Velký bratr přišel: Tyto 3 zákony ho nastolují

Zdravím, tady Markéta Rá Šichtařová a tohle je pořad na pravou míru.

Europoslanci schválili prodloužení kontroverzního zákona známého jako chat control.

Tohle nařízení umožní chatovacím platformám prohledávat všechny soukromé zprávy, fotky, emaily uživatelů a to bez soudního příkazu a samozřejmě bez souhlasu těch, kdo jsou kontrolovány.

WhatsApp, Messenger, Signál, to všechno už napříště nebude soukromé.

O tomhletom všem jsme už celkem podrobně mluvili v předešlém videu z tohoto týdne, ale nenechte se mýlit.

Kontrola digitálního prostoru zdaleka není jenom chat control. Možná se vám chat control plete s jinými předpisy, o kterých jste také slyšeli a máte pocit, že to je to stejné, že to je ta kontrola. Ale ve skutečnosti my tady máme kontrolu veřejného prostoru v podstatě na úrovni cenzury mnohem více.

Vedle chat control je to navíc ještě DSA a Emfa.

Jaký je tu vztah mezi těmito předpisy navzájem a jakým způsobem tyhlety předpisy ovlivňují naše životy a naše soukromí? O tom si povíme zase dneska.

Tyhlety tři předpisy na první pohled spolu nesouvisí, tedy minimálně neprávně, ale z pohledu regulace digitálního prostoru vytváří jeden celek. Každý z nich řeší trošku jinou oblast.

Chat control se týká obsahu soukromé komunikace. Když svému kamarádovi pošlete zprávu třeba přes Messenger.

Digital Services Act, neboli DSA, se týká něčeho jiného, totiž veho jiného obsahu na internetu. Upravuje odpovědnost platforem, jako jsou třeba sociální sítě nebo tržiště, za nelegální obsah, za nelegální reklamu, za algoritmy, transparentnost.

A pak tu máme ještě třetí předpis označovaný jako Europa Freedom Act, neboli Emfa, a ten se zase týká médií a pravidel pro zásahy platforem vůči mediálnímu obsahu.

V konečném důsledku v tomto předpisu vlastně jde o odstřežení takzvaných nežádoucích médií od veřejného prostoru a vyhladovění těchto médií, aby se nedostali k reklamě a tím pádem aby neměli peníze na svoje fungování a museli zavřít krám.

Protože o chat control jsme se podrobně už bavili v pořadu Ptejte se živě Markéty Rády Šichtařové ze dne 14. července, tak tam už není potřeba se k tomu asi příliš vracet.

Ale podívejme se teď na další z těch předpisů, totiž na DSA.

Tohle nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie o jednotném trhu digitálních služeb nabylo účinnosti bohužel bez větší mediální pozornosti v únoru roku 2024.

Tohle nařízení mělo přinést sjednocení pravidel pro řešení problémů typu podvody při elektronickém obchodování nebo kybernetické hrozby nebo omezování hospodářské soutěže. Potud je to všechno v pořádku.

Problém je, že to zase je tak trochu krycí zámínka k tomu, že to přináší mnohem větší administrativní zátěž pro poskytovatele digitálních služeb.

A co hůř? Ono to hlavně přináší výraznou hrozbu pro svobodu slova. Jak jinak než pod záminkou potírání dezinformací a potírání nenávistných projevů.

Bohužel se jedná o nařízení, nikoliv o směrnici.

Rozdíl mezi směrnicí a nařízením je v tom, že pokud Evropský parlament přijme směrnici, tak jednotlivé členské státy mají jakýsi manévrovací prostor, aby třeba potlačily ty největší škody a tu směrnici přijaly tak trochu po svém.

V případě nařízení tahle možnost prakticky neexistuje. My tu směrnici prostě musíme implementovat do našeho právního řádu.

A právě to, že český parlament odmítl postavit se proti tomuto cenzurnímu zákonu, ačkoliv před volbami strany vládní koalice mluvily jinak, tak to se stalo poslední kapkou k tomu, že jsem na protest odešla z českého parlamentu, který prostě odmítl plnit svoje předvolební sliby.

Takže my teď budeme mít tento cenzurní předpis označovaný jako DSA součástí českého právního řádu.

Co je na DSA tak moc nebezpečné?

DSA podřizuje největší světové digitální platformy Evropské komisi a Evropská komise dostává výlučnou pravomoc rozhodovat, jestli její nařízení jsou dodržována a rovněž získává pravomoc ukládat pokuty až do výše 6 % celosvětového obratu, což je drakonická částka.

Každý podnikatel, každý živnostník ví, že zisk není totéž co obrat. Vy klidně můžete mít obrat 1 miliardu, ale zisk můžete mít 100 tisíc a nebo klidně můžete být třeba i ve ztrátě.

Takže pokud dostanete pokutu, která je počítaná z obratu a nikoliv z vašeho zisku, tak to pro vás klidně může být naprosto likvidační.

Pro tyhlety platformy se tedy vlastně komise stává žalobcem i soudcem současně, což samo o sobě vždycky je v rozporu s demokratickým a svobodným přístupem.

DSA požaduje filtrovat nejenom skutečně nezákonný obsah, ale problémem je, že se tady zavádí i pojem škodlivý obsah. Samozřejmě otázka zní: škodlivý pro koho? Škodlivý pro nás jako pro uživatele, nebo spíš škodlivý pro politiky v komisi?

Tenhleten takzvaně škodlivý obsah se nově označuje jako takzvané systémové riziko.

Sociálním sítím a vyhledávacím platformám, které se rozhodnou respektovat svobodu slova a nebudou ochotné mazat obsah v souladu s DSA, tedy mazat obsah, který se komisi z nějakého důvodu znelíbí, tak hrozí nejenom drastické sankce, ale hrozí jim i zákaz působení na evropském trhu.

A důkazem toho budiž platforma X, dříve Twitter, proti které už bylo zahájené trestní řízení.

DSA mezi takzvaná systémová rizika řadí i něco, co označuje jako skutečné či předvídatelné nepříznivé dopady na občanský diskurz. Občanský diskurz, tak to zní jako slovník z osmdesátých nebo sedmdesátých let.

Nebo ochrana veřejného zdraví, nebo ochrana před závažnými negativními důsledky pro tělesnou a duševní pohodu osob.

Tyhlety formulace lze samozřejmě vykládat způsobem, který je pro svobodu projevu naprosto likvidační nebo omezující, chcete-li.

A je velice pravděpodobné, že dříve nebo později se to tímto způsobem i vykládat bude, protože to jsou naprosto gumové formulace.

Za psychickou pohodou osob se může schovávat úplně cokoliv.

Tak například názor na zavinění klimatické změny člověkem. Jak moc člověk ovlivňuje klimatickou změnu?

Pokud budete mít názor, že třeba člověk ovlivňuje klima jenom málo a že velký vliv na klima má třeba sluneční cyklus, tak potom je možné označit to za systémové riziko a vaše názory budou muset být smazány a je úplně jedno, je irelevantní z pohledu DSA, jestli tyhlety názory vysloví člověk na základě své zkušenosti, své domněnky v rámci diskuze, nebo třeba opoziční politik v rámci předvolebního programu, nebo jestli to řekne třeba uznávaná kapacita v oboru, třeba nějaký astrofyzik.

Prostě je to problém pro společenský diskurz a tento obsah musí být smazán.

Další hrozbu v rámci DSA představuje velmi nejasné, vágní zavádění takzvaných krizových protokolů a takzvaných kodexů chování.

Co to je kodex chování?

V jednom odstavci se o těch kodexech chování v DSA mluví jako o dobrovolných, ale hned podle následujícího odstavce Evropská komise může vyzvat provozovatele k cenzurním opatřením v souladu s tím kodexem, takže to je povinně dobrovolné.

Problém je, že ty takzvané kodexy jdou většinou dál, než požaduje zákon.

Protože kdyby nešly dál, tak by nemusely existovat.

Kdyby stačilo, že budete dodržovat zákon, stačí zákon. Ale protože komise nás chce donutit jít ještě za rámec zákona, tak jsou tady vytvářeny nějaké kodexy.

Uplatňování těchto velice přísných kodexů, které samozřejmě píšou aktivisté, se tak může stát naprosto všední záležitostí, denním chlebem.

Vzpomeňme si – pokud nevíte, o čem mluvím – třeba na pandemické období. Jak se politikům zalíbilo uplatňování restrikcí, kdy vlastně třeba i nějaké chování, které může někoho pobouřit, i když není v nesouladu se zákonem, může být chápáno jako to, že je proti nějakému kodexu, a vlastně můžete být cenzurováni.

Je toho mnohem víc v rámci DSA.

Problematická je třeba i povinnost členských států zřizovat něco, čemu se říká koordinátor digitálních služeb. Tato osoba fyzická či právnická má za úkol vybírat takzvané důvěryhodné oznamovatele, tedy práskače, tedy donašeče, kteří nahlašují buď ilegální, nebo dobré, nebo takzvaný škodlivý obsah, aniž by bylo definováno, co přesně je škodlivé.

Takže je pravděpodobné, že se o tento status budou samozřejmě ucházet nejrůznější aktivistické neziskovky. A pro aktivisty těchto neziskovek bude škodlivým obsahem všechno, co o milimetr vybočuje z jejich často velice kontroverzního nebo krajního světonázoru.

Ještě dalším problémem je, že DSA ukládá sociálním sítím povinnost mazat nezákonný obsah, ale není jasné, jestli jde o obsah, který je v souladu nebo v nesouladu s právem té které země, nebo spíše se právem celé unie.

Takže jeden z možných výkladů – a ono není jasné zatím, který výklad převáží – jeden z možných výkladů by znamenal, že ten obsah by měl být posuzován z hlediska toho státu Evropské unie, kde jsou vlastně největší restrikce. Protože jestliže bude nějaký obsah zveřejněn třeba v Bulharsku a bude to, dejme tomu, pro Bulharsko příznivé, ale pro nás třeba to bude něco, co je považováno za pobouřující, tak by to Bulhaři museli smazat taky, protože si to můžou přečíst i lidé z Bulharska i z Česka současně.

Takže obsah, který třeba může být zcela legální v České republice, ale může být nelegální, já nevím, podle irského práva, tak by podle tohoto striktního výkladu DSA byl považován za nelegální i u nás a musel by být smazán.

DSA je bohužel jenom jedním z příkladů unijní legislativy, která ohrožuje svobodu projevu v rámci Evropské unie.

Já už jsem říkala, že vedle toho jsou tady samozřejmě chat control, který zavádí cenzuru a autocenzuru, protože lidé vědí, že jejich soukromá korespondence je kontrolována, a proto si dávají preventivně pozor.

A vedle toho je tady ještě ENFA.

ENFA je předpis, kterým zase komise hodlá odstřihnout od inzerce nepohodlná média – taková média, která třeba někdo může podle jeho světonázoru označit za dezinformační.

No a v neposlední řadě jde o velice nebezpečnou snahu zařadit ty verbální projevy mezi závažné trestné činy. Takže když prostě se dopustíte nějakého výroku, který by podle principu svobody slova měl být zcela neškodný, tak to může být najednou označeno za závažný trestný čin.

V prosinci 2024 pozvala frakce evropských konzervativců v rámci Evropského parlamentu do europarlamentu profesora Michaela Schelenbergera. On se proslavil tím, že byl součástí týmu investigativních novinářů, kteří rozkrývali kauzu Twitter Files.

O Twitter Files tady dneska nemáme už moc času mluvit, ale je to naprosto zásadní kauza, o které se v našich končinách bohužel příliš nemluvilo. Ale byla to vlastně kauza, která asi jako první prokázala – a to důkazy, které opravdu předložila hmatatelné důkazy – že státní moc a tajné služby zasahovaly do fungování sociálních sítí a cenzurovali obsah, a tím vlastně mohly ovlivňovat třeba i volby.

Michael Schelenberger byl pozván do europarlamentu proto, aby promluvil k europoslancům. A já tady schválně budu citovat několik jeho vět, protože to stojí za to.

Michael Schelenberger řekl, teď cituji: "Někteří členové Evropské komise zjevně nepovažují román 1984 za beletristické dílo, ale za příručku k provádění DSA. Dezinforma, misinforma a malinforma jsou závažné problémy, a proto máme svobodu slova a nezávislou žurnalistiku. Proto podporujeme svobodnou diskuzi a umožňujeme lidem, aby se pohádali. Cenzura ale nikdy nemůže být řešením misinformací. Proč? Protože potlačením konverzace o nějakém tématu jednoduše vytvoříme podmínky, aby v něm dezinformace skrytě existovaly."

Tak to je velká pravda, kterou řekl Schelenberger. A on pokračoval:

"Jedinou otázkou je, zda připustíme, aby malý výbor důvěrníků, kteří se mimochodem skládají téměř výhradně z lidí kolem 20 let, cenzuroval podle toho, co je pravda podle mainstreamových novin."

Tak to je narážka na to, že právě mají být vytvořeni ti důvěrníci, kteří upozorňují na takzvaný nenávistný nebo škodlivý obsah, ovšem podle jejich světonázoru.

V Evropské unii v posledních letech vznikla řada nařízení a směrnic, které mají svobodu slova maximálně potlačit.

Nejnebezpečnějšími cenzurními nástroji jsou – jak už jsem říkala, ale tohle si musíme zapamatovat – chat control, DSA, neboli nařízení o digitálních službách, a ENFA, neboli akt o svobodě sdělovacích prostředků, kde výraz svoboda sdělovacích prostředků je doslova výsměchem.

Podívejme se teď na tu ENFA.

ENFA je unijní legislativa, která má dostat mediální prostředí pod kontrolu současné evropské ideologie. ENFA má podle oficiálních vyjádření posílit transparentnost a má zajistit, aby veřejné peníze podporovaly kvalitní a spolehlivá média.

Tak myslete si o tom, co chcete. Každopádně už při vzniku tohoto předpisu se tehdejší eurokomisařka Věra Jourová se netajila tím, že to má být bič na neposlušné země, jako v té době byly Maďarsko nebo Polsko.

Prostě to bylo ušito přímo na míru. Protože podle ENFA některá média mají na základě jakéhosi podivného ratingu přijít o peníze z reklamy. Má jim být omezován dosah a vlastníci těch médií nebudou mít možnost zasahovat výrazně do vlastních struktur. Například vy vlastníte noviny, ale nesmíte jim vyměnit šéfredaktora.

Z dostupných informací se zdá, že ta praxe nakonec bude vypadat přibližně takto:

Stát a Evropská komise budou využívat služeb neziskovek ke kontrole médií. Neziskovky budou podle svého vlastního uvážení vytvářet seznamy hodných a zlých médií. A to podle toho, jak budou ta média referovat třeba o fungování vlády, o tématech související se zelenou ideologií a tak dál, a tak dál.

Prostě když ta média budou referovat tak, jak je v souladu s danou ideologií, tak budou hodná. Pokud budou referovat trochu odlišně od té stávající ideologie, tak to budou zlá média.

A seznamy těch hodných a zlých médií budou vyvěšeny na webu, aby každý do nich mohl nahlížet a aby tak byla jaksi umožněna nějaká ideologická proaktivita.

No a těmito seznamy se potom budou řídit i státní orgány při rozdělování dotací. A taky – a teď se dostáváme k tomu možná nejhoršímu.

Taky se těmi seznamy budou muset řídit soukromé firmy při zadávání reklamy.

Takže vlastně ta takzvaná zlá média, tedy která neuznávají oficiální ideologii a třeba si dovolují, já nevím, zpochybňovat, jak moc velký vliv má člověk na změnu klimatu, tak tahleta média se nedostanou k reklamě, tím pádem nedostanou se k penězům, tím pádem si nebudou moci dovolit zaměstnávat žádné redaktory, tím pádem budou bez peněz, tím pádem jsou nahraná a musí zavřít.

Pokud se tedy třeba nějaký časopis rozhodne napsat kritický článek vůči dotacím, které směřují do solárních elektráren třeba, tak bude prostě riskovat, že se dostane na černý seznam a přijde o veškerou inzerci.

Společnosti, které by někoho z toho černého seznamu podpořily, tak zase budou riskovat, že se dostanou na černou listinu bank. A tím by se jim velmi ztížilo úvěrování.

V krajním případě mohly být zrušeny i bankovní účty.

Zároveň takové společnosti v tu chvíli budou mít problém se sháněním klientů i subdodavatelů, protože i ti subdodavatelé nebo klienti by se mohli začít bát, že když budou kupovat zboží od nějaké firmy, která zadává reklamu na špinavém webu, a ten web je špinavý proto, protože je na seznamu nějaké neziskovky, protože napsal článek proti dotacím do solárů.

No, takže prostě by mohli mít úplně ti finální zákazníci problémy s účty v bankách.

Takže je to opravdu velmi promyšlený celek, ze kterého v podstatě není úniku.

Já bych tady na tomto místě ráda řekla mnohem více, ale máme tu DSA a tak nemohu říci více.

Takže pokud vás zajímá více informací, pokud vás zajímá, co bude dál, pokud vás zajímá, co pro nás znamenají tyto předpisy, tak přepněte v tuto chvíli na Hero Hero, kde najdete pokračování tohoto videa.

Já.