Pod Pokličkou - Pepe ESCOBAR, Michele GERACI, John LAUGHLAND - MEF Petrohrad 2026 (3)_8.6.2026

[hudba] [hudba] [hudba] Dobré ráno, vážení přátelé.

Já vás zdravím opět na kanálu pod pokličkou.

A čím začít?

Mockrát vám chci poděkovat za tu fantastickou podporu a ty komentáře. Včera jsme byli celý den v práci, takže to bylo vlastně sobotní. V sobotu vám to večer, v neděli ráno. Na včera už bych to nestihla prostě.

Včera jsme byli v Kolíně v pět hodin jako vždy, ale měli jsme končit v pět hodin a já jsem přijel domů až v jednu v noci. [smích] Takže včera prostě mám nachystané dvě videa, která teď rychle. Teď ráno je osm třicet, ráno pondělí, pro mě úterý, ale pro vás všechny je pondělí. Je osm. června, léta páně 2026.

Já to rychle zkrátím, protože mi za hodinu jede vlak, vole. Jo, přesně tak. A opět do Kolína.

Takže rychle tedy mám pro vás nachystané překlady. Myslím si, že fantastických řečníků. Někteří z vás jste si tam psali o pokračování toho celého rozhovoru, ve kterém vystupoval i Scott Ritter. To bylo někdy v pátek večer.

Tak já jsem z něho vybral zatím dva, si myslím, superřečníky, kteří opravdu tam jsou profesionálové každým coulem. Jeden je Ital, bývalý politik a jeho životopisy můžete najít na Wikipedii. Já na to nemám čas tady popisovat ty lidi.

Jmenuje se... teď jsem to zapomněl. Kruci, spadl mi internet. Tady je mám.

Takže přátelé, ten první je Michele Geraci. Italský politik, narozen v roce 1968, ekonom a politik, bývalý politik. Teď tedy pracuje. Žije v Číně, v Rusku. Prostě ten člověk má kariéru, o které se mně může jenom zdát. Myslím tím z takovéhoto pozice. Když pominu nějakého velkého byznysmena a tak dál, potkává se prostě s podnikateli a politiky z celého světa. Momentálně tedy působí v Číně v rámci nějakých obchodních a těch nějakých organizací. Není tam jenom jako turista nebo novinář.

A druhým řečníkem bude slavný... já jsem o něm nikdy neslyšel... britský... je to Angličan nebo Brit, John Lafoand. Ročník 1963. On působí teď ve Francii, ale je to především filozof. Studoval na Oxfordu. Studoval v Nicii. Teď prostě má být šéfem nějakého institutu v Paříži nebo něco. Jo, je to slavný člověk. Já nemám čas ho tady popisovat. Prosím vás, Wikipedie. Tam ty lidé jsou.

Já vám dám, kdyžtak, ty dva odkazy. Ne, to je v angličtině, tak musíte v češtině.

Takže pojďme dál. Kde jsem to? Jo, já se omlouvám. Já tady teď zmatkuju, protože spěchám na vlak a zas nemůžu najít to, co jsem si tu nachystal. Tady to je. Už to mám.

Takže, přátelé, 3, 2, 1, zchilli sutun, pro vás. Dva řečníci z toho fantastického prostě s Petrohradského fóra. Tady tohodle mluvčího možná poznáte. To je ten, co kláče ty otázky a který spovídá všechny, včetně Scotta Rittera, ale toho jsem vám vystřihl zvlášť.

No a teď vám vystřihávám zvlášť tady ty dva pány. Takže pojďme na to. 3, 2, 1, z chilli sutun, pro vás. Horstík a Pepík, čili John Lafland a Michele Geraci.

Takže pojďme na to.

Snad budou slyšet aspoň trošku i v pozadí. Máme to tady od začátku.

Řečník, myslím tím ten moderátor, začíná tím, že je mu potěšením přivítat vás jako řečníka na našem panelu, na našem sezení. My známe vaše úspěchy, kterých jste dosáhl ve funkcích jako italského náměstka ministra, bývalého náměstka ministra pro mezinárodní obchod a investice, Michele Geraci, a investičního bankéře působícího v Londýně a v New Yorku. Ten má kariéru jako blázen a profesor financí. Z tohoto hlediska mi prosím dovolte položit vám otázku týkající se světové ekonomiky a toho, co právě řekl Alexandr, ten mluvčí, před vámi o dnešní fragmentaci obchodu.

Souhlasíte s americkým ministrem obchodu Havardem Lutnikem, který prohlásil, že globalismus skončil a globalizace, jinými slovy multiunipolární svět selhal jak pro západ, tak pro zbytek světa?

Jaký je váš názor na koncept mnohočetných modernit a přístup, který tvrdí, že globalizace není jediný lineární proces, ale spíše konstelace mnoha odlišných, často lokálních paralelních cest světové integrace?

Odpovídá Michele Geraci.

No, už mluví. Jo, děkuji mnohokrát. Dobré ráno, vážení.

Pokud mohu, začnu osobní anekdotou, protože děkuji za připomenutí mého životopisu.

Já teď žiju v Číně, jak víte. Pracuji pro americkou instituci New York University a spolupracuji s mnoha investičními bankami v Americe. Jsem tady v Rusku v rámci své funkce státního podsekreráře. V Itálii jsem se podílel na připojení k iniciativě "Pás a cesta", ty hedvábnými stezkami. Tak nezabývali jsme se tedy jen teoretickými záležitostmi.

Udělal jsem jednu věc, kterou možná právě teď potřebujeme pro diplomacii a pro roli globalizace. Přinesl jsem analytická data ke stolu tvůrcům politik a přinesl analytická data pro ty, co se zabývají tvorbou právě těch regulí, nařízení, zákonů a tak dál. A za to si přisuzuji malou zásluhu.

Jen tak mimochodem, před mými italskými kolegy ve vládě v minulosti rozhodovali na základě setrvačnosti, což nazýváme, když je příliv, tak všechny lodě plují, že jo. Tato setrvačnost byla v osmdesátých a devadesátých letech v éře rostoucí globalizace v pořádku, protože globalizace v té době nejen rostla, ale ani nebyla zpochybňována. Bylo to téměř axioma, nic, co by bylo potřeba dokazovat. Věděli jsme, že to bude fungovat. Žili jsme samozřejmě v unipolárním světě s ekonomikou i vojenskou hegemonií vedenou USA v naší evropské zemi a vůbec v celé Evropě. A Čína v devadesátých letech nebyla ani vidět. Byl to prostě agrární stát, který teprve začínal si nějakým způsobem rozkoukávat a budovat. HDP na obyvatele činilo několik set dolarů v Číně. Bylo to tedy snadné a nezpochybnitelné.

Nyní, drahý Dimitri, což je ten mluvčí, ten moderátor, si nemyslím, že globalizace umírá, ale poprvé je zpochybňována a klady i zápory této globalizace se nyní znovu analyzují.

V evropských politických kruzích stále panuje značná setrvačnost, pokud jde o analýzu dopadů globalizace, protože lidé mají samozřejmě v hlavě určitou setrvačnost, která vychází z toho, co dělali posledních 10, 15, 20 let. Je tedy velmi těžké změnit názor lidí a říct jim: hele, lidi, to, co jste si doposud mysleli, už zítra nefunguje. Je to trochu psychologický problém, ale to, co vidím tím, že žiju v Číně, je namísto zániku globalizace vidím redefinici a růst realizace.

A myslím, že to souvisí s tím, čemu říkáte multipolární situace. Kde si myslím, že když se podíváte na světový obchod jako celek, tak ten roste, ale vezmu si Čínu, protože je to moje dítě, kde žiju. Obchod s Ruskem, a to víte lépe než já, je přes 200 miliard dolarů a roste. Obchod s Evropskou unií je víceméně stabilní.

Obchod USA klesá a obchod se zeměmi ASEAN, těch 10 zemí v Jihovýchodní Asii, tak ten roste.

ASEAN je to sdružení zemí východní Asie.

Eh, pokud se nad tím zamyslíte, a to je podle mě velmi zajímavý filozofický postřeh, my a mluvím tu o nás na západě, si myslíme, že globalizace je eurocentrická.

Když tedy vidíme, jak role Evropy ve světě slábne, napadne nás: aha, no tak globalizace upadá, světová ekonomika jde ke dnu, protože se nám zatím nedaří vidět dál než za hranice našich 27 zemí nebo 30, chcete-li, počítáme-li Británii a další státy.

Nejsme si tedy vědomi toho, že Vietnam je zemí s třetím nejvyšším obchodním přebytkem vůči USA po Kanadě a Mexiku.

A když jsem to řekl svým bývalým, pardon, ne bývalým přátelům, ale stále přátelům, bývalým kolegům, stále přátelům v různých politických stranách, tak mi řekli: "A proč se to jako stalo? Proč se to vůbec děje?"

Místo toho, aby se uvalilo clo na výrobky vyrobené v Číně, čínská společnost vše outsourcuje do Bangladéše, Vietnamu a Indonésie.

A samozřejmě je to vyrobeno v Číně. Takže jsem jednou navrhoval WTO, mezinárodní obchodní organizaci, aby se nedívalo jen na to, kde se to vyrábí, ale také na to, kdo to vyrábí.

Podívejte se například na vlastnické poměry továrny v Hanoji, protože samozřejmě víme, že pokud ji vede čínský subjekt, který tam investuje, má sice výrobní náklady Vietnamu, ale instituci a možná i správu a dotace a finanční sílu hlavního akcionáře.

Snažíme se tedy řešit otázku globalizace tím, že ji předefinujeme z hlediska regionů a také z hlediska vlastnických podílů.

A tak jsem byl svědkem růstu tohoto nového rozvíjejícího se trhu.

Mohl bych uvést příklad. Pokud žijete v Číně nebo tam přijedete, uvidíte to sami.

Já jsem měl to štěstí, že jsem tam žil 15 let a byl jsem svědkem a jsem svědkem úplné proměny ekonomiky i společnosti.

Pokud jde o diplomacii, pokud mohu navázat na to, co říkal Alexandr přede mnou a opět vám přináším trochu zkušenosti z doby, kdy jsem byl náměstkem ministra zahraničí Itálie.

Strávil jsem hodně času komunikací s vládou Ruské federace, vládou Číny, vládou Vietnamu, řekněme se zeměmi, kde byla role vlády v ekonomice velmi silná.

Víte, Čína má pětiletý plán, takže pro mě je důležité udržovat vztahy na úrovni G, tedy mezi vládami, takzvané úrovni G.

Jel jsem do Velké Británie a do Francie, ale jen proto, že je to hodina letu, ale není to tak, že když se setkám s britským premiérem, najednou Britové nakupují více italských výrobků. Tak to prostě nefunguje.

Ale když Si Ťin-pching přijel ke mně, měl jsem z toho potěšení vzít Si Ťin-pchinga do mého rodného města Palerma na Sicílii, spolu s první dámou Peng Liyuanovou.

Dobrá brazilská káva. Prohlédli jsme si katedrálu v Palermu a na konci řekl něco jako: "Velmi pěkné místo. Doufám, že se sem přijede podívat mnoho čínských turistů."

A hned, jak jsem nasedl do auta, ještě ten den, zavolala mi jedna z největších čínských cestovních kanceláří.

Samozřejmě reagovali na toto, řekněme, implicitní pozvání, které mělo požehnání čínského prezidenta, že Sicílie je hezké místo, stejně jako Itálie.

A tak jsme okamžitě začali plánovat lety a víza. Ideálně nějaký částečný bezvízový vstup, aby mohli turisté létat aspoň k nám do Itálie.

Samozřejmě pak přišel covid. Takže z toho nakonec nic nebylo.

Aha, takže to bylo před covidem. Ale to je jen tak praktický příklad toho, jak funguje diplomacie a jak jí chápu já.

A mám tu ředitele a mnoho dalších odborníků, kteří to umí definovat lépe než já, protože v naší roli vládních kabinetů máme omezený čas, takže ho musíme také efektivně využívat a věnovat více času oblastem, kde je vláda silná. Nechávám mezilidské vztahy s Velkou Británií, Francií a Německem růst samy od sebe.

Byl to tedy přístup z shora dolů, kde byla vláda silnější v ekonomice a tam jsem se angažoval mnohem více a nechával jsem vlastně své občany, aby více komunikovaly s protějšky v těch zemích, kde role vlády nebyla tak důležitá.

Není to tedy tak, že když Sunak řekne: "Kupujte italské víno", no tak Britové kupují více italského vína. Tak to nefunguje.

Nechal jsem tedy lidi, Italy žijící v Londýně, aby pro mě dělali marketing. Mimochodem zdarma.

Nemusel jsem tam jezdit a nemusel jsem tam trávit čas. Místo toho jsem komunikoval s vámi a s Číňany.

Takže v tomto multipolárním světě, pokud mohu, prosím vás, hlídejte mi čas.

Vidím úpadek Spojených států. Je to relativní a je to poprvé v historii, kdy se USA propadají z prvního místa na druhé.

USA mají tedy historii ekonomickou a vojenskou, já to zjednoduším, prostě nepřetržitého růstu od nuly v roce 1400 nebo 1700 až do současnosti.

Je to tedy poprvé, co se stávají číslem dva.

Když se Británie stala druhou největší ekonomikou, byla překonána USA a to bylo přijato, protože zaprvé mnoho Američanů byli stejně Britové, Irové, Italové, Němci a tak dál. Takže to byl také vlastně stejný systém.

A bylo to tedy tak, že Britové nebyli sice šťastní, ale předali moc nové síle, která kopírovala a přibírala jejich vlastní britský ekonomický model.

Tady máme problém, protože tady máme, říkám to s nadsázkou, autokracii komunistické strany Číny, která si vede lépe než liberální ekonomika Evropy.

Já nemluvím o politice, nemluvím o politickém systému. Liberálové si vedou lépe než liberální ekonomiky Evropské unie.

Máme odlišnou úroveň kvalifikace, takže ministři čínské lidové republiky mají vysokoškolské tituly, doktoráty.

V Itálii máme někdy jen středoškolské tituly, což je v pořádku. Nemusíte studovat, ale pak musíte dělat něco jiného.

Dokonce i Bill Gates odešel z Harvardu, ale není to tak, že když nestudujete, tak jste úspěšní. Takže to je další velmi mylná informace.

Eh, proto je také velmi důležité, aby se tato analýza dostala na stůl tvůrcům zákonů a pravidel, protože už nejde jen o to, jaký že je příliv vysoký, ten takzvaný příliv, aby lodě pluly.

Složitost vyžaduje analýzu a analýza vyžaduje odborné znalosti.

A to je moje poslání jako akademika, jako profesor a jako politika: snažit se spojit tyto dva světy a to jak vertikálně, tak i geograficky, horizontálně.

Protože my v Evropě ani neznáme země, které sousedí s Ruskou federací. Ani neznáme HDP Číny.

Řídíme se jen slogany a teď není čas dělat politiku v ekonomice, jejíž relativní síla upadá, s čímž máme potíže a proto musíme opravdu trochu více plánovat.

A dokonce jsem provokativně navrhl, aby i moje vláda v Itálii dělala pětileté plány v pravidelném, v pravém tom takzvaném marxistickém leninistickém duchu, nebo řekněme v tomto stylu, ale s trochou tržní ekonomiky, protože i tenkrát ty pětiletky měly nějaký smysl a podívejte se, vyspělé ekonomiky v nich pokračují dál.

Je to pružný systém, je to vodítko.

Takže pojďme to brát tedy jako v Číně. Čína je tržní ekonomika.

Eh, pardon, ale vláda říká, že toto jsou mých 10 sektorů čínského průmyslu v roce 2025.

A lidé se mě ptají, v čem podnikám, když jedu do Číny. Říkám, že je to velmi snadné. Přečtěte si pětiletý plán.

Píše se tam například polovodiče, robotika. Dělejte tohleto. Neprodávejte víno. Ne, neprodávejte víno. Prodávejte něco jiného. Nepíše se tam, že víno bude za každou cenu, ne?

Tak si přečtěte ten plán a prostudujte si jejich pětiletý plán. Je to samozřejmě obrazně, trošku legračně nebo s nadsázkou, ale je to velmi snadné.

Jo, je to prostě jeden z klíčových faktorů čínského úspěchu — pětileté plány.

Čas se nám trochu krátí, takže já jsem v podstatě řekl všechno a dostávám jen krátkou otázku od řečníků.

Jaké je podle vás místo Ruska v tomto procesu globalizace a možná i fragmentace světového obchodu a světového ekonomického a politického systému? Jaké je podle vás místo Ruska v tomto kontextu?

Místo Ruska je zajímavé a svým způsobem možná i náročné, protože vy jste tady doma, takže vám musím povědět ještě jednu anekdotu.

Mluví teď k moderátorovi, což je Rus.

Jo.

Eh, já se, přátelé, loučím. Musím jít na vlak, takže to přerušíme a dokončíme to večer.

Večer, večer, přátelé, jsem opět zde. Vrátil jsem se z práce. Dneska jsme skončili asi o 4 hodiny dříve, než normálně. Pokračujeme s panem Mikeleričido.

Skončili jsme, že nám bude — řekne obecenstvu ještě nějakou anekdotu, tak si ji rovnou dejme.

Eh, pokračuje Mikele Garici.

Šel jsem pěšky z Číny k hranicím na východě Číny do Vladivostoku a šel jsem na východ. Dorazil jsem do Vladivostoku a na telefonu mi přišla zpráva: "Vítejte v Evropě." A tak si říkám, co se to tady děje? Jdu na východ a mám tam "vítejte v Evropě", když jsem vlastně úplně na konci Asie.

To je něco, co vy v jistém smyslu, nebo my to možná nechápeme, ale vy, Michajli, že jo, vy jste tu doma a Rusko je prostě velká země. Vladivostok vlastně vůbec nevypadá, že je někde v Asii. To je — doporučuji každému ho vidět.

Jaká je vlastně role Ruska? Tedy se ptám.

Myslím, že samozřejmě musíme se podívat na euroazijský kontinent. Nebudu vám vyprávět o Primakových myšlenkách, ale máte také příležitost znovu se spojit s Evropou a myslím, že to je i moje mise.

Z ekonomického hlediska je podle mě růst vztahů mezi Čínou a Ruskem velmi stabilní. Prodáváte energii a kupujete dvě věci — stroje a dopravní prostředky.

A když provádíme tento druh analýzy, vidíme, že se tyto oblasti velmi dobře doplňují a překrývají.

Z ekonomického hlediska si tedy myslím, že vztahy mezi Ruskem a Čínou jsou silné a vyvážené a netýkají se konkurenčních odvětví, takže je to naprosto v pořádku.

Ale lidé na západě si říkají: "No jo, ale Rusko bude závislé na Číně a Čína bude závislá na kdoví kom." Ale my nejsme závislí. Lidé nejsou závislí. Lidé spolu prostě jenom obchodují.

Já jsem každé ráno závislý třeba na Starbucksu, na kávě, jo, ale mám s nimi obchodní deficit. Nebudu volat do Starbucksu a říkat: "Musíte si koupit mou výzkumnou práci, protože potřebujeme vyrovnat bilanci, abych já zase měl peníze na vaše kafe."

Eh, myslím si tedy, že role Ruska je velmi dobrá. Také uvnitř země vím a rád bych cestoval do východní části této země, kde probíhá slavný přechod od energetiky k výrobě. Vím, že se to děje také s pomocí Číny, která má technologii a chuť něco dělat.

A myslím si, jak řekl váš prezident, že ze mě nejsou navzájem přátelé. Nejsou. Myslím, že řekl: "Nejsem váš manžel, nejsem vaše manželka, nejsem váš přítel, jsem prezident Ruské federace a mou prací je starat se o 146 milionů lidí mých spoluobčanů. Můžeme být přátelé, můžeme být srdeční, ale mým cílem je pomáhat mému lidu."

Takto tedy vnímám tento vztah.

Omlouvám se za svou ruštinu. On tam řekl něco rusky, jo?

E, cituji vašeho prezidenta.

Takže vám děkuji.

Teď pokračuje moderátor.

Děkuji vám, Mikele.

Pojďme nyní k panu doktoru Lauflandovi, našemu váženému hostu z Francie, i když je to Brit, občan Velké Británie. Je nám velkou ctí, že jste dnes tady s námi.

Světově uznávaný vědec, profesor katolického institutu, nevím, kde to je, v té Francii vlastně, pardon, který se ve svých pracích rozsáhle věnuje politické filozofii a mezinárodním vztahům.

Mezi vašimi četnými pracemi a veřejnými vystoupeními bych rád upoutal zvláštní pozornost na výňatek z vašeho loňského rozhovoru pro Eagle Explorer.com, kde jste trefně poznamenal, cituji: "Ideologická válka proti Rusku je v mnoha ohledech zástupnou válkou proti hlubší kulturní a politické válce vedené uvnitř samostatné Evropy. Válku proti pluralismu, proti tradici a proti nesouhlasu." Konec citátu.

Pokud tuto válku zasadíme do širší perspektivy s ohledem na všechny nedávné události v západním světě, v Evropě a na Blízkém východě, jakou roli podle vás hrají v dnešní světové politice ideje obecně a náboženství konkrétně?

Profesor Laflin odpovídá: "Myslím si, že ideje a náboženství hrají v evropské politice naprosto zásadní roli.

Jsme vyzváni k diskuzi o tom, zda je v současných mezinárodních vztazích prostor pro diplomacii. A pokud je tato otázka položena tak, jak ji formuluje ruský akademik, který tam v obecenstvu sedí, je zřejmé, že se týká Evropy.

Nejde o Spojené státy americké, protože s nimi byla nedávno obnovena diplomacie. Rusko má samozřejmě, jak víme, vztahy s nejrůznějšími dalšími zeměmi.

Proč se tedy tato otázka vůbec klade?

Já jsem obdivovatelem francouzského sociologa a historika Emanuela Toda, který před rokem či dvěma vydal knihu La défaite Occident. Prostě já francouzsky neumím. Porážka západu by se dalo říct česky.

A Tód připisuje porážku západu hlavně nihilismu, západnímu nihilismu. On nyní západ zařazuje do jedné kategorie. Já ale budu mluvit o Evropě. O Američanech nechám mluvit Scotara Ritera, který následuje po mně.

Přátelé, to je ten rozhovor, který jsem vám z tohoto vystřihl a už jste ho slyšeli. Je na kanále pod pokličkou.

Myslím, že jsme z Ameriky viděli hodně nihilismu. Myslím, že v raných fázích války s Íránem, když Donald Trump řekl, že by mohl bombardovat ostrovek jen tak pro zábavu, tak to byl příklad nihilismu.

Myslím, že když Pete Hegseth řekl, že na Trumpovi je skvělé to, že od prvního dne dovolil americkým ozbrojeným silám jednat co nejbrutálněji."

A brutálně prvním dnem byl samozřejmě den, kdy dvojitém úderu zbombardovala a pozabíjela 160 školaček v jedné z iránských škol, že jo.

Existuje tedy spousta morálního nihilismu toho druhu, který tak dobře popsali už ruští romanopisci v 19. století.

V Evropě je však tento brutální morální nihilismus možná méně rozšířený. Místo toho zde existuje něco, co bych nazval metafyzickým nebo technickým nihilismem.

A tím mám na mysli to, že evropská politika je podle mého názoru založena na víře v nic. To je právě to, co je nihilismus. A když mluvíme o víře v nic, nemyslím tím, že by nevěřili v nic. Oni věří, že nic je pro něco.

Evropští politici, slovy profesora Laflenda, věří, že realitu lze utvářet myšlenkami, že realitu lze utvářet vůlí. A tuto víru, možná se vám to bude zdát jako poněkud nejasná poznámka, můžeme podle mého názoru pozorovat v nejrůznějších aspektech politiky.

Můžeme ji vidět například ve víře, že se muž může stát ženou a jsme u toho. To je příklad toho, o čem já tady mluvím. Tato politika iluzí, tato zcela iluzorní představa, že pouhým aktem vůle někdo překoná něco tak zásadního, jako je jeho biologická realita.

No, to mi potěš košti a to říkám já.

Vidíme to upřímně řečeno v samotném projevu a projektu Evropské unie, který je samozřejmě projektem zaměřeným na překonání přehlédnutí geografických, kulturních a historických realit Evropy, které jsou samozřejmě velmi rozmanité.

Tuto politiku iluzí vidíme v zahraniční politice západu, například v jeho podpoře Bosny v roce 1995. Já tvrdím, že Bosna je iluze. Nic takového jako bosenský stát neexistuje. Nechci být hrubý vůči obyvatelům tohoto území, ale bosenský stát absolutně neexistuje ani v historii, ani dnes.

A totéž platí například pro Kosovo. Skutečností je, že Kosovo je velká Albánie. To je skutečná realita. Kosovští Albánci nejsou Kosovci, ale jsou to Albánci. Toto je tedy další příklad politiky iluzí.

Tato politika iluzí je v Evropě naprosto systémová. Posedlost kontrolou narativu se stala hlavní činností evropských vlád. Nedávno jsem se dozvěděl, že v komunikačním oddělení Evropského parlamentu pracuje více lidí, než je samotných poslanců Evropského parlamentu. V Evropském parlamentu je asi 700 poslanců, ale v oddělení komunikace pracuje více než 700 lidí.

A to je pro mě velmi symbolické pro tento systém. A právě tento technický nihilismus, tato politika iluzí, tato politika kontroly narativu umožňuje to, co mnoho lidí a o tom jsem přesvědčen v této místnosti a v této zemi jistě vnímá jako dvojí metr.

A dvojí metr je pro Evropskou unii velmi nepříjemný, vlastně pro nás, pro všechny. Evropské vlády jsou velmi pokrytecké. Ve skutečnosti jsou však výsledkem závažné kognitivní disonance. Jsou výsledkem myšlení, které tvrdí, že na realitě nezáleží.

Například v Evropě slýcháme, jak jistě všichni v této místnosti víte, že Rusko prohrává válku na Ukrajině a že se chystá napadnout Evropu. A tyto dvě věci nemohou být pravdivé současně. To je prostě nemožné. Je to buď jedno nebo druhé.

My slyšíme, že NATO je obranná aliance. No, tomu nelze uvěřit. Pokud víte něco o NATO za posledních 20 až 30 let, víme, že jediné operace, které NATO provedlo od roku 1990, byly operace ofenzivní.

A když poslouchám evropské politiky, často mi to připomíná Bílou královnu z knihy Alenka v Zázračné zemi. Já osobně se přiznám, že neznám český název té knížky, takže to překládám jen tak. Možná to ani není přesný překlad.

Bílá královna v jedné chvíli říká: "Dokážu uvěřit šesti různým nemožným věcem a ještě před snídaní, protože to cvičím, protože to zkouším." A zdá se mi, že oni to také tak cvičí.

A opět tato politika iluzí, tento takzvaný technický nihilismus také vysvětluje popírání reality. Víme, že žádný evropský politik nikdy nepřizná, kdo sabotoval plynovod. Vy to víte v této místnosti. Já to vím. Plynovod Norstream. Oni prostě nemohou.

Je to psychologicky nemožné. Pokud si uvědomíte, že vaši nepřátelé, například vaši teroristé, jsou ve vašem vlastním domě, a že jste je tam vpustili, je pro vás nemožné to přijmout jako realitu. Je to prostě psychologicky nesnesitelné.

A tento postoj podle mě také vysvětluje jednu z největších překážek diplomacie zejména s Ruskem, což je opět strašný problém po celé Evropě. Je to obzvláště problém v Británii. Já žiji ve Francii, ale pocházím z Británie.

Toto morální rámcování, tato každá politická otázka v Evropě se řeší z hlediska morálního rámcování. Prostě to škatulkování.

Nedávno jsem se dozvěděl, že po zahájení vojenské operace na Ukrajině v roce 2022 norský ministr zahraničí údajně řekl, že nyní není čas na porozumění, nyní je čas na odsouzení. Jaké to prohlášení!

A my se nyní v Evropě nacházíme ve stejné situaci, jak prosazoval Karl Marx ve svém úvodu k Hegelově filozofii práva. V tomto díle se nachází pasáž, v níž Karl Marx odsuzuje pokusy o porozumění. Intelektuální analýzu označuje za kritiku a říká, že kritika není anatomický skalpel, není to chirurgický skalpel. Je to naopak zbraň a nepřítele nelze jen tak obelhat, nelze ho jen tak obalamutit, je třeba ho zničit.

To je intelektuální postoj dnešní evropské politiky.

A když se nad tím zamyslíte, všechny koncepty mezinárodních vztahů, které v posledních letech vznikly, mezinárodní řád založený na pravidlech, používání sankcí — všechny tyto nové koncepty se vlastně točí kolem jedné myšlenky. Jde o myšlenku, že lidé by měli být současně nuceni, nebo alespoň povzbuzováni k tomu, aby se rozhodovali správně.

Koncept takzvané měkké síly, boj proti dezinformacím — všechny tyto nové koncepty se točí kolem nátlaku. Jinými slovy, jde o vnucování své vůle, čili v tomto případě vůle osy zla — Washington, Londýn, Brusel, Berlín.

A pokud mohu znovu citovat Alenku v Říši divů — ne zrcadel, ale v Říši divů — asi si vzpomenete na dialog mezi Humpty Dumpty a Alenkou. Humpty Dumpty říká: "Když použiji slovo, znamená to, co chci, aby to znamenalo."

Alenka mu odpovídá: "No, nemůžeš, nemůžeš přimět slova, která už mají svůj význam, aby znamenala ještě něco jiného, jen to, co ty chceš, aby znamenala."

Ale Humpty Dumpty říká: "Ale ano, můžu."

Otázkou je, kdo má být pánem? A proto si myslím, že diplomacie je v současné době s Evropou nemožná.

Oni se chovají přesně jako ten Humpty.

Nebo spíše, pokud je politika pokračováním války a válka pokračováním politiky jinými prostředky, pak je diplomacie z evropského pohledu dnes prostě nátlakem jinými prostředky.

Zakončuje svůj projev a monolog zde a odpovědi na otázky John Laland z Velké Británie.

Takže přátelé, toto byl takový dvojpřeklad. Jednak toho italského profesora Michela Jerattiho, nebo jak se jmenuje. Já si to stále pletu s někým úplně jiným. Už mě ty italská jména pletou. Michela Gerattiho a profesor John Laffland.

Takže tyto dva borci, tito dva pánové fantastičtí s přehledem a vědomostmi neuvěřitelným, nám podali svůj pohled na aktuální geopolitickou situaci ve světě, jaký vnímají oni nejen v Evropě, ale i po celém světě.

A ještě tu mám, přátelé, na závěr pro vás bonbónek v podobě rozhovoru. Pepého Eskobara znám dobře, již Pepe Escobar, a já jsem se úplně zasekl. On se jmenuje ne Hugo Chávez, pardon. Já jsem to tu někde měl nachystáno. Já jsem to ztratil. Rick Sanchez. Jo, pardon. Ježíši, mě stále naskakuje Hugo Chávez, můj náš hrdina.

Podobně jako Fidel Castro a taky Hugo Chávez se postavili těm zločincům ze Spojených států. Samozřejmě se ho nakonec zbavili, bohužel.

Takže Rick Sanchez a Pepe Escobar jsou tuna. Já si to tady buď přeložím, když chvilku vydržíte, já to nebudu už stříhat. Já si ho tam rovnou natáhnu tady do toho programu, ať vám to můžu rovnou přeložit. Ten překlad. Překlad už mám nachystaný pro vás, ale musím si jenom nahrát to video, aby to pro vás mělo význam.

Takže tady je, přátelé. Rick Sanchez a Pepe Escobar opět na mezinárodním ekonomickém fóru v Petrohradu. Potkali se tam prostě na chodbě v sále. Sanchez mimo jiné tam spovídal z tohoto místa třeba George Gallowaye a ještě jiné osobnosti, které já osobně ani neznám. Nějaké Amerikany, kteří žijí v Rusku třeba 15, 20 let i 25 let, mají tam své firmy, zůstaly tam i přes sankce. Oni už možná mají i ruské pasy. Těžko říct, to nevím, ale vím, že se tam tak prezentovali.

Nicméně mě zaujal právě tento rozhovor s naším oblíbeným Pepe Eskobarem na téma aktuálního dění, co se děje pod pokličkou. Opravdu v Íránu, v Číně, v Pakistánu, co se děje, jaká probíhají vyjednávání, jaké projekty se chystají, o kterých se nemluví.