Senátorka Ludková: Pravidla pro změnu pohlaví chybí. Aktivisté překřičeli odbornou debatu

[hudba] Vítám vás u dalšího dílu našeho podcastu Menfactors pod titulem Anatomie přežití a opět tady vítám paní senátorku Vladimíru Ludkovou.

Dobrý den.

Já vás zdravím. Děkuju za pozvání.

Děkuju, že jste přijali naše pozvání. My dneska budeme řešit takové aktuální téma, kterým jsou legislativní změny ohledně změny pohlaví.

Mhm.

Já se budu ptát samozřejmě jako laik, takže budu dávat takové ty otázky, které podle mě zajímají běžné lidi – o tom míň třeba politiky nebo odborníky – aby to pochopili vlastně i naši posluchači, kteří se s tím setkávají tak nějak prostředkovaně z médií, z rozhlasu nebo z novin.

Zeptám se na tu původní legislativu, která byla teda nastavená tak, že člověk si mohl změnit pohlaví jenom vlastně prohlášením u doktora. Bylo to tak? Rozumíme tomu dobře?

Eh, ne. Je to malinko jinak. Ta situace nastala, když Ústavní soud svým nálezem vyjmul chirurgickou změnu pohlaví jako podmínku pro tu změnu pohlaví.

Jasně. Ano.

A to z mého pohledu je zcela v pořádku, ale ten Ústavní soud zároveň konstatoval, že zákonodárce má tu vzniklou právní mezeru doplnit novou legislativní úpravou. A to se nestalo.

Mhm.

Takže to znamená, že teď je potřeba nastavit nějaká nová pravidla, protože to určitě schovává spoustu různých problématických věcí – třeba návštěva plaveckého stadionu, různých šaten a tak dále.

Eh, je to tak, protože my se bavíme o tom, že v právním řádu je díra.

Mhm. Mhm.

A máme tady jakési vykochané torzo té původní legislativy. A to samozřejmě není dobře, protože pokud není jasno, může vznikat nedorozumění, může vznikat konflikt a v podstatě vzniká to, co můžeme označit za tu kulturní válku, která naopak je podsunována mně s tím, co jsem tou legislativou zamýšlel.

Přesně tak.

Přesně to je zajímavé, protože samozřejmě v Německu mám pocit, ty pravidla jsou ještě benevolentnější.

Tam je to úplně volné. Tam si můžete změnit vlastně úředně pohlaví, myslím, že dvakrát do roka, pouhým prohlášením na úřadě. Ani nepotřebujete lékaře, který vás nějakým způsobem vyšetří třeba, aby to bylo vlastně fair play pro všechny.

A ostatně nedávno jsme měli tu zkušenost i my tady v České republice, kdy k nám docestovala německá turistka s tím rozkošným slamáčkem.

Myslíte o neonacistu, který bojoval celý život proti LGBT komunitě a genderovým otázkám a nakonec se změnil v ženu?

Přesně tak. A on se změnil až vlastně nějakým způsobem v našem vězení nebo už předtím?

Ne, už přesně tak. V Německu docestoval jako žena.

Eh, v Německu se prohlásil za ženu z nějakého svého důvodu osobního, který on si vyhodnotil, že to pro něj bude výhodnější, a prostě vidíme, jak je to špatně, pokud prostě ta legislativa není jasná, pokud je příliš benevolentní. Protože buďme upřímní – pokud ta pravidla nejsou jasná, tak vlastně my nedokážeme zajistit ve finále ochranu vůbec nikomu. Ani dětem, ani ženám a právě ani transosob, které se pak mohou vlivem nějakého excesu ocitnout na tom okraji jako sami a pod tlakem.

A to je mimo jiné věc a já bych velmi ráda, aby tady zazněla, protože já jsem během příprav téma legislativy se setkávala s celou řadou transosob, kdy jsem se ptala i na jejich názor. Chtěla jsem ho znát, já jsem ho velmi pečlivě poslouchala a oni sami chtějí ta pravidla, aby měli sami ochranu nad tím systémem. Protože jak vidíme na tomhle příkladu – třeba už na ně nebude nahlíženo tak úplně bez nějakých vedlejších jakýchsi úmyslů – protože tady pan neonacista jaksi dokázal vlastně všechny vytrolit a přesně tak využil ten systém, kde se o něm psalo jako o ženě, což mi přišlo úplně děsivé.

A to se může kdykoliv zopakovat, protože jsme v Schengenském prostoru a musíme si uvědomit, že toto určitě nebyl ojedinělý případ. A bohužel vždycky, když k něčemu takovému dojde – ať už teda s touto německou turistkou nebo můžeme jmenovat třeba oblast sportu – tak pak nastává vlastně zbytečně emočně vyhrocená situace, která se ale obrací proti těm lidem, které bychom naopak měli chránit. A chrání je právě ta jasná pravidla. A o tom mi šlo, o nic jiného.

Jasně. Já předpokládám, že vlastně ty negativní reakce byly především od určitých aktivistů. My to jsme to řešili už minule v jiné souvislosti. Zeptám se, jak je velká ta skupina těchto aktivistů, kteří dokážejí takzvaně překřičet ty, kteří by třeba podobný zákon schvalovali ze strany vlastně minority, dejme tomu, trans lidí, kteří vlastně touží po tom, aby byly nějaké pravidla a aby je to svým způsobem chránilo.

Já vám neřeknu, jak je velká, ale umí hlavně hodně nahlas křičet. A umí křičet velmi organizovaně, velmi manipulativně. Kdy to, co já jsem se dočetla o tom svém návrhu, tak vůbec až jsem byla kolikrát překvapená, co se z toho dalo vlastně vytvořit. A ta jejich organizovanost, ta je nebezpečná.

A já rozhodně ne – já jsem odmítla jakémukoli nátlaku ustupovat, protože to je o vyklzení prostoru. A my pokud ten prostor vyklidíme, tak oni ho opanují a pak teda nastává opravdu to, čeho já se opravdu velmi obávám – a to, co můžeme vidět v Evropě a vůbec celosvětově – zpátky 15, 20 let, kdy ten aktivismus úplně převálcoval jakýkoli vědecký fakt.

A v mnoha různých tématech. Přesně tak. To není jenom tahle oblast. V mnoha různých tématech. A to je jeden případ za druhým, kdy prostě lidi byli vyhazováni z práce jenom za to, že si dovolili říct otevřeně to, co si myslí, neschovávali se pod rouškou nějaké korektnosti.

No a bohužel to máme dneska u nás, kdy se tady vlastně lidé bojí říct to, co si myslí. A já jsem to viděla bohužel i na některých senátorech a senáorkách, kdy v rámci toho hlasování, já se domnívám, právě se projevilo to, že byli převálcováni a ten názor jim byl nějakým způsobem vsugerován.

Respektive ten názor je sugerován především zpočátku médiím – těm, kteří pak vypouštějí tyto věci do prostoru s tím, že vy jste ta ošklivá, která chce zatočit s těmito lidmi. Ale jsou to média. Ten impulz, ten hlavní počátek všeho, kdy se vlastně dokáže tato aktivistická skupina vykřičet do toho celého světa.

Eh, a pak ovlivňuje ty politiky následně.

No jasně. Tak jsou to určitě média. A tady v tomto případě se jednalo zase o takové to známé na sociálních sítích burcování. Chodila celá řada emailů a samozřejmě chodili lidé jak s názory na podporu této legislativy, tak proti. A hlavně, když si pak člověk četl ty emaily jednotlivě, které burcovali, aby to nebylo schváleno, protože to je transfobní a bůh ví jaké všem možné.

Tak víte co, celá řada lidí jako fakt za mnou přišla a upřímně řekla, že to na ně nepůsobilo dobře, že opravdu dostali ten strach. A oni to prostě umí, oni to umí vyvolat v člověku tu obavu, že pokud by, no, jako započala ta diskuze, po které všichni volali a volají, tak že se dopouští snad – já nevím – nějakého zločinu. Že by to teoreticky mohlo ohrozit i nějakou jejich politickou činnost do budoucna.

Takže vlastně víceméně co nastalo – no, tak v nejlepším se zdrželi, aby prostě jako nevyjádřili ani to ano, ani to ne. Aby prostě tam jasně nezaznělo to, co si o tom oni myslí. A mrzí mě to.

Takže se tato novela zákona zamítla?

Neprošla.

Neprošla a, dejme tomu, jaké byly argumenty vlastně těch senátorů? Bylo tam něco, co opravdu se dalo brát jako určitá zrníčka či nad čím se aspoň člověk potřebuje zamyslet? Jaká byla oponentura?

To je právě to nejkouzelnější, že já jsem po celou dobu toho zasedání, kdy se ta novela projednávala, neslyšela žádný opravdu pádný argument, který by člověk řekl: „Hele, jo, tak to stojí za úvahu." Já jsem celou dobu slyšela spíš zástupné důvody a argumenty.

Ozývala se tam velmi často z úst představitelů takového toho levicového spektra, že je to zbytečné, že už v tuto chvíli vlastně nějaká pravidla existují.

Na to já jim říkám: ano, máme tady nějakou metodologii, která říká, jak si právně změnit pohlaví. Ale to je metodologie, která není právně závazná. A stačí, aby došlo k jednomu excesu a už se zase v tom točíme.

Pak se tam objevovaly fakt jako argumenty, že je to návrh, který zavání jakýmisi konverzními praktikami.

A já na to říkám: ale kde to tam vidíte napsáno?

A pokud je to ten jeden bod, o kterém se tam vedla ta diskuze, říkám: ano, pojďme se o něm bavit a můžeme ho změnit a dokonce si můžeme vzít na pomoc nález Ústavního soudu, který v podstatě ve své řeči nabídl i jak by to mohlo být formulováno.

Ten Ústavní soud mluvil o podmínkách, které by mohly být vzaty jako příklad té úpravy.

Já jsem to tam všechno přednesla, ale bylo to špatně.

Čili jindy se tím Ústavním soudem oháníme a teď naopak na té druhé straně byl Ústavní soud až bych řekla ke škodě celému tomu procesu.

Je to ten dvojí metr asi pravděpodobně.

Zeptám se, vyjadřoval se k tomu určitě i odborná obec, lékaři – a ty taky navštívili ten senát v momentě, když se tam řeší tyto zákony.

Byl tam někdo, kdo byl schopen to jako prosadit odborně?

Ne.

Nicméně přišlo několik stanovisek ze strany odborných společností, což je samozřejmě zcela v pořádku. Jakékoli jiné projednávané legislativě přichází celá řada nejrůznějších posudků ze stran odborných společností. Divila bych se, kdyby nepřišly.

A velmi často tam zazníval argument, že se k tomu vyjádřila vlastně odborná sexologická společnost. Ano, jak říkám, v pořádku.

A já jsem na to říkala: je to ta stejná, vlastně ti stejní sexologové, o kterých se jedna z velmi výrazných tváří transaktivismu vyjádřila, že to jsou ti, kteří v podstatě na základě téměř 80 % lží, které si vyslechnou ve svých ordinacích, dávají to razítko. Je to vlastně ostatně dohledatelné na kanálu této dotyčné osoby, která bude pirátskou kandidátkou v roce 2028.

A ta se prostě nechala slyšet, že aby žadatelé o změnu pohlaví dosáhli například hormonální léčby, tak se v podstatě učí lhát v ordinaci sexologa.

Čili tito sexologové dávali to odborné stanovisko, že tato novela není potřebná a že není vlastně nutno vytvořit a nastavit jasná pravidla.

Já se ptám, ptala jsem se i včera.

Asi se dalo čekat, že to budou zrovna Piráti, kteří budou proti.

Je to, jak jsme se bavili na začátku, typický oportunismus, který nemá úplně, který není postaven na nějakých pravdivých základech nebo na něčem, co by se dalo nějakým způsobem uchopit.

Je to prostě typická jejich ideologie a upjatost, kterou oni projevují i v různých podobných tématech.

Je to ideologie z jejich strany určitě.

Ale já jsem hodně včera zaznamenávala právě i tu obavu, tu obavu, aby člověk nešel ven s tím názorem, který třeba mezi čtyřma očima vám řekne.

Protože se vrátím k tomu, co už jsem řekla – ten tlak byl tak soustředěný a tak organizovaný ze strany té ukřičené aktivistické skupiny, že ano, celá řada lidí se toho zalekne.

Já, protože už mám za sebou několik kol s tímto právě ukřičeným aktivismem – ať už ve věci muslimského pohřebiště, které mělo vznikat v Praze 8, to bylo už prostě fakt dávno, kde jsem prostě vystoupila a řekla jsem: já ho tady nechci – a to, co nastalo, ono to člověka jako malinko vyškolí.

Pak už teda i ve věci akce, o které jsme se spolu bavili, ve věci přednášky o detranci, to bylo podruhé. Čili v podstatě jsem i nějak předvídala, co může přijít.

A víte, co je zajímavé, že na mě se ty ukřičené aktivistické hlasy tolik nezaměřily. Skoro jakoby ze mě nechtěli udělat, já nevím, oběť. Spíš taková domněnka.

Přesně tak.

Čili vlastně se zaměřili tak krásně, soustředěně, organizovaně, manipulativně na moje okolí a to podlehlo.

A to podlehlo.

Kde ta situace ve světě nebo v Evropě relativně byla nebo je pořád ještě nejhorší?

Uváděna byla Británie, kde docházelo k vlastně až skoro k mrzačení dětí, by se dalo říct, a staly se experimentem.

A staly se experimentem, z kterého se nakonec nějakým způsobem, mám pocit, v té Británii vycouvalo bez jediného nějakého zpravodajství mediálního.

Je to tak.

V Británii to bylo hodně velké.

Tam došlo úplně k přehodnocení přístupu k genderové dysforii u dospívajících a vlastně v předepisování těch takzvaných blokátorů puberty, což je tedy vlastně nepřesný výraz, ale já ho použiju pro srozumitelnost.

A tam si vlastně tuto hormonální léčbu nechali čistě jenom pro nějaké experimentální případy.

A nejenom Británie, ale Švédsko, Finsko, Dánsko vlastně postupně na základě těch nejnovějších vědeckých poznatků od toho čistě afirmativního přístupu odstupuje.

A my tady jako kdybychom strčili hlavu do písku a my tady zjevně chceme projít celou tu cestu, co ten západ už má těch 15–20 let před námi.

A to je nejhorší, přesně tak.

A nejhorší je na celé věci to, že my zjevně opravdu chceme nechat naše děti, naše dospívající dojít do té stejné situace, jaká nastala v tom zahraničí.

A to je pro mě, to je až zrudný. To je děsivé, opravdu děsivé.

Jak je možné, že se vlastně rodiče nechají nějakým způsobem přemluvit, kdy dochází – vždyť přece víme, že dětský nebo lidský mozek se vyvíjí do nějakých 25 let, jo – kdy nás? A to je ještě otázka. Vlastně kdy ty rodiče se nechali těma ideologiema a těma aktivistama zlomit až k takovýmhleta nevratným procesům u těch mladých lidí a jejich potažmo dětí, že?

Já bych tady odlišila dvě věci. Jedna věc je ta individuální rovina, kdy jako rodič máte dítě, který je z nějakého důvodu nešťastný a snažíte se mu pomoct. Vy hledáte odbornou pomoc a ta odborná pomoc, pokud prostě v rámci nějaké ideologie jede, tak ono je tomu velmi snadno podlehnout, protože jako rodič jste v tom sám a chcete pomoct tomu dítěti. To je úplně v pořádku. Tak prostě tak postupuje každý rodič.

Proč byste nedůvěřoval lékaři, že jo. Je to tak. Proč byste nedůvěřoval lékařovi, který vám zavřenými dveřmi vlastně něco říká? Já nechci teď jako znevažovat vlastně odbornost nikoho. Nicméně mám za sebou právě i tuto zkušenost a i tyto příběhy.

Ale pak se podíváme na tu druhou rovinu a to je ta rovina celospolečenská, kdy je tady obrovský lobismus v této oblasti, kterou máme jak v oblasti médií, tak na těch sociálních sítích. A ta masírka je opravdu veliká.

A teď ještě je tady ta druhá věc. Ono nám to jde do těch škol a v těch školách v rámci těch nejrůznějších preventivních programů chodí nám tam organizace, které krásně těm dětem vymývají ty mozky a často jsou to třeba programy, které jsou pro tu školu bezplatné. A protože ta škola prostě bojuje za každou korunu, tak samozřejmě sáhne po něčem, co se tváří být odborně na výši, na úrovni. A to je všechno neuvěřitelně provázané.

A teď zase, když ještě jdeme o krůček dál, když si uvědomíme, kolik jde do toho peněz. Jo, teď nedávno vyšlo nějaké zjištění, kolik peněz se rozděluje, ale to se nejedná o 10 000, statisíce – to je prostě miliarda peněz, která se rozděluje mezi agendou rovnosti vlastně mužů a žen v nejrůznějších oblastech. To jsou šílené prachy.

No, aby se neozvali, aby nebojovali. Vždyť oni si nechtějí vypustit ten rybníček.

Teď jsem to chtěl znova říct. Žádný kapr si nevypustí sám rybník. Jako to je asi jejich jedinou motivací je vlastně ten zisk. Ale jak jsou schopni jít tak až daleko? A osobní zájmy – jak jsou schopni přes ty své osobní zájmy jít tak strašně daleko, když se jedná o zdraví dětí? Jako kdy vlastně je ta hranice, kdy... Je to hrozně, jak je to vůbec možné?

Když se právě proto, abych se i vrátila k tomu, co já jsem navrhovala – já jsem přinesla jasné podmínky. Já jsem to konzultovala s právníky, kteří říkali, je to perfektně napsaná novela občanského zákoníku, přičemž jsem se dotkla i dalších zákonů, který s tím souvisí.

Bavila jsem se o tom s lidmi z té neaktivistické transkomunity, kteří říkali ano. Já jsem naslouchala opravdu všem, kteří do toho mohou promlouvat, a ti říkali: ano, to je v pořádku, nastavte ta pravidla, protože my nechceme, abychom se stali tou obětí právě v důsledku nějaké emočně vypjaté situace, když tady dojde k nějakému excesu, protože ta pravidla tady nemáme.

A o to mi šlo, o nic jiného. Mně šlo o ochranu dětí, žen a – jak už jsem řekla – té neaktivistické transkomunity. A ti s tímto souhlasili. Jo, ostatně i celá řada těchto lidí se nějakým způsobem za tu novelu prala i na sociálních sítích. Ozývali se. Jo, čili je potřeba, abychom neusedli na ten dojem, že jediný správný názor mají ti, kteří právě mluví za tu ukřičenou aktivistickou skupinu.

Tady pak ještě vlastně hrozí různé právní kroky, třeba právě proto, že se za pár let, možná i dřív, přijde na to, že to bylo všechno vlastně úplně špatně.

Ano. A to jsem zvědavá, co s tím bude dělat zahraniční.

A to zahraniční, tam to asi vybouchne jako bomba, která se bude šířit po krajině. A ty soudní procesy už tam jsou, už je to všechno dohledatelné.

Tak dobře, já jsem se tomu snažila zabránit. Pevně doufám, že si pak na to všichni vzpomenou, aby řekli: hele, přece jenom jsme měli ty podmínky nastavit.

A já ještě jenom půjdu o krok zpátky. Já, protože vnímám, že když se bavíme o té věkové hranici – sám jste to řekl – kdy je člověk vlastně natolik vyspělý, že jeho morální a volní vlastnosti jsou natolik vyspělé, že s jakousi tou zralostí může s nadhledem rozhodovat o dané situaci.

Je to situace nesmírně složitá, nesmírně citlivá. O co mi šlo? No, dát tam čas, vnést tam vlastně klid do rozhodování, ne unáhlenost, jo. Ne takový ten stres, pod kterým se člověk rozhoduje ve věku třeba 18 let, kdy to je prostě věk, kdy... Já nevím, když si vzpomenete na svůj 18. rok, člověk dělá celou řadu rozhodnutí, za která by si pak ne úplně pochválil.

To uděláte za pět po pěti letech svého života vždycky v nějakém období. Kdybyste něco, kdyby člověk něco změnil...

Já ještě zmíním jednu věc, že vlastně byl taky násobný nárůst těchto požadavků na změnu pohlaví. To si myslíte, že bylo způsobeno čím? Protože samozřejmě vidíme třeba ve světě showbyznysu, že se často píše o rodinách, kde se vyskytl někdo s nějakou tranzicí, nebo že tenhle herec prošel změnou pohlaví, a tak dále. A jestli třeba i tohle vlastně jaksi nevzbuzel možná u někoho pocit, že když s ním není něco úplně v pořádku, tak je to možná tenhle problém?

Mluví se obecně o sociální nákaze a – jako ostatně jste řekl – velmi dobrý příklad. V určitých kruzích skoro jako kdyby to bylo trendy a sexy. Navíc jsou to lidi, kteří jsou hodně vidět na sítích, někde na různých kanálech. Mají své vlastní videa k tomu a oni jsou vlastně velmi inspirativní pro celou řadu mladých lidí, kteří se hledají.

No, co je typické pro mládí, pro dospívání? Člověk se hledá a ono je velmi snadné nasednout na něco, co se zdá být opravdu sexy, trendy. A to je právě to riziko.

A tady je právě potřeba vzít za tu brzdu, nastavit ta pravidla, aby právě nedošlo k něčemu, co už je prostě nezvratné.

A proto já jsem vlastně nastavila dvě věkové hranice. Hranici pro tu úřední změnu pohlaví, která je – tam jsem vlastně mluvila o 18 letech – a potom hranici 21 let, kdy jsem ji nastavila pro otázky chirurgických změn, které pak si nesete po zbytek svého života.

A přesto se našli takoví, kteří rozporovali tyto hranice, že tyto hranice nejsou potřebné, že ti lidé sami nejlépe vědí na základě vlastní nějaké sebediagnózy, co je pro ně nejlepší.

Já nevím... Nedávno se řekla taková studie na policejním prezidiu v oblasti prevence, kde paní Pidermanová hovořila o výzkumu, který se týkal 50 000 dětí, kde se zjišťovala interakce, jakou mají každodenně s rodiči. A z toho vzorku těch 50 000 dětí se zjistilo, že interakce s rodiči je 11 minut denně.

Tam bude možná, jak já říkám, ten zakopaný pes ve dosti problémů, protože pokud chybí ten pocit toho svěření se někomu nebo říct o nějakém problému, abych nebyl odmítnut, abych se dokázal otevřít, možná že i toto je jeden z těch základních průšvihů.

>> A kam potom jdete?

Jdete na sociální sítě?

>> Jdete na sociální sítě, kde vlastně ty algoritmy těch sociálních sítí, když si to téma najdete a shodou okolností se vám objeví ještě pětkrát za den a druhý den už 10krát za den.

>> Přesně tak.

A pak to na vás skáče a těžko se tomu uniká.

>> To zná každý, pardon, odskoč, odbočuju. To zná úplně každý.

Když mu není úplně dobře a zvolí si AI na svojí sebediagnózu, tak samozřejmě zjistí, že má spoustu smrtelných chorob.

>> Hm.

Ono tam do toho, když zůstaneme u těch dospívajících, vstupuje celá řada věcí, o kterých se už opravdu otevřeně mluví, že třeba takový dospívající, který se nachází ve fázi hledání se, kdy se identifikuje být jako jiným pohlavím, než to, které mu bylo biologicky dáno, tak může taková dospívající osoba dát informovaný souhlas, v rámci kterého se řeší, jestli ten dotyčný dospívající je 100% vědom těch důsledků tohoto svého rozhodnutí.

Nový se, že nikoli.

Dokonce z uniklých dokumentů odborné, vlastně profesionální asociace, která celosvětově hovoří za věc péče o lidi s tou gendrovou dysforií a nastavuje celosvětově ta pravidla, která se propisují i k nám do České republiky a do té metodologie, o které já jsem se zmínila, tak tito odborníci byli zachyceni – nevěděli o tom na nějakých nahrávkách, které následně unikly – a oni tam sami otevřeně hovoří o tom, že informovaný souhlas z dospívajícího, který dává souhlas změnou pohlaví, prostě není 100%.

Ten dospívající neví, do čeho jde. Ten neví, co za nějakých – já jsem chtěla říct 10 let, ale možná už za pět let – co mu to přinese. Že vlastně ta hormonální léčba, kterou on podstoupí, znamená, že bude jednou neplodný, že bude ohrožen dalšími věcmi, jako rakovina a tak dál.

Pak vám někdo řekne: no, ale to v důsledku toho, co ten dotyčný řeší, je ta menší daň za to, že třeba nedojde – mluví se třeba o nějakém riziku sebevraždy.

Ano, to je všechno potřeba dát na ty misky vah.

Ale já se znova vracím k tomu, oč mi v té mojí novele občanského zákonníku šlo. Mně šlo hlavně o ten čas, aby tady byl čas a aby nebyl nikdo vystaven tomu stresu, kterej v rámci celé té afirmace, která je teďka takou velmi módní přístupem v rámci té genderové dysforie. Aby všichni měli ten čas, aby se mohli dostatečně rozhodnout.

A právě to věkové hledisko si myslím, že je jeden z velmi důležitých faktorů, který ten čas tam právě vnáší.

>> Vidím, že ty sociální sítě samozřejmě nejsou nebezpečné jenom proto, že tam jaksi dávají určité návody ke chování, ale i třeba v této problematice to může být poměrně zásadní problém, že tomu ty mladí lidé nebo děti, budeme tomu říkat děti, podlehnou a pak touží po nějaké změně, která je třeba už nevratná.

Já jsem teda takhle odbočím. Já jsem se zahlédl, že nějaký chlapec, kterému bylo 30 let, podstoupil vase, aby chránil svojí partnerku před nečekaným otěhotněním. To je taky docela, bych řekl, zvláštní věc na 30letého mladého muže, který se tím způsobem úplně vyřadil z jakékoliv rozmnožovací schopnosti.

>> Nicméně je to jeho rozhodnutí.

>> Je, ale mám pocit, že taky ten nátlak jaksi někdy v podobných kruzích může být velký.

>> Je to tak. Je to tak.

Nicméně já opakuju a budu to opakovat pořád. Můj návrh byl o ochraně dětí, žen a – jak jsem řekla – znova to zopakuju – té neaktivistické transkomity, která ty pravidla chce. A o to mi šlo především, protože ta stávající, já nechci říct správní úprava – to torzo, které tady po nálezu Ústavního soudu zůstalo – ta jasná pravidla nedává.

>> Hm.

>> A to je prostě špatně.

>> Vy se určitě nevzdáváte. Nebudete se vzdávat, jaké jsou další kroky, které se dají podniknout k tomu, aby se o tom začalo mluvit opět a nějakým způsobem třeba i v jednotlivých, v větší váze, aby se tomu přikládal větší důležitost.

>> Jo.

Já tam vlastně v průběhu projednávání tohoto tisku včera na plénu Senátu – já jsem pak šla i do té možnosti, aby mi byl zákon vrácen, ten návrh vrácen k dopracování.

Protože jsem řekla: dobře, tak všichni tady voláte o tom, abychom o tom diskutovali. Vraťte mi to k dopracování a budeme diskutovat. Pozveme všechny k tomu obrovskému kulatému stolu a budeme diskutovat, jestli toto písmenko má být takové nebo prostě máme tam změnit nějaké slůvko.

Já jsem se tomu vůbec nebránila.

A víte, co je zajímavé? Stejně mě to zamítli, takže asi diskutovat nikdo nechte. Asi nikdo nechce, protože to třeba nebere jako nějakou – nedávají to možná tu správnou váhu, jakou by to mělo mít.

Já bych řekla, že nikoli. Já bych řekla, že tam opravdu hrály roli dvě hlediska. U některých to byla ta ideologie jejich pirátská, u některých to byla opravdu ta obava, že nechtějí se s tímto tématem vůbec smočit, protože to vyvolává tu kontroverzi a vytahuje to z nějaké jejich pohodlné bublinky.

>> A já jsem i ve vystoupení některých zaznamenala, že snad když vystupovali, tak jakoby četli něco, co jim připravil někdo jiný. Možná AI.

Já jsem se často i usmívala, že – to je špatně.

>> No, někdy u těch politiků to tak bývá, že se uchopí nějakého tématu a vytrhávají jenom určité věci z kontextu, aby měly o čem mluvit.

Bohužel se to asi děje úplně v různých tématech a pokud je takové téma vážné jako toto, tak by to asi tak být nemělo.

Takže kdy můžeme čekat další krok k tomu? Je to nějak časově omezeno? Kdy budete znova předkládat ten – ta má novela byla zamítnutá. Tedy ta novela občanského zákonníku, v rámci kterého byla nastavena jasná pravidla pro úřední změnu pohlaví a ta se pak dotýkala dalších zákonů, které mají vztah například právě k té chirurgické změně pohlaví, k tomu procesu na matrikách, soudní řízení.

Já jsem se navíc dotkla i oblasti vězeňství a výkonu vazby, aby právě docházelo k možnosti na základě zvážení oddělení osoby, která prošla změnou pohlaví, abychom jí chránili a chránili další.

Já jsem se dotkla i oblasti sportu. To je to, co jsem ještě nezmínila, protože víme, co se odehrávalo ve sportech, jak všichni jsme měli na olympiádách, kdy nám prostě sportovkyně mlátila jinou sportovkyni.

Můžeme zmínit plavkyně, míčové sporty, různé úpolové sporty. To se děje, ty sportovní svazy to upravují nějakým způsobem, ale to jsou stále interní dokumenty, které nemají oporu v zákoně a to je to, o čem běží a to je to, jako kdyby to nikdo nechtěl vidět. Ať si to udělaj.

Vždyť oni už to přece mají udělaný, nebudeme jim do toho sahat, ale pořád to není upraveno zákonem a stačí, že dojde k tomu jednomu excesu, o kterém já se tady pořád bavím, a pak vypukne jako to, co nikdo nechceme, že má vypuknout, nebo že vypukne. Jakože vypukne.

Hm.

Jakože vypukne a v tom sportu to vidíme každou chvíli. Mám pocit, že i po té olympiádě v Paříži následovala paraolympiáda, kde opět se objevili jakoby muži v ženských sportech. A pochopitelně je to vlastně hrozné znevážení těch sportovců, sportovkyň, které vlastně soupeří s muži a sami o tom mluví. A často jsou taky dehonestováni, protože o tom vůbec mluví.

>> Je to pravda.

No a my... a vlastně... a teď jste to vlastně trefil hřebíček na hlavičku. My se tady bavíme o ochraně slabých, zranitelných, a přitom tady necháme prostě jako ženy, aby prostě podstupovaly to, co jsme třeba viděli na té vámi zmíněné olympiádě.

>> Hm.

My se bavíme... tak ho trošku odbočím, protože to je zase moje téma blízké. My se bavíme o ochraně žen proti třeba násilí, a v západní Evropě u sebe žena nesmí mít ani pepřový sprej. A to se všichni ohání Istanbulskou úmluvou, jak to všechno zařídí díky jednomu pamfletu.

Jakože je to opravdu zajímavé a vidíme to i na tomhletom případě, že je až neuvěřitelné, kam až se dá s ideologií zajít a jak může být nebezpečná, a jak vlastně neochrání ty, které, kteří potřebují tu ochranu především.

>> Je to tak.

>> Já vám mockrát děkuju za to, že jste přijal mé pozvání. Toto téma je opravdu ožehavé. Je potřeba se mu věnovat. Takže sledujte nás dál a děkujeme za přízení.

Děkuju.

Mějte se hezky.

>> Taky děkuju vám.