Habsburkové: patroni českého úspěchu

Vážené posluchačky, vážení posluchači, divačky, diváci, já vás vítám u salónu Echa, kterej tentokrát padl na mě. Já jsem si vybral, jaké by mohlo být takové pěkné letní téma. Všiml jsem si, že se žijeme v roce 2026, což je mimo jiné výročí jednoho historického dějinného zvratu.

Budeme mluvit o tom, jestli to skutečně byl dějný zvrat, od něhož uplynulo, nebo tento rok uplývá 500 let.

Ten zvrat měl různé fáze. Tou první byl koncem srpna, kdy chudák 20letý český a uherský král Ludvík Jagelonský se utopil v nějakém potoku u vesnice Moháč. Bitva u Moháče 1526. To je takové školní datum. Na to následuje několik měsíců poté, možná ještě významnější, datum nástupu Habsburgu na český trůn.

Začíná 400 let poroby českého národa, respektive tedy soužití s Habsburskou monarchií ve středoevropském prostoru. Máme tedy takové pěkné výročí 500 let, půtisíciletí od nástupu Habsburgu na český trůn.

Já jsem si dovolil pozvat těhotné pány historiky a pana právníka k tomu účelu. Snažil jsem se také, aby mezi námi byla nějaká paní. Není to úplně jednoduché. Zkrátka se mi to nepovedlo. Omlouvám se za to. Bylo by to takové veselejší.

Ctihodné historiky, já vás představím a potom vám něco přečtu, takový kousek takové vysoké literatury.

Jiřzáka, který je jaksi klasik bádání o našich novověkých dějinách.

Ivo Cermana, historika zabývajícího se osvícenstvím. Osvícenství je také prostě velké habsburské téma, protože nejvýznamnější evropský osvícenský panovník byl Josef II, že ano?

Rudolfa Vidnáře, historika, který je autorem mohutných monografií. Ivo Cerman je editorem tohoto monumentálního díla. Vidnář je autorem mnoha knih a studií. Oplývá jaksi všeobecnými znalostmi různého typu a velmi takovým živým stylem. Já ho čtu vždycky s velkou radostí.

A pana Vojtěcha Círuse Louže. Jenže tady zástupce něčeho jiného, říkněme prostě ideového směru, kterej bychom mohli nazvat nostalgický monarchismus. Vzhledem k tomu, že se každé volby do sněmovny snažíme nějak prosadit, tak máme si ho politika v jistém smyslu. Musíme říci to jméno té strany. Korunační česká monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska. Korunačka. Výborně.

Tak myslím, že jsme tady na vysoké úrovni. Já vám přečtu takový úryvek z jedné takové schválně, jestli poznáte autora. Je to o Habsburcích:

„Takový byl vstup Habsburského domu na jeviště dějin. Tam myslí ovšem Rudolfa I. Habsburského, tedy jaksi ten nástup, kterého obětí byl náš Přemysl II. Typ rodiny, teď ji charakterizuje. Typ rodiny se válně neměnil a stále upomíná na zakládatele. Střízlivý, nijak zvlášť nadaný, chamtivý, žádným prostředkům se nevyhýbající. Zimní, pokorně oddaní a starostliví otcové rodiny neměli křídel, neznali, co je to vzlet. Také se neměnila linie, kterou byl naznačil Rudolf I. Očima šupa dívali se po Evropě, kde který rod je na vymření, kde dá se co urvat, aby ihned tam skočili a penězi, sňatky s radou, rozdáváním lén získali pro sebe buď vše, buď něco. I polní tažení riskli, ač krvavých vavřínů má ten rod své historii nemnoho.

Řekl jsem, že našemu Přemyslovi vzali na moravském poli ideu státnickou. Dodávám zpočátku snad mimovolně, snad to byl jen hlad po zemích, a pomoci jen šťastnou náhodou zasadil svou páku ve Vídni. Ale později bylo to vědomý úsilí shromáždit v ruce své vlády nad menšími národy ve středu Evropy. A nebezpečí turecké, valící se z Balkánů, pomohlo, že toho docílili. A řeknu hned, když nebezpečí to pominulo, ztratila Habsburská monarchie vnitřní smysl existence."

Z toho, že píše o našeho Přemysla, tak víme, že to je český autor. Kdo to asi mohl být?

>> Holeček?

>> Ne, ne. Je to Machar. Samozřejmě.

A ovšem vydáno až v bezpečném roce 28, myslím. Kdy už asi to bylo, ale on by byl stejně pravděpodobně i za mlada. To byl paragraf 64. To by si nechal před rokem 18.

Nicméně toto jaksi ne v takové vypjaté literární a v takovým vysokým stylu bych řekl, že nějakým způsobem prostě v českém historickém povědomí dál existuje ta něco, co by jakoby se dalo říci černá legenda Habsburků. Asi ne už tak daleka jako v tom roce, v těch Macharovských letech, ale stejně.

Ale co to vlastně na druhé straně? Ten rok 1526 není spojený prostě s něčím, co by český národ prožíval jako tragicky. To není to temné. Je tam 1621. To je spíš taková jako něco prostě, co vlastně spousta lidí, když se tady jenom trošku chytnou lehce historie, tak si říká: „No, tam nastoupili, ale jak to, že ještě 100 let se jim vlastně vlastně nic takového se tomu českému národu nedělo?"

Tak začněme. Co na to říkáte? Co to vlastně, co jsem to citoval?

>> 1526 začala zlatá éra českého jazyka. To je všude ovláděný. Hra veleslavnická éra prostě vrchol své kultury.

>> No a to souvisí to s Habsburgy?

>> Ne, ne, ne, ne.

>> Hm.

>> No, já bych řekl, že vy jste citoval posluzení té rodiny. Mě o tom zaujalo, protože já dělám spíš takové nečeské dějiny většinou, že ta dikce byla velmi podobná tomu, jak se kritizovali Habsburgové ze strany německých nacionalistů v 19. století. Protože ta německá nacionalistická literatura 19. století jim taky vyčítala upřednostňování národních zájmů a posluhování Římu, nebo ze strany těch německých protestantů. Ta retorika byla velmi podobná. Takže mě to strašně zaujalo.

>> No.

>> Ale mě osobně víc než Habsburgy jako rodina zajímá ta doba, kdy vládli. A připadá mi, že ta černá legenda, jak ji pojmenoval, tak nám vlastně vzala celou tuhletu novověkovou éru našich dějin. Pod dojmem, že jsme nějak byli vytrženi z proudu normálního běhu dějin, že jsme byli nějak asi jako socialismus za nějakou železnou oponou nějakého útlaku a zaostávání. A zůstal to přehlédnuto. Že bylo přiznáno, že humanismus jsme jako ještě stihli, ale pak jako to, co bylo po Bílé hoře, tak to už jako, že nám utíkalo všechno.

No, ale já si myslím, že právě to osvícenství jsme ještě úspěšně dohnali. A pak se teda domnívám, že v 19. století ten liberalismus jsme taky stihli ještě doběhnout v podobě těch konstituční monarchie. Ale že tady zároveň byla teda taková období, řekněme tragičtější, kdy se to úplně nedařilo.

Řekněme, že třeba ten Habsburský nápor na uchopení či na převrat v pojetí státu před Bílou horou, tak ten byl spojený s takovými nevybíravými úskoky.

Pak máme samozřejmě tragickou dobu třicetileté války, kdy ale musíme brát v potaz, že to byla prostě ta válka.

To nebylo, že by ta válečné ničení přispělo hodně k tomu, že se děly špatné věci a že pak nastal úpadek v řadě oblastí, nejenom literatury, ale třeba hornictví.

No a pak máme špatnou dobu před březnovou, si myslím, že jo. To je zase v důsledku francouzské revoluce.

Takže to jsou řekněme taková období, která jsou špatná, kdy se nedařilo kvůli vnějším okolnostem nebo proto, že se z nějakých důvodů jakési pojistky proti obavám, tak se přistoupilo k nějakým represivnějším politikám.

No, ale to najdete v každé zemi nějakým způsobem. Ještě máme temno, že jo?

Pozor, ještě máme temno, který je tady trochu období 50 let po třicetileté válce, to je přelom 17. a 18. století, nebo spíš 18. století.

A to je taková zvláštní doba, kterou myslím z těch starších dějin je taková sporná, protože existují takové to temno a potom existuje cosi jako ten barokní barokní nostalgie, jo, taková ta prostě katolická, že naopak, že tehdy to bylo vlastně období míru, stability a krásného baroka umění.

Jo, to je ale to je tvoje téma, že jo?

Ne, ne, ne. Já bych tady navázal na kolegu, protože to, co samozřejmě psali německí nacionalisté 19. století, tak není nic proti tomu, co psali němečtí nacionalisté 20. století, o kterých soudili, že ta dynastie vlastně se zpronevěřila svému civilizačnímu německému poslání a že tato dynastie měla jediným logickým úkolem nést pochodní německé civilizace do temných končin slovanské a balkánské a italské Evropy, prostě mezi ty méně cenné národy.

Takže oni nakonec vlastně podlehli té zbahnělosti těch necivilizovaných Evropanů.

A nacistická literatura potom v těch Hautburících viděla příslušníky dynastie, která tu svou původně zřejmě čistou aryjskou krev rozředila už tím českým, polským, italským marazmem, jo, a kteří vlastně už potom ani nemluvili pořádně němčinou, dávali přednost italštině, španělštině a tak dále, což bylo důsledkem tohoto úpadku, si dávala přednost maďarštině.

No, pomineme samozřejmě hlavní komunikační jazyk Friedricha Velkého, že jo, ale který také nebyla němčina, ale [smích] ale to je jedno.

Takže oni vlastně v těch Habsburcích viděli takovou dynastii druhého řádu, kterou celkem oprávně jako ten Bismarck a další převálcovali, protože a tohle třeba když si člověk čte takové úvahy kolem výstavy německá velikost, která byla i v Praze za protektorátu, tak tam přesně nachází tenhleten obraz těch Habsburků.

S čím samozřejmě související i fakt, že příslušníci Habsburského rodu tehdy aktivně bojovali proti nacismu.

Jo, hm. [frknutí] Takže [smích] němečtí nacionalové, šovinisti by se shodli s českými nacionaly v tomhle, ale myslím v jiných věcech už zase úplně ne, že jo.

Přímo jako tím beránkem vzal všechny hříchy.

Byl Karel poslední. Ano, ano. Není to tak, že by to bylo úplně všechno. Hodliv manželky, jezuitů a tak dále.

Hm. Prostě naštěstí aspoň byl svatořečen.

My se k němu připojili blahořečením. To je nižší stupeň.

My jsme se k němu připojili. To je na tom to nejhorší.

Že mu nadáváme taky.

Kdo se připojili? Těši.

Jo, tak Češi už to vzali potom jako tam dokonce jeden čas právě v té době, jak jsem to četl, že jo, toho Machara, tak v té době si ty Velkoněmci s těmi Čechy jako dost notovali, pokud jde o ty odsudky Habsburské dynastie a jejího historického dědictví.

Mm. No, já bych možná k tomu dal jednu takovou drobnou puristickou poznámku, že kromě toho, že si myslím, že Machara nemá pravdu, tak fakticky je to špatné, protože pokud je mi známo, tak první chvíle, kdy se prolnula historie habsburského rodu a našich zemí, byla Zlatá Bula sicilská, kde mezi svědky je podepsaný jistý Rudolf, hrabě z Habsburka.

A pokud je mi známo, tak toto je vůbec první okamžik, kdy se užívá, že mezi svědky je jistý svědkem toho vzestupu českého krále a českého království takový bezvýznamný hrabátko odněkud ze Švýcarska, že ano.

Ano. No a možná bych ještě k tomu podotknul, že vlastně Habsburgové spolu s Kapetovci mi přijdou, že jsou takové nejúspěšnější evropské dynastie, ať už vzhledem k zemím, kterým vládli, nebo vlastně k délce svého přežívání.

S tím, že možná Habsburgové jsou v tomhle ještě něco trošku jiného, protože skutečně ten vzestup Habsburský, to nebylo tak, že by Rudolf byl bezvýznamný hrabě, on už v Švýcarsku prostě nějaké země měl, ale skutečně ten vzestup byl poměrně velkolepý a od něj už Habsburgové tady vždycky zůstali.

Mhm. No, já bych řekl něco k tomu habsburskému kosmopolitismu, že jo, který byl zřejmě trnem v oku nacionalistům všech směrů, ale v tom vidíme, že se nám měnila doba, ve které žili, kdy určitý nenárodní jazyk byl běžným nástrojem komunikace, akorát se měnila úloha, měnil se jazyk, který hrál tu úlohu hlavního komunikačního nástroje, že jo.

V době, kdy Habsburgové nastupují na český trůny, kdy jsou zvoleni, tak oni komunikují s českými stavy latinsky a to je vlastně jazyk, který dominoval i v komunikaci mezi příslušníky různých národů, třeba mezi Čechy a Němci, když si navzájem nerozuměli.

U nás to není tak doloženo jako třeba v Polsku nebo v Uhersku, kde ta úloha latiny byla ještě významější, že jo.

Po 17. století do jisté míry používají italštinu. Tam nemám úplně přímou osobní zkušenost s tímto obdobím, ale v 18. století, lidí, kterým se zabývám, tak pro ně je prvním normálním komunikačním jazykem francouzština, jo, v soukromé sféře.

Marie Terezie mluvá francouzsky. Ona má zpoždění, ta francouzština, protože v době, kdy francouzština je diplomatickou řečí již na většině evropských dvorů, kde vystřídá kastilštinu a italštinu, tak z politických důvodů, protože Habsburgové tehdy opět s Francií válčí, tak vlastně Leopold jí třeba nepřipouští, Leopold první.

Jo. A potom vstupuje ale opravdu jako ta diplomatická řeč francouzština za Josefa II. na vídeňský dvůr a potom už nikdy nezmizí.

Samozřejmě italština je ten jazyk kulturní, že jo. A italština je ten jazyk kulturní.

Jasně. Ano.

No a jaksi v 18. století je francouzština to je ale tím, že v 18. století...

V 18. století je francouzština normální jazyk vyšších vrstev, jako myslím šlechty a panovnických dvorů, takže je pak snadné později přijít a označit to za nějaký zvláštní znak specifického rodu Habsburgu, kteří nějakým způsobem takhle zradili.

Ale mě to jako na té jejich francouzštině i na té němčině fascinuje, že to byl, jak oni mluvili, mělo určitá specifika.

Jo, třeba že Josef II ovládal francouzštinu tak dokonale, že zkrátka on byl naprosto blingní.

A musíme si připomenout, že jeho otec František Štěpán Lotrinský byl zkrátka rodilým mluvčím francouzštiny.

Eh, jaksi on pro ně zanechal takové velmi zajímavé výchovné spisy, kde ho francouzsky nabádá Gardevu kontra Suamem.

Jo, mějte se na pozoru sám před sebou a dává mu tam takové morální rady.

A potom, když zas Josef II píše německy, že jo, takové období, kdy v mládí musel psát takové povinná úvahová cvičení pro svoji matku a pro státní radu.

A pak, když to období skončilo, tak přišel k psaní cestovních zpráv, které byly asi všechny německy, ale pak psal ještě inspekční zprávy o pevnostech a armádě, ty byly taky německy. A ta jeho němčina taky zvláštní, jo?

Eh, když bych se na to díval očima nějakého německého nacionalisty, který považuje za normální němčinu němčinu ze severního Německa, tak tohle byl prostě jiný jazyk, jo.

Tam třeba říkal "das ord", jo, nebo prostě používal výrazy, které řekl bych byly jinak, místo "je" "Der ord" normálně, no.

Prostě používal výrazy, tam byly změny v gramatickém rodě, které nejsou kompatibilní s normální němčinou, ale nebyly to gramatické chyby.

Byla to prostě němčina, jakou se mluvilo, řekněme, v jižním Německu, jo.

Bylo to prostě takové velmi specifické.

No v tomhle se právě shodneme, když se bavíme s těmi Němci, protože jako z českých očí Josef II zavádění němčinu, říkal se germanizoval, a on negermanizoval.

Já bych řekl: zavedl německo a germanizace by z nich udělala Němce.

A to mu bylo úplně jedno. Jemu šlo o úřední jazyk, vice jazyk v armádě. A jinak ať si Češi sbírají písničky, jak chtějí.

Hm.

No a ten stereotyp, který tady byl zmíněný, což mě Jiří určitě potvrdí, že jo, se potom obráží třeba v době právě té nacistické éry. V tom, já to mám spíš z divadla, ale ty to máš z filmu, že jo, že když tam vystupuje nějaká negativní postava Slováka nebo tak, tak v tom německém filmu on mluví rakouskou češtinou, což je doklad toho, že je to vlastně ta negativní postava, jo. S tím se mimochodem používá stejně jako v předkladech Švejka do němčiny.

Hm.

Ano.

Že jak mají udělat, tak použijou ten dialekt, kterým mluvili Češi.

Tak v Čechách ve Vídni žila podstatně víc Čechů než v Berlíně nebo v Mnichově, že jo.

Tak to má logiku, jako že existovala callicizace a později germanizace.

Jo.

Jo.

Protože germanizace za protektorátu, co jsme měli dějiny, že jo, přepisovali učebnice a to byla snaha převést něco do němčiny, ale prostě tady ne.

Tady prostě ať si doma mluvili, jak chtěli.

Samozřejmě.

No, ano, to bysme měli tedy v tomto smyslu Habsburgy skutečně, tak jestli to někoho ještě zajímá, jako očistit od toho, že jejich vztah k českému národu, jestli se to takhle dá říct, nebyl negativní.

I když máme tam Marii Terezii, která byla zklamaná Čechy, že ano.

Ale právem, právem, jo, ale ne německým národem, ne? Ona byla zklamaná českým politickým národem, což byly ty stavy.

Ano, tam měla jisté důvody, ale jinak eh tedy Ferdinand II mohl být naštvaný na Čechy po Bílé Hoře.

Možná, že trochu tam byla nějaká obnova, řízení je prostě v něm čeština upadla, ne?

To řízení je publikováno česky.

No, jo, jo.

Vlastně rovnocenost češtiny a němčiny zavedl na zemském sněmu.

To zavedli stavové za toho dvouletí, kdy tady nevládli Habsburkové.

Ano.

Ale ty se současně pokusili o ten jazykový zákon, že ten, kdo chce mít inkolát v Čechách, tak musí dneska bysme řekli dělat zkoušku z češtiny.

Jo, ono to moc nefunguje, ale vždycky se to uvádělo.

Ti obrozenci to měli rádi, jo, že to vlastně byl takový první jazykový zákon.

No, ale což ovšem bylo dáno tím, že ty protestantští vlastně šlechtici, kteří přicházeli ze Štýrska odhnut, kde ta rekatolizace měla předstih a nakupovali se v Čechách, no tak oni skutečně mluvili primárně německy.

Taky se o tom moc nemluví a ten jazykový zákon proto byla katolická menšinařova - bránil luterství, že jo, tímhle tedy, takže se my jsme udělali z těch luteránů ty Čechy, to je vlastně to strašně zajímavé, jo?

Hm.

Vezměte si emigraci po Bílé hoře, když jste bílý.

Aha.

Tak kde máte Němce odcházející z Čech?

No jo, ale ty neodcházeli z Čech, nebyli vypovězení.

Ale němečtí liberálové v Čechách v 19. století udělali z luteranismu nástroj uvědomělého odporu německého etnika v Čechách proti zbahnělému a většinově katolickému českému národu.

Jo, to každý vidí.

Ty ta optika dějin se strašně liší v pohledu toho nacionalismu, těch jednotlivých národnostních skupin.

A to by se dostávali k tomu náboženství, což je úplně jinde, protože jednak je Luterův překlad Bible do němčiny a jednak Lutherova Bible, že jo.

To jsou dva velké sloupy nacionalismu obou dvou.

No, já bych mohl k tomu zrádnému postoji českého národa.

Eh, no musím říct, že Marie Terezia, Josef II neviděli Čechy jako obyvatele českého království nějak negativně a Josef II na své cestě po Čechách v roce 71 vyhledával kontakty, řekněme s poddanými, snažil se jim pomoct.

Stejně jako později, nechal babičce ukázat tu.

No, stejně jako později v Temešváru, v Sedmihradsku a v podkarpatské Rusi, kterou taky důkladně projel.

Eh, on teda moc nekomentoval jaksi nějak slovenský charakter Čechů, toho ho moc nezajímalo.

Komentoval jako Slováky až Rusíny na té podkarpatské Rusi a potom tedy polské poddané v Haliči.

A co říkal?

No, ty hlavně Rusínové na něj neudělali moc dojem.

On je hodnotil jako, že jsou velmi zaostalí a že jsou hloupí, že mají strašně primitivní zemědělství a tak. To je politicky nekorektní, tak to komentoval v tomhletom duchu.

Ale řekl bych, že z mého hlediska oba dva podobníci, ale víc Josef II, tak vysloveně chtěli pomoct, jo, tomu prostému člověku.

Ale tu otázku zrádnosti, oni to řešili.

A jsou k tomu zajímavé spisy kameralisty Vonirendorfa, který jaksi ve snaze zvrátit – řekněme to takové to pobělohorské uspořádání českých zemí – tak psal ve svých spisech, že ten český poddaný už osvědčil svou věrnost během války o dědictví španělské, když se teda v sousedním Bavorsku bojovalo. Doložil, že ten Čech se k tomu nepřidal.

Mhm.

To byl pro něj jakoby silný důkaz, že tady už se situace změnila a že ten český poddaný už je plně na straně Habsburgu.

To je pravda.

No, tyhlety úvahy tady samozřejmě byly už dve, že jo. Ta představa o tom, že Ferdinand II neměl rád Čechy, tak ta je zakotvená už u Balbína, že jo, který prostě vypráví, že ty Češi už jsou po desetiletí věrnými podanými domu Habsburského, platí daně, krvácí za habsburské zájmy na evropských i jiných bojištích a že tady jsou neustále zpochybňováni. Ten Balbín to vidí v tom, že oni nemají takzvaně přístup k těm vyšším úřadům v rámci té monarchie a že je tady jaksi nějaké dědičné prokletí. Ale ono je to taky tendenční, jo, protože samozřejmě, když se podíváme na tu politickou strukturu a na obsazení těch úřadů v 17., začátkem 18. století, tak tam ty Čechy nalézáme, jo, a nacházíme jich tam velmi mnoho – příslušníky té historické, té takzvaně nové české šlechty – a jsou mezi nimi nejvýznamnější muži monarchie. Je to dáno i tím – což tady trochu zaniká – ale v tom baroku ta česká šlechta je ve srovnání s ostatními zeměmi toho mocnářství velice bohatá. Čili oni si můžou třeba dovolit financovat diplomatické mise, které si tradičně financovali víceméně ze svého.

Já bych, jestli můžu ještě drobná poznámka – naváží na pana docenta Cermana – v 19. století. Pan docent mluvil o té nehezké předbřeznové době, ale i v té době třeba u císaře Františka – on byl velmi takový, rád si psal deníky a v těch denících, které jsou uložené v archivu, tak z toho nevyplývá, že by neměl rád Čechy. On objel spoustu tradičních českých poutních míst, třeba i Svatý Jan Pod Skalou a velmi hezky se tam vyjadřuje o Češích.

No a taky jakoby to byla nějaká povinnost mít rád Čechy.

No.

Přesně, no.

To jednak ten pohled – omlouvám se – ten pohled na Čechy jako dědičný hřích, že jo, tak to je tam, že jo. Říká ty jeho řeči, který volají rebelie. V Čechách někdo něco řekne a on: rebelie, rebelie, rebelie.

Hm.

Takže ten to tam má – tohle tam má – a navíc tam má ještě to, že bych řekl, že je to taky důležité, protože tam vzniká ten mýt z Bílé hory, ale z katolické strany, že jo.

Ano, přesně.

Protože on říká: proč my – vždyť to byla občanská válka a my jsme vlastně vyhráli – a teď toho trpíme. A tam to vzniká, že to je proti Česku.

Jo.

Ano.

Prostě když všechny věci – Praha upadla, český stát upadl administrativně, že jo. Přenese se to všechno do Vídně, tak to prostě z té české strany...

A ty až potom – ale omlouvám se – ale já bych ještě řekl, že čistě lidsky to, na co si potom stěžovali, že ty misionáři brali české knihy šmahem, protože české, papistické. Já si myslím, ty si je opravdu vytěžovali. Ten misionář, který vyrazil, česky neuměl, tak to viděl jednoduše: je to české, ergo katolické.

Hm.

To není tak – tam se spíš ty jezuité česky uměli velmi dobře, že jo.

Takže Dominikán.

No tak možná nějaký ty polští faráři, že jo.

No, a ještě mě teď na tomto – pojďme si rozebrat tady ty charakteristiky. Střízlivý – nějak zvlášť na daních, chamtivých, žádných prostředků se nevyhýbající – to angro, jako když to myslí. Jo, ale eh střízlivý asi víceméně ano, jako nebyl to nějaký – nestavil si Versailles, nebo není to prostě...

Ono těch Habsburků je strašně moc. Já si myslím, že se nehraje generalizovat – nevím, třeba když se podíváte do Klosteniburku, tak někdo by to mohl... on to asi Karel VI. myslel jako druhý Escorial. No, ale zas máte v kontrastu s tím Josefa – ty kláštery na Dunaji, ty jsou habsburské a ty jsou nádherné, že jo.

To je – oni nejsou habsburské, oni jsou – oni to stavěli ty opati, že jo. A ty opati – zejména ve chvíli, kdy se blížil Josef II – vypadalo to, že je zruší – tak oni jako vynaložili poslední vypůjčené peníze na to, aby tam postavili takový ten habsburský sál, že jo, který vymalovali těmi příběhy té dynastie. A teď se těšili, že tam ten císař přijede a uvidí to tam a nezruší je. A císař je zrušil škrtnutím pera ve Vídni, protože ten klášter byl předlužen a neviděl důvod, proč by ten klášter dál existoval. Existence těchto úžasných pozdě barokních fresek mu byla Josefovimu tedy speciálně celkem fuk, že jo.

Ano.