Na ☕️ s Vojtěchem 02. 09. 2026 www.doktorvajicko.cz

Krásné odpoledne, vážení přátelé, vážení občané, mí drazí vlastenci.

Já vás všechny moc vítám u vašeho oblíbeného pořadu Na kávě s Vojtěchem.

Pevně věřím, přátelé, že máte čas si udělat dobrou kávu a že se společně zamyslíme na témata, která vás zajímají, která vás trápí, o která si píšete, den co den a tak dále.

Dobrou chuť, přátelé.

Dnešní téma si troufám tvrdit, bude pro vás velmi zajímavé.

Není to vůbec snadné téma a tématicky jsem se k tomu také oblékl.

Hned pochopíte, proč.

Byl jsem požádán panem Kokoškou. Určitě ho znáte. Jestli by jsem ještě jednou nepřipomněl, co se na nás chystá z Evropské unie, o čem mluvila von der Leyenová.

Já tady dlouhodobě říkám, v podstatě už pátým rokem, že se na nás chystá digitální fašismus, že by si velmi rádi sáhli na naše peníze, na naše úspory.

Vždycky, když mám hodinku rácovství, tak říkám těm lidem: v bankách nechávejte jenom to, co nutně potřebujete ve firmách na provoz a soukromých účtech na takové ty běžné poplatky, ale jinak člověk má mít hotovost.

A my si tady v paralele 30. let 20. století v Německu versus dnešní předválečné dny.

Já se vůbec nebojím to takto říci, protože pokud nezvítězí AfD v Německu a Marine Le Penová ve Francii a neprobere se konečně už Evropa, protože není za pět minut 12, ale minuta po 12, tak bude pozdě.

Hovořil o tom teď i pan prezident Nawrocki ohledně navrácení, respektive válečných reparací vůči Polsku.

No, chudák Tusk, ten se tam kroutil, protože to těmhle takzvaným bruselským jestřábům nejde pod fousy.

Jdeme na to, přátelé.

Kde vezme Evropa peníze?

Očekává se mefo směnky k 10 bilionům evropských úspor.

Přátelé, dneska mám pro vás téma, které je podle mého názoru mnohem zajímavější, než se na první pohled může zdát.

Budeme se totiž bavit o penězích.

Neznám nikoho, koho by nezajímaly peníze.

O vašich penězích, o našich penězích, o penězích obyčejných lidí, o úsporách, bankách, o státních dluhopisech, o zbrojení a především o tom, jakým způsobem dokáže stát nebo velký politický celek mobilizovat obrovské množství soukromého kapitálu pro své strategické cíle.

A kvůli tomu se nejprve musíme vrátit do Německa 30. let 20. století.

Jedním z nejzajímavějších mužů německé ekonomiky té doby byl Hjalmar Schacht — bankéř, ekonom, prezident Řížské banky a člověk, který sehrál mimořádně důležitou úlohu v německém hospodářství 30. let.

Pochopil jednu naprosto základní věc.

Když chce stát utrácet gigantické částky, nemusí mít všechny ty peníze předem někde v trezoru.

Musí vytvořit mechanismus, kterým dokáže kapitál dostat tam, kam ho dostat potřebuje.

V případě Německa šlo stále více o Aufrüstung, tedy přezbrojení.

Německo potřebovalo továrny, děla, letadla, vozidla, munici, infrastrukturu a postupně celý obrovský aparát Vermachtu.

Jenže to všechno stojí peníze, přátelé.

A právě tady přichází jeden z nejslavnějších Schachtových finančních nástrojů, takzvané Mefo-směnky, česky mefo-směnky.

A prosím, tohle je důležité.

Mefo-směnky nebyly obyčejné válečné dluhopisy, které by německá vláda nabízela občanům se slovy: "Půjčte nám peníze na tanky, jak to slyšíme dnes."

Byl to mnohem sofistikovanější mechanismus.

Byla vytvořena společnost a teď to je hodně složité na výslovnost: Metallurgische Forschungsgesellschaft, neboli zkráceně Mefo.

Název bychom mohli přeložit jako metalurgická výzkumná společnost.

Představte si teď německou zbrojovku.

Stát si u ní objedná vojenský materiál, firma ho vyrobí, ale místo toho, aby stát okamžitě vytáhl peníze ze státní pokladny a zaplatil, dostane místo toho ten dodavatel směnku, mefo-směnku.

Za touto směnkou fakticky stojí stát a mechanismus podporuje i Řížská banka.

Pro průmyslníka tedy směnka představuje skutečnou hodnotu a stát tím získává něco mimořádně důležitého.

Může objednávat obrovské množství vojenského materiálu, aniž by se celá skutečná cena programu okamžitě objevovala jako běžný rozpočtový výdaj.

Je to typická finta.

A v žádném případě se nejedná o drobnosti.

V letech 1934 až 1938 byly vydány mefo-směnky přibližně — tak se jako podržte — za 12 miliard řížských marek.

12 miliard.

Ale abychom pochopili celý mechanismus, musíme se podívat také na druhou stranu ekonomiky, na tehdejšího obyčejného Němce či Němky, protože Němci zároveň velmi spořili, byli poučeni.

Vklady ve spořitelnách během 30. let výrazně vzrostly.

Na počátku nacistického období se pohybovaly řádově kolem 11 miliard řížských marek.

A teď se podržte, přátelé.

V roce 1938 to bylo kolem 18 miliard.

To je víc, než je ekvivalent na přepočet dnešních peněz, těch 10 bilionů eur, o kterých se budeme bavit.

A právě tady se dostáváme k principu, který je důležitý i pro pochopení dnešní ekonomiky.

Když máte peníze na bankovním účtu, neleží někde v trezoru samostatná obálka s vaším jménem.

Ta banka s penězi pracuje.

Ty peníze v podstatě patří bance.

To je velmi důležité si uvědomit.

Finanční systém pracoval také s úsporami tehdejšího německého obyvatelstva.

Banky, spořitelny, pojišťovny a další instituce mohly nakupovat státní cenné papíry a tím poskytovat další kapitál státu.

Můžeme se proto setkat například s pojmem Reichsanleihe, tedy říšská půjčka nebo státní dluhopis.

A najednou před sebou máme velmi zajímavý řetězec.

Občan vydělá peníze, část neutratí, uloží je do banky nebo spořitelny.

Finanční instituce získává kapitál.

Část kapitálu může skončit ve státních cenných papírech.

Stát tím získává financování.

A stát potom získané prostředky používá pro své priority.

V Německu 30. let mezi nimi hrálo stále větší úlohu zbrojení.

Je třeba zdůraznit jednu věc.

Neznamená to, že rakouský malíř jednoduše přišel do bank a Němcům sebral peníze z účtu.

Tak snadné to nebylo.

A stejně tak by bylo nesmyslné říkat, že každá marka, kterou si německý občan uložil, skončila v tanku nebo v letadle.

To samozřejmě není pravda.

Ekonomika takhle jednoduše zkrátka nefunguje.

Podstatné je něco jiného.

Obrovská masa soukromých úspor představuje obrovský rezervoár kapitálu těch bank.

Jsme u toho, přátelé.

A prostřednictvím bank, dluhopisů, fondů pojišťoven a kapitálových trhů se část tohoto kapitálu využívá k financování státu.

No a teď, přátelé, uděláme skok skoro o 90 let.

Vrátíme se do současné Evropy.

Tady začne být naše historická exkurze opravdu zajímavá, protože tentokrát vám nebudu citovat nějakého komentátora ze sociálních sítí.

Nebudu vám vyprávět, co někdo někde údajně řekl.

Podíváme se přímo na slova předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové.

Ta vystoupila ve Francii před podnikateli a mluvila francouzsky právě o evropských úsporách a řekla — toleto nejsem schopen tady francouzsky vám ani říci, protože neumím francouzsky, ale mám tady překlad do češtiny.

Evropa má úspory.

Bohužel jsou tyto úspory líné, neboli mají je lidé na účtech a jaksi v jejich očích je nevyužívají dost správně.

Přátelé, to, co jsem tady říkal například v letech 2022, 23 a mnohým to mohlo přijít jako naprosté scifi, jako konspirační teorie, tak vidíte, že se pomalu, jistě stává pravdou.

Zastavme se u toho líné úspory.

Teď přichází číslo, které je pro celé naše dnešní vyprávění naprosto zásadní.

Von der Leyenová hovoří o přibližně 10 bilionech eur.

To je 10 000 miliard, přátelé, evropských domácností, které zůstávají na bankovních vkladech a někdo by se na ně rád sáhl, že jo.

Máte si představit takové číslo.

Je to těžko představitelné.

Nejde o žádný kapitál Evropské komise, nejde o evropský rozpočet.

Jsou to peníze domácností.

Když si vezmete, že rozpočet unie na tu pětiletku příští se dohaduje někde kolem 2,2 bilionů eur, tak je to pětkrát tolik.

Jsou to naše peníze, úspory, které si Evropané ukládají v bankách.

A potom přichází další důležitá část jejího sdělení.

Přibližně, přátelé, dle překladu:

Evropa ji nyní musí dát do služeb svých podniků.

To je co?

Evropa nyní musí dát do služeb svých podniků a v zápětí vysvětluje, že právě toto má být jedním z cílů unie úspor a investic.

Dále tady říká – a právě to je naším cílem, to je cílem Unie úspor a investicí.

A teď si spojíme jednotlivé části.

Máme přibližně 10 bilionů eur úspor domácností na bankovních vkladech.

Předsedkyně Evropské komise hovoří o tom, že tyto úspory jsou z pohledu evropské ekonomiky pasivní.

V podstatě se nevyužívají.

Použila dokonce výraz „líné".

Evropská unie buduje unii úspor a investic, jejíž smyslem je přivést více evropského kapitálu do investic.

A současně Evropa řeší obrovské investiční potřeby – průmysl, energetiku, nové technologie, infrastrukturu a také bezpečnost a obranu.

Právě zde musíme být maximálně přesní.

Zatím, zatím Ursula von der Leyenová neřekla: vezmeme vám peníze z bankovních účtů a koupíme za ně zbraně.

Zatím to neřekla, ale postupnými krůčky se k tomu dostáváme.

Zatím Evropská unie není MEFO, zatím.

Ursula von der Leyenová také není Schacht.

Ale co nyní může být.

Jde o to, že samozřejmě pro liberála toto musí být naprosto šílené zjištění, protože vám bude říkat, že tohle je úplně jiný politický, právní a ekonomický systém, že to je úplně něco jiného.

Jo, takže samozřejmě to budu považovat za propagandu a já se ptám: co udělá politická reprezentace ve chvíli, kdy na jedné straně vidí obrovské množství soukromých úspor a na druhé straně potřebuje obrovské množství kapitálu pro své strategické projekty?

Tady už se historie stává mimořádně poučnou.

Schacht velmi dobře věděl, že chcete-li financovat gigantický státní program, musíte vytvořit mechanismus, který k němu přivede kapitál.

Je to velice jednoduché.

Dnes Evropská komise vidí přibližně 10 bilionů eur – jak ten strýček s kbelíkem.

Já to úplně vidím, jak on na to kouká, jo.

Na bankovních vkladech domácností a otevřeně říká, že chce vytvořit prostředí, v němž se větší část evropských úspor přesune do produktivních investic.

To zní krásně.

Co je na tom tak hezky?

To je… no, já netvrdím, že to musí být automaticky špatně, přátelé, protože ve finále to vlastně nemusí být špatně.

Ale na druhou stranu mám veliké obavy.

Veliké obavy, protože si pospojuji – všechno souvisí se vším. Tok peněz – a když se kouknu, co dělá unie, kam ty peníze dává.

Teď Ukrajina zase, že jo, to je černá díra.

A digitální euro, zbavení hotovosti.

Přátelé, oni to s tou hotovostí mohou udělat velmi chytře.

Já myslím, že jsem to říkal dneska v ranních zprávách nebo ve včerejších večerních.

Oni klidně prostě mohou říct, že to teďkon přestane platit, takže vy budete mít hotovost a oni řeknou: „No, ale tím teďkon si jako nezaplatíte." Ale já říkám, že se vždycky najde ta cesta.

To znamená, automaticky se tím vytvoří černý trh.

To tak je.

Vždycky tomu tak bylo.

Jo, to nemůže dopadnout jinak.

Já tady vysvětlím – kdyby to ona myslela dobře, tak v čem by tam byla výhoda, ať jsme aspoň trošku spravedliví.

Když mi to jde sice velmi těžce, protože já jim vidím, já do nich vidím jako do hubených krav, přátelé.

Jo, když máte peníze na účtu s minimálním úrokem a dobrovolně se rozhodnete koupit dluhopis nebo investovat do evropské společnosti, můžete na tom vydělat vy a současně získá kapitál evropský podnik.

Ano, to by platilo ve chvíli, kdyby tady nebyla takhle extrémní předluženost, protože kdo to pak bude splácet?

Takové ty líbivé řečičky o tom, že stát nemůže zkrachovat, tak tomu státu už dneska nikdo nevěří.

Island, Řecko.

Teď to čeká Francii a Itálii, jestli se nestane zázrak.

Jo.

Položme si několik otázek: Kam přesně mají tyto peníze být nasměřovány?

Kolik půjde do průmyslu, kolik do energetiky, kolik do technologií, kolik do infrastruktury a kolik do takzvaného obranného průmyslu?

Protože Evropa současně plánuje výrazné zvýšení výdajů na takzvanou obranu.

Já tady říkám celou dobu, že to je na válku, že to je na útok.

Na obranu se nedává 5 %, to znamená jakých 20 % všeho, co ten stát je schopen vydělat.

To je prostě nesmysl.

To je na útok.

Ona by to řekla hezky „Angriff", že jo, protože žádná kouzelná evropská kasička neexistuje.

Kdo to zaplatí?

Politik může na tiskové konferenci oznámit: „Dáme 500 miliard."

Výborně.

Ale odkud těch 500 miliard eur přijde?

V zásadě máte několik možností.

Vyberte je na daních – zvýší daně, což se děje.

To se bohužel bude dít i tady, jo, přátelé.

Já už nevím, co na to mám říct, protože vy dobře víte, že já jsem zastáncem nízkých daní, protože pak se více platí.

Já nevím, kolik ještě jako mám platit třeba já konkrétně – už si to ani neumím představit.

No nic, jdeme zpátky k tématu.

To by se člověk ještě rozčílil.

Nebo nějakým způsobem mobilizujte soukromý kapitál.

Ano.

A pokud se stát nebo Evropská unie zadluží, někdo musí koupit jejich dluhopisy.

Jsme u toho.

Kdo to bude?

Banky, pojišťovny, investiční fondy, penzijní fondy nebo nějací institucionální investoři, nevím.

Občané.

Vždycky dávám za příklad Japonsko, jo, ale i to Japonsko má teď obrovský problém.

Jen je v pytli.

Ta finta nevyšla.

To je jasné.

Bylo to krátkodobé skupování.

Takže oslabení jedné měny vůči druhé měně – to je krátkodobá věc.

To nebude dlouhodobě fungovat, stejně jako opak.

To znamená naklepání dneska do klávesnice.

Všimli jste si, že není dostatek hotovosti třeba v některých bankomatech?

Respektive určitá hotovost není – třeba nejsou pětisícovky nebo nejsou dvojtisícovky.

To taky není jen tak.

Odkud mají banky, pojišťovny, fondy, další finanční instituce významnou část kapitálu, přátelé? No samozřejmě od domácností – z našich vkladů, z našich investic, z našich penzijních produktů, z našich pojistek.

A právě v tom vidím skutečně zajímavou historickou paralelu.

Nikoliv v ideologii, nikoliv v politickém režimu, nikoliv tvrzení, že se opakují třicátá léta, ale v otázce mobilizace soukromého kapitálu pro strategické potřeby politického celku.

To je hezké, co, přátelé, takový termín.

A právě proto je pro mě věta Ursuli von der Lien o líných úsporách velmi zajímavá ze všech úhlů pohledu, protože peníze na vašem účtu samozřejmě nejsou líné.

Z vašeho pohledu mají naprosto konkrétní účel. Možná jste na ně pracovali 10 let, možná 20, možná také 30. Možná je máte na důchod, možná jste je zdědili, možná je máte pro děti, pro vnoučata, možná se připravujete na bydlení a tak dále.

Co je komu do toho? To jsou vaše peníze, přátelé. Možná chcete mít jednoduše rezervu, protože nevíte, co přijde.

Z pohledu domácnosti je tedy bankovní vklad legitimní bezpečnostní rozhodnutí. Jenže z makroekonomického pohledu představují tyto vklady obrovský kapitál.

Proto se o tom hovoří teď i u nás. Proto se každý týden připomíná, kolik máme na účtech, kolik nám mají společnosti, jaký je dluh státu, jak rychle se zadlužují, kolik je schodek. Ten je opravdu úplně děsivý na příští rok, skoro 400 miliard. To se bojím úplně vyslovit.

Takže by si samozřejmě rádi sáhli na peníze. Proto se teď říká: podívejte se, kraje a samosprávy mají přes půl bilionu na účtech líných a nevyužívají je. Takže i u nás jsou lidé, kteří by si na to rádi sáhli, na ty peníze.

Je to tak, přátelé? Napište mi do komentářů.

Takže když bych to takhle přijal, pojďme vytvořit mechanismus, kterým dostaneme větší část tohoto kapitálu do oběhu, do investic. Dobře.

Potom se ale musíme ptát: za jakých podmínek, do jakých produktů, s jakým rizikem, s jakou státní nebo evropskou garancí a především — bude to skutečně dobrovolné?

Já si to nemyslím, protože právě tady podle mě vede naprosto zásadní hranice. Vaše peníze na bankovním účtu nejsou peníze vlády, nejsou to peníze Evropské komise. Jsou to, v uvozovkách, vaše peníze. Já říkám: jsou to peníze banky, která s nimi volně obchoduje. Bez nich byla vyrážka a v případě, že se stane problém, tak to moc hezky vysvětloval pan doktor Skála.

Pokud jste to viděli, nebo jste to neviděli, tak se na to podívejte, protože to říkal úplně přesně.

Evropská instituce může vytvořit investiční produkt. Může vám nabídnout dluhopis, jak to teď dělá Alena Schillerová. Může vám nabídnout daňové zvýhodnění. Vy víte, že já jsem toho celkem jako přízem věc, protože Česká republika zdaleka není tak zadužená jako Francie, Německo — pardon, Francie, Itálie — ale je to Německo. Může vytvořit podmínky, aby bylo investování ještě atraktivnější, úroky nahoru a tak dále. Nebudete z toho platit daň z příjmu. To je u nás 15 %. Vymyslet se toho dá miliarda.

Kdyby stát nebo evropské instituce začaly určovat finančním institucím, kam musejí soukromé úspory investovat, to by byl problém. To je úplně jiná situace.

Kdyby se začala omezovat možnost občana rozhodovat o vlastních penězích, nebo kdyby začal vznikat politický dojem, že úspory domácností představují jakousi rezervní státní pokladnu — tady bych zbystřil, přátelé. To by byl obrovský problém.

Takže tohle je takový úplně základ, jo? Je toho samozřejmě daleko více. Já jsem si tady ještě udělal nějaké poznámky, si je najdu. Tím bych to asi uzavřel.

A proto bych se dnes při každé debatě o evropských obranných dluhopisech, například Unií úspor a investic nebo mobilizaci soukromého kapitálu, ptal na několik jednoduchých otázek.

Kdo tyto finanční nástroje vydá, kdo za ně bude ručit, kdo je bude kupovat? Banky, pojišťovny, penzijní investiční fondy — jak to vidíme v Německu — ETS1, přátelé, nebo přímo občané?

Jakou budou mít splatnost, jaký ponesou úrok, jaká budou rizika a především: kam nakonec takto získané peníze potečou? Protože Němcům se taky slibovalo v 30. letech do evropského průmyslu, do energetiky, do infrastruktury, do nových technologií nebo do zbrojního průmyslu a v jakém poměru.

Já třeba osobně jsem absolutně proti tomu, aby se to investovalo do zbrojního průmyslu, jo? To znamená: když jde o energetiku, technologie a tak dále, nemám s tím problém. Sám bych si třeba koupil takový dluhopis, ale rozhodně nechci dávat dluhopis do války, protože právě tohle je podle mě otázka, kterou bychom měli sledovat, ne?

Jestli nám někdo zítra ráno otevře bankovní účet a vezme si z něj 10 %.

Zatím nic takového Ursula von der Leyen neřekla a bylo by nepoctivé ode mě to podsouvat, ale já mám ty indikátory trošku citlivější. To znamená: já už v tom teď dopředu prostě vidím sviňárnu.

Takže tak, přátelé, napište mi do komentářů, co vy si o tom myslíte, jaký na to máte názor.

A já vám všem přeji, ať máte krásný den, úspěšný den, ať se vám všem moc daří a večer se vidíme na viděnou.

Přeji vám všem krásný den, vážení přátelé.

Léto uteklo jako voda a máme tady opět konzultace. To znamená: pokud potřebujete konzultaci finanční ráce, není žádný problém. Napište na tento email, Barunka to s vámi domluví a buďto se uvidíme osobně v kanceláři v Českém Krumově, nebo se uvidíme například videohovorem přes WhatsApp — vždycky jednu hodinu.

Takže budu se těšit. Září se už pomalu a jistě plní a brzy na viděnou.

M.