NALEVO s Petrem Drulákem: Od Velké Moravy k Malé dohodě

Dobrý den, vítejte.

Zdravím vás u speciálního vysílání věnovaného střední Evropě.

Proč střední Evropa?

Naše role ve světě závisí na tom, v jakém je střední Evropa stavu.

Je to naše nejbližší okolí, naše nejbližší sousedství.

Lze určitou nadsázkou říci, že na košili střední Evropy oblékáme kabát našich vztahů se zbytkem světa.

Dnes, když se podíváme na střední Evropu, se v naší politice střední Evropa projevuje zájmem o naše sousedy a vyšegrádskou spolupráci.

To není málo, ale také to není dost.

Pokud skutečně chceme mít sebevědomou zahraniční politiku a pokud si chceme zpátky získat trochu svrchovanosti i v naší vnitřní politice, tak musíme vybudovat silné středoevropské společenství suverénních národů.

Dnes jsou středoevropské národy ve stínu Bruselu nebo ve stínu Washingtonu.

Je to takový středoevropský neduch — že se často díváme do zahraničí, do vzdáleného zahraničí na někoho, kdo nám pomůže a poradí, jak sami sebe organizovat, jak sami sobě vládnout.

Toto vysílání by nám mělo zprostředkovat naši středoevropskou zkušenost velmi stručně.

Dnešní díl bude ryze historický.

Nazval jsem ho "Velké Moravy k malé dohodě".

Příští díl, který bude vysílán příští týden, bude o něco aktuálnější a bude se zabývat tím, jak ke střední Evropě přistupujeme po roce 1989.

Nese název "Od Vyšegrádské spolupráce ke dvojmoří".

Pusťme se tedy do krátké historické retrospektivy střední Evropy.

Začneme v předvečer vzniku současných středoevropských národů.

Začneme v 9. století Velkomoravskou říší.

Podívejme se na její územní rozsah a vraťme se k okolnostem jedné z největších událostí spojených s Velkou Moravou — k pozvání dvou rozvetvů Konstantina a Metoděje.

Po roce 860 vyslal Rostislav poselstvo k papeži Mikulášovi a požádal jej o učitele, který měl zajistit prohloubení křesťanské víry na Velké Moravě a také zajistit vzdělání dostatečného množství domácích kněží.

Využil k tomu situaci, kdy po záchvatu mrtvice tehdejšího pasovského biskupa Hartwiga upadla celá pasovská diecéze včetně misijních území do chaosu.

Samotné vyslání učitele se však mělo stát jen prvním krokem na cestě k vytvoření samostatné církevní organizace na Moravě v čele s arcibiskupem.

Papež však potřeboval spojenectví východofranského krále Ludvíka Němce a nedovolil si podniknout nic, co by mohlo poškodit bavorský episkopát a popudit Ludvíka Němce.

Jeho odpověď na Rostislavovu žádost tak byla pravděpodobně negativní.

Po neúspěchu v Římě vyslal Rostislav obdobné poselstvo k byzantskému císaři Michalovi I., který jeho žádosti vyhověl a na Moravu vyslal misi vedenou jedním z tehdy nejvýznamnějších byzantských učenců Konstantinem a jeho bratrem Metodějem.

Na mapě vidíme velkou dunajskou říši s přesahem na sever.

Zasahuje na území dnešního Česka, Slovenska, Maďarska, jižního Polska, jihu východního Německa.

Území na mapce zobrazuje dobu až za Rostislavova nástupce, krále Svatopluka.

Já říkám krále, i když čeští dějepisci spíše mluví o knížeti Svatoplu­kovi.

Nicméně držím se velmi zajímavých výsledků slovenského badatele profesora Homzy, který ukázal na základě pečlivého studia dobových dokumentů, že není důvod mluvit o Svatoplu­kovi jako o knížeti.

Nýbrž si zaslouží titul krále, jímž byl v tehdejších oficiálních listinách označován.

Na mapě vidíme, že na západě se rozkládá franská říše — franská říše také znamená římskou církev.

Na východě bizantská říše — byzantská říše znamená konstantinopolskou církev.

Také v území kolem Moravské říše, Velkomoravské říše, ale i na území Velkomoravské říše bychom našli avarské kmeny.

Na severu od velkomoravské říše kmeny pobaltských a polapských Slovanů.

Samotná velkomoravská říše je slovanskou říší, kam od počátku 9. století proniká křesťanství, které si tehdejší vládci vyhodnotí jako takovou vstupenku do lepší společnosti.

Problém spojený s touto vstupenkou je to, že toto náboženství je organizováno v mocenských strukturách, v církevních strukturách.

A když tedy se velkomoravští vládcové pokoušejí to křesťanství upevnit, aby mohli navázat rovnocenné vztahy s těmi velmocenskými centry — ať už Itálií, Bavors­kem nebo Konstantinopolem — tak mají vlastně tři možnosti, jak s tím křesťanstvím naložit.

První je ta nejjednodušší.

To je biskup, který je v Pasově.

Biskup v Pasově je pověřen, aby spravoval církevně území Velkomoravské říše.

Nicméně Pasov je součástí Bavorska, je to součást franské říše.

Pokud by v církevních otázkách velkomoravská říše závisela výhradně na Pasovu, tak to znamená podřízenost franské říši.

To se v podstatě vylučuje se samostatností nějakého politického celku.

Touto cestou tedy tehdejší vládce Rostislav nechce jít.

Další možnost je papež v Římě.

To znamená obejít francko­franskou říši, obejít Bavory a obrátit se přímo na papeže s žádostí, aby velkomoravská říše nezávisela na nějakých bavorských biskupech, ale měla svoje vlastní arcibiskupství.

To je původní Rostislavův plán.

Nicméně papež se v té době na tuhle hru necítí, protože ví, že by si rozhneval franského císaře a že ho ke spoustě věcím potřebuje.

Tak Rostislav nakonec volí třetí možnost.

Obrací se na byzantského císaře.

To má obrovskou výhodu v tom, že on je mocensky neutrální.

Byzans v té době už do středoevropských poměrů nijak nezasahuje.

Je vzdálená a má svých starostí dost.

To je jedna výhoda.

To znamená, že s přijmutím křesťanství nebo s upevňováním křesťanství není spojeno mocenské zasahování do vnitřních záležitostí říše.

Podstatná věc.

Druhá podstatná věc spočívá v tom, že na území byzantské říše žijí slovanské kmeny a že byzančtí vzdělanci mají dostatek znalostí, aby dokázali to křesťanství předat v přiměřené podobě.

Na tomto základě vzniká ta historicky jedinečná mise dvou solunských bratří, Konstantina a Metoděje, kteří se vypravují na Velkou Moravu a přinášejí tam učení, které je přeložené do slovanského jazyka, do staroslov­šti­ny, a zakládají jednu ze stále živých křesťanských tradic.

Také nám ta zkušenost ukazuje jinou věc — že na Velké Moravě, na té první velké středoevropské říši, že uvnitř této říše není úplně síla nebo potenciál na absolutní mocenskou a kulturní svrchovanost.

Není to jako když se svého času založili takovou říši Bulhaři nebo někdo jiný, nýbrž v tom, že by byli naprosto svrchovaní. Ale ten vládce musí od začátku manévrovat.

Musí manévrovat mezi mocenskými centry — to znamená mezi tou východo­fran­skou říší na straně jedné a bývalou východořímskou říší, tedy byzantskou říší, na straně druhé.

To Rostislavovo manévrování bylo úspěšné.

Přináší slovanskou liturgii, která je uznána Římem, a dokonce přináší to, co byl dlouhodobý cíl těch velkomoravských vládců — vytvoření vlastní arcidiecéze.

To znamená nejenom pouhé biskupství, ale dokonce arcibiskupství.

Vzniká na území Velkomoravské říše panonské arcibiskupství a Metoděj je prvním arcibiskupem.

Velkommoravská zkušenost je důležitá, protože nám ukazuje, že náš středoevropský vztah k západu není bezvýhradný. Západ přináší aktiva, podstatná aktiva. V případě 9. století je to civilizační aktivum spojené s křesťanstvím, s uměním spravovat říši a se spoustou dalších věcí, ale i hrozby. Hrozby, které představovali třeba ti bavorští biskupové a východofranští císařů.

Vyvážená politika vyžaduje stejně aktivní vztah k západu i k východu, protože ten východ samozřejmě také přináší obrovské civilizační aktiva. V případě Byzance byla Byzantská říše v 9. století co do rozvinutosti, vzdělanosti a kultury nesrovnatelná s čímkoliv, co bylo na západě. Nic, co se dělo v Římě, v Bavorsku, v západofranské říši, na britských ostrovech nebo na Iberském poloostrově nebylo srovnatelné. Všechno to daleko zaostávalo s tím, co představovala Byzans.

To znamená, ano, vztah s Byzancí znamenal i napojení na toto významné kulturní centrum, ale samozřejmě i ten vztah s východem může být velmi složitý. Velkomoravská říše to zažila na vlastní kůži začátkem 10. století v podobě maďarského vpádu. To znamená, ano, z východu mohou přicházet velké civilizační výdobytky, ale i existenciální rozvraty. Totéž platí o západu.

Každopádně ten maďarský vpad začátkem 10. století znamená konec první středoevropské říše.

Teď se přeneseme do vrcholného středověku, do 14. století, kdy ve střední Evropě vládnou tři samostatná království. U nás vládli Lucemburkové, v Polsku Piastovci, v Maďarsku Anžuovci. Všechny tři rody, všichni tři králové řešili opět vztah s říší. Už to nebyla říše východofranská, ale říše, která se říkala Svatá říše římská. A v čele této říše ve 14. století stáli Habsburkové. Potom co ten pokus Přemyslovců stát se císaři nevyšel, tak jsou tam Habsburkové. Všechny tyhle tři rody musí samozřejmě najít vztah k těm Habsburkům a ten vztah není jednoduchý.

Poslechněme si, oč jde a jak na to středoevropské státy v polovině 14. století reagují.

Habsburský císař Ludvík se snažil dostat Lucemburgy do politické izolace. Vedl jednání s polským králem Kazimírem Velikým a uzavřeli smlouvu o vojenské pomoci proti českému králi Janovi. Ale Kazimír si uvědomoval, že jednáním s Lucemburgy může získat daleko víc než válkou za zájmy římského císaře. Lucemburkové měli v této diplomatické hře na ruce kartu, o kterou Kazimír velmi stál. Jan totiž nebyl jen králem českým, ale nosil i titul krále polského.

Prostředkování při jednáních i hostitelské úlohy se ujal Kazimírův tchán, uherský král Karel Robert, jemuž nebyla po vůli vrůstající moc Habsburků. Polský král za této situace odmítl vojensky podpořit císařovu protilucemburskou koalici a její plány na ofenzivu se tak zcela zhroutily.

Závěrečná československá jednání se odbyVala v Trenčíně. Tam v srpnu 1335 přijeli král Jan, jeho syn Karel a pět polských vyslanců, aby uzavřeli takzvaný trenčínský mír. Podle něj se Jan Lucemburský zřekl polské koruny v prospěch Kazimíra. Ten se naopak zřekl polských nároků na Slezsko.

Lucemburkové pak spěchali na další královskou schůzku, tentokrát do Vyšegrádu, kde je očekával uherský panovník Karel Robert. V listopadu se zde sešli tři králové: polský Kazimír, uherský Karel Robert a český Jan. Na schůzce stvrdily dohody ústně sjednané v Trenčíně. Kromě toho upravili hranice mezi državami českého a polského krále a domluvili sňatek Kazimírovy dcery Alžběty s vnukem Jana Lucemburského.

Vyšegrádská schůzka znamenala jednoznačné diplomatické vítězství pro všechny zúčastněné strany. Polský a uherský panovník upevnily své pozice a pokračovaly na cestě úzké spolupráce mezi oběma zeměmi. Lucemburkové si zajištěním východních hranic uvolnili ruce k realizaci dlouhodobých plánů v říši.

Ano, situace středoevropských království v sousedství Svaté říše římské nebyla jednoduchá, protože císař se pokoušel rozehrávat jedny proti druhým, aby mohl v těch jejich vzájemných hřevnivostech realizovat své vlastní mocenské cíle. V těch 30. letech 14. století se pokouší konkrétně rozehrávat Čechy a Poláky proti Čechům, protože potřebuje zatlačit na Lucemburgy a k tomu se mu hodí Piastovci. Piastovci tu hru ze začátku hrají, ale pak si to rozmyslí. Raději se sejdou a domluví se.

Velmi důležitou diplomatickou roli v těch československých jednání hrál nejen velký král a válečník Jan Lucemburský, ale také jeho syn, velký diplomat a příští císař Karel, pozdější císař Karel IV. Oni se sešli, domluvili se způsobem, který pro každý ten stát znamenal uskutečnění důležitého a dokonce bych řekl životního zájmu.

Opět vidíme určitou mocenskou hru. Všechna ta tři království jsou součástí západu. Mají na svém území už buď diecéze, v případě českého království, nebo dokonce arcidiecéze u Poláků a Maďarů. Mají velmi intenzivní vztahy se Svatou říší římskou, ale pokud chtějí něčeho dosáhnout, tak se musí umět ozvat, musí se umět s tou říší poprat a musí být schopni spolupracovat, aby si také něco vydroili, aby za ně nerozhodoval ten císař.

A to byl smysl toho setkání ve Vyšegrádu, v maďarském Vyšegrádu, že se tam dokázali domluvit a že se domluvili způsobem, který byl pro ně maximálně výhodný. To znamená se západem spolupracovat, ale také se s ním umět poprat.

Teď nás čeká další historický skok — z poloviny 14. století do konce 15. století.

Ve střední Evropě na krátkou dobu vzniká mocná říše, které vládne polskolitevský rod Jagelonců. Jagelonci od roku 1490 do roku 1526 spravují jednu z největších říší, kterou Evropa kdy zažila. Když se na to zase podíváme z hlediska dnešní geografie, tak táž dynastie vládla celku, který zahrnoval nejenom dnešní Českou republiku, Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, část Rumunska, ale také podstatnou část Polska, Bělorusko, západní a střední Ukrajinu, Litvu, dokonce některé oblasti dnešního Ruska.

Byla to dynastie, která neměla jednoho panovníka. Té severní části vládl polský král. A té jižní části od roku 1490 vládl zase druhý král, ale oba dva byli bratrancem. Oba dva byli z Jagelonského rodu.

S Jagelonskou říší najednou vidíme, že střední Evropa může vypadat i jinak, než jsme viděli v případě Velké Moravy a nebo v případě i té vyšegrádské spolupráce. Najednou vidíme střední Evropu, která má těžiště někde mezi Baltským mořem a Černým mořem. To znamená, už se nám tady rýsuje druhé pojetí střední Evropy.

To první pojetí, řekněme to velkomoravské, jeho osou je přirozenou osou Dunaj. To druhé pojetí je definováno dvěma moři — Černým mořem a Baltským mořem.

Toto velké soustátí se rozpadá v roce 1526 — jeden z nejdůležitějších roků nejenom středoevropských, ale i evropských dějin. Je to rok bitvy u Moháče, kdy Ludvík Jagelonský, král český a uherský, stojí proti Osmanské říši a nakonec proti ní stojí úplně sám. Habsburkové a Benátčané zachovávají neutralitu.

ti říkají: "No tak kdyžonci bojují s Turky, pro nás dobře, ale my s Turky bojovat nemusíme," ale pomoci se mu nakonec nedostává ani od jeho polského bratrance.

To znamená, že jagellonská říše při své obrovské velikosti nefunguje jako jeden vojenský celek.

A tu osmanskou, ten osmanský nápor spojený s vládou Sulejmana nádherného na sever, ten má na starosti pouze ta jižní část: Česko, Maďarsko, Chorvatska - když to zjednoduším.

Dopadá to pro Jagelonce špatně. Ludvík Jagelonský padne, Osmani pronikají do střední Evropy, podstatnou část střední Evropy zabírají - celé Maďarsko, část Slovenska. A z Jagellonské říše zůstává jenom její severní část.

Když říkám "jenom," nechci tím umenšovat to, co pak nastane, protože ten jagellonský stát po celé 16. století zůstane jedním z nejvýznamnějších a teritoriálně největších států Evropy. Bude nejmocnějším státem severovýchodní Evropy až do doby, než se začne obnovovat ruská říše za Petra Velikého.

Pro nás je však důležité, že tímto rozpadem jagellonské říše také polská státnost opouští střední Evropu. Těžiště polské státnosti se přesouvá do baltského prostoru. Jižní část jagellonské říše přebírají Habsburkové.

Rokem 1526 se však začíná vytvářet nová středoevropská velmoc právě pod žezlem Habsburků. Ti to ještě netuší. Kdyby jim tehdy někdo řekl, že budou vládnout v střední Evropě, asi by se urazili. Oni mají mnohem větší plány. Oni v té době chtějí vládnout Evropě, chtějí vládnout světu.

Podívejme se na tu mapku. V polovině 16. století Habsburkové skutečně světu vládnou. To je ta slavná říše Karla V., nad níž slunce nezapadá. Nejenom že ovládají střední Evropu, nejenom že ovládají část Evropy západní, ovládají také většinu nově objevených území v zámoří a veškerý obchod a to bohatství, které z těchto objevů plyne.

No a Habsburkové dalších 100 let o tuto říši bojují. Bojují o to, aby si udrželi tuto hegemonii, aby byli nejenom hegemonem evropským, ale i světovým. Nedaří se jim to a v třicetileté válce tento nárok definitivně ztratí. Stávají se důležitou velmocí, ale už ne první velmocí na kontinentě. Stávají se po roce 1648 velmocí středoevropskou.

Když se podíváme na přeloženou mapku, vidíme, jak vypadala Rakouská říše v roce 1700: silná středoevropská říše, silné středoevropské panství. Nic víc, ale také nic míň.

V té době, to znamená na začátku 18. století, plní ještě důležitou geopolitickou roli, kterou oceňoval jeden z našich největších myslitelů, kterého jsme jako národ kdy měli - František Palacký. Ten říkal, že smysl rakouského soustátí spočívá v tom, že chrání svobodu středoevropských národů před osmanskou nadvládou. Měl do určité míry pravdu.

Ano, v roce 1526 to tak nebylo. To Jagelonci chránili a uchránili. Ale je pravda, že od druhé poloviny 16. století, v okamžiku, kdy Habsburkové přebírají odpovědnost nad střední Evropou, skutečně střední Evropu chrání. Chrání před osmanskou nadvládou a platí to ještě celé 18. století. Ale v 19. století se to mění.

V 19. století se středoevropské národy politicky probouzejí a rakouská říše, která už žádné osmanské hrozbě nečelí, se začíná jevit jako zastaralá. Zůstává středoevropskou říší, ale v té podobě, kterou má, ji už téměř nikdo nechce. Kromě vládnoucího rodu, na něj napojené šlechty a nějaké vídeňské byrokracie.

Eh, kdo se první probouzí? Nejsou Slované, ani Maďaři, jak by se tak nějak, jak bysme si možná mohli myslet. První se probudí Němci a Němci mají velmi specifický koncept středoevropského prostoru, kterému se říká německy "Mitteleuropa." Mitteleuropa znamená německy střední Evropa.

Co je podstatou tohoto konceptu?

Mytlopa je pangermánský koncept vytvoření německé říše ve střední Evropě pod pruským či habsburským vedením. Již v polovině 19. století vznikly myšlenky na středoevropskou federaci. Argumentovalo se ekonomickými a geopolitickými vazbami. Taková říše měla být protiváhou vůči Francii, Británii i Rusku. Cílem byly vzájemně propojené středoevropské konfederace pod rakouským vedením.

Když Rakousko prohrálo válku s Pruskem, muselo se vzdát nároků na vedení střední Evropy a německých států. V roce 1915 se myšlenky chopil německý teolog a politik Friedrich Naumann. Podle jeho návrhu měly všechny národnosti mít zaručena svá národnostní, kulturní i jazyková práva. Nová německá říše měla dle jeho představ střední Evropu stabilizovat. Na Krymu měl být loutka státu a pobaltské státy měly být klientskými.

Plán přijali a v průběhu války rozpracovali i němečtí představitelé. Německo mělo postupně vytvářet ve střední a východní Evropě své loutkové státy. Ekonomické, vojenské i politické aspekty měly podléhat absolutní kontrole německé vlády.

Mitteleuropa by měla pro Německo enormní ekonomické výhody. Německo by se stalo světovou ekonomickou velmocí, která by konkurovala svým mocenským soupeřům, kterými byly Spojené státy americké a Spojené království.

V pojetí Mitteleuropy vystupuje střední Evropa jako srdce velkoneměcké říše, jako srdce říše, která vládne nejenom střední Evropě, ale i německému kontinentu, ale i celému evropskému kontinentu a vlastně vytváří protiváhu jiným světovým velmocím té doby - Francii, Velké Británii, Spojeným státům americkým.

Z geopolitického hlediska je jistě lákavá tato myšlenka protiváhy těmto západním velmocím. Nicméně pro nás středoevropany slovanského jazyka, jak by řekl Palacký, je tam jedna dost neuspokojivá věc. Německý koncept střední Evropy neřeší postavení slovanských národů. V lepším případě jim přiznává určitou autonomii, ale v zásadě vychází z toho, že jsou to víceméně jací si kulturní, že jací si civilizační Němci, kteří mohou mluvit nějakým jiným jazykem, ale víceméně se podrobí německému pořádku.

Koneckonců v té ukázce jasně zaznělo, jak si to představují, jak si představují tu podřízenost všech ostatních neněmeckých národů. Takže tohle je německá představa o střední Evropě, která od poloviny 19. století je velmi živá a velmi vlivná.

Jinou představu měl již zmíněný František Palacký. Je to představa, které se někdy zkráceně říká austroslavismus a také souvisí se středoevropským uspořádáním.

Co to tedy je?

František Palacký viděl v austroslavismu politický program pro záchranu a rozvoj českého národa v rámci habsburské monarchie. Chtěl, aby se Rakousko změnilo v federaci rovnoprávných národů, která poskytne malým středoevropským národům ochranu před rozpínavostí Ruska a Německa.

František Palacký vychází z toho, že Rakousko má plnit úlohu středoevropské říše, která chrání, která chránila před Tureckem a do budoucna má opět chránit - nikoliv už před Osmany, ale proti Rusku a proti Německu. Nicméně, aby tuto roli skutečně mohla plnit, sama musí být ke svým národům spravedlivá.

Protože proč by měla, jak by mohla chránit svobodu před nějakým vnějším uzurpátorem, když Vídeň sama tu svobodu doma pošlapává? Proto Palacký mluví o federalizaci rakouské monarchie, která dá národům monarchii.

V roce 1867 se monarchie skutečně federalizuje, ale jinak federalizuje se tím, že se rozdělí na dva víceméně autonomní celky – část rakouskou, část uherskou. Vzniká Rakousko-Uhersko.

Slovanské národy přicházejí zkrátka – Češi, Slováci, Chorvati a další. Rakousko tím podepisuje svůj konec.

Po první světové válce zaplní mapu střední Evropy nové státy: Československo, Polsko, Maďarsko, Rakousko, Jugoslávie, vedle již existujícího Rumunska či Bulharska. Ale jsou mezi sebou na smrt rozhádané. Není to zrovna období, které by svědčilo středoevropské spolupráci.

Jediným příkladem středoevropské spolupráce z té doby, z doby 20. a 30. let, je malá dohoda.

Šlo o vojensko-politické spojenectví v letech 1921–1939 složené z Československa, Jugoslávie a Rumunska, které bylo výrazně podporované Francií. Rozhodující úlohu hrála Praha, jejíž kapitál se významně podílel na vyzbrojování rumunské a jugoslávské armády. Československý ministr zahraničí Edward Beneš byl spolu s rumunským ministrem zahraničí titulezcem, hlavním tvůrcem a představitelem malé dohody.

Hospodářská spolupráce ČSR, Jugoslávie a Rumunska nepřekročila stádium dobrých úmyslů. Mimo několika úprav v oblasti dovozu nevznikly žádné konkrétnější hospodářské dohody. Protože se zemědělské státy Jugoslávie a Rumunsko obávaly převahy průmyslového Československa.

Cílem malé dohody bylo udržet pořádek ve střední a jihovýchodní Evropě daný výsledkem pařížské mírové konference. Zabránit obnově Rakouska-Uherska, anšlusu Rakouska a hlavně čelit maďarským snahám o revizi Trianonského míru.

Malá dohoda se měla stát jedním z nejdůležitějších článků zabezpečujících francouzskou hegemonii v západní Evropě po první světové válce.

Malá dohoda byla beze sporu užitečná pro stabilizaci nově vzniklých států. Počátkem 20. let, kdy ta státnost byla nová, byla ohrožována zvnitřku i zvenčí. A jistě bylo užitečné, že středoevropské státy – některé středoevropské státy, tyto tři středoevropské státy – našly uskupení vzájemné pomoci. Ovšem nenabízela základ pro seriózní, dlouhodobou středoevropskou spolupráci.

Byla v zájmu třech středoevropských států, byla v zájmu Francie. Jednalo se o pokus Francie ovládnout středoevropský prostor. Tak jako ta Mitteleuropa byl pokus Německa ovládnout středoevropský prostor, tak malá dohoda byla pokusem Francie ovládnout středoevropský prostor.

Některým středoevropanům to vůbec nevadilo, ten francouzský zájem. Edward Beneš vlastně ten používal Francii k tomu, aby vyvažoval vliv Německa. To znamená na papíře to vypadalo hezky, ale v praxi to bylo složitější, protože Francie na tuhle roli vlastně neměla zdroje.

A problém celé malé dohody byl v tom, že postrádala reálný ekonomický základ. Nebyla tam komplementarita mezi ekonomikami, nebyly tam možnosti prohlubování ekonomické spolupráce a byla namířena proti jiným středoevropským státům, zpočátku zejména proti Maďarsku. Ale ani Rakousko se v té malé dohodě by se asi necítilo zrovna nejlépe.

Koncem 30. let se malá dohoda rozpadá spolu s celým tím meziválečným systémem, versailleským systémem. To v okamžiku, kdy středoevropský prostor obsadí nacistické Německo. A po šesti letech další světové války tento prostor, náš prostor, obsadí Sovětský svaz. Palackého varování před rozpínavostí Ruska a Pruska se po 100 letech naplní do písmena.

Co jsme z toho vyvodili po roce 1989, si řekneme v příštím díle.