Pod Pokličkou a host Michal GULYÁŠ - Kam kráčí naše Kultura ? Historie, současnost_10.8.2026

Vážení přátelé, já vám přeji všem dobrý večer.

Vítejte opět na kanále Pod pokličkou a dnes, jak jsem avizoval, v pátek večer nás navštívil hádejte kdo. Je to člověk, kterého nemusím dlouho zdlouhosáhle představovat. Všichni ho určitě dobře znáte. Je možné, že teď ho nepoznáte tak jako já, protože nemá na sobě pracovní oblek. Je v civilu, takzvaně, a tudíž může se stát, že někteří z vás ho podle obličeje nepoznají, ale je to nám všem známý pan Michal Guliáš.

Je to český herec, dramatik, spisovatel, divadelní producent a mimo jiné také dabér, který od roku 1982, pokud jsou mé informace správné, působí v divadle a postupně prošel řadou českých scén včetně divadla Národního a městských divadel pražských. Takže přátelé, točil samozřejmě spoustu z vás zná i reklamy a tak dále.

Já už tímto bych svůj úvod zakončil a předám slovo právě člověku povolanému k tomu, aby vám o sobě něco řekl, pro ty z vás, kteří ještě neví třeba do detailu, a aby nás potom seznámil s tématem, o kterém určitě vám rád řekne spoustu zajímavých věcí. A to je současný stav naší kultury. Pane Guliáši, je to vaše.

>> Tak dobrý večer. Já vás srdečně zdravím, děkuju za pozvání, zdravím samozřejmě vaše diváky, posluchače. Já jsem opravdu neformální, lidé, kteří tedy sledují ten můj kanál a tu satirickou vznikající manufakturu, kterou jsem začal minulý rok vlastně na podzim, tak ta se vyznačuje tím, že, jak jste správně podotknul, nosím pracovní oblek. To je většinou kravata, sako, vesta a košile. Někdy jsou to respektive poslední tři měsíce už do toho zasahují i některé divadelní a filmové kostýmy, protože ta satira začíná mít trošku jiné obrysy.

Já pracuju na dramaturgii a na rozvoji, tak, jak samozřejmě jsem slíbil hned na začátku, když mě diváci, posluchači a lidé, kteří jsou dneska tak trošku jako spojeni s tím mým kanálem, tak, jak jsem inzeroval, že na základě jejich příspěvků budu samozřejmě investovat do rozvoje. Tak já bych to, co jsem říkal předtím, než jsme začali točit, bych jenom chtěl divákům ujistit, že takhle normálně nežiju, že náš dům je poměrně uklizený a je v pohodě, ale z mé pracovny se skutečně stalo studio.

Tam bych vám ještě ukázal, je tady i zelená plocha a všechny tyhle věci. Tady mám i audio studio, které tady už je léta, protože já načítám i knihy a dělám různé voice a podobně. Mimo jiné také ten zakázaný seriál o fakultě, jestli jste to zaznamenali, tak ten se taky dělal tady a při pátém dílu to rozhodnutím soudu před běžným opatřením bylo zakázáno, takže teď je to v trezoru. Takže to je taková zvláštní situace. Jakou dobu vám to, přátelé, připomíná?

[smích] Ano, já mě obveseluje status zakázaného a trezorového dokonce i herce, což je vlastně svým způsobem, v jistém smyslu, vyznamenání, protože děláte asi něco, co někomu hodně vadí, a neděláte žádný zločin, ale děláte něco, co vadí někomu, kdo možná sám nemá ke zločinu tak daleko.

>> Ano.

Tak já budu pokračovat v tom, co jsem načal. Tady vidíte za mnou trošku chaos. Ten chaos je způsoben tím, že já v podstatě neustále pracuju na nějakém satirickém textu, pak se to tady točí, doposprodukovává to zase jeden kolega, kterej se mnou na tom spolupracuje. Pak mám ještě jednoho kolegu takového ideového, který mi občas dodává nějaké náměty, co bych mohl zpracovat a tak dále.

Čímž bych vlastně rád taky řekl, že jsem spojen, nebo podotknul nebo podtrhl, že nejsem spojen s umělou inteligencí, pokud jde o texty, myšlenky a interpretaci, což ale, zaplať bůhé, diváci poznávají. Proto možná ten zájem je o to větší a mě nesmírně samozřejmě těžší.

Tady se to všechno odbývá. Já chodím po zahradě a po vesnici, kde bydlím, chodím takhle oblečený, protože je to pohodlnější. Kdybych si tady štrádoval v obleku, tak myslím si, že bych tomu zakázanému trezorovému herci dostal ještě přídomek blbec. A to bych nerad. Takže oblek opravdu nosím jenom buď na společenské akce a to musí být hodně významné společenské akce, nebo pracovně.

No a vy jste říkal k té kultuře. No, je to dnes velké téma. Já myslím, že je to velké téma především taky pro nového ministra kultury, který přišel do situace, která spíše vyvolává pocit nějakého bojiště, než jaksi kulturního prostředí. Ale já si myslím, že ono se to všechno nakonec zklidní, protože do toho samozřejmě zasáhla ta mezinárodní situace, která, pravda, není značka ideál.

>> Hm.

Ale jak to tak vypadá, bude v následujících měsících docházet k nějakému rozřešení a tím pádem i v té kultuře se začnou dít některé věci, které možná budou na jednu stranu vyvolávat určité emoce, ale zároveň ty emoce budou i rychle upadat, protože s tou mezinárodní situací přichází i situace ekonomická a ta se dotkne všech včetně té umělecké sféry.

Vy jste mi v pátek, když jsme spolu poprvé mluvili po telefonu, naznačil něco jednak o tom, o té vaší aktivitě, tím, co vlastně děláte, jak jste se dostal na ten, jak to říct, na pranýř. Vlastně jak to tak porovnávali ty režimy, že vlastně ve vašem případě vy zažíváte něco, co zažívali vaši předchůdci i z jiných oborů, teda v tom bývalém režimu. Jestli byste jenom tak v krátkosti objasnil divákům, o čem to vlastně je. Že ten současný, já nechci říct, že bych použil to slovo režim, ale je to bohužel tak, že vlastně se vracíme tam, kde co zažili naši předkové v padesátých až sedmdesátých letech minulého století za toho takzvaného socialismu. Že to máme vlastně tady zpátky. Že kdokoliv si dovolí vůbec mít jiný názor, než jaký je oficiálně prostě dán tou vládnoucí nomenklaturou, tak je okamžitě prostě na seznamech nežádoucích osob. A vy jste to zažil sám na vlastní kůži nebo zažíváte ještě snad?

No, já jsem to zažil i za toho minulého režimu, aniž bych se toho jakýmkoli způsobem zapříčinil. Bylo to dáno postojem mého otce, se kterým já jsem se v té době neznal, takže mě nevzali na konzervatoř a já jsem musel pracovat v továrnách a přitom jsem třeba jezdil do zahraničí točit filmy. Hrál jsem v divadle, ale nikde mě nechtěli vzít do angažmá, protože jsem neměl školu. Ale vlastně na tu školu, když jsem dělal podruhé zkoušky na konzervatoř, tak bylo dost jasné, že mě přijmou. A pak přišel nějaký příkaz od nějakého soudruha z okresu, který si to přes cestičky svých stranických kolegů prostě prosadil, že já se na tu školu nesmím dostat. A aby potrestal mého otce, se kterým, jak říkám, znovu jsem se v té době ještě neznal, protože já jsem svého otce viděl vlastně až po patnácti letech, ale v těch dvou letech si moc nepamatuju.

Takže vlastně v 17 letech jsem viděl svého otce poprvé a mezitím se stala ta epizoda, že mě vlastně... Takže já jsem si neměl to privilegium tu školu vystudovat a všechno jsem si to musel vydobít sám.

Naštěstí existovali teda lidé, kteří mi posléze pomohli, ale bylo to postavení takzvaného eléva. Jo, to si už dneska málokdo ví, co to je.

Já jsem měl rodinu, oženil jsem se poměrně brzo a měl jsem syna. Začínal jsem s 900 korunami měsíčně, což v té době skutečně nebyly zas tak velké peníze, protože ten plat se pohyboval kolem řekněme 2400–2800 a jiné profese měly samozřejmě jinak, ale to byl takovej průměr. 900 Kč byla opravdu žeprota.

Takže my jsme se ženou hledali mnoho týden před výplatou desítky.

Tehdy existovala taková... Když mě potom teda ti dobří lidé pomohli a já jsem se dostal do Příbramského divadla už do angažmá. Já jsem mezitím hostoval na Vinohradech, hostoval jsem v Hradci Králové, hostoval jsem v divadle Jiřího Walkera. Dneska je to divadlo uzavřené.

Tak když jsem se pak dostal do Příbramy, tak se to teda začalo zlepšovat po nějaký době. Takže jsem pak dostal myslím druhej rok... Protože odešel ten starý ředitel, kterej to nějak nemoh zvednout všechno a nechával mě na těch 900 korunách. Ten nový ředitel mi dal 1300 a ten pro mě měl nějakou slabost, protože já jsem byl vždycky velmi... jak bych to řek... takovej velmi výraznej. Nenechával jsem si nikdy nic líbit a poměrně jsem významně a výrazně vždycky čil v těch divadelních situacích, který tam byly.

No a ten ředitel pro mě měl slabost, takže mi nakonec přidával, přidával.

Já jsem tam potom v Příbramě dokonce ještě za minulýho režimu uvedl svoji první divadelní hru jako autor. No a potom odtud se vlastně datuje ta profese toho dramatika, protože jsem pak na těch velkejch scénách udělal osm nebo devět divadelních her. Pak jsem si založil v průběhu... už po roce 2000 svojí divadelní společnost, která teda zejména byla určená dětem, ale taky jsem tam dělal asi dvě dospělé inscenace.

No a tam už jsem uváděl svoje hry.

Ale mezitím jsem hostoval... jak jste mluvil o tom Národním divadle? No, já jsem hostoval za socialismu. Zahostoval jsem v Národním divadle ve hře, na kterou mě nabrali vlastně tenkrát i do Příbramy. Pak jsem tam hostoval v jedné inscenaci u Vladimíra Moravka, ale bylo takové hostování, byla to taková opravdu fenomenální věc. U Vladimíra Moravka to bylo tak, že když jste dělal malou roli, tak jste ale neslezl zviště. On prostě takhle dělá ty inscenace.

No a tak... Takže jsem hostoval v Národním divadle. Byl jsem jako chlapík v Rokoku. Odtamtud jsem po asi osmi letech odešel a šel jsem k Františku Ringo Čechovi.

A to byla úplně jiná... jiný žánr.

Takže já jsem si prošel v Příbramě... Když jsem byl tam, tak právě díky tomu, že jsem uvedl první divadelní hru, tak jsem začal uvádět svoje hry a dokonce tam díky mně zrekonstruovali malé divadlo, které slouží dodnes. A já jsem tam tenkrát aspiroval jako jeden vůbec nejmladší člověk na uměleckého šéfa té malé scény.

Já jsem chtěl, aby to bylo vývozní článek, abychom měli tady tu domácí scénu, která obhospodařuje samozřejmě ten region, kde to jezdilo a to město, pro které to bylo určeno. A zároveň jsem chtěl udělat malé divadlo, které bude mít tu ambici. Mělo by tu ambici působit mezinárodně. Autorské divadlo.

Bohužel to tenkrát neprošlo o dva hlasy dvou lidí, kteří nedorazili na to hlasování.

Tak jinak bych možná tam vydržel v Příbramě déle. Jsem tam vydržel asi osm nebo devět let. Vydržel bych tam asi déle, protože bych se stal uměleckým šéfem té scény a asi bych neměl tu tendenci vracet se do Prahy a jít do Prahy.

No, šel jsem do Rokoka, tam jsem uvedl potom taky jednu hru.

No a pak už jsem vlastně po roce 2003 neměl pocit, že potřebuju strávit celej život v divadelní šatně, v angažmá. Takže jsem se osamostatnil.

Já celej život píšu a vždycky jsem byl opravdu aspoň třetinou spisovatel, dramatik. Nejsem prostě úplně čistokrevný herec založením typu, kterej chce strávit život na jedné scéně. Já to obdivuju, je to úžasný. Myslím si, že ti lidé, kterí todle dokázali a dokážou, takže to je jako ctihodný. Já jsem se s mnohými legendami setkal při práci, nejen na divadle, ale i u filmu a říkám, já to obdivuju, ale nedokážu. Já jsem poměrně v tomhletom trochu nomád.

Tak když to... Jasně, já jsem chtěl... Nebo vycházím z toho, co jsme se bavili jenom po telefonu. Jestli můžete i divákům zprostředkovat ten zlom, co se stalo, kdy najednou jste se stal i v tomto současném moderním, po listopadovém režimu nepohodlným a opět na seznamu zakázaných umělců. Rodina tím trpí, děti nechtěly vzít na školu. Čím se to, co byl ten zlom v té vaší tvorbě?

No, dívejte. Já vystupuju řekněme od roku 2014, což se datují i ty věci na Ukrajině, ale to ani nemělo úplně ten největší... Tam spíš docházelo k té migraci a proti tomu jsem se velice stavěl dost otevřeně.

Pak jsem pochopil, že náš vstup do Evropské unie byla jedna obrovská chyba. A bylo to právě v té době. Tam mi už bylo jasno, že jsem pro to byl samozřejmě... To se přiznávám veřejně, že jsem to tam taky hodil, že chci mít ten prostor, kde nebudu muset ukazovat, vytahovat pas, kde se bude moct platit mou měnou a budu za to mít nějakou měnu, která má pro ten prostor větší význam a tak dále.

Jenže když jsem pochopil, o co vlastně kráčí, že je to budování nové říše, která má být prospěšná určitým průmyslovým kruhům a že je tu zaděláno na jakoby loupeživý konflikt, tak jsem si uvědomil, že skutečně Evropská unie není žádná hodná teta, ale že je to prostě zlá bestie, která nosí hezký šaty a lže nám, ale příšerně. Lže a okrádá nás.

A lidé to vůbec nevědí, protože samozřejmě do ekonomiky a do politiky tolik nevidí a nezajímají se o to.

My jsme generace... Já jsem generace kolem 60. Já jsem generace, která se ještě učila hledat. Dneska je to stejně složitý jako tehdy, protože tehdy to bylo nedostupný, páč toho bylo málo. Dneska je to dostupný, ale je toho strašně moc.

Strašně moc. Což je taky nevýhoda. Tehdy nevýhoda, dneska nevýhoda.

Ale protože to nějak v těch genech máme, prostě se to v nás vypěstovalo nebo pěstovali jsme to v sobě, tak to umíme i dneska.

A já jsem se začal i politicky angažovat. Dneska jsem tedy místopředsedou hnutí... Stačilo... A to jenom snad podtrhnu, aby bylo jasno, proč jsem to udělal. Protože když už se do politiky montuju, no, tak není to jenom tak, že bych měl stát někde opodál a házet takzvaně plechovky a rajčata, vajíčka a křičet „Vy svině, vy kreténe", ale prostě do toho vlezu a něco proto začnu dělat.

Tak a ta erudice, tu erudici politickou získáváte tím, že jste u zdroje, že to vidíte.

Já nejsem příliš velký aparátčik, oni to vědí všichni, u nás v hnutí. Já neumím tyhlety věci.

Já jsem tam spíš skutečně za takovej určitý mediální odlesk, protože vím, jak s tím mám zacházet a jak přitáhnout pozornost. Samozřejmě ty politická témata a všechny ty věci sleduju a vnímám a vyjadřuju se k nim.

A samozřejmě na nich participuju tak, jak to v tom hnutí je celkem přirozené.

Takže já jsem to zase vzal takovým velkým buzarem k tomu, na co jste se ptal.

No ten rozdíl mezi tím minulým režimem a současným režimem je v tom, že dnes máte skutečně k dispozici nástroje, se kterými když se naučíte zacházet, tak máte lepší šanci zasáhnout určitý počet posluchačů, diváků, sledujících, zájemců, lidí, kterým to není lhostejné a zároveň kteří se taky chtějí bavit. Protože zábava je zábava.

A lidé, kteří sledují mě, tak samozřejmě vědí, že to je zábava, ale že to není prvoplánová zábava. Já nedělám prvoplánovou zábavu.

Umím ji samozřejmě velmi dobře, protože celá léta jsem taky jezdil po letních akcích a tam většinou neděláte nic, co by mělo druhou, třetí, čtvrtou vrstvu, ale jedete tam prostě po formě, aby se hlavně lidi pobavili.

No tak já působím v téhle branši a na téhle trhu od svých 11 let, takže si dovoluju tvrdit, že asi vím, jak to je. Ve všech žánrech — od klasického divadla, přes experimentální autorský, až po ty zvláštní formy, až po improvizované a lidové.

Tak já to všechno mám projítý a dovolím si tvrdit, že to ovládám docela dobře.

Takže v tomhle smyslu je tahle doba dobrá, je otevřená. Máte šanci se bránit proti tomu, co se děje, ale neubráníte se v momentě, kdy vystoupíte z toho stáda.

To jsem udělal já.

A to stádo vás okamžitě začne dupat po vás, zahánět vás a tak dále.

No to je, ale já jsem věděl, že to tak bude. Takže já z toho nějak zklamaný nejsem.

Spíš mě překvapilo, že i lidi, na které jsem sázel, že přece jenom nejsou tak poškození morálně, možná i mentálně. Takže se nakonec ukázalo, že i oni jsou nějakým způsobem, když to řeknu lidově, štrejchnutí.

Takže vlastně se stalo to nejlepší. Mně se otevřela kniha vědění o těch, se kterými jsem šel po celá desetiletí, ať už obecně nebo konkrétně.

No a v tom minulém režimu tam jste věděl, kdo po vás jde. Vždycky jste se to dozvěděl, věděl jste, že to je někdo a zase ten režim nebyl tak úplně takovej, protože mně tehdy pomáhali komunisti, abych se z toho dostal.

Takže to byli lidi, které měli charakter a byli velmi slušní a seriózní. Já na ně nedám dopustit.

Takže to bylo velmi jo, nikdy není nic černobílé v takové situaci.

Černobílé působí, protože samozřejmě teď tady stojíme proti sobě jakoby dvě skupiny, ale ty dvě skupiny mají v sobě taky samozřejmě zase určité skupiny, které jsou taky. Řekl bych, že ta druhá skupina, co stojí proti nám, je konzistentnější, konzistentně. Říkám to správně, nevím, jestli to říkám správně, protože oni jsou opravdu postižení tou propagandou natolik, že oni nechtějí vést dialog.

A to je úplně ta nejstrašnější věc, protože když začnete klást argumenty, proti kterým se mají postavit, tak někteří to dokážou, ale nedokážou to až do samotného konce. Kdyby si lidi měli říct: „Hele, dobře, nepřesvědčíme se, ale nebudeme po sobě střílet."

Možná, že dojdeš k tomu, že mám pravdu, nebo já dojdu k tomu, že ty máš taky pravdu, že se částečně obohatíme. A to částečné obohacování tím diskurzem prostě neexistuje a je to už válečný stav.

A bohužel musím konstatovat, že ta druhá skupina má skutečně někde vnitřně zaděláno na to, aby nás opravdu likvidovala.

V mém případě šlo o to, že oni se dohodli, lidi, se kterými jsem spolupracoval, potkávat se. Nikomu jsem z nich nikdy neublížil. Osobně jsem nikomu nikdy nic neudělal.

Tak se semkli a jejich základním úkolem, který měli — aniž by si ho řekli — samozřejmě že to podporovali, hajzlíci, já je nebudu jmenovat. Zatím jsem pořád ještě nikdy nikoho nejmenoval.

Ale ty se jmenují sami, protože si přečtete na X, kde prostě proti mně jedou lidi a říkají: „Jak to, že mu někdo dává práci? To se bude muset zařídit jinak a tak dále."

Já toho člověka nemůžu dojít podobně. A zjistíte, že to je poměrně renomovaný dabér.

No a že je to vlastně ve své podstatě lidský úbožák.

No a tadle lidská ubohost se tam semkne a ten jediný úkol byl: „Nechte ho chcípnout hlady a jde kopat ulici, nebo jde prodávat do Lidlu."

Nepovedlo se jim to, protože já nejsem jenom herec. Já oni mají smůlu.

Já jsem se z toho stáda oddělil právě proto, že uvažuju jinak a nebylo možné ty lidi přesvědčit.

Takže nemůžete jít s lidma, kteří bečí, když vy si pískáte. Musíte si jít pískat sám.

A oni vás samozřejmě vyženou. Oni chtějí bečet, tak bečí.

No tak takle se má situace. Já to jenom popisuju, protože tady je víc lidí, kteří tady jsou. To jsou totiž lidi, kteří vypadají, že jsou na pranýři, ale nejsou.

Oni vypadají, ale pořád je to mainstream. To skutečně být na pranýři znamená jít do toho natvrdo, říkat pravdu.

A proto jsem začal dělat satiru.

Já jsem byl spoluzakladatelem deníku To a tam jsem rozjížděl satiru. Založil jsem tam Popcorn studio ještě se dvěma lidma. Tam jsme dělali a nadělali jsme tam kolem 60 videí, z čehož jsem byl ve dvou třetinách autorem.

A jsou to tvrdé věci. Když se na to dneska podíváte, tak si lidi říkají, jak to, že vás nezavřeli?

No prostě odvaha odrazuje v tomhle režimu a to je výhoda toho režimu, že přece jenom, i když si lajsknou, tak toto si nelajsknout, protože sáhnout na satirika, sáhnout na člověka, na kterého lidi sledují a baví — to je nebezpečné.

Takže oni to tolerují a musí to tolerovat, protože tam by vzniklo opravdu nějaké revoluční hnutí.

Tak jo, já jsem rád, že jste trošku tam rozpovídal o té historii vaší, protože na tom Facebooku, kde vás všichni sledují hlavně, a to se to překvapí i do YouTubu, máte ty kanály na obou médiích. Takže vy už tam jedete čistě ty pořady.

Takže o vaší historii, proč to vzniklo, jak teď, co, jakou máte zkušenost s těmi režimy oběma, že vám zakázali vstup na vysokou školu, pak jste mi říkal, že dokonce teď vašim dětem zakázali vstup na vysokou školu, protože zase vy — je to nepromlčitelné, to evidentní.

Je to neprokazatelné a je to evidentní, ale protože prostě samozřejmě, jak víte, to je právě ten problém — když se mění režimy, tak se nemění ten lidský charakter.

Hajzlíci vždycky zůstanou hajzlíci a vždycky si najdou nějaký způsob, jak se spojit proti někomu, kdo jim prostě nesedí.

Jo, ale já si jako nestěžuju. Mě to vlastně velice osvobodilo. To je to — já se rozsvítím, aby na mě bylo vidět.

Já jsem vlastně šťastný, protože jsem dosáhl teď největší svobody možné, jaká je. Oddělil jsem se od všech producentů, produkcí, agentur, režisérů a všeho, a jsem si sám sebou a jsem si přímo s tím divákem, s tím objednatelem.

A paradoxně musím říct — a jsem za to nesmírně rád a jenom to dokazuje — že ta společnost je zdravá. Není nemocná, dostala jenom nějakou chřipku a z toho se myslím vypotí. Bude to chvíli jak s chřipkou — bude bolet hlava, bude to chvíli trvat.

Ale našli se lidi, kteří najednou řekli: „Já vás chci podpořit, já chci tohle, já vám chci pomoct a tak dále." A nejsou to bezvýznamní lidi, což je naprosto úchvatné. Já si to nesmírně vážím.

Říkám, že jsem věřící člověk. Pánbůh nakonec vždycky vás nechá vyválet v čem čem, ale když máte čisté srdce a čistou myšlenku, tu představu, tak on vás nakonec jako nezvedne. To znamená — když někdo čeká, že pánbůh takhle vezme za ruku a řekne: „Tak já vás opráším takhle, ne?" — ale dává směr, kudy máte jít, abyste se tam proplazili, kde se už můžete postavit a můžete sami — a tohle se stalo prostě.

Takhle to je a já jsem za to nesmírně vděčný.

A tím pádem chci říct, že jsem ztrácel víru v lidi. Říkal jsem, že tady je již zkaženost na nejvyšší míru. Ale já na základě téhle své nové existence zase tu víru v lidi získávám, ale daleko jiným úhlem pohledu. Dřív jsem se na to díval — nevím, jak bych to pojmenoval — ale dnes se na to dívám tak, že na základě té zkušenosti vidím, kudy prochází dobro. Dobro někdy neprochází úplně tak, jak si to představujeme, ale nakonec se někde vždycky objeví.

A takhle mám teď víru v lidi. Myslím si, že většina lidí vlastně nejsou špatní, ale prostě to mají někteří hodně, hodně, hodně blbě horené někam a zabloudili. A já jim jenom přeju, aby jim pánbůh tam taky namaloval tu šipku turistickou.

Tak se omlouvám, že to takhle široce rostlo. Já samozřejmě bych chtěl mluvit taky hlavně o kultuře, jaká byla v minulosti, jaká je teď a co se vlastně stalo, děje a co nás čeká. Ale je to tak strašně složité, že vlastně na to těch minut moc úplně nezbývá.

Takže to mohu zatím zabalit do nějakého obecnějšího rázu, nebo do obecnějšího obalu, ale rozhodně to nemůžu příliš konkretizovat, protože o těch věcech se musí mluvit detailněji.

Ta minulá kultura měla základy v tom našem národním cítění a samozřejmě do toho velice vstupovala ideologie. Ale ta ideologie byla pak tak blbá, že lidi to poznali.

Takže to dobré — já třeba řeknu: okres na severu. Jaroslav Deman — to je pro mě seriálový Shakespeare, který by to mohl vyučovat i na západě.

Ano, Jaroslav Deman napsal mnoho skvělých seriálů. Neznám žádný, který by to za to nestál. Znáte seriál Okres na severu?

Když to dávají a mám čas, tak se na to fakt znovu a znovu dívám. Zaprvé kvůli těm hercům, s kterými jsem se — mnohé jsem se potkal jako mladý kluk při práci, nebo třeba jenom v klubu v divadle. A to je jeden důvod.

Druhý důvod je ta atmosféra. Já tu ideologii si z toho dokážu odpreparovat. Uvědomím si, jaká byla doba, o co šlo, ale zároveň, protože jsem to prožil, tak si v dnešní situaci říkám: „Sakra, ale to bylo tak odvážné. Měl opravdu docela dobrou pozici a někdo to podporoval, protože tam jsou velmi odvážné myšlenky. My jsme je v té době možná tak moc necítili. Šli jsme s tím dějem."

Bylo to tak, že Jaroslav Deman má taky ty první až čtvrtou vrstvu a já dnes ty vrstvy tam cítím. Je to pryč, protože ta doba je někde jinde, ale ta kvalita tam prostě je.

A není to jenom vzpomínka, že jsem byl mladý, nebo že jsme byli mladí. Je tam fakt ta kvalita.

Dnes ta tvorba je podmíněná ziskem — a to v ohledu toho, kdo zadává to dílo, tak i těch, kdo ho provádějí. A ten zisk je první věc, která to ovlivňuje.

A bohužel my nejsme Amerika, která má úplně jiný systém na to, která to dokázala zpracovat. My na to nemáme zaprvé podmínky a ani nejsme tak dlouho v situaci a teď jsme se dostali spíše do průšvihu, než do nějakého vzkvétání české mediální kultury.

Když to třeba vyloženě postavím na těch médiích, vidím tam hrozně, jak je to blbé a špatné. A je to opravdu — některé věci jsou vyloženě krmivo, které snad ani blbá slepice nesnězobne. Omlouvám se, že urážím slepice.

A některé věci prostě mají takovou tendenci. Má to hezkou kameru, má to dobrý střih, všechno tam funguje, ale vidíte, že tam není to — když se podívám na Okres na severu, tam je ta druhá, třetí, čtvrtá vrstva.

Já to prostě vnímám nejen jako herec, ale vnímám to především taky jako autor. A tady je veliký, velkej rozdíl.

Myslím si, že my na tom nejsme špatně. Myslím, že máme dobré herce. Jo, je to paradoxní. Oni dnes proti mně stojí, nadávají mi do všeho možného, ale to je jejich problém.

Já chci být objektivní a chci to tak — myslím si, že ti lidi jsou schopní naplnit tu ideu — ne ideologii, abychom to nezaměňovali — tu ideu, se kterou pracovali ti lidi právě v tom minulém režimu, i když na ně tlačila ideologie. Ale oni tam dávali tu ideu toho pobavení, sdělení, toho podprahového vnímání všech těch věcí, které tam byly.

Zaprvé to byly jiné osobnosti a taky prožily úplně jiné záležitosti. Myslím, že dnes ta generace je vlastně spíš vypopláchaná právě těma penězi a takového věcma, které ten západ přitáhnul. To není špatné.

Jenom se v těch lidem — těm lidem v tom oboru — je v tom tak dobře, že převažuje spíš ten pocit z toho, že je jim dobře, než ten výsledek.

Ale pozor, máme tady samozřejmě věci, které jsou dobré. Nicméně, tak jako tu Ameriku zachvátil ten bláznivý progresivismus, kdy každý herec vyleze na jeviště s Oskarem a hned musí hlásit nějakou politickou sprostotu, že by se z toho člověk fakt opupínkoval.

Já je nesu, řadu z nich nesnáším, protože jsou blbí. Fakt jsou blbí. Jsou to neinformovaní lidi, nejsou to lidi, kteří nemají kontakty. Jednak mají lidi šanci vidět spoustu věcí, ale přesto se chují jak idioti.

No, protože ty prachy těch, který do toho progresivismu investujou, protože vědí, proč to dělaj, jsou víc než to, že jsem věren tomu, že nejenže bavím, to je to - je to první věc.

Já musím bavit.

Bavím komedií, bavím tragédií, bavím operou, operetou, bavím žánrem, ale zároveň samozřejmě nesu nějakou myšlenku, nějaké poselství. Ale oni si prostě šáhli pro to nejlepší poselství, protože to je dobře zaplacené a vypadají jako idioti a totálně to zdegradované. A u nás jsou to blbci na druhou. Protože oni nemají z toho ty peníze.

Ty jejich výhody jsou směšné oproti těm výhodám těch amerických celebrit - světových.

Takže tam to aspoň chápu jako: jo, že to nejsou takoví blbci, ale jsou to prostě byznysmeni a chtějí ty prachy a ty finanční prostředky, ty zdroje.

A tady je chtějí taky, ale dostávají jenom zameteno z podlahy, nic víc.

A některý tomu dokonce věřej a to už je potom jako věc diagnózy a bohužel je to poměrně rozšířená diagnóza a poměrně se usídlila v hlavách a ovlivňuje charaktery těch lidí, nebo ty charaktery ovlivňujou ještě tu diagnózu.

Prostě se to tak vzájemně ovlivňuje a vznikají z toho opravdu podivné existence, u kterých si klepete na hlavu.

A já řadu z nich znám osobně z dob, kdy byli normální a najednou jsou z nich prostě debilové.

No, tak co vám k tomu mám jinýho říct? Já to pojmenovávám tak, jak to je.

Oni si to o sobě nemyslej.

Ale jestli se dostanou do situace, kdy bude jim dáno, aby se jim vyčistil ten prostor v mozku a oni prohlédnou, tak pak si budou drbat hlavu a budou si říkat: „Proboha, co jsem to prováděl?" Jo, někteří to budou chtít zapomenout a tak dále. Někteří budou převlékat kabáty a budou dělat, jako že to nebylo.

No, to známe tyhle situace, ale prostě tak to je.

A tenhleten obor je takovej, že jsou lidi závislí na práci.

Tam ten jeden právě říkal: „Jak to, že mu někdo dává práci?" No mně nikdo nedává, já si dávám práci sám.

Sám.

Já jsem se chtěl dopracovat k tomu, že si tu práci dávám sám.

Já totiž můžu potom toto ukazovat na ně a říkám: „Hele, víte co? To je dokonalý stav, prostě."

A to je - já jsem úplně, ale úplně takhle volný, jak toto tričko.

Je mi čím dál méně volnější, protože jsem teď hrozně přibral.

Já to budu muset shodit.

Od září přijde drsnější režim, kterej na sebe musím nasadit.

20 kg musím dát dolů.

Jo, ale takhle dobře se mám.

Jenom abyste věděli, že nechci pohlady. Takhle dobře se má, že jsem 120 kg.

A to nemusím žrát žádný prášky, nic takovýho, jako jo.

Kdyby si někdo myslel, že třeba z depresí dostávám nějakou růži - ne, vůbec.

Ano.

Ale já vám něco řeknu.

Umělec musí cítit svobodu.