Systém Baťa je národní dědictví | Robert Vlášek 🇨🇿 Baťologie inspirace

Srdeče vás zdravíme tady ve vysílání Inovace republiky.

Ekonomika, téma, ke kterému se tady vracíme pravidelně.

A vedle mě Robert Vlášek.

No, zdravím, Roberte.

>> Robine, zdravím diváky.

>> Téma, které dlouho vlastně už oddalujeme, bych řekl, možná dva roky, kdy jsme se o tom bavili. Poprvé příběh Bati. Takhle, ať to neprodlužuju. Baťa není jenom jeden, to už doufám, že víte. Je tady fenomenální příběh Jana Baťů.

>> Je tady koncept technologie, inovace, globální vlastně pojetí podnikání, s tím spojený vlastně rozvoj Československa.

>> To jsou knihy Jana Bati a tak dále. Takže já nechám v tom úvodu úplně volnou otázku a to je: Jak ty ses dostal k tomu tématu Baťa, a vůbec to, že už dřív, než jsi začal dělat ty investiční věci, že se tomu baťovskému tématu věnuješ, že si to studíješ.

>> Jo, jo.

Eh, no, to je dobrá otázka vlastně a začíná to botami. Byť já říkám, že stejně jako ty, že Baťa nejsou boty. Jo, to je potřeba říct. Byť Baťa nejsou boty, byť každý máme toho Baťu s těma botama vlastně jako spojenými, ale pro mě je Baťa systém. Systém vzdělávání, filozofie, podnikání, prostě eh tvorba technologických celků a tak dále. K tomu se asi dostanem. Takhle já to vnímám a to se snažím tuhletu informaci všude možně taky jakoby šířit.

Ale moje setkání s Baťou první bylo přes mýho dědečka. Když mi bylo pět let, trošku už jsem vnímal ty věci, tak jsem si všiml, že děda měl asi pět párů stejných bot vlastně botníku, stejných bot, takových kotníčkových, jako koženných bot. A mně vždycky se mi zdálo zajímavé, že jich má pět stejných jakoby párů, tak jsme se o tom nějak povídali. Já si pamatuju, jak mi začal vyprávět: to jsou baťovky. Což je hodně zajímavé, protože když mi bylo pět let, tak to bylo rok 1976. A on ty baťovky si koupil za první republiky a stále je měl. Koupil si pět párů. Vysvětlil mi, že tehdy ty boty byly relativně ne úplně levné, prostě stály nějaké peníze, ale že ty boty mu vydržely celou tu dobu, že vlastně jenom podráží, že vlastně ta bota je jak nová a on jenom mění ty podrážky a vlastně nosil to ještě v tom roce 1975, 1976. To mě jako i jako malého dítě vlastně zaujalo. Začal jsem se s ním povídat o tom Baťovi. On mi vyprávěl ten příběh vlastně tak, kde mi vyprávěl hodně o Tomášovi, ale vlastně už tam jsem zaznamenal toho Jana Antonína trochu taky, protože mi vyprávěl o tom, co se dělo před válkou a co se dělo za války.

A eh, takže už tam jsem se s tím setkal a potom vlastně se mi to znovu vrátilo. Když jsem začal podnikat před těmi 30 lety, tak eh já jsem pracoval s firmou, tvořil jsem obchodní týmy eh vlastně ve finančním poradenství a hledal jsem nějakou inspiraci, jak vlastně jaký systém vytvořit, jak nastavit vzdělávací systém. A jako asi každý v té době, před těmi 30 lety, jsem se hodně díval do Ameriky a různě po světě, různé Carnegie a podobně na ty systémy. A vlastně pak najednou se mi objevil ten znova zpátky ten Baťa, ta Baťova škola práce. Na mě někde vyskočila a já jsem říkal: „Proč my to vlastně hledáme někde v Americe, proč hledáme tuhletu inspiraci, když tady máme Baťu, Baťovu školu práce, tuhletu filozofii?" A před těmi 30 lety jsem se tím začal zabývat čistě pragmaticky, jak to využít vlastně v rámci vzdělávání lidí, vzdělávání dospělých lidí, jak nastavit systém firemní, jak nastavit vůbec systém kariérní, odměňování, fungování, řízení a tak dále.

Takže Baťu jsem začal objevovat vlastně už prakticky po té stránce a tam jsem zjistil, že to je obrovský větší, než jsem si jakoby myslel. Pochopil jsem právě tam, že to nejsou ty boty, ale že to je vlastně celej ucelenej systém, životní vlastně filozofie. Nebojím se říct, protože to tak, jak jsem to pochopil já, jak jsem to vnímal, jak jsem si to nastudoval vše, eh, tak dneska vím, že ten Baťa není jenom systém řízení, podnikání, rozdělování zisků, ale celková životní filozofie.

Ten systém byl pro mě tak překvapivě propracovaný až do toho, jak ty lidi se o sebe mají starat. Že třeba, eh, ty to víš, jo, ale nevím, jestli diváci tohle všichni vědí, tak oni třeba měli propracovaný systém, jak se mají stravovat ty lidi, co mají jíst, že se mají otužovat, že mají spát nějaký čas, že mají se věnovat sami sobě vlastně jakoby. Že když se na to podíváme dnešní optikou a bavíme se o systému, který vznikal v těch třicátých, nebo dvacátých, dvacátých letech dvacátého století, tak najednou vidíme, že ten Baťa byl 100 let někde před námi a že v některých aspektech dokonce ani dneska ty firmy nadnárodní tady, které se hlásí k tomu, jak mají propracovaný systém osobního rozvoje, tak řadu věcí tam vůbec vlastně nemají, nebo mají z mého pohledu vlastně chybně nastavené.

Že ta osobní odpovědnost, která u toho Baty byla jakoby klíčová, takové to vedení příkladem, ne jako, že seš ten velitel, jako, že dáváš ty rozkazy, ale že to taky musíš dělat, že jo, jako v systému, řídit. Ale že seš vpředu, že vlastně i tu osobní odpovědnost ten manažer, i ten Baťa vlastně byl schopný brát na sebe.

Mě tam zaujalo jeden moment, který mi taky změnil pohled i na moji práci. Kdy jsem pochopil, že oni tam měli takový ten zvyk, že když někdo udělal chybu z těch manažérů, tak pak čistil ty boty před tou fabrikou těm lidem. A traduje se, nevím, ale traduje se, že vlastně asi třikrát ten Jan Antonín Baťa, nebo i Tomáš, tam ty boty čistili, že prostě udělali tu chybu, tak si tam sedli a udělali to taky prostě a dávají najevo, že nejsou neomylní.

>> Jo, jo, to by to by to by bylo pěkný princip.

No, to se asi nedá. Toho se asi nedočkáme, jo.

Ale je to přesně ono. Kdy on říkal, že ten ředitel té divize, nebo té továrny, by měl znát tu práci od toho, co zná ten mistr, že by měl i to umět. Že vlastně když se podíváš na ty Baťovy ředitele, tak oni všichni prošli. Každý ten baťův ředitel, kromě jediného, eh, což bylo, tuším, Ugo Vavrčka, mám ten pocit, že to byl on, tak všichni měli, eh, měli ušít botu, že to museli umět ušít botu. Když samozřejmě boty nešily, jo. A snad on byl výjimka, že si ho přivedl odněkud z ministerstva zahraničí, nebo tak si to správně pamatuju. Možná to byl některý jiný z nich, to není podstatné, ale všichni ostatní to uměli.

Tak tohle já považuju za úžasný princip těch inspirací, eh, z příběhu Baťů — Tomáše Bati, jejich tatínka Tomáše, zakladatele firmy Baťa, a eh tvůrce impéria, toho globálního impéria, což byl Jan Baťa.

Ano, slyšíte dobře, Jan Baťa. Já to takhle záměrně zdůrazňuju.

Tak, eh, eh, řeknu to takhle: prostě před pár hodinami tady na tom křesle seděl John Nash, vnuk Jana Bati.

>> Ano, ano, přesně tak.

A tak se tě vlastně zeptám, eh, jak to, že vlastně ta, jak on napsal, ten slavný vzkaz, vynořuje se na povrch, na povrch jako olej na vodu.

Eh, že se o Janu Baťovi vůbec nemluví, že to je furt Tomáš. Tomáš, Tomáš, Tomáš, Tomáš, Tomáš. Jedno. [smích][vzdechy] E Jan Baťa. Kde je Jan Baťa z tvého pohledu? Co se tady děje po roce 89? Takhle, abych byl ještě konkrétnější. Co se děje po roce 89, že ten příběh se nekomunikuje vlastně vůbec?

>> Víš, co je podle mě zajímavý? E zajímavý je, že i když já jako to dítě jsem už o tom Janu Antonínovi slyšel vlastně trochu, tak jsem na to úplně zapomněl, protože vlastně jak neustále byl jenom ten Tomáš, jako když už se někde objevovalo jméno, jak to byl Tomáš Baťa, tak mě vlastně ty dvě osoby splynuly v jednu a já jsem ho jako znovu objevil, když jsem si pak jako vlastně vzpomněl, že už jsem věděl, že byli dva, až potom teda, když jsem se tím začal intenzivně zabývat.

To je takové... >> Pardon.

A to bylo samozřejmě, když jsem byl malej, tak to bylo za socií, za socialismu, komunismu. O tom mi mluvil ten... >> To o Baťovi jedině >> vůbec nic >> vůbec nic. Nebo přemazat a nebo natočili >> komunisti >> Gotvaldov >> a natočili baťostru, že jo, aby zesměšnili, jasně >> Baťovu rodinu.

>> Takže, takže o tom ten děda mluvil. Jinak o tom nebylo vidu ani slechu. Vlastně nikde se o tom nesmělo. E ale potom mi to vlastně splynulo po té revoluci, jak byl jenom ten Tomáš, Tomáš, Tomáš, tak vlastně až já pak znovu jsem si vlastně vzpomněl, že už jsem věděl, že byli dva, tak to mělo řada lidí.

A když jsem se pak s lidmi povídal, říkám: Jan Antonín Baťa. Nebo ty záměrně říkáš Jan Baťa, ale já jsem vždycky říkal Jan Antonín Baťa, tak nikdo nevěděl. Všichni na mě koukali: Kdo, kdo to je? To je ten Tomáš, se jmenoval Jan Antonín Tomáš, nebo jak to vlastně je, jo? Že všichni to měli spojené v tu jednu osobu.

>> To je dodnes. To je dodnes určitě.

Takže když ty se ptáš, eh, na to, co si já myslím, tak já si o tom myslím jednu věc, že vlastně je velmi zajímavé, jak všechny ty režimy — vlastně všechny ty režimy od toho roku 39 — toho Jana Antonína vlastně ostrakizovaly, nebo vlastně se snažily potlačit nějakým způsobem až do těch konců, že vlastně mu tu firmu sebrali nebo ukradli. Já se to nebojím jako jakoby říct. A byla tam zvláštní souhra jakoby těch globálních sil, protože vlastně tam stály ty globální síly, který toho Jana Antonína z mého pohledu neměly ráy. Určitě proto, protože ten jeho podnikatelský model byl výjimečný.

A vlastně ten Jan Antonín Baťa ve své době — já jsem to už někde použil — byl něco jako dnešní, aby dnešní jako mladá generace chápala — podle mě něco jako Apple, Google, já nevím, IBM dohromady — že prostě to bylo velmi jako moderní. Já bych, já bych řekl, že to byl vlastně první globální koncern nějaký, >> který měl velmi zajímavé divize, protože eh >> výroba vlastních letadel, vlastní lodí, že jo, výroba obchodní vlastních letadel, vlastní >> vlastní ateliéry filmové, který vlastně byly tehdy nepřekonané. Vlastně jediné ateliéry v Evropě, který jim konkurovali, byly v Berlíně. Byly modernější než barrandovské ateliéry. On velmi dobře věděl, že ten marketing a ta reklama, že jsou klíčové, tak e tak to tam měli taky.

Vyráběly si vlastní pneumatiky. Eh, jo, Mitas je jejich jako vlastně firma, která vznikla z baťovských podniků. Vyráběly letadla, to už jsi zmínil. Vyráběli si obráběcí stroje. Když zjistili, že je to pro ně výhodnější si to jak obrábět, vyrábět. Eh, založili si vlastní banky, kde vlastně jejich zaměstnanci dávali peníze a vytvářeli si tam tím provozní kapitál pro další fungování a tak dále. Takže >> vlastní architekturu.

>> Vlastní architekturu.

>> Ano.

>> Do toho, do toho vlastně eh neměli. V podstatě jejich konkurence byla vlastně tím velmi trpěla, protože oni, kam přišli, tam tu konkurenci vlastně v tom svém oboru vlastně převyšovali.

Takže e nějaký jako firma Ford třeba v té době podle mě e ne. Byla vůbec nemohla konkurovat firmě Baťa v té velikosti. Když já teď nevím, jestli ty čísla si pamatuju přesně, ale já mám pocit, že eh, takhle to, co vím jistě statisticky, že na vrcholu té produkce obouvali půlku planety. To je jako holý fakt. To bylo v těch 40. letech nebo v 39. Obouvali půlku planety. Představ si to číslo: půlku planety. Jo.

Měli kolem 150, možná 200 000 zaměstnanců na všech kontinentech. Vyváželi celé ty průmyslové celky. Oni zakládali... Já vlastně teď jsem začal razit to heslo, že Jan Antonín Baťa, muž, který zakládal města — to lidi vůbec nevědí. Baja, Batajuba, prostě >> více než 70 měst po celém světě.

Jak, jak on geniálně vlastně si uvědomil to riziko toho nacismu, kdy on vlastně začal evakuovat tu firmu a vyvážet ty celky do toho světa, kdy oni tam odjížděli s kompletním plánem, že vlastně měli byznys plán od založení toho města po první vyrobenou botu. Měli to spočítané, vysílali tam kapitál, lidi, stroje. Mimochodem, hodně židovských taky jako zaměstnanců zachránilo tímto způsobem, který tam přednostně jako vysílal.

Takže, takže pro ty globální mocnosti určitě byl velmi nepohodlný. Navíc byla to rodinná firma, ty akcie nebyly veřejně obchodovatelné, takže to nikdo zvenku nemohl nemohl ovládnout a celá ta filozofie byla prostě výjimečná. Takže těm pohodlný určitě nebyl.

Nebyl pohodlný, ale bohužel ani domácím politikům mnohým, protože ať už to byla ta První republiky garnitura, tak zase on se jim prostě vymykal v tom v té síle toho kapitálu, v síle toho vlivu. A pokud já mám správné informace, tak on e a jako tomu Benešovi velmi vyčítal třeba tu kapitulaci a podobné věci, takže tam byly určité rozpory mezi nimi i jako toho tohoto typu a bohužel, eh, a to zase nechci nějak ostrakizovat Beneše vůbec, jo? To dělat nechci. Ale asi i osobnostní věci, kdy to ego prostě e bylo natolik silné, že vlastně se přes to nedokázalo přenést, takže vlastně i těm domácím politikům ten Jan Antonín Baťa byl nepohodlný. Takže v nějaké fázi se proti němu spojily tři takové síly, řekl bych: to znamená ten globální kapitál, ty globální síly — to hlavní hybatele — asi přidaly se k nim ty domácí síly z tohoto důvodu.

A no a potom tam byla ta rodina, která vlastně eh asi dostala nabídku, která se neodmítá. S tím, že když bude spolupracovat, no, tak bohužel, musím to tak říct, je mi to moc líto, eh, ale z mého pohledu, k tomu, co já jsem jako nasbíral ty informace, tak zjevně to vypadá všechno tak, že to byla práce globální moci, tajných služeb, prostě politiky, a že ta rodina dostala nabídku, která se nedá odmítnout, že když budou spolupracovat, tak to získají všechno. A >> spolupracovat — jak my. Jenom pardon, že, >> protože se říkalo naopak, že Jan Jan Baťa je na blacklistu, na černé, z toho důvodu, že kolaboruje. Ale ale jak často víme tady i z různých příběhů, různých jiných rozhovorů, že ty věci kolikrát jsou jako dost obráceně.

To to k tomu řeknu: jo, samozřejmě spolupracovat v tom smyslu, že to, že se budou podívat na tom, že toho Jana Antonína odstaví z toho vedení. Tak to jakoby myslím, myslím tím Tomíka, tu tu rodinu kolem vlastně Marie Baťouové a podobně.

A samozřejmě to téma dostat ho na tu černou listinu těch kolaborantů, to byla ta globální hra, kterou ten Beneš podpořil. Přesto, že věděl – zase z mých informací, které jsem nabil – že ten Jan Antonín Baťa byl velmi významný, podporovat toho exilu. Že vlastně finančně podporoval ten exil a vlastně možná byl dokonce největší podporovatel.

>> Ano, je to tak.

Je to tak. Vlastně on byl očištěn, že jo. Ty soudy potom později vlastně dospěly k tomu, že ne, nebyl kolaborant, že tam byl bezdůvodně.

No nicméně tahle nálepka pomohla k tomu, aby ho ten majetek vlastně připravil.

>> No přesně, to je nejdůležitější věta.

Přesně jak říkáš teď v závěru, že díky tomu, že se ocitl na té černé listině, tak tady vůbec nešlo o žádný Gotvaldov, ani Zlín, ani nic podobného, ani o Ruč nad Sázavou. Šlo o konfiskaci majetku po celé planetě v obrovském rozsahu.

Jo.

A i z tohoto pohledu, jestli můžu jenom krátce svůj názor, kterej na to mám po těch schůzkách s Johnem Nemem, s Petrem Kopčilem z Nadace – že vlastně my všichni v podstatě špatně komunikujeme ten příběh. Protože šlo o globální rozsah majetku. Nešlo o žádný Zlín, ani dneska nejde.

>> Hm.

Šlo o obrovský kapitál napříč celým světem.

>> Nepředstavitelná hodnota.

>> A o to.

Dokážete si představit restituce Baťů jako celosvětově?

Restituce Jana Antonína Baťy.

>> To je – zeje jenom když se takhle člověk zamyslí, jenom těch měst, majetků, toho všeho – je to neuvěřitelné.

Ale vlastně když se zamyslíš nad tím, jak ta historie je manipulovaná, jak vlastně my neznáme tu pravdu nebo jak ten výklad je tak odlišný od té reality, když potom ty věci zjišťuješ...

Já vím, že ty seš hodně hluboko, že to rozebíráš, s tím Johnem Nashem jsi v kontaktu, bavili jste se o tom, natáčel jsi s ním rozhovory a tak dále. Já dneska měl možnost díky tobě se s ním taky potkat – neuvěřitelný zážitek. Ale chci říct, že když pak to vidíš, tak vidíš, že ta historie je vlastně přepisovaná cíleně. Že ty věci jsou úplně jinak. A že kdyby ta pravda vyplavala na tu vodu, jak ten olej na povrch, tak najednou to je zemětřesení úplně s výkladem historie.

Já do toho nechci zasazovat, že o tom víš ty víc než já, ale ta historie druhé světové války, toho odboje – jak jsem já vyslechl ten pořad, který ty jsi dělal – o tom, jak podporoval to odbojové hnutí. Že možná tam bylo něco společného s atentátem na toho českého protektora a tak dále. To jsou věci, který vlastně úplně přepisujou tu historii.

>> Hm.

Je to tak.

Čeká nás velkej kus práce. Ale je to díky mnoha odborníkům, díky nadačnímu fondu Jana Antonína Baťy. Vy tady velmi brzo najdete i kromě toho záznamu z obce Bulhary, kde bylo takový druhý ročník zamyšlení o domově našem. Eh, ten záznam tady najdete.

Takže s vnukem Jana Baťy si můžete vlastně teď už pustit hned rozhovor. To je jedna věc. Ale ten dokumentární záznam, který jsme natočili, tak ten se tady ještě ve vysílání objeví.

Stejně tak se budeme věnovat i v novinách vlastně pravidelně některým tématům, který se týkají Baťova impéria a Baťova příběhu. Bylo tady spoustu odborníků, jako třeba pan profesor Zelený, který se snažil po roce 89 se vrátit k těm prvorepublikovým tradicím, inspirovat se.

>> Úžasný. Mohli bysme někdy udělat zavzpomínat vlastně na tydle velikány. Ale kam mířím tu otázku? Hodně nepohodlný.

Tady sis všiml taky, že mu pšenka nekvetla, protože přinášel ty informace.

>> A nebyl pohodlný vlastně tomu režimu, který tady vlastně vznikal, že jo. Stejně jako nebyl pohodlný těm režimům ten Jan Antonín Baťa nebo rodina Baťů. Mnoho, mnoho, mnoho dalších.

>> Kam mířím tu otázku?

Já už jsem ji v podstatě položil a záměrně ji jako zintenzivním v podstatě.

Podobně jsem se ptal i toho Johna Nema. A to je, že po roce 89 jsme měli ten pocit, eh, že svoboda slova. Ona, ona ano, velká v těch 90. letech.

Na druhou stranu některý ty velký příběhy našich dějin byly – dneska bych si troufnul říct čistě názor – byly pohlídané. Aby to tak, Baťa ano, ale jenom tak trochu.

>> Co by se teď mělo, co by se mělo dít, když po roce 89 už to bude za chvíli dalších 40 let. Který jsme zaspali?

>> Eh, co by se mělo dít, aby se narovnal ten příběh Baťy? Nebo s čím podle mě je tady komunita diváků? Ty máš kolem sebe komunitu, víš, lidi, který třeba zase investujou. Co by se mělo stát, aby vzniklo takový Baťa centrum, kde se vrátíme k těm hodnotám, kde startupy, inovace, mezinárodní spolupráce.

>> Víš, co je s podivem?

S podivem je jedna věc. A my víme, že je s podivem a nedivíme se tomu. Ale že ten stát na tom nepracuje, jo. Protože my tady opakujeme neustále.

Já třeba ta naše firma podniká v rámci celé Evropy a já jsem to dneska říkal. My, kde přednášíme byznys, tak začínáme přednáškou o Tomášovi, Janu Antonínovi Baťovi, Janu Ámosu Komenském – jako o třech obrovských osobnostech celosvětového významu v oblasti vzdělávání. Který vlastně tady ta země – Československo, protože to tak beru – vlastně tomu světu dala. Ale ten stát se o to vůbec nezajímá. Což považuju za takovej zločin. Protože v jeho zájmu by mělo být tyhle hodnoty tady šířit, vytěžit z toho maximum, eh dokonce tu historii narovnat. Protože národ, kterej nezná svojí historii, prostě je vykořeněný.

Takže je velmi důležité, aby se tyhle informace narovnaly, aby ty lidi znali tu historii správně.

No je na každém z nás, jak se tím budeme zabývat. Samozřejmě každý může přispět nějakým způsobem, podpořit ty věci, který kolem toho Baťy se dějou a dít budou.

To znamená, ať už je to nadační fond Jana Antonína Baťy nebo ty věci, který děláš ty, nebo který děláme společně. A určitě, když to neudělá stát, no tak by to měl udělat někdo jiný.

Tak ten hub nech vznikne. Eh, nech se nakumulují šikovní lidé, kteří to podpoří i kapitálově a tak dále. A vytvořme ten hub tady my.

No a uchopme tu věc my, protože to je národní vlastnictví. To není – to je národní dědictví, kterej bychom měli využít. Pro mě to je jenom jejich odkaz, ale je to národní dědictví, kterej bychom měli využít.

>> Takže každý jeden to může podpořit.

To jo.

>> A já bych jenom dodal – krásně to řekl – jenom bych dodal vlastně, že to je i vstupenka pro tu mezinárodní komunikaci. Protože jednoznačně Baťa, Jan Baťa rovná se Indie, Brazílie, Velká Británie, eh nevím kolik všech možných, Spojené státy, mnoho destinací po celé planetě.

>> Víš, co je zajímavé?

Já když jsem přednášel třeba o Baťovi ve Francii – když jsem tam začínal dělat nějakej byznys, seminář investiční – já jsem začal tím Baťou. Tak oni o tom Baťovi to mnohdy věděli víc, než vědějí lidi tady. Kdybych tady někde udělal seminář, tak o něm ty lidi nevědí.

Gotově, to je to [smích] – vítej v Gotwaldově.

A já jsem pak někde v Polsku a říkám: „A vy ho možná neznáte, to je prostě..." A oni řekli: „Ne, to my jako známe." Jo, víš, jakože vlastně to je přesně to ono, že tady není nikdo prorokem, že jo.

Vlastně my ty svoje osobnosti nějak jako odsuneme.

To je příběh toho Jana Amose.

>> Ano.

A ještě z nich děláme lokální... >> Tvoje téma, jak skončí jako prostě neuvěřitelný.

>> Naše, kde domov můj.

Jo, ale víš co, jenom chci říct, že ještě je ponižujeme ty osobnosti, protože třeba konkrétně – jenom to taky zase je tak intenzivní – že z Jana Antonína Baťy a z Baťovy rodiny děláme nějaký jako zlínský příběh.

No >> jo, to se stydíš, že se Baťa a Zlín je synonymum >> ale už toto samo o sobě je lež >> no >> protože ano, tam to jako začalo ty byznysy, ale Baťa se rovná cely svět, rovná se cesta kolem světa, rovná se první obchodní letiště, rovná se prostě obrovská globální inovace a to je ten příběh.

A nějaký Baťa a Zlín je jenom součást toho.

Je to to srdíčko.

Ano, to jo.

No, ale mimochodem ta genialita toho Jana Antonína Baťy byla ta, že ho toho Zlína odřízli nejdřív nacisté a potom komunisté, tak stejně dokázal tu firmu dál rozvíjet a velmi rychle prostě to vyřešit, aby to fungovalo.

Přesto si vezmi, že máš globální koncern a někdo ti sebere centrálu, kde máš tu základnu, někdo ti sebere, protože oni tam měli školství, vzdělávání, centrálu, banku a tak dále, to ti někdo sebere a ty seš natolik schopný, že stejně dokážeš to celé řídit a dál jakoby rozvíjet.

>> Rozvíjet.

Protože seš chytřejší, >> protože seš vizionář a protože ses na to připravil. Ty sis předpokládal, že i tohle může nastat a vyslals ty lidi do toho světa. Byť samozřejmě jo, baťovo zlato, to bychom taky mohli, že jako nějakých několik tun zlata někam jako vyvezlo, jo.

>> Separátní téma. Znáš ty jsi to – to je tvoje téma, že jo – zlato a všechny tyhle věci – políčku [smích] >> ale zároveň se k tomu teďka dneska už to můžu říct úplně definitivně, protože jsme to mimo kamery řešili, že to jsou úplně nové věci.

Který tady nemá šanci vědět žádný, který přepisují dějiny, žádný tyhle... eh, prostě lidi, který se tím... Já jsem to teď neříkal, ani samozřejmě, ale že v archívech je plno materiálu, který půjde ven.

Jenom co k tomu chci říct – já jsem spíš, samozřejmě zlato je moje téma, ale teď jsem spíš to chtěl říct kvůli tomu, jak on byl prozíravý. Že vlastně on věděl, že neměna se může znehodnotit, něco se může stát. Že tvořil by se ten zlatý poklad pro ty nejhorší situace, pro obnovu vlastně toho, o co by přišli – obnovu vlastně těch věcí v té republice.

Takže on, pokud si to správně pamatuju, nebo správně jsem slyšel z tvých pořadů – vlastně, kde jsem na to narazil a potom s Petrem Kopčelem – takže on to vlastně vyvezl na několik kontinentů.

To zlato, to je prostě naprosto neuvěřitelný příběh, jo. Že přes ty nepřízně osudu v tom '39 a potom '45 a '48, stejně dokázal – než mu to ukradli, teda, tak to musím říct – tu firmu dál rozvíjet a udržet v chodu.

Jo, to je neuvěřitelné.

>> Neuvěřitelné.

Jak jsi řekl, doma člověk není prorokem.

Proto myslím si, že jedna z budoucích misí by měla věci do Brazílie, protože tam je hrobka Jana Baťy.

Ne na Slavíně, ne ve Zlíně.

Mimochodem, to musím říct.

Víš, že on byl navržen na Nobelovu cenu Jana Antonína Maťy a že to odmítl?

>> No >>

A že to – že řekl, ať to dostane ten Brazilec, protože >> to je >>

No, byl to osobnost, lídra, byl to člověk srdce na správném místě a tak dále.

No, Roberte, moc děkuju.

Eh, já tady možná jenom vyzvu k participaci, protože když je ekonomika demokratická, participativní noviny jsou symbolem vlastně svobody slova. Eh, ale dneska bych řekl i symbolem spolupráce.

Je to takový rozcestník těch mnoha informací tady z vysílání.

K některým tématům se vracíme i průběžně.

Eh, budeme rádi, když se přidáte do komunity, když se stanete vlastně takovým členem, odběratelem, eh, předplatitelem novin, protože vy to vlastně vy jste těmi majiteli.

Předplat – kolik je předplatitelů, tak tolik je výtisků.

Eh, a prozradím to, protože ono už to lidi, který jsou vnímavý, lidi, kteří jste vnímaví, tak už to víte nebo jste to vycítili. Ale když jsme před dvěma lety, před třema lety přišli se stříbrnými mincemi, eh, které můžu říct, jsou dneska vlastně vzácné před těmi emise tisíců.

No, no, no, přesně tak.

Ale kam tím mířím, nebudu to prozrazovat, ale jistě tušíte, co bude na té třetí emisi, že >> to je jasné.

A mimochodem, když se vrátím k těm novinám – ta digitální cenzura, ne, ten chat control a tyhlety věci nám bojí, tak papírová cenzura zase taková jako třeba není.

Tak bych doporučil tady boj proti digitální cenzuře papírem.

Ano, >> to je ne.

>> Jasně.

Ono já myslím, že to je do – jako dobrý na ten boj.

>> Dobrý.

Přesně tak.

>> A je taková měkká, takový mírový.

[smích] Je to tak, >> ne?

Si dělám legraci, >> ne?

Ale je to tak.

Hele, papírový cenzor vymřel s komunismem.

>> Digitálních cenzorů je spousta.

Tak tahle věc je dobrá.

>> To je pravda.

To je nezastavitelné.

>> Nikdy nevíte, ke komu se to dostane do ruky.

Každé noviny do každé knihovny a samozřejmě budeme rádi, když se přidáte na stránce – to dejte.

Ano, ano.

Případně vám pošlem remitendu.

Není to o tom jenom, eh, si kupovat předplatu, ale můžeme to taky udělat tak, že vlastně zaplatíte jenom poštovné. Pošleme vám remitendu, vy ji můžete šířit ve svém okolí, protože prioritou je zejména ne nějaké generování zisku, ale šíření informací, osvěta.

To je ten hlavní důvod, proč ty noviny vlastně vznikají.

Informační boj – městští partizáni rozdávají prostě, rozumíš, jako do stránek – jasně, takhle to začíná fungovat trošku, dělám, tak [smích] tak to vím.

>> Hele, děkuju moc.

Eh, samozřejmě budeme rádi. Když sedím takhle vedle Roberta, tak vždycky se mi vybaví začátky té stříbrné mince.

Máme poslední kusy těch stříbrnějch medailí, komunitních mincí „Kde domov můj".

Eh, takže budeme rádi, když podpoříte rozvoj inovace republiky.

No a najdeme nějaké krásné místo, krásný termín, kde bychom představili ten záměr číslo tři.

Spolupráce, aktivita.

Těším se.

>> Tak jo, takže buď práci, čest.

>> Buď práci, čest.

>> No, buďte práci, čest.

Mějte se krásně.

>> To je baťovské.

Ano, to řekněte těm soudruhům, co tady vládnou v médiích a v politice.

Také >> trošku a tak různě máš.

>> Tak jo, mějte se krásně.

K Baťovi se velmi brzo budeme vracet tady ve vysílání, v rozhovorech, reportážích, zprávách a tvůrčí činnosti.

Ještě jednou moc děkuju.

Mějte se krásně.

>> Děkujeme za vaši podporu pro natáčení dalších rozhovorů.

Objednávat můžete [hudba] na internetovém obchodě Inovace republiky.

Noviny Inovace republiky – takové nové občanské noviny.

Noviny ve vašich rukou a každý předplatitel je důležitý.

To, co tady tvoříme, tvoříme participativně, komunitně.

Noviny jsou taky symbolem svobody, symbolem svobody slova a svobodné diskuze, kterou chceme podporovat v naší zemi, a také symbolem kritického myšlení.

Tradiční formát novin kombinujeme s odkazy na videa, dokumenty, články zdarma a spousta dalších souvisejících materiálů.

Budeme rádi, když se ozvete a budete šířit například remitendu novin ve vašich regionech. Můžete remitendu objednat čistě za příspěvek na poštovné.

Najdete ji tady v odkazu na platformě Inovace republiky a samozřejmě budeme rádi, když se stanete členem jakéhosi klubu Inovace republiky a předplatíte si 12 čísel novin.

Vše vzniká v malém týmu, vše vzniká bez oligarchů, bez dotací, bez sponzorů a vše vzniká ve spolupráci s vámi – díky vašim článkům, díky vaší energii, díky vašemu zapojení. Děkujeme vám všem, co jste si noviny předplatili, a také těm, kteří zvažujete předplacení, pořízení certifikátu jako dárku a nebo objednání balíčku z remitendy, který můžete šířit ve vašem okolí.