Soudní jednání: Ivan Kratochvíl a spol.- Závěrečné řeči obhájců 12.6.2026

Ukrajině a poprosím o závěrečnou řeč pana Dvořáčka.

[kašel][odkašlání] Dobrý den.

Danřáček za obžalovaného Ivana Kratochvíla.

Vážené paní předsedkyně, vážení členové senátu, vážení přítomní.

Já se pokusím zhodnotit proběhnuvší hlavní líčení ve vztahu k trestné činnosti, ze které je obžalován můj klient.

Pokusím se celou tu věc strukturovat tak, že nejprve pohovořím o věcech, které se prolínají celou tou věcí. Tedy je takzvaně vytknu před závorku, než se dostanu k jednotlivým prvkům obžaloby a celého řízení, které potom rozeberu v detailu.

Pokusím se to udržet maximálně přehledné.

Chtěl bych začít nějakou úvahou na téma té teroristické legislativy jako takové.

Domnívám se, že se jedná o důležitý bod, protože jednak má vztah k nějakému hodnocení materiálních znaků trestného činu a za druhé má nějaký vztah k hodnocení těch mezinárodně právních konotací, o kterých hovořil již pan státní zástupce.

Je potřeba z tohoto pohledu zdůraznit dvě věci.

Poprvé je to otázka ta, že česká trestněprávní legislativa ohledně teroristických trestných činů široce vychází z mezinárodních úmluv o potlačování terorismu.

Tato poznámka je důležitá proto, že zvyšuje relevanci rozhodnutí mezinárodních soudních orgánů, které rozhodují právě podle těchto jednotlivých úmluv. Je to jakási cesta, kterou se tato rozhodnutí promítají také do vnitrostátního právního řádu.

Druhá myšlenka, která je v tomto směru důležitá, je ta, že pokud na tu problematiku nahlédneme, tak zjistíme, že všechny tyto úmluvy postihují mimořádně závažné protispolečenské a nehumánní jednání.

Tomu také odpovídají jednotlivé trestní sazby.

Pan státní zástupce zde provedl nějaký výpočet a jsou to trestní sazby, které v podstatě mohou konkurovat pouze trestním sazbám za nejzávažnější násilnou trestnou činnost.

Touto optikou zákonodárce nějakým způsobem vyjádřil, jak si představuje typovou společenskou škodlivost takového jednání.

Jistě všichni známe ze sdělovacích prostředků různé typické skutečné teroristické trestné činy. To jsou ti lidé, kterým Isis uřízl hlavu a dali to pak na internet. To jsou ty upálené jezické dívky. To jsou ty školky vyhozené do povětří. Zkrátka a dobře.

Tohleto je legislativa a mezinárodněprávní situace, která směřuje k postihu tohoto typu trestné činnosti. Zcela zavržení hodného, mimořádně odsouzení hodného, krajně nebezpečného a lidsky naprosto odporného.

Proti tomu je v obecné rovině potřeba postavit to, co se stalo v tomto případě, aniž bych tím jakkoliv presumoval, snad že někdo je ve věci vinen. Ale to, co tady vidíme, to, co jsme tady celou dobu viděli v hlavním líčení, je parta excentriků, jeden popleta, který se vydal za dobrodružství.

Zkrátka a dobře, materiálně ty události, které jsme zde zkoumali, jsou naprosto nepřiléhavé k té teroristické kvalifikaci jako takové, protože svou závažností, i kdyby k nim došlo, se naprosto vymykají tomu, k čemu ta legislativa jako taková má směřovat.

Touto optikou je podle mého názoru potřeba na to nazírat jako na celek.

Je to jakási dobrodružná výprava nějakých podivínů. Není to utajená teroristická skupina, která někde ve sklepě vyrobila bombu a pak išla ji dát do mateřské školky, což je podle mého názoru to, o čem ta legislativa mluví primárně.

Je to patrno jak z těch typických trestných činů, tak zejména z kontrastu těch trestních sazeb. Trestní sazba jako taková je informace. To je věc, kterou nám zákonodárce sděluje, jak vážné si myslí, že tohleto jednání je.

A v tomto případě nám zákonodárce sděluje, že si myslí, že to je vůbec nejzávažnější jednání snad s výjimkou vraždy, kterého se lze vůbec dopustit.

A my si musíme klást otázku, jestli to jednání, které jsme zde nějakým způsobem viděli a zdokumentováno, se vůbec svým charakterem blíží něčemu takovému.

Já jsem pevně přesvědčen, že v žádném případě ne.

V té úvodní části jsem chtěl dál zdůraznit, což je podle mého názoru velmi důležité, že toto je soud o konkrétních trestných činech, o tom, jestli konkrétní lidé udělali konkrétní skutky. Není to soud o tom, jestli Rusko je zlé, Ukrajina je hodná, nebo jestli válka na Ukrajině je spravedlivá nebo nespravedlivá.

To jsou všechno otázky, na které můžeme mít různé názory, ale není to předmětem tohoto trestního řízení. Předmětem tohoto trestního řízení je, jestli konkrétní lidé spáchali konkrétní skutky.

Celou tu dobu se nám sem do toho vkrádá nějaký politický podtext typu, že ti lidé na Facebooku vyjadřují jakési excentrické nebo krajní politické názory.

Ono to je všechno možné. My si o těch názorech můžeme myslet svoje. Já si o nich taky myslím svoje, ale toto není politický soud, toto je trestní soud o celkem jednoduše definovaných trestných skutcích.

Takže bych si dovolil apelovat na soud, aby se skutečně zaměřoval na to, co je skutkově vymezeno obžalobou jako základ tvrzené trestní odpovědnosti.

A konečně jsem chtěl poukázat na to, že jsem pevně přesvědčen, že v tomto případě je celé trestní stíhání v podstatě jenom jakousi reiterací nějakého žurnalistického náhledu na věc.

Tak ta věc začala. A přišel pan Foró a řekl: [odkašlání] Já jsem si povšiml tohoto jednání, kterého jsem si já sám interně svou vlastní vnitřní úvahou vyhodnotil jako potenciálně trestné.

Když to budu mírně parafrázovat, tak on si provedl vlastní výslechy, ty výslechy si vyhodnotil, spojil si je s vlastním vyhodnocením vlastního zkoumání důkazů na internetu a z toho usoudil, že byla spáchána trestná činnost.

Takhle to v balíčku předal policejnímu orgánu.

No a policejní orgán v podstatě už jenom zrealizoval to, co mu bylo novinářsky definováno.

Já se domnívám, že trestní řízení nelze nahrazovat novinářskou činností a že tento postup v principu není možný.

Domnívám se, že policejní orgán celou dobu jednal v nějakém předpojetí, že to, co mu pan Foró prezentoval, je pravda a teďka se to musí už jenom zpapírovat, ale že v podstatě to dostal naservírované jako na stříbrném podnose.

Ale takovým způsobem to nefunguje a fungovat nemůže.

Nyní se dostávám k těm konkrétním východiskům pro hodnocení celé té věci.

Já ve své závěrečné řeči budu [odkašlání] velmi často hovořit o zásadě indubio pro reo.

To pro soud nemůže být samozřejmě překvapení.

Domnívám se, že to je zásada, která v této věci se uplatní mimořádně široce.

Jsme u toho nikdo nebyli, do hlavy nikomu nevidíme a proběhlo zde poměrně široké dokazování.

A já nebudu popírat, že nebyly provedeny i důkazy, které by mohly určitým způsobem naznačovat, že některé části skutkového děje, jaké popírá obžaloba, se staly.

Takové důkazy proběhly.

Proběhla také celá řada důkazů, která ten skutkový stav vyvrací, a proběhla celá řada důkazů, ze kterých jsme nezjistili nic.

Defilovali nám zde svědci navržení obžalobou, kteří kromě své určité osobní výstřednosti vlastně ničím jiným nezaujali, protože o té věci nic nevěděli.

Eh, takže já se domnívám, že ten skutkový stav a pak se dostanu ke konkrétnostem, ale že ten skutkový stav jako takový zůstal spolehlivě neprokázán.

Já si dovolím apelovat na soud, aby si skutečně kladl otázku, jestli může zodpovědně říct, že bez důvodných pochybností může o těch klíčových otázkách učinit jednoznačný závěr.

Protože podle mého názoru takový závěr o naprosté většině skutkových okolností učinit nelze. Zkrátka: mohlo to být takhle, mohlo to být ještě nějak jinak a mohlo to být ještě nějak úplně jinak.

A vždy lze z toho spisu vytáhnout nějaký důkaz, který svědčí pro tuhletu skutkovou variantu, pro tuhletu a pro tuhletu.

Ale to je klasická situace důkazní nejistoty nebo důkazní skutkové nejistoty, která je důvodem pro aplikaci zásady in dubio pro reo. Vrátím se k ní v konkrétnostech.

Dalším důležitým bodem, který se táhne celou tou kauzou, eh a který je také potřeba vytknout před závorku, je klasifikace těch ozbrojených sil, co tam působí jako teroristické organizace.

Já jsem samozřejmě realista a samozřejmě je mi známo, že existují rozsudky soudů České republiky, které ty příslušné ozbrojené síly označují za teroristické organizace.

A to vím, není to procesně jednoduchá situace. Přesto se domnívám, že není možné tyto eh závěry přenášet bez dalšího do tohoto řízení.

Pokusím se vysvětlit, proč.

Eh ten nejdůležitější důvod je procesní.

Má-li být garantováno právo na obhajobu, tak vůči obžalovanému mohou být používány pouze skutečnosti, vůči kterým mohl nějakou obhajobu vést.

My jsme v těch jiných řízeních nebyli. Já jsem tam nebyl. Svědkům jsem klást otázky nemohl. Opravné prostředky jsem podávat nemohl. Předkládat soudu argumenty taky nemohl.

A není možné, aby klíčový bod, na kterém má být někdo odsouzen, byl převzat z řízení, ve kterých obžalovaný nefiguroval a ve kterých nemohl uplatňovat svá obhajovací práva. To zkrátka a dobře nejde.

Eh, domnívám se proto, že je dál potřeba poukázat na charakter těchto řízení.

Já jsem samozřejmě všechny neviděl, ale celou řadu těch rozsudků jsem si našel. A jsou pro ně charakteristické následující odlišující znaky.

První: naprostá většina těch lidí byla odsouzena jako uprchlí. To znamená, nebyli přítomní u soudu, neuplatňovali svou obhajobu, měli přiděleného obhájce ex officio.

Já se nechci dotknout kolegu ex officio, ale všichni víme, že jestliže člověk přijde o jakoho obhájce ex officio uprchlému, tak ta obhajoba nemůže nikdy být plnohodnotná už jenom proto, že nemá kontakt s tím klientem a nemůže si s ním o tom radit.

Eh, tedy tito lidé byli odsouzeni v řízeních. A já nechci říkat, že jsou to vadná řízení, ale zkrátka dobře jsou to jiná řízení. My jsme v nich nebyli, není to možné na nás přenášet.

Pokud jde o pana Ořeckého specificky, tak ten byl dosud pravomocně odsouzen v tom paralelním vyloučeném řízení.

A opět eh k přijetí, prohlášení viny a odsouzení pana Ořeckého mezi soudem a panem Ořeckým: Já na to mám názor jiný. Ale můj názor je veden tím, že jsem od začátku přesvědčen, že pan Ořecký tomu odsouzení takzvaně šel naproti, protože doufal, že dostane nízký trest a tím se zbaví celé té věci.

Já to vždycky chápu, vždycky tomu rozumím. Ale následky takovéhoto počínání přece nelze přenášet na ostatní obžalované tím, že se řekne: ten, kdo vlastně vlastními silami usiloval o to, aby byl odsouzen. Takže závěry z takového soudního řízení budou automaticky nekriticky přijaty pro lidi, kteří se tomu odsouzení vyhýbali.

To podle mého názoru možné není.

Eh, tedy opět pokud jde o klasifikaci těch příslušných ozbrojených sil jako teroristické organizace: jsem pevně přesvědčen, že obžaloba v zásadě zcela selhala v tom, aby k tomuto věci podala jakékoliv dokazování.

Tady se nějakým způsobem vycházelo z toho v té obžalobě, že to je prostě jasné a každý to ví, že to je teroristická organizace. Ono to není jasné a každý to neví. Já to třeba nevím.

Eh, zákon jasně říká, co je teroristická organizace. Vymezuje tam nějaké zákonné znaky a obžaloba neuvedla ve skutkové větě ani tvrzení na to, aby pak uvedla nějaké důkazy k celé řadě těch znaků.

A to je zejména to páchání té teroristické trestné činnosti, těch konkrétních útoků.

Eh, tam jsou nějak rozebírány politické cíle té organizace. Eh, to je možné. Politické cíle mají i politické strany, mají je státy, mají je jednotlivé revoluční skupiny. To z vás nedělá teroristy, že máte politické cíle.

To, co z vás dělá teroristy, jsou ty bomby v těch mateřských školkách.

A o tom ta obžaloba nikde nehovoří.

A já jsem přesvědčen, že toto je znak skutkové podstaty, který je státní zástupce v hlavním líčení povinen prokázat. Nemůže nám sem přijít a říct: toto je teroristická organizace a každý to ví. Eh, a žádné důkazy k tomuto zde neproběhly.

Co dělá nebo tehdy dělala armáda Doněcké republiky? V tomto řízení nebyl žádným způsobem prokazováno. My jsme si řekli, že existovala, eh, že tam byla, ale co konkrétně dělala, nebylo prokazováno s výjimkou výpovědi pana svědka Foro, ke které se ještě dostanu.

Takže tento znak, klíčový znak těch skutkových podstat zůstal obžalobou zcela nedotčen a procesně naprosto neprobrán. Už jenom z tohoto důvodu se nemůže jednat o klasifikaci jako teroristická organizace.

Konečně zde ještě ten rozsudek. Ještě se k němu dostanu. On je z roku 2024. Eh, naprostá většina těch paralelních odsouzení je starších. Tedy v té době nebyl ten rozsudek nutně vždy znám.

Eh a já se domnívám, že je velmi důležitý. Tím se k němu dostávám a pak už skutečně přejdu k těm jednotlivým bodům obžaloby.

Proč tomu rozsudku mezinárodního soudního orgánu přikládám větší význam než pan státní zástupce?

Nejdříve bych se chtěl vyjádřit k té procesní stránce věci.

Eh, já se domnívám, že soud s tím naložil procesně velmi rozumně. O správnosti toho překladu žádné konkrétní pochybnosti nebyly. Nikdo nevznesl nějakou konkrétní námitku, že by poukázal na tuto část a řekl: "Tato část je špatně přeložená, správně je to takhle a takhle."

Eh, tedy domnívám se, že v rovině nějakého operativního užití to žádný problém není, tak jak to bylo provedeno.

Eh, pouze si dovoluji zdůraznit, že jsem navrhoval, aby to bylo provedeno jako celek, protože jsem to také založil jako celek s tím, že soud to technicky provedl takto a podle mého názoru to provedl dobře.

Eh, stejně tak to eh čtení toho konkrétního článku nebyla nějaká moje snaha svést soud z cesty a vytrhout něco z kontextu. Já jsem zkrátka dobře poukázal na tu klíčovou pasáž. Ten rozsudek se zabývá spoustou věcí. Tedy pro rychlejší orientaci v rámci hlavního líčení jsem poukázal na klíčovou pasáž rozhodnutí. Na tom opět nic špatného nevidím.

Eh, proč je ten rozsudek důležitý?

No tak je to rozsudek vrcholného soudního orgánu organizace Spojených národů.

Já se, já si nemyslím, že to je nějaký spolek neškodných akademiků, nad kterým můžeme mávnout rukou.

To jsou jedny z nejlepších právnických mozků na planetě a myslím si, že pokud něco říkají, měli bychom tomu věnovat pozornost.

Proč je to důležité dále?

No, je to proto, že já jsem o tom již mluvil. My máme nějakou protiteroristickou legislativu, ta se k nám dostala cestou mezinárodních úmluv o potlačování terorismu.

A garantem těch mezinárodních úmluv potlačování terorismu je organizace Spojených národů a tohle je její soudní orgán.

Takže těžko najdeme relevantnější soudní těleso v mezinárodním prostředí, které by bylo lépe vybavené a způsobilé provádět výklad těchto úmluv.

A tím, že ty úmluvy jsou transponované, tak samozřejmě výklad těch úmluv je relevantní i pro české právo.

To je k formálním otázkám, k materiálním otázkám.

Pro nás je extrémně důležité to, ta klasifikace určité organizace jako takzvané notorické teroristické organizace, což je pojem, který se tam používá.

Proč je to důležité?

Ono je to důležité proto, že když je nějaká organizace notorická teroristická organizace, tak se nemusí prokazovat, že je teroristická organizace. Má se za to, že každý rozumný člověk to ví.

Toto je náhled, který Hák jednoznačně odmítl a řekl, že je potřeba to prokazovat, že se jedná o teroristickou organizaci.

Já jsem toho názoru, že je potřeba to prokazovat v Hágu, je potřeba to prokazovat i v Praze a že se to nestalo.

A nestalo se to ani v Praze a nestalo se to ani v Hágu.

A zkuste si prosím představit, jaký je charakter toho řízení u Evropy u mezinárodního soudního dvora. Tak tam se, prosím pěkně, soudí státy.

To znamená Ukrajina v otázce svého zásadního státoprávního případu, který se dotýká samotné existence, nepochybně vynaložila naprosto všechny prostředky, které měla k dispozici. Finanční, právní, intelektuální.

Vytěžila své zpravodajské služby, vytěžila své bezpečnostní služby, doložila k tomu soudu všechno, co jako stát, což ve srovnání s běžnými účastníky je nesrovnatelně silná procesní strana, co byla schopná dát dohromady a ani takto vybavený stát nebyl v Hágu schopen prokázat, že se jedná o teroristickou organizaci.

Musíme se tedy ptát, jestli když to nedokázala Ukrajina s využitím všech zdrojů, které měla k dispozici v případu, na kterém jí extrémně záleželo, jestli je možné dospět k závěru, že takového důkazního standardu dostálo vrchní státní zastupitelství v Praze.

Já jsem toho názoru, že zcela jednoznačně nikoliv.

Ta notorieta je důležitá ještě z jednoho důvodu.

Podstatou těch úvah tribunálu bylo, jestli Rusko jako žalovaná strana vědělo, že ta případná podpora směřuje na páchání terorismu směrem k teroristické organizaci.

A opět, byla by to notorická teroristická organizace, tak je zřejmé, že to věděl každý.

Tím, že to není teroristická organizace notorická, bylo potřeba prokazovat, že Rusko mělo o této věci povědomí.

A haagský soud dospěl k závěru, že Rusko nemělo vědomost o tom, že by ty ozbrojené síly byly teroristickou organizací.

Prosím, opět si to představte.

Rusko je sousední země, obrovská země, bohatá země s tajnými službami, armádou, bezpečnostními silami podle běžných zpráv to tam na té východní Ukrajině řídili, organizovali a podporovali.

A přesto haagský tribunál dospěl k závěru, že ani Ruská federace se všemi těmito zdroji prokazatelně nemohla vědět, jestli to je teroristická organizace.

Tak pokud to nevěděl ani Rusko, tak já se musím ptát, jak to měly vědět čtyři zde obžalovaní.

Proto se domnívám, že ten rozsudek je pro náš případ mimořádně důležitý a že v podstatě pouze na jeho samotném obsahu by bylo možné postavit zproštění v této věci.

Pokusím se pokročit dále k těm jednotlivým skutkům.

Skutek první, vyslání pana Uřeckého na východní Ukrajinu.

Říkal jsem to v řízení několikrát.

Myslím si, že je důležité si říct, v čem spočívá ta dělící linie v tom skutkovém stavu.

Nikdo nepopírá, že pan Ořecký na Ukrajině byl.

Nikdo nepopírá, že se tam nějakým způsobem zapojil do činnosti místních ozbrojených složek.

Já úplně nevím, jak přesně a co přesně tam dělal, ale v té uniformě jsem ho viděl a s tou zbraní jsem ho viděl taky a nepopírá to ani sám.

Nikdo nepopírá, že s jeho cestou na východní Ukrajinu mu pomohl pan Kratochvíl, protože tam sám několikrát byl a zkrátka dobře věděl, jak se to dělá.

O tom všem není nejmenších pochyb, ale nic z toho není trestná činnost.

Trestná činnost by spočívala v tom, kdyby, protože ten trestní čin je materiálně návodem, kdyby pan Kratochvíl v panu Ořeckém vzbudil rozhodnutí se k té teroristické skupině přidat.

No a nic takového v řízení prokázáno nebylo.

Naopak byl prokázán opak.

Mám tady k tomu několik bodů.

Zkusím je projít.

Tak ponejprv to popírá sám obžalovaný Ořecký.

On sice říká, že se doznává, ale v hlavním líčení z jeho výpovědi vyplynulo, že on sám subjektivně ty ozbrojené síly za teroristickou organizaci nepokládá.

Vznikla tady určitá debata, jestli to doznání musí směřovat k právní kvalifikaci.

No, nemusí, ale musí směřovat k těm faktickým znakům.

A on popíral i ty faktické znaky.

On popíral, že by podle jeho náhledu, i dnes, kdy se snaží přiznat, že by podle jeho náhledu ty ozbrojené síly se podílely na činnosti, kterou klasifikujeme věcně jako teroristickou.

Tedy už jenom z tohoto důvodu v něm to rozhodnutí nemohlo být vyprovokováno nebo vzbuzeno.

Zkrátka, protože on do dnešního dne si nemyslí, že se přidal k teroristu.

Takže už jenom tato skutečnost to jasně vyvrací.

Co to dále velmi jednoznačně vyvrací, je časový sled těch jednotlivých událostí.

Připomínám, že pan Ořecký ztratil kontakt s panem Kratochvílem v momentě, kdy podruhé nasedl do letadla a vydal se do Rostova na Dom.

Od té doby s ním nemluvil a nekomunikoval.

Tedy v tento moment je přetržena ta příčinná souvislost.

Cokoliv se rozhodl pan Ořecký udělat poté, už nebylo proto, že by na něho působil pan inženýr Kratochvíl, protože na něho nepůsobil.

Pan Ořecký sám vypověděl, že v době, kdy seděl – já jsem se ho na to specificky ptal – že v době, kdy seděl v tom letadle a podruhé letěl na Ukrajinu, byl přesvědčen a odhodlán se seznamovat se situací na místě a humanitárně pomáhat tamnímu obyvatelству.

V ten moment v něm žádné rozhodnutí přidat se k nějakým ozbrojencům neexistovalo.

Později to udělal, ale to už nemohlo být podlivem pana inž. Kratochvíla, protože tam prostě žádný další dodatečný vliv nebyl.

Já nevím, proč to pan Ořecký udělal.

Umím si představit několik teorií.

Umím si představit, že k tomu byl donucen nějakými místními siloviky.

Umím si představit, že to udělal z prosté hlouposti.

Umím si představit, že na něho dolehla ta těžká situace v místě a rozhodl se, že tedy musí těm lidem nějak dramaticky pomoci.

To jsou všechno nějaké teorie, které nejsou důležité.

Důležité je, že zde je mnohačetný variantní skutkový stav a my nevíme, co z toho se stalo.

To je dostatek pro aplikaci zásady indubio pro reo.

Další důkazy, které o tom jednoznačně svědčí: Mnoho lidí nám zde jednoznačně popsalo, včetně svědka Fora, kterého mnozí pokládají za velmi věrohodného, že si pan Ořecký stěžoval, že to na Ukrajině pak probíhá jinak, než se domluvil s panem Kratochvílem.

No, to samo o sobě je přeci důkazem toho, že to není tak, že ho pan Kratochvíl do něčeho navezl a ono se to tam pak stalo, ale že se domluvil s panem Kratochvílem na verzi A, pak tam přijel a realizoval verzi B.

Co je velmi důležité, je reakce těch místních na jeho příjezd. Tady je konstruována nějaká teorie, že pan Kratochvíl s ostatními vybudovali nebo se snažili vybudovat nějaký systém koordinovaného vysílání českých bojovníků na východní Ukrajinu.

No, tak si vemte, jak to proběhlo ve skutečnosti. Viděli jsme to na Facebooku, viděli jsme, slyšeli jsme to od svědků. Pan Ořecký dojel na Ukrajinu. Ti místní, kteří ho údajně tam měli strašně očekávat, byli naštvaní, že tam přijel, nechápali, proč tam přijel. Nečekali ho, nevěděli, kdo to je. Usoudili, že je to špion a že bude nejlepší, když ho, pokud možno, někdo na frontě co nejdřív zastřelí.

Z toho je zcela zřetelné, že to nebyla žádná koordinovaná akce. Proboha, kdyby to byla koordinovaná akce, tak tam – já nevím – pan Bodka s tím druhým člověkem tam na něho budou čekat, budou ho tam vítat, budou rád, že přijel, vezmou ho na hezkou večeři a bude to celé pěkné. Oni místo toho byli katastrofálně naštvaní, ne na Houřeckého, na pana Kratochvíla osobně, že co ten Kratochvíl dělá. Proč to říkal? Jenom protože nikoho takového neočekávali. Nic takového nebylo domluveného.

Ořeckého tam nikdo nechtěl, nikdo ho tam nečekal, nikdo ho k ničemu nezjednal.

Sám Ořecký, v hlavním líčení zde, jednoznačně vypověděl. My jsme se snažili ten bod v čase z něho nějak dostat. On pak řekl, že se rozhodl na tom rekrutačním středisku. To tady říkal v této jednací síni. Říkal, že si uvědomuje, že v tu chvíli měl možnost se sbalit a odjet zpátky do České republiky a že si nakonec řekl: „No, když už jsem tady, tak to asi udělám."

Tak jestliže se pan Ořecký rozhodl až v rekrutačním středisku v Doněcku, že vstoupí do těch ozbrojených sil a rozhodl se na základě argumentu „no, když už jsem tady, tak to je těžko důsledek, který je možno přičítat panu Kratochvílovi. To je důsledek, který je nutno přičítat vlastnímu rozhodnutí pana Ořeckého.

A co ho k tomu rozhodnutí motivovalo? Já nevím. Ten člověk je zvláštní. Já si dovedu představit, že se mohl bát jednoho z těch dvou pánů, kteří tam na něho dohlíželi, nebo prostě nedohlédl všech okolností toho případu. Já nevím, nevím, proč to udělal, ale tu možnost odjet zpátky a někam vstoupit měl a neudělal to.

A není žádné vysvětlení, proč to neudělal, ale pana Kratochvíla s tím není možné spojovat, protože ten s ním v tu dobu už neměl kontakt. Je potřeba s tím spojovat ty dva, kteří stáli metr za nim, kteří váží každý 120 kg a měří 2 m a který se evidentně bál.

Došlo zde k rozebírání těch takzvaných rozkazů. Já si myslím, že ty dokumenty se poněkud démonizují. Ta jejich formulace je mírně bizarní, samozřejmě, to je pravda, ale ty údajné rozkazy, které jsme tady viděli, tak žádný z nich nesměřoval k nějaké teroristické činnosti. Ty vždycky směřovaly k té ambici zřídit nějakou zahraniční pobočku československých vojáků v záloze na Ukrajině, která by se tam věnovala nějaké mezinárodní družbě.

Můžeme si o tom myslet, že to je plán nerealistický, možná megalomanský, to je všechno pravda, ale nikde tam není nic o tom, že by měl někdo páchat trestnou činnost, natož pak teroristickou trestnou činnost.

Totéž je potřeba si říct ve vztahu k důkazům komunikace na Facebooku a dalších sociálních sítích. Já si dovolím připomenout, že celý veřejný prostor je dnes zahlcen výzvami a informacemi ze státní strany, že lidé nemají věřit tomu, co se píše na sociálních sítích, že to jsou blbosti, že to je propaganda, že se tam lidé dělají jinými, než ve skutečnosti jsou. A to ve všech možných podobách.

Samozřejmě všichni asi známe ty případy ze sociálních sítí, kdy lidé se tam prezentují jako bohatší a úspěšnější, než ve skutečnosti jsou. Mladé dívky se tam někdy prezentují jako krásnější a úspěšnější, než ve skutečnosti jsou. No a někteří obžalovaní mi to prominou, někteří bývalí vojáci nebo lidé se zájmy v těchto oblastech se tam prezentují důležitější, než ve skutečnosti jsou, mocnější, než ve skutečnosti jsou, schopnější, než ve skutečnosti jsou, s větším dopadem, většími známostmi a větším vlivem, než jaký ve skutečnosti mají.

To je pořád ten samý princip. Podívat se na příspěvky na Facebooku a říkat: „No, to je všechno pravda, co tady ten člověk napsal." To je úvaha, která je naprosto nekompatibilní s tím, co víme o sociálních sítích v roce 2026.

Totéž samozřejmě platí i pro rozhovory s žurnalisty. Ti lidé měli zájem o to, aby pan Forolník napsal, tak mu prostě museli říct něco trochu zajímavého. Kdyby mu řekli: „No, tady byl pan Ořecký z Pardubic, on se chtěl jet podívat na Ukrajinu, jak to tam vypadá, no a pak přijel zase zpátky," tak to není článek, to nikoho nezajímá.

Takže je zřejmé, že ti lidé byli vysoce motivováni tomu člověku říct něco zajímavého. No a když si poslechneme ty nahrávky, tak ono tam nakonec zase tak moc zajímavého není.

Takže je celkem zřejmé, že není možné se na tyto zdroje dívat jako na jakousi pravdu zjevenou, do kamene vtesanou. Zkrátka, to jsou nějaké projevy, které jsou motivovány osobními ambicemi těch lidí a o jejich věrohodnosti, přesnosti a pravdivosti je možno mít velmi vážné, velmi vážné pochybnosti.

To se týče toho vyslání jako samotného. Zkrátka, tam panují takové pochybnosti o tom skutkovém ději, že není nic jiného možného, než tuto věc rozhodnout podle zásady indubio pro reo.

Co se týče právní kvalifikace, já jsem pevně přesvědčen, že se jedná o učebnicový příklad trestného činu podle paragrafu 321a trestního zákoníku – nebo nového, už je to tam pár let. Máme trestný čin nestátní ozbrojené skupiny zaměřené na působení v ozbrojeném konfliktu, což je vlastně paralelní trestný čin k trestnému činu služba v cizím vojsku. A liší se od něho jenom tím, že sloužíte v armádě, která nepatří žádnému státu. Jinak je to to samé.

A i pokud by se ten skutek stal tak, jak je obžalobou vymezen, tak se jedná ze strany pana Kratochvíla o návod k tomuto trestnému činu.

Proč tomu tak je? No, ty ozbrojené složky Doněcké republiky mají všechny znaky té nestátní ozbrojené skupiny zaměřené na působení v ozbrojeném konfliktu. Vypovídal k tomu tady pan Foro. Pan Foro řekl, že je zkušený válečný zpravodaj. Já mu nemám důvod to nevěřit.

Eh, a v tomto ohledu zřejmě ví, o čem mluví.

A on jednoznačně popsal – to jsou jeho slova – že od té ukrajinské armády se to ničím nelišilo. Stejní lidi v podobných mundurech, s podobnými zbraněmi, eh, se stejným systémem velení, se stejnými operačními postupy. Zkrátka, dobře to byla armáda, která akorát nepatřila žádnému státu.

A to nejenom z hlediska té armády jako takové, ale i z hlediska jejich operací. Jak jsem již řekl několikrát: teroristi postaví ve sklepě bombu a jdou ji hodit do autobusu. To není to, co dělala armáda Doněcké lidové republiky.

My s nimi nemusíme souhlasit, nemusíme s nimi sympatizovat, nemusíme sdílet jejich cíle. Ale co dělali reálně, byla účast v ozbrojeném konfliktu. Ten svědek tady jednoznačně popisoval linie kontaktu, frontové linie – oni jsou zakopaní tam, my jsme zakopaní tady a vedeme spolu nějaké armádní vojenské ozbrojené konvenční boje. To nemá s teroristickou činností nic společného.