Kuba: Tisíc podpisů proti výstavbě a politici se hned hroutí | DeNIMBYzace #20

Že mluvíte s celou společností, chtěli byste čistší energii a chtějí všichni.

Pak přejdete na to, kde teda má ten větrník stát.

A už je to velmi problematický.

A přišlo mi jako vtipný, že vlastně vy zatím, jestli se nepletu, tak nemáte funkční spalovnu zatím ani jednu tu klasickou.

My nemáme, nemám, ale tady se už řeší, že budete velmocí v pálení odpadu.

Jo, jo, my nemáme ani jednu.

[hudba]

Dobrý den.

Dnešní díl Denimbizace bych klidně mohl zahájit parafrází Járy Cimrmana.

V Českých Budějovicích bych chtěl žít každý, respektive v Jihočeském kraji bych chtěl žít každý.

Kromě mě.

Začíná totiž díl, ve kterém tady mám milého hosta Martina Kubu, hejtmana Jihočeského kraje a zakladatele hnutí Naše Česko.

Pane Kubo, dobrý den a vítejte.

Hezký den, děkuju za pozvání.

Já mám rád Jihočeský kraj.

Jenom tam mám takovou, eh, vzpomínku.

Před 20 lety jsem dělal sportovního redaktora.

Mhm.

A jezdil jsem pořád do Českých Budějovic.

Protože tam nevedla pořádná dálnice, ta D3 prostě nebyla, tak tam fakt posílali jenom mě a ještě ten zápas většinou fotbalový skončil 0:0.

To chápu tu frustraci.

[smích] Já to zažívám celej život.

Teď už, teď už od tábora, ne?

Je to strašně znát.

Ale teď musíme počkat ještě na ty střední Čechy.

No, tak to tak je.

Dobře, my se k tomu dostaneme, ale začneme trošku zeširoka.

Já poprosím o první obrázek.

Náš pořad je především o nimby efektu.

A předpokládám, že nimby efekt existuje i v Jihočeském kraji.

Toto je takový historický snímek.

Možná poznáte, co to je.

Já to nepoznal.

Tak já bych jako tipnul, že pokud támhle píšou archivu, tak to bude nějaká energetická stavba.

A jak je to trochu celý i hůř vidět, tak bych to asi taky nezasadil, jestli jsme v ústavě Temelína nebo je to výstavba nádrže Lipno.

Nebo jsme v Lipně, že jo.

No, což byla obrovská stavba a já to tady mám kvůli tomu, že když si představím, že by se to stavělo dneska, megalomanský projekt, no schválně se zeptám, myslíte, že by to vůbec vzniklo?

Myslím, že by s tím byl velký problém a je to něco, o čem vlastně váš podcast je.

Něco, co dneska vlastně ve společnosti musíme řešit a má to řadu aspektů a ta debata o tom je velmi košatá a pokud má být korektní, tak musí být vedená vlastně za obě strany, řekněme jak toho investora, ať je jím soukromej či veřejnej subjekt, a taky, eh, na straně řekněme toho člověka, kterého se to třeba dotýká, protože v tom místě žije nebo tam má pozemky nebo cokoliv jiného.

A hledání té rovnováhy je samozřejmě věc, která je velmi složitá.

U nás si myslím, že je prioritní říct, že byla postižená komunistickým režimem, protože on vlastně ignoroval práva jednotlivce.

Proto se taky daly postavit velké věci a proto dneska, když se díváme do Číny, tak obdivujeme, jak se ty věci staví rychle.

Ale je to na úkor vlastně naprostého potlačení práv těch jednotlivců.

A já si trochu myslím – a ono to je, nebo já na to mám teorii, nejen já – takového toho kyvadla v té společnosti, že když ho zatlačíte moc na jednu stranu, tak ono se pak překmitne na druhou.

Čili po té revoluci najednou vlastně vznikla potřeba chránit ta práva toho jednotlivce, ale překmytlo se to moc, že vlastně společnost dneska velmi těžko prosazuje zájem dálnice nebo velké infrastrukturní stavby, která slouží 10 000 či milionům lidí.

A vlastně to stojí na jednom či dvěma majitelích vlastně nějakých pozemků nebo zájmu velmi malého množství lidí.

A je to překmit toho kyvadla neomylně daný tím komunistickým režimem.

A teď jsme společností, která hledá, kde by se to kyvadlo mělo v tom prostředku zastavit, protože je třeba si říct, že země, které neprošly tím komunistickým režimem, to umí mnohem lépe.

Umí říct: tohle je opravdu zájem společnosti, který ano, někomu přinese negativa, tak mu je pojďme kompenzovat, pojďme hledat co nejoptimálnější trasu, ale nemůžeme připustit, že ta společnost se zastaví na tom, že se není schopná, eh, vypořádat, řekněme, s připomínkami nebo nějakými požadavky 10, 20 či 30 lidí.

No navíc u toho Lipna ještě sledujeme teďka v současnosti bych řekl něco jako nimby na ruby, protože ty lidi to za ta léta, desetiletí, vzali za své a naopak to brání zuby nehty.

Už se nebavíme o megalomanském komunistickém projektu, kterému padlo za oběť desítky obcí a příroda.

Ale teď už najednou hovoříme o jihočeském moři, o živočiších, o rostlinách a najednou řešíme kvalitu vody, řešíme, že je tam strašně moc developmentu kolem.

To mně vždycky přišlo strašně vtipné, aniž bych se posmíval těm lidem.

To vůbec tak neberte, ale spíš vnímáte to taky tak, že se to tam jako úplně otočilo.

Ono se to tak stane.

Najednou je to součástí života vlastně toho místa.

Eh, pokud se tyhlety stavby – a ono to tak je, myslím, že to všichni vnímáme kolem sebe.

Když třeba jezdíte roky po nějakém místě, pak tam najednou vyroste nějaká stavba nebo silnice, tak se přistihnete, že za tři měsíce si už vlastně nejste schopný vybavit, jak to tam vypadalo předtím.

A samozřejmě dneska Lipensko – a ta nádrž, která byla stavěna jako vodní dílo a rozhodně nebyla stavěná na rekreaci – tak je samozřejmě brána jako zdroj rekreačního ruchu a živí tam strašnou spoustu lidí.

Eh, řeší se teď kvalita vody a spousta těhletěch věcí kolem a samozřejmě ta stavba najednou dostala úplně jiný rozměr, protože najednou je součástí života těch lidí, který desítky let už tam kolem ní žijí.

No, pojďme ještě na další obrázek, poprosím.

Toto určitě budete znát.

To je most přes Odlík.

Oni jsou tam vlastně dva.

Tak já bych to pojmenoval jihočeský double.

Toto je totiž taky takový řešení.

Tam se uvažovalo o tom, zda by se dal zachránit ten most, ale on už by neměl tu nosnost, tak se postavil nový a ten starý se zachoval, protože si to tam vydupali, eh, nadšenci, řekněme, nebo možná památkáři a tak dále.

Ale já nevím teda, jak vy, ale ono to vypadá dost hrozně, jak jsou vedle sebe.

Tohle je samozřejmě souboj, kterej si myslím, že se teď třeba v Praze vede o most a včera to bylo přesně někde v televizních novinách, že vlastně byl dán jako návrh na to, aby byl památkou uznaný.

Jsou to kovové konstrukce obloukové, který vlastně správa železnic asi chtěla řešit jakoby jinak výměnou a shozením toho mostu.

A pokud se památkový ústav rozhodne a dojde k tomu uznání téhleté památky, tak to najednou vlastně se bude muset řešit.

Ono to bude stát o miliardu víc.

Eh, bude to jako velmi složitá záležitost.

My jsme podobnou věc řešili [odkašlání] v Českých Budějovicích, eh, kde je vlastně lávka přes kolejiště.

Je to lávka, která ani není nijak dramaticky stará, aby opravdu byla velmi historická, ale v momentě, kdy jsme připravili projekt na podchod pod nádražím a zjistilo se, že ta lávka vlastně neodpovídá jejímu ukotvení těmi sloupy, těm novým uspořádáním kolejí a že se bude muset shodit, tak tam vlastně odpůrci toho projektu najednou požádali o to, aby byla vlastně uznána jako památka. Do té doby to nikoho nezajímalo, ale v momentě, kdy se připravilo, že se bude podjíždět pod těma kolejema, tak se najednou někdo vzpomněl, že je to úžasná památka.

Naštěstí tedy rozhodli o tom, že to památka není, že se v průběhu té stavby sundá, postaví se nová, která tam beze sporu patří, aby tam chodci a cyklisté mohli chodit.

Ale jsou to velmi zvláštní příběhy, kdy se taky neumíme vypořádat s tím, že se staví něco nového a fixujeme se neustále na ty věci, které prostě historicky v nějaké době byly postaveny.

Ale já jsem často přesvědčen, že ti, kteří je stavěli, by byli velkými fanoušky, aby se ta doba posouvala dopředu, protože oni právě často byli ti, kteří přicházeli s těmi novými věcmi a těmhle novým věcem taky museli uhnout věci, které byly předtím.

Takže je to podle mého i debatou, jestli se Evropa, Česká republika stane do určité míry skanzenem ochrany všech těch věcí a do jaké míry se taky naučíme žít s tím, že v jedné části města je něco moderního, vedle stojí kostel. Když procházíte řadu evropských metropolí nebo třeba ve Spojených státech nebo jinde, tam ten přístup k tomu je často úplně jiný.

To, co naši památkáři nejsou vůbec schopni pobrat, tak se prostě ve světě děje a často jsou ty města tím mnohem zajímavější.

Tady jsme opravdu hodně konzervativní.

>> A je to jenom těmi památkáři, nebo je tam i to jiné uvažování v hlavách těch lidí?

>> Já myslím, že je to kombinace. Ono ti památkáři jsou vlastně jako Češi jako každý jiný. Jenom prostě pracují na tom památkovém ústavu a mají tu pravomoc to posuzovat. A myslím, že to do určité míry vyjadřuje konzervatismus té společnosti, fixovat si na ty věci, které kolem sebe máme rádi.

Což zase v každé části republiky je jinak. Když tady můžu zmínit jižní Čechy, myslím si, že jihočeši jsou extra konzervativní v tomhle. Tam přijít s něčím novým, to je náročnější.

>> Takže bojujete s NIMBYm víc než třeba ostatní.

>> Myslím, že v určitém aspektu ano, protože Jihočeši jsou opravdu konzervativní. Tam vlastně nedošlo k nějaké zásadní změně těch obyvatel. Tam si předávají ti lidé vlastně ty pole a ty vesnice z generace na generaci.

Má to úžasný atribut, že když si projedete českou vesničku, tak je to jako udržované všechno. Ale přijít tam s něčím novým je právě často postižené tímhletím. Když se to pak povede, tak si na to zase zvyknou.

A tím chci říct, že každá ta komunita to má trochu jinak. A proto také je vždycky strašně důležité u toho NIMBYmu ze začátku vlastně přistupovat k tomu opatrně a jako investor vlastně příliš neměnit ty podmínky pro život těch lidí. A najít ten balance.

Často není jenom o tom zakázat těm lidem se k tomu vyjadřovat, ale často od začátku si vzít ten projekt, říct si, co tam vlastně chci, proč to chci, zkusit si posadit všechny ty hráče v tom území ke stolu a najít dohodu.

Jo, my musím říct, že se nám teď, za posledních šest let, co jsem v pozici hejtmana, daří opravdu stavět extrémně. Ty věci se rozhýbaly, ale u každého toho projektu se opravdu od začátku snažíme všechny ty hráče posadit dohromady, všechny ty, kteří se k tomu budou vyjadřovat — životní prostředí, stavební úřad, všechny — abychom od začátku našli nějaký kompromis. Protože ono se to někdy zdá jako NIMBY, ale poměrně často si to třeba ten investor vytvoří sám tím špatným přístupem od toho začátku.

No, je to ten balance, který se hledá složitě.

No, >> už jste hejtmanem Jihočeského kraje spoustu let. Když zapátráte v paměti, s jakým nejhorším případem NIMBY efektu jste se ve své kariéře setkal? Je to v té dopravě třeba?

>> Já nemyslím nejhorším. Já řeknu třeba ukázkový, kterej považuju za typický a vlastně jsme ho řešili.

Je to, když přijíždíte do Českých Budějovic od rakouských hranic, tak dneska už přijíždíte po dálnici. Ale vlastně donedávna se přijíždělo jenom po silnici 1/3 vlastně od Krumlova a od Kaplic a ta vede do Českých Budějovic a vlastně dojíždí, říkejme, až přímo do toho města.

Potom vlastně musíte přejet řeku. My máme úžasnou příležitost, že máme v Českých Budějovicích řeky, ale taky je to nevýhoda, protože vlastně rozdělují to město na dvě části. Historicky před námi nikdo moc nestavěl mosty, takže se vám na třech mostech potkají všechny Budějovice. Jedni jedou tam a druzí jedou tam a všichni se srazí na třech mostech a víc jich není.

A když náhodou najednou je bourací, tak je to totální limit.

Takže my teď se snažíme navýšit ten počet těch mostů. Bez toho se ty věci vnitroměsty nedají řešit.

Takže vlastně jsem přišel s projektem — ano, když přijíždíme od Krumlova, od Kaplic, tak je možné už před Budějovicemi přejet přes řeku a přijedete do místa, které je součástí města a je tam Budějovická nemocnice, vlastně místo, kam přijíždí obrovské množství zaměstnanců a tak dále.

A děje se vám to, že ušetříte obrovské množství emisí kilometrů. Ty auta všechna musela jezdit takhle — tady přijeli řeku a pak se zase vraceli zpátky.

A my jsme přišli s tímhletím projektem a on vyústí ten most vlastně přejede z té mezinárodní silnice a vyústí do jedné silnice nebo ulice, která je součástí té městské části kolem nemocnice.

A když jsem s tím projektem přišel, tak ti lidé přišli a řekli: „Ale my to tu nechceme, protože to je naše klidná ulice."

A já jsem ale říkal, to je pravda, ale ten most je nakreslenej v územním plánu roky, jenom ho zatím nikdo nepostavil. Vy přeci musíte počítat s tím a vy z té vaší ulice ale jezdíte po celém tom městě a často jezdíte pod okny lidí, kteří by tam taky třeba nechtěli tu dopravu, ale musí ji tam strpět. To není jenom tak, že vyjmeme vaši ulici. No, ale tam budou emise.

A zase já jsem říkal, ale ty emise — to, že já bych vám měl vyhovět a říct, tady nechceme emise — ale znamená to, že všechna ta auta najedou o 8 km nebo o 6, je to jedno, víc každej den tam a zpátky a vypálí těch emisí strašně moc.

A to nejsou jenom vaše emise v Papírenskej ulici, to jsou emise nás všech. Ty se nedrží jenom v tom místě.

Čili byl to vlastně typický NIMBY efekt, který začal poměrně razantním odporem. Ale já jsem se snažil ty jednání od začátku vést. Pojďte si sednout. My vám vyhovíme ve všem, co půde, abychom postavili protihlukové stěny, aby stavba vyhovovala. Ale nemůžu vám uhnout. Já prostě nemůžu přijmout filozofii, že vaše ulice je výjimečná oproti jiným. To by bylo nefér.

V té aglomeraci žije 200 000 lidí a vás je tady podepsaných na petici 1000.

No dobré, ale zkuste si položit 1000 a 200 000.

Ono to, že někomu možná o kousíček něco znepříjemníte, taky musíte vyvažovat tím, že ale obrovskému množství lidí zlepšíte ty podmínky.

Takže to byl pro mě jako typický Nimby, ale zase chci říct, že protože jsme na něj byli připravený, tak chci vlastně potvrdit, že pak když jsme s těmi lidmi seděli, tak korektně jsme se opravdu posouvali a nakonec jsme se po třeba roce už dostali do toho, že už jsme řešili, jestli tady bude strom, tady bude plot nebo něco a překonali jsme tu první negaci, což je podle mého taky o odvaze jako politiků, že já mám často pocit, že každý politik se zhroutí, když je někde 1000 podpisů.

To jo, ale musím si uvědomit, jakou aglomeraci řeším.

Kdybych řešil aglomeraci, kde žije 1200 lidí a 1000 toho nechce, no, tak je to něco jiného než aglomeraci, kde dnes a denně projíždí 200 000 lidí a nějakých prostě 1000 má pocit, že to pro ně nebude výhodné.

Tomu rozumím, ale to byl pro mě třeba typický Nimby efekt.

Zažívali jsme to kolem obchvatu Tábora, který zase ukazoval naopak, jak je nešťastně nastavenej ten proces těch odvolávacích řízení a kam až jsou schopni ti lidé to dohnat.

Protože tam byl jeden člověk, který vlastně rozporoval, že má být obchvat Tábora, protože tam měl svoje pozemky a najal si právníky, kteří byli ochotni to hrát úplně na hraně.

A my jsme vlastně třeba roky čekali na to, než jsme prošli všechna odvolání a oni ta odvolání třeba stavěli na tom, což bylo úplně paradoxní, to už jsem teda opravdu nechápal, že jsem tenkrát byl hejtman, předseda asociace krajů, což je politické uskupení všech hejtmanů.

A ten právník argumentoval tím, že když jsem předseda asociace krajů, takže jsou mi podřízeni i stavební úřady na jiných krajích, což je úplně ze zákona České republiky nesmysl.

Přesto se tahle námitka musela vzít v potaz, muselo se jít do komise k ministrovi.

Tam to leželo třeba dva měsíce, než v té komisi vlastně rozhodli, že je to blbost, což pochopí každý, kdo se podívá na ten zákon, jak je napsaný.

>> Ale muselo se to prověřit.

Ale muselo se to prověřit a trvalo to třeba o rok a půl déle, jo?

A vlastně rok a půl života jsme sebrali zase těm táborákům a ta stavba bude, ta stavba se teď soutěží, bude se stavět.

Já jsem to věděl, všichni jsme to věděli, ale vlastně protáhlo se to o dva roky úplně zbytečně.

>> Popravdě mě nepřekvapuje, že jste zmínil dopravní stavby.

Je to samozřejmě velké téma.

Já poprosím o další obrázek.

Samozřejmě je to dálniční síť.

Tady se vyprávěl dlouho ten vtip, když si silní čáři nepohlídají ty trajektorie, tak že se netrefují.

Dálnice D4 nám končí zatím u Písku, ale tam vypadá, že se to dotáhne.

Dálnice D3 jste říkal, že už tam budeme na hranicích.

>> Tam už budeme na hranicích.

Třikrát sláva.

Trvalo to nějakou dobu samozřejmě, ale zaplať pánbůh za ty dary.

Ale myslím si, že teďka je docela pro vás důležitý i ten středočeský úsek, že jo, protože bez něj to moc smysl nemá.

A jako neřekněme možná pro nás, protože pro nás jako pro Jihočechy je beze sporu ta frustrace, že jsme jediné krajské město, který dneska nebude napojené na dálnici ani rozestaveně, protože do Karlových Varů už se staví.

Jo, k nám se ta D3 ještě úplně se nestaví přes střední Čechy, což je to, kdybyste někomu říkal v Budějovicích v roce 89, tak to nebude chápat, ne?

To je úplně jako trochu vyjadřuje neschopností společnosti se posouvat dopředu.

To se opravdu může stát, že nám řada zemí kolem nás začne utíkat, protože tohle, co tady máte, tak kdyby to bylo tělo člověka a já jako lékař bych to zkoumal, tak jsou to tepny, který tam přivádí život.

Prostě tam přivádí krev.

Bez toho to nejde.

Dneska se zrychlil železniční koridor mezi Táborem a Prahou a najednou to vedlo k tomu, že vám rostou ceny nemovitostí v Táboře, protože lidé, kteří bydlí v Táboře, už dneska dojedou do Prahy a můžou tam pracovat.

Česká republika je relativně malá ve srovnání se spoustou velkých zemí.

Takže tady se najednou přesně ukazuje, že v momentě, kdy propojíte ta dvě místa, tak ten život je úplně jinak.

My třeba to vidíme na zdravotnictví.

Máme nemocnice v okresních městech v Českých Budějovicích a v Krumlově a historicky to vždycky byly jakoby dvě nemocnice a dneska když sednete na tu dálnici, tak zjišťujete, že budete z Českých Budějovic v nemocnici v Krumlově dřív, než třeba dojet mezi dvěma nemocnicema v Praze, že ta časovost se změní a najednou můžete propojovat ty týmy, můžou tam jezdit operatéři a celý ten život začíná fungovat trochu jinak a tihle lidé si to tak jak na to musí zvyknout, protože historicky to byla dvě města, která byla daleko od sebe, ale vy je najednou dostanete do toho, že dneska, když dojíždí lidé z Kaplice do Českých Budějovic, tak je to za chviličku.

Otevírá to úplně jiné pracovní příležitosti a to, když ta společnost na tohle rezignuje, tak opravdu brzdí ten rozvoj.

No, takže pro nás ta středočeská je klíčová.

Ale proč o tom mluvím – kdybyste tu mapu měl větší, tak se ukáže, že ta středočeská je v podstatě jako zátka od Baltu až dolů na Jadran.

To je hrozný obrázek.

To není jenom o Budějovicích.

Tam vlastně dáte tu mapu a zjistíte, že ten zátka je z velké části tady a jinak už je to propojené.

Takže to opravdu jsou tepny, který přivádí život do těch částí toho území.

Jo, kdyby Evropan viděl tu mapu ze shora, tak by si možná řekl, že tady je nějaký unikátní biotop, který nikde jinde není.

Tady jsou Galápágy prostě.

No jo, ale zatím hrajeme s kartami, které máme v rukou.

Já se ještě zeptám na dálnici D20, která má vést vlastně – jestli se nepletu – od Plzně na Jihlavu a vlastně zatímco D3, D4 vám řeší ten severojižní pohyb, tak tohle by byl východzápad.

Jak moc je to důležitý?

Asi ano.

Já jsem to zatím viděl jako nějaký nástrh z ministerstva dopravy.

Já musím říct, že jsem více fanouškem jako dokončování věcí, který už jsou připravené, než neustálého představování plánů, který spousta z nás ve svým životě ani nezažije.

Jo.

Pro mě třeba debata o vysokorychlostních tratích v České republice, která má nějaké rozměry, kde ten vlak zastaví třeba jednou, je možná míň důležitá, než kdyby někdo postavil propojení z Českých Budějovic do Dolince, kde by se jezdilo 200 a ono by to ale úplně stačilo.

Kdyby to stálo do pěti nebo sedmi let, tak věřím, že pro republiku uděláte řádově větší službu, než když se budeme 15 dalších let hádat o to, jestli má být vysokorychlostní takhle, takhle nebo takhle.

A je to právě o tom, jestli často nenapřahujeme ty síly někam, kde v tom území nejsou pro to podmínky, nebo je to vydefinované.

Když to zjednoduším, tak my máme koridor, v kterém by to šlo realizovat, je zafixovaný.

Rakouská strana to chce, my to chceme, ale ministerstvo se třeba mnohem víc soustředí na projednávání vysokorychlostních tratí na Ústecku, kde to kraj nechce, ty lidi to nechtějí. Obce to nechtějí.

Ono to možná nikdy nebude, ale teď se na to jako všichni fixují a furt se dívají na nějakou mapu.

Já jsem spíš fanouškem. Možná ať to nezní tak bombasticky, ale pojďme dělat věci, které posunují tu republiku dopředu.

>> No. Mhm.

Co se týče strategického rozvoje kraje, tak vy už jste naznačil, že dálnice jsou tepny, respektive železnice taky, a že nás posunou dopředu. Co ještě dalšího vlastně ty investoři potřebují a chtějí a vyžadují?

>> Tak tam si musíme říct úroveň těch investorů.

Pokud se bavíte o nějaké bytové výstavbě, tak je to relativně jednoduchá věc.

Ale možná zkusme zmínit jednu věc, která je teď o nimby efektu, a ona je všude ve světě o nimby efektu, a to jsou nové energetické zdroje.

A já možná vlastně na tom zase použiju takový příklad, na kterém by se dalo vysvětlit, jak se to nemá dělat.

Česká republika by potřebovala mnohem víc větrných elektráren. Energeticky, když si to řekneme, tak je to fakt pravda. Ono by nám to pomohlo. Samozřejmě nemáme takové podmínky jako na Baltu, ale prostě fouká a dalo by se to zapojit do té sítě.

V momentě není to vázáno na to, že musí svítit sluníčko, může to pracovat i v noci.

>> Funguje to dobře v zimě.

>> Funguje to dobře v zimě.

Prostě z pohledu obnovitelných zdrojů oproti tomu solárům je to zase jiný model.

A teď si musíme říct, že někde je musíme postavit, což vlastně mluvíte s celou společností. Chtěli byste čistší energii, a všichni ji chtějí.

Pak přejdete na to, kde tedy má ten větrník stát, a už je to velmi problematické, protože nikdo nechce. A tam se ten Nimby efekt dá úplně krystalicky popsat — aby to stálo u jeho vesnice.

>> Máte tam nějaké akcelerační zóny. Když by... a teď právě přejdu k akceleračním zónám a pokusím se říct, jak to nedělat.

Česká republika se zavázala v Bruselu, že vlastně definuje nějaké akcelerační zóny, aby se rychleji stavěly ty obnovitelné zdroje. Aby nám všichni rozuměli, posluchači, co je akcelerační zóna — že se vlastně na mapě České republiky vydefinuje nějaké území, které bude potencionálním investorům usnadňovat tam postavit vlastně ten větrník.

Půjde to rychleji, nebude muset procházet všechny ty problematické věci.

A podle mého jsou akcelerační zóny typickou ukázkou, jak se to dělat nemá, protože ministerstvo teď vydalo akcelerační zóny.

My jsme se zavázali v tom Bruselu, že ty akcelerační zóny by měly být na nějakou kapacitu, protože přeci cílem není přijet do Bruselu a mít na mapě fléky.

Cílem je, aby se postavil nějaký počet nějakých větrníků.

A ten objem těch obnovitelných zdrojů toho instalovaného výkonu měl být někde kolem 3 GW.

Ministerstvo ale to udělalo podle mého úplně nejhůř, jak mohlo.

Nekomunikovalo s kraji, vzalo si mapy a na základě nějakých svých analýz kvality prostředí, kvality krajiny a tak dále nakreslilo nějaké akcelerační zóny.

Nakreslilo je na 9 GW, třikrát víc, než je potřeba.

Nakreslilo je často tam, kde nejdou pořádně napojit ty větrníky.

Takže, protože ono můžete postavit větrník, akorát z něj ta elektřina někam musí se vyvést.

To je otravné, ale je to tak.

>> Je to tak, je to protivné.

A paradoxně tam vůbec nenakreslila projekty, které ty kraje třeba už mají předjednaný, nebo ty obce mají předjednaný s těmi investory.

Takže dorazili na kraje mapy, které — když jste si pak vzal mapu Jihočeského kraje, protože my jsme se tomu věnovali — tak jsme sami vytipovali, kde by ty akcelerační zóny mohly být.

Zeptali jsme se obcí, jestli tam mají nějakého zájemce, a oni nám řekli, že mají nebo nemají.

Podívali jsme se, jaké ty projekty vůbec jsou reálné.

Pak jsme se zeptali těch obcí, jestli by to tam chtěli nebo nechtěli, jestli jsou v debatě s tím investorem, a věděli jsme zhruba, kde to může být.

Věděli jsme, že část by mohla být vlastně solárních a to na některých odkalištích, která se tam rekultivují.

A měli jsme nějakou svojí mapu.

Pak přišla ta z republiky, byla úplně jiná.

>> Hm.

A třeba paradoxně liberecký nebo ústecký kraj tam měly připravené projekty.

Ústečáci tam měli velké solární parky, které byly odsouhlas, a oni je tam nedali.

Dali jim tam zase úplně jiné větrníky, a oni říkali: „My tady nechceme."

Nebo je dali do míst, kde to nepůjde napojit, kde ten investor by musel táhnout kilometry. Vlastně to nepůjde.

>> Což je taky o nimby efektu zase.

Samozřejmě, ale hlavně tam je to i o nákladě. V tu chvíli, kdy k tomu musíte vést — nevím — 20 km drátů, abyste to někam vytáhli, tak to nedává smysl, a zase budete někomu těmi dráty překážet.

Takže tam — já tvrdím, že přesně ministerstvo udělalo to nejhorší, co mohlo. Že rozeslalo takhle po republice ty mapy.

Teď se všichni v těch obcích vyděsili. Nám všechny ty obce poslaly, ať proti tomu protestujeme, což jsme samozřejmě museli udělat. Místo aby si všichni sedli ke stolu a řekli: „Hele, tak my potřebujeme do Bruselu dovést 3 gig. Ne protože do Bruselu, ale protože je chceme. Tak kde můžou nejlépe ty 3 GW vyrůst?

Jak to tam máte vy u vás? Máte tam nějaká místa, kde ty obce to chtějí? Máte fakt reálného zájemce, kterýžto to dělal? Je to blízko napojit? Nakreslete nám to na tu mapu." A kdyby toto udělali, tak možná zjistili, že se jsme úplně v pohodě. Nakreslíme tam všichni, co máme.

Tím chci říct, že ten Nimby efekt si často vytváří ten investor. A tady je to tedy stát, který říká: „Ne, já vám tady prostě nakreslím akcelerační zóny." Hotovo.

A ono to má ještě jeden úplný paradox. Že vlastně ty akcelerační zóny, když se takhle pak protlačí a schválí, tak vy pak přijdete do toho území a řeknete: „A já bych třeba chtěl stavět ten větrník tady." Ona tam není akcelerační zóna. A oni vám vlastně řeknou, že tam nesmíte, protože napřed se musí spotřebovat, konzumovat ta akcelerační zóna.

Takže vy budete paradoxně naopak limitovaní postavit v místě, kde ho ta obec chce, kde těm lidem nevadí. Ono by to vyšlo, ale někdo, kdo bude proti, řekne: „Ne, ne, běžte ho stavět do té akcelerační zóny, protože ta je tady jednou určená a vy na to nebudete moct říct."

Pro mě je tohleto jeden z úplně flagrantních příkladů, jak se to nemá dělat a jak posilujete v těch lidech pocit, že se s nimi nikdo nebaví. A ten Nimby je logický.

>> Hm.

Když se ještě vrátím k těm dálnicím, tak já si vždycky představím ten Plzeňský kraj. Když tam vznikla ta D5 a teď ještě díky tomu napojení do Německa, tak tam prostě rostly jak houby po dešti sklady, výroby, hightech, prostě haly.

Děje se něco podobného teďka na D3, D4?

>> Jo, jo, jo, to tak je.

Je to samozřejmě úplně zásadní změna pro rozvoj toho území.

A když dneska vlastně projíždíte právě třeba kolem silnice na Český Krumlov, která je teď paralelou, je to ta jednička a je to kousíček od té dálnice, tak ten rozvoj toho území je jako obrovský.

Tam se prostě přesně děje to, co jsme říkali a čekali. Se najednou vlastně to město rozšiřuje kolem té silnice a protahuje se do Boršova, dalších obcí, které tam navazují a vlastně to prorůstá ta lokalita kolem toho sídliště.

To jako Budějovičák, kterého v tom území znám, nebo všichni, co ho tam známe, tak to je úplně efekt, který je zásadní.

>> A nenarážíte tam taky na NIMBY, pokud se týče záborů?

>> Tam si myslím, že ani ne.

Ne, já myslím, že se s tím do určité míry počítalo. Tam ty projekty jsou připravené a je to jako funkční vedle. Je to naše letiště, které má obrovské pozemky a my počítáme s tím, že se tam budou přivádět.

Pro mě je tohle spíš — já bych tam nerad viděl právě jako jenom skladové prostory. Trochu si myslím, že v té Plzni to potom jako převážilo, což pak může vést k tomu, že se vám do toho regionu dostává ne příliš vzdělaná pracovní síla ze zahraničí a ono vám to do určité míry taky potom určuje sociodemografickou skladbu té společnosti.

Já bych rád viděl tady v těchto místech co nejvíc toho, co jste říkal jako posledního — to jsou hightech, to jsou prostě nějaké věci, které zaměstnávají lidi v byznysech s vyšší přidanou hodnotou. Vždycky je to nějaký souboj.