Petr Zuska 1. díl: Unie dnes vede Evropu jen do pekel. EU a Evropa jsou dva odlišné pojmy

Milí posluchači, vítejte u pořadu Kupředu do minulosti.

Od mikrofonu vás zdraví Martina Kociánová.

Je to klam. Lež, která připravuje násilí a učí lidi se nenávidět. Lež, která otravuje národy a vykopává mezi nimi propasti.

Přišly mi vykládat zákony. Celé delegace vykladačů. Bylo jich 10 000. Protestujeme, jsme hlasatelé pravdy. Tvé zákony jsou od Boha, který je méně spolehlivý než ten náš.

Text inspirovaný Exiperim, tedy zhruba 90 let starý, použil můj dnešní host ve svém baletním představení A Little Prior, Malá modlitba. A sám dodává: "Lidstvo se nikam příliš neposunulo a pokud vůbec existuje nějaká historická paměť, tak je značně sklerotická.

Pokud se lež stane normou, brána pro jakékoliv zlo je v tu chvíli otevřena do kořen. A tak si dnes budeme povídat o tom, zda jsou umění a kultura bezbranné proti lži. A proč se mnozí umělci tak rádi poslouchají, berou se tak vážně a tak často se míjí.

Mým dnešním hostem je tanečník a choreograf světového formátu. Působil jako solista baletu Národního divadla v Praze, v mnichovském baletu a v kanadském Montrealu. 15 let byl uměleckým šéfem baletu Národního divadla. Získal mnoho cen, například dvě ceny Itálie, Prix Dom Périnon, cenu Českého literárního fondu, cenu ministerstva kultury České republiky za přínos v oblasti divadla.

Petr Zuzka však není dnes mým hostem jen kvůli svým divadelním zásluhám, ale také proto, že je to člověk, který se za poslední roky mnohokrát postavil do veřejného světla se svými občanskými postoji. Od podzimu roku 2020 se vymezoval proti restrikcím a postupům spojeným s pandemií COVID-19. Byl spoluzakladatelem občanské platformy Zdravé fórum a jedním z prvních signatářů Charty 2022. A tak byť tanečník je rozhodně osobností, která nutně netančí podle toho, jak okolní profesní množina píská.

Petře, Zuzko, jsem moc ráda, že se setkáváme a že si s vámi mohu povídat.

Já děkuju za pozvání, Martino. A myslím si, že po tom dlouhosáhlém úvodu, který jste o mně řekla, tak v podstatě už se nemusíme ani o čem bavit, protože jste vyjmenovala téměř všechno.

Ne, ne. Já myslím, že stále ještě pořád se skrývá spousta věcí za oponou. Když přišla revoluce, změna režimu v roce 89, tak vám bylo 21. To znamená, že jste byl velmi mladý, ale přesto už jste měl určité umělecké zkušenosti. A tak by mě zajímalo, jak dopadne srovnání úrovně umění a kultury tehdy a dnes, ale hlavně jeho postavení ve společnosti, postavení umění.

No, já když to vezmu jako čistě sám za sebe z nějakého vnitřního pocitu, tak je pravda, že ten rok 89 je pro mě pocitově strašně dávno. Já jsem byl opravdu velice mladý a navíc když byla revoluce, tak já jsem byl tehdy jako tanečník v Pražském komorním baletu Pavla Šmoka a my jsme byli na třítýdenním zájezdu v Indii. Jo, takže my jsme vlastně odjeli. Tady už tehdy různé demonstrace byly, že jo, i zásahy proti nim, takže to nebylo nic nového a my jsme se tam v tý Indii, že jo, internet nebyl nic. My jsme se tam dozvídali, že je zase nějaká demonstrace na Václaváku a tak dále, ale vůbec jsme vlastně nic netušili.

A z té Indie, kde jsme projeli mnoho měst jako Dillí, Madras, Bombaj a mnoho dalších, tak jsme se vrátili ze 40 stupňů vedra a 60% vlhka do -1 a 5 cm sněhu na pražský Ruzyň, na tom služebním letišti, a všichni zvonili klíčema, jo. A my jsme koukali, jestli se všichni nezbláznili, jestli jsme vůbec nechápali, o co jde. Takže pro mě to byl docela tehdy šok vlastně ten návrat z té Indie a najednou se tady něco jako zlomilo během toho, ale to jsem odbočil.

Co se týče kultury, já jsem to tehdy moc nevnímal. Já jsem si některé velké kulturní hodnoty v uvozovkách neuvědomoval. Já jsem vlastně tehdy se staral nějak o sebe. Dělal jsem práci, kterou jsem miloval, a to nějak jako – že bych se na to mohl podívat nějak zevrubně a z vejšky a posoudit dnes, jestli dnes je to lepší nebo je to horší.

Ale zpětně vnímám, že myslím si, že tehdy ta kultura umění stála celospolečensky na vyšší příčce nebo na vyšších příčkách, než je tomu dnes. Je to – neberu to jako nějakou obhajobu dobismu, ale myslím si, že s tím zrychlením té doby s internetem a s těmahle všema věcmi a s těma lavinami těch informací, která se na nás valí, tak vlastně to umění v tom pravým slova smyslu, v těch tradičních formách jakoby ztrácí na důležitosti a ta pozornost těch lidí se vlastně rozprostírá do daleko širšího spektra. A ty lidi díky tomu vlastně myslím si, že i mají tendenci být povrchnější a nejdou moc hluboko pod povrch, což skutečnému umění a kultuře taky neprospívá.

No, Petře Zuzko, tím, že jste byl v Indii, je velmi osvěžující potkat se možná s jediným umělcem, který nebyl na Národní třídě.

No, tam jsem opravdu tam jsem nebyl. Když se podívám na váš život, tak vy jste vlastně měl jedinečnou možnost řekněme čtvrt století strávit jako světožník. Vy byste skutečně mohl být tím, co si tolik přeje Evropská unie – kosmopolitou a národností Evropanem.

Řekněte mi, co vás stále drží doma a v tom nejlepším smyslu slova hrouda – nohy výše – protože vy velmi často mluvíte o české povaze, českých míndrácích a zároveň o jedinečné kotlině a jakémsi specifickém hodnotovém žebříčku.

No tak samozřejmě, jak říkáte, to není o tom, že já jsem byl nějaký světoběžník, protože prostě jsem se tak narodil, ale ten můj obor je velice kosmopolitní. Prostě ta fluktuace tanečníků, choreografů po tom světě tím, že je to speciálně tím, že je to neverbální divadlo, tak je vlastně nesrovnatelná třeba se světem opery nebo činohry. Opery ještě jo, ale činohry už vůbec ne. Takže to je vlastně i z toho důvodu.

A jinak myslím si, že prostě krev není voda a já třeba nějaké to čestvství, abych tak řekl, tak vlastně jsem si začal nejdřív uvědomovat vlastně přes hudbu, jako třeba českých skladatelů – jako je Dvořák, Smetana, Martinů, Janáček, když zmíním takovou tu top čtyřku. A pochopitelně také i lidi, se kterými jsem se setkal, kterým jejich věci jsem interpretoval v nějaké širší míře, jako třeba Pavel Šmok nebo Jirka Kylián, Libor Vaculík. Spolupracoval jsem s mnoha českými tvůrci i režiséry, které mě hodně ovlivnili.

A ono i jakoby v práci těch lidí, kteří na vás měli nějaký vliv, tak vidíte určitou muzikalitu nebo výrazové prostředky, které tak nějak jakoby to slovanství v sobě obsahují. Ale že bych byl někdy vyloženě patriot v tom smyslu, že bych nějak byl hrdý na to, že jsem Čech a – todle pochopitelně nechci říci, že bych se za to styděl, ale prostě jsem to bral jako samozřejmost.

Jestli se ptáš, jestli jsem, jestli je někdo ze Senegalu, nebo jestli je z Brazílie, nebo je to Francouz nebo Rus, mně bylo vždycky úplně jedno.

To samé barva pleti, ale nějaké to uvědomění si ještě hlubší té země s tou i historií a všema těma lidma, který za to často zaplatili i životem, jo.

Tak vlastně jsem si začal uvědomovat daleko silněji v těch posledních pěti letech, kdy vlastně dochází vlivem Evropské unie a takzvaného globalismu a liberálního progresivismu k relativismu těch všech jako pojmů, jako je nějaká národní identita, a nebo když bych to vzal spíš z politického hlediska, tak třeba státní suverenita.

Jo.

A todle mi, todle mi velice vadí.

Protože si myslím, že Evropa, když jsme tady mluvili o tom, že někdo je Evropan, ano, je Čech, tak je Evropan, ale Evropa byla historicky vždycky typická tím a je pro ní, má nějak v sobě zakódovaný, že je takovou jakoby barevnou mozaikou, jo, národních států.

Ano, přesně tak.

A teď vidíme vlastně snahy Evropské unie v posledních letech, který velice neblaze eskalujou, a to je prostě jednoznačná snaha udělat z té Evropy jednu nudnou šedivou zeď, jo.

A to je taky věc, která mi jako hodně vadí.

No, myslím si, že ta síla Evropy je přímo úměrná od síly těch jednotlivých národů a těch kultur, který v ní jsou zakotvené.

Ona si to nemyslí.

Myslím, že Evropská unie, ne?

Evropská unie.

Já taky říkám, že Evropská unie a Evropa jsou dva naprosto odlišné pojmy, že jo. Jako Evropa. My se můžeme, my můžeme mít rádi Evropu, ale Evropská unie je v současné době podle mého instituce, která tu Evropu vede do pekel.

Petře, vy otevřeně říkáte, že proti mainstreamu už stojíte právě o těch pět let a říkáte, že za covidu jste vstal ze židle a dosud se neposadil.

Co všechno vás nutí neusednout, nebýt v klidu a jít z kůže na trh?

Teď jste řekl evropanství a tendence Evropské unie, ale co dalšího?

Co se přimíchává do toho koktejlu, který nechcete pít?

Přesně, můžeme mluvit o těch jednotlivostech, který prostě eskalujou v poslední době, ale v první řadě to vlastně vy jste o tom mluvila na začátku jako o tom od té experimentální myšlence, ač ten začátek úplně není experimentální, to je Karel Čapek.

Jo, od tého to dával dohromady.

Já říkám, že to bylo inspirované experimentem. Já jsem to zkombinoval z mnoha jako skvělých lidí, jako je Čapek, Exupéry, Orwell, Hemingway a mnoho dalších.

Ale ta eskalace té lži, o tom, že ta lž se stává normou, to je to, co mě totálně hněte. Je to vlastně ten základ, kterej, který je pod tím vším, co se teďko děje, ač to má vždycky jakoby jiný odstín.

Jo, já jsem jako od malička vlastně nesnášel nějakou nespravedlnost, jo.

To jsem měl prostě už jako malej, když jsem viděl nějakej film, kde třeba někoho, kde někdo byl nespravedlivě nějak osočovaný nebo bitý, nebo prostě když jsem viděl něco takovéhoto, jako bezmocného člověka, který je přes sílu nějakým způsobem k něčemu nucený, tak se mi dělalo úplně fyzicky zle, jo.

A já si myslím, že to je prostě, já nesnáším faleš, jo.

Jo, to prostě neříkám, že jsem v životě nezalhal, jo, ale je lež a lež, že jo.

Ale v těch zásadních věcech si myslím, že vlastně místo pro kompromis není, jo. Že je to ano nebo ne. A pokud prostě lež začíná být normou, tak v tu chvíli vlastně už nic nemá hranice a může se stát naprosto cokoli.

A bohužel si myslím, že se vlastně mnoho už věcí z toho cokoli v uvozovkách děje.

Lež se stává normou.

Vy jste se zúčastnil několika demonstrací, ať už to bylo právě v době covidu, nebo posléze proti fialové vládě, respektive proti bídě.

A říkáte, že všechny ismy přišly zároveň nebo v těsném závěsu.

Ukrajinismus, greenalismus, genderismus, globalismus.

Řekněte mi, proč si myslíte, že jsme přišli najednou k takové soupravičce a to celosvětově?

Samozřejmě, že já mluvím o těch posledních pěti letech jako o výrazné eskalaci, jo, toho celého, ale tohleto má kořeny, který sahají o mnoho dál.

To není o tom, že najednou v roce 2020 se něco narodilo a teď to všichni začli propagovat.

Jo.

A v různých zemích to přicházelo v různém časovém slu.

Přesně tak.

Jakoby ty kořeny toho vlastně sahají daleko, desetiletí dál.

A je to různě jakoby provázané, ale to bysme to bysme tady byli hrozně dlouho.

Ale můžeme. Teď jsem ale úplně nezapomněl na to.

Jak jsme došli k té, jak jsme došli k té soupravičce, že nám tady přišly ty ismy a zároveň, kde berete tu odvahu je tak pojmenovat?

Já jsem hluboce přesvědčen o tom, že to celé vlastně je plán, velice sofistikovaný plán jakoby světových v uvozovkách elit, který nejsou ale vidět, který jsou mimo vlády, mimo prezidenty, který ve skutečnosti skutečně jako tahají za nitky, mají obrovskou sílu, mají neskutečné finance a mají samozřejmě drápy a chapadla rozprostřené úplně po všem, co si můžete jakoby představit.

A plán těchto lidí samozřejmě není není tajemstvím. Že jeden z těch leaderů tohodle, těch je jich samozřejmě daleko víc, je Klaus Schwab, jakoby šéf, šéf světového ekonomického fóra v Davosu.

No a ten to řekl naprosto na rovinu.

Zaprvé napsal knihu asi před 10, 15 lety, která se jmenuje The Great Reset, jako velký velký reset, velký restart.

A kde popisuje to, co by se mělo dít.

Samozřejmě hrozně hezkými slovy, ale já jsem slyšel ho live mluvit v nahrávce z roku 2018 právě v Davosu na World Economic Forum a on tam jasně řekl, že je nutná depopulace planety, jo, a vyjmenovával důvody, jakými se to má stát.

A řekl naprosto jednoznačně pandemiemi a jejich terapií, válkami, vyvoláváním válek a jejich umělým prodlužováním, likvidací střední třídy, to znamená soběstačnosti jednotlivých států a průmyslu, a pochopitelně migrantismem. To zní blbě, to neříkám takhle, ale prostě jakoby asimilací těch úplně jiných kultur do Evropy a do západní civilizace, protože tím vlastně je narušená rodina a tak dále.

Proč máme genderismus a 153,5 pohlaví?

Protože prostě je to útok na rodinu a rodina je naprostý základ nejenom státu, ale vlastně celé existence, že jo.

To není o tom, že někdo si opravdu myslí, že je 150 pohlaví.

To je prostě jenom relativizace toho institutu rodiny, protože ta rodina je to, na čem prostě každý stát a každá kultura stojí.

Jo, takže to je ten balíček, kterej má za úkol udělat vlastně a vůbec nepřeháním, když řeknu, že to je prostě sofistikovaný digitální koncentrák 21. století, velice jemný, ale to vůbec neznamená, že je méně zrůdný, jak ve své podstatě, že jo.

Depopulovat, depopulace planety a z toho zbytku udělat otroky u vesels, který drží hubu a krok.

Ano, pár lidí samozřejmě prostě z toho má obrovskou moc a ještě větší peníze.

Bohatý ještě víc bohatnou, chudý ještě víc chudnu.

Green Deal.

Co je Green Deal?

Green Deal není o tom, že chceme zachraňovat planetu a máme jezdit v elektrickejch autech.

Green Deal je o tom, abychom nejezdili vůbec.

Jo, s tím souvisejí 15minutová města, takzvaná a tak dále.

Je to opravdu vymyšlené absolutně skvěle.

Neříkám, že zrovna konflikt na Ukrajině je přesně... že Klaus Šváb zved a zavolal Putinovi, aby jel řešit Donbas.

Jako tohle není možný, že by to byl nějaký záměr, ale když vytvoříte podmínky, tak potom jako dominovým efektem se ty věci vlastně dějou.

A to si myslím, že ta Krakatice má ty chapadla skutečně strašně dlouhá.

A i když se proti tomu zvedají vlny nejenom tady u nás, ale samozřejmě v Evropě spoustu vrcholných politiků, kteří už to otevřeně proti tomu vystupují, ať už proti tomu celku nebo aspoň těm jednotlivostem a velice tvrdě.

Tak ten mainstream a ta mašina prostě jede pořád dál.

A mám pocit, že my, kteří jsme proti tomu, se nám ji nepodaří, zatím nedaří zastavit. Ale akorát házíme nějaký štěrk pod kola a snažíme se ji zachytit. Někomu tu utrhne ruku a někdo třeba trochu ji přibrzdí, ale ta mašina zatím bohužel furt jede dál.

Petře, Zuzko, je zvláštní vlastně, že na to teď také upozorňujete, že my už nemáme na co nového přijít.

Oni nám to vlastně všechno řekli.

Ty věci jsou dávno už ve veřejném prostoru, ať už ve formě knih, ať už otevřených rozhovorů Billa Gatese nebo Klause Švába, nebo výroků evropských komisařů.

A vlastně většina populace se tváří, jako kdyby to neslyšela, nerozuměla tomu. A když to převyprávíte vlastními slovy, tak se stáváte třídním nepřítelem.

Dezinformátorem.

No a třídním nepřítelem.

Já si myslím, že tady hrají důležitou roli dva aspekty. Zaprvé, spousta lidí nemá vlastně informace. Já se tomu nedivím, oni často prostě nemají čas si ty informace získávat. Občas se podívají na zprávy nebo nekoukají vůbec na nic, ale vždycky takové ty nejhlasitější věci k nim nějak proniknou a oni se podle toho řídí a mají pocit, že to takhle je.

Bohužel spousta lidí skutečně nejde do hloubky a nezjišťuje si informace z mnoha zdrojů.

To je první věc.

Je to určitá taky lenost.

Lidi jsou zvyklí přežvejkávat to, co je jim dáno.

Jo, a zahlceni informacemi jsou taky samozřejmě zahlceni informacema. Takže i když někdo si třeba řekne: „Fajn, tak já do toho půjdu hloub," tak najednou zjistí, že ty informace nejsou dvě nebo tři, ale jich třeba dvacet.

A teď se v tom vyznat není jednoduché, protože to je jako ta Platonova jeskyně.

I to, o čem my tady mluvíme... a si myslím, že patříme k těm dvěma, který jako trochu toho vědí víc, tak stejně možná vidíme jenom ten stín toho celého.

A druhá věc je, že jednak si nezískávají ty informace a jednak s čím jsem se setkal velice často, je to, že ta realita tohloto, těch devět desetin toho ledovce pod tou hladinou je tak šílená, že normální člověk, když mu to začnete říkat, jak to vlastně je a kde jsou kořeny toho, tak vám řekne: „Ty jsi se zbláznil. To přece není možný."

Oni si myslej, že to není možný, že to nemůže nikdo dopustit.

Jo, jo.

Lidi si často myslej, že to vláda udělat nemůže.

To přece vláda takhle nemůže myslet.

Pořád věří v něco, že tady je nějaká entita, která vlastně zajišťuje nějakou celosvětovou spravedlnost a chce, aby běžní lidi či my všichni se měli dobře.

A oni vůbec nechápou, že to tak vůbec není.

No a je to těžké pochopit.

Jo, ale říkám, abych si tady nehrál nějakého mudrce, já jsem se o politiku až na nějaké výjimky nezajímal. Ty se třeba týkaly, když jsem byl šéfem baletu národního divadla, kdy se tam dělaly takové personální změny na nejvyšších místech, kdy vyhodili generálního ředitele ze dne na den ministr kultury bez udání nějakého relevantního důvodu.

A já jsem samozřejmě ten, u kterého to byl moment nespravedlnosti a unfair play, kdy jsem prostě samozřejmě hned vyskočil a začal jsem bojovat.

Jo, ale to bylo pár věcí. Jinak jsem se o politiku taky nikdy nezajímal.

Já jsem ani nevěděl, kdo je často prezident nebo kdo je u nás předseda vlády. Třeba když jsem byl v Kanadě, mně to bylo úplně jedno.

Jo, ale ten svět nějak byl trochu víc napravo, trochu byl víc nalevo.

Samozřejmě se děly věci pod povrchem, které jsem neviděl a ani mě nezajímaly. Ale jak jste říkala, postavil jsem se, vstal jsem ze židle v momentě, kdy to bylo, kdy to začalo být tak do očí v tom roce 2020, že jsem najednou trochu probudil.

A říkal si: „Hergot, tady něco smrdí. To není možný."

No a pak už na to začly navazovat další věci. A spoustě lidem vlastně stačí to, že oni podle jejich názoru prošli těch pět let všechny ty věci, které se dějí, a oni si myslej, že je furt všechno v pořádku a že to někdo nakonec nějak zařídí.

No, samozřejmě někdo to nějak zařídí, ale otázka je jak.

Covid mnohé lidi rozdělil, mnohé aktivoval k veřejným vystoupením za nejrůznějším účelem.

Proti plošné vakcinaci, případně proti lockdownům.

Vystupovali i jiní umělci, jako třeba zpěvák Dan Landa, Ilona Čáková, herec Ivan Vyskočil.

Jiní naopak projevili absolutní oddanost tehdejší vládě, jako třeba Petr Čtvrtníček nebo Jan Hrušinský.

Vy jste tedy musel vlastně absolvovat určitou cestu do dissentu uvnitř vaší profesní scény.

Pociťoval jste to někdy vysloveně na vlastní kůži?

Takhle nemůžu si stěžovat, že bych byl nějak vyloženě diskriminovaný. Pochopitelně se za mě stala už v tom roce věc, protože já jsem nebyl jenom ten, který zase začal mluvit veřejně, ale já jsem psal otevřené výzvy všem divadlům a divadelním institucím.

Jo, asi dvě jsem napsal.

Pozor, vy jste vyzval v roce k občanské neposlušnosti umělců a chtěl jste, aby... v den 12. března, roční výročí, kdy byla první uzávěra, tak aby se znovu otevřela divadla navzdory omezením.

Eh, to jenom tady doplňuju, že vy jste šel skoro bych řekla na hranu.

No a rok na to jsem jim to napsal znova s trochu jiným zaměřením a tam šlo vyloženě o konkrétnější věci, jako že jsem vysvětloval, že tam šlo o nepouštění lidí bez vakcinačního certifikátu do divadel.

Jo a já [frknutí] jsem to vysvětloval jak z medicínského hlediska, i když samozřejmě nejsem lajk, ale už tehdy okolo mě bylo tolik vědců a doktorů, že už jsem to znal na zpaměti a věděl jsem přesně, jak to je.

No a samozřejmě okolo mě bylo i dost právníků, takže pak jsem jim řekl, že je to i právně jako nemyslitelný, jo, a samozřejmě i medicínský nesmysl a tak dále.

Takže já jsem ti ty výzvy napsal dvě a bylo vždycky zajímavé, jak většina divadel neodpověděla vůbec a když někdo náhodou odpověděl, tak se všetkou slušností, ale v tom smyslu, že když je něco potřeba, tak je dobré táhnout za jeden provaz, aby to prospělo, takový to ku šťastným zítřkům, jo, jak se tehdy říkalo, společně to zvládneme a tak dále.

Takže já jsem se už tehdy octnul na takové černé listině těch umělců a do dneška jsem vlastně taková bílá vrána, ne či černá ovce, i když já jsem tou ovcí odmítl být, proto jsem se tam octnul.

No, ale to, že bych byl nějak vyloženě pronásledován, to ne.

Ale pochopitelně práce mi ubylo.

Začal jsem se cítit v té bublině jakoby trošku odstaveně, i když práci jsem stále dostával. Ale pochopitelně vím o konkrétních věcech, kdy konkrétní umělci zrušili spolupráci se mnou a dokonce nejen v téhle zemi, ale třeba i ve Finsku. Finskej národní balet, pro kterej jsem před lety, asi před patnácti lety, dělal něco, tak chtěli nějakou mojí starší jednoaktovku.

A já jsem řekl: „Jo, teď začly negociace."

A najednou přišlo z jejich strany, že je problém, protože jsem údajně proruský a že jsem proPutinův a že oni prostě nemohou. Oficielní státní scéna Finska, která stojí jasně na správné straně, tak prostě nemohou spolupracovat s člověkem jako jsem já.

Jo, já jsem na to tehdy odpověděl, že jsem v životě neopísal Putina, v životě jsem nic takovýho nenapsal, ani neřekl. Ale že tady je to tak v téhle zemi, že prostě kdo řekne něco proti systému nebo proti současné vládě, teda té minulé, nebo dokonce jen proti nošení roušek... ale to už to nebyl covid, to už bylo potom, když byla válka na Ukrajině. Omlouváme se, já jsem jenom chtěla říct, že se velmi často kladlo rovnítko. Vy jste antivaxér a proto jste pro Putina. Ono se nám to tak potom propojilo.

Zpětně se to propojilo.

Ti, co byli antivakéři, tak jsou pro Putina. To je úplně jasné.

Ale já jsem řekl: v životě jsem nic takovýho neřekl. Ale prostě pokud seš proti tomuhle systému a máš výhrady k tomu, kam se třeba moje země v tuhle chvíli ubírá pod vedením téhle vlády, no, tak seš automaticky proputinovský.

A dokonce jsem tomu klukovi napsal, co tam šéfuje. Já ho znám. Je Mexičan. [frknutí] Dělal pro mě několikrát, když jsem já šéfoval v Praze.

A já jsem mu řekl: „Hele, Javier, představ si, kam jsme se to dostali. Já jsem tě ptal, když jsi pro mě dělal v Praze, jestli seš pro Čeho Guevaru nebo pro Donalda Kaučera, nebo já nevím..."

Samozřejmě, že ne.

„Nepřipadá ti to absurdní?"

A on mi řekl, že radši bude absurdní, ale upřímný. [frknutí]

Dobro se prostě musí prosadit.

Dobro se musí prosadit. [smích] Tomu se nedá nepodlehnout.

A jak se člověk pak najednou cítí ušlechtile.

Mě to připomnělo, tuším, že je to text, který jste použil v Sólu pro tři. Kdokoliv se v něčem odlišoval, byl množstvím drcen. Je špatné, když se když člověk drtí stádo, ale největší zotročení je jinde, když stádo drtí člověka.

To není ze Sóla pro tři.

Ne, ne, ne. V Sólu Pro Tenore z roku 2007. Tam byly čistě texty buď zpívané v originále, nebo říkané třemi herečkami – francouzskou, ruskou a českou. Sólo pro tři od Brela, Vysockého a Krylu. Tam žádné jiné texty nebyly.

Toto je z představení Little Prayer (Malá modlitba) z Estonska. To tam říkají dva herci normálně, jako live. To je vlastně jejich příběh, který je složený z myšlenek těch velkých lidí. A toto konkrétně je to Saint-Exupéry. To je čisté Saint-Exupéry.

Já jsem to samozřejmě musel trošku zvohejbat někdy, takže to nejsou jakoby citáty v právém slova smyslu, protože aby to působilo jako organický dialog dvou lidí.

Ale myšlenka je nosná a aktuální, až je to pěkné.

Když už jsem vzpomněla Sólo pro tři, tak to bylo vaše představení – Brel, Vysocký, Kryl. Všichni tři byli vynikajícími básníky a v určité individuální míře na ně platila slova o tom, že se angažovali, že jim to, co žijí a co se děje kolem, není jedno.

Řekněte mi, nebyl už tam trošku zakopáný rebel v Petru Zuskovi, když si vybral právě tyto tři bardy?

Já jsem konkrétně Brela, Vysockého a Krylu znal vlastně od dětství. Vnímám je každého v souvislosti s něčím jiným, ale znal jsem je od velmi útlého věku. [frknutí] Samozřejmě mě fascinovali určitou nekompromisností. Pochopitelně byli všichni tři rebelové, i když z jiných kultur a z jiných aspektů toho, proti čemu se stavěli.

Vysocký a Kryl jsou si díky tomu, že byly z východního bloku, podobnější. Brel má zase tu národnost – Vlámové a Francouzi – je to prostě odsud jinak. Ale já jsem jednou... možná to zní příliš velikášsky... měl jsem z nich pocit, že jsou to takoví bojovníci za lidství, za nějakou čistotu, kde falš nemá své místo, a za autenticitu. A to prostě všichni vyjadřují nejen svou poezií, ale už i charismatem v hlase a vůbec jejich projev je hrozně autentický.

Takže jsem si je vybral proto, že mi do toho výběru se tímhle způsobem úplně přirozeně ty tři sešly.

Pochopitelně tam musel být Čech, protože jsem Čech. Vysocký byl jasný. Brel taky.

Mimochodem, Brela jsem už dělal x let předtím samotného.

A legrace je – nevím, jestli jsem tehdy byl rebel – ale tehdy se stalo, asi půl roku před premiérou nebo tři čtvrtě roku, [odkašlání] že vyhodili ze dne na den ředitele Národního divadla bez udání důvodu. Já jsem se toho už tady dotknul.

No, já jsem samozřejmě tehdy byl první na barikádách, za kterého jsem začal bojovat. Všichni mi říkali: „Hele, hele, ne, nepleť se do toho, to není tvoje věc. Ty tady jako šéf baletu zůstaneš, proti tobě nikdo nic nemá. Prosím tě, drž hubu, protože jinak žádné Sólo pro tři neuděláš. Oni tě vylejí taky."

A já jsem si v tu chvíli uvědomil, že jestli já budu jako držet hubu, tak já vůbec nemám šanci s těmletěma třema pracovat.

Jako, to to prostě nejde.

Jo.

Takže už jsem si na to jako i sáhl před tím, před tím obdobím těhletěch pěti let, ale to byly jenom takový legrácky, jako no, bez srovnání s tím, co se děje teď.

>> Petře Zuzko, děkuji vám za otevřenost, děkuji vám za rozhovor, děkuji vám za vaši osobní odvahu, protože to v dnešní době není samozřejmost.

Díky moc.

>> Já taky moc děkuju za tenhleten rozhovor. Bylo to moc fajn.

Posluchači, celý rozhovor si můžete poslechnout vcelku [hudba] a v předstihu na platformě Herohero.

Jinak všechny díly najdete postupně, jak jste zvyklí, také na našem webu Rádio Univerzum, [hudba] na Facebooku i YouTube.

Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1034916/2700, upřímně děkujeme.

I díky vám můžeme klást otázky, na které se jiní neptají [hudba] lidem, které jinde nezvou.

Martina Kociánová se na vás těší zase příště.

Zatím se mějte hezky a něco proto dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.