Naše pojetí národa odpovídá německému krev a půda. Proto jsme Židy v Čechách nikdy nevzali za své

[hudba] Hezký dobrý den.

Vítám vás u 85. pokračování našeho podcastu Minulost není historie.

My jsme se tady věnovali vztahům Čechů a Němců na pozadí té aféry, která vznikla kvůli sjezdu sudeckých Němců v Brně. A při debatě kolem toho, která byla velmi vyhrocená, často zněly argumenty o tom, co nám Němci udělali, kolik tady bylo obětí.

A když jsme se bavili o těch obětech, tak samozřejmě většina z nich byli Židé. V té souvislosti často zaznělo, že to byli naši Židé. To zaznělo dokonce i v salonu Echa, čili na tomto místě.

Takže my bychom se rádi podívali na to, kdy jsme se k těm Židům chovali jako k našim a naopak, kdy jaksi ti naši nebyli.

Ona s tím pak vzdáleně souvisí i docela aktuální věc – a to je naša, myslím tím České republiky, čili oficiálně to podporu státu Izrael, která je označována jako tradiční. Tak je otázka, do jaké míry je tradiční.

[frknutí] Snad se k tomu dostaneme.

A často vlastně jsme se dostávali úplně na takovou vyhraněnou pozici oproti všem ostatním státům Evropské unie. S tím také souvisí náš vztah k Židům. Jaký byl náš vztah Čechů k Židům? O tom bude dnešní díl.

Já jsem Jan Vávra, se mnou ve studiu je kolega historik Jakub Rákosník.

>> Dobrý, dobře.

>> Tak pojďme na to. Jak to tedy bylo s těmi našimi Židy? Kdy mluvíme o nich jako o našich a kdy jaksi naopak se k Židům chováme tak, že bychom s námi Čechy měli něco společného, nebo že jsme se absolutně neznali? Jak to tedy v historii bylo v naší?

>> To je zajímavě položená otázka s tím slovíčkem „naši", protože záleží na historickém kontextu, na tom, jak je to my definováno. Fascinuje mě, jak nereflektovaně stále přijímáme takové pojetí národa ve smyslu krve a půdy. Český národ je tady od nepaměti, nebo přinejmenším od 6. století našeho letopočtu. Aloise Jeráska máme opravdu za zákořeněného pod kůží.

Ano, velmi silně.

>> Přičemž je na místě přemýšlet, do jaké míry je ten moderní český národ, jak se formuje v 19. století, totéž jako nějaká etnická skupina, která existuje již v tom středověku. To povědomí ethnicity má jazyk, který nám není úplně snadno srozumitelný, ale vidíme tedy tu návaznost moderní češtiny na tu středověkou.

Ale to, co se snažím neustále zdůrazňovat v našich debatách – jakmile přijde na nacionalismus – je to, že etnicita se nerovná národ. Etnická skupina může přerůst v moderní národ, ale není to totéž.

Takže já, když učím studenty, používám hezkou učebnicovou definici Miloše Řezníka, staršího kolegy a žáka Miroslava Hrocha. On ve své příručce národ definuje následovně: Moderní národ se vyznačuje dvěma znaky.

První je, že národní vědomí je dominantní, převládající kolektivní identifikací jeho příslušníků. To znamená, že když se podíváme do minulosti, obyvatelstvo se vždycky primárně nedefinovalo jako Češi. Ano, to etnické povědomí tady bylo, ale daleko důležitější byla stavovská příslušnost. Český šlechtic s českým sedlákem měl daleko méně společného než se šlechticem z jiných zemí. Stavovství bylo daleko zásadnější.

A navíc, když se v tom středověku a ještě více v raném novověku řekne národ, myslí se tím vlastně ta šlechtická obec, a ti rolníci – s nimi nikdo.

A pak také víra. Od reformace je víra naprosto zásadní identitotvorný prvek. Jestli je člověk protestant nebo katolík, je důležitější než jazyk. Kvůli tomu se lidi zabíjeli.

A takže máme první znak – v moderním národě to, že jsme Češi, bereme za důležitější než jakoukoli naši další třídní, stavovskou, profesní, náboženskou, fotbalovou nebo podobnou identifikaci.

A druhý znak je, že koncept moderního národa je rovnostářský. Bereme totiž, že všichni příslušníci daného státu nebo dané kultury – teď jde o to, jak národ definujeme. Francouzi to mají spíše přes ten stát, Američané taky spíše přes ten stát. Zatímco my ve střední Evropě máme spíš kulturně-jazykové pojetí národa.

To, co říkal Jan – pardon, že vám skáču do řeči – bylo to, co řekl Václav Bělohradský: Francouzem se můžete stát, Němcem se nikdy nestanete.

>> To je přesně hezká metafora toho.

>> U toho, jak to Bělohradský říká, je to tam velmi vyhroceno. Je to tam určitě dáno rasově. Takže všichni příslušníci daného národa jsou si navzájem chápáni jako rovni.

A to je něco, co vlastně před 19. stoletím nemáme.

Takže jestli si tímhle způsobem vymezíme národ, pak na otázku po našich Židech bych odpověděl následovně: Ano, Židé tady žijí podobně od nepaměti jako Češi. Máme je nejpozději doloženy už v 10. století v boleslavských Čechách, ale rozhodně to nejsou žádní naši. Jsou to dvě skupiny, které žijí vedle sebe, moc se navzájem neznají, jsou navzájem cizí.

Židé mají odlišnou etnicitu, mají odlišný jazyk – buď mluví německy, nebo hovoří jidiš – mají jiné náboženství. Navíc jsou postupně vylučováni do ghet, žijí odděleně od zbytku společnosti.

V tomhle smyslu vlastně ve středověku nebo raném novověku vůbec nemá smysl používat adjektivum a přivlastnění „naši".

Teprve vlastně až v relativně pozdním 19. století podle mého názoru začíná mít smysl tenhleten obrat použít – od okamžiku, kdy se začne formovat česko-židovské hnutí. V éře rostoucí nacionalizace rakouské společnosti se Židé začínají identifikovat buď německy – že jsou Němci – nebo že patří k Čechům.

Od okamžiku sílení česko-židovského hnutí, což přichází až po roce 1870, je pak možné v tomto smyslu, jak jste předestřel tu otázku, hovořit o našich Židech. Je to to česko-židovské hnutí.

Tak teď – jak tedy Češi vůči Židům? Od nepaměti existuje a funguje řada různých předsudků. Jak byli v Čechách v tomto nějak jiní, nebo ne? A jak to bylo s tím, že součástí těch předsudků byly vždycky čas od času pogromy na židovské obyvatelstvo? Jak to tedy tady bylo? Jak časté a brutální byly v českých zemích ty pogromy? Byly časté, méně časté, než jinde v Evropě?

Tak ona nějaká opravdu vědecká komparace v tomhle asi není úplně snadná, spolehlivá, ale obecně pro tu západokřesťanskou či římskokatolickou Evropu platí, že ti Židé jsou vyloučeni z řádné společnosti. To je jako konstanta, která je univerzálně platná na tom západě.

Přičemž česká společnost, co se týká nazírání na Židy, nebyla nijak tolerantnější než jiné předmoderní evropské společnosti, ale spíše tady hrála roli jedna důležitá okolnost, která to protižidovské násilí v jisté míře tlumila. A to je úloha panovníka, protože ten má velmi výrazný ekonomický zájem na ochraně Židů, takže on je nepotřebuje zpravidla splundrovat a úplně ožebračit.

Ale v okamžiku, kdy vlastně tadleta panovnická ochrana se lní a nebo kdy sám panovník získá momentální zájem na tom, že se potřebuje rychle obohatit, tak vlastně ty následky i v českých zemích dokázaly být stejně kruté, jako známe od jinde.

Ostatně už ze středověku máme doloženy spektakulární pogromy, které proběhly v českých zemích. Takový za nejstarší bývá považován už z konce 11. století, kdy v roce 1096 to souvisí s první křížovou výpravou, kdy vlastně na západě vzniká to nadšení, že se osvobodí svaté město a krom toho, že se mobilizují rytíři, tak se i davy chudiny mobilizují a chtějí táhnout Evropou na východ. No a jak tou Evropou táhnou, tak prostě občas zaútočí i na židovské komunity.

Pak máme další takový spektakulární pogrom z poloviny 14. století, což je zase obecnější evropská záležitost, v letech 1348 až 1350, kdy na Evropu dolehne takzvaná černá smrt, čili strašná morová rána, kterou do dneška historici považují vlastně asi za nejhorší demografickou katastrofu způsobenou nemocí v lidských dějinách, co dosud známe.

Takže Židé v době té morové epidemie byli obviňováni, že otravují studny a podobně. Nicméně na ty české země tím, že ony byly relativně izolovány od zahraničního obchodu, tak ta černá smrt nedolehla tak strašně, jako to vidíme v italských oblastech nebo v Porýní a prostě tam, kde ten obchod už tehdy dýchal.

Ale u nás asi v rámci tědleté vlny pogromů z doby černé smrti je asi nejslavnější chebský pogrom z roku 1350.

To je i takový trošku instruktivní, jak ono to probíhalo. To je éra Karla IV., a v téhleté politice byl přinejmenším takový obojačný. A když tady chebští měšťané vlastně spáchají ten pogrom, bylo to nějak po Velikonocích, kde je trošku role v tom, že kněz je lehce vyzval a oni se sebrali a šli do toho proti židovskému.

Ty Velikonoce jsou takovým příznivým datem pro ty předmoderní pogromy tím, že antisemitismus v předmoderní době má primárně náboženskou dimenzi, což potom v 19. a 20. století ta náboženská dimenze antisemitismu slábne.

Přičemž Karel IV. ty chebské měšťany okamžitě zaklekne a musí mu za to zaplatit odškodné. Když mu to odškodné zaplatěj, tak on jim velkoryse odpustí a udělí jim pardon za to, co spáchali. A vlastně ta židovská komunita se okamžitě začne zase v Chebu v průběhu 50. let 14. století obnovovat.

A asi nejslavnější a nejznámější pogrom z toho předusického středověku je potom z roku 1389, skoro okolností taky o Velikonocích, kde zase byli Židé obviňováni z nesvěcení hostie a to vedlo k nájezdu do pražského geta. Přičemž my ty čísla nemáme úplně exaktní k dispozici, takže ty odhady obětí se liší, ale i ty nejstřízlivější, které mluví o 500 obětí, jsou poměrně hrozné. Ty největší mluví o 2 až 3 000 obětí. Pokud ty byly pravdivé, tak to znamená, ono to tehdejší geto mělo asi 4 000 obyvatel, tak to znamená vlastně většinovou likvidaci tehdejšího obyvatelstva.

Sečteno a potrženo, když se podíváme na ten dlouhý běh českých předmoderních dějin, tak tam vidíme vlastně doby dlouhé tolerance a pak zase periody represe, to je taková sinusoida. V čem bych spatřoval určitou odlišnost od jiných oblastí?

Jednak, co jsem tak nahlížel do literatury, tak převládá názor, že ty pogromy ve Svaté říši římské se snad více šířily a vlastně mívaly větší dopad, než jak to známe z českých zemí.

Ale co mi přijde ještě důležitější, je to, že když se podíváme na ty velké monarchie západu, silné, jako je Francie nebo Španělsko, tak tam vlastně můžeme vystopovat určitou dlouhotrvající antisemitskou tendenci té politiky, že prostě ten stát se v téhleté politice dlouhodobě aktivizuje. Francouzské království dvakrát vyžene Židy v průběhu 14. století.

A to je taky jedna z příčin, proč potom v pozdním středověku vlastně ta židovská kultura má v Evropě větší zázemí ve východní Evropě než na západě, právě i díky téhleté důslednější politice západoevropských monarchií.

A ještě asi spektakulárnějším případem, než je Francie, je Španělsko, kde v roce 1492 nejen že dojde k vyhnání všech Židů, ale pak ještě po několik generací postihují i ty konverzos, ty kteří konvertovali ke křesťanství, ale jsou neustále v podezření, že jsou neúpřímní.

Co je v tomhle směru zajímavý, že vlastně navzdory těm úzkým vazbám rakouských a španělských Habsburků, když ti rakouští Habsburkové běžně byli vychováváni ve Španělsku, tak nebyla ta španělská politika přenesena do těch rakouských zemí. I když na druhou stranu oni ani ti rakouští Habsburkové v tomhle nebyli žádní svatoušci.

Nám asi nejznámější z té předbělohorské éry je Rudolf II. a jeho doba. Právě turistická ikonografie, která neustále vytahuje toho golema Rabyho Léva, nám to znázorňuje tu dobu jako relativně klidnou a tolerantní. Ale on ten Rudolf II. taky v této věci nebyl jako žádný svatoušek.

V 1601 umře jeho velký věřitel, jeden z největších věřitelů, Mordechaj Majzl, kterého do dneška máme připomínaného Majzlovou ulicí a Majzlovou synagogou. Přičemž císaři, aby se zbavil části toho svého dluhového zatížení, tak dost nevybíravě zasáhne do dědictví a tu rodinu do značné míry ožebračí.

Přičemž ale nutno říci, že on si asi jako z toho žádné špatné svědomí patrně neměl, jo, protože ti panovníci, jak už jsem říkal, Židé jsou vyloučeni z křesťanské společnosti a vlastně výhradně závisí tedy na vůli panovníka, jo, čili ten Rudolf II na to pohlíží jako na komorní statek a že on prostě jako zachází se svým komorním statkem, že to je jako panovnická prerogativa.

Takže asi tak, no, jak to pak bylo dál s Habsburky a v té monarchii a později teda v naší rakouské a pak Rakousko-uherské, tak Marie Terezie teda Židy vyhnala, ale Josef II potom vlastně provedl určité reformy, které teda jaksi je zase nějakým způsobem vrátili nebo vytvořili podmínky, až nakonec to skončilo ústavou z roku 1867, která vlastně zrovnoprávnila Židy s ostatními obyvateli.

Tak to jsme projeli v té otázce skoro 100 let, jo?

Takže ano, v tom máte pravdu, že Marie Terezie vlastně v té první dekádě své vlády má poměrně výrazně protižidovskou politiku. V roce 1744 jsou Židé vypovězeni z Prahy za údajnou podporu pruského vojska, když to byla asi tak po válce. No. No, ale hlavně tam jako není žádný případ, že by židovská obec jako celek nějak se afiliovala s Prusáky.

Samozřejmě máte jednotlivce, kteří kooperují v době okupace, ale to máte asi v každé skupině v takové situaci. Ostatně, nakolik vlastně ta politika neměla zásadnější dlouhodobé důsledky, vypovídá i to, že za pár let, myslím v roce 1748, to vypovězení je zase zrušeno a jede se dál ve starých kolejích.

Nicméně Marie Terezie pokračuje v politice regulace rozmnožování té židovské populace. Už její otec Karel VI. V roce 1726 přijímá takzvaný familianský zákon, který bude trvat až do revoluce 1848, jo, který vlastně stanoví stabilní počet židovských rodin v království, což znamená výrazné omezení možnosti legálního sňatku.

Mhm.

Jo, žeď židovské komunitě to postupně vede k tomu, že se prosazuje primogenitura, že vlastně jen ten nejstarší syn tedy má právo založit rodinu.

Jo, samozřejmě to zvýhodňuje bohaté Židy, kteří přece jenom mají lepší manévrovací prostor, jak to v rámci familianského zákona uhrát.

Takže to má pro tu židovskou komunitu velmi negativní dopady. Kromě tedy té diskriminační dimenze to vede k velké emigraci, že zkrátka ti, kdo tu rodinu nemůžou založit, tak často odcházejí do Polska tehdy.

A vede to k prudkému růstu nemanželských dětí v té židovské komunitě, že jo, proto je to prostě nevyhnutelné. Někdy se mluví o 30 až 40 %, což je dost velké číslo na tu předmoderní společnost.

Tak to máme tereziánské období.

Potom přichází emancipační politika Josefa II, což nutno říci, že mezi rakouskými křesťany ta jeho politika nebyla přijímána rozhodně jednoznačně a to i mezi vzdělanci, jo, i mezi těmi ranými obrozenci s českými, jo, František Martin Palacký, jo, prostě Josef II je židovský král, prostě to je něco, co se nedělá, jo. Přičemž u té josefínské emancipační politiky si myslím, nejde ani tak o nějaké osvícenské přesvědčení o lidské rovnosti nebo něco takového. Myslím si, že daleko důležitější u tohoto císaře je pragmatická kalkulace, jo, prostě snaha o modernizaci rakouské společnosti, přičemž on v té nábožensky motivované diskriminaci nevidí žádný úžitek, jo, že on vidí naopak v Židech, že mohou být užitečnými občany jako ostatní, takže se snaží omezit jejich diskriminaci v podnikání, ve studiu, ve výkonu práce, protože to je ztráta ekonomického potenciálu, který by ten stát mohl využít.

A co bych ještě doplnil k té josefínské emancipaci, vlastně tehdy můžeme říci, že se začíná rodit koncept moderní občanské společnosti, kdy ten Josef skutečně jako začíná bourat stavovské bariéry. Nicméně ta josefínská představa občanské společnosti je dost jiná, než co vidíme my nebo jak si ji představujeme my, že my tam akcentujeme ten samosprávný prvek, že ta občanská společnost se má spravovat sama. Pouze subsidiárně ten stát přistupuje pro věci, které zkrátka ta společnost si nedokáže udělat sama, což by Josef II nikdy nepřijal. On je osvícenský absolutistický panovník, jo, čili on chce vlastně jako rovnost populace, jo, že teda odstraňovat tyto předmoderní diskriminační praktiky, ale zároveň vlastně rovných občanů před všemocným absolutistickým státem, jo, čili nějaká samospráva, to je něco, co je úplně proti.

Přesně ano, to bylo všechno z vůle panovníka.

Přičemž nutno říci, že tedy Josef II udělá mnoho opatření, která zlepší postavení Židů. Ne nadarmo později židovské město pražské bude přejmenováno na Josefov právě jako výraz poděkování za tato opatření z konce 18. století.

Takže Josef II otevře Židům řemesla, že už nejsou vyloučeni z cechovních organizací, rozšíří jejich právo na vzdělání.

Jasně, nemůžou na teologické fakulty. To je tam prostě, katolíci nepustěj. Ale jinak jim je možnost vyššího vzdělání, něco, co je historicky bezprecedentní. Můžou si legálně najímat půdu, jo, ale zase vidíme, že oni nemůžou vlastnit pořád, jo, čili nejsou rovní, ale tomu státu jde o jejich ekonomickou aktivitu, tak ať jsou pachtýři, to je v pohodě.

S tím, jak vytváří Marie Terezie a Josef II. moderní soudní soustavu a právě mají ten svérázný koncept občanství — respektive Josef II má svérázný koncept občanství — tak vlastně ruší jurisdikci židovských obcí a rabínů, které soudily Židy, a podřizuje Židy regulérním státním soudům. Jo, zároveň vojenská povinnost, jo, že povinně rukují jako ostatní občané.

Takže zároveň podporuje židovské školy, které jsou ale primárně německými, jo, že se mají vlastně učit němčině, což přispívá k tomu, že pak v 19. století se Židé daleko více identifikují německy než česky, ale zároveň spousta z té diskriminace ještě zůstane, jo. Ten familianský zákon nadále platí, to omezování zakládání rodin, jak jsem řekl. S tou půdou je to taky vlastně omezené.

To jsme ještě neřekli, že dřív, jak ve středověku, byly Židé teda velmi omezeny. Na konec to, že vlastně vznikla ta lichva — jak se říká to, že pracovali s penězi — tak to bylo tak, že oni byli, že jako nebyli křesťané, tak vlastně mohli půjčovat na úrok, jo.

Přičemž zrovna u toho Luegera tam opravdu ten antisemitismus je jádro celé jeho křesťansko-sociální ideologie a dotáhl to na starostu. Křesťanští sociálové jsou vlastně jeho dědicové a jsou do dneška klíčovou rakouskou stranou.

No tak logicky, ono to Rakousko bylo na svojí dobu relativně tolerantním státem, zatímco národní stát Čechů a Slováků je pro Židy do budoucna jako nevyzpytatelnou entitou. Jsou zrádci národa, že jsou to nositelé kapitalismu a liberalismu. Jo, čili to mně to tak strašně připomíná ty dnešní útoky tedy na Sorose.

Vlastně rétoricky, vlastně v podstatě shodné jako před těmi téměř 100 lety.