Prezident s žalobou nejspíš nemá šanci. Vláda má odpovědnost i za jeho činy, říká Gerloch

Vláda odmítla účast prezidenta Petra Pavla na summitu NATO. Ten se obrátil na Ústavní soud s kompetenční žalobou. Chce, aby bylo jasné, kdo může rozhodovat o účasti prezidenta na summitu. Kam míří spor vlády a prezidenta a kdo vyhraje, budu se ptát. Začínáme.

Aleš Gerloch, ústavní právník z právnické fakulty Univerzity Karlovy.

Pane profesore, dobrý den.

>> Dobrý den.

>> Sledujeme extrémní případ kohabitace vlády a prezidenta, tak jak říkal ministr Petr Macinka. Zdá se, že ano, že se tady vyhrotil tento spor, který v zásadě ústava podle mě přitom předjímá jednoznačně, protože se jedná o pravomoci prezidenta republiky, které vyžadují souhlas předsedy vlády. A v tomto smyslu je jasné, že v tomto okruhu pravomocí nemůže prezident republiky rozhodovat samostatně, ale jeho rozhodnutí, včetně určitých opatření, které by činil, vyžadují souhlas předsedy vlády a předseda vlády jako člen vlády je vázán usneseními vlády. Čili přirovnal bych to trošku ke sporu prezidenta republiky se senátem o tom, kdo jmenuje soudce Ústavního soudu. Jmenuje je samozřejmě prezident republiky, ale nemůže jmenovat nikoho, koho mu nedal souhlas senát. Takže tady rovněž ústava článku 63 předpokládá tento souhlas.

>> My si to rozebereme, ale z toho, co říkáte, pane profesore, mi vyplývá to, že pan prezident nemá moc šancí podle vás uspět s tou kompetenční žalobou. Tam je třeba říci, že sám ten spor o rozsah kompetencí je problematický v tom směru, že se jedná vlastně o určitou sdílenou pravomoc. A podstatou těchto sporů je, že jsou dva nějaké ústavní orgány nebo jiné státní orgány a buď oba tvrdí, že mají něco rozhodovat, nebo žádný z nich to nechce rozhodovat. A to tady vlastně o to nejde. Tady jde vlastně o jakýsi výklad ústavy, zejména toho článku 63 ústavy, jaký má dopad. A když se podíváte do zákona o Ústavním soudu, tak ty spory o rozsah kompetencí jsou založeny jinak.

>> My se k tomu, pane profesore, dostaneme, ale ještě pojďme na úplný začátek. Když jsem citoval vyjádření pana ministra zahraničí Petra Macinky poté, co unikly i jeho SMSky, je to podle vás, vidíte to jako ústavněprávní spor, nebo je to podle vás spíš politika, která skutečně už si tam vyhrnuli rukávy a teď jdou po sobě a Ústavní soud může být jeden z těch hráčů, které se do tohoto souboje zapletou?

>> Může to tak být. Do značné míry to tak i vypadá. Dá se říci, že je tam nějaký iniciační moment toho nejmenování pana Turka členem vlády, ale to bych bral jenom jednak jako určitý dílčí aspekt, ne zásadní povahy. A zejména se jedná o jiný druh moci prezidenta republiky, čili zase z ústavního hlediska je to jiný článek 62 ústavy samostatné pravomoci prezidenta. Prezident jmenuje členy vlády na návrh předsedy vlády. Nemůže jmenovat někoho, komu předseda vlády nenavrhne, ale má daleko širší možnosti tady než v tomto režimu. A samozřejmě se tam projevuje to určité politické napětí mezi vládou a prezidentem, když vidíme, že opoziční strany podporují prezidenta republiky v tomto sporu, aniž by se snažily do jisté míry objektivně interpretovat ústavu. A tím ho tlačí do té role, ve které možná sám nechce úplně být, to nevíme. Přesně vůdce opozice, protože každopádně v řadě věcí on vystupuje v rozporu s vládou, alespoň verbálně. A toto je vlastně jenom jedna z věcí, kde on namítá, že má být jinak, než si myslí vláda. Takže vlastně to sousloví lídra opozice do té pozice staví podle vás prezidenta spíš ta opozice než koalice, která to čas od času prohlásí.

>> Ta to sice prohlašuje, ale zdá se, že se to potvrzuje, protože například to podání tohoto návrhu Ústavnímu soudu vlastně potvrzuje, že tedy prezident republiky není s tou vládou ztotožněn. On totiž to vyplývá i z těch jeho dopisů, které posílal předsedovi vlády, které byly v tom duchu, že vláda mu má zabezpečit účast na summitu NATO, nikoli v tom, že by se vedl nějaký dialog, za jakých podmínek tam pojede. Samozřejmě ta vláda mohla třeba postupovat trochu jinak, než postupovala, například mu navrhnout, že přečte jenom projev, který mu napíše vláda a jinak, že na tom summitu nemůže vůbec vystupovat ani na žádné večeři, ale prostě rozhodla to tímto způsobem.

>> Dostaneme se k tomu, jak pane profesore, hodnotíte ten dopis, ten tón, který pan prezident použil v těch prvních dopisech. Řekne si: „Připravte mi letadlo." Teď to parafrázuji. Připravte mi cestu. Připravte mi letadlo. Pojedu. Ten tón je samozřejmě taky projevem té kohabitace, jak říkáte z druhé strany, že vlastně se domnívá, že jsme v nějakém systému poloprezidentském, nebo to aspoň zkouší, takhle, že by ta vláda se podřídila jeho požadavkům. Ale ta situace ústavně je opačná. To znamená nějaké pravomoci má prezident samostatně nebo v součinnosti s jinými ústavními orgány. Pak má celou řadu, kam patří i to zastupování státu na venek nebo ten výkon velitele vrchní zbrojních sil, sjednávání mezinárodních smluv, které všechny vlastně podléhají souhlasu vlády. A to prostě, proč si připomeňme, protože prezident republiky není z výkonu funkce odpovědný a naopak odpovídá vláda za jeho rozhodnutí. Čili když by na tom summitu něco on uzavřel, nějaký závazek vznikl, třeba kdyby řekl, že 5 procent na obranu by bylo fajn, kdyby stačilo, kdyby toto řekl, tak už by vznikl pro vládu nějaký závazek.

>> Ano, mohl by.

>> Nebo že se za Českou republiku zavazuje, že to splníme, přitom on nemůže to garantovat vlastně vnitrostátně, ústavně, právně. My se k těm důvodům samozřejmě také dostaneme. Přečtu citát, který pan prezident říká: „Rozhodnutí vyloučit prezidenta republiky z delegace považuji za bezprecedentní a mimořádně nešťastný krok." To říká prezident Petr Pavel. Je to mimořádně nešťastný krok, bezprecedentní. Tam je třeba říci, že výslovně nejde o vyloučení z delegace, protože se neřešila otázka složení delegace, která by byla někam už schválena a pak na základě nějakých kroků prezidenta republiky byl odněkud vyloučen. Čili já to chápu tak, že bylo schváleno složení delegace a v ústavě není řečeno, ani praxe taková není samozřejmě, že by prezident republiky výlučně zastupoval Českou republiku na venek. Typicky třeba v rámci Evropské unie běžně zastupuje předseda vlády. Toto je na základě politických dohod ovšem. Čili politického ujednání a v zásadě i tam, kdyby jel prezident republiky, tak by musel mít souhlas vlády, že tam jede a hlavně co tam bude říkat a případně dokonce dojednávat a podobně. A to je samozřejmě možné, ale není to jako nutné. Takže v tomto směru je třeba si uvědomit, že v každé té moci musí mít někdo rozhodující slovo.

Eh, protože máme nejenom tu dělbu moci zákonodárna výkonná soudní, máme potom v parlamentu.

Rozhodující je poslanecká sněmovna, která může přehlasovat senát.

Rozhodující je Ústavní soud ve vztahu k ostatním soudům a rozhodující je vláda ve vztahu k prezidentovi, pokud se jedná o ty pravomoci, kde se vyžaduje ten souhlas předsedy vlády.

Když pan prezident říká, zastupování státu na venek je pravomocí prezidenta podle článku 63 Ústavy České republiky, je to v podstatě popis jeho práce.

Vyloučit prezidenta z výkonu této pravomoce, tedy znamená omezit jeho roli, kterou mu dává ústava, nikoliv vládní usnesení, byl vyhozen nebo vyřazen z práce, když se budeme bavit srozumitelněji pro běžného diváka.

To by platilo, pokud by skutečně měl být jakoby vězněm na hradě a nebo v lánech, tak samozřejmě za takové situace by to tak bylo, že teda nesmí vůbec nikam jet, že tedy pokud možno ani ne v rámci České republiky.

Takové situace v některých státech i byly, jo, ale netýkal se... Tak spíš se možná bavíme... Ano, jako o nějakých diktátorských možná režimech, jo. Ale třeba v Tunisku, jako pro zajímavost, svého času tehdejší prezident byl izolován a vlastně mu předstírali, že nějak rozhoduje, ale ve skutečnosti už jím vládl někdo jiný.

Jo, ale to snad není naše situace zdaleka.

Snad není.

A tam bych to chápal, jo, že tedy by to nemělo takhle extrémní podoby, jo. Ale jinak prezident republiky eh má právo jednak tedy vnitrostátně se účastnit jednání vlády nebo poslanecké sněmovny senátu a tak dále.

Eh v tom se mu nemůže vůbec bránit, ale sem to nepatří do této kategorie. A stejně tak má právo soukromě jezdit i do zahraničí, což celkem dělá.

A jinak myslím, že pan prezident je zrovna velmi zdatný v... Velmi zdatný. A to vůbec do toho nic vládě samozřejmě není, přestože on reprezentuje i v tomto jako neformálně stát samozřejmě, jo. Ale jinak, pokud skutečně se jedná o to, že by tam buď se sjednávaly přímo mezinárodní smlouvy, nebo potenciálně se jednalo o nějakých plnění závazku, které už jsou přijaté atd., e, tak samozřejmě on musí přijmout tu pozici vlády. A pokud je eh otázka, jestli ji bude takto ochoten přijmout, tak potom je lepší, když tam není, protože jinak se to trošku mění na takový výlet.

Já tam chci jet prostě na večeři, eh, abych se potkal s těmi, které znám nějak, ale to asi není účelem zastupování státu.

To je z České republiky.

Pan prezident říkal, že by ale byl ochoten, nebo že je pro něj běžné přijmout ten mandát té vlády.

Eh, je to v tuto chvíli na úrovni nějaká důvěra, nedůvěra?

Když Andrej Babiš říká a ostatní členové vlády říkají: Podívejte se, tam bude se jednat o výdajích.

Pan prezident nás, když několikrát vyjel do zahraničí, tak kritizoval vládu za nižší výdaje na armádu.

Je to legitimní argument toto podle vás?

Je to samozřejmě politický argument, ale ústavněprávně by se dalo e říci, že eh vláda může mu umožnit, aby tam jel, přečetl projev v podstatě v rozsahu několika minut.

E, navíc se tam nedostane na ty představitele, které mu napíše vláda, jo.

Čili to je ta pozice, kterou nejspíše jako diváci znají z Británie, jo? Panovník panuje, ale nevládne.

Čili vláda mu napíše projev do parlamentu nebo jede na státní návštěvu.

Formálně si tam může nějak upravit něco drobně, ale v podstatě přečte to, co mu připravila vláda.

Jo.

A v této pozici, v tomto režimu pravomoci, neříkám ve všem, jo, ale v tomto režimu pravomoci, podle mě se nachází, což je převzato v podstatě už z ústavy z roku 1920, eh, kdy takto to bylo založeno a ta je vlastně vzorem naší ústavní úpravy.

Jeden z těch argumentů, je to možná detail, ale i pan prezident říká: Jinak jsem hlava státu, vrchní velitel ozbrojených sil, ale také někdejší významný funkcionář NATO.

Obstojí ta argumentace?

Myslím si, že ne.

My si připomeňme především, že ústava výslovně stanoví, že každý státní orgán může činit jenom to, co stanoví zákon.

Čili pokud je vrchní velitel ozbrojených sil, my nemůžeme se držet této věty. Jakože z toho snad plyne, že on libovolně velí armádě a řekne třeba napadněte, já nevím, Rakousko třeba a ta to musí poslechnout.

Musíme se podívat do těch zákonů příslušných, e, co on může.

Jo, čili každý státní orgán se pohybuje nejenom v mezích ústavy, samozřejmě, ale v mezích zákonu, které pak specifikují ty pravomoci.

A tam on třeba podepisuje řády a má vlastní vojenskou kancelář.

Nějakým způsobem se podílí na činnosti armády, ale určitě to neznamená, že bezprostředně jí velí.

Dokonce bych připomněl, že když v roce 38 skutečně byl válečný stav, tak vrchním velitelem stejně tak byl prezident republiky Edvard Beneš, ale byl vedle toho hlavní velitel, co byl náčelník generálního štábu, který reálně tedy připravoval armádu na to válečné střetnutí.

A to je obdobné, jo, čili ten pojem v řadě státu už opustili.

To je vlastně pojem, který má svůj zdroj ve středověku ještě, že tedy ten panovník táhne do boje jako vrchní velitel vojsk.

A ten ta třetí věc, někdejší významný funkcionář NATO, to vidím jako eh nevýznamný argument.

Z ústavního hlediska určitě ne.

A jinak asi je možné se setkat s těmi představiteli mimo ty oficiální kruhy.

Jedná se přitom o ty vojenské činitele, nikoli o politické představitele, kterým teď on je.

Jo, čili tam jde o to jednání politické.

V zásadě by si měl vybrat.

Přece jenom být funkcionář... Na to je nemá vlastně žádnou spojitost s Českou republikou.

Přesně.

Přesně tak.

Tam zastupuje Českou republiku a naopak by to z toho mohlo plynout, že jeho zájmy jsou na straně té aliance jako takové, jo. A tam nikdy není úplná totožnost i v jiných mezinárodních organizacích, jo, že by prostě někdo byl činný třeba v OSN a teď zastupoval tyto zájmy a přitom byl už prezidentem státu. Já vezmu třeba rakouský prezident svého času byl generálním tajemníkem OSN, tak prostě to jsou rozdílné role, to je třeba vnímat, když onen kompetenční spor.

Kdo drží lepší trumfy v rukou?

Je to vláda, nebo je to pan prezident?

Váš odhad?

Eh, pokud jde o to rozhodnutí Ústavního soudu, tak tam samozřejmě úplně se předjímat nedá.

Když vyjdeme z toho zákona o Ústavním soudu, eh, tak z těch tří otázek, které prezident klade a teď je otázka, jestli má vůbec takto klást otázky, eh, tak je asi relevantní ta první.

Promiňte, u toho, u toho, u toho, promiňte, my jsme se o tom bavili před natáčením právě.

Eh, než je, než je, je přečtu, vy považujete to, tyto tři otázky, tento segment toho sporu za věc, která není úplně vhodná, aby ji pan prezident takto formuloval?

No, určitě v té otázce druhé a třetí.

Tak eh v této žalobě žádám Ústavní soud, píše pan prezident, aby deklaroval, kdo může rozhodovat o účasti prezidenta na summitu.

I já jako docela dobře to dokážu pochopit, aby uložil vládě, nevytvářet prezidentovi administrativní ani jiné překážky ve výkonu jeho ústavních pravomocí.

Třetí věc, aby stanovil vládě povinnost poskytnout prezidentovi republiky veškerou součinnost.

Skutečně, Ústavní soud, když to přeženu, bude řešit, aby mu vláda přistavila letadlo.

>> No to je právě ono.

Ehm, myslím si, že toto vlastně nemůže řešit v žádném případě.

Ehm, protože se musí držet, nebo předpokládám, že se bude držet zákona o Ústavním soudu, který je pro něj stejně závazný jako ústava nebo jiné součásti ústavního pořádku.

A tam vlastně ten petit zní, že Ústavní soud rozhodne, kdo rozhoduje.

Takže z toho plyne ta první otázka.

Ano, je relevantní, i když se domnívám, že se jedná o společnou pravomoc, kde tedy vláda má silnější pozici, protože ta dává ten souhlas, nebo silnou tedy pozici.

Ale dobře, může tedy Ústavní soud rozhodnout.

Prezident má právo moc rozhodovat.

Pokud by to řekl, tak jsme v tom režimu článku 63 a ta rozhodnutí, včetně i opatření prezidenta technické povahy, to znamená rozhodnutí, kam pojedu nebo nepojedu, ehm, tak vyžadují kontrazignaci předsedy vlády, jo.

To znamená, předseda vlády musí souhlasit s tím, takže bys se jako lidově dostal z blátka do louže.

Že by nerozhodovala sice vláda primárně, ale rozhodoval by prezident, ale musel by mít souhlas předsedy vlády a ten by se řídil, předpokládám, usnesením vlády.

Ty dvě otázky další jsou vůbec problematické, protože ty už předjímají v rozporu s tou první otázkou, která říká, kdo má pravomoc, už říkají, já ji mám, protože přece chce, aby mu nebránili.

Čili měl položit otázku, že Ústavní soud má říct, že prezident republiky může samostatně ehm jezdit na summity nebo zastupovat zahraniční.

Jo, jak on tvrdí, podle toho článku 63, zastupuju na venek, tak by měl požadovat v té první otázce: Ústavní soud mi má potvrdit, že z toho, že zastupují stát na venek, plyne, že samostatně rozhoduju o tom, kam pojedu.

Ehm, a pak už je ta druhá, třetí logická, jo. Pak už je: přistavte mi letadlo, nebraňte mi v tom, abych tam mohl jet a zabezpečte celkově servis, jo, což by znamenalo podřízení vlády prezidentu republiky jednoznačné.

Jo, >> ale pakliže by toto nastalo, to by byl přece velký posun v těch, ve vnímání prezidentské funkce k tomu až poloprezidentskému systému.

Nemůže to takto dopadnout?

>> Ehm, to by určitě vedlo k těmto možným závěrům, protože >> co by se, promiňte, co by se stalo, kdyby Ústavní soud takto rozhodl?

To by byl přece jako zásadní, to by byla zásadní změna.

No, já to by byla samozřejmě zásadní změna a v podstatě asi v rozporu nejenom s tou dikcí toho článku 63, o kterém hovoříme, ale celkovým založením té ústavní koncepce, jo, která ehm znova zdůrazňují, vychází z toho, že prezident má určité pravomoci, ale tím, že není odpovědný za výkon funkce, tak tím je výrazně omezen.

To by znamenalo, že by se muselo zavést a to by byl ten přechod k poloprezidentskému systému, že nejenom je přímo volen, ale je odvolatelný těmi občany na základě například návrhů parlamentu nebo něco podobného a že tedy se dostáváme do polprezidentského systému.

>> Ehm, byť my můžeme říci, jsme určitý systém jakožto smíšený, kde jsou ty hybridní prvky toho systému.

Není to klasický parlament. >> Co je ten hybridní systém?

Není to ta osobnost toho prezidenta? >> Třeba, jo, že by vláda přijala usnesení, nepojede tam ani prezident, ani nikdo za Českou republiku, protože dáváme najevo, že nechceme nic společného ehm severoatlantickou, severoatlantickou aliancí.

Jo, to by musel asi rychle rozhodovat, že to takhle asi nejde.

Když on během dvou let téměř všechny soudce, myslím s výjimkou dvou, [hudba], teď jmenoval, tak vlastně už vzniká určitá pochybnost, která může být jaksi neoprávněná, ale nedivil bych se, kdyby nakonec vláda třeba i na tohle upozornila.