„Kult svatého lampasáka.“ Zahradil varoval před choutkami prezidenta

[hudba] Vítejte u rozhovoru parlamentních listů.

Moje jméno je Raden Panenka a vítám u nás vás na zahradě.

Dobrý den.

>> Dobrý den.

Eh, hezký, horký letní den.

No jo.

Tak to jsou... to jsou ty... jak to byla ta... chtěl jsem říct ohnivá kopule, ale ta horká, že jo.

Teď všude vidíme Omega blok, jak se o tom je.

>> Všude vidíme ty temně rudé mapy.

Já si pamatuju a ono to zase není tak dávno, kdy prostě se říkalo, že jenom je léto a bude teplo, že jo.

Ale tak vlastně jako, protože já vidím, že spoustu – i řekněme někteří členové motoristů – tak to komentují.

A myslíte si, že to je nějaký celkový posun tohleto, jako když teda začneme u toho tématu, které tady všichni zažíváme, že se nám prezentuje, jaká je to katastrofa? Přitom jsme viděli, že někde vlastně v roce '35, že bylo naměřeno něco podobného. Takže ne, že by to bylo každé léto, ale jako – eh – že to má zapadat do takového tomu, jak oni říkají narativu o té změně klimatu, za kterou my všichni můžeme, že jo.

No, já jsem zrovna včera postoval na jednu svojí sociální síť jeden příspěvek, který se pokusil o nějakou komplexnější analýzu tady toho jevu.

Eh, a já to tady nebudu vysvětlovat, protože koneckonců si to každý může mě najít.

Je to docela složitý atmosférický jev, který má eh spoustu příčin.

Je tam spousta proměnných, včetně různých změn atmosférického tlaku, proudění vzduchu, proudění mořských proudů. A vlastně vytváří to – eh – je to vlastně – eh – zkráceně nazváno, když to mám zjednodušit: Omega blok.

To znamená, že nad Evropou se vytvořila jakási kopule, kterou proudí eh horký vzduch eh ze saharské Afriky do Evropy.

Eh, a která prostě několik dní eh tady potrvá, možná se to ještě bude opakovat, ale není to bezprostředně spojováno eh s úrovní hladiny CO2 v atmosféře.

No, přesto teda mě mimořádně zaujalo – teda – a to jako tak, že jsem u toho kroutil nevěřícně hlavou – jeden článek.

Já nebudu jmenovat ten zdroj, kde to vyšlo.

To je to takové alternativní médium, kde – eh – kde rozebírali, že pokud máte soukromý bazén, tak že je to špatně a že to je jednak teda kvůli tomu, že si máte ubíráte vodu sám pro sebe nebo svojí rodinu, ale že taky společensky je to nepřijatelné.

Tak jsem si říkal, že to je skoro jakože majitelé soukromých bazénů jsou novým třídním nepřítelem.

>> [frknutí]

>> No, tak samozřejmě, že i extrémní klimatické podmínky nebo výkyv počasí může sloužit najednou – eh – možná pro někoho překvapivě, ale pro ty, co tyhle teorie vymýšlejí, to překvapivé není – tak může sloužit jako odrazový můstek k nějaké potrhlé sociální teorii.

Eh, většinou to teda přichází eh z kruhů, které mají to progresivistické myšlení a snaží se vlastně nějak omezit soukromé vlastnictví ve prospěch toho celku, ve prospěch společnosti.

Eh, nemůžete dělat to, nesmíte dělat to, neměli byste dělat to.

Takže ono to do toho celkem zapadá.

>> No, to byl ten... některým mu říkají deník nenávisti.

O tom psal.

Eh, ministr zahraničí mu říká debilník N.

Zase tak.

Ale tak mě to zvilo, když jsme se bavili o tom horku.

Vlastně, možná tak – eh – bych plynule přešel.

Myslíte si, že tím horkem bylo eh vyvolána i ta reakce nejdřív na ministra kultury Klempíře a potom na Petra Macinku v té Strážnici?

>> No, tak já myslím, že je to spíš odraz celkové atmosféry ve společnosti.

Eh, a zase si řekněme, že ta vlna – eh – a jste tady jmenoval deník nenávisti – eh – tak já se toho budu držet, že ta vlna nenávisti, která se tou společností valí a která podle mě je forzírována nebo tlačena zejména tou částí společnosti, která se nesmířila s výsledkem voleb, takže nese tohleto nepěkné ovoce.

Eh, já myslím, že eh ten festival – já jsem tam teda nikdy nebyl, jo – to není prostě můj šálek čaje ani kávy – ale ten festival je dotovaný ze státního rozpočtu, takže ministr, ať už jakýkoliv ministr, by měl mít právo tam aspoň něco říct.

Eh, pár vět, to není nic politického a to publikum by to mělo nějakým způsobem akceptovat, i když ho třeba nesnáší nebo nesouhlasí s jeho politickou stranou nebo nesouhlasí s touhletou vládou.

Takže mě to zarazilo – eh – jaký antagonismus se tady vlastně eh vytvořil.

Já si pamatuju, kdysi dávno – tuším to bylo v roce 2009 – byla taková vlna před evropskými volbami, kde chodili lidé na mítink tehdejší ČSSD eh na Jiřího Paroubka speciálně a házeli po něm vajíčka.

A mě, přestože jsme soupeřili – tehdy jsem byl člen ODS a soupeřili jsme tedy s Jiřím Paroubkem nebo s jeho ČSSD v evropských volbách – to bylo zrovna – tak mně se to hrubě nelíbilo, protože mi to připadalo, že to možná jako připadá někomu zábavné, že teda si hodí na nějakého politika vajíčko a ono se o něj jako rozplácne a zamaže mu sako nebo něco.

Ale mně to přišlo, že tohle už je přesně přes čáru.

Eh, že tohle by prostě se nemělo, nemělo odehrávat.

No, tohleto – eh – tahleta věc, tahleta – tenhleten incident, nebo jak to mám nazvat – tak ten mi připadá trochu z podobného kalhubu.

>> Mhm.

[frknutí]

Ono je to vcelku zajímavé, když bychom se pokusili udělat nějaké srovnání trochu.

Tak tady to byl Klempíř a Macinka, kterým bylo pískáno, bučeno. Nadávali jim na Andreje Babiše opakovaně. I v minulosti teďka – zklidnil jako novou úrodu neuvěřitelných vulgarit na sociálních sítích.

To, že jenom on – eh – taky vlastně na sítích – eh – připomněl výročí zavraždění Milady Horákové.

Tak [frknutí] eh ani by mě nenapadlo to citovat, ale prostě je ve zkratce řečeno: jak může komunista vůbec cokoliv takového si brát do úst?

Zatímco když pan prezident Pavel – eh – 21. srpna – někde, buď v nějakém vyjádření nebo osobně, připomene výročí sovětské okupace – tak ta stejná média, co – eh – dnes tak jdou proti Babišovi, Macinkovi například – tak úplně nepřipomínají to, že prezident schvaloval sovětskou okupaci, že ji vnímal jako návštěvu přátel ze Sovětského svazu, že byl vojenský rozvědčík a tak dále.

E, tak je to vlastně všechno jenom o těch médiích a o tom, jak tu realitu – buď nezkreslenou – přinesou svým divákům, členům a nebo ji trochu přetvoří a pak předají.

Tak média v tom samozřejmě hrají určitou roli.

Hlavně ta média, co se označují za hlavní proud, přestože už tedy tím hlavním proudem – eh – nějakou dobu nejsou.

Eh, nebo veřejnoprávní média – k tomu se ještě možná můžeme dostat – ale já myslím, že to zaslouží možná trochu hlubší zamyšlení nad tím, jakým způsobem se vlastně vydefinovala zejména v posledních měsících role tohoto konkrétního prezidenta – eh – ve společnosti nebo v části společnosti, řekněme.

E, já jsem si to – eh – pro sebe s určitou nadsázkou, která možná se bude hodit i do headlinu – tak jsem si to nazval pracovně: kult svatého lampasáka.

Eh, tady se vytvořila taková opravdu zvláštní situace.

Eh, existuje – eh – v sociologii a v historii – existuje takový jev, který se jmenuje Cargo kult.

Zejména u domorodých národů, které spoléhaly na to, že přijde nějaký spasitel zvenku, který jim teda ukáže tu správnou cestu.

Eh, někdy se to projektovalo do osob některých těch slavných kolonizátorů, kteří tam prostě přijeli někam na ty tichomořské ostrovy, na těch lodích, eh, a předvedli těm domorodým národům něco, co do té doby ještě neviděli.

Takže já mám pocit, že tady se vytváří něco podobného, že vlastně ta část společnosti a na názorných médií, která se s tím výsledkem voleb opravdu nesmířila, nehodlá se s ním smířit, tu vládu považuje za ztělesnění veškerého zla, považuje za vládu vlastizrádců. Prostě cokoliv si přečtete v těch novinách nebo na sociálních sítích, tak to jsou opravdu strašlivé přívlastky, co ta vláda dostává. Přitom je to standardní vláda, která vzešla z výsledku parlamentních voleb.

A tihle lidé nebo tahle část společnosti hledá nějakého spasitele, který jim jako proti té vládě pomůže a našla ho teda paradoxně v osobě tohoto pana prezidenta, do kterého si ještě projektuje, téměř jako si do něj reinkarnuje Václava Havla.

Eh, protože je to ta část společnosti, která, eh, teď to zjišťujeme, prostě oni strašlivě mentálně trpěli během 10 let prezidentství Václava Klause. Pak strašlivě mentálně trpěli během 10 let prezidentství Miloše Zemana a teď tedy mají pocit, že zase tam mají svého prezidenta.

Eh, je to svým způsobem velmi paradoxní, protože málokdy najdete dvě životní dráhy, které by se od sebe tak zásadně lišily, jako Václav Havel a Petr Pavel.

Jo, Václav Havel, cokoliv si o něm můžeme myslet, tak prostě, eh, byl disident, který tedy za svou činnost dokonce seděl v kriminále, že ho ten komunistický režim poslal. Petr Pavel ve stejné době byl poslušným kolečkem v souji toho komunistického režimu, důstojníkem armády Varšavské smlouvy.

A teď tady vystupuje jako vlastně ten spasitel, jako ten jediný zachránce, ten jediný pilíř demokracie, ke kterému se vlastně ten fanklub nebo bývalý fanklub Václava Havla upíná.

A ten největší paradox je, že tenhleten Havlův fan klub, ten byl zpravidla složený z takových, řekněme, levicově liberálních, svobodomyslných, eh, možná lehce i anarchistických lidí, kteří prostě spíš měli vždycky to antisystémové cítění, minimálně tedy za toho komunismu. Eh, a nějak se jim jako moc nelíbily nějaké prostě konzervativní hodnoty a tradice a takové věci.

No a teď najednou si projektují svoje naději do člověka, který teda ztělesňuje pravý opak toho všeho.

Jo. A najednou tedy už tím hrdinou, eh, nebo tím, eh, tou částí společnosti, ke které oni se obrací, už to nejsou umělci, literáti, eh, intelektuálové, jako tomu bylo za Václava Havla, který si představoval, že to tedy je ta elita společnosti, která by jí měla řídit, ale posunuje se to směrem úplně jiným. Posiluje se to prostě k silovým složkám společnosti, takže idolem dnes, tím, kdo má tu společnost zachránit, tak je prostě příslušník armády České republiky nebo eventuelně některé ze zpravodajských služeb.

A mě tohle na jednu stranu jako fascinuje to přepólování, vlastně, jak se někdo dokáže dostat od té Havlovy představy, teda k té Pavlově představě a vůbec mu to nepřipadá zvláštní, ale zároveň mě to zneklidňuje, protože já si opravdu nemyslím, že by silové složky státního aparátu měly být těmi, kdo určují, eh, atmosféru nebo řeší zásadní témata veřejného diskurzu v zemi.

A mám pocit, že to se bohužel děje a že to má souvislost s tím, že jeden z těch lidí, jejich reprezentant, sedí na tom pražském hradě.

>> Eh, dvě otázky začnu, vezmu je postupně.

Eh, ta první, když jste zmínil ty silové složky, tak je to jen, že tedy prezident republiky současný je bývalý nejvyšší funkcionář armády, člověk, který v té armádě strávil celý svůj život. Právě, jak víme, je mu občas připomínáno, ne tedy tím bývalým hlavním proudem, že sloužil jak v té armádě demokratického státu, tak toho totalitního, ale není to jenom o Petru Pavlovi, že jo.

Tak víme, jaké osobnosti vlastně byly vytvořeny z končícího náčelníka generálního štábu Karla Řechy, z plukovníka Foltýna, který, eh, nebyl tím, kdo by, když jste zmiňoval ty havlovské intelektuály, veřejně hloubal a psal eseje o tom, kam by se naše společnost měla vyvíjet, ale jednoduše část společnosti označil, eh, jako svině a tady ještě mluvil o nějaké separaci těch lidí. Vlastně, tak, eh, zmínil jste tady jiné služby, tak šéf BIS, to je vlastně celebrita v části médií za ty poslední roky.

Eh, unikají informace do některých vybraných médií. Já bych dokonce se odvážil tvrdit, že v některých případech prostě ta služba stanovuje vlastně politickou agendu tomu státu.

Když třeba vláda po svém jmenování začala hovořit o tom, že naplní ten svůj slib, zruší onen gumový paragraf o neoprávněné činnosti pro cizí moc, tak šup, přišlo, co přišlo – zatčení údajného čínského agenta. Eh, teď tedy soud hodil na hlavu, eh, tu obžalobu, odmítl vydat.

A takže kde se to vzalo podle vás – toto, že se tady to vlastně takhle překlopilo a že tady si tvoříme, nebo my asi ne, ale část společnosti si tvoří idol z těchto lidí, a že tito lidé, eh, eh, to, že mají nějaké funkce, to je dobře, ale to, že se jim takhle dostává sluchu nebo takového publika, takové mediální pozornosti.

>> No, já se vrátím k tomu, co už jsem, eh, tady teď nakousl a budu v tom pokračovat.

A to je ta havlovská tradice nepolitické politiky.

Ono to skutečně, ačkoliv to vypadá paradoxně, já jsem tady teď popsal vlastně, že ty životní dráhy Václava Havla a Petra Pavla se tedy absolutně nekryjí, že jsou velmi rozdílné, ale možná paradoxně jednu věc oni společnou mají jako prezidenti.

Eh, Václav Havel, eh, byl nositelem toho, čemu jsme říkali nepolitická politika. On příliš nedůvěřoval politickému systému postaveném na politických stranách. On ho považoval za nefunkční.

I v tom jeho možná nejslavnějším titulu Moc bezmocných, který byl psán vlastně ještě před listopadem 89, tak najdete celou řadu kritických poznámek na adresu masových politických stran, tehdy těch západních dokonce, které, eh, bych řekl, z toho disidentského pohledu by spíš zasloužily vyzdvihovat, protože to byli nositelé toho demokratického střídání moci a té parlamentní demokracie, eh, toho, kam my jsme chtěli směřovat, tedy na ten západ.

Eh, a on už tenkrát tomu příliš nevěřil a jeho představa byla taková, že vlastně tu společnost by neměli řídit politici, protože politici jsou korumpovatelní a podbíziví a tak nějak ty voliče vždycky omámí nějakými sliby a oni jim to tam pak nahází, a že by tedy měla, že by tu společnost měla řídit nebo na ní mít rozhodující vliv nějaká ta vyspělá elitní složka. To znamená právě intelektuálové, umělci, spisovatelé, prostě to, co bychom nazvali asi kulturní front, to byla představa Václava Havla, která teda neobstála potom v konfrontaci s pragmatickým politickým systémem, jehož spoluautorem byl vlastně nástupce Václava Havla na prezidentském úřadu, Václav Klaus.

A ten Petr Pavel podle mě tuhle nedůvěru k tomu politickému systému s Václavem Havelem sdílí, a nebo vůbec to okolí, které se kolem něj formuje.

Jste tady se jeho velkého přítele, náčelníka generálního štábu nebo pana Foltýna, který dodnes je zástupcem vojenské kanceláře prezidenta republiky a to je vlastně celá taková množina osob, ze kterých lze vycítit, že oni tomu politickému systému příliš nevěří, že těch politiků si také příliš neváží, že je také považují za nepevné, ohebné.

To, že jim třeba většina voličů vyjádřila důvěru, to pro ně není rozhodující.

A můžu snad jenom parafrázovat různé výroky speciálně tedy končícího náčelníka generálního štábu pana Řechy, který několikrát řekl něco v tom smyslu, že on vlastně není zodpovědný žádným politikům, že on je zodpovědný tomuto státu a ústavě tohoto státu.

Podobně mluvil i pan Foldý, když jsem se s ním setkal nebo střetl v nějaké podobném formátu nějakého podcastu v jednom médiu.

A na mě to dělá dojem, že tihle lidé, ti příslušníci těch silových složek vlastně mají za to, že oni jsou povoláni z podstaty věci, z toho, co mají vlastně za zaměstnání, tak jsou povoláni k tomu, aby hlídali tu ústavu, aby strážili demokracii a aby hlídali vlastně i ty politiky, kteří podle nich jsou nehodní toho, aby zastávali ty volené úřady.

A tohleto je přesně moment, kdy je zapotřebí nad tím začít vážně přemýšlet a nenechat to dojít do těch konců, kdy si toto myšlení silové složky osvojí, protože pokud si ho osvojí, tak se budou velice těžko vracet zpátky do nějakého normálního systému, ve kterém silové složky státního aparátu – to znamená armáda, policie, zpravodajské služby – jsou podřízeny té politické moci a ne nadřízeny politické moci, protože politická moc ústavy prostě náleží lidu a lid vyjadřuje svojí vůli ve volbách.

Takže není to tak, že zaměstnanci státu ve silových složkách jsou nad tou ústavou?

Oni jsou pod tou.

Já mám pocit, že mnozí z nich to takhle nechápou a já mám pocit, že Petr Pavel jako celoživotní voják, který vlastně nedělal nikdy nic jiného, takže s tím má také problém to pochopit.

A to, že s tím má problém, nebo to, že z hradu vane tenhleten pocit nebo tahle atmosféra, no tak to samozřejmě těm vrcholným figurám těch silových složek dává pocit, že teď máme tam svého člověka, takže my vlastně můžeme, teď je to dovolené, teď máme legitimitu.

Takže to je ten důvod. Možná jsem byl trochu delší, obšírnější, ale mě to zneklidňuje a myslím, že je zapotřebí, aby ta politická – já už nejsem teď politik, já nemám žádnou volenou funkci – ale ti, co ty volené funkce mají, tak aby jako poměrně rozhodně řekli: „Ne, ne, ne, vážení přátelé, ne, ne, ne, pane náčelníku generálního štábu, ať už jste kdokoliv, vy nejste nadřízen nám. Vy nás nebudete hlídat, jestli my dodržujeme ústavu České republiky. Vy jste nám podřízen a vy budete plnit příkazy, které dostanete od volené politické reprezentace."

Dá se říct, že jsem předtím ještě chtěl teda komentovat, když jste mluvil o tom společném mezi Václavem Havlem a Petrem Pavlem, tak jsem chtěl jenom poznamenat, že jste možná zapomněl na jednu věc, co mají společného. Havel, Pavel – to zní podobně, že jo. Takže ono se to i hodí docela pro tu názorovou skupinu. Do toho někteří se hostilizují do nového Masarika tím jeho zjevem a bílým vousem a tak, ale... No, v německých novinách před časem, někde to bylo tuším začátkem tohoto roku a já jsem si z toho pak dělal taky legraci na sítích, tak skutečně ten editor v tom německém článku se spletl. A bylo tam napsáno český prezident Petr Havel. Takže jak je vidět, tak to prostě toto krátké spojení zafungovalo.

Když jste mluvil o tom, co se týče tady těch představitelů silových složek a o tom jejich přístupu k demokracii – zjednodušeně řečeno, že úplně si s tím hlavu nelámou a berou to tak, že my jsme tu od toho, abychom jich chránili – tak myslíte, že právě z tohoto plyne i třeba to, když bych se posunul trošku k tomu tématu, když prezident Pavel prohlásí, že já jsem vedoucí delegace na summit NATO, ať víme, že vláda oznámila ústy premiéra, že ne, že vedoucím delegace bude předseda vlády Andrej Babiš, ale že teda autoritativně řekne: já jsem, že prezident kamkoliv přijde, automaticky vedoucí.

No, z hlediska ústavních pozic on samozřejmě je výš než předseda vlády v té hierarchii, ale to neznamená, že když vláda sestavuje svým usnesením, svým rozhodnutím nějakou delegaci v nějaké mezinárodní organizaci nebo na jakoukoli zahraniční cestu, jejíž součástí je i prezident – jak tedy Ústavní soud teď nařídil svým předběžným opatřením – pokud vláda rozhodla nebo rozhodne, že vedoucím delegace je nadále předseda vlády a já nevidím důvod, proč by již učiněné rozhodnutí měla měnit, tak se třeba dočkáme velmi rychle nějaké další kompetenční žaloby, kdy se pan prezident bude domáhat toho, aby nebyl zařazen do té delegace jako její člen, ale aby byl zařazen do ní jako vedoucí.

Takže možná se dočkáme ještě dalšího předběžného opatření, uvidíme. Ale myslím, že ta automatika té ústavní hierarchie – kterou já nezpochybňuju – nebo ten žebříček té ústavní hierarchie funkcí nezaručuje automaticky, že když se sestavuje mezinárodní delegace, tak to musí být v tom samém řadí, v jakém ti ústavní činitelé jedou za sebou.

Tak on a možná se dá říct, že to je do značné míry – jakkoliv to není jiná situace – že jo, ale podobné v tom, když prezident republiky přijde a účastní se zasedání vlády, také ho neřídí to zasedání vlády. Totéž v Poslanecké sněmovně, když chce promluvit, tak tam je posazen.

On je tam na návštěvě v podstatě.

No.

Pokud jde o ten už několik týdnů se vedoucí spor mezi Petrem Pavlem a prezidentem, který se vyostřil, tak jak to celé vnímáte? Hlavně mě teď zajímá ten zásah Ústavního soudu. Jednak to předběžné opatření, což profesor Gerloch a další kritizovali, že vůbec k tomu ten soud přistoupil. A z druhé strany pohled, jestli je to něco, do čeho se ten Ústavní soud má míchat.

Tak já nejsem ústavní právník a samozřejmě můj pohled na to může být jenom laický občanský. Je tam spousta otazníků, které si kladu. Jeden z nich je třeba rychlost toho rozhodnutí, druhý je samotná forma toho rozhodnutí – že tedy nejde o definitivní rozsudek, ale že jde o jakési dočasné opatření, které se týká jenom jednoho toho sumitu, což je samo o sobě zvláštní.

Ale dobře.

V každém případě já mám pocit, že minimálně prezidentovi republiky opravdu nejde jen o tento jeden summit, vrcholný summit NATO v Ankaře, i když samozřejmě je to pro něj určitě důležitá věc. On vlastně v celém tom svém podání se nezmiňuje o jiných mezinárodních delegacích nebo jiných delegacích, které sestavuje vláda, než o delegacích do Severoatlantické aliance, do orgánů Severoatlantické aliance.

Takže to chce prostě primárně řešit, protože asi má pocit, že mu to jakožto bývalému vysokému příslušníkovi členské armády na to přísluší.

Já mám ale pocit, že je zatím ještě něco víc a to se vracím zase k tomu, co už jsem tady předtím řekl, že opravdu je tam snaha toho hradu nebo toho širšího zázemí prezidenta republiky, nejenom jeho osobně, ale celého toho okruhu jeho, to posunout někam spíš k tomu poloprezidentskému systému, ne tedy prezidentskému, poloprezidentskému, kde ten prezident vlastně formou takových třeba adhoc rozhodnutí toho Ústavního soudu si vymůže některé pravomoci a já myslím, že to dělá zcela záměrně, zcela účelově a dělá to s vidinou toho případného druhého mandátu.

S tím, že zatím do té volby případné nastupuje jako favorit, protože zatím se žádný vyzyvatel nezjevil.

A ten motiv, proč to dělá, proč by se mu líbil poloprezidentský systém, tak ten je přesně v těch důvodech, které už jsem tady uvedl — že by to vlastně oslabilo tu parlamentní stránku nebo ten parlamentní rozměr demokracie postavený na politických stranách nebo na soutěži politických stran a že by to vlastně vypíchlo do popředí možná něco rozhodujícího pro politický život v České republice, tu přímou prezidentskou volbu.

Ono to tedy samozřejmě má souvislost s tím, že ta změna ústavy tenkrát na tu přímou volbu změnila jenom způsob volby, nezměnila pravomoci prezidenta.

Jestli to bylo dobře nebo špatně, to teď o tom nechci spekulovat, ale je tady vlastně taková jakoby nesourodost toho, že ten prezident z té přímé volby si opravdu může odnést silný mandát a ten potom nemá žádnou oporu v té ústavě samotné.

Ale takhle to prostě je.

Vymáhat si ten silnější mandát potom formou nějakých adhoc rozsudků Ústavního soudu, když navíc ještě je známo, že většina těch ústavních soudců vděčí za své jmenování právě tomu prezidentovi, tak mi připadá hodně zavádějící a mám pocit — aspoň z toho, co jsem tak pochytal z těch veřejných debat na sítích a podobně v tom veřejném prostoru — že si tím prezident tím, jak ten spor vyostřil, byl tím kompetent tou kompetenční žalobou, že se tím příliš nepomohl. Ale uvidíme.

Ano, já jsem se chtěl ptát právě na tohle, jestli ten pakli, že bychom řekli, že to může být kalkul, to tímhle způsobem vést s cílem tedy pomoci si zajistit znovuzvolení, tak jestli to může vyjít, protože asi se lze shodnout na tom, že Petr Pavel, který se případně tedy asi ano, bude v lednu 2028 ucházet o post prezidenta republiky, bude alespoň vlastně jiný člověk, jiný Petr Pavel, než se o něj ucházel v roce 2023, protože tehdy v té kampani, jak byl prezentován, tak to byl takový, řeklo by se, jako catch-all prezident, nabídka — já budu prezident pro všechny, já nebudu rozdělovat, já budu nadstranický, nebudu nikomu nadržovat a tak dále.

A teďka ono to začalo už i za té fialoví vlády, ale samozřejmě ne tolik, ale teď vidím dosti vyhraněného prezidenta v celé řadě věcí, zvláštěji i v těch zásadních otázkách jako národní suverenita, kdy Spojené státy evropské, euro, zrušení práva veta a celá řada dalších věcí, soud německého sjezdu a vůbec, řekněme, vyšší příklon, větší příklon k Německu a podobné věci.

A zcela jistě toho Pavla v té předchozí volbě volila i nemálo voličů stran stávající vládní koalice.

Ale to už se asi úplně nedá čekat, ne? Když bude obhajovat, nebo myslíte, že jo?

To nevím. Samozřejmě ještě se může stát leccos. Ta kampaň byť oficiálně ještě neběží, tak vlastně už běží. Ale vrcholy bude až někdy za více než rok.

Ale skutečně, já to tak beru — jako vlastně příznivec této současné vlády a její volič — tak to beru tak, že prezidence skutečně po jejím nástupu se vyprofiloval jednoznačně. Byť se sám tomu brání a odmítá to a všelijak se z toho vytáčí, tak se prostě vyprofiloval jako jakýsi neformální lídr opozice.

Tak to je. Ono samozřejmě je to dáno také tím, že ta opozice žádného skutečného lídra nemá, že to jsou všechno béčkoví politici, ať už v ODS nebo ve Stanech nebo v jiných stranách. Takže oni nemohou sloužit jako nositelé nějakého silného vzkazu. Koneckonců i ty jejich strany se teď jakoby kolem toho prezidenta ovíjejí, protože mají pocit, že na tom můžou ještě nějaké body nahnat.

Ale skutečností je, že ten prezident se začal vymezovat proti té vládě i v tématech, do kterých mu upřímně řečeno tak moc není. Vlastně jakmile vláda přijde s nějakým trochu kontroverzním rozhodnutím, tak ten prezident okamžitě zaujme pozici proti.

Nikdy to není tak, že by to třeba vymlčel nebo že by se k tomu nevyjádřil nebo že by to prostě nechal být a řekl by: "Ne, to je prostě záležitost vlády. Já jsem prezident, já vím, že na to jsou názory pro i proti. Já schválně to nebudu komentovat, protože nechci tu společnost dál rozdělovat."

On skutečně je v tuhle chvíli nositelem opoziční rétoriky. Vymezuje se proti té vládě v podstatě na jakémkoliv tématu a musí tedy umět unést i to, že se mu bude říkat opoziční prezident. U mě tím opozičním prezidentem jednoznačně v tuhle chvíli je.

Poslední věc — a to je právě jedno z těch témat, kdy se taky nevynechá úplně příležitost, abych se vymezil vůči vládě — a to jsou veřejnoprávní média.

Na řadě setkání on varuje před zásahy do toho systému, aby veřejnoprávní média zůstala nezávislá, zdůrazňuje důležitost pro demokratickou společnost. Jako by ta vláda je vlastně chtěla buď zlikvidovat nebo zlikvidovat jejich nezávislost.

Přitom jediné, co tedy vláda chystá a co se vlády týče, tak schválila — to je konec koncesionářských poplatků a financování přímo ze státního rozpočtu.

A kolem toho je teď ten Milion chvilek a další různé organizace, ty odbory České televize s tím panem redaktorem Moláčkem, který ještě nedávno psal, že proti klimatické krizi se vyplatí bojovat, i kdyby neexistovala, a další podobní.

Na to jsem četl vtipnou repliku, že proti redaktoru Moláčkovi se také vyplatí bojovat, i kdyby neexistoval.

Takže každá akce plodí nějakou reakci.

A pokud jde o ten vládní záměr — tedy upravit, změnit způsob financování veřejnoprávních médií — to je asi v pořádku, předpokládám podle vás, nebo byste?

Já teda jsem v tomhletom ještě daleko razantnější ještě než ta vláda.

Já to chápu samozřejmě jako — ta symbolika toho, že když máte pocit, že tu televizi, tedy ta veřejnoprávní média, nevyužíváte, nepoužíváte nebo vás nereprezentují, tak ta symbolika toho, že za to takzvaně nechcete platit nebo nechcete vidět prostě v tom svém měsíčním přehledu tu částku, která přímo jde České televizi — tak ta symbolika je docela důležitá.

To, že to bude placeno ze státního rozpočtu, který je stejně sestavován z daní, tak je prostě takový trochu — je to svým způsobem trochu úhybný manévr.

Ale dobře, já pro mě je to v pořádku.

Já myslím, že ta symbolika toho, že prostě ten člověk bude mít pocit, že to neplatí přímo, ale že zaplatí daně do státního rozpočtu a tam si to prostě ta vláda nebo ta poslanecká sněmovna nějak přebere.

Takže vlastně spoustě lidem to uleví, že budou mít pocit, že už to neplatí.

Jo, já teda samozřejmě na to mám docela vyhraněný názor, který asi by ani ta současná vláda nebyla ochotná akceptovat.

Já myslím, že ty poplatky bylo možné zachovat na principu dobrovolnosti. To znamená, kdo platí, ten se dívá, kdo neplatí, ten se nedívá. Technicky je to proveditelné.

Máte dneska placené televizní stanice, placené kanály. Když to nezaplatíte, tak prostě vám to neodkódují, nedostanete kód, kterým byste si to vysílání mohli zpřístupnit. Takhle by se to dalo udělat podle mě i s tím veřejnoprávním vysíláním.