Kulatý stůl na téma - Děti a zdravý digitální svět 9.6.2026

Tomu dotyčnému, koho fotím, ublížit.

A přitom paradoxem je to, že do 15 let musím u své dcery podepisovat GDPR. Je to úplný paradox, že škola, která dělá fotku, kterou chce ublížit nechce, tu já musím podepsat, ale tyhle fotky, které jsme vám ukazovali, si ty děti tvoří samy, určitě se nechodí někoho ptát, že jo, toho tátu, jestli s tím souhlasí.

>> Máme málo času.

>> Začali jsme TikTokem, končíme TikTokem. Toto už s nima nehne, protože oni to berou jako součást té každodenní reality v uvozovkách, té každodenní brigády, toho, že brání, a s nima to absolutně nehne.

>> Možná v nějaké debatě po nás bude vlastně, že ty pohlaví si jdou od sebe, kluci, děvčata, ty sociální sítě to vlastně podporují, a de facto ty kluci potom se tam sdružují v nějakých skupinách. Možná to tady někdo načne.

Red pill, Blackpill – tam bych si byl hodně jako na to dávat pozor, protože to už jsou lidi, kteří jsou na úrovni nihilismu. Ty kluci…

>> Máme 4 minuty, takže vám ukážeme…

>> Nic nemá smysl.

>> Pár ukázek z TikToku, jak mladá generace nahlíží na střední školství.

To je škola. To se prostě sedm hodin… To mi chodilo poslední týden v srpnu, tyhle videa. Bez vláků, psychicky ani fyzicky ani volě ducha.

Prosím…

>> Na střední se s váma nebudou.

To jsou videa od nich, od nich, kterých se to týká.

>> Na střední se s váma nebudou. My se nesereme s nima.

To když jsme ukazili těm vojákům, tak teda byli naštvaní. Co se to děje na střední škole?

>> Každej má ve třídě toho jednoho spolužáka, který sedí vpředu a dává.

>> To znamená, ten text je výsměch komukoli, kdo se o něco snaží, ale je jedinej…

>> V té třídě, kde je hodina… Teď slyšel na druháka u takového idiota jako jsem já, který se čtyři roky na výuku, tak já jsem byla ústí na čtyři dvojky.

Jo, to je tlak. Furt všichni tlak, že je na ně.

>> Tak správný chlap má udržet slovo. My jsme řekli, že v 59 bude konec. V 59 je konec. My jsme rádi, že jste to s náma tady absolvovali. Ještě jednou moc děkujeme za pozvání. To, co máme, je fakt na čtyři, na pět hodin. To nejde takhle, jako přeskočit. Něco jsme vám ukázali a zítra jdem do Děčína do školy. Díky moc.

>> Děkujeme za pozornost.

Už streamujeme, ano nebo ne? Haló, už je stream.

Jo, no něco tak hrozného jsem ještě neviděl a já se ptám, proč jsme to nemohli streamovat, tak jsme mohli zamazat ty tváře, ne? Tohle se má vysílat v hlavní čase zpráv na Nově 19:30. Tohle se má vysílat v přestávce, když budeme hrát fotbal, ne? Na mistrovstvích světa. To teda jako něco tak strašného jsem už dávno neviděl.

Tak já tady mám takový projev. Eh, úplně jsem z toho hotovej.

Takže vážené dámy, vážení pánové, dovolte mi otevřít oficiální část kulatého stolu Dětí a digitální technologie, kterou chce vést jako sběr podnětů a návrhu řešení této situace.

Kdybyste vy všichni viděli, co my jsme viděli, tak tomu neuvěříte. Dětství se dnes odehrává jinak než dřív. Strašná věc.

Vedle domova, školy a hřiště mají děti ještě jeden svět – digitální, svět aplikací, soukromých zpráv, online skupin, her a sociálních sítí. Je to prostředí, které dětem otevírá nové možnosti a zároveň přináší rizika.

Ten, kdo mi psal ten projev, kdyby viděl to, co jsme viděli teďka, tak by ho asi napsal úplně jinak.

Digitální technologie nejsou jen hrozbou. Přinášejí dětěm přístup k informacím, vzdělávání, komunikaci, tvořivosti i zábavě. Otevírají jim svět, který předchozí generace neznaly.

Jo, já už jsem starý a tohle neuvěřitelný.

Pro mnoho dětí jsou přirozenou součástí života, vztahu ke škole, volného času. Zároveň ale vidíme, že se s nástupem digitálního světa změnilo i samotné dětství. A tam, kde se mění dětství, musíme zpozornět i my.

Děti v online prostředí nejsou vystaveny jen pohádkám, písničkám nebo vzdělávacím aplikacím. Často čelí tlaku na vzhled a výkon, kyberšikaně, predátorům, podvodům, násilnému nebo nevhodnému sexualizovanému obsahu, manipulaci a návykovým mechanismům. Pohybují se v prostředí, které nevzniklo proto, aby dětem prospívalo, ale aby sloužilo obchodnímu modelu platforem. Není to žádný okrajový problém. Jde o bezpečí, zdraví a vývoj našich dětí.

A zatímco naši rodiče měli obavu z toho, co vyvedeme venku na ulici, dnešní mámy a tátové zažívají úplně nový druh bezmoci.

A to ještě neviděli, co my. Něco tak strašného.

Dítě je doma, ale část jeho života se odehrává v prostoru, kam rodič často nedohlédne. Jak jsme to poznali, tak oni jsou na to pyšní, ty děti.

A dítě totiž může sedět fyzicky v bezpečí svého pokoje a jak jsme viděli ve škole a přesto být v tu samou chvíli vystavené šikaně, ponižování nebo kontaktu s lidmi, kteří ho mohou ohrozit.

A nejde jen o to, s kým dítě komunikuje nebo co sleduje. Jde i o to, kolik času v digitálním světě tráví, jak běžné je od něj odejít a jak se to podepisuje na jeho spánku, soustředění, psychice i vztazích.

Mně osobně i celé vládě velmi záleží na tom, aby děti v České republice vyrůstaly v bezpečném prostředí a taky bez drog, bez kratomu.

To tu nemám napsaný. Dneska 17 hodin sem přijde plno adiktologů a těším se na to, nejen fyzickém, ale i digitálním.

Proto v této oblasti už podnikáme řadu kroků, podporujeme osvětu, prevenci a odbornou pomoc. Připravujeme opatření, která mají lépe bránit šíření obsahu škodlivého pro děti a účinněji vymáhat odpovědnost velkých platforem. To je všechno důležité.

Ale to jsou kecy, co jste mi to napsali. Já jsem chtěl odplagu, která tady není. Je škoda, že tady není. Je tady někdo ze školství vůbec? Já jsem chtěl od něho, abysme zakázali ty mobily. Já jsem byl dva dny v Černé Hoře a irský premiér, u kterého jsem seděl dlouho, tam děti přijdou do školy a odevzdají mobil do obalu a dostanou ho po vyučování. My jsme nezvládli ani tohle. My to doporučujeme. Nám už ujel vlak. My jsme jeden z nejhorších v tomhle. Tohle my musíme zakázat a tohle vy byste měli předělat, zamazat ty obličeje, a Česká televize by to měla vysílat, aby to všichni viděli. Ty rodiče, jako já jsem totálně v šoku. Ty byli vzděšení z toho. Podle mě to ani netuší. Netuší to peklo.

Takže zároveň si ale musíme na rovinu říct, že stát sice má děti chránit před skutečnými riziky, ale nemá vytvářet falešný pocit bezpečí daný tím, že převezme roli rodičů a dalších klíčových lidí v životech dětí.

Ano, ten mindset je úplně jiný. Já jsem jiná generace, ale to tady nechci vůbec jako řešit.

Proto se musíme mít na pozoru před zdánlivě jednoduchými odpověďmi. Dobře míněné opatření ještě neznamená dobré řešení. Musíme vždy pečlivě vážit, zda daný krok skutečně povede k tomu, co slibuje, zda děti opravdu ochrání, zda bude fungovat v praxi a jakou cenu jsme za něj ochotni zaplatit.

Takže dnešní setkání není proto, abysme tady to hned vyřešili, ale hlavně všechny tyhle setkání, která jsme dělali – prevence ONKO, prevence kardio, kratom, síťování a tak dále, návrat žen z mateřské do práce a tak dále – jsou proto, aby my jako vláda jsme něco udělali.

A já jsem strašně rád. Já jsem z toho úplně hotovej.

Takže my si musíme položit ty nejzákladnější otázky dřív, než k jakýkomu řešení přistoupíme.

Co děti v online světě skutečně ohrožuje?

To jsme viděli. Strašný. A jsem naštvanej.

My jsme to měli streamovat. Vy jste jim měli říct, že to mají zamazat. Měli to všichni vidět. A já chci, abysme to zopakovali. Ať zamažou ty tváře, ale ať to všichni vidí. Fakt to je něco.

Já nevěřím tomu, že někdo – já nevím, možná vy tady – já mám už velké vnučky 18 a 14, ale ty, kde mají malé děti, já nevím, kdy, jestli tohle tuší vůbec něco tak strašného.

Takže je to o tom – ohrožení těch dětí a samozřejmě ta legislativa a kde my máme zasáhnout a kde hlavně pomáhat. Jak nepůsobíme dojmem, že technologie vyřeší problém, který začíná v rodině nebo ve společnosti, a jak ochránit děti, aniž bychom kvůli tomu museli obětovat soukromí a svobodu nás všech.

Jsem nesmírně rád, že se dnes potkávají lidé z tolika různých oblastí. Já jsem si napsal to jméno toho pána Motola, co jste vzpomínali. Určitě ho budeme kontaktovat. Odborníci na duševní zdraví, zástupci technologických firem, lékaři, sociologové, lidé zabývající se digitálními právy i bezpečností, ale i ti, kterých se to bytostně týká – mladí lidé a jejich rodiče.

Potřebujeme slyšet vaše zkušenosti, vaše pohledy, vaše varování.

Děti potřebují bezpečnější digitální svět. O tom není sporu.

Naším úkolem je hledat takovou cestu, která dětem skutečně pomůže, rodičům dá oporu, zacílí na skutečná rizika a zároveň nepřipraví naši společnost o soukromí, svobodu a důvěru.

A tenhle úkol máme před sebou.

Takže já se těším na tu debatu, ale bojím se, jestli skutečně jsme ještě schopni to zvládnout.

My jsme byli na psychiatrii Krčená, jo. Tam ředitel Fakulty nemocnice Olomo dělá skvělou práci, investuje a tam jsou děti závislé – závislé na mobilech – a nám to říkali, jak je to, když jim vezou ten mobil, ta agresivita.

Já jsem mluvil s paní z linky Bezpečí, která má 400 kontaktů denně. 25 na IZS končí. Minulý rok nabrala 30 lidí na tu linku. 28 dalo výpověď. V přímém přenosu ty děti chtěly se zabít, poškodit.

Jo, takže my skutečně musíme rychle to řešit.

A samozřejmě sociální sítě – Austrálie, jo, teďka přišel Macron jako první v Evropě, mají tam zákon o zákazu sítí. Ursula von der Leyenová říká, už má nějakou aplikaci a tak dále, a musíme to urychleně řešit.

A já samozřejmě – my jako vláda si necháme poradit, co s tím.

Ano. Abysme našli ten správný přístup, protože tak jak jsme tady tři a půl hodiny debatovali k kratomu – a lékaři a šéf protidrogovky a psychiatři – okamžitě zakázat, druhý ne, regulovat – tak jsme začali regulovat.

Zadrželi 800 kg toho kratomu. Každý den řešíme to svinstvo, ten hnus, co naše děti, co jim nabízí ve školách, jo.

Takže tady samozřejmě – já jako říkám, jsem na to se dival a je potřeba, aby to viděli rodiče. Rodiče malých dětí. To je strašně důležité, protože to je něco neuvěřitelného. Neuvěřitelného. Já už jsem asi moc starý na to, ale já nevěřím tomu, že rodiče tohle znají.

Tohle znají.

Takže nechci už zdržovat. Určitě za to moc děkuji těm dvěma pánům z českého telekomunikačního úřadu. Nebudu říkat vaše jména radši, protože nevím, co je dovoleno, nepovoleno, ale je velká škoda, že to neviděli všichni na streamu, jo.

A rád bych, abysme si to zopakovali, aby to viděli. Je to něco tak děsivého, něco tak hrozného, co jsem v životě nezažil.

Takže teď si to vezme tady paní kolegyně a bude to moderovat.

Děkuji.

>> Tak děkuju. Tak já jenom pro ty, co nás sledují online – my jsme tady měli hodinku takového hrůzného nahlédnutí do online prostoru dětí, které nám přednesli. A já klidně ta jména řeknu, protože pak tady budou i ve Smíčce běhat – od pana Mgr. Libora Doležela z Českého telekomunikačního úřadu.

A my teď vlastně zahajujeme tu oficiální část, protože myslím, že potom, jak jsme všichni šokovaní z toho, co jsme viděli, tak bysme asi chtěli to hned teď v tuhle chvíli všechno zakázat, všechny mobily zničit. Ale víme, že ta věc není tak jednoduchá, a proto jsem vděčná za to, že tady v publiku máme odborníky ze všech oblastí. A můžeme tady nabrat cenné podněty a názory, jak ten problém řešit.

Víme, že naše děti v online prostoru jsou, že jsou tam všechny, že tam dělají, že tam žijí, že se tam hrajou, že tam sbírají zkušenosti a že jsou tam i hrozby.

Máme tady spoustu návrhů na řešení. Pan premiér některé zmínil. Austrálie vede v tom zákazu úplném sítí do 16 let a další země se přidávají v různých opatřeních. A my se na ně potřebujeme podívat kriticky, podívat se na to, co přináší, ale i na to, co berou a vlastně za nás navrhnout nějaké řešení, které bude jednak omezovat ta rizika, ale zároveň nebude vytvářet nová.

Takže já už to nebudu nějakým způsobem prodlužovat, protože tady máme mnohem erudovanější na to, aby o tom mluvili. Jenom ta konference či kulatý stůl má být o tom, abysme se zamysleli nad tím, jakou cestou se chceme vydat my.

Tak a já už bych teď pozvala na pódium panelisty diskuze, protože v publiku máme ty cenné hosty, takže diskuze bude s celým publikem. Ale někdo ji musí vykopnout.

Takže mám čest pozvat na pódiu zástupce různých názorů, různých oblastí, abysme mohli tu diskuzi začít.

Prvního bych pozvala pana Hinka Trojánka, který působí v neziskové organizaci Iuridicum Remedium a v rámci programu digitální svobody se věnuje ochraně digitálním právům a dopadům digitalizace na společnost.

Poté bych poprosila, aby k nám přišel na pódium pan profesor Horáček, ředitel Národního ústavu duševního zdraví a zároveň přednosta kliniky psychiatrie a lékařské psychologie na Třetí lékařské fakultě, který se dlouhodobě věnuje výzkumu v oblasti neurobiologie, duševního nemocnění a dopadů moderních společenských technologických změn na psychiku člověka.

Dále bych poprosila paní Zuzanu Holou, ředitelku korporátní komunikace a udržitelného podnikání ve společnosti Vodafone Czech Republic a zároveň která vede nadaci Vodafone a odpovídá za strategii komunikace a za podporu projektů využívajících technologie s pozitivním společenským dopadem.

Dále bych poprosila paní Julii Šwarcovou, která působí ve společnosti Google jako vedoucí oddělení vládních záležitostí a veřejné politiky pro Českou republiku a Slovensko, kde se věnuje regulatorním otázkám, digitální politice a bezpečnosti v online prostředí.

Předposledním z panelistů prosím ho, aby přišel na pódium, je pan Roman Peter Petrenko, sociolog a odborný pracovník Centra sociálních služeb Praha. A tady už se dostáváme k těm řešením, protože on se věnuje oblasti primární prevence, rizikového chování ve školách a metodické podpoře a vzdělávání pedagogických pracovníků.

A poslední v řadě, ale ne poslední ve významu, je paní doktorka Ilona Huelová.

Je to předsedkyně Sdružení praktických lékařů pro děti a dorost, které plánují vlastně zavádění preventivních aktivit, vlastně digitální prevence.

A pro rodiče i děti už od nula let, nebo úplně hned po narození.

Tak a já bych poprosila asi po pořadě, tak jak jste přišli na pódium, jestli by každý z vás mohl říci za sebe, jak se dotýká toto téma právě jeho a jeho práce, a také jaký návrh z jeho strany by vyšel, co jemu přijde nejdůležitější teď udělat, co udělat jako první, a co bude mít největší dopad.

Děkuju.

Tak dobrý den, já se jmenuji Henek Toránek.

Jsem tady za organizaci Jurodicum Remédium.

My děláme primárně ochranu soukromí a digitální práva.

Takže asi nepřekvapí, že já tady budu asi ten skeptičtější hlas, co se týče třeba nástrojů na ověřování věků.

Ale co nám přijde dobrým řešením, rovnou přecházím k těm řešením. Tak je regulace smartphonů na školách.

My jsme už před rokem, září, jsme byli jeden z iniciátorů dopisu celé řady neziskových organizací, která vlastně přišly s tím, že nějaká regulace mobilů na školách je nutná.

A my rozhodně vítáme, že teď přišla nějaká metodika ze strany ministerstva školství, ale vnímám ji jako nedostatečnou.

Přijde nám tam třeba super, že se tam mluví o tom, že se nedoporučuje zakládání WhatsAppu na školách, protože my víme, že to nejsou jen děti, které chtějí ty mobily, ale často jsou do toho nucené i právě ze strany škol k tomu, aby ty mobily vůbec měly.

Takže my bychom určitě uvítali ještě nějaký další postup v té regulaci mobilu na školách.

A pak jsme určitě hlavně pro osvětu, která by se neměla týkat jen dětí, ale jak už tady padlo, i rodičů. A my bohužel s tím máme takovou zkušenost, že ty semináře se dějí, spousta lidí ty semináře pořádá, ale rodiče na ně buď nechodí, nebo na ně chodí rodiče, kteří se tam jdou jako vzájemně přesvědčit o tom, že to vlastně dělají správně.

Takže tady se určitě otevírá pole pro nějakou třeba větší kampaň ze strany státu, která by se tomuto tématu věnovala, protože ten neziskový sektor toto už dělá a zatím to žádné uspokojivé výsledky nepřináší. A ti rodiče o to takový zájem nemají se v tomto v této oblasti vzdělávat.

Tak děkuju.

Děkuju.

Já děkuju za možnost tedy dneska být s vámi.

Já jsem primárně psychiatr.

Zabývám se tedy hlavně už dospělou populací, ale já bych s dovolením okomentoval, co jsme dneska viděli a co to vlastně nakonec udělá.

To, co jsme viděli a co je ten trend, co nám tady kolegové jasně ukázali, je vlastně postupné zkracování cyklu odměny.

Každý z nás jde se světem a aby život za něco stál, tak hledáme odměnu, která přichází typicky v takových věcech, jako je nějaké finanční zabezpečení nebo hmotné zabezpečení, sociální úspěch, dokončení nějaké školy, dokončení nějakých cílů. A obecně platí takové pravidlo, že čím delší je ten cyklus odměny, čím déle čekáme na odměnu, tím jsme ve světě bezpečnější a tím jsme úspěšnější.

To, co dělají ty technologie, co jsme tady jasně viděli, bylo to krásně zdokumentováno, je prostě dramatické zkracování toho cyklu. Který původně byly pohádky, trvaly hodinu, hodinu a půl, pak 12 minut, teď dneska pár sekund, jak tady kluci ukazovali, což je naprosto devastující věc pro vývoj člověka.

Zdůrazňuji jen něco, co jsme viděli, která nakonec vede k tomu, že ten mladý člověk se ještě než dospěje, se absolutně znecitliví.

Znecitliví se kvůli úspěchu, protože na tomto už potom nic nefunguje. Na to, že se těším, až budu mít maturitu, nebo holku, nebo něco, to prostě už se to nedá ničím přebít, s výjimkou pochopitelně vaporování nikotinu, pak kratom a pak eventuálně ještě něco.

Obvykle ty silnější drogy ne, ale nakonec to prostě vede k naprostému znecitlivění, kdy ten člověk prostě necítí sám sebe, necítí vlastní prožitky. A na to je jediné řešení, a to je bolest. Takže přijde sebepoškozování.

Ty filtry, které tam ty dívky používají, co jsme viděli, vedou dál k tomu, že člověk si přestane vážit sám sebe, protože světu ukazuju svojí vylepšenou tvář, o které vím, že tak nevypadám.

Já sbírám odměnu za něco, co vím, že je lež z mé strany.

A výsledek je potom to, čemu říkáme hraniční porucha, sebepoškozování, myšlenky na sebevraždu a prostě znecitlivění vůči sobě samému.

Ty děti s tím absolutně nemůžou nic dělat.

Ty technologie jsou samozřejmě stokrát silnější.

A je naší povinností a bylo naší povinností zasáhnout už mnohem dřív.

To, co si myslím, že situace teď vyžaduje, je prostě jasné stanovisko.

Musíme rychle nějaká opatření vydat, byť by nebyla co nejlepší, a musíme začít tím, co je prostě nejjednodušší, ne tím nejsložitějším, ale musíme začít hned.

A nějakým způsobem omezení mobilů na školách je to nejmenší. No, takže.

Jo, děkuju, pane profesore.

Dobrý den, já jsem Zuzana Holá, jsem tady za nadaci Vodafone a moc děkuju za pozvání.

My se v nadaci věnujeme dlouhodobě dopadům technologií na společenskou změnu ve smyslu, abychom vlastně zabránili digitální propasti v dnešní době a snažíme se vlastně integrovat zranitelné skupiny do toho digitálního světa, v kterém dneska vlastně už všichni žijeme.

S tím samozřejmě souvisí ale i nějaký zdravý pohyb v digitálním světě.

A já navzdory tomu, co jsme tady viděli, by si někdo z nás mohl říci, že je to třeba jen určitá část dětí, které se vlastně s tímto takto potýkají, ale my pracujeme s daty a máme k dispozici data z České republiky, relativně čerstvá z podzimu a ze zimy, a také z několika zemí napříč Evropu, protože Nadace Vodafon funguje v několika zemích v Evropě. A ta data nám říkají jasně, že nemůžeme oddělovat svět online a svět fyzický, pokud mluvíme o dětech.

To, co tady kolegové z ČTU ukazovali, je to strašidelné, děsivé, ale my si musíme říci, že v rozezí online a pravidelně sleduje YouTube.

To znamená, že se na to opravdu musíme dívat globálně, a pro ty děti je to jeden svět.

My jsme slyšeli, ano, jsou dva světy vedle toho fyzického, reálného, mají ještě ten svět online jako nějakou nastavbu.

Ale já si myslím, že základní situace, kterou musíme vnímat, je ta, že je to jeden svět, že ty děti nerozlišují. Oni jsou nativní digitální lidé, a je na nás, abychom se postarali o zdravou regulaci toho prostředí, v kterém se pohybují.

To znamená, že pokud my něco plošně zakážeme a odsuneme to třeba do věku 15, 16 let, tak tam pustíme do neregulovaného prostředí naprosto nepřipravené, stále nezletělé osoby.

To znamená, že ať se rozhodneme pro jakoukoliv formu regulace nebo zákazu, omezení věku, nikdo z nás nesejme to břímě, abychom si odpracovali regulaci digitálního prostředí, to znamená ověřování věku, ale tak, aby bylo komfortní na všechny strany, ale aby bylo důsledné, aby bylo jednotné napříč platformami, aby bylo jednotné napříč zeměmi. Protože i to, s čím se setkáváme dneska, je, že například DSA a jeho implementace je rozdílná v jednotlivých zemích a my to na základě našich dat vidíme. I tím pádem je rozdílný dopad na stejné děti ve stejném prostředí v rozdílných zemích, co se týče třeba expozici nějakému negativnímu nebo sexuálnímu obsahu.

Takže tohle téma – na to bych chtěla apelovat – ať rozhodnou odborníci o jakémkoliv zákazu plošném, neplošném ve školách nebo obecně sociálních sítí, tuhle práci, toto břímě z nás nikdo nesejme, abychom se věnovali regulaci a bezpečnému prostředí toho digitálního prostředí.

Děkuju.

Děkuj moc.

Dobrý den všem. Děkuji velmi pěkně za pozvání. Moje jméno je Julia Šv a dnes tu reprezentuji společnost Google.

Pro nás je bezpečnost dětí online dlouhodobě prioritní téma. Já sama se věnuji na regionální úrovni, odkdy v naší společnosti začala asi před x roky. Je to oblast, která se neustále velmi rychle vyvíjí.

I za nás, za naši společnost, neustále představujeme nové nástroje, nové funkcionality a nová omezení v rámci našich platforem.

Možná jen velmi v skratce – a k tomu se dostanu později, když bude prostor – zhrnu to, jak se na to díváme.

V prvé řadě se díváme na bezpečnost v předvolných nastaveních pro mladistvé uživatele na našich platformách. To zahrnuje bezpečné vyhledávání, filtrování explicitního obsahu, preventivní funkce jako varování při explicitních správách a podobně. Ale to je samozřejmě také oblast, která je velmi závislá na tom, abychom věděli, či už ověřit nebo odhadnout věk našich uživatelů. To je samozřejmě téma samo o sobě a předpokládám, že se k němu dnes ještě dostaneme.

Druhá část našich snah v této oblasti je vytváření nástrojů kontroly nebo nastavování mantinelů pro online svět. Tam patří také family link, který už kolegové zmínili v předchozí sekci, ale také nástroje, které jsou speciálně vyrobené pro ty nejmladší. Ať už je to YouTube Kids, což je uzavřená platforma pro děti pod 12 let s obsahem pro děti pod 12 let, nebo takzvané zkušenosti nebo účty pod dohledem, které vedou rodiče spravovat.

A v neposlední řadě je to samozřejmě spolupráce s experty. Experti se podílejí na tvorbě našich vlastních pravidel, na tvorbě nových funkcionalit nebo omezení, která zavádíme. Také spolupracujeme s různými organizacemi na programech mediální gramotnosti, protože věříme, že to je klíčový pilíř snah v této oblasti. To platí pro mediální gramotnost mladých, ale samozřejmě také rodičů a učitelů.

Obecně, pokud jde o řešení, vím, že je to palčivá oblast a samozřejmě si zaslouží pozornost, kterou jí momentálně věnujeme na všech úrovních, či už národní nebo mezinárodní.

Z našeho pohledu věříme, že je důležité zaměřit se na ty nejrizikovější funkce, abychom se vyhnuli některým těm negativním dopadům nebo nedostatkům plošných řešení, jako je například plošný zákaz.

Jeden z nich je samozřejmě to, že plošný zákaz mohou děti obejít. Plošný zákaz některých služeb neidentifikuje všechny – jak jsme slyšeli před chvílí – velké množství neustále se vyvíjejících služeb a platforem, které mohou představovat rizika. A také to může způsobovat izolaci, či už od vrstevníků nebo svých skupin, ale také izolaci od digitálních dovedností, které jsou v dnešném světě tak velmi potřebné.

Proto si myslím, že zaměření na konkrétní funkce, které jsou nejrizikovější napříč jakoukoli platformou, může být efektivnější. Za nás, například na YouTube, nedávno zavedli možnost úplně vypnout shorts funkci pro děti a mladistvé, protože nám odborníci, se kterými spolupracujeme, konzistentně говорили, že to je jeden z těch nejproblematičtějších aspektů. Takže ta možnost je momentálně k dispozici.

To je jen tak na úvod. Samozřejmě rád se dostanu k bližším detailům.

Děkuji ještě jednou.

Děkuju moc. Zatím nám z toho vychází tedy velký důraz na to kontrolovat skutečně to používání mobilních telefonů zejména ve školách a pak se věnovat tomu obsahu.

Samozřejmě plošný zákaz je také ve hře, ale přesně jak jste říkala, pak je otázkou, jak ověřovat tu identitu bezpečně a jaké další konsekvence to má. Například přelévání dětí na jiné platformy a další věci. Ale já už poprosím o další příspěvek.

Děkuju.

Hezké odpoledne. Náš tým dělá jednu z největších sérií výzkumu rizikového chování a duševního zdraví dětí v České republice. I naše data vlastně – z hlediska konzumace kartomů – jste tady citoval, pane premiére, na tom kulatém stole, který se týkal kartomů. A my vidíme, že právě ta oblast těch digitálních rizik roste ze všech nejvíc.

Ale já jsem chtěl hledat nějaký pozitivní příklad. Takže když jsem se do těch dat koukal, tak jsem se koukal na data, která nám za už 10 let po sobě reportují žáci z hlediska nějakého ubližování si mezi sebou ve třídách, nějakého nadávání si, fyzického napadání, něčeho, co bysme mohli nazvat šikanou.

A schválně si tipněte, jestli nám za těch uplynulých 10 let v těch školách šikana klesá, zůstává stejná nebo roste. Co si myslíte?

Někdo ukazuje, že klesá, někdo ukazuje, že možná roste.

Podle samotných žáků se ukazuje, že spíše klesá. A je to dobrá zpráva.

A je to podle mě důkaz toho, že prevence funguje. Protože se do toho investovaly peníze. Ta prevence se zadarmo neudělá, ale pokud se do ní investují peníze, tak se ukazuje, že to funguje a že to má výsledky.

A to je vlastně nějaký návrh těch řešení. Chtěl jsem tady podpořit hodně tu, myslím si, zanedbanou oblast školské prevence. Je škoda, že tady není pan ministr Palaga. Tak snad se to k němu dostane.

Protože my se opravdu v té oblasti školské prevence potýkáme už 25 let s tím, že v každé škole máme designovaného odborníka, který má tuhle oblast na starost. Je to takzvaný školní metodik prevence – to znamená učitel, který prochází dvouletým specializačním studiem. A právě té oblasti rizikových jevů, včetně negativních následků digitálních technologií, se má systémově na té škole zaobírat.

Ale protože nemají sníženou přímou vyučovací povinnost, tak vlastně ti lidé na to nemají čas. To znamená, když s těmi lidmi mluvíme, když jim nabízíme různá školení a tak dále, tak není problém v tom, že by ti lidé nevěděli, jak na to. Není problém v tom, že by neměli nějaké metodiky nebo že by neměli školení. Ale nemají na to prostě reálně čas.

To znamená věc, která ze všeho nejvíc by pomohla v tuhletu chvíli podle mě řešit tu problematiku, je vybavit ty školy dostatkem času na to, aby vlastně ti odborníci mohli pracovat a mohli se tomu systémovi věnovat.

A pak mně se moc líbilo, jak ty kolegové vlastně zmiňovali ty programy, které opravdu v případě, že jsou dělany kvalitně, jsou nějaké dlouhodobé, návazné a mají i třeba komponentu, která se snaží právě zasáhnout rodiče. Tak se nám ukazuje, že fungují, ale ty programy jsou prostě časově náročné a něco stojí i finančně.

A zase bych si chtěl malinko postěžovat, že ten dotační titul ministerstva školství pro primární prevenci je dlouhodobě velmi neuspokojivý a každý rok ty nároky vlastně od těch škol samotných, od těch realizátorů programů jsou větší a větší, zatímco ten balíček peněz na to se nezvyšuje.

A navíc je problém s tím, že to je jen na kalendářní rok a v tom školství se zase školy a ty organizace zvyklé fungovat na školní rok, tak se to úplně nepotkává.

To znamená, naráží to prostě na bariéry, které nám potom vlastně znemožňují uplatnit ty dobré metodiky, uplatnit ty dobré programy.

To není o tom, že bysme ty programy neměli, to je jenom o tom, že my nemáme peníze a kapacitu je realizovat na těch školách.

Moc děkuju a myslím, že toto už vnímá i ministerstvo školství.

Řešili jsme to i na radě vlády pro duševní zdraví a myslím, že je to něco, co přesně vnímáme stejně jako víme, že je potřeba postavit jako první pilíř prevenci na těch školách.