemu dochází? Dochází k tomu, že Irán má sice svého šáha, ale má také demokratický parlament a demokraticky volenou vládu. A do čela vlády se dostává někdo, kdo chce Irán měnit.

Podívejme se na snímek a poslechněme si, co se v té době v Iránu děje.

>> Ochota dynastie Pahlaví otevírat zemi cizím vlivům a špatné zkušenosti Íránců s takovou zahraniční politikou vedly k posílení nacionálního íránského hnutí a k nástupu vlády Muhammada Mosadeka v roce 1951.

Mosadek znárodnil íránský ropný průmysl, dosud ovládaný Brity. Ti poté uvrhli na íránskou ropu obchodní embargo a dovedli zemi k hospodářské a politické krizi.

Současně Britové apelovali na Američany, aby jim pomohli svrhnout Mosadeka z pozice předsedy vlády. Britové nakonec přesvědčili prezidenta Eisenhowera, že vláda Mosadeka nevyhnutelně povede ke komunistickému převratu. Později se ukázalo, že se to nezakládalo na faktech.

V roce 1953 zahájila americká CIA ve spolupráci s britskou MI6 operaci Ajax, při které investovali do podvratné propagandistické kampaně proti Mosadekovi. V srpnu 1953 poté zosnovali úspěšný státní převrat.