Michal Téra 3. díl: Slovo Rusák má dnes stejně rasistický náboj jako Židák, jen je tolerováno

Milí posluchači, vítejte u pořadu Kupředu do minulosti.

Od mikrofonu vás zdraví Martina Kociánová.

V roce 1916 napsal Tomáš Garik Masaryk v Moskvě studii O roli malého národa.

Patřil ke generaci, která dokázala v sobě bez rozpaků spojit dva pilíře osamostatněného národa: vztah k západu i vztah ke slovanství.

Docent Michal Téra v předchozí části rozhovoru otevřeně přiznal, v čem se s Masarikem rozchází. Říká: „Masarik nikdy nepochyboval o tom, o čem třeba já sám pochybuji, že my jsme součástí západu," řekl náš host.

Meziválečné generaci podle něj nepřekáželo mít obě identity najednou. Nám to dnes vadí zcela zásadně a podle docenta Téry právě v tom spočívá celý problém.

Co se mezi pojetím Masarika a dnešním výkladem naší identity stalo? Kdo si nepřál, aby obé bylo nadále v souladu?

Milí posluchači, mým dnešním hostem je historik, slavista, překladatel Michal Téra. Možná, že znáte jeho monografii Kyjevská Rus, nebo Zapomenutý ostrov, nebo znáte jeho přednášky, protože se věnuje kulturním, sociálním a politickým dějinám slovanských národů.

Jsem ráda, že se opět vidíme. Buďte vítáni.

>> Děkuju za pozvání.

Pane docente Téro, my jsme v prvním díle otevřeli kruciální téma, a to je náš vztah s Ruskem, ať už viděn v historických souvislostech, a samozřejmě teď ve žhavé, žhavé a divoké současnosti.

Vy už jste mi v tom prvním díle částečně řekl, že naše touha přimknout se k západu nás učinila méně tolerantními, možná vůči Rusku. Ale čím to, že jsme tedy teď v tuto chvíli více než po 35 letech po revoluci mnohem více kategoričtější a mnohem více nesmířitelní k Rusku? A nemluvme jenom o ukrajinském konfliktu, protože tento proces je staršího data.

>> Mhm. To určitě. Ukrajina to jenom posílila a navíc ještě v některých lidech vyvolala v podstatě jakési určité strachy, jo. Třeba v té starší generaci tam prostě se náhle jako objevily ty ruské tanky zase. Takže to je pochopitelné, ale ta cesta české rusofobie, která je z historického hlediska v podstatě velmi mladá, ona v podstatě není tradiční v češkom prostředí, rusofobie už z toho důvodu, že my jsme s Ruskem během dějin přišli velice málo do styku.

A těch 40 let po druhé světové válce je vlastně velmi historicky krátká doba. Na to si ještě uvědomujeme, že třeba sovětská okupace tady trvala 21 let a odešli sami. Mimochodem, nemuseli by, když se to tak vezme.

Tam jde o to, že se vlastně vytváří, udržují a pěstují stereotypy. Ty jsou základem pro to, aby když se potom děje něco konkrétního v těch dějinách nebo na té politické scéně, se tyhlety stereotypy vzbudily a stereotypy vyvolávají emoce.

Takže místo toho, aby došlo třeba k nějaké analýze té situace nebo analýze toho prostředí, které by vedly k racionálním závěrům, jak k těmhletěm problémům přistupovat nebo k těm dějům, tak se vytvoří systém stereotypů, které se stanou součástí vlastně toho mentálního prostoru toho obyvatelstva. A tyhlety stereotypy v pravou chvíli vyvolají správné emoce.

A tohleto je ten základní proces, který proběhnul v tom českém prostředí ve vztahu k Rusku.

Rusko se v podstatě od 90. let líčilo nejrůznějším způsobem — zhroucená země, nebezpečí, mafie a tak dále — ale myslím si, že od určité chvíle, a bylo to asi velmi brzy po roce 1990, se vlastně vytvoří ten uzavřený koncept, že v podstatě my chceme patřit na západ, patříme i historicky na západ. Vždycky jsme byli součástí západu. S Ruskem nemáme mnoho společného a všechno, co nás jakoby s Ruskem spojuje, je něco, co je nebezpečné, nebo co je nesmyslné, nebo co je ideologické.

>> Kdo na tomto obraze systematicky pracoval? Pokud se dá říci, že to byla nějaká systematická práce?

>> To je těžko říct právě. Jo, to je těžko říct, nakolik tyhlety věci jsou jako plánované, nebo jestli to vyjde nějak jako živelně. Já si myslím, že to je vlastně kombinace více věcí.

Jednak tam byli skutečně lidé, kteří tady měli nějaké plány. Střední a jihovýchodní Evropa se stala v podstatě prostorem mocensky vyklizeným, do kterého vstoupila vlastně jakoby ty západní mocenská centra. Ta si tady našla svoje elity — bychom mohli říct — které jsou služebné servisní elity, které tohleto v podstatě tenhleten přístup propagovaly, protože jim přišel jakoby nejlepší pro vlastně rozvíjení těch vztahů se západem.

A ale zároveň v tom hrála pochopitelně — ono by to bez toho nešlo — hrála v tom roli určitá historická zkušenost, určitá naladěnost toho obyvatelstva. Hrála v tom roli také malá vzdělanost, malý přehled o tom prostoru, jak vlastně skutečně vypadá, jak existuje, jak myslí to Rusko nebo to prostředí.

Takže bylo to asi více faktorů. Ale pochopitelně se domnívám, že tenhleten typ se postupně začal pěstovat více a více na politické rovině a také na akademické rovině, protože ty politické plány, které vycházely z těch mocenských center, jejichž jsme se stali periférií, tak byly jednoduše takové, že jakékoliv zbližování s Ruskem by bylo vlastně proti těmhletěm plánům.

A ta servisní elita, která vlastně na tom spojení se západem vytvořila si svoji kariéru, svoji pozici, tak pochopitelně tohleto tady vlastně prostředkovala do našeho prostoru, ať už byla v prostředí politickém, kulturním, akademickém a tak podobně.

>> To jsem se právě chtěla zeptat. Když jste použil ten termín služebné servisní elity, tak z jakého prostředí se rekrutovali? Byli to politici, média, historikové?

>> Určitě všichni.

>> Všichni?

>> No, jenom aby byl ten termín jasný, tak není můj. On je od Jana Kellera, takže já ho neustále jako vykrádám, abych ho citoval. Dobře, vím, kdo má copyright. Ale je to tak, že v podstatě se opravdu týká o celou řadu.

Ono se to potom projevilo, že to máte v politickém životě. Byla tady velmi výrazná postava Václava Havla, který vlastně z toho hradu a z toho okruhu lidí kolem sebe vytvořil skutečně překvapivě — ale skutečně se mu podařilo vytvořit další mocenské centrum, které tyhlety ideje vlastně přenášelo dál.

Nepochybně tady prostě působili lidé v nejrůznějších diplomatických službách. Vzpomeňte, že třeba v 90. letech už v diplomatických službách pracoval Petr Kolář, že jo.

Takže tihleti lidé — domnívám se, že část těch lidí v tom nespracřovala, nebyla o tom jenom přesvědčena, ale měla z toho konkrétní prospěch, dělala to na konkrétní zadání, že prostě mohli pracovat i s nějakými službami.

A tihleti lidé byli to lidé, kteří se různým způsobem setkávali, potkávali právě v těhletěch jednotlivých oblastech nebo v těch centrech, společenstvích a působili v nejrůznější jakoby oblasti — akademické, umělecké, politické, společenské — tam všude tyhlety konkrétní lidi najdete.

Já jsem se je snažil potom v té knížce různě nějak jako vyhmátnout, mediální pochopitelně.

A domnívám se, že tihleti lidé nebo tenhleten typ myšlení se, protože měl vlastně před sebou úrodnou půdu v té snaze vlastně úplně převrátit tu československou společnost a obrátit ji na západ, tak měl vlastně jakoby už hezké výchozí pozice v tomhletom, aby si jako pěstoval tenhleten typ, protože ta společnost byla přirozeně protiruská nebo protisovětská, byla takhle naladěna ještě vzadu za let vlastně po roce 1989, takže tam těch lidí bude asi víc, kteří takhle pracovali a někteří byli možná o tom přesvědčeni, že to je tak správně a věřím tomu, a zadu z nich jsem potkal, protože měli prostě za to za opravdu, že patříme na západ a že jako s tím západem musíme mít jakoby co nejlepší vztahy a že to Rusko je velmi velmi nebezpečné.

A já když jsem studoval, tak jsem měl vlastně v 90. letech taky lavíroval mezi těmhletěmi názory, protože prostě to bylo obecně přijatelné a byly na to vlastně i důkazy.

Tehdy, jak byla ještě omezená média, často jen na některé, jenom se dozvídali jste o situaci v Rusku třeba jen od Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové. Čečensko.

A přesně, ano.

Anebo už vlastně od toho rozstříleného parlamentu, že jo, v roce 93, stejně tak jako to bylo u údajně Obřínové ze z Bosny, že jo, z války. Takže tam jste měli i jako omezený prostor a tehdy se ještě televizi věřilo, po roce 1989 se televizi věřilo a rozhlasu.

Mělo se za to, že tam pracují poctiví lidé, kteří jsou jako profesionálové, a dneska už to člověk vidí jinak. Ale i ta omezenost těch možností, jak jakoby se dostat k informacím, tak prostě vedla k tomu, že tenhleten postoj se jakoby rozšířil v těch 90. letech a pak už jakoby narůstal a byl pěstován zcela automaticky.

Vy jste tady řekl, že u nás byl jakýsi přirozený protiruský postoj a pak jste řekl protisovětský.

Eh, neumím si představit toho smělce, který by popisoval situaci v Německu a volně zaměňoval termín Německo za nacismus. Přesto je u nás naprosto jasně vžito, že pakt uzavřeli nacisté s Ruskem.

Takže se neříká, že to uzavřeli nacisté se Sověty, anebo to uzavřeli bolševici s nacisty. Řekněte mi, myslíte si, že to je nějaká pohodlnost myšlenková, anebo je v tom také určitý záměr? Protože to vypadá, že druhou světovou válku vůbec nezačalo Německo, ale nějaký stát, nacistický stát.

To jsou vlastně jakoby dvě věci, v tomhletom.

Ta první je to, že si u většiny lidí myslím, že to je pohodlenost. A že dlouho platilo, až vlastně do konfliktu na Ukrajině, dlouho platilo, že všechno, co je na východ od Užhodu, je Rusko, a že to jsou Rusáci, tam žijou. To znamená, že prostě Rusáci se říkal i Gruzínům nebo Kazachům a tak dále, pochopitelně Ukrajincům úplně běžně.

To až teďka se náhle začalo rozlišovat mezi Ukrajinci i Rusy. Je to, to sovětský a ruské jsou často velmi — to je pohodlenost svým způsobem.

Další věc je to, že je to pravda — to je proces, který proběhnul v podstatě spíš po druhé světové válce — že nemalá část ruské společnosti se se sovětskou identitou ztotožnila, že si ji brala jako svoji, protože ta sovětská identita byla nesena skutečně ruským jazykem. To znamená, že oni se s tím ztotožnili do značné míry.

Proto dneska často lidé, kteří jsou mimo Rusko, nerozumí tomu, jak vlastně tam existuje jakási postsovětská nostalgie, protože oni to brali jako svůj stát a ještě také často, jak to fungovalo, je taková ta růžová vzpomínka, co často bývá.

Takže pro část ruské společnosti, pro nemalou část, včetně asi dnešního ruského prezidenta, je Sovětský svaz neoddělitelný od ruské identity.

To tam taky je.

Nicméně je to prostě něco jiného. Sovětský svaz byl něco strukturálně jiného, než bylo carské Rusko, a určitě něco jiného, než je současné Rusko.

Ale váš oblíbený polský historik Andřej Novák rozlišil mezi Ruskem a sovětským totalitarismem, ale zdůraznil postupné ztotožnění ruské společnosti s novým ideologickým státem a řekl: "Rusko bylo první obětí formy sovětského totalitarismu, avšak stalo se jí dvojnásobně, když se začalo identifikovat se systémem, který jej znásilňoval." A mě by zajímalo, jestli tím pádem Rusko skutečně vykazuje určitou predispozici k totalitarismu.

Andrej Novák není moc mým oblíbeným historikem.

Psal jste vynikající polský.

Je vynikající, ale není můj oblíbený, protože já s jeho tezemi víceméně nesouhlasím.

Ano.

Dobře.

To je ale v pořádku.

V pořádku.

Nemáme ho rádi, ale přesto budeme, ne?

To je v pořádku.

Jenom právě, že tam já vlastně uvádím tu větu s tím, že v podstatě je to něco, co já se s tím úplně nestotožňuju — to co on tam píše.

Ano.

Proč?

Eh, protože on vidí v současném Rusku vlastně pokračování sovětského impéria. Nemůžu si pomoct. Respektive je do češtiny přeložena jeho knížka Impérium a druzí. Je to zajímavá knížka.

A on v podstatě, domnívám se, že on to vidí tím způsobem — a to je v polském prostředí rozšířeno už od počátku 20. století — že Rusko je v podstatě impérium, které pouze mění, anglicky řečeno, nálepky a vlajky, ale je to pořád to samé impérium.

A v tomhletom on se vlastně snaží tu myšlenku dokázat i pro současné Rusko.

To je vlastně věta, ten citát, kde on se snaží dokázat, že ti Rusové jsou vlastně pořád stejně imperiální jako ze Sovětského svazu a jako byli za carského Ruska.

A nemůže to tak být?

Mohlo by to tak být, ale domnívám se, že to tak není.

Zaprvé se domnívám, že současné Rusko již impériem není. Nevykazuje znaky impéria. Nemá univerzální ideologii a nemá vlastně ani univerzální nějaké jakoby plány.

Ale může mít choutky.

Eh, no choutky, choutky může mít leckdo, ale tam jde spíš o to, že prostě charakter ruského státu dneska — Rusko má imperiální strukturu. To znamená, že to není národní stát. Rusko není ruským národním státem. Má imperiální strukturu, ale nemá chování impéria na zahraniční scéně. Má chování velmoci, která se snaží udržet svoji suverenitu, a nemá podle mě ani choutky, protože na to nemá ani prostředky.

Nemá dnešní Rusko prostředky provádět nějakou imperiální politiku. Je v tomhletom velmi zdrženlivé.

Sovětský svaz byl impériem zvláštního typu. My často chápeme impéria, která jsou postavená na nějakém národě — bylo britské impérium, francouzské impérium, bylo ruské impérium, pochopitelně také v 19. století — ale Sovětský svaz byl vlastně internacionální impérium. Sovětský svaz byl impériem ideologie, nikoliv národa. Takže to bylo zvláštní impérium a bylo to něco opravdu jiného, než bylo carské Rusko, a rozhodně něco jiného, než je současné Rusko.

Současné Rusko nevykazuje rysy, alespoň ve vnější politice, impéria.

A to, že někde sem tam na někoho vlítne a něco si zabere, ještě neznamená, že je impérium. Většinou to dělá na základě toho, že reaguje na nějakou mezinárodní situaci.

>> Michale Téro, když jste zmínil, že v těch 90. letech byly omezené zdroje informací o Rusku. Myslíte si, že dnešní informování o Rusku se alespoň třeba tváří, že by v některých okamžicích bylo nadideologické, že by skutečně v některých případech zkrátka novináři pojmenovali pouze fakta bez toho, aniž by to mělo ten ideologický spodní proud?

Pokud si vezmeme ta média, která jsou jednak veřejnoprávní a jednak jsou považována za součást toho hlavního proudu, tak ani náhodou.

>> Ani náhodou.

Daleko. Je to naopak ještě podle mě horší než v těch 90. letech. To je jedna věc, ale tady je jiná věc, že se vytvořilo celé spektrum alternativních možností. Počínající tím, že existují jakoby alternativní zdroje, že existují lidé, kteří sami jakoby podávají svoji vlastní reflexi toho prostoru. To jednak a jednak, že v dnešní době, pokud jste aspoň trošičku jazykově nějak vybaveni nebo můžete používat třeba překladače, máte prostě přístup k řadě informací, které díky internetu můžete vyčíst třeba ze zahraničních serverů, včetně těch ruských, ale nemusí to být ruský. Můžete se dozvědět spoustu věcí vlastně. To, co se třeba nedozvíte v našem prostředí, tak se dozvíte třeba v tom slovenském, nebo v polském, nebo v jakémkoliv jiném. To znamená, že máme jakoby víc možností, máme víc zdrojů, ale co se týče vlastně těch médií, která by měla nějakým způsobem pracovat tímto způsobem a pomáhat informovat o tom prostoru, tak ty pracují naprosto strašně.

To je — myslím, že v dnešní době mám prostě někdy déjà vu z těch 80. let, z těch televizních novin nebo z těch komentářů, co si člověk pamatuje z toho dětství, že to vypadá až překvapivě podobně. Jak se informovalo o západním světě, tak teď tam slyšíte stejné slovní spojení, a takovéhle věci. Ta média prostě jsou ideologičtí hospodáři, nic jiného.

Jak se orientujete s tím, že ačkoliv jste na základě svého celoživotního vzdělávání dospěl k určitým teoriím, nebo alespoň k určitým otázkám, nebo alespoň k barevnějšímu vidění světa, tak v okamžiku, kdy toto říkáte, jste vlastně pro velkou část naší populace proruským trollem, který obhajuje agresory. I když řeknete pouhá historická fakta.

>> Troll mi ještě nikdo neřekl.

Tak to já vám řeknu, kdy budeme vysílat první díl, a pak budete vědět, jaké to je.

>> Jasně. No, ale že takhle to je, no. Jako se s tím nějak orientuju. To není zas tak jako taková ta věc, ale je to těžké. A spíš to bylo těžké, než jsem tu knížku — vlastně ta knížka Zapomenutý ostrov vznikla z tohodle pocitu, z toho pocitu, jak jsem se přesvědčoval, a to tam vlastně na konci píšu, jak jsem vlastně byl svědkem diskuzí různých, nebo sám jsem se jich účastnil, a člověk vlastně začal postupně sledovat, jak — jak jsou i těmi lidmi blízkými vysouváni za hranici přijatelnosti.

To je další věc, proč si myslím, že ta společnost je dneska do značné míry takhle nasycená těmi stereotypy a těmi názory, že mnoho lidí se velmi bojí vystoupit z té komfortní zóny, že jsou ve skutečnosti, že jsou přijímáni tím společenstvím, ve kterém se pohybují. Protože řada lidí, kteří jsou právě vzdělaní, jsou to velmi slušní lidé, mají rodiny, starají se o své děti, jsou aktivní ve farnostech, jsou aktivní v různých spolcích, pomáhají si navzájem. Pohybují se prostě v prostoru, ve kterém je pochopitelně, že my — ti slušní a správní lidé — musíme zastávat také správné názory.

A tohle je podle mě tak silný tlak, že mnoho lidí si vlastně nechce ani připustit, že by začali myslet jinak. Protože ve chvíli, kdyby ty názory o nich začaly být slyšet, tak už jenom ty pohledy, které by od svých přátel a té sociální skupiny, kde jsou, které by museli snášet, nebo říkat: „No, ale ty sešk to asi není tak, nebo ses zbláznil, nebo jak si to můžeš myslet..." Tak tohle je prostě tak silný tlak, že řada lidí mu ustoupí a radši přistoupí na tu konformitu těch stereotypů.

>> Takže ta knížka měla vzniknout v tom, že těm lidem má jakoby pomoct.

>> Tak vzhledem k tomu, že vy už nepřednášíte na žádné české univerzitě, ale na Univerzitě Komenského na Slovensku, je markantní, že ta kniha může mít i jiné důsledky pro váš život odborníka.

>> Může, nemusí. Může, nemusí. No, já to vlastně ani pořádně nevím, a nikdo mi to nikdy neřekl, takže netuším. Ale pochopitelně se asi o ní ví v určitých kruzích, a v určitých kruzích je to asi považováno za, no, asi ne hezkou knihu.

>> Věci, které pojmenováváte z pozice odborníka, jsou mnohdy podrobovány velmi striktní kritice.

>> Mhm. Ostatně proč ne, ať se diskutuje. Ale když jsem ve vaší knize narazila třeba na publikace Martina C. Putnama — už třeba z roku 1996 — Rusofobie je správný světonázor, případně jsem si pak ještě v nějakém dalším články našla: Žádný stát není tak nacistický jako Rusko. Tak tyto výroky jsou vlastně považovány obecně za velice přijatelné, moudré, osvícené a správné.

Jsou správné podle určitého měřítka určité části společnosti, a proto jsou považovány taky za odborné. Ale to není tak, že ta odbornost vytváří tu správnost, nýbrž ta správnost vytváří tu odbornost u těchto textů. Martin Putnam se — Rusku jako nepříteli a téměř démonickému nepříteli, se kterým on asi bojuje už hodně dlouho — věnuje systematicky od těch 90. let. A nevynechá příležitost, jak se k tomuhle nějak vyjádřit. Já jsem si ho dlouho i vážil, protože je skvělý stylista, má velký přehled, je to člověk sečtělý a zajímavý. Byl v jednu dobu těmi svými vlastně nekonformními vystoupeními i třeba v rámci katolické církve. Ale bohužel čím dál tím víc jsem zjišťoval, že v podstatě jeho postoje a názory nevycházejí z reálných znalostí. Že tam ta odbornost prostě kulhá v zásadních věcech.

Mě velmi zaujaly vaše, když to řeknu zkrátka, vývody z odborné práce Jana Kobilky, kde vlastně dospívá: Rusové se považují za panskou rasu. Za druhé, podle etiky pravých válečníků o nic neprosí, jen si berou, co chtějí, a také zabíjejí a loupí. Za třetí, díky hrubosti a vulgaritě bolševiků zhrubil celý národ. Nemůže tam být žádný gentleman. A abych to necitovala všechno — že kromě toho, že je to zdatný piják vodky — a ještě jeden postřeh etologa: Rusové se při osobním kontaktu nedívají do očí, protože přijímají v sobě zažraný strach a nechtějí se dívat do očí.

Eh, muset se celou dobu dívat na tu psí oči rektálních alpinistů a tak dále a tak dále.

K tomu všemu Rusové zduše nesnášejí vzdělanost a kritické přemýšlení. Vzdělané, kriticky přemýšlející a pracovité lidi naopak sami Rusové přímo nenávidí.

Jelikož se přiznám, osobně nevím, kdo je Jan Kobylka.

>> Já vlastně taky ne.

Tak by mi to bylo asi celkem jedno, ale vy jste tam zmínil, že ten jeho příspěvek vyšel ve sborníku článku z konference pořádané na půdě filozofické fakulty Univerzity Karlovy, a tam vystoupili a zaštítili ji lidé jako Petr Hlaváček, Václav Bělohradský, Martin Putna nebo bývalý děkan fakulty Michal Stehlík či tehdejší děkanka Miriam Frídová.

Toto, co jsem se dočetla, si myslím, že je už vlastně jako na hranici určité xenofobie.

>> To není na hranici, to je daleko za hranicí už. Todleto je prostě styl. Já nevím, kdo to ten pán je. Já jsem to tam potom vlastně už dal jako spíš pro pobavení, protože to je neuvěřitelný text a já nevím, jestli to přednést na té konferenci.

Já jsem viděl jakoby záznam, myslím, že jeho jsem tam neviděl. On to vlastně jenom doplně má ten text v tom sborníku.

>> Jo, protože existuje ještě záznam té konference, kde se vlastně i ty příspěvky jsou trošku odlišné, jak to bývá na těch konferencích.

Já jako jedinou analogií, kterou k tomuhle textu nacházím, je způsob, jak se psalo v nacistickém Německu o Židech.

>> Mhm.

Jo, protože tohleto si ten člověk může napsat někam na blog, ale aby mu to takhle publikovali v konferenčním sborníku univerzity, tak to mě to tam jako dost překvapilo. Takže jsem prostě neodolal a zasadil jsem to, protože to nějakým způsobem to prostě vypovídá, v normálním třeba i nakladatelství by takovýhle text neprošel, protože už je to jako na hranici nějakého kriminálního činu, bych řek.

Jo. A texty se odmítaly. To vím, že texty se odmítaly pro míň než pro tohleto.

Ale ono to nevadí, jo, protože to je přesně to, to už vlastně jakoby přichází. To už je v té době, kdy vlastně ta rusofobie, vypjatá rusofobie, která už je víceméně rasistická, i když to zní možná paradoxně z našeho pohledu, jo, nejsme jiná rasa než Rusové, ale ten pán to v podstatě tvrdí, jo, vy — já myslím, že on tvrdí, že vlastně Rusové jsou v podstatě jiný živočešný druh, jo. A takhle mně to přišlo.

Vy polemizujete nebo vedete sám se sebou polemiku nad tím, že slovo rusák je foneticky, ale především významovým zabarvením srovnatelné se slovem židák.

>> Ale zatímco v tom druhém případě je to pro všechny naprosto nepřijatelné, protože to má urážlivý podtón vůči příslušníkům národa, kteří zažili pogromy, Helsneriádu, holokaust. Tak ve druhém případě je to vlastně celospolečensky tolerováno a vlastně vítáno. Jsou tam uplatňovány principy kolektivní viny. Eh, a média tento rasismus vlastně otevřeně živí.

Jak to, že to lidem nevadí? Jak to, že to nevadí lidem, kteří jsou v čeřeně hodní, mnozí dobří, mají slitovnost vůči svému okolí, a najednou je něco vytčeno před závorku, co se smí, co víc, co se doporučuje, esenciálně nenávě.

>> No, protože se to smí, to je jedna věc, jo, že se vlastně vytvořil jakoby atmosféra toho, že tohleto se zaprvé smí. Za druhé, každý člověk má v sobě jakoby nejenom tu světlovou, ale tu temnou stránku. A pokud s ní nemusí pracovat a může ji ventilovat, tak je to často jednodušší. A když můžete někoho konkrétně nenávidět, vytvářet si opravdu někoho jako nějakého mentálního nepřítele tímhletím způsobem, tak si do něho projektujete.

To už je vlastně stará záležitost, kterou věděli církevní otcové a na kterou potom přišla i jungiánská psychologie, že si na něho můžete projektovat nejrůznější svoje démony a pěsy. To je jedna věc.

A druhá věc je to, že ti lidé často jsou vystrašení. Jo, protože my žijeme vlastně ve společnosti, která má nějaký mentální prostor, nějakou mentální mapu v sobě. A v téhle mentální mapě se vytvořil právě, myslím, že postupně a systematicky se vytvořil obraz, ve kterém to Rusko je vlastně démonický temný prostor, jakýsi antisvět, který nám neustále hrozí nás pohltit.

A oni, obče, jsou to obvykle lidé, kteří žijí sice jistě komplikované, ale většinou spokojené životy, jo. Mají rodiny, mají práci, mají zázemí, mají domovy a tak dále. A to Rusko je vlastně prezentováno jako něco, co jim to vezme, jo, že sem přijde Rusko, jo, že Rusko je nebezpečné. A takže oni vytváří se vlastně takový dojem, že ti Rusové jsou v podstatě nějaká jakoby horda temná, jo, která patří spíš do nějakých mýtů nebo pohádek, která jednoduše přijde, jo. To je neustálá obava, že sem přijde Rusko, jo, že musíme to — to se potencovalo Ukrajinou samozřejmě, pochopitelně, která jednoduše přijde a o tohleto všechno nás připraví a přinese sem ten svůj temný, rozbitý, strašlivý, démonický antisvět.

Jo, to je v podstatě taky, bychom mohli popsat takhle tu psychologickou situaci. A díky téhle mentální mapě pak ti lidé, eh, protože mají tenhleten strach, tak jednak to takhle ventilují, jo, protože to je ten strach, to je ta emoce, která vyběhne z vás a nebere se s ničím servítky. A druhá věc je to, že tohleto pomáhá těm lidem přehlížet reálný stav světa, ve kterém žijí, a reálné nebezpečí, které jim hrozí a které mohou přicházet úplně z jiné světové strany, než leží Rusko.

>> Ti smířlivější novináři občas dávají Rusku naději.

>> Mhm.

>> Že v budoucnu ho možná bude lze vzít na milost, když se stane západem.

Mhm.

>> Je tato úvaha eh mimo nebo co to vlastně přesně znamená a je to možné?

Je to zase z éry a z pozice zbožných přání.

>> No, tak eh nemožné to není. Jo. Eh tam jde o to, co se pod tím představuje, co to znamená, aby se Rusko stalo západem. Rusko se má stát západem. To by bylo nejlepší s tím, eh jo, pro právě tenhleten pohled. Ale to znamená, že se Rusko podřídí tomu západnímu modelu řízení světa, jo, to znamená tomu západnímu globálnímu přístupu k politice a hospodářství.

To znamená jedinou jedinou věc reálně — to, co se stalo nám nebo dalším státům ve střední a východní Evropě, totiž, že se Rusko západním centrům podřídí, že vlastně vydá svoje nerostné bohatství, že se otevře vlastně přílivu jak politického, tak hospodářského vlivu, že se víceméně nechá tím západem zprivatizovat a že především přestane být velmocí, přestane být velmocí, která by se mohla bránit nebo západu konkurovat. Jo, to znamená, že se vojensky, hospodářsky a politicky západu podřídí.

Až poté bude Rusko bráno na milost. A není to to, že se Rusko stane západem. Je to to, že se Rusko stane periferií západu, tak jak jsme stali my.

Jo, to znamená, že tam byla naději v 90. letech, kdy Rusko bylo hluboce zhorocené. A proto v 90. letech Rusko bylo víceméně jako nebylo vždycky proklínáno. Bylo tak nějak jako ještě se chvilku počítalo, že by se mohlo právě podřídit tomuhle západnímu modelu světa.

Pokud k tomu nedojde a nedošlo k tomu, tak to znamenalo, že Rusko je nepřítel.

Tam je totiž úplně jedno, jaký vládne v Rusku režim. To se používá pouze jako záminka.

Jo, i kdyby Putin vlastnoručně vraždil své odpůrce a jedl je k obědu, tak by to nevadilo. Ve chvíli, kdy by prostě nerostné bohatství Ruska bylo otevřeno vlastně západním korporacím.

A kdyby se Rusko podřídilo všemu tomu, co si představoval vlastně ten tehdejší neokonzervativní model politických vztahů globálně, tak jednoduché to je.

Obávám se, že takhle jednoduché to je, jo, že tam není opravdu nic. Stát se západem znamená podřídit se tam. Nic není v tom.

Michale Théro, já vám velmi děkuji za zhodnocení českoruských vztahů a za úhel pohledu, kterým se na toto soužití díváte a který není v našich mediálních vodách ani vědeckých příliš častý a běžný. Díky za to.

Rádo se stalo.

Děkuju. Milí posluchači, celý rozhovor s docentem Michalem Thérem o slovanství, jeho potlačování v našich komplexech méně cennosti a o tom, co z nich plyne, si můžete poslechnout vcelku a v předstihu na platformě Herohero. Jinak si počkejte na všechny díly postupně na našem webu Rádio Univerzum, na Facebooku a YouTube.

Děkujeme vám všem, kdo si uvědomujete, že vaše podpora je pro nás klíčová. Náš účet je 103 349 16/2700.

Martina Kuciánová se na vás těší zase příště.

Zatím se mějte hezky a něco proto dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.