Drulák: Neevropský svět kolonizuje Západ. Nás zachrání odlišnost

[hudba] Vítejte u rozhovoru Parlamentních listů.

Mé jméno je Radim Panenka a naším hostem je dnes předseda spolku Svatopluk Petr Drulák.

Ahoj, Petře.

>> Ahoj. Díky za pozvání.

Rád se stalo.

My jsme se potkali s tím, že probereme nějak současnou situaci Evropy i na základě událostí z posledních týdnů, dosti tragických, a zároveň i řekněme budoucí roli střední Evropy v rámci toho celoevropského dění.

Tak já bych možná začal tím posledním – rolí střední Evropy, což je v absolutním základu spolupráce československá, což Svatopluk teď bude řešit tento víkend. Už kolik?

Třetí konferenci československou, že jo.

>> Máš to přesně spočítaný?

Ano. Třetí.

No, my ji děláme každý rok a vlastně jsme začali před těmi třemi lety. Kdy ta fialová... Před dvěma lety, protože třetí, takže před dvěma lety, kdy ta Fialova vláda skutečně ty československé vztahy zásadním způsobem poškodila.

My jsme chtěli dát najevo, že ne všichni v Praze veřejně aktivní lidé souhlasí s tím, co dělá ta vláda.

Takže to byla taková přípravná konference.

Pak jsme měli velkou v Bratislavě, teď budeme mít o něco menší zase v Praze a budou tam představitelé slovenského politického života. Eh, Luboš Blaha, eh, europoslanci Blaho Uhrík, za českou stranu europoslankyně Konečná, europoslanec Ivan David.

To bude ta politická část.

Pak tam budeme mít byznys – budeme mít podnikatele české a slovenské – a pak tam budeme mít intelektuály.

A myslíme si, že to je opravdu hrozně důležité, protože ten československý vztah je naprosto unikátní. A navzdory tomu, co si tady pokoušela část pražské kavárny a slovenských progresivistů, tak ten československý vztah je vlastně kvalitní a jsme rádi, že i tahle konference se určitě vydaří.

>> Mhm.

A co se týče nějaké – řekněme spíš budoucí, ale přesto, protože se o tom mluví, probíhají různé akce, celá řada lidí včetně tebe – eh, to zmiňuje při debatách o nějaké naší budoucnosti jako jednu z priorit. A nějaká širší středoevropská spolupráce, kooperace zemí střední, východní, částečně jižní Evropy.

>> To je obrovský téma.

To je podle mě obrovský téma, protože samozřejmě my jsme malý vnitrozemský stát a pokud chceme uskutečňovat svoji suverenitu, svrchovanost, tak to nemůžeme dělat úplně sami.

My musíme mít více či méně formální spojenectví, takový svazek s ostatními, nejlépe třeba nějakou konfederaci. A ti ostatní – to je střední Evropa.

Takže my ve Svatopulku chystáme na podzim středoevropskou akci.

Ale ta akce nemá být čistě středoevropská, protože tím chceme také ukázat, že střední Evropa je tu globálním partnerem pro ostatní.

Takže velké téma je střední Evropa a globální jih. Tedy chceme ukázat, že střední Evropa může být partnerem pro státy z Afriky, Asie, Latinské Ameriky, protože to není jenom ten region, který je nějak mezi Ruskem, Německem, který se tak rozhlíží, ke komu se přiklonit, ne?

Vnímáme střední Evropu jako potenciálně sebevědomý, svrchovaný region, který je schopen mít vzájemně výhodná partnerství s kýmkoliv na světě.

Je to nějaká – řekněme příprava na dobu, kdy třeba nebude fungovat, kdy přestane fungovat Evropská unie. Nebo ať už přestane fungovat ve smyslu, kdy se rozpadne, nebo kdy se dostane už do takového stádia, že by nám škodila tak velkým způsobem, že prostě nebude možné v ní zůstávat.

Já myslím, že opravdu musíme aktivně hledat alternativu k tomu, co představuje dnešní Evropská unie, protože já bych se neváhal ji označit za antievropskou strukturu.

>> Já jsem přesvědčený Evropan, dokonce bych řekl, že jsem evropský patriot – teda v takovém tom původním slova smyslu.

>> Eh, a to, co představuje Brusel, je protievropská politika. Proto Evropu ničí.

My samozřejmě nemůžeme jít do nějakého čelního střetu s Bruselem. To ale my se musíme připravovat na to, že ten čelní střet jednou přijde. A buď to bude tak, že se ta Evropa začne rozpadat, nebo ten Brusel skutečně už přesáhne nějakou tu poslední kapku – že přijde nějaká poslední kapka a lidé se začnou bouřit.

Třeba když teďkon máme tu československou akci, tak ta je vlastně společná v Evropě navzdory Bruselu.

Takto to vlastně definujeme a myslíme si, že skutečně každý dobrý Evropan dneska musí hledat alternativu Bruselu.

Ono to může působit tak, že se vlastně v rámci Svatopulku je snaha – řekněme – suplovat do značné míry roli politického vedení.

E a ne teda v negativním smyslu, že jo, protože pokud asi nevidíme, že by to naše současné politické vedení něco takového minimálně o tom nemluví – eh – chystalo nebo se na to připravovalo. Protože asi ve chvíli, kdy nějaký ten střet nebo rozpad přijde, tak to už je pozdě něco chystat.

>> No, tak já myslím, že lidé v politickém vedení, ať už si soukromě myslí cokoliv, tak v těch funkcích mají svázané ruce.

Jo, já bych je tedy nepodezíral, že mají nějaké odvážné myšlenky.

Většina z nich si nemyslí vůbec nic. Ale i kdyby si něco mysleli, tak v okamžiku, kdy jsou ve funkcích ministerských, premiérských, >> tak ten prostor, který je vymezen té jejich politice, je nesmírně úzký.

Oni vlastně nemůžou nic moc dělat.

>> Proto my, když uvažujeme o těch společenských změnách, tak uvažujeme skutečně o tom geopolitickém momentu, který otevře ty možnosti. A chceme být na to připraveni.

A proto se věnujeme této koncepční práci.

Tu současnou vládu nepovažujeme za vládu vyložených škůdců, jako byla ta Fialova, ale taky ji nepovažujeme za vládu, od níž by se dalo něco moc pozitivního očekávat.

Jo, když se podíváme jenom, jak se staví k těm větrníkům, větrným elektrárnám, tak to samozřejmě není odpověď, kterou by asi očekávala podstatná část české veřejnosti.

Co se týče toho, co jsi zmiňoval ve vztahu třeba ke střední Evropě a globálnímu – to znamená nějaké eh uskupení svým způsobem víc či míň si blízkých států, které jasně – Česká republika těžko můžeme prostě budovat vztahy významné s Čínou a nebo nejen s ní, s Indií a tak dále. Ale pokud už to budeme ve větším počtu, tak to jde.

[frknutí] Eh, je to takhle. Mohla by to být alternativa – eh – a zároveň se zachováním si vlastní suverenity alternativa k tomu, jak – eh – ne úplně zřídka kdy eh slyšíme, že eh prostě Česká republika je stát takové velikosti, že musí být – v uvozovkách – jako objímat nějakou mocnost, jo. Že dřív jsme objímali ten Sovětský svaz, >> eh, pak jsme dlouho objímali Spojené státy. Potom to bylo nějaké jako obě – Washingtonu a Bruselů. A teďka by minimálně kruhy, které tuhle myšlenku razí, už jako vlastně jim zbylo na to objímání jenom ten Brusel, protože ten Washington už je pro ně taky špatný, protože nemají rádi Trumpa.

A je to tak, že bychom vlastně nemuseli objímat nikoho.

To je ta základní představa, jo. Že v podstatě, pokud použiju to „objímat", tak my jako ty menší středoevropské národy bychom se měli objímat navzájem.

A což není jednoduché, protože mezi námi je společná historie.

Ona je s náma, ona nás spojuje, ale taky nás podstatně rozděluje.

Ale pokud teda skutečně nechceme jít s čapkou v ruce k nějakému tomu gigantovi, který třeba se na nás vlídně podívá, protože zjistí, že jsme pro něho užitečný, a když nás prostě vymačká, tak nás pak odhodí.

Pokud skutečně chceme mít autentickou politiku, která bude naše a ne, že se budeme jenom přizpůsobovat tomu velkému šéfovi, tak skutečně nám nezbývá nic jiného než ten soused.

Takže já se na to dívám pragmaticky. Vím, jak jsou ve střední Evropě, v té širší střední Evropě složité vztahy, ale nic jiného nám nezbývá.

My se na ten region díváme v podstatě tak, že ta střední Evropa je region, jehož přirozenou osou je Dunaj. Jsou tam dvě moře – černé a jaderské. A třeba ten baltský prostor už považuju za něco jiného. Už to nevnímám jako střední Evropu. Je tam jiná historie, jiné zájmy, a my jsme taková ta severní hranice – my se Slováky.

A pak vlastně to jde dolů až k Rumunsku, Bulharsku.

Když se na tohle podíváme, tak rozlohou je to srovnatelné s Francií a Německem dohromady. To znamená docela velké území, a co do počtu obyvatel srovnatelné s Velkou Británií. To už je teda celek, kterej i na té globální úrovni něco znamená. Je viditelný, pokud samozřejmě dokáže spolupracovat.

Když jsi zmínil už tu Velkou Británii, a nejde mi o to, že bych chtěl zůstávat jen u ní, ale obecněji o celkové směřování současné Evropy, nebo přesně řečeno, co bychom mohli označit jako evropskou civilizaci. Já to používám raději než západní civilizaci, protože evropská civilizace je i v celé řadě zemí, které jsou na východ od nás. Není už ztracená. Vím, že někteří říkají, že už ztracená je, když se podíváme právě, co se v těchto týdnech dělo ve Velké Británii, co se děje ve Francii, denně v Německu a dalších zemích.

Velká Británie podle mě ztracená je. Já si bohužel totéž myslím i o Francii, což je země, kterou mám navíc rád. Velké Británii nějaký zvláštní emocionální vztah nemám.

Ale já myslím, že ty incidenty těch posledních týdnů to opět ukázaly – vlastně ty země, zejména ta Velká Británie, tam byly ty incidenty, tam byl ten nešťastný kluk, který ho pobodel nějaký sýček, a když přijeli policajti, tak syčkovi řekli, on nám rasisticky nadával, oni mu nasadili pouta a on už umíral.

Co to znamená? To je právě ten problém, že vlastně tahle společnost, která dnes je v Británii – a to nejsou jen špičky, to jsou ty policajti, to jsou vlastně běžní lidé – ona vlastně adoptovala jakýsi protibílý rasismus.

A to je ten základní reflex. Oni předtím byli rasističtí. To znamená na pozicích bílého rasismu proti ostatním. V 19. a v první polovině 20. století Británie taková byla. Dneska se to nějak obrátilo, jako by prostě tady ty kolebky západní civilizace musely být vůči někomu za každou cenu rasistické. A že když přišli o ten rasismus, kterým částovali zbytek světa, tak se ta jejich nějaká vnitřní potřeba obrátila proti nim samým.

A to je samozřejmě zničující. Vidíme to samozřejmě v té Velké Británii velmi výrazně. Vidíme to bohužel ve Francii, a otázka je, co se stane s Německem, které před nějakými 25 lety ještě vypadalo úplně jinak. Tam bych řekl, že ta dynamika je vlastně ještě daleko nejrychlejší v tom Německu. Ten sesup do té společnosti, která se transformuje ze společnosti evropské do nějaké – ani bych neřekl multikulturální. To ani není multikulturální. To je v podstatě, že oni přejímají ty neevropské modely.

Když mluvím právě o spojenství s globálním jihem, tak abychom chtěli, aby bylo jasné od začátku, že to není tak, že se s tím globálním jihem chceme prolínat. To je vlastně – každý má svůj domov, tam má svoje pravidla. My nebudeme říkat globálnímu jihu, jakým způsobem si mají vládnout, a oni to nebudou říkat nám, a nebudeme taky se nějak nutit k nějakému povinnému vítání. My nebudeme posílat lidi žít na globálním jihu a nechceme, aby globální jih je posílal sem.

Takže jenom abychom si ujasnili – když mluvíme o partnerství s globálním jihem, je to vzájemně výhodná spolupráce a není to nějaké prolínání, do kterého uvízl koloniální západ. Oni za každou cenu zkolonizovali svět, a dneska neevropský svět kolonizuje je.

V tomto a Evropská, střední Evropa by toho opravdu nemusela a neměla být součástí.

Když jsi mluvil o těch britských policistech, tak já jsem taky už s několika lidmi vedl soukromou debatu, proč se tak vlastně chovají ti britští bílí policisté. A já jsem se dobral k tomu, že to je dost dáno i především tou podobou školství. To znamená, že se jim vlastně vymývají mozky od mala – že oni jsou vlastně bílí a mají se za to stydět a že se mají chovat lépe k těm ostatním.

A do toho ještě jsem zaregistroval zprávu, že v nějakém britském městě nějaký původní Brit, mladý bílý policista, se vzepřel na nějakém školení, policejním školení, kde jim vykládali, jak je islám mírumilovné náboženství. On tam kladl nějaké otázky, které jim nebyly příjemné, byl suspendován a teď snad soud to zrušil.

To znamená kombinace toho, že už vlastně jsou tímhle způsobem indoktrinováni z těch škol, a do toho pak ještě se to dodělává během těch školení.

No, to je ta síla té ideologie. Tohle se prostě progresivistům podařilo – že tuhletu ideologii, ideologii té sebenenávisti, se jim podařilo do velké míry indoktrinovat. A to je, já to vnímám jako v podstatě takový doklad toho úpadku, toho západoevropského úpadku.

A měli bychom si, pro nás je to příležitost uvědomit si, že my jsme nikdy nebyli žádnou samozřejmou součástí západní Evropy. My jsme s ní byli propojeni, úzce propojeni – často k našemu prospěchu, často k našemu velkému neprospěchu. To znamená, vzpomeňme si na to stýkání, potýkání se. Ale není to, nejsme totéž. Nikdy jsme jimi nebyli vnímáni jako totéž – těmi velkými západoevropskými centry: Paříží, Londýnem, Berlínem, Římem. Nebylo to tak prostě.

A my bychom si tedy měli uvědomit, že to, co jsme někdy považovali za deficit – třeba v těch 90. letech, že nejsme tak evropští jako oni a že to nějak budeme dohánět. My to doháníme tisíc let. To znamená, že to není dohánění, to je nějaká strukturální odlišnost. A tahle strukturální odlišnost, kterou někdo v 90. letech mohl vnímat jako deficit, není deficit. Je to něco, co nás může zachránit, abychom nedopadli jako oni.

A je to nějaký náš jako vnitřní pocit, teď nevím jak to pojmenovat, méněcennosti nebo nějakého traumatu, nevím jestli národního — když si vybavím ta hesla dnešních opozičních stran, takové to, že jsme západ — a snažit se za každou cenu. Ale my víme, a to není jenom holé konstatování, že bychom se mohli vrátit a uvádět jednotlivé příklady, které podloží to, co ty jsi říkal, že oni nás tak prostě neberou a asi brát nebudou nikdy.

Já bych řekl, že v tom českém prostředí je to směs několika různých takových zvláštních příčin. Jedna je naprosto jednoduchá, banální neznalost — ti lidé, kteří se tady zaštiťují západem, vlastně o tom západu zas tak moc neví.

Já bych nepodceňoval ty, kteří jsou lidé, kteří vědí, to znamená vidí, v jakém stavu je západ, líbí se jim to a chtějí to tady. Ale řekl bych, že zas jako ne každý, kdo se tady zaštiťuje západem, je z této skupiny.

Mě jako hrozně dojala, nebo se mi furt vrací to, že když nastupovala Fialova vláda, tak se zjistilo — dělali novináři nějaké testy — že půlka z těch členů té vlády není schopná se domluvit anglicky.

Já si nemyslím, že za každou cenu musí český ministr být plynuly komunikovat v angličtině. Ale někdo, kdo se zaštiťuje západem, by tu angličtinu měl ovládat zatraceně dobře, aby byl schopen mít nefiltrovanou informaci — ne, co mu o západu napíše týdenník Respekt nebo někdo takový — ale aby věděl, jak to tam vypadá. Oni vlastně nevěděli, neměli potuchu, jak vypadá.

Takže to je jeden moment. No a druhý moment jsou vlastně takoví démoni českých dějin — že my jsme od roku 1990 přejali pohled na české dějiny, který není český. My máme samozřejmě obrovskou českou historiografickou tradici, která právě řekněme začíná od toho Palackého a máme svůj vlastní pohled na dějiny, a od těch 90. let se tady prosazuje takový zvláštní revizionismus, který odpovídá německému pojetí, německému pohledu na Čechy.

A z toho se potom stává — my si tohle přisvojujeme. Já Němcům nezazlívám, že se na nás určitým způsobem dívají. My se také nějakým způsobem díváme na ostatní, ale to, že jsme si toto přisvojili, tak to v nás potom pěstuje takovou permanentní méněcennost.

A to je něco, co samozřejmě je naprosto nepoužitelné v politice, protože když jde někdo do veřejného života, když se někdo pokouší definovat český zájem s tímhletím intelektuálním zázemím permanentní české méněcennosti vůči Němcům, tak jak to může dopadnout?

No, je pravda, že co se týče toho — a celá řada historiků, hlavně řekněme z těch současných mladších generací, razí tyto pohledy — je mně to místy přijde až perverzní.

A konkrétní příklady — já to člověka ani nebudu jmenovat. Vlastně je to nepodstatné. Ale my jsme se teď nedávno bavili, že jsme se bavili o článku, rozhovoru s Bernem Posltem pro nějaký magazín té neziskovky Post Bellum.

Ano.

Který vedl nějaký člověk — to jméno není teď podstatné — který pro Post Bellum pracuje. Já jsem si rozklikl na tom jeho jménu nějaké další texty, co tam vydal, a tam byly články — jeho autorské — v podstatě zpochybňující nějakou kontinuitu české státnosti, snažící se vyvrátit, že když tvrdíme, že v roce 1918 byla obnovena česká státnost, tak nebyla obnovená, byla uměle vytvořena. Taková vlastně představa, že tady nebylo nic. Byli jsme vždycky s někým, s nějakým velkým bratrem, či kdo se o nás hezky staral, a ve chvíli, kdy jsme se o sebe začali starat sami, tak to začalo jít od 10 k p.

Post Bellum je, že jo, nevládka, která má překrucování českých dějin v popisu práce.

Problém je, že to není jenom ta nevládka, ale že ona skutečně čerpá z širšího intelektuálního a dokonce i akademického prostředí. Ono to jsou věci — v tom akademickém prostředí to začne jako taková intelektuální hra. Dekonstrukce. Od 70., 80. let v sociálních vědách všichni znají dekonstrukci. To znamená, že se vezme nějaký uznávaný koncept, převrátí se, rozbije se a ono je to vlastně intelektuálně dosti podnětné, protože to může ukázat určité věci, které ten koncept zastiňoval. Když se prostě bere ta státnost jako něco nezpochybnitelného, tak tam často jsou nějaká ale — a když uděláš tu dekonstrukci, tak vidíš, že tam jsou věci, které jinak nebyly vidět. To je ještě v pořádku.

Problém je, když se z té dekonstrukce stane politický program. Když oni rozbijou ty věci, no a pak je tu vakum a to vakuum nezůstane. Politika nemá ráda vakum, ono to zaplní jiné koncepty. Takže my rozbijeme třeba představu o své vlastní státnosti, teď na to koukáme, všichni se shodneme, jak je zajímavé, že jsme si to takto rozebrali a že to potom už asi nebude politicky použitelné po takové dekonstrukci. No a přijde potom nějaká představa, jak to tedy s tou státností má být.

A to nebude ani německá, protože Němci si tohle už taky udělali, taky si to takhle rozbili. A bude to ta bruselská, bude to ta Evropa. To znamená — ano, ty evropské státnosti jsou úplně zoufalé, jsou to všechno pouhou konstrukce, které je potřeba rozbít. A pak máme tu jedinou demokratickou možnost a tu představu je Brusel. Takže takto to u nich funguje.

Takže já myslím, že tohle skutečně není bohužel jenom otázka několika sorosovských nevládek. Aby nevinit ze všeho Soroše — oni větší část peněz jim dávají různí havlovští oligarchové, co tady máme taky už havlovské oligarchy, různí Bachové, Dobrovští a další. Ale je to otázka toho, co se stalo v sociálních vědách a vůbec způsobu, jakým se učí historici, sociologové, vůbec v celém tom oboru sociálních věd.

Ještě než skončíme — jedno téma, které souvisí obecně s tím stavem Evropy, vlivem migrace, o kterém jsme se před chvílí bavili. Já se toho chci dotknout. Zajímá mě tvůj názor, protože jsem registroval, že nevím, před týdnem nebo dvěma se v Portugalsku konala akce, která se jmenuje Remigrační summit. Remigrace. A ten stejný termín užívá i iniciativa a prosazuje iniciativa několika řekněme národních konzervativců z několika evropských zemí, kteří jsou různě známí, influenceři a tak dále. Iniciativa se jmenuje Safe Europe a je to nějaká mezinárodní petice, která také mluví o tom, že by se mělo začít zvedat ten termín remigrace.

To znamená masová remigrace. Když to byla masová migrace, to znamená, že bychom prostě se měli otevřeně bavit o tom, že v případě, až nastane nějaké klima na to a politická situace, tak se připravovat na to, že – eh, teď nevím, jestli se to úplně má týkat nás, protože my ten problém zdaleka takový nemáme – ale ty západní země, že by prostě ty nelegální migranty, kteří se tam usadili, měli začít vracet ve velkém.

Já myslím, že to je samozřejmě nezbytné. Je to dlouhodobý problém, který už si uvědomuje i evropská elita, že na evropském území jsou prostě lidé, kteří tam nemají co dělat. A to i ve smyslu, že nemohou být vlastně přínosem těm společnostem. Nejenom, že se dostali do Evropy nelegálně, ale vlastně nedokázali, že nejsou přínosem, jsou spíš obrovským nákladem a problémem pro ty evropské společnosti.

A to, že Evropa nedokáže odsunovat ty lidi, že je nedokáže prostě vracet do zemí, odkud přišli, myslím si, že dneska už se všichni shodnou na tom, i ti nejkorektněji myslící Bruselané, že to je něco, s čím se musí něco dělat.

Ten nový migrační pakt tohle údajně má nějak řešit. Uvidíme, co z toho migračního paktu pak obstojí před soudy, jak to budou soudy interpretovat, protože ty nevládky všechno budou dávat k soudům.

Takže to je velký problém. No a já bych se netěšil úplně z toho, že my jsme z obliga, jo. Protože my nejsme z obliga ze dvou důvodů. První je to, že ten migrační pakt, který má údajně usnadnit ty odsuny, nám také dává povinnost přijímat ty migranty, s kterými si ty západní státy neumí poradit, protože jich je moc, tak je budou odsunovat sem, pokud se za to nevyplatíme nějakými naprosto drakonickými částkami.

No a druhý problém jsou Ukrajinci, jo. Protože tady samozřejmě v České republice máme část ukrajinské migrace, která je přirozená, kterou jsme sami sem pozvali, která se tady vlastně integruje do české společnosti, a myslím si, že to je v pořádku. Ale pak samozřejmě zejména po roce 2022 přichází imigrace, která má trochu jiný charakter, která může mít problém s tou integrací do českého prostředí a která v tomto ohledu může představovat čím dál tím větší zátěž. A s tím, jak se vyvíjí ta válka na Ukrajině – což navzdory tomu, co říká prezident Zelenský a co říkají různí jeho západní spojenci, se nevyvíjí pro Ukrajinu dobře – to znamená, tam se dá očekávat v podstatě rozklad, kapitulace. Tak my můžeme očekávat novou vlnu, jo? Novou vlnu. A kam půjde ta vlna? No tam, kde mají nějaké zázemí. To znamená, to není v Portugalsku, to není ve Španělsku, to je tady. Nikde není tak silné zázemí.

Takže z tohodle hlediska myslím si, že na tohle bychom měli být připraveni. Vím, že polské zpravodajské služby se hodně tomuhle věnují, hodně se věnují tady té otázce. Tak doufám, že u nás aspoň něco také v té věci dělají. Ale i tam můžeme se být konfrontováni se situací, kdy na našem území najednou budou lidi, s kterými si neumíme poradit, a my bychom měli být schopni je odsunout.

Dá se říci obecněji řečeno, pokud jde o Evropu jako celek: v případě, že chce tu svou evropskou vlastní původní civilizaci zachovat, tak dříve nebo později nezbývá nic jiného než remigrace, návrat těch lidí, odkud přišli. Takže jiné řešení nebude.

Tak určitě jsou v Evropě miliony lidí, kteří by měli být odsunuti. No, ale já si nejsem jist, jestli tohle teda té evropské civilizaci nějak pomůže, jo. Protože ten hlavní problém nejsou úplně ty migranti. To je symptom. Ten hlavní problém je ten bílý policajt, který dá ta želízka tomu bílému. To je ten problém. Ten je uvnitř té evropské civilizace. Ten je uvnitř toho, že ta evropská civilizace se vyčerpala a přechází do fáze sebedestrukce. A dobře, to, že jsou tu ti migranti, které neumíme zvládat, to je fakt, to je hrozba, ale to je symptom. Hlavní problém je uvnitř, uvnitř té civilizace, která najednou neví, kudy dál.

Děkuju ti za návštěvu a za odpovědi.

Díky.

Měj se hezky.

Ahoj.