MONIKA WAKSMUNDSKÁ: Po letech u mikroskopu jsem začala pochybovat. Co jsem zjistila?

Co když všechno, čemu jsme věřili jednoho dne přestane dávat smysl? Představte si, milí diváci sledující a kritici, že zasvětíte velkou část svého života medicíně. Studujete lidské tělo, zkoumáte nemocné tkáně pod mikroskopem, hledáte odpovědi tam, kam běžné lidské oko nikdy nedohlédne a potom přijde okamžik, kdy začnete pochybovat o tom, čemu jste celé ty roky věřili. Dnešním hostem je lékařka Monika Vaxmunská, žena, která se po letech práce v patologické anatomii vydala cestou, jež jí přivedla k velmi odlišným pohledům na lidské zdraví. Veřejně vystoupila s otázkami kolem očkování, podílela se na iniciativě zkoumající krev očkovaných lidí a dnes se věnujete také metodám, které byste v běžné nemocnici pravděpodobně nehledali. Jenže dnes se jí nechci ptát na to, na to se jí ptají všichni ostatní. Chci vědět, co se skutečně odehrálo za zavřenými dveřmi jejího profesního života. Co viděla pod mikroskopem, že na to dodnes nezapomněla? Co jí přimělo změnit směr a jak vlastně dopadl výzkum krve, o kterém veřejně hovořila před pěti lety. Budeme mluvit o svědomí, o strachu, rozhodnutích i o tom, co dokáže člověk obětovat za své přesvědčení. a položím jí možná otázku, kterou bychom si čas od času měli položit všichni. >> Hm. >> Co když se v tom, čemu nejvíce věříme, jednoduše mýlíme? Paní doktorko Moniko, vítám vás znovu v zákonech bohatství po několika letech a moc děkuju za váš čas. >> Děkuju, děkuju moc. Děkuju moc. Děkuju Vilášei, za pozvání. Jsem moc ráda, že tady můžu s váma být a že třeba můžeme otevřít ta témata, která jsou tady takhle krásně nadnesena. třeba třeba o tom strachu, o našich hodnotách, o tom, že věci, kterým jsme věřili dlouho, nemusí být úplně pravda. O tom, že možná pravd a realit existuje mnoho, že možná žijeme v nekonečných množstvích realit, tak jak to vidí kvantová fyzika a kvantový pohled na svět, o tom, že možná můžeme my sami býti tvůrcem své vlastní reality. A jak na to? A eh co mě vlastně dovedlo k tomu, že teďka pracuju tady s tímhletím jednoduchým nástrojem, který se jmenuje Terapeutická ladička, která eh trošičku eh lehou lince propojuje vlastně i tu eh i tu medicínu, protože i v lékařství se dříve a dneska možná ještě okrajově ladičky používají jako diagnostický nástroj. třeba v neurologii ladičky, kterýma jsou ladičky takovéhle typem, které se dají přikládat na tělo. Takže tam ta propojka je eh v mém eh širokém záběru eh toho, co mě všechno běhá hlavou, e jsem si tak nějak jako dala za cíl, nebo ne za cíl, prostě ta moje cesta mě vede k tomu, že bych moc ráda propojila vědomosti, které jsem získala právě tím studiem medicíny. e, s tím, co jsem se dozvěděla, kam jsem došla teď, protože to je vlastně o tom to je. Neustále propojovat naše znalosti a zkušenosti v nových souvislostech, ne to všechno zahodit a říct, ne, to je prostě všechno špatně, ale vlastně se na to podívat jako jinak, e, v jiném úhlu pohledu a použít to jinak tak, aby to bylo pro mě to nejlepší, pro tu moji cestu, aby ta moje cesta životem byla v souladu se mnou. To je jako asi hodně důležitý, protože h eh řada lidí eh vlastně třeba nežije v souladu v soulladu se sebou, nebo jsme možná taky zapomněli naslouchat sami sobě, naslouchat tomu, co říká to, čemu můžeme říkat jako vnitřní pocit, intuice, naslouchat eh tomu jinému, než to, co říká ta mentální stránka, ta naše rozumová, která prostě je ten svět orientovaný hlavně jakoby levostraně. Že jo. To znamená jako prostě počítej, eh, vyplňuj úkoly, buď ve škole, poslouchej, co ti říkáme, opakuj, co ti říkám, jo. Nemysli prostě, nemysli jinak, mysli jako všichni ostatní. Sleduj sociální sítě a opakuj, co se tam říká. A během té práce s těmi ladičkami jsem se dostala třeba na pohled jednoho z úžasných hypnoterapeutů pana Meltona Eriksona, který řekl něco ve smyslu. Teď to budu tak jako parafrázovat, jo. Pokud nejsme připraveni pochybovat o tom, o čem si myslíme, že bezpečně víme, tak se nikdy neposuneme dál, nikdy se nerozvineme. A to je myslím důležité. Já moc děkuju, Moniko, za ten úvod a za tu promluvu. Já se dostanu hnedka k otázce ještě diváci pro vás informace. Monika teďka se chystá vydat knihu. Pokud byste se chtěli připojit a podpořit, tak koukněte. Je tam odkaz, kde můžete se teďka stát i spolutvůrci nebo spolupodporovateli knihy Moniky. A pak je druhá věc, pokud byste chtěli online kurz vyzkoušet Moniky právě s danými nástroji nebo naučit se, jak pracovat s frekvencí, tak koukněte. Máte tam také odkazy. Pokud byste chtěli cestovat do světa, už to víte. Už to tady některým z vás říkám, jenom ti, co to nezaslechli, pokud byste chtěli na poušt, koukněte. Máme tam poslední volná místa a plus do Indie v příštím roce. Také mrkněte. A já začnu hnedka, Moniko, první otázkou. Vy jste tam už trochu do toho najížděla. Nicméně zajímá mě, kdy se vám plně poprvé zhroutil svět jako lékařce, protože jako lékařka jste musela věřit ve spoustu věcí, které jste se i naučila, které jste studovala, sledovala i na svých klientech nebo pacientech. Tak kde nastal ten zlom, že jste přestala věřit tomu světu, kterému jste věřila? >> Hm hm. No, já jsem o tom nikdy moc nemluvila, ale popravdě řečeno nikdy jsem nebyla taková ta bezpečně přesvědčená lékařka. Já jsem vlastně medicínu dostudovala z jednoho důvodu. Eh, když jsem po škole rozhodovala se, kam půjdu na vysokou, protože jsem chtěla tak nějak pokračovat, tak jsem si vybrala školu, o které jsem vůbec nic nevěděla. Eh, já jsem původně chtěla studovat filozofii nebo umění, ale protože jsem se na nala, tak jsem tak zvažovala a jak to bývá, jak jsem tak trošku říkala o těch výzvách, tak jsem zkrátka se rozhodla, že půjdu na tu výzvu, prostě půjdu na medicínu, eh vyzkouším to, dokážu to, eh vnesu do svého života strukturu, protože medicína to je šest let struktury, to je šest let strukturovaného sezení. Možná znáte básníky, jak to tam ten Štěpánek má všechno poškrtaný v těch skriptech. Tak tak to opravdu je. Možná dneska už je to jinak, nevím, ale za mě to tak bylo. Takže jsem vnesla do svého života strukturu, dozvěděla jsem se spoustu věcí o lidském těle, o tom, jak to tam vypadá a uchvátil mě svět mikroskopie. Proč? Protože to je to jsou obrazy, to je to jsou vztahy a je to vlastně umění. Je to barevné, je to tvarové, jsou to vlastně takové obrazy. A tak jsem se tomu začala věnovat. Líbilo se mi to prostě se dívat na ty obrazy. Jenomže, eh, ty obrazy podle klasické medicíny jsou přiřazované nějakým diagnózám. Tam už to jako tam už to končí ta ta kreativita. Prostě musíte se naučit, jaký obraz co znamená podle toho, jak to vidí ti lékaři. No a když tak v tom jste a pozorujete ty souvislosti a vztahy, tak vám to časem začne jako nedávat úplně smysl, jo, protože tam vlastně chybí ta individualita, protože přiřazujete ty lidi jenom do těch krabiček. To asi znáte všichni z toho lékařství, že prostě zakašlete, tak to máte takhle, už vám dají prostě tu diagnózu nějakou, už vám tu přilepěj tu nálepku. Ta nálepka mimochodem je něco, co může velmi frekvenčně tedy ovlivňovat i to, jak se pak cítíme, že jo, protože už máte tu nálepku a třeba to tak vůbec není, ale už jí dostal, už tam prošlo to slovo. To slovo má obrovskou moc. To asi všichni víte, kdo posloucháte tyhle podcasty. Jakou slovo má moc. Když vám někdo řekne, tole je dobré, todle je špatné, najednou to slovo je obrovsky mocné, dokáže dokáže pomoct a dokáže taky ublížit, jo? Dokáže třeba člověku eh člověka nasměrovat někam, kam kam kde to vlastně není pravda. No a tak jsem si to tak dávala do souvislostí a byla jsem takovým tichým kvulantem, takže jsem začla pracovat eh i jsem se začala zajímat o ty energie a jak to vlastně funguje, že není jenom to fyzické tělo, ale že můžeme třeba to ovlivňovat i nějak jinak, že jo. A začala jsem se zajímat o věci, jako je třeba minulé životy. Takže při té svojí práci jsem navštívila nějaké třeba přednášky, třeba Briana Vajse nebo snění s Robertem Osem a to byla takovej můj koníček, jo. Ale tak trošku jsem si to začla implementovat do té své práce a no a pak vlastně přišel to období toho covidu a to byl jako úplnej totální zlom. Takže ne, že by to bylo najednou, ono se to tak jako hezky připravovalo a takže vlastně jsem ani nebyla nějak jako zaskočená, že by se mi něco zhroutilo. Naopak já jsem byla ráda, protože protože se otevřelo a potvrdilo něco, co člověk cítil jako uvnitř najednou. Byla to jako dveře se otevřely do svobody. Najednou si člověk řekno, vždyť já vlastně můžu vidět věci tak, jak vidím. Já si to můžu dovolit. Já můžu mít názor jiný, než mají jiní. Můžu si to dovolit. Ovšem pak je důležité zatím stát, že to je důležitá věc. To je jako druhý krok na té cestě objevit, ale potom se odvážit, vykročit a potom na té cestě setrvat. A není to vždy jednoduché. Což možná lidi, kteří se takhle vydali někam jinam než než ostatní v tom proudu, tak ví, že to nikdy není jednoduché udržet si svůj názor. Takže během toho covidu, což si myslím, že prostě byla doba, která byla skutečně jako průbířským kamenem mnohých, eh aby si uvědomili eh jak funguje strach jednoznačně. Eh co je moje hodnota, jaká je moje hodnota, že jo, co jsem schopen obětovat. Proto, abych třeba neztratil nějaké výhody. V jako nemůžu na pivo, tak kde je moje hodnota, kde je to pivo? Eh, nebo dovolená v zahraničí. A potom vlastně otázka toho, jak tu příležitost, ten chaos, že jo, který v tom covidu byl, protože během covidu se dost zhroutily věci, že najednou nefungovaly tak, jak jsme byli zvyklí, takže nastává takzvaný chaos, což někteří lidé berou jako něco nepříznivého, že jo, jako zmatek, chaos, fuj. Ale naopak můžeme ten chaos brát jako jako prostor pro nové tvoření. Já se vždycky lidem říkám, podívejte, to jsou jako legový kostky. Máte takovou krásnou legovou stavbu, za kterou jste zaplatili spoustu peněz, jo? Jste si koupili, že jo, třeba táčmahal a teď vám do toho někdo kopnul. Teď to máte rozbitý na zemi, už to ty kostky jsou rozhozený. Tak co? Budete z toho stavět znova tu stavbu zpátky a nebo vytvoříte něco novýho? To je ten chaos, ale my z toho můžeme vytvořit něco novýho. Co se vytvoří, záleží na každým. To je každý je tvůrcem, každý je objevitelem. Každý je stavitelem, takže může vytvořit něco nového, co se mu bude líbit, co bude jako v souladu s ním. No a nebo ne, nebo prostě vytvoří zase tu strukturu, která byla. Já si myslím, že se nelze vrátit jako do doby, která jako byla před tím takzvaným covidem. Vrátit se zpátky ke starým pořádkům, protože eh nastala doba jiných frekvencí. Prostě ty frekvence tvoří hmotu. Pro všechny, koho to zajímá, tak určitě doporučuju prostudovat klimatiku. Na YouTubu je spousta krásných videí, které se zabývají kimatikou. Eh, Smatics v angličtině, tam je toho víc než v češtině. jak vibrace tvoří hmotu. Myslím si, že to je tak důležité si to uvědomit, že frekvence tvoří hmotu. Takže ty frekvence, které tady kolem sebe máme, to je ta nálada, že jo, té společnosti, tak vlastně utváří, utváří nás, utváří naše myšlení, utváří naše prožívání a třeba i zdraví. Samozřejmě i zdraví, protože naše těla na to reagují, že jo, na tu frekvenci. Ono to takhle zní dost neuchopitelně, ale asi všichni znáte, že pokud budete v prostředí, třeba v rodinném prostředí s partnerem, v práci, kde to všechno je naladěné, krásné, plyne to, tak se tam těšíte, že jo, přijdete tam rozkvetete, cítíte se dobře, to tělo krásně volně dýchá, kdežto, když jdete někam, kde to prostě příjemné není, tak to zase si můžete odpovědět, co cítíte, že jo, třeba sevření, břicho bolí tady ó celý, jo, teďka a ten krv začne bejt úplně uškrcenej, protože se vám ani nechce mluvit, že jo. No a to jsou vlastně všechno frekvence, akorát, že jako je neslyšíme, takže si myslíme, že nejsou, protože co neslyšíme jako by nebylo, ale ono to je a ovlivňuje nás to. Takže covid znamenal vlastně příležitost. Takže do jisté míry ano, prostě mě to jako vykoplo, řekl:„Tak a teď konec. Prostě musíš se rozhodnout. Buď to budeš sedět na obouží židlí, buď to budeš sedět jako tady a dělat si tu svojí jako prácičku tak nějak, že jo, a vedle toho si jako šušnit zase to svoje. No a nebo prostě budeš nebo to prostě si jednotíš a půjdeš tou cestou, kterou cítí, že ano. Takže mě to vykoplo. >> Hm. Je něco, čeho jste Moniko jako lékařka litovala, když jste udělala, když se podíváte zpětně, protože teďka ta vaše cesta se jeví jinak. E, nastudováváte velmi jemné druhy léčení a frekvencí a rezonancí. A jestli tam třeba byl nějaký moment, kdy jste si zvědomila, tak tady ten můj zásah byl už přes příliš a vlastně jsem se stala součástí toho problému. Máte tam nějakou takovouhle zkušenost nebo zážitek? Eh, já věřím, že během své celé práce, kdy jsem byla součástí toho jako západního typu medicíny, tak jsem tím, že jsem pracovala u mikroskopu, tak já jsem neměla jako přímý kontakt s lidmi, takže pro mě to bylo vlastně jenom popsat ty obrázky. Výkonným lékařem, který s tím pak něco dělal, byl někdo jiný. Nicméně stalo se mi výjimečně, což nebývá, že třeba volali i lidé a ptali se na ty výsledky. Myslím si, že jsem vždycky dokázala eh s nimi hovořit laskavě a třeba je uklidnit a říct, všechny věci se dají nějakým způsobem vyřešit, nemusíte se bát. Eh, takže věřím tomu, i co se týká klientů, kteří potom ke mně přicházeli e právě pro pohled na tu živou kapku krve, tak jsem se vždycky snažila eh dávat laskavé slovo a nestrašit. eh podpořit každého v tom, že máme všichni v sobě zdroje, které jsou připravené pro to, abychom je využili pro svoje zdraví, pro svůj rozvoj. Takže vlastně když jsem to zpětně brala, jestli třeba i ta doba, kterou jsem strávila studiem a nebo v tom oboru, tak vlastně nelituju vůbec ničeho. vlastně nelituju vůbec žádné zkušenosti v životě, ani zkušeností, které jsou spojené teďka s pozicí jakožto osoby samostatně výdělečné činné, která je pro mě jako dost velkým průbířským kamenem eh vlastně vylízt z tý jistoty, ne, toho prostě pečliv, jo, zaměstnání a tak dál. tam máte ty bezpečí jistoty, dovolená, že jo, a tak dále, jo, tak je to taky nový. Eh, ale všechno je to zkušenost a všechno je to to, co jako nám pomáhá pomáhá zažít něco nového a někam se posunout, něco vyzkoušet. Je to vlastně jako neustále zkoušení nových terénů, nových frekvencí, takže asi ne, jako jsem ráda. Naopak, čím dál, tím víc můžu teď propojovat ty znalosti té medicíny s tím, co dělám, s těmi frekvencemi, tak jsem velmi ráda za to, že to vím, protože já můžu vyslovit neskutečný obdiv k tomu, co v sobě máme, jak jsme uspořádáni, jak málo toho ještě víme, jak málo si toho ceníme, jak to bereme jako samozřejmost, že tady spolu mluvíme, že se na sebe díváme, že se nějak vnímáme, jak málo víme o tom, jak třeba náš hlas je, jak nám byl dán náš hlas, protože s ním můžeme fakt jako obrovsky pomáhat sobě eh léčit. Jako teď nechci, aby to znělo jako eh moc ezotericky, ale jako doslova a do písmene to je fyzika a fyziologie. Zvuk není nic jiného než fyzika o tom, jak působí dotek. A zase není to vůbec nic jako ezo neuchopitelného. Je to velmi reálné, protože v dotyku tady máme infračervené záření a zároveň tam dotykem, laskavým dotykem předáváme ty naše frekvence někomu, takže můžeme obrti pomoct, což víme koneckonců, když se zpětně podíváme na tu dobu covidovou, tak si můžete vlastně vyjmenovat ty věci, který jako v uvozovkách byly zakázaný, že jo. A jednou z nich byl kontakt a izolace lidí jako neskutečný průšvih, protože izolace dokáže udělat obrovskej zmatek v hlavě v těch to jsou zase jenom okruhy, zase je to ta fyziologie. Takže si myslím, že ta celá akce COVID jako byla velmi samozřejmě dobře připravená, protože útočila na tyhle základní potřeby, že jo, lidí, což je kontakt s jinými lidmi, což je volné dýchání, s nádechem, nosem, oxidusnatý a tak dále. Takže, takže tak >> děkuju za vaši děkuju za vaši odpověď. Diváci, napište nám, jak to vnímáte vy. E, napište, jestli souhlasíte, nebo to vidíte jinak. Tak děkujeme za vaše komentáře a děkujeme za sdílení dál, aby se více lidí zapojilo. Moniko, když jsem procházel ten váš příběh, tak eh otázka do pléna. Za svou kariéru vy jste viděla obrovský množství tkání lidí. Viděla jste krev tak jako mnozí z nás asi způsobem nikdy, který nikdy neuvidíme krev. A byl tam některý konkrétní nález za vaši kariéru, který vás vyděsil, překvapil nebo donutil vás pochybovat o tom, co jste do té doby věděla. E co se vám koneckonců podařilo zjistit o o té skutečné příčině třeba šíření covidu nebo co jste vy děla v té krvi? Ono to tohleto téma taky samo o sobě je hodně kontroverzní, protože bylo napadnuté teda ten váš výzkum, že mohl být podjatý, že tam nebyly dodrženy nějaké normy a tak dále. Nicméně vy jako člověk, jako Monika, co jste viděla pod tím mikroskopem a třeba jste netušila, že někdy uvidíte a do dneška vám to třeba i hlava nebere? Jo. No jako já jsem se vlastně dostala k té krvi přes eh to, že jsem začla přemýšlet hodně nad tím, jak vlastně ty věci jsou eh o příčinách nemocí a tak dále, že jo. doba covidová byla doba, jak se říká, vymknutá z kloubů, takže člověk byl překvapen, protože já jsem vnitřně cítila, že to je, že to je úplně nesmysl, že to od začátku jsem byla přesvědčená, proto mluvím o té intuici, o tom vnitřním pocitu, který vám jasně říká todle ne, todle je pitomina. Jo, i když jsem samozřejmě byla jakožto lékařka vycvičená v takových těch paradigmatech, že nemoci jsou způsobené bakteriemi, že existují viry a tak dále. No, takže mě to začalo zajímat. Začala jsem se o to jako najednou jsem se mi otevřel svět alternativního pohledu, který jsem vůbec neznala, protože to se běžnému lékaři jako nedostane. Dostala jsem se právě k tomu pohledu na krev přes tu živou kapku krve, což je absolutně jiný pohled, než je pohled klasické medicíny, kde prostě vyšetření kreve spočívá v tom, že se krev hodí do stroje, tam to vyšoupne nějaký nějaký data, že jo, světinu, tam jsou ty hvězdičky podle toho, jak se zrovna ty kategorie, jak se ty kolónky prostě zrovna upravují, že jo. Eh, případně je to otázka hematologie. Tady to je jiný pohled na na tu krev, která mě přivedla k teorii terénu, eh, k teorii, kterou vlastně razil současník pana Pastra, pan Anton Bešamp, Francouz. Eh, teorie terénu je zcela jednoduchá. Eh, já vždycky používám takovou tu příměru s tím akvárkem. To znamená, máme akvárko, že jo, v akvárku jsou rybičky. Když to akvárku bude, když nebudete měnit vodu třeba půl roku, eh, tak ta voda prostě začne bejt špinavá, ty rybečky začnou hynout, nebudu spokojený. No a teďka my si můžeme vybrat dvě možnosti, že jo. Buď to těm rybičkám někdo začne sypat nějaký antibiotika, píchat do nich injekce, do těch rybiček, jako aby teda byly veselý, ale jsou furt v tom bordelu, takže tak nějak jako se jo. No a nebo prostě druhá možnost a to jako, že vyměníte tu vodu, jenom je prostá věc. prostě změníte prostředí těch rybiček a ty rybičky budou zase veselý. Funguje to. Jo, můžete vyzkoušet. I když já nerada dělám pokusy na zvířatech, já bych to jako úplně zrušila a zakázala, protože Takže můžete vyzkoušet pokusy na sobě. Jaké to je, když změníme prostředí? Koneck konců teď mě napadá jeden úžasný pokus, že jo, Michaela Mocise Me. Myslím, že to byl Michael Moore, že jo, kdy vlastně po po dobu měsíce, mám pocit, že to byl měsíc, tak ten dotyčný člověk vlastně se stravoval jenom v McDonaldu, že jo. A takže to je nádhernej fenomenologickej pokus terénu, že jo. Kam ho to dovedlo, jo? Jak jak vlastně dopad po měsíci? To je ten terén, to je ta strava, to je to prostředí, jako jak tým se obklopujeme. Takže já jsem najednou viděla tu krev z pohledu jiného, z pohledu vlastně zobrazení vnitřního terénu. Jaké to je uvnitř, jaké jsou tam vztahy, jak se ty krvinky chovají, protože oni jsou živé, že jo. To normálně pak v těch přístrojích není. A z toho prvotního a teď to tady takhle jako na rovinu do toho éteru řeknu z toho prvotního, řekla bych úzkoprofilového pohledu na to tím, že jsem se tomu věnovala další a další roky i po covidu, tak mám srovnání a můžu říct, že nic není tak černobílé, že nemůžeme říct, krev očkovaného jednoznačně špatná, krev neočkovaného je jednoznačně dobrá. Všechno je to o terénu. Všechno je to o tom, jaký jak jsme na tom my uvnitř. To znamená nejenom stravou, ale i naší psychikou, protože psychosomatika dneska není žádná jako překvapující překvapující závěr, že jako psychika, naše nastavení myšlenkové je vlastně nad vším, že ta psychika ovlivňuje všechno, protože díky psychice se v nás aktivují ty fyziologické děje. To znamená sympaticus, parasympaticus, bloudivý nerv, tvorba oxidu dusnatého, tvorba spoustu mediátorů v těle, protože máme vnitřní opiáty, máme vnitřní kanabinoidy. To je neskutečně provázaný systém, který nelze brát lineárně. Jo, takhle, takhle, takhle funguje věda. Linearita. Tady něco udělám lineárně. To je takhle. My jsme krystal jako broušený diamant. mnoho vztahů, mnoho vrstev. Takže člověk, který je třeba velmi nešťastný uvnitř, tak bude mít nešťastnou krev. Já jsem to vždycky lidem říkala jako jednoduše. Ta krev, to zrcadlí, prostředí naše. Stejně tak mě to dovedlo ta teorie k terénu jinému pohledu na účast třeba bakterií nebo parazitů v našem těle, ne jako na zloy, kteří nás jako napadnou. Protože si představte, že bychom vlastně nemohli vůbec existovat, protože kolem nás tady všude něco je na kůži, ve střevě máte 2 kg bakterií, že máte dokonce víc víc cizí DNA, než je vaše vlastní DNA, že jo. Tam máte jako spoustu prostě buněk, víc buněk cizích, než je buněk lidského těla. My jsme symbiotický organismus. To si málokdo uvědomuje, jo? A teďka to máme rozdělené na ty hodné bakterie, zlé bakterie, že jo. A teď se ukázalo, že určitá onemocnění, eh, která jsou připisovaná nějakým bakteriím, tak ty bakterie u toho onemocnění nebyly nalezeny a naopak byly nalezeny u úplně zdravých lidí, takže se potom dostáváme k tomu neuvěřitelnému fenoménu, což je asymptomatický nosič. Jo, na tom jelo ten covid. Samozřejmě na to měli ty covidi, protože někdo byl úplně zdravý, ale vyšťourali mu v nose PCR test a tomu vyšlo, že je nemocný, že? Tak kde potom je ta hranice zdraví nemocný? Takže jsem se dostala k teorii terénu, tomu, že bakterie, parazité eh prostě nejsou vlastně zloi, ale využí našeho terénu. Do jisté míry by se dalo říci, že nám jako pomáhají v té očistě. Já jsem pro lidi vymyslela takovou příměru s kompostem. Když máte kompost, tak tam se děje spousta věcí, že tam jako rostou plísně, jsou tam bakterie, žížaly, ty červy a prostě nějak se to snaží vytvořit vám z toho ten úrodný humus, že jo, z toho kompostu. Tak myslím si a ne, není není to jako můj názor, že bych to nějak vymyslela, jo, to je spousta zahraničních e jako lékařů, kteří to vidí, kteří mě k tomu přivedli. To jsem nevymyslela já. Mně to jenom začlo dávat smysl. A víte proč? Protože nás to zbaví strachu. Protože najednou se nemusíme bát. Najednou se nemusíme bát, že se potkáme s někým, kdo na nás pčikne: "Ješmarj, onemocním, protože na mě pčiknul." Ne, já ne, protože já jsem, já jsem naladěná. Já jsem v soulladu sama se sebou a já tím pádem nemusím být nemocná, protože když jste jakoby v souladu, tak vaše imunita samozřejmě funguje perfektně a není potřeba zvát žádné uklízeče a pomocníky. Dává to trochu smysl tenhle pohled. Jo, tak to je jiný pohled. Zjistila jsem, že třeba když jsme se dívali na krev s klientem a uvolnili jsme se, jo, ten strach, se kterým tam třeba přicházel, ježišmarja, co tam bude, já se cítím špatně. A chvilku jsme si povídali, jen tak v klidu. Tak ty krvinky se najednou začly rozvolňovat. Byly takhle zcuclý a najednou začly plout. reagovali. Můžeme si to tak vysvětlit. Jenom to je pozorování. Já si to tak představuju, že to tak by asi bude, že ty naše frekvence, které najednou byly volné, přátelské, v klidu, ne jako u doktora, kde na vás vybafnou, ty jo, máte vysokej krevní tlak, tady dostanete okamžitě nějaký léky. Já se snažím vytvořit prostředí, ve kterém se člověk může uvolnit, kde najednou odplývají ty strachy, protože pokud žijeme ve strachu, tak jsme uvnitř sevření a ty fyziologické děje nefungují. Zase to je ta fyziologie. Takže díky medicína, díky za to, že to můžu vědět, že to můžu propojit. A takže vlastně to je ten pohled, to je ten to, co jsem za ty roky vlastně objevila nebo mohla pozorovat a dává mi to smysl e díky tomu propojení třeba právě s těmi zahraničními zdroji, třeba Beaglesonovou akademií, která je vysloveně zaměřená na pozorování krve eh jakoby pod tím prizmatem tý teorie terénu a tak dále. Tak >> my se k tomu ještě možná dostaneme, Moniko. A moc vám děkuju za to vaše vyprávění a sdílení a vy jste tam řekla i pár věcí, o který si chci opřít další otázce, protože to zkoumání krve, to je něco fascinujícího. Já věřím, že tam vidíte věci, které si třeba my nedokážeme představit a můžeme se povídat dál i vo DNA. Možná na to přijde, ale před pěti lety jste začala zkoumat tu krev očkovaných. Je to rok 2021, pokud se nemýlím. A vy jste tam i veřejně mluvila o iniciativě přibližně 20 lékařů, kteří se rozhodli společně s vámi zkoumat tu krev očkovaných lidí a od té doby uplynulo pt let. Co jste skutečně objevili? Já jsem se snažil najít některé jako ucelené výstupy. Možná vám to bylo smazáno, možná jste to ani nepublikovali, ale proč o konečných výsledcích neslyšíme dneska více? A pokud jste narazili na něco neobvyklého, podařilo se vám to nezávisle ověřit, nebo co se tam dělo? Eh, todle je otázka, přiznám se, že pro mě je vlastně todle už jako otázka uzavřená, protože e víte, tady nastalo několik takových jako linií a já zase budu upřímná, protože protože ráda mluvím e tak, jak cítím, nebo tak, jak jsem. Takže mě ta cesta dovedla k tomu, eh, že jsem začal pochybovat vlastně o existenci vůbec o existenci virů jako takových. Jo, teďka možná si někdo bude prostě klepat na čelo, ale já říkám, že to je můj pohled, je to moje cesta, moje přemýšlení a začala jsem si prostě zjišťovat informace, že jo, já nevím, Stefan Lanka a tak dále, vydání, virové mánie. Prostě začlo mě to zajímat to téma, jestli vlastně opravdu to je tak. Kde je ta historie toho, kdy se určilo, že existují nějaké vlastně e neorganismy, protože vir vlastně není vlastně živý, ale není jako neživý. Koneckonců, co je živé, co je neživé, zas máme ty škatulky. Takže mě to dovedlo k jakési pochybnosti o tom a od toho se vlastně odvíjí i celý ten princip toho dalšího jako těch linek toho zkoumání jako ve smyslu spike protein a tak podobně. Já asi bych se k tomu nechtěla úplně vracet, přiznám se, protože to téma je pro mě uzavřené do jisté míry. Eh, jenom tím, že vždy, když jsem s někým, protože ta krev se stává velmi okrajovou částí v mé práci, protože já se chci věnovat prostě těm frekvencím a chci se věnovat pozitivním věcem a ovlivňovat a tvořit pro lidi pozitivní prostředí. Eh ano, protože když se do těla dostanou nějaké cizorodé látky, jako je třeba vakcína, tak to tělo na to reaguje, že rozhodně logicky. Eh, takže ta krev, já vždycky říkám, že to je neveselá krev, protože vlastně zrcadlí ten terén, že jak jsme o tom, jak jsem o tom na začátku to tak nějak uvedla tím terénem. Eh, já jsem měla možnost vidět tu vakcínu pod mikroskopem, ale mikroskop je jenom zobrazovací metoda, že to není metoda rozborová nebo je to prostě ukáže to jenom nějaké tvary a obrazy. Takže věci, které se tam pohybovaly, vůbec si myslím, že to složení prostě těch vakcín, a to budu teď mluvit jako obecně vakcín, prostě teď se na mě prostě možná řada lidí sesype. Já si prostě myslím, že to do těla nepatří, protože to, jak jsem před chvilkou říkala, naše těla jsou dokonalá a mají všechno, co potřebují a potřebujeme to jenom rozvíjet a umožnit tomu, aby aby to fungovalo, ty naše vlastní zdroje, aby fungovaly dobře, abychom jim nedávali eh ty e prostě nekladly klacky pod nohy. Eh, já si myslím, že v našich eh českých vodách výzkum, který by asi stál za to, to znamená přes eh, by přes rozbor vlastně jako třeba jaké jsou tam prvky, jaké tam byly prvky, jo, jak to vypadalo dál, tak vlastně nebyl učiněn, e, byl v zahraničí učiněn. Nicméně jak doba postupuje, tak si všimněte, že to tak jako vyšumí. Jo, občas se ještě objeví nějaké, myslím, že paní Krger tady byla v Praze na Novotného lávce hovořila vlastně o těch n