SVOBODNÝ TRH s Hanou Lipovskou | www.verox.cz

Největší moc nad penězi někdy nevypadá jako moc.

Nevypadá jako politik za řečnickým pultem.

Nevypadá jako dramatický zákaz.

Nevypadá ani jako ruka, která vám sahá do peněženky.

Někdy vypadá jako trezor v Londýně.

Zlato může ležet stovky kilometrů od Prahy a přesto zůstat české.

Ale jen tehdy, když přesně víme, komu patří, kde je, kdo ho kontroluje a podle jakých pravidel.

Jindy ta moc vypadá jako obyčejný formulář.

Stačí, aby senior musel udělat jeden krok navíc a peníze tečou dál.

Ne proto, že chce platit, ale proto, že systém počítá s lidskou únavou a někdy vypadá jako jedno číslo na obrazovce.

Úroková sazba.

Brzda, o které se často mluví jako by byla volantem celé ekonomiky.

Tři různé příběhy o jedné věci.

Kdo nastavuje pravidla a komu se jejich účet objeví v peněžence?

Dnes na svobodném trhu.

Dobrý večer, vážení přátelé.

Vítejte na svobodném trhu.

Vítejte u „Aby bylo jasno" na Veroxu na vox.cz, kde se můžete dívat na své pořady bez reklam, zdarma a bez přihlášení, jak už bezpochyby víte, protože na Veroxu také diskutujete a vaše komentáře, vaše nápady, vaše náměty ihned posíláme i do hlavního studia. A já vám za to děkuji.

Dnešní téma… no, já nejprve počkám, zase opravdu uvidíme, uslyšíme, protože to nikdy není úplně zřejmé a jako skoro pokaždé, možná v liché nebo v sudé týdny, já vlastně nikdy nevím.

I dnes jsme měli neuvěřitelné množství neuvěřitelně zajímavých technických případů a příhod, takže budu vděčná, když potvrdíte, jestli je signál, jestli se vidíme, slyšíme.

No a dnešní téma bylo předznamenáno tím hudebním podkresem z úvodního otevíráku.

A tentokrát, protože skladba je to velmi jednoduchá, velmi známá a skladatel ještě známější a ještě snažší na rozpoznání, tak se vás nebudu ptát jenom v uvozovkách na to, kdo je autorem té skladby a co za skladbu to konkrétně je.

Ale zeptám se vás také, proč byla podle vás zvolena, nebo kterého z těch tří témat, kterého se dnes chceme dotknout, se týkala právě ta úvodní skladba.

A protože píšete, že vše je OK, a dokonce to píší i naši milí diváci z Brna, ale i z jiných částí republiky, tak věřím, že je opravdu všechno v pořádku.

Tento týden mě velmi zaujal tweet našeho pana guvernéra České národní banky.

My o panu guvernérovi dnes budeme hodně hovořit, protože dnes jeho vystoupení ovládlo titulní stránky českých médií.

Ale než se dostaneme k tomu, co řekl a co udělal dnes, pojďme se podívat na jeho tweet, na jeho příspěvek na síti X z 13. června tohoto roku.

„Bank of England, český zlatý poklad zkontrolován. OK. V trezoru zákaz focení, proto oficiální foto Bank of England. Hned vedle ale jiný underground."

O co jde a co to vlastně spustilo?

No, náš pan guvernér České národní banky nás informoval o tom, že navštívil britskou centrální banku, aby nás, aby v uvozovkách zkontroloval stav českého zlata.

Na můj vkus možná až trochu moc marketingu, možná až trochu moc jednoduchý jazyk.

Bylo to psáno takovým stylem – hodně punkovým.

Možná se tím snažil přizpůsobit té nejmladší generaci, což vcelku chápu, protože generace Z ho opravdu nezná.

Doby, kdy byl populární u mladých, byly doby, kdy jsem byla mladá já, a mým studentům už jméno Aleš Michl opravdu nic neříká.

Tak možná se tak snažil přizpůsobit té nejmladší generaci. Pak je to určitě v pořádku. Ale schytal si za to své.

Kupříkladu mu nikdo ani tak nevyčítal ten použitý jazyk, ale dostal neuvěřitelně naloženo za známý fakt, že máme naše české zlato uloženo v britské centrální bance.

Třeba publicistka Cecílie Jilková proto poměrně naštvaně napsala, že tím pádem to není české zlato.

A mohli jsme číst celou řadu výroků v českých médiích a různých komentářů o tom, jaká je to katastrofa, že české zlato je v Bank of England.

Říkala jsem si, že když nám takto pan guvernér nahrál, tak je možná správný čas podívat se na to, jak to s tím skladněním a držbou zlata vlastně je.

Předtím bychom asi měli vytknout, zda vůbec má smysl, aby centrální banky hromadily a vršily zlato.

To téma zlata je vždycky velmi populární.

Lidé milují investování do zlata.

Rádi se na zlato dívají, rádi o zlatu mluví, není se čemu divit.

Zlato nás provází už od těch dávných pověstí.

Je to součást našeho lidského dědictví od pradávna, a tím pádem je zcela jisté, že když se otevře otázka zlata, tak to vždy vzbudí velké emoce. A my žijeme v době emocí, nikoli v době racionality.

Takže přece právě o ty emoce jde. Ano, všichni víme, že ani česká měna, ani žádná jiná měna světa, ani měny těch zemí, které jsou zlatem nejvíce zásobeny, nejsou kryty zlatem.

Zlatý standard skončil vlastně dávno před první světovou válkou. A málokdy bylo v dějinách, byť i českých zemí, období, kdy by naše měny opravdu byly kryty zlatem. Bez jakýchkoli výjimek, ale zlatý standard v přeneseném slova smyslu padl s koncem brettonwoodského systému v letech 70, kdy to zkrátka neustály Spojené státy, které si na zlato navázaly svůj dolar a všechny ostatní státy brettonwoodského systému pak byly vázány pevným kurzem právě na dolar.

No a dnes zlato tvoří řekněme takovou zajímavou, do jisté míry tradiční položku v devizových rezervách centrálních bank po celém světě.

Ovšem ne všech.

Taková centrální banka Kanady se svého zlatého pokladu vzdala už před několika lety, kdy snížila zásoby na rovnou nulu.

Ale za to země jako Čína nebo Rusko naopak ve velkém zlato nakupovali a koupily ho v době, kdy to bylo prudce nemodní a kdy se na takové nákupy mnozí finančníci a centrální bankéři dívali jako na něco směšného a zbytečného.

Připomínám, že třeba někdejší viceguvernér České národní banky, dnes šéf národní rozpočtové rady Mojmír Hampl, vždy mluvil s jistým znechucením o takzvaném zlatém fetiši.

Vždy zdůrazňoval, že ta fascinace zlatem v monetární politice je spíše – a teď ho budu parafrázovat – úsměvná, ale rozhodně ne reálná.

No, ale pak se něco zlomilo.

Pak začala přicházet jedna krize za druhou.

Zlato, tak jak už byl zvykem, začalo ve velkém růst jako v každé krizi. A i centrální banky se začaly ke zlatu vracet, protože mít ho v rozpočtu, ve svých rezervách, v devizových rezervách, začalo být přitažlivé.

No a v té době nastoupil do čela České národní banky právě pan guvernér Aleš Michl a došel k poměrně ambicióznímu cíli, který dnes vždy zdůrazňuje na všech konferencích a ve všech svých mediálních vystoupeních – tedy, že vrátí České republice její v uvozovkách zlatý poklad.

A je pravda, že když se podíváme na současné zásoby zlata právě v době guvernérování našeho pana guvernéra Michla, tak se vracíme pomalu, postupně nad náš někdejší historický rekord.

Nejvíce zlata jsme v našich zemích v centrální bance měli v předvečer německé okupace, v roce 1938. A jak vidíme, poté, co naše zásoby zlata klesly na pouhých 8 tun v roce 2019, kdy upřímně řečeno hrozilo, že dokonce nebudeme schopni už kupovat a vyráběti naše zlaté mince.

Víme, že Česká republika, Česká národní banka jsou svými zlatými a stříbrnými numismatickými poklady velmi známé a proslulé.

Tak od té doby se podařilo velkými nákupy opět to zlato nakoupit.

Nejenom nakoupit, ale i uskladnit.

No a čím více zlata jsme opět zpátky měli, tím více rostla otázka, kde vlastně je.

Jenomže tady je pět různých věcí, pět různých bodů, pět různých termínů, které spolu souvisejí, ale které bohužel neekonomové a co hůř velmi často ani ekonomové vůbec nerozlišují: umístění, vlastnictví a lokace, úschova a likvidita.

Fyzické umístění zlata, to je vlastně jeho adresa. To je, kde ta konkrétní cihla nebo zlatý prut vlastně leží.

My víme, že velká část našeho zlata, jakkoli rozhodnutě všechno zlato, leží právě v trezoru pod Bank of England, pod britskou centrální bankou, pod tou Old Lady, jednou z nejstarších centrálních bank světa v Londýně.

Mnohem důležitější otázka je ale vlastnické právo, neboli komu to zlato skutečně patří podle práva.

No ale pak to úplně nejdůležitější je alokace, tedy jestli máme jenom nárok na zlato obecně, jestli máme jakousi poukázku na zlatou cihlu, nebo jestli nám právě patří jedna konkrétní cihla zlatá.

Jestli máme konkrétní cihly nebo pruty, na kterých je vyryto, vyraženo číslo, identifikační číslo, ze kterého lze naprosto jasně určit, že zatímco tohle konkrétní patří nám, tak to vedle už nepatří České národní bance, ale patří třeba německé bundesbance.

No a pak zde máme úschovu, což je služba daná tím, že to naše zlato tam někdo musí hlídat, a nakonec likviditu, která má zaručit schopnost to zlato rychle a za férovou tržní cenu prodat nebo s ním aspoň obchodovat.

Není se čemu divit, že tohle všechno se týká právě toho trezoru pod Bank of England.

Kdokoli, kdo četl slavného Harryho Pottera J. K. Rowlingové, tak určitě ho zaujali ti skřeti, ta Gringotova banka, ve které v kouzelnickém světě Harryho Pottera byly uloženy či stále jsou uloženy kouzelnické poklady.

No a bezesporu Rowlingová tu svou magickou banku psala právě po vzoru Bank of England.

I u ní má každý vlastník svůj vlastní trezor v podzemí.

A v Bank of England máme každá země, každá instituce, každá centrální banka v některých případech, ale i banky komerční svou vlastní část trezoru, svůj vlastní trezor opět v podzemí.

A my se můžeme ptát, proč právě britská centrální banka, proč právě Velká Británie, proč ne Praha, proč ne třeba Bratislava nebo Vídeň?

Bank of England má tuto vrcholnou roli společně se Švýcarskem a především se Spojenými státy.

Takoví Němci mají své zlaté rezervy, své zlaté zásoby právě ve Spojených státech.

Asi se není čemu divit.

A ta pevnost ve Spojených státech je z tohoto hlediska legendární.

Máme ty slavné záběry, kdy se tím trezorem procházel nositel Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman a kdy si lehárně sedá na některé ty zlaté cihly.

No a Němci se čas od času, kdy zrovna nemají co důležitějšího v politice řešit, zaobírají tím, jestli by to zlato nemohli převést přes velkou louži zpět do Berlína nebo třeba do Karlsruhe nebo do Bonu a ubytovat ho pěkně doma.

První otázka je, proč vůbec se s tím zlatem hýbe právě v těchto centrech.

No, jsou to centra, která zároveň mají největší obchody se zlatem.

A protože pro Českou republiku nakupují to zlato zprostředkovatelé, finanční zprostředkovatelé a obchodníci se zlatem, není to tak, že by Aleš Michal seděl s mobilem v ruce, měl tam nastavenou aplikaci Revolut, koukal se na ceny zlata a během jiné práce si tam koupit na český účet kousek zlata.

Je to úkol, který přináší Česká národní banka tak jako řadu podobných úkolů na specializované obchodníky, takže dává smysl těmto institucionálním investorům být co možná nejblíže prameni.

A pro nás, pro náš region je tou zásadní burzou právě burza v Londýně.

Zde můžeme poměrně optimisticky říci, alespoň to není na území Evropské unie, z tohoto hlediska o něco málo méně rizik.

Zároveň ani když nejsou přesně dány, platíme za to ustájení, garážování toho našeho zlata v Británii.

Teoreticky bychom za to měli platit a existuje řada odhadů, které ukazují, kolik to tak může stát.

Tak je zde i druhá teorie, která tvrdí, že za to ve skutečnosti možná neplatíme, protože ty zlaté zásoby mohou sloužit ke krytí v případě potřeb jiných bank.

No a tím pádem si vydělávají. Když už tam tak nečině hezky poslušně leží, a tím pádem nejenom, že zaplatí náklady za to ustájení, ale ještě na sebe něco dokonce vydělat mohou.

Neznáme ta čísla. Česká národní banka je neuvádí. Byla by to velmi zajímavá otázka právě na pana guvernéra.

Jenomže v českých zemích je ustájení zlata v Bank of England spjaté s velmi nehezkou částí historie, s částí historie spjatou se jménem Halmára Šachta, Hitlerova bankéře, jak se mu přeslívalo, ekonoma, finančníka, o kterém se mělo za to, že byl takřka geniální, ale primárně byl velmi, velmi mazaný a dokázal se nejprve vetřít do Hitlerovy přízně, ne jenom proto, aby potom zase dokázal všem ukazovat a dokazovat, že s Hitlerem a s NSDAP neměl nikdy nic společného, a dokázal jako jeden z mála lidí na světě ve svých rukou koncentrovat obrovskou moc.

Moc, o které budeme hovořit v druhé části dnešního svobodného trhu. Moc, kdy zároveň zodpovídal za fiskální politiku Hitlerova Německa a zároveň za měnovou politiku, tedy za centrální banku.

Nenechme se mýlit. Ani v nacistickém Hitlerově Německu nebylo možné, aby jeden jediný člověk měl v rukou obě dvě moci — moc monetární politiky i fiskální politiky.

I v případě Šachta se to muselo obejít tím, že v tom jednom úkolu byl jakoby suspendován, měl jakoby o stupeň nižší pozici, čímž na první pohled neporušoval toto posvátné pravidlo hospodářské politiky, ale byl na něj přenesen veškerý výkon, veškeré výkonné pravomoci, takže reálně se v jeho rukou obojí dvojí koncentrovalo.

Mimochodem, my máme i v novodobé historii českých zemí jednoho politika a bankéře, centrálního bankéře, který v jeden moment podobným způsobem de facto koncentroval v svých rukou moc obojího typu.

I když se to také různým způsobem obcházelo a dnes po několika dekádách víme, že tam je minimálně jeden bod a jedna otázka, kdy právě tato kumulace moci, jakkoli na první pohled nepřímá, mohla způsobit určitá úskalí právě v otázce privatizace našich komerčních bank, čímž už asi dost dobře napovídám, že to musel být rok 1998, kdy poprvé v našich zemích po vzniku samostatné České republiky jsme měli úřednickou vládu.

No a kdy v jejím čele stanul právě guvernér České národní banky, kteréhožto si na tuto roli vybral sám prezident Havel.

A pro dočasnou dobu, pro ten necelý půlrok, kdy byl tedy úřednickým předsedou vlády, úřednickým premiérem, formálně naplňoval veškeré role, úkoly, funkce guvernéra centrální banky jeho zástupce Zdeněk Tůma, ale neformálně měl samozřejmě pan Tošovský tuto moc v rukou dále.

A když se vrátíme zpátky do období před druhou světovou válkou, tak díky velkým konekcím daným i třeba provázanosti politiky velmi podobné Karlu IV., politiky sňatkové, díky rodovým vazbám, byl Halmaršacht velmi úzněn právě s tehdejším guvernérem Bank of England, což vedlo mimo jiné k tomu, že když nacistické Německo nejprve si vzalo a ukradlo naše pohraničí a poté si vzalo celou naši zem.

Tak v době protektorátu bylo zlato navzdory zdravému rozumu a veškeré slušnosti převedeno právě v Británii na nacistické Německo a my jsme se pak k němu dostávali horko těžko.

Protože právě tenhle čas příběhu není žádná fáma ani žádná konspirační teorie, ukazují i vysílání britské BBC, která před několika lety odvysílala právě některé odtajněné dokumenty a nutno říci, že Britové nebo minimálně britští bankéři se k této části historie stavěli s nevelkou radostí. Dokonce i ta BBC projevovala navenek určitý stud.

Protože bychom mohli říci méně ekonomicky vzletně: Bank of England nám tehdy pomohla to zlato ukrást, respektive pomohla nacistickému Německu, aby naše zlato bylo ukradeno.

No je pravda, že zdaleka nebylo vráceno tak, jak bychom si představovali a jak by mělo být.

Co to znamená?

No, znamená to, že když nyní máme naše zlato ustájeno právě ve Velké Británii, tak je velmi snadné podlehnout vábivé rétorice, že je to špatně, že to tím pádem není naše zlaté, jak psala ta paní kolegyně Jílková a že by se s tím mělo něco dělat.

Dobrá. Historie mluví jasně. Nikdy nikomu nevěř. To je docela dobré pravidlo, zkoušené časem.

Teď je otázka: co s tím?

Kdybychom postupovali podobně jako Němci, kteří si, jak už jsme říkali, jednou za čas řeknou, že má smysl to zlato vzít z vandru domů zpátky do Čech, do Německa, tak bychom řešili několik logistických problémů.

Jednak jak to zlato přes kanál dostat a jak ho pak dostat taky třeba z Kanálu. Jakým způsobem takové zlato stěhovat?

Ono totiž je takový zlatý poklad, který moc žádná pojišťovna není ochotná pojistit. To není úplně legrace — větší hromadu zlata, která by byla stěhovaná nejprve trajektem, poté kamiony pojistit, protože na to již jedna pojišťovna nestačí, ale asi by tím porušovala i veškerá pravidla.

Ta expozice vůči tomu zlatu by byla zkrátka příliš velká a dovolit by si to úplně nemohla.

Za druhé: cena všech těchto operací.

A za třetí samozřejmě i ztráta možnosti s tím zlatem rychle a promptně obchodovat.

Takže když to zhrnu a když zkusím na jednu misku vah dát ty obavy, které někde už tendují až ke konspiraci, protože koneckonců to vždycky je pro média zajímavější než suchá nudná pravda, a na druhou stranu, když dám ta holá bankéřská ekonomická fakta a zkusím mezitím najít nějakou rovnováhu:

V nejlepším ze všech možných světů, tam kde platí pravidla, tam kde platí právo, tam kde platí zákony a tam, kde platí ekonomický zdravý rozum, ustájení zlata ve Velké Británii s tím, že máme v trezoru v České národní bance také pár kousků právě k naší možnosti odlít si ty zlaté mince tak, jak rádi v naší zemi děláme, by to úplně stačilo a není na tom naprosto nic špatného.

Ale protože už máme zkušenost, že nežijeme v nejlepším ze všech možných světů, protože víme, že cizí státy rády jdou do válek a ještě raději berou kořisti států menších, slabších nebo zkrátka slušnějších, je pochopitelné, že se nám může zdát, že je bezpečnější mít zlato doma pod střechou, než ho mít ustájené v Londýně, Berlíně, New Yorku, Pekingu, kdekoliv chceme.

Na třetí straně už také všichni víme, že okupovat se dá i ten pověsný důl a že jenom fakt, že máme něco na našem území, ještě zdaleka neznamená, že okupant jdoucí kolem nám to nevezme nebo alespoň vzít nezkusí.

Takže jak to uzavřít?

No, je hezké, že byl pan guvernér zkontrolovat naše zlaté cihličky v Británii.

Mě by možná mnohem více zajímaly otázky, které mu evidentně nikdo nepoložil a které bychom si měli pokládat my.

První otázka by měla znít: jak často a jakým způsobem se to naše zlato v zahraničí kontroluje a kdo tu kontrolu ověřuje?

Druhá otázka by měla znít, jestli české zlato je opravdu přiřazené ke konkrétním slitkům, tedy jestli máme vlastnická práva na konkrétní jména, konkrétní cihličky, nebo ne.

Otázka, která s tím souvisí: kolik případně toho zlata je půjčeno?

Další otázka: kolik jsou naše náklady na roční úschovu zlata v Bank of England a kolik nám naproti tomu vynáší právě ty zápůjčky?

A nakonec: proč vybral pan guvernér jako částku, které máme dosáhnout, právě 100 tun do roku 2028? Proč ne třeba 101 tun nebo 99 tun?

Protože pak to zkrátka vypadá, že je možná důležitější symbolika. Ano, symbolika a symboly jsou v centrálním bankovnictví velmi důležité. Dostaneme se k tomu za chvíli. Spíš než že by to mělo nějaký měnový a racionální ráz.

Možná poslední otázka: jak vůbec o tom našem zlatě mluvit na veřejnosti?

Ono to zlato tvoří nepatrný zlomek našich devizových rezerv, svým způsobem vůbec není důležité. Z hlediska měnové politiky, z hlediska naší stability je náš zlatý poklad opravdu takovým secesním muchovským ornamentem na té krásné budově obecního domu naproti budově České národní banky. Ale má velký význam deklaratorní, má velký význam symbolický. Z tohoto hlediska samozřejmě pan guvernér Michal vsadil na velmi dobrého zlatého koně, když o těchto cílech mluví, protože tím, jak si posiluje vizi a vidinu české koruny jako pevné zlaté měny.

Je to hra dovnitř, nikoli ven. Zahraničního investora zlatá pohádka o České koruně opravdu nedojme.

Ale pro vnitřní důvěru českých občanů, českých podnikatelů, českých plátců daní — tato pohádka samozřejmě důležitá je a je součástí určitého folklóru, který svůj význam má.

Já bych si k tomu dovolila dodat, že by nám možná sušelo, kdyby pan guvernér mluvil o těchto věcech a vykládal tuto pohádku alespoň trochu jinými bohatšími slovy, kdyby vysvětloval, které z těch kroků jsou pouze symbolické a deklaratorní a které mají skutečný reálný význam, a kdyby možná nepodceňoval tím pádem tolik české publikum.

A naopak, kdyby čeští novináři nenaskakovali na levné výkřiky a levná zvěšení a spíše pátrali po tom, jaká je skutečná skladba našich devizových rezerv — to je totiž pro pevnost české koruny mnohem důležitější.

Zlato, naše zlato, české zlato, je české jenom tehdy, když k němu má Česká národní banka jasný právnický titul, když má jasnou kontrolu nad jeho uskladněním, nad jeho pohybem, nad jeho evidencí, když má jasnou strategii, co s tím zlatem dělat dál, proč ho vlastně máme, proč ho chceme kupovat nebo prodávat.

Pak, ceteris paribus, ve státě a ve světě, kde platí právo, je úplně jedno, jestli zlato sedí v Praze, v Londýně nebo třeba v Brně.

Ale nežijeme v takovém světě.

Pojďme dál.

Málokdy se stane, že by debata o něčem tak bouřlivém, jako jsou koncesionářské poplatky, v sobě měla i velmi významnou ekonomickou otázku.

Pojďme si poslechnout, co řekl pan poslanec za hnutí Ano.

První možná v nejbližších dnech se stane ministrem pro sport. Pan Patrik Nacher řekl na téma koncesionářských poplatků a poslouchejme prosím velmi pozorně.

>> V tom systému je na principu opt in. To znamená, že to není tak, že by všichni přestali najednou platit a dobrovolně by se mohli k tomu placení přihlásit, když ta Česká televize Český rozhlas jsou tak kvalitní a všichni je chválí, jak se o nich mluví.

Já jsem šel na základě debaty s nimi, s těmi řediteli, principem opt in, že se nejedná o opt out, ale že se teda musím, že nejsem poplatník, když je mi víc než 75, ale musím se proaktivně odhlásit, přihlásit se k odhlášení vlastně jakoby.

Jo.

To znamená, že každý statistik vám řekne, že opt in je, že vám to takhle postupně jakoby roste a skoro nikdy nedosáhnete 100 %. Eh a nějakých 50 % dosáhnete v letech, jo, že to postupně můžu tady připomínat. Když končily vkladní knížky, to trvalo 20 let, se to vyplácelo. I po 20 letech se ty lidi si nepřišli pro 100 %, jo, rozumíte?

A trvá to fakt nějakou dobu a ta doba je právě ten postupný náběh.

Tak přesto, jak vidíte v komunikaci, Česká televize ústy svého ředitele stejně řekne: „Ale my přijdeme o miliardu 400 milionů."

>> Poslouchali jste dobře?

Já vím, koncesionářské poplatky bouřlivé téma. Každý na to má silný názor. Každý přesně ví, jestli se má vysílat mistrovství světa ve fotbale. Peče celá země, zpívá celá rodina, pláče celá ves, já nevím co všechno.

Velké téma. Každý si k tomu má eh co říci. Dá se tím jednoduše zatemnit a zalepit debata mnohem vážnější, třeba o českém státním dluhu. Právě proto, že tomu každý přeci rozumí.

Ale pan poslanec Nacher opravdu zvedl zásadní ekonomickou otázku. Ekonomickou otázku, za kterou se upřímně řečeno udělují Nobelovy ceny za ekonomii. Otázku, která se dostala i v českém překladu na pulty českých knihkupectví už před několika lety. Díky docela dobře známé knize Richarda Tallera a Cassa Sunsteina.

Ponechme tady ten tento typ výslovnosti. Eh, do češtiny přeložená jako „Šťouch" — v angličtině eh možná méně zvukomalebně „Nudge".

Kniha, která se zabývá behaviorální ekonomií.

On, pan poslanec Nacher v tom úryvku hovořil o tom, že každý statistik ví a tak dále a ten systém opt in a opt out, který popisoval, vůbec nesouvisí se statistikou. To je systém, který souvisí s takzvanou behaviorální ekonomií, tedy s tou částí ekonomie, která se vrací ke skutečným kořenům ekonomie jako vědy. Která se vrací hluboko na přelom 19. a 20. století, třeba k Missesově praxeologii. A která ví, že ekonomie je primárně vědou o jednání. Že ekonomie vůbec není otázkou peněz a účetnictví, byznysu, mezních nákladů, mezního užitku, marží a podobně.

Takže ekonomie není jenom a už vůbec ne výlučně o daních nebo o úrokových sazbách nebo o celech, ale že ekonomie má své kořeny právě ve snaze chápat lidské jednání, vnímat, jak lidé reagují na pobídky.

No, od toho už je pak jenom ten velmi malý, nebezpečný krůček k tomu snažit se na základě tohoto pochopení lidské jednání nejprve motivovat, pak měnit a nakonec ovládat.

No a právě to je práce Richarda Tallera, který ve svých teoriích z behaviorální ekonomie popisuje architekturu volby a tvrdí, že už jenom to, jak se provede design při nějakém rozhodování, jak se dělá architektura konkrétního rozhodování, předurčuje samotný výsledek.

A já si myslím, že to všichni velmi dobře známe, protože všichni v poslední době trpíme tím, že máme celou řadu různých předplatných.

Dříve si člověk koupil software, dostal ho někde v obchodě, většinou v krásné kazetě, nějak to vypadalo, bylo to hmotné, mohla v tom být nějaká příloha s návodem. Vytáhli jsme z toho kdysi diskety, potom CD, potom DVD, později už třeba jenom flash disk.

Dali jsme to pro našeho stroje, dlouho jsme instalovali, něco se zkrátka dělo a něco jsme měli v ruce a bylo to naše a patřilo nám to napořád, neboli navždy, nebo do té doby, než Microsoft či někdo jiný zkrátka přišel s novými Windows a my jsme se divili, co to ty 98 vlastně dělají, a všichni jsme se naučili, co to znamená modrá smrt.

Dneska, jak všichni víme, je to jinak.

Dneska už si software nekupujeme, alespoň většinou takto fyzicky. Stahujeme si ho a ještě častěji ani nestahujeme, protože jsme všichni na cloudech, na obláčcích a tak jenom licencujeme.

Mnoho z vás má Netflix, mnoho z vás si předplácí videotéku, videoarchiv televize Nova, OnePlay. Někteří možná máte i Primu, někteří HBO. Podobně.

Někteří z vás, jak píšete do našich komentářů, si předplácíte YouTube Premium, abyste se zbavili reklam, nebo máte placené Spotify, nebo nebo můžeme jít takto ad infinitum.

Řada z vás má možná licencované, placené i předplatné některých webů mediálních, XV, Idesu a tak dále.

No a tím pádem asi víte, že přihlásit se k odběru nějakého kanálu, služby, funkce je velmi jednoduché. Je to na jedno kliknutí. Div, že se vám to občas nestane omylem.

Pokud se přihlašujete z mobilu, máte Google Pay, Apple Pay, tak stačí jedno ťuknutí, jedno přiložení ukazováčku a už je 99 Kč nebo 6 € v tahu.

Ale zkusili jste se pak někdy z takové služby odhlásit?

Většina těch služeb má třeba měsíc používání zdarma. Když chcete skončit a to dokonce i když si to poctivě platíte, tak nastane dlouhé artýrium, kdy už je jenom problém na tom webu najít, kde vlastně to tlačítko na odhlášení je.

No a to není náhoda. To není ani eh nějaký velmi nevstřícný a nepříznivý design těch webů.

To je velmi pozorné učení se právě z behaviorální ekonomie pana Tallera a to konkrétně následování nikoli onoho takzvaného „šťouchu", tedy pošťouchnutí lidí správným směrem.

Mluvíme o takzvaném liberálním nebo libertariánském paternalismu. Ale je to takzvaný špatný nudge, tedy pošťouchnutí lidí tím špatným směrem, který je ale žádoucí pro výrobce.

Jeden příklad za všechny.

Snažila jsem se odhlásit předplatné eh britského eh onlineového poskytovatele. Koupit si službu bylo velmi jednoduché. Odhlásit si ji?

Tam nestačilo pouze napsat, že si ho chcete odhlásit. Dokonce nemělo stačit původně ani poslat mail.

Tam byla podmínka, že jste mimo Británii, tak musíte zatelefonovat na uvedenou linku a to pouze v pracovní den od 8:00 do 16:00. Vysvětlit, co si chcete odhlásit, jak si chcete odhlásit a samozřejmě i vysvětlit, proč si to chcete odhlásit.

Přiznávám se, že i mně to trvalo dobré dva dny, než se mi podařilo dobít se k někomu, kdo tedy milostivě uznal, že mohu přestat odebírat službu, kterou nechci.

Německý denník Dewelt měl tuto službu na jedno kliknutí. Bývalo snadné se odhlásit.

Pak ale se v Německu začaly zhoršovat ekonomické podmínky.

No a kde lidé hledají, když jste se minule ptali ironicky na tu větu, co to znamená, že se našly prostředky, kde lidé hledají prostředky právě v tomto odkrajování zbytečných či zbytných výdajů, jako jsou třeba předplatná za Welt a další magazíny.

A tak Welt velmi rychle zjistil, že jak Německo padá do propasti, tak ho bere silně s sebou, a proto potřeboval vystavit také celou řadu překážek.

Takže už musíte skoro uvést i rodné jméno své prababičky a velikost svého psa, než vám dovolí se odhlásit.

Opět toto je výsledek té behaviorální ekonomie, když je používaná, řekněme špatným, málo morálním způsobem.

No ale také státy vědí právě díky panu Thalerovi, že tyto vlastnosti kladení překážek a odstraňování překážek se dají pro změnu lidské motivace používat k dobrému.