SEDMIČKA PLUS s Janou Bobošíkovou

Dobrý den, Antony Fauči.

Michal Půr, Thomas Kulidakis, Meir Ben Šabat.

Čtyři jména, tři příběhy a jedna společná otázka.

Kdo má moc, kdo platí a čí zájmy se ve skutečnosti hájí?

Anthony Fauči radil prezidentům a milionům lidí říkal, co je věda.

Dnes jeho vlastní zápisky otevírají nepříjemné otázky o původu covidu, o očkování i o tom, co věděl a co neříkal veřejnosti.

Michal Půr moderuje politické rozhovory na CNN Prima News a zároveň vlastní firmu působící v politické komunikaci.

Thomas Kulidakis komentuje politiku a současně moderoval placený politický obsah.

A Meir Ben Šabat, bývalý izraelský poradce pro národní bezpečnost a muž s desítkami let v Šinbetu, stojí v čele institutu, který si najal washingtonské lobisty, aby prosazovali svůj plán u americké administrativy.

Fauči, Půr, Kulidakis, Ben Šabat.

Kdo za nimi stojí, kdo platí, komu to prospívá?

Vítejte u Sedmičky plus.

Anthony Fauči byl během covidu jedním z nejmocnějších zdravotnických úředníků světa.

Radil prezidentům, určoval tón americké covidové politiky, vystupoval v televizi a milionům lidí vysvětloval, co mají dělat, aby ochránili sebe i ostatní.

A teď bylo zveřejněno více než 1100 stran jeho zápisů z covidových let.

Přečetl je americký publicista Jeffrey Tucker, zakladatel Brownstone Institute.

Trvalo mu to skoro týden a svůj text poté nazval příznačně.

Fauciho deníky.

Sláva se mění v hanbu.

Jeho závěr je drtivý.

Podle něj deníky ukazují, že covid nebyl jen příběhem medicíny a boje s neznámým virem.

Byl také příběhem moci, politiky, médií, ambicí a průmyslových zájmů.

Takhle dokonce píše, že se podle něj vždy jednalo o politické divadlo a nikdy ne o vědu.

A když jeho analýzu projdete krok za krokem, pochopíte, proč k tak tvrdému závěru vlastně došel.

Tucker začíná samotným Faucim.

Jeho zápisky jsou podle něj plné schůzek, telefonátů, televizních vystoupení, pochval a kontaktů s bohatými, slavními a mocnými lidmi.

V denicích podle Tuckra nevystupuje jen vědec, ale člověk, kterému velmi záleželo na vlastní pověsti, společenském postavení a rostoucím vlivu.

A ten vliv byl skutečný.

Na začátku roku 2020 se Fauci dostal přímo k Donaldu Trumpovi a stal se jedním z jeho hlavních zdravotnických poradců.

Když Trump chtěl na jaře Spojené státy znovu otevřít, Fauci prosazoval pokračování omezení.

Tucker upozorňuje na zápis, podle kterého přesvědčoval Trumpa, aby od plánovaného velikonočního otevření ustoupil a restrikt prodloužil o dalších 30 dní.

Fauci tedy nebyl někdo, kdo seděl v laboratoři a pouze předával výsledky vědeckých studií.

Jeho rady přímo ovlivňovaly politická rozhodnutí s dopadem na miliony lidí.

Jenže právě v té době se řešila ještě závažnější otázka, odkud se nový koronavirus vlastně vzal?

Ve Wuchanu, tedy ve městě, kde se objevily první známé případy covidu, fungoval virologický institut, který zkoumal mimo jiné netopíří koronavirů. Výzkum prováděný ve spolupráci s touto laboratoří byl zčásti financován také americkými veřejnými penězi přes organizaci EcoHealth Alliance.

A právě tady podle Tuckra začíná skutečně výbušná část celého příběhu.

Abychom pochopili proč, musíme si vysvětlit výraz gain of function.

Gain of function je výzkum, při kterém vědci zkoumají, co se stane, když virus získá nebo zesílí určitou vlastnost, například schopnost napadat buňky nebo se šířit.

A proč je to důležité?

Protože pokud americké peníze pomáhaly financovat ve Wuchanu rizikový výzkum koronavirů, pak je zásadní vědět, co přesně se tam zkoumalo, kdo o tom věděl a zda tento výzkum mohl nějak souviset s pandemií, která následovala.

Fauči tvrdil, že americky financovaný výzkum nespadal pod příslušnou definici gain of function.

Senátor Rand Paul tvrdí opak a Tucker pokládá jednoduchou otázku.

Jestli Fauči stál v čele instituce zapojené do financování tohoto výzkumu a následně se stal jednou z hlavních autorit, které veřejnosti vysvětlovaly původ pandemie, co přesně o Wuchanu věděl a hlavně kdy?

1. února 2020 proběhla telekonference vědců o původu nového koronaviru.

Fauci byl přímo u této debaty.

Krátce na to vznikl známý článek The Proximal Origin of SARS-CoV-2, který argumentoval proti tomu, že by virus byl laboratorně vytvořený.

Tucker ale tvrdí, že skutečná debata uvnitř vědeckého prostředí byla mnohem méně jednoznačná a právě tady dochází k jednomu ze svých nejtvrdších závěrů.

Podle něj Fauci potřeboval stát na straně řešení, nikoli na straně problému.

Potřeboval být tím, kdo svět před covidem zachraňuje, nikoli člověkem spojovaným se systémem, který financoval sporný výzkum koronavirů.

Pro tuto roli používá Tucker slovo spasitel.

Píše, že Fauci podle něj budoval kolem sebe systém, který ho stavěl do centra boje proti problému, jenž mohl souviset právě s výzkumem podporovaným americkými institucemi.

Tady už tedy podle Tuckra nešlo jen o vědeckou diskuzi, odkud virus pochází.

Hrálo se také o odpovědnost.

Kdo financoval výzkum, co se ve Wuchanu skutečně dělalo, co o tom věděli lidé, kteří později veřejnosti říkali, odkud virus určitě nepochází.

A pak přichází část, která se netýká několika vědců ve Wuchanu nebo několika úředníků ve Washingtonu.

Týká se stovek milionů lidí.

Ano, přátelé, očkování.

Tucker se neptá jen, zda vakcíny fungovaly.

Ptá se na mnohem citlivější věc.

Co lidé uvnitř systému věděli o jejich limitech a o možných rizicích a co z toho říkali veřejnosti? Protože Fauciho zápisky podle něj ukazují, že některé problémy byly uvnitř systému známé podstatně dřív, než jak jednoznačně se o očkování mluvilo navenek.

Tucker upozorňuje už na březen 2021.

Podle jeho čtení Fauci věděl o zprávě týkající se možné expozice plodu po mRNA a očkování a Tucker píše, že Fauciho více znepokojovalo, že se toto téma dostane na tiskovou konferenci, než samotné zjištění.

Pak přichází 29. iunie 2021.

Tucker Faučiho zápis shrnuje jednoduše.

Očkovaní se nakazí.

O dva dny později podle Tuckerova čtení si Fauci přičítá infekce neočkovaným.

Ještě tvrdší je Tucker u očkování dětí.

Tvrdí, že bylo známo, že děti mají velmi nízké riziko vážného průběhu covidu a že očkování nezastavuje infekci ani šíření viru.

Přesto se očkování dětí dál prosazovalo.

Tucker tuto část navíc spojuje s otázkou právní ochrany výrobců vakcín před nároky za případné škody.

A potom přicházejí boostry, tedy posilující dávky.

Dne 28. července 2022 si Fauci podle Tuckerova přepisu zapisuje, že lidem doporučují booster, který nepokrývá právě převládající variantu BA.5, přestože dávka zaměřená na tuto variantu má být dostupná za několik týdnů.

A Tucker z toho vyvozuje velmi nepříjemný závěr.

Podle něj se v určité chvíli nezačalo chránit jen zdraví lidí, ale také už nastavená očkovací politika, mandáty a autorita institucí.

Jinými slovy, systém začal chránit sám sebe.

A tím se dostáváme k otázce, která se týká každého, kdo se tehdy rozhodoval, zda se nechá očkovat.

Dostávali lidé všechny důležité informace?

Věděli, co už se uvnitř systému vědělo o infekcích očkovaných, mutacích, slábnutí ochrany a možných rizicích, nebo dostávali hlavně takovou informaci, která měla udržet očkovací kampaň vchodu?

A teď poslední obraz. Vzpomínáte, je to pár dnů. 29. července 2026 přichází Anthony Fauči před výbor amerického senátu pro vnitřní bezpečnost a vládní záležitosti, kterému předsedá Rand Paul. Otázky se týkají covidu, Wuchanu, Gain of Function a také toho, zda Fauči v minulosti říkal kongresu pravdu.

Muž, který během pandemie poskytoval jeden rozhovor za druhým, najednou odpovídat nechce. Odvolává se na pátý dodatek americké ústavy, tedy na právo odmítnout výpověď, pokud by ji mohl sám sebe vystavit trestnímu stíhání. A tohoto práva se Fauči dovolal 111 krát.

No a nám zůstávají otázky. Co Fauči věděl o původu covidu? Co věděl o limitech očkování a o jeho rizicích? A co z toho věděla veřejnost?

Protože jestli se po lidech chtělo, aby s odvoláním na autoritu vědy rozhodovali o vlastní těle, měli právo znát i to, co vědecké autority věděly. A právě proto nejsou faučiodeníky jen vzpomínkou na covid. Jsou příběhem toho, co se může stát, když se věda, politika, moc a osobní sláva spojí v jednom člověku.

Představte si, že vám politiku v televizi spovídá člověk, jehož vlastní firma získává zakázky na politickou komunikaci. No a vedle něj vám politiku komentuje člověk, který současně moderuje rozhovory označené jako placený obsah a firma prvního z nich navíc pracuje za 100 000 Kč pro státní organizaci na krizové komunikaci.

Tohle není modelový příklad. Tohle je skutečný příběh Michala Půra, Tomáše Kulidakise, CNN Prima News a platformy Datarun.

A nám nejde o to, kdo je pravicový, kdo je levicový. Nám jde o něco velmi podstatného. Pozná ještě divák, co je žurnalistika? Pozná, co je placené PR? A pozná, co už je politická propaganda?

Michal Půr je moderátorem politických rozhovorů CNN Prima News. Zároveň je vlastníkem společnosti Premoli média a právě jeho firmu najdeme v oficiálním přehledu výdajů europarlamentní frakce Patrioti pro Evropu za rok 2025. Premoli video podcast 43 242,82 centů, tedy přes milion Kč z rozpočtu Evropského parlamentu.

A teď důležitá přesnost. Michal Půr říká, že uvedených 43 000 € představuje částku, kterou jeho firma skutečně celou inkasovala. Podle něj jde o rámcovou smlouvu, tedy maximální objem, ze kterého klient podle potřeby čerpá. A svůj vztah s Patrioty vysvětluje takto:

"Eh, to, co podle mě je klíčový, byla to nakoupená reklama a ta reklama byla označená, tudíž je to úplně jako klasickej reklamní kontrakt."

Půr také zdůrazňuje, že jeho firma nepracuje pouze pro patrioty. Má zahraniční klienty a zakázky získává v tendrech a dodává:

"Já jsem 100% vlastník tý firmy a ta firma prostě docela roste, takže eh dělá prostě spousta věcí, ale eh všechno je to veřejný."

Dobře, takže Michal Půr nic neskrývá. Říká, je to moje firma, je to byznys, zakázky jsou veřejné a placená reklama byla označena.

Jenže právě tím se dostáváme k otázce, která nás zajímá. Ne jestli je ten byznys tajný, ale jestli se slučuje s rolí politického moderátora. Protože divák CNN Prima News nemusí studovat veřejné zakázky, evropské výkazy, ani obchodní rejstřík, aby zjistil, že člověk, který před ním spovídá politiky, zároveň vlastní firmu obchodující v politické komunikaci.

A podívejme se, jak to vypadá v praxi.

Na platformě Datarun, kterou Michal Půr spolu zakládal, vystupovali politici patriotů pro Evropu, například Ondřej Knotek, Klára Dostálová nebo Jaroslava Pokorná Jermanová. Rozhovory s nimi nesly logo frakce a rozhovor s Jaroslavou Pokornou Jermanovou z června 2026 byl označen PP, placený obsah.

A kdo tyto politické rozhovory moderoval? Mimo jiné Tomáš Kulidakis. Tentýž Tomáš Kulidakis, který na Prima News vystupuje jako politický komentátor.

A nejde jen o politickou frakci. Na konci dubna 2026 si Půrovu Premoli média objednala státní správa železnic. Předmětem zakázky byla krizová komunikace za 390 000 Kč bez DPH. Firma měla připravovat krizové manuály, komunikační scénáře a pomáhat zvládat reputačně citlivé situace.

V roce 2024 navíc Michal Půr jednal s představiteli plzeňské ODS a TOP 09 o přípravě kampaně pro krajské volby. Ve stejné době vedl politické rozhovory Prima News.

A teď už je podle mě úplně vedlejší, jestli Michal Půr říká, že všechno bylo veřejné. Netvrdím, že nebylo, ale ptám se na něco jiného.

Jak moc se rozmazaly hranice mezi žurnalistikou, PR, politickým marketingem a propagandou?

Máme politického moderátora, který zároveň podniká v komunikaci a jeho firma pracuje pro politické i veřejné struktury. Máme politického komentátora, který současně moderuje placený politický obsah a divák má sám poznat, v jaké roli k němu právě tito lidé mluví.

No a právě tady vzniká prostor pro manipulaci. Ne nutně tím, že vám někdo lže, ale tím, že neznáte souvislosti, které by mohly změnit váš pohled na to, co právě posloucháte.

Půr přitom svoji pozici formuluje naprosto otevřeně. Je to jasně nějakej byznys?

A právě o tento byznys jde. Půr sám potvrzuje, že Premoli média stroj vlastní, že firma má klienty spojené s Evropským parlamentem a že nakupuje reklamu. Odmítá ale představu, že částka 43 000 € znamená skutečně vyčerpaných 43 000 €. To je fér uvést.

Stejně fér je ale položit vedle toho další fakta. Jeho firma má kontrakt na politický videoobsah. Pracuje na krizové komunikaci pro státní organizaci. Půr jednal o volební kampani. Na Datarunu vzniká označený placený politický obsah a Tomáš Kulidakis, který jej moderuje, zároveň komentuje politiku na CNN Prima News.

Samotný Půr tedy spor o existenci tohoto byznysu vlastně uzavírá. Je to jasně nějakej byznys?

Otázkou zůstává něco jiného. Kde končí byznys a začíná žurnalistika?

A přesně proto je podle mě Půrova věta "je to byznys" tak důležitá. Ano, je.

A na PR, reklamě ani politické komunikaci není samo o sobě vůbec nic nezákonného. Jenže byznys není žurnalistika. Žurnalistika má sloužit veřejnosti. PR má sloužit klientovi. Propaganda má přesvědčovat ve prospěch toho kterého politického směru.

A když jeden člověk současně působí v několika těchto světech, nestačí podle mě říct: "Všechno si můžete dohledat." Divák má přece právo vědět, v jaké roli k němu člověk právě mluví, protože manipulace nezačíná jen lží. Může začít i tím, že neznáte vztahy a zájmy, které stojí za tím, co právě sledujete.

A proto už nejde o Michala Půra. Jde o mnohem větší otázku.

Kdo dnes ještě skutečně dělá žurnalistiku a co už je jen profesionálně zabalený byznys, PR nebo drahá propaganda?

Představte si, že si ruský politický institut najme ve Washingtonu americké lobisty. Zaplatí jim, aby jeho návrh dostali k lidem z Kongresu, Bílého Domu, Národní bezpečnostní rady a ministerstva zahraničí a přesvědčovali je ke změně americké zahraniční politiky.

Co byste řekli? Ruský vliv.

Jenže tohle neudělali Rusové.

Udělal to izraelský Misgav, institut pro národní bezpečnost a sionistickou strategii.

Najal si washingtonskou lobistickou společnost Mercury Public Affairs, aby v Kongresu a Trumpově administrativě prosazovala jeho plán na zásadní změnu amerického vztahu k OSN.

A víme přesně, co si objednal, protože spolupráce byla oficiálně registrovaná podle amerického zákona FARA.

Takže se podívejme, jak se zahraniční vliv dělá v praxi.

Mercury neměla jen rozeslat nějakou studii. Měla vytipovat lidi v americkém Kongresu a administrativě, představovat jim její politická doporučení a organizovat schůzky autorů se lidmi z Kongresu, Bílého Domu, Národní bezpečnostní rady, ministerstva zahraničí a americké mise při OSN.

A co měli prosazovat? Studii Misgavu, podle které je OSN nereformovatelná a Spojené státy by se od ní měly odpoutat.

Sama Mercury v registraci podle zákona FARA uvedla, že bude pro Misgav vykonávat politickou činnost.

Máme tedy izraelský institut, americké lobisty, přístup k lidem kolem americké vlády a konkrétní politický cíl.

A teď se podívejme, kdo si tuhle službu objednal.

Protože právě tady začíná být celý příběh opravdu zajímavý.

Misgav není univerzitní katedra, která uspořádala konferenci o OSN.

V jeho čele stojí člověk, který strávil přibližně 30 let v izraelské bezpečnostní službě, v Šinbetu. 30 let. A potom se stal izraelským poradcem pro národní bezpečnost.

Jmenuje se Meir Benšabat. Vedl mimo jiné protiteroristickou a kybernetickou divizi. Později se stal izraelským poradcem pro národní bezpečnost a šéfem národní bezpečnostní rady.

Spoluautorem studie, kterou Misgav nechal prosazovat ve Washingtonu, je Gilat Erdan, bývalý izraelský velvyslanec při OSN ve Spojených státech a bývalý ministr ve vládách Benjamina Netanjahua.

A potom jsou tu peníze.

Podle deníku Haarec získal Misgav v letech 2024 a 2025 na darech přibližně 2,3 milionů dolarů. A většina těchto peněz měla přijít anonymně přes dvě americké neziskové organizace.

Nemáme důkaz, že Misgav řídí izraelská vláda nebo izraelské tajné služby. Máme ale něco, co dokazovat nemusíme, protože je to veřejné.

V čele institutu stojí bývalý poradce pro národní bezpečnost s 30letou minulostí v Šinbetu. Na jeho studii pracoval bývalý izraelský ministr a velvyslanec. Institut získal miliony dolarů z velké části anonymně přes americké neziskové organizace a najal si washingtonské lobisty, aby jeho politický návrh dostali k Trumpově administrativě.

A teď se vraťme k Rusku.

Kdybych vám právě popsala ruský institut vedený člověkem s 30letou minulostí v ruské bezpečnostní službě, financovaný miliony rublů, který si v cizí zemi najímá lobisty a přes ně se snaží ovlivňovat zahraniční politiku tamní země, opravdu bychom tomu říkali jen „prostá práce"?

Těžko.

Ptali bychom se, kdo to platí, kdo za tím stojí, koho se snaží ovlivnit a jaký ruský zájem tím prosazuje. A ptali bychom se správně.

Tak proč bychom se na totéž neměli ptát, když jde o Izrael?

To vůbec neznamená, že Izrael a Rusko představují pro Českou republiku stejné bezpečnostní riziko. Znamená to, že metr na zahraniční vliv nemůžeme měnit podle toho, jestli máme danou zemi právě v kolonce „spojenec" nebo „protivník".

A právě tady se celý příběh začíná týkat České republiky, protože Misgav prosazuje něco, co může dávat smysl z hlediska izraelských zájmů. Ale proč by to automaticky mělo být také v našem českém zájmu?

Izrael má s OSN dlouhodobě komplikovaný vztah. Právě v její institucích čelí politickému a právnímu tlaku kvůli Palestincům, Gaze, osadám nebo palestinské státnosti. Oslabení OSN by mohlo část rozhodování přesunout od mezinárodních institucí k přímým vztahům mezi státy. A tam má Izrael díky mimořádně silnému vztahu s Washingtonem velmi dobrou pozici.

Česká republika ji nemá. Nejsme velmoc. Nemáme globální armádu ani ekonomickou sílu, která by nám dovolovala diktovat ostatním podmínky.

Pro Českou republiku proto může mít systém mezinárodních pravidel větší cenu než pro státy, které si dokážou svoje zájmy prosadit silou.

Jinými slovy, co je výhodné pro Izrael, nemusí být výhodné pro Českou republiku.

A to je celé.

Tenhle příběh není jen o jednom izraelském institutu. Je o tom, čí zájmy hájí Česká republika.

U Ruska a Číny zkoumáme peníze, kontakty, lobisty a politické cíle. Stejným metrem bychom měli měřit i naše spojence a pokaždé se ptát: je to dobré pro Českou republiku?

Protože americký zájem není automaticky stejný jako český, izraelský také ne, a stejně tak ani zájem Bruselu, Berlína nebo Paříže.

Solidarita se spojenci asi ano. Poslušnost rozhodně ne.

Česká zahraniční politika nemá být proruská, pročínská, proamerická ani proizraelská. Má být česká, protože když jeden určuje a druhý poslouchá, to není spojenectví, je to závislost.