SEDMIČKA PLUS s Janou Bobošíkovou

Vítejte, přátelé.

Jedna věta prezidenta Petra Pavla může výrazně ovlivnit vztahy s vládou. Jeho někdejší spolupracovníci mezitím mění českou politiku i mezinárodní byznys.

Ukážeme vám, co se opravdu rozhodlo na sumitu NATO, proč Donald Trump otevřel frontu proti mezinárodnímu trestnímu soudu a položíme si otázku, zda Česká republika ještě prosazuje vlastní zahraniční politiku.

Začíná Sedmička plus.

Prezident Petr Pavel poskytl na festivalu Colors of Ostrava téměř hodinový rozhovor radiožurnálu Českého rozhlasu. Mluvil o sumitu NATO, o vztazích s premiérem Andrejem Babišem i o svých ústavních pravomocích. A právě poslední téma může mít největší politické důsledky.

Prezident totiž připustil, že má nástroje, které mohou vládě velmi znepříjemnit život. Co tím vlastně myslel?

Prezident nejprve vysvětloval, proč považoval za důležité zúčastnit se summitu NATO v Ankaře. Podle svých slov totiž neměl jistotu, že vláda má v otázkách bezpečnosti správnou orientaci. Doslova řekl: „Z dosavadních jednání, která jsem měl, ať už to bylo na bezpečnostní radě státu nebo na vládě s tématikou obrany, tak jsem neměl dojem, že by se vláda v těchto otázkách úplně orientovala a že by šla správným směrem."

Právě proto chtěl podle svých slov jednat přímo se spojenci a získat informace z první ruky.

To už není jen spor o jednu zahraniční cestu. Prezident tím veřejně zpochybňuje, zda vláda dostatečně rozumí bezpečnostní politice. Podle něj navíc nefunguje ani komunikace mezi Hradem a Strakovou akademií.

Petr Pavel tvrdí, že se opakovaně snažil s premiérem Andrejem Babišem jednat. V rozhovoru doslova uvedl: „Já musím říct, že za těch pár měsíců jsem nejenom navrhl Andreji Babišovi několik jednání, poslal jsem mu minimálně dva dopisy, další ministrovi zahraničních věcí. Několikrát jsem jemu, ale i veřejně navrhl kompromis, který byl z mé strany velkým ústupkem a na žádnou z těch snah nepřišla pozitivní reakce."

Současně dodal, že prezident s premiérem se prostě musí bavit, protože mají spoustu sdílených pravomocí, které jsou důležité pro běžné řízení země. A pokud si budou dělat naschvály, což se zatím bohužel děje, tak tím bude trpět země.

Nejzajímavější část rozhovoru ale přišla až ve chvíli, kdy prezident začal mluvit o tom, jak hodlá svou funkci vykonávat. Nešlo už o sumit NATO, nešlo ani o vztahy s premiérem, šlo o prezidentské pravomoci.

Prezident nejprve ujistil, že neusiluje o otevřený konflikt s vládou. Doslova řekl: „Já rozhodně nechci vést s vládou žádnou žaboměší válku, kde se budeme dělat drobné administrativní či jiné věci naschvály. To rozhodně není můj styl."

Hned poté ale dodal: „Na druhou stranu i prezident má některé nástroje, které mohou vládě velmi znepříjemnit život" a vysvětlil, že mezi ně patří například veto zákonů, pravomoci při jmenování velvyslanců nebo generálů i další ústavní kompetence prezidenta republiky.

Prezident pouze připomněl pravomoci, které mu svěřuje ústava. V rozhovoru ale zazněla tři důležitá sdělení. Za prvé, vláda podle něj není dostatečně orientovaná v otázkách bezpečnosti. Za druhé, komunikace mezi Hradem a premiérem podle jeho slov nefunguje. A za třetí, pokud bude potřeba, prezident je připraven využívat všechny ústavní nástroje, které má k dispozici.

Přátelé, co myslíte? Je to jen připomenutí role hlavy státu, nebo první zřetelný veřejný signál, že vztahy mezi Hradem a vládou vstupují do nové, podstatně ostřejší fáze?

Prezident Petr Pavel na festivalu Colors of Ostrava prohlásil, že nechce rok a půl žít v předvolební kampani. Jenže co jeho lidé? Kam zmizel tým, který ho dostal na Pražský hrad?

My jsme se podívali na desítky veřejných dokumentů, obchodní rejstříky, výroční zprávy i oficiální životopisy. Výsledek je překvapivý.

Jeho hlavní strategové dnes připravují volební kampaně. Jeho bývalá volební manažerka podniká v mezinárodním kryptobyznysu. Jeho někdejší pomocník opustil významný mediální fond. Jeho bývalá mluvčí dnes působí přímo v Evropské komisi. A podnikatelé, kteří stáli u financování prezidentské kampaně, dál posílají miliony korun do české politiky.

Není to důkaz, že už běží prezidentská kampaň, ale rozhodně to není ani příběh lidí, kteří by z politiky zmizeli.

Když Petr Pavel v lednu 2023 vyhrál prezidentské volby, působilo to jako uzavřený příběh. Jenže nebyl.

Dva hlavní strategové jeho vítězné kampaně Michal Repa a Martin Burger dnes prostřednictvím agentury Maven oficiálně připravují marketingovou strategii hnutí STAN. Potvrzuje to přímo web starostů. Přesná výše plateb agentuře zatím není z veřejných podkladů definitivně ověřena. Samotná spolupráce ale sporná není.

Kampaňový tým tedy nezmizelo, jen změnilo klienta. A pokud se prezident Pavel skutečně rozhodne znovu kandidovat, budou to právě tito lidé, kdo budou patřit k prvním, na které se veřejnost začne ptát.

Podobně zajímavý je příběh Pavly Needrlé, která řídila volební štáb Petra Pavla. Needrlé dnes už neorganizuje volební kampaň, ale buduje byznys v jednom z nejrychleji rostoucích odvětví evropských financí. Se svými partnery investovala do společnosti Invity přibližně 120 milionů Kč. Firma mezitím získala od České národní banky evropskou licenci CASP, která jí otevírá cestu na regulovaný trh s kryptoaktivy v celé Evropské unii.

Jinými slovy, někdejší manažerka prezidentské kampaně dnes stojí u projektu s celoevropskými ambicemi.

Další jméno veřejnost dobře zná: Markéta Řeháková. Nejdříve tvář prezidentské kampaně, poté mluvčí prezidenta republiky. A dnes podívejte se.

Po odchodu z Hradu přišla Řeháková na ministerstvo zahraničních věcí, kde pracovala pro vládního zmocněnce pro obnovu Ukrajiny. Od září 2025 působí jako vyslaná národní expertka Evropské komise v útvaru Ukrajine Service. Podle standardního režimu vyslání zůstává zaměstnancem českého státu, který prostřednictvím ministerstva zahraničních věcí vyplácí její základní plat. Evropská komise pak vyslaným národním expertům poskytuje příspěvek na zvýšené životní náklady spojené s působením v Bruselu. Od roku 2026 činí standardní denní příspěvek 180,65 euro, tedy přibližně 4400 Kč za každý den vyslání.

V Bruselu se Řeháková podílí na projektech obnovy Ukrajiny a na propojování evropských investic.

No a pak jsou zde lidé, kteří stáli za financováním Pavlovy kampaně. Ani ti z veřejného prostoru nezmizeli.

Podnikatelé, kteří patřili mezi podporovatele Petra Pavla, z veřejného života nezmizeli. Přes spolek pro podporu liberální demokracie rozdělili v letech 2024 a 2025 politickým stranám dnešní opozice dohromady 27,5 milionu Kč.

Mezi dárci figurují například miliardář Martin Vohánka, zakladatel logistické skupiny Eurovak, miliardář Jan Barta, spoluzakladatel investiční skupiny Palefire Capital, podnikatel Tomáš Winkler z investiční skupiny RSJ, investor Ondřej Košťál, podnikatel Martin Krajíček či spoluzakladatel společnosti Avast Edvard Tučera.

Ve veřejně dostupných podkladech se objevuje také Martin Šebor.

Není doloženo, že by tyto peníze směřovaly do případné budoucí prezidentské kampaně Petra Pavla.

Jisté ale je, že významní podnikatelé a investoři spjatí s tímto názorovým okruhem dál financují českou politiku.

Prezident Petr Pavel říká, že nechce rok a půl žít v kampani. To může být pravda.

Stejně tak ale platí ještě jedna věc. Lidé, kteří ho na Pražský hrad dostali, nezmizeli, nepřestali dělat politický marketing, nepřestali budovat kontakty, nepřestali působit veřejném prostoru.

Otázkou proto není, jestli tento tým ještě existuje. Otázkou je, jestli až prezident oznámí svou kandidaturu, bude jeho starý tým znovu připraven nastoupit.

Na tuto otázku dnes odpověď neznáme, ale právě od této chvíle stojí za to ji velmi pozorně sledovat.

Fotografie s Donaldem Trumpem. Podání ruky s nejmocnějším mužem planety. Společný snímek ze summitu NATO. Česká politika z toho dokázala vytvořit událost téměř historického významu.

Jenže fotografie není zahraniční politika, podání ruky není diplomatický úspěch a účast na sumitu ještě neznamená, že tam Česká republika něco prosadila.

Zahraniční politika se neměří tím, vedle koho stojíte při fotografování. Měří se tím, s čím jste přijeli, což jste navrhli, koho jste přesvědčili a co jste pro svou zemi získali.

A právě tady začíná problém.

Zatímco česká média řešila, kdo pojede na summit NATO, kdo se setká s Donaldem Trumpem a zda premiérovi americký prezident skutečně podal ruku, svět se dál zásadně měnil.

Velmoci přehodnocují své vztahy k mezinárodním institucím, spojeneckým závazkům i pravidlům, která platila desítky let. Spojené státy prosazují vlastní zájmy. Evropská unie hájí vlastní instituce a stále více posiluje jejich moc. Další státy hledají své místo v nově vznikajícím světovém uspořádání.

A co Česká republika? S jakou vlastní iniciativou jsme na sumit NATO přijeli? Jaké důležité téma jsme otevřeli, jaké české zájmy jsme spojencům předložili? S kým jsme vedli zásadní bilaterální jednání a co konkrétního jsme získali?

Odpověď je nepříjemná. Téměř nic.

Česká republika se spokojila s rolí přihlížejícího. Byli jsme na fotografii, byli jsme u společného stolu. Možná jsme si potřásli rukou se správným člověkem, ale nebylo vidět, že bychom přinesli vlastní myšlenku, vlastní strategii nebo vlastní požadavek.

Malá a středně velká země přitom nemůže získat respekt vojenskou silou ani ekonomickou převahou. Může jej získat tím, že je čitelná, předvídatelná a ví, co chce.

Jenže žádný stát nemůže prosazovat své zájmy, pokud je neumí pojmenovat, a nemůže mít vlastní zahraniční politiku, pokud pouze čeká, co řekne Washington, Brusel, Berlín nebo Paříž.

Přátelé, česká zahraniční politika naší země nepotřebuje hlasitější zvuk. Potřebujeme zahraniční politiku sebevědomější, takovou, která dokáže Spojeným státům říci: jste náš klíčový spojenec, ale nejsme váš přívěsek.

Takovou, která dokáže Evropské unii říci: jsme její součástí, ale český národní zájem se nerozpustil v bruselských institucích.

A takovou, která na sumit nepřijede jen kvůli fotografii, ale s jasnou představou, čeho chce dosáhnout.

Protože skutečnou otázkou není, zda si český premiér podal ruku s Donaldem Trumpem. Skutečnou otázkou je, zda Česká republika ještě vůbec ví, co chce ve světě.

Když skončil summit NATO v Ankaře, většina českých médií řešila fotografie politiků, spor mezi prezidentem a vládou nebo 70 miliard eur pro Ukrajinu.

My jsme, aby bylo jasno, udělali něco jiného. Prošli jsme desítky zahraničních dokumentů NATO, obranného průmyslu i zahraničních médií a zjistili jsme – víte co – že hlavní zpráva byla úplně jiná.

V Ankaře se totiž nerozhodovalo hlavně o válce. Rozhodovalo se o tom, kdo bude v příštích letech vyrábět zbraně, drony, munici, vojenské satelity a kdo na tom vydělá stovky miliard eur.

Na summitu nebyla nejdůležitější šestibodová ankarská deklarace. Skutečná rozhodnutí se přesunula do doprovodných dokumentů.

NATO spustilo nový systém, který propojuje státy, armády a zbrojní firmy. Vzniká NATO Front Door for Industry, tedy jednotná vstupní brána pro firmy do aliančních zakázek. Vzniká NATO Engine, který má propojit výrobní kapacity civilních i obranných podniků, a vzniká nový systém, který bude určovat, kdo bude vyrábět pro NATO v příštích letech.

A teď pozor na jména. Nejde o malé firmy. Podle dokumentů se rozbíhají projekty pro SAB, Airbus, Northrop Grumman nebo americkou RTX, dříve Raytheon.

Společně se připravují nové průzkumné drony Triton, letouny Global Eye, transportní letadla Airbus, tankery, nové systémy Patriot nebo společná výroba munice ráže 155 mm.

Jinými slovy, nejde jen o obranu, jde o obrovský byznys.

Do hry nevstupují jen zbrojaři. Na to poprvé otevřeně přizvalo také velké banky, mezi nimi Citibank, Deutsche Bank, BNP Paribas, Barclays nebo Santander.

Podle dokumentů už tyto finanční instituce mobilizovaly na obranu a bezpečnost přes 217 miliard dolarů.

Vedle toho aliance oznámila investici 27 miliard eur do nové palivové infrastruktury a potrubí směrem na východ Evropy a více než 40 miliard dolarů do dronových a protidronových systémů.

To už není jednorázový nákup zbraní, to je budování nového průmyslového systému.

A kde je v tom Česká republika? To je možná nejzajímavější část našeho zkoumání.

Česká delegace vedená premiérem Andrejem Babišem přijala ankarskou deklaraci. Premiér zároveň po návratu oznámil, že Česká republika nebude přispívat na 70 miliard eur pro Ukrajinu.

To není rozpor. Deklarace totiž mluví o takzvaných svrchovaných závazcích jednotlivých států. Jinými slovy, každý stát rozhoduje sám, kolik a jak přispěje. Česká republika deklaraci přijela, ale výši svého příspěvku si ponechala ve své kompetenci.

Naše rešerše ale přinesla ještě jedno překvapení. V žádném z hlavních aliančních oznámení se neobjevuje česká firma. Nenajdete tam CSG, STM Group, Explozia ani další české výrobce.

Česká republika je zatím zapojena hlavně do projektu standardizované munice Genifer, kde ale veřejně není potvrzeno, která česká společnost získá konkrétní zakázku.

Současně Česká republika není mezi zeměmi, které mají podle zveřejněných plánů profitovat z nové alianční palivové infrastruktury. Ta směřuje především do Polska, pobaltských států, Rumunska, Bulharska a Turecka.

To je otázka, kterou by měla česká vláda veřejnosti vysvětlit.

Z celé ankarské rešerše podle mě vyplývá jediný opravdu důležitý závěr. Veřejná debata se soustředila na fotografie politiků a na spor o Ukrajinu.

Jenže skutečný obsah summitu byl úplně jiný. Na to se začalo budovat nový systém výroby zbraní, financování obrany, společných nákupů, bankovního financování i vojenských technologií.

A právě o tom se v České republice téměř nemluvilo.

Možná právě proto stojí za to číst nejen tiskové konference politiků, ale i dokumenty, které po sobě zanechávají, protože někdy se to nejdůležitější neskrývá v titulcích novin, ale v materiálech, které většina lidí vůbec neotevře.

Donald Trump otevírá další frontu.

Tentokrát nejde o obchodní válku, ani o vojenskou operaci.

Spojené státy vyhlásily systematický boj proti Mezinárodnímu trestnímu soudu v Hágu.

Americký ministr zahraničí Marco Rubio oznámil, že cílem už není pouze chránit Američany před jeho rozhodováním.

Washington chce omezit fungování celého soudu.

Marco Rubio oznámil novou americkou strategii 13. července.

Mezinárodní trestní soud označil za nesnesitelnou hrozbu pro svrchovanost Spojených států.

Podle Rubia vede soud a jeho spojenci proti Americe válku, nikoli zbraněmi, ale prostřednictvím smluv, zákonů a mezinárodního práva.

Washington chce rozšiřovat sankce proti představitelům soudu, zavádět vízová omezení a zesilovat diplomatický tlak na země, které s tribunálem spolupracují.

Poprvé tak otevřeně deklaruje, že chce mezinárodní trestní soud systematicky oslabit, případně fakticky rozložit.

Spor mezi Spojenými státy a soudem není nový.

Nový je rozsah amerického útoku.

Doposud Washington především odmítal, aby soud stíhal občany zemí, které se k jeho zakládající smlouvě nikdy nepřipojily.

Teď už nejde jen o pravomoci soudu, jde o jeho samotnou existenci.

Mezinárodní trestní soud vznikl na základě římského statutu a funguje od roku 2002.

Stíhá jednotlivce podezřelé z genocidy, zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a za určitých podmínek také ze zločinu. Spojené státy, stejně jako Rusko, Čína nebo Indie, členy soudu nejsou.

Američané proto odmítají, aby tribunál rozhodoval o jejich občanech bez souhlasu Spojených států.

Zastánci soudu naopak tvrdí, že pokud je zločin spáchán na území členské země, může tato země přenést svou pravomoc právě na mezinárodní trestní soud.

Jde tedy o hluboký spor mezi státní suverenitou a představou, že nejzávažnější zločiny musí být možné stíhat bez ohledu na moc a postavení pachatelů.

Evropská unie se postavila jednoznačně na stranu soudu.

Reagovala už následující den.

Americkou argumentaci odmítla a dala najevo, že tlak Washingtonu považuje za nepřijatelný.

Mluvčí Evropské komise Anuar L. Anoni prohlásil, že Evropská unie pevně stojí za mezinárodním trestním soudem.

Útoky a výhrůžky proti jeho představitelům, zaměstnancům nebo spolupracovníkům označil za nepřijatelné.

Brusel zároveň odmítá tvrzení, že soud ohrožuje státní suverenitu.

Připomíná, že ICZ nemá nahrazovat národní soudy.

Má fungovat jako soud poslední instance a zasahovat pouze tehdy, když jednotlivé státy nechtějí nebo nedokážou nejzávažnější zločiny skutečně vyšetřit.

Trumpova administrativa ale tvrdí, že soud může být politizovaný, postupuje selektivně a nemá právo soudit občany států, které jeho pravomoc nikdy nepřijali.

A právě tady vstupuje do hry Česká republika.

Jsme členem Evropské unie, smluvní stranou římského statutu a současně blízkým spojencem Spojených států v NATO.

Praha se tak ocitá mezi Washingtonem, který chce soud systematicky oslabit, a Bruselem, který ho chce bránit.

Přesto česká vláda zatím nevysvětlila, jaký postoj hodlá zaujmout.

Pro menší stát přitom nejde o akademickou debatu.

Česká bezpečnost stojí na spojenectví se Spojenými státy.

Současně ale potřebujeme mezinárodní pravidla, která chrání slabší země před pouhou politikou síly.

Skutečnou otázkou proto není jen budoucnost Mezinárodního trestního soudu.

Skutečnou otázkou je, zda bude Česká republika stát na straně Washingtonu, Bruselu, nebo zda přijde s vlastním postojem.

Na shledanou.