Hyenismus, plyšové prase a "slušňák" Eben. TV KRIZE 2000 (3. část)

Vítejte u třetího dílu speciálu "Může za to". Pokračujeme v návratu k televizní krizi — události, která dodnes ovlivňuje pohled na českou televizi, média i politiku. V předchozích dílech jsme sledovali, jak se z profesního sporu postupně stával celospolečenský konflikt. Dnes se podíváme na další kapitolu tohoto příběhu.

Ukážeme si, jak se měnila atmosféra na Kavčích horách, jak se vytrácela profesionalita a jak se z veřejnoprávní instituce stával prostor, kde rozhodovaly emoce, osobní animozity a davová psychóza. Otevřela jsem znovu svou knihu "Nebudu mlčet". No a samozřejmě pokračujeme tam, kde jsme minule skončili. Otevírám potřetí svou knihu — "Nebudu mlčet" — abych si spolu s vámi připomněla, jak dramaticky do života některých lidí televize zasáhla.

Existuje něco, za čím se protagonisté té události do své smrti stydí, a já věřím, že se opravdu stydí. Jiří Hodač měl policejní ochranku, kterou mu přidělil ministr vnitra, protože vyhodnotil, že je opravdu ohrožen. Ten den měl jít Jiří Hodač do parlamentu, jenže tam nepřišel, a tak mi manžel zavolal, abych se šla podívat k němu domů do Vršovic, protože jsem shodou okolností byla nedaleko jeho bydliště ve filmové střižně.

Tak jsem se tam vydala. Přede dveřmi jeho bytu stáli policisté a jeden z nich říkal, že z bytu slyší takové divné sténání, ale že se bojí vyrazit dveře, protože k tomu musí dát souhlas majitel bytu, jinak budou muset všechny vzniklé škody zaplatit. Vedle policisty stála příbuzná Jiřího Hodače, celá nešťastná, protože neměla klíče a také se bála dát k vyražení dveří pokyn. Tak jsem ten pokyn dala sama: "Pánové, vyrazte ty dveře na moji zodpovědnost!"

A okamžitě jsem vytáčela na mobilu číslo záchranné služby a zavolala sanitetku. Když dveře povolily, uviděli jsme ležet na zemi Jiřího Hodača v zoufalém stavu. Všichni jsme k němu běželi a naštěstí i záchranka přijela okamžitě. Shodou okolností právě sloužil spolužák mého bratrance — jediný člověk, kterého na záchrance znám. Jiřího Hodače rychle stabilizoval.

V tom okamžiku mi zavolal jiný můj známý lékař s tím, že se právě vrátil z dovolené a jestli něco nepotřebuji. Řekla jsem, že ještě nevím, ale že se ozvu. Mezitím naložili Jiřího Hodača do sanitky. Lékař ze záchranky mi řekl, že kdyby přijeli o chvíli později, dopadlo by to tragicky, a odjeli.

Když se posléze v parlamentu mluvilo o jeho stavu jako o "diplomatické chorobě", jistě si každý dovede představit, jak mnou to honilo. Mezitím mi můj známý ze záchranky volal, že vůbec neví, co má dělat, že Jiřího Hodača nepřijali v nemocnici v Obloukové, že ho nepřijali na Karláku ani na Vinohradech. Prostě ho nepřijali nikde, ať to dneska všichni svorně popírají.

V České televizi ve stejnou chvíli hráli písničku "Táhněte do háje" a Václav Havel, který má v této zemi nejlepší zdravotní péči, se tam promenádoval v klopě z mašlí až na zem. Mimochodem červenobílou zbouřeneckou bikolóru nosila i paní Dagmar. A Václav Havel si dovolil plívat na Jiřího Hodače, jemuž tento stát tu nejzákladnější zdravotní péči odepřel.

Tak jsem rychle volala onomu lékaři, který se mi před chvílí ozval. Ten ho přijal k sobě do matouské nemocnice a Jiří Hodač přežil. Ovšem celá příhoda má velmi trpkou pointu. Po půl roce tohoto lékaře vyhodili, protože by prý za tento svůj čin v kolektivu neobstál. Oznámil mi to ředitel nemocnice. Tímto oznámením jenom uvedl svou žádost, zda bych mu nemohla pomoci stát se ministrem zdravotnictví.

Takhle silně jsem si ještě nikdy na lidský hnus nesáhla. Aktéři této události jsou dodnes nepotrestáni. V životě jsem nezažila to, co tehdy. Slavné i méně slavné televizní tváře ječely, řvaly, bučely a plívaly. Házely po mně plyšové prasátko, které se stalo jakýmsi jejich talismanem a pojmenovali ho Bobo. Prasátko se dokonce objevilo na televizní obrazovce při udělování Českého lva, kdy si ho vzali jako rekvizitu Marek Eben s Ivetou Toušlovou.

Marek Eben tehdy rádoby vtipně pronesl: "Dost bylo bobošíkování." Já jsem v té době byla na dovolené a maminka mi s pláčem telefonovala, že to od toho slušného pana Ebena vůbec nečekala, že to je velká sprosťárna. Uklidňovala jsem ji, ať nepláče, že mě to vůbec nepřekvapuje.

Tahle událost měla velmi kuriózní tečku, když mě asi půl roku poté Marek Eben vyhledal mezi hosty na střeše hotelu Intercontinental na business párty, kterou tehdy moderoval. "Já jsem se vám přišel omluvit za to bobošíkování," sdělil mi s úsměvem.

"Co tak najebnou?" zeptala jsem se ho.

"Hm, jak jezdím na různé akce, zjistil jsem, že jsem si tím moc nepomohl. Oni vás totiž lidé mají docela rádi."

"Aha, názor jste sice nezměnil, ale u lidí jste si nepomohl."

No tak jo. Mávla jsem nad ním rukou a dál jsem se s ním nebavila.

Tečku za televizní krizí udělali samotní vzbouřenci následující historkou. Věra Balterová, prozatímní ředitelka České televize, bydlela asi 50 metrů od České televize. Všichni věděli, že vlastní Trabanta, což v dnešní době už není vůz obvyklý a má ho málokdo. Jednou přišla ke svému autu a našla ho celé polité lidskými výkaly.

Očití svědci informovali, že kolem jel přenosový vůz České televize. V úrovni jejího Trabanta zpomalil. Z okénka se vysunula ruka a byla na vůz vylita obsah WC, jimiž jsou televizní přenosové vozy vybaveny. Myslím si, že nic lépe nevystihuje úroveň těch bojovníků za svobodu slova.

Samozřejmě Věra Balterová musela z televize odejít, kdežto aktéři této a jim podobných akcí v české televizi zůstali a dál oblažují národ svými myšlenkovými pochody a výtvory.

Pro dnešek knížku zavírám a uvědomuji si, že tato čtrnáct let stará slova stále platí a že osazenstvo Kavčích hor do svého arzenálu přidalo kromě arogance a sebestřednosti také falšování historie.

Slova, která jsem vám dnes přečetla ze své knihy "Nebudu mlčet", zachycují další kapitolu televizní krize. Kapitolu, která ukazuje, jak rychle se může profesní spor změnit v osobní konflikt a jak snadno mohou emoce převládnout nad odpovědností.

Dnes po více než 25 letech sledujeme na Kavčích horách další pokus o stávku a znovu slyšíme stará známá slova o nezávislosti médií a obraně demokracie. Jedna věc je však jiná. Česká televize už dnes není jediným místem, odkud lidé získávají důvěryhodné informace. O důvěru veřejnosti musí bojovat stejně jako všichni ostatní.

No a právě proto jsme s Hanou Lipovskou vytvořili Verox. Verox.cz — mainstreamový detox. Místo, kde mohou lidé porovnávat informace, hledat souvislosti a vytvářet si vlastní názor. Protože svoboda médií nezačíná v televizní budově, začíná u svobodného diváka.

A protože příběh televizní krize zdaleka nekončí, budeme pokračovat i zítra. Podíváme se na další události a další okamžiky, které ukazují, jak se jeden televizní spor proměnil v událost, která poznamenala českou společnost na celé generace.

Děkuji za pozornost. Sledujte, aby bylo jasno, a hlavně sledujte Verox. Verox je zadarmo. Verox je bez reklam a na Veroxu najdete všechno na jednom místě.

Na shledanou.